Dnes si projdeme města Zruč nad Sázavou a Kácov, dozvíme se o zajímavé historii obou měst a projdeme se zvlněnou krajinou Posázaví.
Pojedeme vlakem z Benešova do Čerčan, odtud do stanice Zruč nad Sázavou - zastávka. Hned nás zaujmou velké budovy bývalé Baťovy továrny stojící u řeky. Firma přišla do města v roce 1939 a zahájila výrobu obuvi. Místní pobočku proslavila hlavně dětská obuv, která se vyvážela do mnoha zemí Evropy i do zámoří. Příchod firmy život Zruče značně ovlivnil, počet obyvatel se prudce zvyšoval a průmysl i výstavba se rozrůstaly. Firma Baťa zde našla dostatek pracovních sil, plánovala ze Zruče vystavět město ve stylu Zlína. Projekt patřil k příkladům uplatnění zásad funkcionalistického města. K ukončení výroby obuvi ve Zruči došlo v roce 1997.
Ulicí Tomáše Bati přijdeme na náměstí. Kolem bývalého společenského domu, dnes Hotelu Zruč, půjdeme centrální osou nového města, až dojdeme k červené turistické značce. Po ní pak půjdeme doprava. Vcházíme do konce parku, kde se leží místo, zvané „Na Starém hradě“. V době, kdy zde nechal Baťa vystavět továrnu a budovat příjezdové komunikace, došlo při výkopových pracích k významným archeologickým nálezům, datovaným do 12. - 13. století. Prvním panským sídlem ve Zruči byl zřejmě právě tzv. „Starý hrad" či „Starý zámek“ založený ve druhé polovině třináctého století. Jeho zbytky v podobě výrazných terénních nerovností jsou dosud dobře viditelné. Stával asi 400 metrů západně od současného zámku. Vznik hradu je dokladem toho, že historie Zruče pravděpodobně souvisí se založením Sázavského kláštera v roce 1032. Stalo se počátkem osídlování Posázaví. Po levé straně pak vidíme opravené mohutné budovy hospodářského dvora. Parkem projdeme k výrazné dominantě města - Zručskému zámku. Vznikl přestavbou dalšího gotického hradu ze 14. století. Tento „druhý“ hrad byl založen na okraji strmé skály nad řekou Sázavou. Z ostatních stran ho chránil příkop. Prvním majitelem a zároveň stavitelem hradu byl Heřman ze Zruče. První písemná zmínka o Zruči pochází z roku 1328. K přestavbě hradu na renesanční zámek došlo v polovině 16. století. Zůstal ale chráněn neobvykle rozsáhlým pozdně gotickým opevněním. Panství vlastnili dlouhá léta páni z Kolowrat. Od roku 1553 ho drželi Kalenicové z Kalenic. Za nich Zruč vzkvétala a v roce 1561 došlo k povýšení na městečko se všemi městskými výsadami. Erb Kaleniců, stříbrné buvolí rohy na červeném štítě, se stal základem městského znaku. Třicetiletá válka panství významně zasáhla. V následujících 200 letech se na panství střídali různí majitelé. V roce 1781 celý zámek vyhořel. Došlo ke zničení renesanční výzdoby interiérů, veškerého mobiliáře a také archivu. Podruhé zámek vyhořel v roce 1826, s větší přestavbou se začalo v roce 1834. Nový zámek byl tehdy čtvercového půdorysu, bez věžiček a ozdob. Znovu však došlo k požáru v roce 1871.
V letech 1872-78 se stal majitelem panství Jan Stanislav Skrejšovský. Přičinil se o výstavbu silnice Zruč-Lipina-Krasoňovice-Hodkov. částečně změnil podobu zámku, zřídil ve Zruči knihovnu a záložnu. Za své politické smýšlení byl tehdejší vládou uvězněn, a když nemohl splácet půjčku u Živnostenské banky, jeho majetek brzy bance propadl. V roce 1885 koupil zručský velkostatek i se zámkem stavitel železnic Jan Schebek (zemřel 1889) přezdívaný také „Král železnic“. Jeho syn, baron Adolf Schebek, železniční inženýr, se zasloužil o celkovou přestavbu zámku i parku. Plány na přestavbu si nechal vytvořit od předního českého architekta Jana Vejrycha. Původně měl být zámek novorenesanční, ovšem na zásah hraběnky Emmy byly plány nakonec přepracovány do pseudogotiky (1891), což mělo sídlu dodat větší starobylost. Dominantou interiéru se stal rytířský sál (dnešní Zelená jídelna) spojený nově postaveným mostkem přímo se zámeckým parkem. Adolf Schebek měl zájem o napojení Zruče na železniční síť a roku 1903 se významně zasloužil o dokončení posázavské dráhy z Kácova do Světlé nad Sázavou. A v roce 1905 byla otevřena trať ze Zruče do Kutné hory. Schebkové pobývali na zámku až do roku 1945. Krátce po znárodnění v roce 1948 se zámek dostal do rukou státní správy a od roku 1951 zde sídlila radnice. Z místností užívaných úřadem byl v roce 1988 pracovníky a přáteli tehdejšího Městského kulturního střediska vytvořen provizorní prohlídkový okruh, první zkušební prohlídka zámku se uskutečnila v roce 1989. Po Sametové revoluci potomci Schebků uplatnili na zámek restituční nárok. Několik let se táhlo restituční řízení a budoucnost prohlídek zámku nebyla jasná. Restituční nárok byl uznán, a poté v roce 2003 koupilo zámek město Zruč nad Sázavou. Zámecký park dostalo od potomků bývalých majitelů darem. Ve třech etapách a za pomocí fondů EU se v letech 2006-2015 opravil celý zámecký areál i Zručský dvůr. Zámek nyní nabízí dva zajímavé prohlídkové okruhy, s místnostmi, ze kterých dýchá atmosféra doby Schebků. V půdních prostorách vznikla expozice Svět kostiček a panenek. Jednou z nejzajímavějších částí nového prohlídkového okruhu je zámecká kaple, kde došlo k obnově původní výmalby stěn, obnoveny a zrestaurovány byly i klenby. Součástí velkého prohlídkového okruhu je výstup na zámeckou věž. Od roku 2006 až do roku 2015 proběhly tři etapy rekonstrukce zámeckých budov, parku, přilehlých budov i hospodářských stavení v nynějším Zručském dvoře. Zrekonstruován byl i dobový nábytek, který se dochoval po Schebcích, zapůjčeny zpět byly i původní obrazy a další artefakty v interiérech zámku. V současné době je zámek sídlem radnice, zámecké galerie. Jižní křídlo je zpřístupněno turistům ve dvou prohlídkových okruzích. V přízemí zámku se nachází regionální muzeum s expozicí Od verpánku k Baťovi, která je zaměřena na řemeslo ševců a obuvníků. V hradním příkopu je vybudována zábavně naučná stezka rytíře Miloty z Kolowrat a v části letní kino. V bývalé sýpce je interaktivní expozice Příběh řeky Sázavy.
První zmínka o zámeckém parku existuje z roku 1834. K užitkové zahradě, která zásobovala panskou kuchyni, přibyla okrasné části. Vznikl tím první park. Za Schebků došlo k jeho rozšíření, úpravám, doplnění sochami, drobnými novoromantickými stavbami pergol, východními vstupními branami, vodními nádržemi a psím hřbitovem. Bývalá barokní sýpka západně od zámku byla přestavěna na novogotické stáje. Součástí parku je psí hřbitov. Rod Šebků zde pohřbíval své lovecké psy, které považovali téměř jako členy rodiny. Uprostřed hřbitova stojí pomník s králíkem a s loveckou brašnou. Nepřehlédnutelná je tzv. Kolowratská věž. Ve středověku sloužila jako hláska hradní stráže i jako skladiště zbraní. Prošla kompletní rekonstrukcí, je v ní umístěna zajímavá expozice středověkých zbraní. Z koruny dvaceti metrové věže se naskýtá krásný výhled na celý zámecký areál. V roce 1891 zahájil Adolf Šebek radikální proměnu celého zámeckého areálu. Hospodářský dvůr doložený v poslední třetině 18.století byl zcela zbořen. Nově byl postaven západně od zahrady. V roce 1939 zde dokonce měla svou první dílnu firma Baťa ze Zlína. Dnes je areál sídlem Vodáckého muzea.
Dojdeme k původně raně gotickému kostelu Povýšení sv. Kříže. Pochází z konce 13. století, doložen je roku 1335. Stavba je jednolodní obdélná s hranolovou věží a třemi kaplemi na jižní straně. Zajímavé je, že při rekonstrukci byl v omítce nalezen letopočet MCL, tedy 1150. Najdeme ho na venkovní západní zdi kostela. Ovšem datace sporná, loď byla údajně znovu postavena při obnovení kostela mnohem později. Od kostela jdeme podél zdi zámeckého parku. Přes silnici leží starý hřbitov s hřbitovní kaplí sv. Jakuba Většího. Dal ji vystavět Jakub z Löwenthalu v roce 1852 jako rodovou hrobku.
Ze hřbitova se vydáme po zelené značce do kopce směrem z města. Po pravé straně spatříme kostel Českobratrské církve evangelické z roku 1936. Pokračujeme po chodníku po zelené značce. Na konci Zruče jdeme chvíli po silnici a pak lesem k nepřehlédnutelné 28 met§ vysoké rozhledně. Dřevěná rozhledna Babka vznikla v roce 2015. Z vyhlídkové plošiny ve výšce 24 metrů se naskýtá výhled na blízké i vzdálenější okolí. Pokračujeme po zelené značce a po pár kilometrech projdeme vsí Řendějov. Za povšimnutí stojí venkovská usedlost čp. 7. Po delší době pak scházíme lesem do údolí Čestínského potoka. Za mokra je tato cesta rozblácená a hůře schůdná. V údolí na křižovatce cest stojí Koutský mlýn. První zmínky o tomto místě pochází z roku 1390. V roce 1714 je mlýn uváděn jako součást majetku kácovského panství. Podle zápisů se jednalo o mlýn s jedním složením a pilou. Mlýn mlel obilí, prodával mlynářské výrobky, vykupoval dříví a prodával řezivo. V Koutském mlýně bylo ukončeno mletí ve čtyřicátých letech minulého století. Jako většina těchto objektů slouží dnes mlýn pro rekreační účely. Ve směru toku pokračujeme po modré ke Kácovu. V jeho místní části Račíněves se nachází barokní kaple zasvěcená Největšímu Srdci Ježíšově. Její vznik je spojen se založením posázavské papírny v Kácově. Kapli nechala vystavět nna Marie Toskánská (1672-1741) pro nájemce a dělníky v továrně. Stavba na čtvercovém půdorysu má zaoblená nároží a zvonovitou střechou. Vnitřní prostor kaple je malý, účastníci bohoslužby museli stát venku. Symbolem Nejsvětějšího srdce Ježíšova je probodnuté srdce ovinuté trním, s plameny a křížem. Kult se rozšířil v katolické církvi od r. 1674.
Pokračujeme do města Kácov kolem železniční zastávky a po mostě přejdeme řeku. Za řekou vidíme po levé straně budovy lihovaru. První zmínky o zdejším lihovaru jsou datovány již v roce 1690, kdy byl veden i jako vinopalna. Velká rekonstrukce byla provedena v roce 1869. Od roku 2004 zde provozuje pěstitelské pálení firma Kácovka, s.r.o.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318. K povýšení na městečko došlo již v roce 1412. Asi od poloviny 15. století stála ve městě tvrz, když zřejmě zpustla starší tvrz (hrádek, hrad) ležící jihozápadně nad levým břehem. Po určitou dobu tak možná existovaly vedle sebe tvrze dvě. Městská tvrz stála na okraji skalnatého svahu spadajícího strmě k Sázavě, původní podoba není známa. Za Čejky z Olbramovic byla v 16. století renesančně přestavěna. Po roce 1635 za Benigny Kateřiny z Lobkovic došlo k rozšíření a přestavbě na barokní zámek. Jeho přízemí bylo kamenné a první patro dřevěné. V roce 1726 se panství stalo majetkem Anny Marie Františky Terezie, princezny Sasko-Lauenburské, hraběnky z Neuburgeru, vévodkyně Toskánské, která dala zanedbaný zámek přestavět ve stylu barokního severoitalského šlechtického sídla. Přestavba zcela změnila podobu areálu bývalé tvrze, odstranila zbytky opevnění. Zámek má jižní průčelí obrácené k řece Sázavě dvoupatrové, severní s hlavním vchodem jednopatrové. V interiéru tvořila osu zámecké budovy chodba prostupující oběma patry, která ve své nejvyšší části převýšila střechu zámku v podobě obdélníkového polopatra, a tím vytvořila typickou siluetu zámku. Z chodby byl vchod do většiny místností. Interiéry byly zdobeny především štukami. Nejbohatší výzdobu měla zámecká kaple. Průčelí byla vyzdobena nástěnnými malbami, představujícími v slepých oknech různé postavy. Od náměstí byl zámek oddělen prostou zdí s barokní branou. V této podobě se zámek zachoval prakticky dodnes. Za dalších majitelů docházelo již jen k drobným opravám, které vzhled zámku již nezměnily.
Od roku 1741 byl zámek již jen sídlem správy panství a úřednickým obydlím. Roce 1847 připadl císaři Ferdinandovi I., v roce 1918 se stal vlastnictvím státu. V zámku sídlily správa státních lesů, byty a kanceláře jejích zaměstnanců. Poté jej užíval Lesní závod Kácov. V letech 2009-2017 byl zámek majetkem Městyse Kácov. Sloužil jako muzeum, galerie, místo kulturních akcí a částečně i k bydlení. V současnosti je v soukromém vlastnictví a prochází celkovou rekonstrukcí. Došlo k opravám střech, vnějšího pláště, postupně následovali interiéry, nádvoří, hospodářské budovy. Došlo k obnovení barokní malby od dvorního malíře Karla Josefa Moraviniho, stropní výmalba s bohatou ornamentální výzdobou, společenským motivem, alegorií na čtvero ročních dob a s iluzivní architekturou. V zámecké kapli, která byla 60 let zazděna, bohatá štuková výzdoba, poškozený barokní oltář se soškami andělů a biblické výjevy. Zámecký komplex se skládá ze tří částí: samotného zámku, farního kostela a poplužního dvora. Zásadním způsobem ho doplňuje krytá spojovací chodba mezi zámkem a kostelem dlouhá 150 m, která je dnes nefunkční. Po roce 1920 na místě špýcharu postavena sokolovna, ještě předtím byl zrušen hřbitov a zdi kolem kostela.
Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie vystavěný v románském slohu prošel mnoha přestavbami. Zajímavostí je původní krypta a také ostatky mučedníka sv. Liberáta, které z Říma získala Anna Marie Toskánská. Proto se stal kostel i poutním místem. Kácovskému náměstí vévodí sousoší Panny Marie a Čtrnácti svatých pomocníků. Pochází z let 1729–1730. Mariánské sloupy byly v Českých zemích vztyčovány zejména po epidemii moru v letech 1713-1714. Kácovské sousoší nese název Neposkvrněného Početí Panny Marie a městečku ho věnovala kněžna Anna Marie Toskánská v roce 1736. A od kostela se můžeme vypravit i k nejstarší památce městečka, která je vzdálená asi 1,2 km. Zhruba v polovině Jirsíkovi ulice odbočíme doleva a po cestě nad řekou dojdeme asi po kilometru ke zřícenině hradu Kácov (též Hrádek, Pustý hrad nebo Starý hrad, tvrz). Dvoudílné hradní jádro se nachází na skalní věži. Ze tří stran ho chrání strmými stěnami, přístup odděloval hluboký příkop. Přední část jádra měla čtverhranný půdorys. Z její zástavby se částečně dochovala polookrouhlá věž, která zpevňovala čelní hradbu a část hradby na jihozápadní straně. Přední stranu chránil navíc parkán. Ostatní stavby zanikly a patrný je jen pozůstatek studny nebo cisterny. Zadní část jádra se nachází na vrcholu skaliska a má tvar obdélníku. Dochovalo se v ní jen do skalního masívu zahloubené nároží. Lokalita je využívána sportovci pro sportovní lezení po skále. Zdejší stěny nabízejí lezení v poměrně pevné skále ze sedmi výchozích bodů. Nejvyšší dosahuje výšky dvaceti metrů, průměrná výška je od třinácti do patnácti metrů.
Stejnou cestou se vrátíme na náměstí. Kolem zámku sejdeme k řece. Na jejím břehu se tyčí mohutné budovy pivovaru. Kácovský pivovar patří k nejstarším v Čechách. První zmínka pochází z roku 1457 za Košínů z Košíně. V té době začala být omezována práva poddaných vařit si pivo pro svou potřebu i prodej. O pivovar, poplužní dvůr, mlýn a vinopalnu se opíralo hospodaření panství. Výroba piva byla ukončena v roce 1957. Po roce 1990 došlo k přestavbě objektu a výroba piva krátkodobě zahájena. V roce 2002 obnovila výrobu společnost DAVEP, která se vrátila ke klasickému označení zdejšího piva Hubertus. Jádro budov pochází z 19. století, hlavní pozoruhodností jsou sklepy částečně zahloubené do svahu, díky nimž je pivovar veden jako technická památka. Ulicí V Podskalí se vrátíme na náměstí. Míjíme zajímavou budovu děkanství. Fara byla na tomto místě zřízena po roce 1650, poté, co byla přestěhována z budovy nynější radnice. Nádražní ulicí se pak vydáme k poslední technické zajímavosti dnešní procházky. Břehy Sázavy spojuje ocelový vojenský most typu Bailey. Byl zde armádou umístěn v roce 1975. Pochází z americké pomoci zemím postiženým druhou světovou válkou v rámci programu UNRRA. Tento typ přenosného prefabrikovaného příhradového mostu vyvinuli Britové během 2. světové války. Našel rozsáhlé využití u spojeneckých ženijních jednotek. Dřevěné i ocelové prvky bylo možné přepravovat v běžných nákladních automobilech a na místě je zvedat ručně, bez jeřábu. Most přitom unesl i tanky. Stal se doslova ikonou spojenecké invaze. Most stále slouží běžnému provozu, obnovena byla jen dřevěná mostovka. Objevil se například i ve filmu Tmavomodrý svět. A na nádraží naši procházku zakončíme. Delší trasa měří asi 17 km, kratší pak asi 13 km. Až na strmější a v nepříznivých podmínkách hůře schůdný kratší lesní úsek je příjemnou procházkou posázavskou přírodou.
Mapka výletu:
Zajímavosti výletu:
Informační tabule k sousoší Panny Marie a čtrnácti svatých pomocníků v Kácově:
Mariánské sloupy se sochami čtrnácti svatých pomocníků byly vztyčovány v Čechách zejména po moru, který vypukl v letech 1713-1714. Kácovské sousoší nese název Početí Panny Marie a městečku ho darovala kněžna Anna Marie Toskánská v roce 1736. Za významné osoby podílející se na tvorbě sousoší jsou označováni sochaři Ondřej Dubke, Jan Hofer, polír p. Bláha a kameník p. Baumgaertner. Umělečtí historici hodnotí plastiku jako prostou, hmotnou a suše modelovanou, i když základním prvkem barokního umění byla globálnost pohledu. Sousoší je vyrobeno z pískovce dvojího původu. Na obelisk a podstavec ve formě dvojitého soklu byl použit pískovec červenohnědého zbarvení, na sochy samotné je použit šedobílý pískovec. Na vrcholu jako nejvyšší mezi svatými je socha Panny Marie s Ježíškem. Na druhé úrovni je socha sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého, svatořečeného v roce 1729, tedy v době vzniku sousoší. Na třetí úrovni jsou sochy sv. Barbory a sv. Kateřiny alexandrijské. Na čtvrté úrovni se nachází sv. Achác s křížem, vedle něj sv. Kryštof s holí a Ježíškem na ramenou, sv. Markéta s drakem u nohou, knihou v levé ruce a ratolestí v pravé ruce, sv. Pantaleon s rukama sepjatýma a přibitýma k hlavě. Na páté úrovni na patě obelisku je socha sv. Blažeje se svící, holí a mitrou, sv. Cyriak v oděvu jáhna, jak přišlapuje ďábla a drží v ruce palmový list. Následuje sv. Jiří s helmou, držící v ruce kopí a zabíjející draka a sv. Jiljí s kloboukem v ruce doprovázený laní. Na poslední šesté úrovni je socha sv. Dionýsia, popraveného na pařížském Montmartru, s uťatou hlavou, sv. Víta s kohoutem v ruce, sv. Eustacha, který je prostovlasý, má na tváří vousy, u nohou býka a v ruce knihu a sv. Erasma s rumpálem v ruce a mitrou. Atributy svatých mučedníků pocházejících ze zemí kolem Středozemního moře jsou většinou spojeny s posledními hodinami jejich života. Dnes jsou jednotlivý světci chápáni jako ochránci v každodenním trápení a legendy o nich jako ukazatele na cestě k uzdravení.
Baťova Zruč nad Sázavou:
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha: Libri, 1996
Zlínská obuvnická firma Baťa si městečko vyhlídla pro umístění jednoho ze svých nových závodů. Výhodou byla poloha poblíž zahájené stavby dálnice i dostatek pracovních sil. V roce 1939 vznikl projekt nové obuvnické a strojírenské továrny a zároveň města. Téhož roku byla zahájena výstavba. Projekt se řadil mezi nejpozoruhodnější příklady uplatnění zásad funkcionalistického města. Byl modifikací projektu ideálního průmyslového města, které pro firmu zpracovali R. H. Podzemný a Josef Gočár. Z hlediska urbanistické kompozice je základem dominantní široká podélná parková osa tvořící páteř celého města a propojující závod s velkými budovami veřejné vybavenosti a s obytnými čtvrtěmi ve formě kubických cihelných jedno-dvoj-čtyř domků s plochými střechami. Vše v typizovaných formách baťovské zlínské architektury s uplatněním železobetonového skeletu a režných cihelných výplní. Domky nebyly režné, ale omítané. Stojí v souběžných řadách, nemají zahrady, ale stojí v zeleni, jsou hlavní osou i obvodovou komunikací propojeny soustavou souběžných ulic. Právě tato „stromečková“ soustava obytných ulic je pro uvedené projekty typická. Zde byla navržena zcela pravidelná městská struktura v podobě dlouhého válu, vtěsnaného do oblouku železnice. Jeho středem procházela dominantní podélná osa. Západní část oválu připadla osově symetrické kompozici městských budov – náměstí, obchodní ulice ústící do továrny. Pravidelnost obvodu narušoval jen skalní sráz v prostoru Starého hradu a hospodářský dvůr zámku, využívaný jako první výrobní prostory firmy. Období 2. světové války znemožnilo dokončení projektu, stihla se polovina konceptu. Vyrostly 3 tovární budovy, 4 budovy městské vybavenosti, hotel, učiliště aj. Z obytných celků byla dokončena téměř celá jižní polovina, menší část severní, východní nebyla zahájena. Budování továrny i nové čtvrti pokračovalo po roce 1945, ale původní koncepce byla dodržena jen z části. Za severním obvodem vyrostly oproti plánu 3 bytové domy (ulice Dvouletky), domky byly postupně překrývány valbovými střechami. Do původního uličního rastru byly vkládány dlouhé bytové domy, nejprve cihlové – střed severního sektoru, později panelové. V západním centru nebyla dodržena ani symetrie a došlo dokonce k zastavení části parkového prospektu. Východně od Chabeřické ulice vznikla sestava dobových panelových sídlišť. To vše spolu s nekvalitním řešením socialistické prefabrikované výstavby původní koncepci Nové Zruče z převážné části znehodnotilo. Současně byly provedeny nevhodné zásahy do původních baťových staveb.
Použité zdroje:
Vlček, Pavel: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, Praha: Libri, 1999
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha: Libri, 1996
https://www.mistopisy.cz/pruvodce/obec/8154/zruc-nad-sazavou/pamatky-turistika/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zruč_nad_Sázavou/Kácov
http://www.zamek-kacov.cz/