V toulkách se vypravíme k soutoku Vltavy a Sázavy za kriticky ohroženou rostlinou kandík psí zub. Projdeme se obcí Hradištko s pohnutou historií a ve středověku zaniklou osadou Sekanka nad soutokem řek. Čeká nás mnoho přírodních a historických zajímavostí i nádherné výhledy na obě řeky a okolní malebnou krajinu. Ale i zamyšlení nad nedávnými tragickými událostmi a osudy.
Vycházku zahájíme na železniční stanici Petrov v Pikovicích. Zde začíná naučná stezka procházející Národní přírodní památkou Medník, která se rozkládá na ploše 19 ha. Přírodní památkou byla vyhlášena již v roce 1933. Hlavním důvodem je výskyt kriticky ohrožené rostliny kandíku psí zub. Horninový podklad tvoří horniny ze starohor starší než půl miliardy let. Jsou to zejména vyvřeliny zlatonosného jílovského pásma. Na úbočí Medníku je zachován čtvrtohorní štěrkopískový zbytek terasy řeky Sázavy, výše se rozkládají kamenité svahy s drobnými kamennými moři. Území pokrývají bučiny a habrové doubravy, místy s keřovými porosty, v západní a východní části jsou ostrůvky smrkových monokultur. Žije zde i poměrně silná populace mloka skvrnitého. Vyjdeme po zelené turistické značce proti proudu řeky Sázavy. Cestou nás seznamují s přírodními zajímavostmi informační tabule. Stoupáme směrem na rozcestí Medník-sedlo. Ještě před ním nás značky (čtvercového tvaru příčně protnuté zelenou) navedou doleva na malý okruh kolem místa s největším výskytem kandíku. Roste tu v podrostu listnatého lesa. Místní název „V jámách“, je podle četných jam po středověké těžbě zlata. Kandík psí zub (Erythronium dens – Canis) je rostlina z čeledi liliovitých nepřesahující 20 cm. Stejně jako jeho větší příbuzné i kandík se vyznačuje krásou a nápadností svého květu, jež barvou (fialově růžová, zřídka bílá) i tvarem připomíná květ bramboříku. Velice nápadné jsou také listy. Kvetoucí rostlina má dva tuhé, kožovité, hustě skvrnité listy tmavozelené barvy. U nekvetoucí rostliny vyrůstá pouze list jeden. Cibulka, která dala rostlině jméno díky tvaru v podobě psího špičáku, je uložena hluboko v zemi. Kvete časně zjara na konci března a začátkem dubna, často společně s ve stejnou dobu vykvétajícími jaterníky, které vyhledávají stejný biotop. Kandík psí zub je jediným zástupcem rodu kandíků v Evropě. Původně byl rozšířen z jižní Evropy na Kavkaz, Altaj až do Japonska. V oblasti jižní Evropy je kandík velice hojný, na Balkáně a Jadranu je běžnou hájovou rostlinou. V České republice roste pouze na tomto jediném místě, kde byl objeven v roce 1828. Ještě začátkem 20. století rostl v počtu mnoha tisíců jedinců na obou Mednících, které se dříve dělily na Velký a Malý. Díky výsadbě smrkové monokultury ale z horních partií zcela ustoupil. Dnes se vyskytuje pouze na území terasy nad řekou. Kandík psí zub je zákonem chráněný v kategorii kriticky ohrožených druhů. Pohyb návštěvníků je proto vymezen na značené cesty kolem tohoto místa výskytu. Kandík se ale běžně vykytuje i podél těchto pěšin. Je zbytečné a nezodpovědné tyto cesty opouštět a tím poškozovat rostliny a jejich životní prostředí. Zajímavá je otázka původu kandíků v tomto místě. Pravděpodobně ho zde vysadili mniši strahovského kláštera. Může však jít i o zbytek po rozšíření druhu ve starších etapách čtvrtohor. Kandík je vyobrazen i ve znaku obce Hradištko pod Medníkem. Spolu s ním zde rostou další zajímavé rostliny jako kyčelnice cibulkonosná, jaterník trojlaločný, kopytník evropský, hrachor jarní, ptačinec velkokvětý, kostival hlíznatý, plicník tmavý, bažanka vytrvalá, ostřice chlupatá.
Vrátíme se na turistickou značku, dojdeme k rozcestníku Medník-sedlo a pokračujeme po zelené. Můžeme odbočit a vystoupat na vrchol Medníku. Poté se vrátíme na značku a asi po 250 m u turistického přístřešku opustíme zelenou značku a do Hradištka sejdeme po cyklostezce. Po chvíli nás zaujme podivná mohutná betonová stavba s dvěma oblouky. Stojí na konci uměle vytvořené plošiny v ostré zatáčce u cesty z Medníku směrem do Hradištka. Jde o bývalou a různými mýty opředenou esesáckou střelnici, která přitahovala i hledače takzvaného Štěchovického pokladu. Hned na okraji obce Hradištko přicházíme ke žluté značce naučné stezky Vystěhované Hradištko otevřené v roce 2012. Měří asi 8,5 km, provádí obcí a okolím a informuje o nuceném vysídlení oblasti za německé okupace zřízením vojenského cvičiště zbraní SS. Asi po 800 m doleva dojdeme lesem po žluté značce k pomníku připomínající oběti války. Na tomto místě bylo ve dnech 9. - 11. dubna 1945 strážemi SS nesmyslně zastřeleno asi 50 vězňů, hlavně Francouzů. Je místem každoročního pietníhoaktu u příležitosti Dne vítězství. Poté se vrátíme a vzápětí přicházíme k pomníku a informační tabuli v místě pracovně výchovného tábora. Ten zde byl založen na podzim roku 1942 z důvodu značné potřeby pracovních sil při budování cvičiště. Skládal se ze dvou větších dřevěných ubikací, kuchyně a marodky. Vězni pracovali na výstavbě a úpravách cvičiště, např. v kamenolomu, vykládali vagony, stavěli dlážděnou silnici do Pikovic. Do tábora s kapacitou přibližně 500 osob byli na dobu dvou až dvanácti týdnů posíláni muži české národnosti s tzv. špatnou pracovní morálkou. Buď uprchli ze svých pracovišť v Říši nebo se do nich nevrátili z dovolených, ale i obvinění ze sabotáže při práci. V dubnu 1943 byl tento tábor zrušen a jeho vězni přemístěni do pracovně výchovného tábora v Břežanech. V roce 1943 byl tábor v Hradištku rozšířen a v listopadu zřízena pobočka německého koncentračního tábora Flossenbürg. Do prosince 1943 přišlo 191 Němců. V březnu 1944 pak 325 politických vězňů, zejména Francouzů, ale i Španělů, Italů, Rusů a Poláků. Němečtí kriminální zločinci sloužili jako „kápové″, podle pamětníků předčili svou brutalitou i dozorce. Životní podmínky v táboře byly nelidské, naprosto nedostatečná strava, zima, otřesné hygienické podmínky. A k tomu těžká vyčerpávající práce, hlavně stavební práce na cvičišti - výstavba kanalizace, výkopy při stavbě střelnice, stavba cest a později budování protitankových zákopů.
Tábor byl vyklizen 26. dubna 1945. 21 vězňů neschopných přesunu bylo zavražděno injekcemi, ostatní se vydali pěšky do Měchenic, kde byli namačkáni do dobytčích vagonů a takto čekali dva dny na transport do Prahy, odkud byl nejprve vrácen zpět, pak znovu vypraven do jižních Čech. Několik vězňů bylo pak i mezi celkem 82 obětmi zvůle vojáků SS u nádraží v Olbramovicích v prvním květnovém týdnu. Transport byl 8. května osvobozen Vlasovci (Ruskou osvobozeneckou armádou) u Kaplice. Nejméně 20 vězňů přišlo o život v období mezi březnem 1944 a březnem 1945. Když se v dubnu 1945 přiblížila Rudá armáda, rozhodli místní velitel Erwin Lange a velitel komanda Alfred Kus vězně zastřelit. Následně bylo zastřeleno 48 mužů, dalších 100 až 150 vězňů bylo pak zastřeleno na pochodu smrti. Celkem zde zahynulo 156 Francouzů, 143 Němců, 58 Rusů, 40 Poláků, 27 Španělů, 11 Italů, Belgičané, Švýcaři a Portugalci. Oběma koncentračními tábory prošlo celkem přes 5000 vězňů. Dnes je v prostoru tábora chatová osada. Zachovala se podezdívka plotu podél silnice, několik betonových soklů ze základů strážních věží, v prostoru osady několik betonových sloupků, ale i dřevěný objekt bývalé marodky sloužící v současnosti jako chatka. Vedle prostoru tábora pak vila, kterou užívalo vedení tábora. Pomník tvoří kámen z apelplacu koncentračního tábora Flossenbürg.
Pokračujeme po hlavní silnici do centra obce Hradištko. Obec leží na hřbetu nad údolím řek Vltavy a Sázavy, těsně před jejich soutokem u Davle. Nejstarší historie území spadá do mladší doby kamenné. Doloženo je i slovanské osídlení kolem 7. století. Ve 13. století bylo na ostrohu zvaném Sekanka vybudováno tržní městečko, které se nacházelo v těsné blízkosti benediktinského kláštera sv. Jana Křtitele na Ostrově. Kolem roku 1278 byla osada vypálena a její obyvatelé přesídlili na místo dnešní obce. Od dubna 2017 je na Sekance přístupná naučná stezka o historii tohoto středověkého městečka. První písemná zmínka o Hradištku je z roku 1310 v bule papeže Klimenta V. Téhož roku je v soupisu majetku Ostrovského kláštera zmíněn hospodářský dvůr Hradysscze, dnešní obec Hradištko. Majitelé panství se v průběhu staletí střídali, mezníkem se stává rok 1636, kdy Hradištko koupil opat Kryšpín Fuk pro řád premonstrátů se sídlem na Strahově. Opat se také zasloužil o splavnění Vltavy a rozkvět celé oblasti. Tvrz je uváděna až v roce 1571. V roce 1709 nechal opat Vít Seipel tvrz přestavět na mohutný, ale jednoduchý barokní zámek s věžičkou. Nad vstupem do budovy zámku je umístěna busta sv. Norberta, zakladatele řádu premonstrátů. Ve velkém sále se dochovaly fresky s náboženskou tématikou od proslulého malíře Jana Václava Spitzera. Za 2.světové války bylo, po zřízení výcvikového prostoru jednotek SS Hradištko 15.9.1942, vystěhováno. Na mostech ve Štěchovicích a v Pikovicích byly závory a kontroly, na území cvičiště se mohlo jen na povolenku. Přímo v obci byla zřízena ženijní škola, poblíž koncentrační tábor.
Premonstráti vlastnili panství do roku 1945, kdy jim byl majetek zestátněn. Od roku 1994 se soudili s obcí o navrácení majetku. Obec v důsledku soudních rozhodnutí přišla v roce 2014 o vlastnictví celého centra obce a pozemků. Spor ukončila až dohoda o narovnání mezi obcí a Královskou kanonií premonstrátů uzavřená v únoru roku 2018. V zámku dnes sídlí obecní úřad a knihovna. Přilehlý hospodářský dvůr s ohradní zdí a barokní branou je poněkud zanedbaný. Zámecká zahrada je ohrazena zdí s bránou, v její zdi jsou umístěny výklenkové kaple. Dříve jejich výklenky zdobily fresky postav světců také z dílny Jana Václava Spitzera. Dnes jsou v některých kaplích viditelné zbytky těchto fresek, prostor zahrady je však v neutěšeném stavu. Jediná zrekonstruovaná freska se nachází na vnější straně jedné z kaplí, která je obrácená ze zahrady. Jedná se o nástěnný obraz sv. Jana Nepomuckého od J. Matthausera. Zámecký park se nacházel pod zahradou, je zcela zničen. Součástí zámeckého areálu býval barokní hospodářský objekt ovčína, který stával východně od zámku na opačné straně silnice. V roce 1989 zcela vyhořel a v roce 2006 byl zbořen. Od 20. let 20. století nastal v okolí rozvoj trampských osad, které mnohdy přerostly v rozlehlé osady chatové. Z centra Hradištka se k zaniklému středověkému městečku Sekanka vydáme ulicí K Sekance. Od zámku je cesta značena jako cyklotrasa. Na samotné zalesněné ostrožně se za obraným valem nacházejí především rekreační chaty. Jak po jejím obvodu, tak na březích obou řek, ojediněle i ve svazích. Na ostrožně je i několik vyhlídkových míst, umístěny jsou zajímavé informační tabule. Zimní a jarní vycházky jsou výhodné kvůli lepším výhledům přes neolistěné stromy i proto, že není chatařská sezona. Za původním obraným valem se ocitáme v prostoru sídelního celku středověkého kláštera na ostrově uprostřed Vltavy a klášterního městečka Sekanka na ostrožně nad soutokem. Na protějším břehu Vltavy je součástí tohoto komplexu osada sv. Kiliána a svazek úvozových cest z 11. až 14. století za touto osadou. Klášterní městečko Sekanka bylo založeno mezi 2. čtvrtinou a 60. lety 13. století. Jeho obyvatelé ho opustili během braniborského vpádu po roce 1278 a již neobnovili. V roce 2017 byla otevřena naučná stezka o 10 zastaveních vedoucí ze zaniklého středověkého městečka Sekanky u Hradišťka na klášter na Ostrově u Davle a ke kostelu sv. Kiliána. Naučnou stezku připravilo Regionální muzeum v Jílovém u Prahy v rámci projektu Ora et labora. Název projektu vychází z motta řádu sv. Benedikta (tj. modli se a pracuj), nejstaršího mnišského řádu západního křesťanství. V rámci projektu vznikla stejnojmenná stálá expozice v Jílovském muzeu. Je zaměřena právě na historii kláštera a nejstarší dějiny Jílovska. Její součástí jsou i velmi působivé 3D modely obou lokalit a další virtuální projekce.
Z vyhlídek na Vltavu uvidíme ostrov a na něm pozůstatky benediktýnského kláštera Stětí sv. Jana Křtitele z roku kolem 999. Tento Ostrovský klášter byl založen knížetem Boleslavem II., který sem uvedl mnichy z kláštera Niederalteichu v Bavorsku. V roce 1137 klášter vyhořel, při obnově vznikla románská bazilika se třemi apsidami. Později (do konce 12. století) bylo k východnímu závěru přistavěno trojlodí a do roku 1225 dvouvěžové průčelí. Odkryté románské a gotické základové zdivo je cennou historickou památkou spjatou s obdobím vzniku českého státu v 10. století. Klášter byl silně poškozen v době braniborského vpádu po smrti Přemysla Otakara II. v roce 1278. Definitivně zanikl po husitských válkách. Na ostrově bývalo ovšem i tábořiště, loděnice a koupaliště. Na druhé břehu Vltavy pak vidíme osadu sv. Kiliána. Farní kostel sv. Kiliána je poprvé připomínán v roce 1352, byl založen benediktýnským klášterem. Zachovalé části románského zdiva dokládají založení v polovině 12. století. V roce 1692 vyhořel a byl znovu vybudován v barokním slohu. Na vrcholu báně kostela je umístěna barokní socha sv. Kiliána. Je to u nás jediný kostel zasvěcený tomuto patronovi, souvisí s bavorským původem zakladatelů kláštera. Vedle kostela je barokní zvonice z roku 1767 a jižně bývalá hřbitovní barokní kaple. Nedaleko pak citlivě zrekonstruovaná budova fary a výklenková kaplička. K soutoku Vltavy a Sázavy můžeme sejít ze hřbetu ostrožny ve skále vytesanou starou úvozovou cestou, která dala osadě jméno. Úvoz kdysi vedl k brodu ke klášteru a dál na druhý břeh Vltavy. Podél břehu Vltavy dojdeme až na konec výběžku a otevře se před námi výhled na soutok. Při návratu vystoupáme úvozem, odbočíme doleva a pěšinou po hřebeni dojdeme k horním vyhlídkám. Čekají nás další úchvatné výhledy. Stejnou cestou se vydáme zpět do centra Hradištka a pak doleva po žluté značce naučné stezky Vystěhované Hradištko k železniční zastávce Petrov. Nebo trochu kratší trasou z náměstí opět doleva po značce zelené. V Pikovicích dnešní putování zakončíme. Celá trasa měří asi 16 km. Uvedený výstup naučnou stezkou Medník je poměrně náročný a není vhodný pro kočárky. V tom případě doporučujeme zvolit výrazně jednodušší přístup od Hradištka.
Použité zdroje:
Kuna, Martin a kolektiv: Archeologický atlas Čech. Praha: Academia, 2014.
Zouzal, Tomáš: Zabráno pro SS. Praha: Naše vojsko, 2016.
Projekt Památníku Terezín - za pomníčky. Mapa táborů.
http://www.cittadella.cz/europarc/"}">www.cittadella.cz/europarc/
http://www.cittadella.cz/europarc/"}">www.https://botany.cz/cs/mednik/"}">botany.cz/cs/mednik/
http://www.hradistko.cz/"}">www.hradistko.cz
http://www.mapy.cz/"}">www.mapy.cz
http://www.mistopis.eu/"}">www.mistopis.eu
http://www.gedenkstaette-flossenbuerg.de/cs/history/satellite-camps/hradischko"}">www.gedenkstaette-flossenbuerg.de/cs/history/satellite-camps/hradischko
Mapka výletu:
Zajímavosti:
www.archeologickyatlas.cz
V 50. a 60. letech 20. století probíhal na Sekance jeden z klíčových výzkumů české archeologie středověku. Při archeologických průzkumech byly nalezeny stopy slovanského osídlení území již z doby kolem 7. století. Současně byly nalezeny unikátní doklady kamenného opevnění a nálezy dokládající obchod a dálkové kontakty. Jak na ostrožně, tak na protějších svazích u sv. Kiliána se nacházejí rozsáhlé pozůstatky středověkých úvozových cest. Areálu daly jméno do mohutné do skály vytesané úvozy v severní části ostrožny. Městečko není zachyceno v písemných pramenech. Bylo založeno někdy mezi 2. čtvrtinou a 60. lety 13. století. Opevněno bylo především na jižní straně, protože z ostatních stran je místo chráněno strmými skalnatými srázy a řekami. Ostrožnu přepažují dvě linie sestávající se z vnějšího valu, mohutného příkopu a vnitřního valu. Vnější val vznikl z materiálu vyhloubeného z příkopu širokého přes 10 metrů. Na místě vnitřního valu byla ve 3. čtvrtině 13. století budována kamenná, dva metry vysoká hradba spojovaná maltou, byla však dokončena jen z necelých dvou třetin. Její zbytky dodnes místy vystupují z valu. Přístup vedl podél východní hrany a chránila ho blíže neurčená stavba v linii vnitřní obrany.
Centrem městečka bylo prostranství lichoběžného tvaru o výměře přibližně jednoho hektaru, které bylo obklopeno asi 60 stavbami, z nichž 40 se podařilo archeologicky zachytit. Jednotlivé parcely měly velikost zhruba 10 × 30 m a dnes jsou patrné jako obdélné jámy. Usedlosti byly zahloubeny zhruba do hloubky 1,5–2 metry pod okolní terén, šlo o polozemnice a zemnice, jejichž stěny tvořily silné fošny, omazané jílem smíšeným se slámou. Stavby byly jednopodlažní a patrně byly jen provizorní, které měly v budoucny nahradit plnohodnotné domy. Na špičce ostrožny bylo v době výzkumu zachyceno několik jámovitých prohlubní. Část území, zejména celý hřbitov, zničila pískovna, která se nachází severně od bývalého náměstí. V místech bývalé pískovny se nachází rekultivovaná skládka odpadu. Městečko bylo řemeslnickým střediskem kláštera. Podle nálezů se usuzuje, že se zdeřemeslníci zabývali kovářskými pracemi, tavením a zpracováním železa, výrobou bronzových předmětů, hrnčířstvím, kožedělnictvím a výrobou předmětů domácí spotřeby i ozdobných předmětů (přezky, kladívka, nůžky, hřebeny, hrací kostky, kupecké váhy). Sekanka byla trhovou vsí, které měla díky svým majitelům až raně městský charakter. Některé nálezy jsou k vidění v Regionálním muzeu v Jílovém u Prahy.
https://cz.ambafrance.org/"}">https://cz.ambafrance.org/
Pietní akt v Hradištku 8. května 2018, projev Vincenta Perrota:
Vážený pane starosto, vážené dámy a pánové,
je mi velkou ctí, že mohu v Hradištku zastupovat Francii právě v tento den, kdy si připomínáme události minulosti. Velvyslanectví Francie v České republice záleží na tom, aby se tohoto vzpomínkového aktu každý rok účastnila a mohla vzdát hold 156 Francouzům, 143 Němcům, 58 Rusům, 40 Polákům, 27 Španělům, 11 Italům, Belgičanům, Švýcarům a Portugalcům, kteří zemřeli v koncentračním táboře v Hradištku. Mnoho z vězňů v tomto koncentračním táboře zemřelo, podlehli únavě, nemocem a krutému zacházení dozorců. Další byli zastřeleni, někteří z pomsty, jiní tak byli potrestáni za to, že se pokusili utéct. Někteří však dokázali po dlouhých měsících utrpení z tábora vyváznout. Jedním z těch, kteří měli to štěstí, byl Jean Menez, pekař z mého rodného regionu, Bretaně. Byl sem převezen z Büchenwaldu a Flössenburgu, protože se chtěl ve svých šestnácti letech přidat k odboji. Ve svých pamětech, které napsal v zajetí, popisuje otřesné podmínky, ve kterých vězni žili. Píše však i o solidaritě, která byla mezi vězni, aby mohli čelit těžkým podmínkám v koncentračním táboře, o soucitu, se kterým na sebe vězni pohlíželi, o soudržnosti, která je povyšovala nad jejich katy, kteří jim mohli vzít vše, ne však jejich lidskost. Tato soudržnost se projevovala i mimo koncentrační tábor, když na začátku května 1945 skupina českých partyzánů osvobodila Jeana Meneze spolu s dalšími partyzány nedaleko hradu Kaplice. Menez popisuje, že jej Češi vřele přijali a jásající dav vítal osvoboditele i ty, kteří díky nim znovu získali svobodu. Téměř sedmdesát let po konci druhé světové války je důležité, aby vzpomínky na barbarské činy, které se během této války udály, zůstaly zde v Evropě živé, aby vzpomínky na Čechy a Francouze, na ženy a muže, kteří zde padli, nikdy nezmizely. Jejich soudržnost a solidarita, ať už ji projevovali v Bretani či v Čechách, nám musí být navždy příkladem.