Vystoupíme na vlakové zastávce Chocerady posázavské železnice. Poprvé sem přijel vlak 6. října 1901. Nejstarší zmínka o vsi Chocerady se váže k zápisu z roku 1250, kdy je zmiňován Bruno z Chocerad. Chocerady leží na staré zemské cestě z Prahy přes Ondřejov, Divišov a Humpolec na Moravu. Významná zmínka se váže k roku 1525, kdy zde král Ludvík Jagellonský povolil postavit přes řeku dřevěný most na zděných pilířích. Další historie obce je těsně svázána s historií zámku na ostrohu nad Sázavou, který se právě od roku 1525 nazývá Komorní Hrádek po majiteli, nejvyšším komorníkovi Českého království Jaroslavu ze Šelmberka. Od té doby také Chocerady patří k tomuto panství. Převratnou změnu znamenala pro zdejší kraj železnice, která v roce 1871 spojila Prahu s Vídní a přiblížila i zapadlé Posázaví. V roce 1901 pak byla zprovozněna trať z Čerčan do Kolína. Malá zemědělská víska se postupně změnila ve vyhledávané rekreační letovisko. Od roku 1949 náleží správně k Benešovu.
Ještě na levém břehu Sázavy si v zatáčce silnice na Komorní Hrádek všimneme zajímavého domu čp.92 a zděné výklenkové kaple Čtrnácti sv. Pomocníků. Ta byla zřejmě postavena na konci 18. století, obnovena pak v roce 1865. Při poslední opravě došlo bohužel k hrubému zjednodušení její stavební zdobnosti. Patří k zajímavým vesnickým pozdně barokním kaplím a patří ke kulturní památkám. bohužel těm značně zanedbaným. Vrátíme se a po mostě z roku 1993 přejdeme Sázavu. Původní dřevěný krytý střechou zobrazuje nákres z roku 1827. V roce 1862 ho strhla povodeň a na čas nahradil přívoz. V roce 1887 vznikl nový ocelový most, až do roku 1907 se zde vybíralo mýtné. Most sloužil až do roku 1993.
Vysoko na hřebeni nad levým břehem Sázavy proti obci Chocerady vidíme zámek Komorní Hrádek. Vznikl na místě někdejšího hradu, doloženého na počátku 15. století. Původně se nazýval Veselé. Ve hmotě zámku jsou zbytky středověké tvrze. Významně ho změnila pozdně gotická a renesanční přestavba. Státní zámek slouží v současnosti jako Školící a výcvikové středisko ministerstva obrany a spolu s osadou Komorní Hrádek náleží k obci Chocerady. Zámek se veřejnosti otevírá jednou v roce, při příležitosti dnů kulturního dědictví. Této památce a dalším zajímavostem v jejím okolí se věnujeme v další trase Toulek. Nepřehlédnutelnou budovou za mostem je hotel Ostende přestavěný z knížecí vinopalny. V roce 1932 ji koupil od majitele panství řezník a uzenář Antonín Miltner, předtím nájemce restaurace v sokolovně. V roce 1933 pak otevřel na tomto místě restauraci novou. Se sálem, hotelem, řeznictvím a uzenářstvím, v přízemí se nacházela porážka. Zřídil také říční lázně - koupaliště s plovárnou, letním posezením (bufetem), kuželníkem a sportovištěm. Jméno dostal hotel podle známých belgických lázní. Na stejné straně zaujme i venkovská usedlost čp. 26, krásný příklad barokní středočeské usedlosti z druhé poloviny 18. století. Zaujmou zdobné barokní štíty a kamenné ostění vstupní branky, ale i bohužel hodně zanedbaný stav.
Přicházíme k dominantě vsi, kostelu Nanebevzetí Panny Marie ze 14. století. Vznikl jako gotický, renesanční přestavba proběhla v 2. polovině 16. století, barokní pak počátkem 18. století. V roce 1705 se stal farním. Jde o jednolodní stavbu s dvěma bočními kaplemi a věží zakončenou cibulovou barokní bání. Před hlavní západní průčelí ukončené volutovým štítem předstupuje otevřená předsíň se zajímavou sochařskou výzdobou, sochami sv. Jiří, Františka a Floriána. Třípatrová věž se tyčí u severní straně štítu. Na předsíň, k níž stoupá široké schodiště, navazuje ohradní zeď hřbitova, obklopující celý areál. Do hřbitovní zdi je včleněna márnice. Určitě zaujme zdobný vstupní portál. Vedlejší mohutná budova fary pochází z roku 1705. I s rozlehlou zahradou ale působí zanedbaně. Přes ulici stojí velká budova bývalé sokolovny. Vznikla přestavbou panského zájezdního hostince Na knížecí, zřízeného údajně kolem roku 1670. Budovu v roce 1921 daroval majitel Komorního Hrádku, kníže Antonín Khevehüllerem-Metsch Tělocvičné jednotě Sokol (1912) a Občanské vzdělávací jednotě Komenský (1904). Valné hromady v roce 1921 rozhodly o přestavbě a zřízení tělocvičného sálu, divadelního jeviště a zajištění elektrického osvětlení. Přestavba proběhla v letech 1921 – 1922. Od roku 1926 zde Sokol provozoval hostinec, pronajímal ho. V roce 1927 získal koncesi na biograf a v roce 1930 došlo k otevření kina.
Z návsi vyjdeme kolem fary po červené turistické značce. Vlevo vidíme velkou budovu bývalé školy. První jednotřídní školu na návsi nahradila tato budova v roce 1845. Vznikla přestavbou knížecího špitálu nákladem majitele panství Richarda Khevehüllerem-Metsch. Špitál neboli chudobinec byl postaven v roce 1755 pro vysloužilé vojíny. Škola sloužila obci a okolí až do roku 1982, kdy došlo k dokončení nové nedaleko hřbitova. Za prohlídku stojí nedaleký hřbitov, kde byla roce 2012 (jinde uvedeno 2013) umístěna významná socha sv. Jana Nepomuckého. Stojí v dřevěném přístřešku vpravo od brány. Postava světce z červeného pískovce je zpodobena v pokleku, oděná do tradičního kanovnického roucha. Prostovlasý světec nemá svatozář ani další atributy. Nedochovaly se dvě postavy andělů, které atributy nesly. Jde o cenné barokní dílo neznámého autora z druhé poloviny 18. století. Původně stála ve středu obce, před domem čp. 24. Na původním místě lze ještě najít ozdobný hranolový sokl z červeného pískovce s volutovými křídly po stranách.
Pokračujeme podél řeky. Na protějším břehu po chvíli uvidíme areál Sklárny Růženín. Vznikla mezi lety 1855-1857 při vtoku Vodslivského potoka do Sázavy. Založil ji Josef K. Jejkal, nájemce sklárny v Ostředku a švagr Františka Kavalíra, majitele sklárny v Sázavě. K velkému rozšíření došlo po roce 1903. Areál působí i přes stavební zásahy architektonicky čistým dojmem, zachovalo se několik objektů z 2. poloviny 19. století. Spolu se sklářskou osadou tvoří cenný doklad průmyslové výroby na území okresu Benešov na počátku 20. století. Zatím ale nebyla prohlášena kulturní památkou. Areál sklárny uvidíme lépe, pokud ještě chvíli půjdeme podél řeky. Pak se ale vrátíme na turistickou značku k rozcestníku do Cikánského údolí. Odbočíme a stoupáme po zelené značce podél Serandovského potoka.
Po pravé straně vidíme ves Hradové Střímělice. Zdejší hrad zřejmě založil rytíř Jan Střimelička v první polovině 14. století. V 15. století je již uváděn jako pustý, materiál z hradu rozebrali vesničané. Dodnes se na hradišti zachovaly jen terénní valy a malé zbytky zdi. Bývalá kaple Panny Marie se zvoničkou na návsi slouží dnes jako autobusová zastávka. Na návsi vidíme zajímavé selské dvory se zachovalými zdobnými kamennými prvky. Do Ondřejova pokračujeme z osady Důle po málo frekventované silnici.
Ondřejov je město středověkého původu s původním uspořádáním a řadou velmi hodnotných pozdně barokních, klasicistních a historizujících objektů v jádru. Zajímavý areál hvězdárny se nachází nad městem. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1352. Vznikla již na počátku 13. století z původní dvorcové osady “Ondřejóv dvór”. Jméno pravděpodobně pochází od zakladatele, některého z pánů z Dubé. Ves ležela na staré zemské cestě, z návsi (později náměstí) vedly tři úzké vstupy ve směru na Prahu, na Kostelec a na Sázavu. Marie Terezie povýšila 10. listopadu 1745 Ondřejov na městečko. Někdy z té doby zřejmě pocházejí dvě mohutné lípy malolisté u kostela. V raném novověku se v okolí dolovala stříbrná ruda. V roce 1892 zřídil v Ondřejově prof. Ježek z Prahy tzv. Kneipovnu, první vodoléčebné zařízení v Čechách. V roce 2003 došlo k vyhlášení městské památkové zóny.
Další barokní usedlosti čp. 15. a 16. vznikly na náměstí v druhé polovině 18. století. K památkám patří i venkovský dům čp. 38 s branou. Jde o cenný příklad pozdně barokní usedlosti z konce 18. století, což dokládá datace 1793 na vstupním portálu. V domě byla za 1. republiky zřízena družstevní záložna tzv. „kampelička“. Od roku 1958 se zde pak dokonce vyráběly elektrické pánve „remosky“. Nedaleko kostela je umístěna kovová plastika ve tvaru stromu, která připomíná lípu svobody, zničenou za druhé světové války nacisty. Na náměstí vidíme i pomník padlým v 1. sv. válce s přidanou deskou obětí 2. sv. války. K jeho odhalení došlo v roce 1928 k 10. výročí ČSR. Podobu pomníku navrhl architekt Otto Rothmayer, žák Josipa Plečnika. Poněkud stranou, v severovýchodní části náměstí, stojí pískovcová socha sv. Ondřeje, kopie původní barokní sochy z doby kolem roku 1740.
Přejdeme hlavní silnici a stoupáme k hvězdárně. Nepřehlédneme zajímavou stavbu vily Leonora, kterou si na úpatí kopce dala postavit Eleonora Ehrenbergová (Eleonora Gayerová z Ehrenbergu). Tato významná operní zpěvačka (například „Mařenka“ při premiéře Smetanovy Prodané nevěsty) zde v roce 1912 zemřela a byla pohřbena na místním hřbitově. V letech 1898 - 1906 postavil na vrchu Manda (dnes Žalov) průmyslník Josef Jan Frič soukromou hvězdárnu, kterou 28. října 1928 věnoval Karlově univerzitě. Po druhé světové válce vznikl z hvězdárny Astronomický ústav ČSAV (dnes AV ČR), zabývající se výzkumem Slunce, hvězd, meziplanetární hmoty a v poslední době i konstrukcí přístrojů vysílaných na umělých družicích Země.
Vstup na hvězdárnu tvoří terasy a široká schodiště. Průčelí poslední terasy tvoří tzv. Tatarská zeď z opracovaného kamene. Nese pískovcový reliéf s českým lvem s později vkomponovaným slovenským štítem, letopočet 1928 a nápisy "ČESKÉMU NÁRODU" a "VĚNOVÁNO VĚDĚ A PRÁCI". Připomínají akt věnování hvězdárny Univerzitě Karlově J. J. Fričem k desetiletí Československé republiky. Všimneme se zdi z mohutných kvádrů, tzv. Tatarské zdi“, postavené v letech 1915-1917. Údajně byla pojmenována podle ruského zajatce, který na stavbě pracoval. Poblíž stojí pomník dobrovolné studentské legie z bojů v letech 1800-1801 z červeného pískovce. Na trojhranném soklu stojí podstavec s reliéfní deskou s nápisem, na něj navazuje pylon s datací 1843. Vrcholový kříž chybí. Pomník věnovaný akademickému pluku pražských studentů, kteří v roce 1800 táhli proti Napoleonovi, dal postavit v roce 1843, místní farář Václav Horáček.
Ondřejovská hvězdárna patří k nejdůležitějším vědeckým pracovištím ve svém oboru v Evropě. Zabývá se pozorováním Slunce a dalších hvězd, meziplanetární hmoty či vysokoenergetických objektů ve vesmíru. Při prohlídce Astronomického muzea Vojtěcha Šafaříka se dozvíme mnoho informací o založení hvězdárny, o současném poslání observatoře i jejím významu v současném astronomickém světě. V historické kopuli uvidíme expozici věnovanou vývoji hvězdárny a řadu zajímavých přístrojů. Celý rozsáhlý areál má parkovou úpravu. Do parku jsou zasazeny secesní budovy a kopule původní hvězdárny, které navrhoval významný architekt Josef Fanta (1856 - 1954). Při procházce parkem můžete obdivovat zajímavé dřeviny i různé přístroje, např. německé radary z 2. světové války. Některé stále slouží vědeckým pozorováním.
Koncept areálu s nejstaršími budovami projektoval Josef Fanta na počátku 20. století. Do provozu byla hvězdárna uvedena v roce 1906. Areál pak doplňují stavby z meziválečného a poválečného období, řada moderních plastik, památník Josefa Jana Friče s bustou podle modelu Bedřicha Stefana. Za pozornost stojí především centrální a západní kupole, bazén, domek pracovny a bytu Josefa Jana Friče, čtyři pozorovací domky, komponované schodiště s Tatarskou zdí, domek zahradníka, budova starých dílen nebo budova sluneční laboratoře. Park zabírá rozlohu 4,6 ha, vyskytuje se zde přes 100 různých druhů dřevin. Vrch Manda (Mandina hůra) pojmenován po Magdaleně z Vartemberka, manželce Jana ml. z Valdštejna, od roku 1554 majitele hrádeckého panství k němuž Ondřejov náležel. Na vrch Žalov ho přejmenoval zakladatel hvězdárny Josef Frič po smrti bratra Jana v roce 1898. Severněji v „Kubětinách“ byla umístěna kopule s dvoumetrovým zrcadlovým dalekohledem, největším v ČR, instalovaným v roce 1967.
Vrátíme se na náměstí a po žluté turistické značce pokračujeme směrem na Kaliště. Cestou si všimneme Křížové cesty se 14 zastaveními, která mají podobu obrázků upevněných na kmenech stromů. První dochovaná písemná památka o vsi Kaliště pochází z roku 1428, kdy patřila pánům z Dubé. Malolistá lípa v Kališti patří k chráněným památným stromům České republiky. Pokračujeme po značce až k řece na rozcestí Poddubí. Na protějším břehu vidíme rozsáhlý průmyslový areál. Vznikl na počátku 20. století na místě bývalého hvězdonického mlýna. V roce 1901 zakoupil Josef Marek starý mlýn u Sázavy a v roce 1903 zahájil výrobu hřebíků a drátěného programu. V roce 1904 prošel areál přestavbou a vznikla zde továrna Marek a Slezák, která měla v roce 1928 již 150 zaměstnanců. V roce 1948 je společnost znárodněna a začleněna do státního podniku Spojené ocelárny Kladno. V roce 1992 byla v rámci restituce vrácena rodinám původních majitelů a výroba zde probíhá dodnes. Nese název Šroubárna Marek s.r.o. pyšní se tedy téměř 120letou tradicí. Součástí areálu jsou výrobní haly, vodní elektrárna s jezem a dvojice vil.
Vracíme se proti proudu řeky do Chocerad. Po pravé straně hyzdí obec rozsáhlý areál, kde se skladuje různý materiál. Míjíme chátrající pozdně barokní špýchar s hodnotným portálem. Patřil k protějšímu původně knížecímu dvoru Obora, doloženému v polovině 16. století. Dvůr byl přestavěn na sklady, obytná budova v něm zbourána, přilehlý ovčín přestavěn na obytný dům. Po levé straně pak zaujme rozsáhlá budova bývalé léčebny, resp. Sanatoria. Založena byla již v roce 1911 jako Ozdravovna elektrických podniků pražských. V roce 1934 pak došlo k prodeji ozdravovny sociálně demokratické organizaci Svépomoc, která sloužila rekonvalescentům po žaludečních onemocněních a k vyživovací kůře pacientům nemocenské pojišťovny v Praze. V roce 1936 byl k první budově přistavěn druhý pavilon. Za 2. světové války sloužil objekt k ubytování německých hitlerjugend, po válce obnoven provoz ozdravovny. V letech 1953 – 1957 sloužila jako dětský domov pro korejské děti. Poté zde byla zřízena tuberkulózní léčebna (sanatorium) pro dospělé. Po ústupu onemocnění a nevyužité kapacity se zbylí pacienti přestěhovali do Prosečnice. Po velké přestavbě došlo v roce 1967 k otevření léčebny pro plicní onemocnění pro děti a mládež, zřízení školy a družiny. Vznikl i sportovní areál, rehabilitační místnosti, vnitřní i venkovní bazén. Léčebna byla zrušena v roce 2006, budova převedena pod benešovskou nemocnici. Pak modernizována a upravena na Centrum rekondičních a rehabilitačních služeb. Pro nedostatečné využití se uvažovalo o změně na internát Střední zemědělské školy v Benešově. Krajský úřad ji v roce 2006 nechal zakonzervovat, protože pro ni neměl využití. Později se uvažovalo o přestěhování dětského domova v Pyšelích, k tomu ale nedošlo. V roce 2020 byly do zrekonstruované budovy přestěhovány handicapované děti z nevyhovujících prostor ve Strančicích u Prahy a zřízeno Dětské centrum Chocerady - centrum komplexní péče.
Postranní ulicí můžeme sejít doprava k řece k mlýnu v Choceradech. V pramenech je poprvé zmíněn mlynář v Choceradech v roce 1525 a mlýn jako poddanský. V roce 1601 uvádí Urbář panství Komorní Hrádek již vrchnostenský mlýn pod zámkem náchlební, 5 moučných kol na spodní vodu, 8 stup a malou pilu. V roce 1901 získal mlýn Jan Vávra (1861-1932), člen činohry ND, původem ze staropražské mlynářské rodiny. Při modernizaci mlýna došlo k instalaci Francisovy turbíny a válcových stolic. Do dnešní podoby byl přestavěn rodem Vávrů někdy po roce 1901. Z rodu Vávrů je dnes asi nejznámější režisér Otakar Vávra. Během minulého režimu měl mlýn národní správce i přecházel pod různé podniky. V roce 1960 došlo ke znárodnění elektrárny, v roce 1961 zastaveno mletí a v roce 1962 zařízení odvezeno na Slovensko do Veľké nad Věličkou, v roce 1965 odstavena i elektrárna. Mlýn byl využíván pro jiné účely, uvažovalo se i o přestavbě na hotel. Nový majitel celý mlýn citlivě rekonstruuje, obnovil i malou vodní elektrárnu. Přicházíme k centru obce. Přes křižovatku vidíme chalupu čp.24, která pochází z roku 1897. Nechal si ji postavit nejslavnější choceradský rodák, sběratel lidových písní a tanců prof. Josef Vycpálek. Právě před tímto stavením stojí zajímavý, ale značně poničený barokní podstavec sochy s. Jana Nepomuckého, kterou jsme viděli na místním hřbitově. Pokud bychom odbočili doleva po silnici k Ondřejovu, dojedeme po chvíli k morovému svatému kříži s vytesaným letopočtem 1767.
Celková délka trasy je 15 kilometrů. Místy vede trasa hůře schůdným terénem, především při stoupání podél Serandovského potoka a není vhodná pro kočárky nebo cyklisty. Trasu jsme procházeli na jaře 2022.
Zdroje:
www.cs.wikipedia.org
Města a městečka
Choceradský zpravodaj. Informační list OÚ Chocerady.
Mapka výletu:
Zajímavé odkazy:
www.obecondrejov.cz
Úryvek z dopisu Jiřího Voskovce básníku Janu Pilařovi pobývajícímu ve Třemblatech.
.... Jako chlapec třináct - a čtrnáctiletý jsem do Ondřejova jezdíval za svým vzdáleným strýcem Josefem Fričem (otcem básníka Friče) na jeho hvězdárnu. Já totiž byl v těch letech až asi do šestnácti či tak, vášnivým hvězdářem. Až teprve jsem bolestně zjistil, že je to věda napěchovaná vysokou matematikou, tak jsem to musel s lítostí opustit – anžto s počty to mám špatný. Přes to nadobro jsem se nikdy astronomii neodcizil a dodnes sleduju, co můžu.
Ta hvězdárna byla okouzlující místo. Stále cítím ty borovice kolem a slyším vítr v jehličí. Hvězdárna, jak asi víte, stojí na temeni překrásného vršku přímo nad Ondřejovem, na nejvyšším bodě té vysočinky, která se takovou nádhernou rozmáchlou vlnou zvedá od sázavského údolí k severu. Jednou jsem si naň vzpomněl, když jsem v nějakém filmu cválal koňmo po náhorních rovinách mexických....
Dne 3. srpna 1964 New York, J. Voskovec
www.památkovýkatalog
Centrální kupole byla dostavěna v roce 1912. Váže se k osobě prof. Vojtěcha Šafaříka, který odkázal Josefu Fričovi knihovnu a dalekohled s dodnes vysoce ceněným objektivem Alvana Clarka. Dvoupodlažní stavbu kupole na křížovém půdorysu charakterizuje sokl z lomového kamene a režné zdivo. Kopule z měděného plechu vyrobila firma Ringhofer na Smíchově podle plánu Ing. Hakena. Již neslouží vědeckým účelům, je zpřístupněna veřejnosti s prezentací historických exponátů.
Západní kopule je od architekta Josefa Fanty, vystavěná v letech 1909-1911. Byla od počátku věnována památce Jana Friče, bratra zakladatele hvězdárny v Ondřejově. Z prostoru před centrální kopulí lze do západní kopule přecházet můstkem. Na čelní západní zdi je osazena oválná bronzová plaketa s reliéfem a s nápisem "In tristium memoriam". Stavbu doplňují secesní kované zábradlí - při přízemní vstupní partii s motivy lístků a na ochozu v geometrickém pojetí. V interiéru jsou rovněž zachovány původní prvky - obložení stěn, původní dveře. Ojedinělou kopuli vyrobila firma Ringhofer podle projektu Ing. Hakena. V kopuli je vystaven původní dalekohled z počátku hvězdárny - Fričův dvojitý astrograf.
Čtyři pozorovací domky projektované Ing. Zárubou-Pfeffermannem jsou součástí původního konceptu architekta Josefa Fanty z doby kolem roku 1905. Domky stojí v nejstarší partii hvězdárny mezi centrální kopulí a domkem pracovny Josefa Jana Friče. Dva stojí na východě a dva na západě prostranství. Domky obdélného půdorysu jsou všechny shodné, s vysokým soklem z lomového kamene, s režným zdivem a s odklopnými kovovými střechami.
Severně od centrální kopule stojí dvoupodlažní dům s nárožní věžičkou, postavený v letech 1904-1905 podle projektu architekta Josefa Fanty Byl bytem a pracovnou Josefa Jana Friče. Je zděný z cihel, opatřený omítkou a sgrafitovou výzdobou. Vstup tvoří veranda s dřevěným arkádovým zápražím. Sgrafita na průčelích budovy od Karla Ludvíka Klusáčka znázorňují běh lidského života. Jsou orientována podle světových stran. Převažující figurální malby doplňují citáty: na východní straně alegorie mládí se dvěma dětmi honícími motýla a na věžičce nápis "Z jadérka strom vyrůstá". V severním průčelí nad verandou na štítě je výjev z jedné z Nerudových "Kosmických písní" se známým veršem „Jsou-li tam / žáby taky“ (Jan Neruda byl kmotr Jana Friče). Na hlavních vstupních dveřích je ve dvou polích s ozdobnými kovanými mřížkami nápis "sloužím" (heslo Jana Lucemburského). Na jihu je alegorie poledne života znázorněná energicky vztyčeným mužem opírajícího se o zeměkouli a protějškovou ženou schýlenou a obepínající zeměkouli. Ve východním průčelí věže je nápis: "VYSTAVENO / LÉTA PÁNĚ / MDCDV". Na západní straně je anděl míru, nad nímž září hvězda večernice. Obdélná okna jsou osazena ve špaletách s okosenými nárožími, pod okny jsou parapetní římsy. V interiéru stojí za pozornost soubor původních výplňových dveří, trámové záklopové stropy a v patře v hlavní místnosti vyřezávané táflování stěn.
Pomník Josefa Jana Friče (1861-1945), zakladatele ondřejovské hvězdárny, doplňuje cenný soubor staveb a výtvarných děl. Model busty Josefa Jana Friče zhotovil významný sochař Bedřich Stefan (1939-40). Pomník umístěn v blízkosti Fričovy pracovny. V krycí žulové desce podstavce je vysekána socha žabky, která odkazuje na původní název observatoře U zelené žáby. Pomník Marie Fričové, manželky Josefa Jana Friče, v blízkosti západní kopule, kde se uskutečnil její pohřeb v roce 1917. Žulový pomník zakončený kopulí s reliéfy hvězd je náhrobkem s jejím popelem. Původní budova dílen, ul. Dr. Friče č.p. 128 patří mezi nejstarší budovy z doby po roce 1905 podle koncepce Josefa Fanty. Přízemní dvoukřídlá budova původních dílen je situována na severní straně nejstaršího areálu hvězdárny, v blízkosti domku zahradníka. Charakterizuje ji režné zdivo členěné lisénami, sokl s lomového kamene a valbová střecha krytá bobrovkami. Bývalý domek zahradníka patří mezi nejstarší budovy z doby po roce 1905 podle koncepce Josefa Fanty. V roce 1914 Frič dostavěl u zahradníkova domku přístavek.
Bazén je součástí kompozice centrální části hvězdárny od architekta Josefa Fanty dokončený roku 1911. Je situován severně od centrální kopule. Má obdélný půdorys, okraje bazénu jsou vroubeny pískovcem, na kratších vnitřních stranách bazénu jsou osazeny pískovcové kvádry s reliéfem květinového věnce. K moderní architektuře 2. poloviny 20. stol. se řadí budova sluneční laboratoře. Pochází z let 1951-1955. Nachází se v blízkosti centrální kopule. Patrovou i dvoupatrovou budovu charakterizuje sokl z opracovaných kamenných kvádrů a kombinace fasád z režného zdiva a opatřených omítkou. V hlavním průčelí ve vstupní partii je fasáda členěná polosloupy, ve vyšší části budovy šambránami a přímými frontony. Ve středu budovy vyniká východní kopule (s vazbou na původní centrální a západní kopuli). Do kopule byl přestěhován Clarkův refraktor na nové Zeissově montáži.
Stavba nové observatoře se nachází severně na svahu Pecného, v místní části Kubětiny. Pochází z let 1959-1966 podle projektu architekta Pavla Procházky z Krajského projektového ústavu. Na projektu se promítly zkušenosti ze zahraničních observatoří. Observatoř je válcová betonová stavba o vnějším průměru 21,11 m a hmotnosti 1040 tun, která ve své koruně nese na kolejnicích otáčivou ocelovou kopuli. Vnější plášť železobetonové budovy s cihlovou obezdívkou tvoří vlnitý hliníkový plech. Pohyblivá kopule o průměru 20 m a celkové váhy 200 tun. Štěrbina kopule je široká 5 m a uzavírají ji dvoudílná vrata. Každé křídlo váží kolem 10 tun. Observatoř byla vytvořena pro unikátní zrcadlový dalekohled o průměru 2 m a s váhou 94 tun, který je postaven na zvláštním betonovém pilíři. Dvoumetrový Perkův dalekohled je největší v České republice. Tento tzv.„Ondřejovský dvoumetr“ byl a je jedním z klíčových přístrojů Astronomického ústavu AV ČR a má pevné místo mezi velkými světovými dalekohledy. Ve své době byl sedmým největším dalekohledem ve světě. Dnes je velikostí v pořadí ve druhé stovce na světě. Od svého vzniku prošel několika modernizacemi. Dnes je plně automatizován. S unikátním dalekohledem souvisí velmi kvalitní stavba nové observatoře od Ing. arch. Pavla Procházky, na základě konzultací se zahraničními odborníky. Nedaleko západním směrem se nachází ještě menší observatoř s dalekohledem o průměru 65 cm. Byla postavena zřejmě v 70. letech 20. století.
www.pamatkovykatalog
Sklárna Růženín s vilou majitelů (čp. 61) a kolonií zaměstnaneckých domů na soutoku Vodslivského potoka s řekou Sázavou byly založené 1855 a znovu vybudovány v roce 1904.
Sklárna Růženín vznikla mezi lety 1855-1857 na místě chalupy čp. 7, při vtoku Vodslivského potoka do Sázavy. Založil ji Josef K. Jejkal, nájemce sklárny v Ostředku a švagr Františka Kavalíra, majitele sklárny v Sázavě. Huť měla šest pánví. Původně se zde mělo vyrábět pouze surové duté sklo, které se zamýšlelo prodávat k dalšímu zušlechtění jinam. Ale archivně jsou doloženi rytci. Mezi lety 1876 - 1902 změnila huť několikrát majitel. Sklárna se potýkala s provozními potížemi, až se nakonec dostala do exekuční dražby. Na začátku 20. století byl areál sešlý, neudržovaný, bez brusíren, skladišť a bytů. Huť získal Arnošt Pryl (majitel rafinérie skla ve Skalici u České Lípy). Sklárnu obnovil, rozšířil a nechal napojit na železniční trať. Provoz se rozšířil na deset a později dvanáct pánví a byl zaveden otop generátorovým plynem. Huť také dostala nové jméno a obchodní značku Růženín (Rosahütte), po manželce a spolumajitelce, Růženě Prylové.
Kvalita výroby postupně rostla. V roce 1905 - 1907 se zdejší sklo vyváželo na náročné trhy do Ameriky, Anglie, Francie a Španělska. Za provozu se rozšiřovala vlastní rafinace (kuliči, hladináři, hranaři, rytci, leptači). Začalo se pokusně i s malováním skla. Před první světovou válkou ve sklárně pracovalo 276 zaměstnanců, ale skoro sto sklářů narukovalo na frontu. Po první světové válce se výroba rozjela až v roce 1920. Stav pracovníků ve sklárně se zvýšil na 292. V roce 1929 se ale začala ve výrobě projevovat světová hospodářská krize, v roce 1933 se snížil počet dělníků na 246 a postupně se vysazovaly směny. V letech 1933 - 1935 se pracovalo v huti na pět směn v týdnu, ale rafinérie pracovala bez přerušení a na plný provoz. Počet zaměstnanců sklárny se zvýšil po r. 1938, kdy po záboru Sudet nacistickým německem přišla řada sklářů z pohraničí do vnitrozemí. Sklárna Růženín pracovala i většinu druhé světové války, teprve na konci roku 1943 byl sklárně odřeknut příděl uhlí. Po druhé světové válce byla sklárna Růženín znárodněna, připojena ke sklárnám Kavalier v Sázavě, změnil se výrobní program. Místo luxusních výrobků pro osobní potřebu začala sklárna s výrobou skleněných průmyslových aparatur ze speciálního borosilikátového skla SIMAX především pro chemický, farmaceutický a potravinářský průmysl. V letech 1967 - 1973 byl modernizován hlavní závod Skláren Kavalier v sousední Sázavě a do nových provozů byla postupně přenesena veškerá výroba z Růženína. Provoz sklárny Růženín byl definitivně zastaven v polovině roku 1993, areál je nadále využíván jako sklady skláren Kavalier v Sázavě.
Dosud čitelnou dispozici původní zástavby v současné době znehodnocuje nejednotná přístavba převážně z 50. let 20. století. Hlavní fronta výrobních objektů je vystavěna podél příjezdové komunikace. Objekty tvoří výškovou dominantu celého areálu a zamezují průhledu do dvora areálu. Hlavní výrobní osu tvoří tři rozlehlé trojlodní haly vlastní sklárny propojené do úrovně střechy masivními průchozími krčky. Na tyto objekty navazuje budova malírny, barvírny a leptárny s pomocnými skladovými prostory a ze strany druhé, směrem k hlavnímu vstupu do objektu, rafinérie skla s brusírnou a pomocnými provozy. V protilehlé frontě objektů převládají dvoupodlažní, jednotraktové objekty skladů výrobků, přejímky zboží a zkušebny. Východní a západní frontu tvoří dvě jednopodlažní kotelny a sklady otopu. Všechno strojní zařízení, pece i původní zařízení interiérů bylo postupně odstraňováno a v současné době jsou jednotlivé objekty využívány pouze jako sklady. Díky současné funkci jednotlivých objektů majitel nepřistoupil k plošné výměně okenních otvorů, dveří či vrat. Areál tak působí jednotným, architektonicky čistým dojmem. Patrné je řešení jednotlivých fasád, celkové kvalitní architektonické zpracování areálu a množství dochovaných architektonických detailů. Stav tak vybízí k dalšímu, plnohodnotnému využití objektů a prohlášení areálu i s osadou za kulturní památku. Částečně dochována je i sklářská osada s původně sedmi sklářskými dvojdomky. Tvoří cenný doklad průmyslové výroby na území okresu Benešov na počátku 20. století. Stavebně-technické řešení vlastní huti je navíc vývojovým typem mezi jednoprostorovou pecí z 18. století a velkokapacitní moderní halou, jaké jsou dochovány ve sklárnách Kavallier a.s. v Sázavě.