Vystoupíme na vlakové zastávce Chocerady posázavské železniční dráhy, kam poprvé přijel vlak 6. října 1901. Nejstarší zmínka o vsi Chocerady se váže k zápisu z roku 1250, kdy je zmiňován Bruno z Chocerad, nejspíše vladyka či majitel zemanského statku. Nacházejí se na trase staré zemské cesty z Prahy přes Hostivař, Ondřejov, Divišov a Humpolec na Moravu. Ze 14. století pocházejí zmínky o vladycích z Drachkova a z Chocerad. Významná zmínka se váže k roku 1525, kdy bylo na základě rozhodnutí krále Ludvíka Jagellonského povoleno postavit přes řeku dřevěný most na zděných pilířích. Další historie obce je těsně svázána s historií zámku na ostrohu nad Sázavou, který se právě od roku 1525 nazývá Komorní Hrádek po majiteli, nejvyšším komorníkovi Českého království Jaroslavu ze Šelmberka. Od té doby také Chocerady patří k tomuto panství. V obci Chocerady byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: lékař, bio Sokol, 2 výrobny cementového zboží, cihelna, cukrář, drogerie, hodinář, 2 holiči, 3 hostince, 2 hotely, kartáčník, klempíř, kolář, 3 kováři, kožišník, 2 krejčí, mlýn, obchod s obuví Baťa, 3 obuvníci, 2 pekaři, pila, obchod s pleteným zbožím, 3 řezníci, sedlář, 5 obchodů se smíšeným zbožím, Městská spořitelna v Benešově, Spořitelní a záložní spolek pro Chocerady, 2 obchody se střižním zbožím, 3 švadleny, tesařský mistr, 2 trafiky, 4 truhláři, 2 obchody s uhlím, 3 velkostatky, zámečník, zubní ateliér. Převratnou změnu znamenala pro zdejší kraj železnice, která v roce 1871 spojila Prahu s Vídní a přiblížila i zapadlé Posázaví. V roce 1901 pak byla zprovozněna trať z Čerčan do Kolína. Malá zemědělská víska se postupně změnila ve vyhledávané rekreační letovisko. Od roku 1949 náleží správně k Benešovu.
Ještě na levém břehu Sázavy si v zatáčce silnice na Komorní Hrádek povšimneme zajímavého domu čp.92 a zděné výklenkové kaple Čtrnácti sv. Pomocníků. Byla zřejmě postavena na konci 18. století, obnovena pak v roce 1865. Při poslední opravě byla bohužel její zdobnost hrubě zjednodušena. Patří k zajímavým vesnickým pozdně barokním kaplím a je kulturní památkou, bohužel značně zanedbanou. Po mostě z roku 1993 přejdeme Sázavu. Původní dřevěný je na nákresu z roku 1827 zobrazen krytý střechou. V roce 1862 byl stržen povodní a na čas nahrazen přívozem. V roce 1887 byl pak postaven nový ocelový most, kde se až do roku 1907 vybíralo mýtné a který sloužil právě do roku 1993.
Vysoko na hřebeni nad levým břehem Sázavy proti obci Chocerady vidíme zámek Komorní Hrádek. Vznikl na místě někdejšího hradu, doloženého na počátku 15. století, původně se nazýval Veselé. Ve hmotě zámku jsou zbytky středověké tvrze, výrazná byla pozdně gotická a renesanční přestavba. Státní zámek je v současnosti Školícím a výcvikovým střediskem ministerstva obrany a spolu s osadou Komorní Hrádek náleží k obci Chocerady. Této památce a dalším zajímavostem v jejím okolí se budeme věnovat v některém z dalších dílů Toulek. Zámek je veřejnosti otevřen jen jednou v roce, a to při příležitosti dnů kulturního dědictví.
Nepřehlédnutelnou budovou za mostem je hotel Ostende přestavěný z knížecí vinopalny. Tu v roce 1932 koupil od majitele panství řezník a uzenář Antonín Miltner, předtím nájemce restaurace v sokolovně. V roce 1933 pak otevřel restauraci se sálem, hotel, řeznictví a uzenářství, přízemí se nacházela porážka. Zřídil také říční lázně - koupaliště s plovárnou, letním posezením (bufetem), kuželníkem a sportovištěm. Jméno dostal hotel podle známých belgických lázní. Na stejné straně zaujme i venkovská usedlost čp. 26. Je pěkným příkladem barokní středočeské usedlosti z druhé poloviny 18. století, bohužel ve značně zanedbaném stavu. Zaujmou nás zdobné barokní štíty a kamenné ostění vstupní branky.
Přes ulici leží velká budova bývalé sokolovny. Ta vznikla přestavbou panského zájezdního hostince Na knížecí, zřízeného údajně kolem roku 1670. Budovu v roce 1921 daroval majitel Komorního Hrádku, kníže Antonín Khevehüllerem-Metsch Tělocvičné jednotě Sokol (1912) a Občanské vzdělávací jednotě Komenský (1904), Valné hromady v roce 1921 rozhodly o přestavbě a zřízení tělocvičného sálu, divadelního jeviště a zajištění elektrického osvětlení. Přestavba proběhla v letech 1921 – 1922. Od roku 1926 zde Sokol provozoval hostinec, pronajímal ho. V roce 1927 získal koncesi na biograf a v roce 1930 bylo kino otevřeno.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie ze 14. století, původně gotický, renesančně přestavěný ve 2. polovině 16. století a barokně počátkem 18. století, od roku 1705 farní. Je jednolodní stavbou s dvěma bočními kaplemi a věží zakončenou cibulovou bání. Před hlavní západní průčelí ukončené volutovým štítem předstupuje otevřená předsíň se zajímavou sochařskou výzdobou, sochami sv. Jiří, Františka a Floriána. Při severní straně štítu je třípatrová věž s obdélnými okny a barokní bání. Na předsíň, k níž stoupá široké schodiště, navazuje ohradní zeď hřbitova, jež obklopuje celý areál. Do hřbitovní zdi je včleněna márnice. Zajímavý je i zdobný vstupní portál. Vedlejší mohutná budova fary pochází z roku 1705. I s rozlehlou zahradou působí zanedbaně.
Z návsi vyjdeme kolem fary po červené turistické značce. Vlevo vidíme velkou budovu bývalé školy. První jednotřídní školu na návsi nahradila tato budova v roce 1845, vznikla přestavbou knížecího špitálu nákladem majitele panství Richarda Khevehüllerem-Metsch. Špitál neboli chudobinec byl postaven v roce 1755 pro vysloužilé vojíny. Škola sloužila obci a okolí až do roku 1982, kdy byla postavena nová nedaleko hřbitova. Za prohlídku stojí nedaleký hřbitov, kde byla roce 2012 (jinde uvedeno 2013) umístěna socha sv. Jana Nepomuckého. Stojí v dřevěném přístřešku vpravo od brány. Postava světce z červeného pískovce je zpodobena v pokleku, oděná do tradičního kanovnického roucha, složeného z kleriky, rochety a mozety. Světec je prostovlasý, bez svatozáře a dalších atributů. Nedochovaly se dvě postavy andělů nesoucích atributy Jde o cenné barokní dílo neznámého autora (údajně z dílny žáků sochaře Brokoffa) z druhé poloviny 18. století. Původně stála ve středu obce, před domem čp. 24. Na původním místě zůstal pouze ozdobný hranolový sokl z červeného pískovce s volutovými křídly po stranách.
Sklárna Růženín vznikla mezi lety 1855-1857 při vtoku Vodslivského potoka do Sázavy. Založil ji Josef K. Jejkal, nájemce sklárny v Ostředku a švagr Františka Kavalíra, majitele sklárny v Sázavě. K velkému rozšíření došlo po roce 1903. Areál působí i přes stavební zásahy architektonicky čistým dojmem, zachovalo se několik objektů z 2. poloviny 19. století. Spolu se sklářskou osadou tvoří cenný doklad průmyslové výroby na území okresu Benešov na počátku 20. století, zatím ale nebyla prohlášena kulturní památkou. Areál sklárny je lépe vidět, pokud půjdeme dál podél řeky. Vrátíme se na turistickou značku a podél potoka … přijdeme na rozcestník do Cikánského údolí. Odbočíme doleva a jdeme po zelené značce.
Po pravé straně vidíme ves Hradové Střímělice. Zdejší hrad zřejmě založil rytíř Jan Střimelička v první polovině 14. století. V 15. století je již uváděn jako pustý, materiál z hradu byl rozebrán vesničany. Dodnes se na hradišti zachovaly jen terénní valy a malé zbytky zdi. Bývalá kaple Panny Marie se zvoničkou na návsi slouží dnes jako autobusová zastávka. Na návsi najdeme zajímavé selské dvory se zachovalými zdobnými kamennými prvky.
Ondřejov je město středověkého původu s nenarušenou hmotovou strukturou a s řadou velmi hodnotných pozdně barokních, klasicistních a eklektických objektů v historickém jádru. Stejně zajímavý je areál hvězdárny nad městem. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1352. Vznikla začátkem 13. století z původní dvorcové osady “Ondřejóv dvór” na panství pánů z Dubé. Jméno pravděpodobně pochází od zakladatele, některého z pánů z Dubé. Po nich získali panství Kostkové z Postupic, páni Šelmberkové a následně páni z Valdštejna. Marie Terezie povýšila 10. listopadu 1745 Ondřejov na městečko s právem na radnici a 4 trhy do roka. Někdy z té doby údajně pocházejí dvě mohutné lípy malolisté u kostela. V raném novověku se v okolí dolovala stříbrná ruda. Městys měl v roce 1932 731 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnickou stanici, katolický kostel, Státní hvězdárnu. Evidovány byly tyto živnosti a obchody: lékař, autodoprava, biograf Sokol, cihelna, čalouník, galanterie, 2 holiči, 5 hostinců, 2 koláři, 2 kováři, 2 krejčí, surové kůže, mlýn, 3 obuvníci, 2 pekaři, pila, 2 řezníci, 2 sedláři, sklenář, 5 obchodů se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Ondřejov, 3 trafiky, 3 truhláři, zámečník, zubní ateliér. Dnes zde žije asi 1 700 obyvatel, zároveň je významným letoviskem. V roce 2003 byla vyhlášena městská památková zóna. Ondřejov ležel na tzv. Staré zemské cestě. Tvar náměstí spolu se třemi úzkými vstupy ve směru na Prahu, na Kostelec a na Sázavu.
Uprostřed náměstí byl v první čtvrtině 14. století postaven původně románský kostel sv. Šimona a Judy. Jednolodní stavba s renesanční hranolovou věží byla v roce 1668 zbarokizována, v roce 1773 znovu přestavěna a v roce 1876 zvýšena věž. Další úpravy proběhly v 2. polovině 19. století.Před kostelem vidíme barokní pískovcovou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1776. Socha z červeného pískovce stojí na hranolovém podstavci s volutovými křídly a profilovanou římsou. Světec v tradičním pojetí s vykročenou pravou nohou má krucifix opřený o pravé rameno. Fara je součástí barokního areálu z let 1778 - 80, který tvoří mimo hlavní budovy i zděné chlévy, roubená stodola, další hospodářské stavení a pilířová kolna. Barokní usedlosti čp. 15. a 16, které vznikly v druhé polovině 18. století.
Další památkou je venkovský dům čp. 38 s branou je cenným příkladem pozdně barokní usedlosti z konce 18. století. Ve vstupním kamenném portálu je vyrytá datace 1793. Zajímavostí je i to, že za 1. republiky byla v této budově zřízena družstevní záložna tzv. „kampelička“. Od roku 1958 se zde pak dokonce vyráběly elektrické pánve „remosky“.Nedaleko kostela je umístěna kovová plastika ve tvaru stromu, která připomíná lípu svobody, zničenou za druhé světové války nacisty. Na náměstí je pomník padlým v 1. sv. válce s přidanou deskou obětí 2. sv. Války. K odhalení došlo v roce 1928 k 10. výročí ČSR. Autorem návrhu pomníku je architekt Otto Rothmayer, žák Josipa Plečnika, architekta např. úprav Pražského hradu. Pískovcová socha sv. Ondřeje stojí poněkud stranou v severovýchodní části náměstí na novodobé betonové základně a podstavci z červeného pískovce. Je kopií původní barokní sochy z doby kolem roku 1740, provedené sochařem Bedřichem Stefanem. V roce 1892 byla v Ondřejově prof. Ježkem z Prahy zřízena tzv. Kneipovna, první vodoléčebné zařízení v Čechách.
Přejdeme hlavní silnici a stoupáme k hvězdárně. Nepřehlédneme zajímavou stavbu vily Leonora, kterou si na úpatí kopce dala postavit Eleonora Ehrenbergová (Eleonora Gayerová z Ehrenbergu). Tato významná operní zpěvačka – sopranistka (například „Mařenka“ při premiéře Smetanovy Prodané nevěsty) zde také v roce 1912 zemřela a je pohřbena na místním hřbitově.V letech 1898 - 1906 postavil na vrchu Manda (dnes Žalov) průmyslník Josef Jan Frič soukromou hvězdárnu, kterou 28. října 1928 věnoval Karlově univerzitě. Po druhé světové válce vznikl z hvězdárny Astronomický ústav ČSAV (dnes AV ČR), zabývající se výzkumem Slunce, hvězd, meziplanetární hmoty, a v poslední době i konstrukcí přístrojů vysílaných na umělých družicích Země.
Vstup na hvězdárnu tvoří terasy a široká schodiště. Průčelí poslední terasy tvoří tzv. Tatarská zeď z opracovaného kamene. Nese pískovcový reliéf s českým lvem s později vkomponovaným slovenským štítem, letopočet 1928 a nápisy "ČESKÉMU NÁRODU" a "VĚNOVÁNO VĚDĚ A PRÁCI". Připomínají akt věnování hvězdárny Univerzitě Karlově J. J. Fričem k desetiletí Československé republiky. „Tatarská zeď“, postavená v letech 1915-1917, byla pojmenována podle ruského zajatce, který na stavbě pracoval. Poblíž stojí pomník dobrovolné studentské legie z bojů v letech 1800-1801 je z červeného pískovce. Na trojhranném soklu stojí podstavec s reliéfní deskou s nápisem, na něj navazuje pylon s datací 1843. Vrcholový kříž chybí. Tento pomník akademickému pluku pražských studentů, kteří v roce 1800 táhli proti Napoleonovi, dal postavit v roce 1843 místní farář Václav Horáček. Patří k pozoruhodné ukázce pomníkové tvorby ze 40. let 19.století.
Ondřejovská hvězdárna patří k nejdůležitějším vědeckým pracovištím ve svém oboru v Evropě. Zabývá se pozorováním Slunce a dalších hvězd, meziplanetární hmoty či vysokoenergetických objektů ve vesmíru. Při prohlídce Astronomického muzea Vojtěcha Šafaříka se dozvíme mnoho informací o založení hvězdárny, v historické kopuli uvidíme expozici věnovanou vývoji hvězdárny a řadu zajímavých přístrojů. Dozvíte se o současném poslání observatoře i jejím významu v současném astronomickém světě. DohledatCelý rozsáhlý areál je upraven jako park se zajímavými dřevinami. Do něho jsou zasazeny secesní budovy a kopule původní hvězdárny, které navrhoval významný architekt Josef Fanta (…. ). Jeho …Při procházce parkem můžete obdivovat i různé přístroje, např. německé radary z 2. světové války, z nichž některé stále slouží vědeckým pozorováním, zejména Slunce nebo meteorů..
Koncept areálu s nejstaršími budovami projektoval Josef Fanta na počátku 20. století. Do provozu byla hvězdárna uvedena v roce 1906. Areál pak doplňují stavby z meziválečného a poválečného období, řada moderních plastik, památník Josefa Jana Friče s bustou podle modelu Bedřicha Stefana. Za pozornost stojí především centrální a západní kupole, bazén, domek pracovny a bytu Josefa Jana Friče, čtyři pozorovací domky, komponované schodiště s Tatarskou zdí, domek zahradníka, budova starých dílen nebo budova sluneční laboratoře. Park zabírá rozlohu 4,6 ha, vyskytuje se zde přes 100 různých druhů dřevin. K dendrologickým zvláštnostem parku patří jedle vznešená, javor dlanitolistý, cypřišek nutkajský a hrachonosný, smrk ztepilý, borovice limba nebo pěnišník okrouhlý.Vrch Manda (Mandina hůra) pojmenovan po Magdaleně z Vartemberka, manželce Jana ml. z Valdštejna, od roku 1554 majitele hrádeckého panství k němuž Ondřejov náležel. Na vrch Žalov ho přejmenoval zakladatel hvězdárny Josef Frič po smrti bratra Jana v roce 1898. Severněji v „Kubětinách“ je kopule s dvoumetrovým zrcadlovým dalekohledem, největším v ČR, instalovaným v roce 1967.
Vrátíme se na náměstí a po žluté turistické značce pokračujeme směrem na Kaliště.Cestou si všimneme Křížové cesty se 14 zastaveními, která mají podobu obrázků upevněných na kmenech stromů. První dochovaná písemná památka o vsi Kaliště pochází z roku 1428, kdy patřila pánům z Dubé. Lípa v Kališti patří k chráněným památným stromům České republiky. Tato lípa malolistá s obvodem 250 cm má výšku asi 17 m. Pokračujeme po značce až k řece na rozcestí Poddubí. Na protějším břehu vidíme rozsáhlý průmyslový areál. Vznikl na počátku 20. století na místě bývalého mlýna v Hvězdonicích. Součástí jsou výrobní haly, vodní elektrárna s jezem a dvojice vil. V roce 1901 zakoupil Josef Marek starý mlýn u Sázavy a v roce 1903 zahájil výrobu hřebíků a drátěného programu. V roce 1904 prošel areál přestavbou a vznikla zde továrna Marek a Slezák, která měla v roce 1928 již 150 zaměstnanců. V roce 1948 je společnost znárodněna a začleněna do státního podniku Spojené ocelárny Kladno. V roce 1992 byla v rámci restituce vrácena rodinám původních majitelů a výroba zde probíhá dodnes. Nese název Šroubárna Marek s.r.o. pyšní se tedy téměř 120letou tradicí. Vyrábí se zde široká škála hutních výrobků jako např. paprsky, matice kol, hřebíky, nýty, pečící plechy a podobně.
Vracíme se proti proudu řeky do Chocerad. Po pravé straně hyzdí obec rozsáhlý areál skladující všemožný materiál. Míjíme chátrající pozdně barokní špýchar s hodnotným portálem. Patřil k protějšímu původně knížecímu dvoru Obora, doloženému v polovině 16. století. Dvůr je přestavěn na sklady, obytná budova v něm byla zbourána, přilehlý ovčín přestavěn na obytný dům.
Po levé straně zaujme pak rozsáhlá budova bývalé léčebny, resp. Sanatoria. Tato známá dětská léčebna se zaměřovala na nemoci horních cest dýchacích. Ale založena byla již v roce 1911 jako Ozdravovna elektrických podniků pražských. V roce 1934 pak byla ozdravovna prodána sociálně demokratické organizaci Svépomoc. Sloužila rekonvalescentům po žaludečních onemocněních a k vyživovací kůře pacientům nemocenské pojišťovny v Praze. V roce 1936 byl k první budově přistavěn druhý pavilon. Za 2. světové války sloužil objekt k ubytování německých hitlerjugend. Po válce obnoven provoz ozdravovny. V letech 1953 – 1957 sloužila jako dětský domov pro korejské děti. Poté zde byla zřízena tuberkulózní léčebna (sanatorium) pro dospělé. Po ústupu onemocnění a nevyužité kapacity byli zbylí pacienti přestěhováni do Prosečnice. Po velké přestavbě došlo v roce 1967 k otevření léčebny pro nespecifická plicní onemocnění pro děti a mládež. Zřízena i škola a družina. Sportovní areál, rehabilitační místnosti, vnitřní i venkovní bazén. Léčebna zrušena v roce 2006, převedena pod benešovskou nemocnici. Modernizována a upravena na Centrum rekondičních a rehabilitačních služeb. Pro nedostatečné využití úvahy o změně na internát Střední zemědělské školy v Benešově, poté na přestěhování Dětského domova z Pyšel. Kraj ji v roce 2006 nechal zakonzervovat, protože pro ni neměl využití. Později sem chtěl přestěhovat dětský domov v Pyšelích, k tomu nakonec nedošlo. V roce 2020 sem byly do zásadně a nákladně zrekonstruované budovy přestěhovány handicapované děti z nevyhovujících prostor ve Strančicích u Prahy a zřízeno Dětské centrum Chocerady - centrum komplexní péče p.o.
Postranní ulicí můžeme sejít doprava k řece k mlýnu v Choceradech. V pramenech je poprvé zmíněn mlynář v Choceradech v roce 1525 a mlýn jako poddanský. V roce 1601 uvádí Urbář panství Komorní Hrádek mlýn pod zámkem náchlební, 5 moučných kol na spodní vodu, 8 stup a malou pilu. Ale již jako mlýn vrchnostenský. Do konce 19. století byl dřevěný, jednopatrový. V roce 1901 získal mlýn Jan Vávra (1861-1932), člen činohry ND, původem ze staropražské mlynářské rodiny. Při modernizaci mlýna došlo k instalaci Francisovy turíny a válcových stolic. Do dnešní podoby byl přestavěn rodem Vávrů někdy po roce 1901. Z rodu Vávrů je dnes asi nejznámější režisér Otakar Vávra. Ve vlastnictví rodu se mlýn nacházel jedno století. Během minulého režimu měl mlýn národní správce i přecházel pod různé podniky. V roce 1960 došlo ke znárodnění elektrárny, v roce 1961 zastaveno mletí a v roce 1962 zařízení odvezeno na Slovensko do Veľké nad Věličkou, v roce 1965 odstavena i elektrárna. Mlýn byl využíván pro jiné účely, bylo uvažováno i o přestavbě na hotel. Nový majitel celý mlýn citlivě rekonstruuje, obnovena byla malá vodní elektrárna.
Přicházíme k centru obce. Přes křižovatku vidíme chalupu čp.24, která pochází z roku 1897. Nechal si ji postavit nejslavnější choceradský rodák, sběratel lidových písní a tanců prof. Josef Vycpálek. Právě před tímto stavením stojí zajímavý ale značně poničený barokní podstavec sochy s. Jana Nepomuckého, kterou jsme viděli na místním hřbitově. Pokud bychom odbočili doleva po silnici k Ondřejovu dojedeme po chvíli k morovému svatému kříži s vytesaným letopočtem 1767.
Zdroje:
www.cs.wikipedia.org
Města a městečka
Choceradský zpravodaj. Informační list OÚ Chocerady.
Mapka výletu:
Zajímavé odkazy:
www.obecondrejov.cz
Úryvek z dopisu Jiřího Voskovce básníku Janu Pilařovi pobývajícímu ve Třemblatech.
.... Jako chlapec třináct - a čtrnáctiletý jsem do Ondřejova jezdíval za svým vzdáleným strýcem Josefem Fričem (otcem básníka Friče) na jeho hvězdárnu. Já totiž byl v těch letech až asi do šestnácti či tak, vášnivým hvězdářem. Až teprve jsem bolestně zjistil, že je to věda napěchovaná vysokou matematikou, tak jsem to musel s lítostí opustit – anžto s počty to mám špatný. Přes to nadobro jsem se nikdy astronomii neodcizil a dodnes sleduju, co můžu.
Ta hvězdárna byla okouzlující místo. Stále cítím ty borovice kolem a slyším vítr v jehličí. Hvězdárna, jak asi víte, stojí na temeni překrásného vršku přímo nad Ondřejovem, na nejvyšším bodě té vysočinky, která se takovou nádhernou rozmáchlou vlnou zvedá od sázavského údolí k severu. Jednou jsem si naň vzpomněl, když jsem v nějakém filmu cválal koňmo po náhorních rovinách mexických....
Dne 3. srpna 1964 New York, J. Voskovec
www.památkovýkatalog
Centrální kupole byla dostavěna v roce 1912. Váže se k osobě prof. Vojtěcha Šafaříka, který odkázal Josefu Fričovi knihovnu a dalekohled s dodnes vysoce ceněným objektivem Alvana Clarka. Dvoupodlažní stavbu kupole na křížovém půdorysu charakterizuje sokl z lomového kamene a režné zdivo. Kopule z měděného plechu vyrobila firma Ringhofer na Smíchově podle plánu Ing. Hakena. Již neslouží vědeckým účelům, je zpřístupněna veřejnosti s prezentací historických exponátů.
Západní kopule je od architekta Josefa Fanty, vystavěná v letech 1909-1911. Byla od počátku věnována památce Jana Friče, bratra zakladatele hvězdárny v Ondřejově. Z prostoru před centrální kopulí lze do západní kopule přecházet můstkem. Na čelní západní zdi je osazena oválná bronzová plaketa s reliéfem a s nápisem "In tristium memoriam". Stavbu doplňují secesní kované zábradlí - při přízemní vstupní partii s motivy lístků a na ochozu v geometrickém pojetí. V interiéru jsou rovněž zachovány původní prvky - obložení stěn, původní dveře. Ojedinělou kopuli vyrobila firma Ringhofer podle projektu Ing. Hakena. V kopuli je vystaven původní dalekohled z počátku hvězdárny - Fričův dvojitý astrograf.
Čtyři pozorovací domky projektované Ing. Zárubou-Pfeffermannem jsou součástí původního konceptu architekta Josefa Fanty z doby kolem roku 1905. Domky stojí v nejstarší partii hvězdárny mezi centrální kopulí a domkem pracovny Josefa Jana Friče. Dva stojí na východě a dva na západě prostranství. Domky obdélného půdorysu jsou všechny shodné, s vysokým soklem z lomového kamene, s režným zdivem a s odklopnými kovovými střechami.
Severně od centrální kopule stojí dvoupodlažní dům s nárožní věžičkou, postavený v letech 1904-1905 podle projektu architekta Josefa Fanty Byl bytem a pracovnou Josefa Jana Friče. Je zděný z cihel, opatřený omítkou a sgrafitovou výzdobou. Vstup tvoří veranda s dřevěným arkádovým zápražím. Sgrafita na průčelích budovy od Karla Ludvíka Klusáčka znázorňují běh lidského života. Jsou orientována podle světových stran. Převažující figurální malby doplňují citáty: na východní straně alegorie mládí se dvěma dětmi honícími motýla a na věžičce nápis "Z jadérka strom vyrůstá". V severním průčelí nad verandou na štítě je výjev z jedné z Nerudových "Kosmických písní" se známým veršem „Jsou-li tam / žáby taky“ (Jan Neruda byl kmotr Jana Friče). Na hlavních vstupních dveřích je ve dvou polích s ozdobnými kovanými mřížkami nápis "sloužím" (heslo Jana Lucemburského). Na jihu je alegorie poledne života znázorněná energicky vztyčeným mužem opírajícího se o zeměkouli a protějškovou ženou schýlenou a obepínající zeměkouli. Ve východním průčelí věže je nápis: "VYSTAVENO / LÉTA PÁNĚ / MDCDV". Na západní straně je anděl míru, nad nímž září hvězda večernice. Obdélná okna jsou osazena ve špaletách s okosenými nárožími, pod okny jsou parapetní římsy. V interiéru stojí za pozornost soubor původních výplňových dveří, trámové záklopové stropy a v patře v hlavní místnosti vyřezávané táflování stěn.
Pomník Josefa Jana Friče (1861-1945), zakladatele ondřejovské hvězdárny, doplňuje cenný soubor staveb a výtvarných děl. Model busty Josefa Jana Friče zhotovil významný sochař Bedřich Stefan (1939-40). Pomník umístěn v blízkosti Fričovy pracovny. V krycí žulové desce podstavce je vysekána socha žabky, která odkazuje na původní název observatoře U zelené žáby. Pomník Marie Fričové, manželky Josefa Jana Friče, v blízkosti západní kopule, kde se uskutečnil její pohřeb v roce 1917. Žulový pomník zakončený kopulí s reliéfy hvězd je náhrobkem s jejím popelem. Původní budova dílen, ul. Dr. Friče č.p. 128 patří mezi nejstarší budovy z doby po roce 1905 podle koncepce Josefa Fanty. Přízemní dvoukřídlá budova původních dílen je situována na severní straně nejstaršího areálu hvězdárny, v blízkosti domku zahradníka. Charakterizuje ji režné zdivo členěné lisénami, sokl s lomového kamene a valbová střecha krytá bobrovkami. Bývalý domek zahradníka patří mezi nejstarší budovy z doby po roce 1905 podle koncepce Josefa Fanty. V roce 1914 Frič dostavěl u zahradníkova domku přístavek.
Bazén je součástí kompozice centrální části hvězdárny od architekta Josefa Fanty dokončený roku 1911. Je situován severně od centrální kopule. Má obdélný půdorys, okraje bazénu jsou vroubeny pískovcem, na kratších vnitřních stranách bazénu jsou osazeny pískovcové kvádry s reliéfem květinového věnce. K moderní architektuře 2. poloviny 20. stol. se řadí budova sluneční laboratoře. Pochází z let 1951-1955. Nachází se v blízkosti centrální kopule. Patrovou i dvoupatrovou budovu charakterizuje sokl z opracovaných kamenných kvádrů a kombinace fasád z režného zdiva a opatřených omítkou. V hlavním průčelí ve vstupní partii je fasáda členěná polosloupy, ve vyšší části budovy šambránami a přímými frontony. Ve středu budovy vyniká východní kopule (s vazbou na původní centrální a západní kopuli). Do kopule byl přestěhován Clarkův refraktor na nové Zeissově montáži.
Stavba nové observatoře se nachází severně na svahu Pecného, v místní části Kubětiny. Pochází z let 1959-1966 podle projektu architekta Pavla Procházky z Krajského projektového ústavu. Na projektu se promítly zkušenosti ze zahraničních observatoří. Observatoř je válcová betonová stavba o vnějším průměru 21,11 m a hmotnosti 1040 tun, která ve své koruně nese na kolejnicích otáčivou ocelovou kopuli. Vnější plášť železobetonové budovy s cihlovou obezdívkou tvoří vlnitý hliníkový plech. Pohyblivá kopule o průměru 20 m a celkové váhy 200 tun. Štěrbina kopule je široká 5 m a uzavírají ji dvoudílná vrata. Každé křídlo váží kolem 10 tun. Observatoř byla vytvořena pro unikátní zrcadlový dalekohled o průměru 2 m a s váhou 94 tun, který je postaven na zvláštním betonovém pilíři. Dvoumetrový Perkův dalekohled je největší v České republice. Tento tzv.„Ondřejovský dvoumetr“ byl a je jedním z klíčových přístrojů Astronomického ústavu AV ČR a má pevné místo mezi velkými světovými dalekohledy. Ve své době byl sedmým největším dalekohledem ve světě. Dnes je velikostí v pořadí ve druhé stovce na světě. Od svého vzniku prošel několika modernizacemi. Dnes je plně automatizován. S unikátním dalekohledem souvisí velmi kvalitní stavba nové observatoře od Ing. arch. Pavla Procházky, na základě konzultací se zahraničními odborníky. Nedaleko západním směrem se nachází ještě menší observatoř s dalekohledem o průměru 65 cm. Byla postavena zřejmě v 70. letech 20. století.
www.pamatkovykatalog
Sklárna Růženín s vilou majitelů (čp. 61) a kolonií zaměstnaneckých domů na soutoku Vodslivského potoka s řekou Sázavou byly založené 1855 a znovu vybudovány v roce 1904.
Sklárna Růženín vznikla mezi lety 1855-1857 na místě chalupy čp. 7, při vtoku Vodslivského potoka do Sázavy. Založil ji Josef K. Jejkal, nájemce sklárny v Ostředku a švagr Františka Kavalíra, majitele sklárny v Sázavě. Huť měla šest pánví. Původně se zde mělo vyrábět pouze surové duté sklo, které se zamýšlelo prodávat k dalšímu zušlechtění jinam. Ale archivně jsou doloženi rytci. Mezi lety 1876 - 1902 změnila huť několikrát majitel. Sklárna se potýkala s provozními potížemi, až se nakonec dostala do exekuční dražby. Na začátku 20. století byl areál sešlý, neudržovaný, bez brusíren, skladišť a bytů. Huť získal Arnošt Pryl (majitel rafinérie skla ve Skalici u České Lípy). Sklárnu obnovil, rozšířil a nechal napojit na železniční trať. Provoz se rozšířil na deset a později dvanáct pánví a byl zaveden otop generátorovým plynem. Huť také dostala nové jméno a obchodní značku Růženín (Rosahütte), po manželce a spolumajitelce, Růženě Prylové.
Kvalita výroby postupně rostla. V roce 1905 - 1907 se zdejší sklo vyváželo na náročné trhy do Ameriky, Anglie, Francie a Španělska. Za provozu se rozšiřovala vlastní rafinace (kuliči, hladináři, hranaři, rytci, leptači). Začalo se pokusně i s malováním skla. Před první světovou válkou ve sklárně pracovalo 276 zaměstnanců, ale skoro sto sklářů narukovalo na frontu. Po první světové válce se výroba rozjela až v roce 1920. Stav pracovníků ve sklárně se zvýšil na 292. V roce 1929 se ale začala ve výrobě projevovat světová hospodářská krize, v roce 1933 se snížil počet dělníků na 246 a postupně se vysazovaly směny. V letech 1933 - 1935 se pracovalo v huti na pět směn v týdnu, ale rafinérie pracovala bez přerušení a na plný provoz. Počet zaměstnanců sklárny se zvýšil po r. 1938, kdy po záboru Sudet nacistickým německem přišla řada sklářů z pohraničí do vnitrozemí. Sklárna Růženín pracovala i většinu druhé světové války, teprve na konci roku 1943 byl sklárně odřeknut příděl uhlí. Po druhé světové válce byla sklárna Růženín znárodněna, připojena ke sklárnám Kavalier v Sázavě, změnil se výrobní program. Místo luxusních výrobků pro osobní potřebu začala sklárna s výrobou skleněných průmyslových aparatur ze speciálního borosilikátového skla SIMAX především pro chemický, farmaceutický a potravinářský průmysl. V letech 1967 - 1973 byl modernizován hlavní závod Skláren Kavalier v sousední Sázavě a do nových provozů byla postupně přenesena veškerá výroba z Růženína. Provoz sklárny Růženín byl definitivně zastaven v polovině roku 1993, areál je nadále využíván jako sklady skláren Kavalier v Sázavě.
Dosud čitelnou dispozici původní zástavby v současné době znehodnocuje nejednotná přístavba převážně z 50. let 20. století. Hlavní fronta výrobních objektů je vystavěna podél příjezdové komunikace. Objekty tvoří výškovou dominantu celého areálu a zamezují průhledu do dvora areálu. Hlavní výrobní osu tvoří tři rozlehlé trojlodní haly vlastní sklárny propojené do úrovně střechy masivními průchozími krčky. Na tyto objekty navazuje budova malírny, barvírny a leptárny s pomocnými skladovými prostory a ze strany druhé, směrem k hlavnímu vstupu do objektu, rafinérie skla s brusírnou a pomocnými provozy. V protilehlé frontě objektů převládají dvoupodlažní, jednotraktové objekty skladů výrobků, přejímky zboží a zkušebny. Východní a západní frontu tvoří dvě jednopodlažní kotelny a sklady otopu. Všechno strojní zařízení, pece i původní zařízení interiérů bylo postupně odstraňováno a v současné době jsou jednotlivé objekty využívány pouze jako sklady. Díky současné funkci jednotlivých objektů majitel nepřistoupil k plošné výměně okenních otvorů, dveří či vrat. Areál tak působí jednotným, architektonicky čistým dojmem. Patrné je řešení jednotlivých fasád, celkové kvalitní architektonické zpracování areálu a množství dochovaných architektonických detailů. Stav tak vybízí k dalšímu, plnohodnotnému využití objektů a prohlášení areálu i s osadou za kulturní památku. Částečně dochována je i sklářská osada s původně sedmi sklářskými dvojdomky. Tvoří cenný doklad průmyslové výroby na území okresu Benešov na počátku 20. století. Stavebně-technické řešení vlastní huti je navíc vývojovým typem mezi jednoprostorovou pecí z 18. století a velkokapacitní moderní halou, jaké jsou dochovány ve sklárnách Kavallier a.s. v Sázavě.