V této výletní trase si projdeme města Zruč nad Sázavou a Kácov, dozvíme se o zajímavé historii obou měst a projdeme se zvlněnou krajinou Posázaví.
Přijedeme vlakem od Čerčan, vystoupíme ve stanici Zruč nad Sázavou – zastávka. U řeky nás určitě hned zaujmou budovy bývalé Baťovy továrny. Firma přišla do města v roce 1939 a začala s výrobou obuvi. Zruč nejvíce proslavila dětská obuv, která se vyvážela do mnoha zemí Evropy i do zámoří. Výroba obuvi byla ve Zruči ukončena v roce 1997. Příchod firmy život Zruče značně ovlivnil, počet obyvatel se prudce zvyšoval a průmysl i výstavba se rozrůstaly. Firma Baťa zde našla dostatek pracovních sil a plánovala ze Zruče udělat město ve stylu Zlína. Projekt patřil k příkladům uplatnění zásad funkcionalistického města. Ulicí Tomáše Bati přijdeme na náměstí. Kolem bývalého společenského domu, dnes Hotelu Zruč, půjdeme rovně centrální osou nového města, až dojdeme k červené turistické značce a po ní pak jdeme doprava. Vcházíme do západního rohu parku, kde se nachází místo zvané „Na Starém hradě“. V době, kdy zde nechal Baťa vystavět továrnu a budovat příjezdové komunikace, byly při výkopových pracích učiněny archeologické nálezy. A to jak kosterní, tak i drobné předměty, jejichž původ byl datován někdy do 12. - 13. století. Prvním panským sídlem ve Zruči byl zřejmě právě tento tzv. „Starý hrad" či „Starý zámek“ založený ve druhé polovině třináctého století. Jeho zbytky v podobě výrazných terénních nerovností jsou dosud dobře viditelné. Stával asi 400 metrů západně od současného zámku. Vznik hradu je dokladem toho, že historie Zruče pravděpodobně souvisí se založením Sázavského kláštera v roce 1032, což bylo počátkem osídlování do té doby nedotčeného Posázaví. Po levé straně pak vidíme nedávno opravené mohutné budovy hospodářského dvora. Projdeme parkem k výrazné dominantě města – Zručského zámku. Vznikl přestavbou gotického hradu ze 14. století. Tento „druhý hrad byl založen na okraji strmé skály nad pravým břehem řeky Sázavy. Sráz chránil hrad na jižní straně, u ostatních tří stran byl vykopán příkop. Prvním majitelem a zároveň stavitelem hradu byl Heřman ze Zruče. První zachovaná písemná zmínka o Zruči pochází až z roku 1328, farní kroniky píší o obydleném sídle s kostelem. Hrad byl přestavěn na renesanční zámek v polovině 16. století. Zůstal chráněn neobyčejně rozsáhlým pozdně gotickým opevněním. Zruč byla dlouhá léta majetkem pánů z Kolowrat. V roce 1553 od nich koupil panství Jiří Kalenic z Kalenic. Za Kaleniců Zruč vzkvétala a za vlády Ferdinanda Habsburského byla v roce 1561 povýšena na městečko se všemi městskými výsadami. Rodový erb Kaleniců, stříbrné buvolí rohy na červeném štítě, se stal základem pro vznik městského znaku. Městské výsady včetně trhů potvrdil a přidal ještě další výhody i Leopold I. v roce 1662.
Třicetiletou válkou však byla, podobně jako celá země, Zruč výrazně postižena. V následujících 200 letech se na panství střídali různí majitelé. V roce 1781 celý zámek vyhořel. Byla zničena renesanční výzdoba interiérů, veškerý mobiliář a také archiv. Podruhé zámek vyhořel v roce 1826, s větší přestavbou se započalo v roce 1834. Nový zámek byl tehdy čtvercového půdorysu, bez věžiček a ozdob. Znovu však došlo k požáru v roce 1871. V letech 1872-78 se stal majitelem panství Jan Stanislav Skrejšovský. Přičinil se o výstavbu silnice Zruč-Lipina-Krasoňovice-Hodkov. částečně změnil podobu zámku, zřídil ve Zruči knihovnu a záložnu. Za své politické smýšlení byl tehdejší vládou uvězněn, a když nemohl splácet půjčku u Živnostenské banky, jeho majetek brzy bance propadl. V roce 1885 koupil zručský velkostatek i se zámkem stavitel železnic Jan Schebek (zemřel 1889) přezdívaný také „Král železnic“. Jeho syn, baron Adolf Schebek, železniční inženýr, se zasloužil o celkovou přestavbu zámku i parku. Plány na přestavbu si nechal vytvořit od předního českého architekta Jana Vejrycha. Původně měl být zámek novorenesanční, ovšem na zásah hraběnky Emmy byly plány nakonec přepracovány do pseudogotiky (1891), což mělo sídlu dodat větší starobylost. Dominantou interiéru se stal rytířský sál (dnešní Zelená jídelna) spojený nově postaveným mostkem přímo se zámeckým parkem. Adolf Schebek měl zájem o napojení Zruče na železniční síť a roku 1903 se významně zasloužil o dokončení posázavské dráhy z Kácova do Světlé nad Sázavou. A v roce 1905 byla otevřena trať ze Zruče do Kutné hory. Schebkové pobývali na zámku až do roku 1945. Krátce po znárodnění v roce 1948 se zámek dostal do rukou státní správy a od roku 1951 zde sídlila radnice. Z místností užívaných úřadem byl v roce 1988 pracovníky a přáteli tehdejšího Městského kulturního střediska vytvořen provizorní prohlídkový okruh, první zkušební prohlídka zámku se uskutečnila v roce 1989. Po Sametové revoluci potomci Schebků uplatnili na zámek restituční nárok. Několik let se táhlo restituční řízení a budoucnost prohlídek zámku nebyla jasná. Restituční nárok byl uznán, a poté v roce 2003 koupilo zámek město Zruč nad Sázavou. Zámecký park dostalo od potomků bývalých majitelů darem. Ve třech etapách a za pomocí fondů EU se v letech 2006-2015 opravil celý zámecký areál i Zručský dvůr. Zámek nyní nabízí dva zajímavé prohlídkové okruhy, s místnostmi, ze kterých dýchá atmosféra doby Schebků. V půdních prostorách vznikla expozice Svět kostiček a panenek. Jednou z nejzajímavějších částí nového prohlídkového okruhu je zámecká kaple, kde došlo k obnově původní výmalby stěn, obnoveny a zrestaurovány byly i klenby. Součástí velkého prohlídkového okruhu je výstup na zámeckou věž. Od roku 2006 až do roku 2015 proběhly tři etapy rekonstrukce zámeckých budov, parku, přilehlých budov i hospodářských stavení v nynějším Zručském dvoře. Zrekonstruován byl i dobový nábytek, který se dochoval po Schebcích, zapůjčeny zpět byly i původní obrazy a další artefakty v interiérech zámku. V současné době je zámek sídlem radnice, zámecké galerie. Jižní křídlo je zpřístupněno turistům ve dvou prohlídkových okruzích. V přízemí zámku se nachází regionální muzeum s expozicí Od verpánku k Baťovi, která je zaměřena na řemeslo ševců a obuvníků. V hradním příkopu je vybudována zábavně naučná stezka rytíře Miloty z Kolowrat a v části letní kino. V bývalé sýpce je interaktivní expozice Příběh řeky Sázavy.
První zmínka o zámeckém parku existuje z roku 1834. V roce 1833 koupili zručské panství Löwenthalové a kromě opravy zámku se pustili do úpravy jeho okolí. Spojili okrasnou část zahrady s užitkovou, která zásobovala panskou kuchyni, a tak vlastně vznikl první park. Za Schebků byl park rozšířen, upraven a doplněn sochami, drobnými novoromantickými stavbami pergol, východními vstupními branami, vodními nádržemi a psím hřbitovem. Bývalá barokní sýpka západně od zámku byla přestavěna na novogotické stáje. Zajímavé je místo „Na Vinici“. Zda se zde někdy skutečně vinice nacházela, není nikde doloženo. Nedá se to však vyloučit. Možná tato lokalita dostala jméno až po úpravě zámeckého parku a usazení sochy „Vinaře“. Součástí parku je psí hřbitov. Kde rod Šebků pohřbíval své lovecké psy, které brali skoro jako členy rodiny. Podle historických záznamů bylo na psím hřbitově osm náhrobků, ale zbyly pouze dva. Uprostřed hřbitova stojí pomník s králíkem a s loveckou brašnou. Nepřehlédnutelná je tzv. Kolowratská věž. Ve středověku sloužila jako hláska hradní stráže i jako skladiště zbraní. Byla opatřena střílnami do několika směrů. Nyní Kolowratská věž prošla kompletní rekonstrukcí. Uvnitř věže je velmi zajímavá expozice středověkých zbraní. Každé patro věže je interaktivní a hravou formou seznamuje děti s její historií, dobovými nástroji a zbraněmi připomínající obranu hradu ve středověku. Děti mohou například prolézt tajnou stěnou, složit znaky rodů vládnoucích na Zruči nebo sestavit z písmenek odpovědi na otázky. Z koruny dvaceti metrové věže se naskýtá krásný výhled na celý zámecký areál. Při dešti je vstup do nejvyššího patra uzavřen. Ozdobou dnešního parku je několik starých stromů – např. mohutná lípa a dub a stromy a keře cizokrajné. Ve II. etapě rekonstrukce „Zručský zámek ožívá“ byly upraveny cesty, osazeny nové lampy veřejného osvětlení. V roce 1891 zahájil Adolf Šebek radikální proměnu celého zámeckého areálu. Hospodářský dvůr doložený v poslední třetině 18.století byl zcela zbořen. Nově byl postaven západně od zahrady. V roce 1939 zde dokonce měla svou první dílnu firma Baťa ze Zlína. Dnes je areál sídlem Vodáckého muzea. Nachází se zde interaktivní prohlídka historických, ale i nejmodernějších lodí a kajaků, model řeky s jezy, laminovací dílna s mluvící figurínou, historické vodácké tábořiště či koutek s raftem, který je možno si zkusit nafouknout elektrickou nebo manuální pumpou. Část muzea je určena k promítání, je možné zhlédnout historické filmy o vodáctví. Hned vedle zámecké brány je instalován zvukový informační panel seznamující návštěvníky s historií města, zámku a se zajímavými zákoutími parku i jeho okolí. Vedle brány se nachází také nenápadný darovací kámen připomínající podepsání kupní smlouvy k zámku v roce 2003. Stojíme před původně raně gotickým římskokatolickým kostelem Povýšení sv. Kříže. Pochází z konce 13. století, doložen je roku 1335. Stavba je jednolodní obdélná s hranolovou věží a třemi kaplemi na jižní straně. Zajímavé je, že při rekonstrukci byl v omítce nalezen letopočet MCL, tedy 1150. Je možné ho vidět na venkovní západní zdi kostela. Ovšem vzhledem k tomu, že loď kostela byla znovu postavena po požáru v roce 1781, je datace sporná. Od kostela jdeme podél zdi zámeckého parku. Přes silnici leží starý hřbitov s hřbitovní kaplí sv. Jakuba Většího. Dal ji vystavět Jakub z Löwenthalu v roce 1852 jako rodovou hrobku.
Ze hřbitova se vydáme po zelené značce do kopce směrem z města. Po pravé straně spatříme po chvíli kostel Českobratrské církve evangelické z roku 1936. Pokračujeme po chodníku po zelené značce. Na konci Zruče jdeme chvíli po silnici a pak lesem k dobře viditelné rozhledně. Dřevěná rozhledna Babka byla postavena v roce 2015. Je 28 metrů vysoká, vyhlídková plošina se nachází ve výšce 24 metrů. Vede na ni 130 schodů. Z rozhledny se naskýtá výhled na blízké i vzdálenější okolí. Jdeme dále po zelené značce a po pár kilometrech projdeme vsí Řendějov, kde stojí za povšimnutí venkovská usedlost čp. 7. A po delší době pak scházíme lesem do údolí Čestínského potoka. Za mokra je tato cesta rozblácená a hůře schůdná. V údolí na křižovatce cest stojí Koutský mlýn. První zmínky o tomto místě pochází z roku 1390. V roce 1714 je mlýn uváděn jako součást majetku kácovského panství. Podle zápisů se jednalo o mlýn s jedním složením a pilou. Mlýn mlel obilí, prodával mlynářské výrobky, vykupoval dříví a prodával řezivo. V Koutském mlýně bylo ukončeno mletí ve čtyřicátých letech minulého století. Jako většina těchto objektů slouží dnes mlýn pro rekreační účely. Ve směru toku pokračujeme po modré ke Kácovu. V jeho místní části Račíněves se nachází kaple zasvěcená Největšímu Srdci Ježíšově. Její vznik je provázán se založením posázavské papírny v Kácově. Kapli nechala vystavět Anna Marie Toskánská (1672-1741) pro nájemce a dělníky v továrně. Jde o stavbu na čtvercovém půdorysu se zaoblenými nárožími, hladkou fasádou a zvonovitou střechou. Vnitřní prostor kaple je nepatrný, případní účastníci bohoslužby museli stát venku před objektem. Symbolem Nejsvětěšího srdce Ježíšova je probodnuté srdce ovinuté trním, s plameny a křížem. Jde o symbol lásky, jíž božský vykupitel neustále miluje věčného Otce a všechny lidi bez výjimky. Kult se rozšířil v katolické církvi od r. 1674. Vrcholu dosáhl při výstavbě pražského kostela Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech slovinského architekta Jože (Josipa) Plečnika. Barokní objekt byl koncem 19. století opraven a uveden do současné podoby. Je kulturní památkou České republiky.
Pokračujeme do města Kácov kolem železniční zastávky a po mostě přejdeme řeku. Za řekou vidíme po levé straně budovy lihovaru. První zmínky o zdejším lihovaru jsou datovány již v roce 1690, kdy byl veden i jako vinopalna. Velká rekonstrukce byla provedena v roce 1869. Od roku 2004 zde provozuje pěstitelské pálení firma Kácovka, s.r.o. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318. Kácov byl povýšen na městečko již v roce 1412. Asi od poloviny 15. století stála ve městě tvrz, která vznikla pravděpodobně poté, co zpustla starší tvrz (hrádek, hrad) ležící jihozápadně od města nad levým břehem. Vzhledem k tomu, že od přelomu 14. a 15. století byl Kácov rozdělen mezi několik majitelů, nelze vyloučit možnost, že po určitou dobu existovaly vedle sebe tvrze dvě. Městská tvrz byla postavena na okraji skalnatého svahu spadajícího strmě k Sázavě, její původní podoba není známa. Za Čejky z Olbramovic byla v 16. století renesančně přestavěna. Po roce 1635 za Benigny Kateřiny z Lobkovic došlo k rozšíření a přestavbě na barokní zámek. Jeho přízemí bylo kamenné a první patro dřevěné. V roce 1726 se panství stává majetkem Anny Marie Františky Terezie, princezny Sasko-Lauenburské, hraběnky z Neuburgeru, vévodkyně Toskánské, která dala zanedbaný zámek přestavět ve stylu barokního severoitalského šlechtického sídla. Přestavba zcela změnila podobu areálu bývalé tvrze, odstranila poslední zbytky opevnění a ze staré budovy se zachovaly jen některé základové zdi. Nový zámek byl postaven na nerovném terénu, takže jeho jižní průčelí obrácené k řece Sázavě bylo dvoupatrové, kdežto severní, v němž byl i hlavní vchod, jednopatrové. Zámek byl založen na obdélníkovém půdorysu, přičemž kratší západní a východní strana byla ozdobena věžovitými výstupky. Tyto výstupky byly stejně vysoké jako hlavní budova a byly proto zvýrazněny barokními cibulovitými báněmi. V interiéru tvořila osu zámecké budovy chodba prostupující oběma patry, která ve své nejvyšší části převýšila střechu zámku v podobě obdélníkového polopatra, a tím vytvořila typickou siluetu zámku. Z chodby byl vchod do většiny místností. Interiéry byly zdobeny především štukami. Nejbohatší výzdobu měla zámecká kaple. Průčelí byla vyzdobena nástěnnými malbami, představujícími v slepých oknech různé postavy. Od náměstí byl zámek oddělen prostou zdí s barokní branou. V této podobě se zámek zachoval prakticky dodnes. Za dalších majitelů docházelo již jen k drobným opravám, které vzhled zámku již nezměnily.
Po smrti Anny Marie Toskánské v roce 1741 se stal zámek již jen sídlem správy panství (28 okolních vsí) a úřednickým obydlím. R. 1805 bylo kácovské panství postoupeno salcburskému kurfiřtu Ferdinandovi, bratru Františka II. Ten roku 1815 souhlasil, že postoupí svá česká panství císaři Ferdinandovi II. pro Napoleonova syna Františka Josefa Karla, řečeného Orlík. Ten se panství však nikdy neujal. Velkovévoda toskánský je držel až do roku 1847, kdy definitivně připadl císaři Ferdinandovi I. V r. 1918 se kácovský zámek stal vlastnictvím státu. V zámku byla umístěna správa státních lesů, byty a kanceláře jejích zaměstnanců. Poté jej užíval Lesní závod Kácov. V letech 2009-2017 byl zámek majetkem Městyse Kácov. Sloužil jako muzeum, galerie, místo kulturních akcí a částečně i k bydlení. V současnosti je v soukromém vlastnictví a prochází celkovou rekonstrukcí. Byla opravena střecha, probíhá oprava vnějšího pláště, poté přijdou na řadu interiéry, nádvoří, hospodářské budovy. Byly již obnoveny i zachovalé barokní malby od dvorního malíře Karla Josefa Moraviniho, stropní výmalba s bohatou ornamentální výzdobou, společenským motivem, alegorií na čtvero ročních dob a s iluzivní architekturou. V zámecké kapli, která byla 60 let zazděna, je bohatá štuková výzdoba, poškozený barokní oltář se soškami andělů a biblické výjevy. Zámecký komplex se skládá ze tří částí: samotného zámku, farního kostela a poplužního dvora. Zásadním způsobem ho doplňuje krytá spojovací chodba mezi zámkem a kostelem dlouhá 150 m, která je dnes nefunkční. Po roce 1920 na místě špýcharu postavena sokolovna, ještě předtím byl zrušen hřbitov a zdi kolem kostela.
Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie byl původně vystavěn v románském slohu, prošel ale mnoha přestavbami. Zajímavostí je původní krypta a také ostatky mučedníka sv. Liberáta, které z Říma získala Anna Marie Toskánská. Proto se stal kostel i poutním místem. Kácovskému náměstí vévodí sousoší Panny Marie a Čtrnácti svatých pomocníků. Pochází z let 1729–1730. Mariánské sloupy byly v Českých zemích vztyčovány zejména po epidemii moru v letech 1713-1714. Kácovské sousoší nese název Neposkvrněného Početí Panny Marie a městečku ho věnovala kněžna Anna Marie Toskánská v roce 1736. A od kostela se můžeme vypravit i k nejstarší památce městečka, která je vzdálená asi 1,2 km. Zhruba v polovině Jirsíkovi ulice odbočíme doleva a po cestě nad řekou dojdeme asi po kilometru ke zřícenině hradu Kácov (též Hrádek, Pustý hrad nebo Starý hrad, tvrz). Nachází se na skalní věži ze tří stran chráněné velmi strmými až kolmými. Od roku 1958 je chráněna jako kulturní památka. Předpolí hradu, na kterém je pole a úzký pás lesa, se nachází nad terénní úrovní hradního jádra, ke kterému se prudce svažuje. Jádro bylo od svahu odděleno příkopem a dělilo se na dvě části. Přední část měla čtverhranný půdorys. Z její zástavby se částečně dochovala polookrouhlá věž, která zpevňovala čelní hradbu a část hradby na jihozápadní straně. Přední stranu chránil navíc parkán. Ostatní stavby zanikly a z terénních reliktů je výrazný zejména pozůstatek studny nebo cisterny. Zadní část jádra se nachází na vrcholu skaliska a má tvar obdélníku. Dochovalo se v ní jen do skalního masívu zahloubené nároží. Písemná zpráva Eduarda Herolda z roku 1872 uvádí, že „na jedné skále viděti nepatrné zbytky okrouhlých základních zdí, nejspíše z hlásnice starého hradu kácovského; ostatní části hradu rozkládali se asi na prostoře vyvýšenější, která je nyní v role proměněna.“ Lokalita je využívána sportovci pro sportovní lezení po skále. Zdejší stěny nabízejí lezení v poměrně pevné skále ze sedmi výchozích bodů. Nejvyšší dosahuje výšky dvaceti metrů, průměrná výška je od třinácti do patnácti metrů. Dne 30. května 2020 byla zahájena oprava hradního komplexu. Rekonstrukce byla rozvržena na pětileté období.
Stejnou cestou se vrátíme na náměstí. Kolem zámku sejdeme k řece. Na jejím břehu se tyčí mohutné budovy pivovaru. První zmínka o kácovském pivovaru pochází z roku 1457 za Košínů z Košíně. V té době začala být omezována práva poddaných vařit si pivo pro svou potřebu i prodej. Toto privilegium si přisvojila vrchnost. Kácovský pivovar patří k nejstarším v Čechách. S poplužním dvorem, mlýnem a vinopalnou se o něj opíralo hospodářství místního panství. Posledním majitelem před zestátněním po první světové válce byl císař Karel I. Výroba piva byla postupně omezována a definitivně utlumena v roce 1957. Po roce 1990 byl objekt přestavěn a krátkodobě zahájena výroba piva. V roce 2002 obnovila výrobu společnost DAVEP, která se vrátila ke klasickému označení zdejšího piva Hubertus. Jádro budov pochází z 19. století, hlavní pozoruhodností jsou sklepy částečně zahloubené do svahu, díky nimž je pivovar veden jako technická památka. Ulicí V Podskalí se vrátíme na náměstí. Míjíme zajímavou budovu děkanství. Fara byla na tomto místě zřízena po roce 1650, poté, co byla přestěhována z budovy nynější radnice. Je to památkově chráněný objekt, hlavní budova má valbovou střechu. Nádražní ulicí se pak vydáme k poslední technické zajímavosti dnešní procházky. Břehy Sázavy spojuje ocelový vojenský most typu Bailey. Byl zde armádou umístěn v roce 1975. Pochází z americké pomoci zemím postiženým druhou světovou válkou v rámci programu UNRRA. Tento typ přenosného prefabrikovaného příhradového mostu vyvinuli Britové během 2. světové války. Našel rozsáhlé využití u spojeneckých ženijních jednotek. Dřevěné i ocelové prvky bylo možné přepravovat v běžných nákladních automobilech a na místě je zvedat ručně, bez jeřábu. Most přitom unesl i tanky. Stal se doslova ikonou spojenecké invaze. Most stále slouží běžnému provozu, obnovena byla jen dřevěná mostovka. Objevil se například i ve filmu Tmavomodrý svět. A na nádraží naši procházku zakončíme. Delší trasa měří asi 17 km, kratší pak asi 13 km. Až na strmější a v nepříznivých podmínkách hůře schůdný kratší lesní úsek je to příjemná procházka posázavskou přírodou.
Mapka výletu:
Zajímavosti výletu:
Informační tabule k sousoší Panny Marie a čtrnácti svatých pomocníků v Kácově:
Mariánské sloupy se sochami čtrnácti svatých pomocníků byly vztyčovány v Čechách zejména po moru, který vypukl v letech 1713-1714. Kácovské sousoší nese název Početí Panny Marie a městečku ho darovala kněžna Anna Marie Toskánská v roce 1736. Za významné osoby podílející se na tvorbě sousoší jsou označováni sochaři Ondřej Dubke, Jan Hofer, polír p. Bláha a kameník p. Baumgaertner. Umělečtí historici hodnotí plastiku jako prostou, hmotnou a suše modelovanou, i když základním prvkem barokního umění byla globálnost pohledu. Sousoší je vyrobeno z pískovce dvojího původu. Na obelisk a podstavec ve formě dvojitého soklu byl použit pískovec červenohnědého zbarvení, na sochy samotné je použit šedobílý pískovec. Na vrcholu jako nejvyšší mezi svatými je socha Panny Marie s Ježíškem. Na druhé úrovni je socha sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého, svatořečeného v roce 1729, tedy v době vzniku sousoší. Na třetí úrovni jsou sochy sv. Barbory a sv. Kateřiny alexandrijské. Na čtvrté úrovni se nachází sv. Achác s křížem, vedle něj sv. Kryštof s holí a Ježíškem na ramenou, sv. Markéta s drakem u nohou, knihou v levé ruce a ratolestí v pravé ruce, sv. Pantaleon s rukama sepjatýma a přibitýma k hlavě. Na páté úrovni na patě obelisku je socha sv. Blažeje se svící, holí a mitrou, sv. Cyriak v oděvu jáhna, jak přišlapuje ďábla a drží v ruce palmový list. Následuje sv. Jiří s helmou, držící v ruce kopí a zabíjející draka a sv. Jiljí s kloboukem v ruce doprovázený laní. Na poslední šesté úrovni je socha sv. Dionýsia, popraveného na pařížském Montmartru, s uťatou hlavou, sv. Víta s kohoutem v ruce, sv. Eustacha, který je prostovlasý, má na tváří vousy, u nohou býka a v ruce knihu a sv. Erasma s rumpálem v ruce a mitrou. Atributy svatých mučedníků pocházejících ze zemí kolem Středozemního moře jsou většinou spojeny s posledními hodinami jejich života. Dnes jsou jednotlivý světci chápáni jako ochránci v každodenním trápení a legendy o nich jako ukazatele na cestě k uzdravení.
Baťova Zruč nad Sázavou:
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha: Libri, 1996
Základním předělem ve vývoji se stal rok 1939. Zlínská obuvnická firma Baťa si městečko vyhlídla pro umístění jednoho ze svých nových závodů. Výhodou byla poloha poblíž zahájené stavby dálnice i dostatek pracovních sil. V roce 1939 vznikl projekt nové obuvnické a strojírenské továrny a zároveň města. Téhož roku byla zahájena výstavba. Projekt se řadil mezi nejpozoruhodnější příklady uplatnění zásad funkcionalistického města. Byl modifikací projektu ideálního průmyslového města, které pro firmu zpracovali R. H. Podzemný a Josef Gočár. Z hlediska urbanistické kompozice je základem dominantní široká podélná parková osa tvořící páteř celého města a propojující závod s velkými budovami veřejné vybavenosti a s obytnými čtvrtěmi ve formě kubických cihelných jedno-dvoj-čtyř domků s plochými střechami. Vše v typizovaných formách baťovské zlínské architektury s uplatněním železobetonového skeletu a režných cihelných výplní. Domky však nebyly režné, ale omítané. Ty se řadí do souběžných řad, nemají zahrady, ale stojí v zeleni, jsou hlavní osou i obvodovou komunikací propojeny soustavou souběžných ulic. Právě tato „stromečková“ soustava obytných ulic je pro uvedené projekty typická. Zde byla navržena zcela pravidelná městská struktura v podobě dlouhého válu, vtěsnaného do oblouku železnice. Jeho středem procházela dominantní podélná osa. Západní část oválu byla vyhrazena pro osově symetrickou kompozici městských budov – náměstí, obchodní ulice ústící do továrny. Pravidelnost obvodu narušoval jen skalní sráz v prostoru Starého hradu a hospodářský dvůr zámku, využívaný jako první výrobní prostory firmy. Zákaz stavební činnosti v období 2. světové války znemožnil dokončení realizace projektu, bylo dokončena pouze polovina celého konceptu. Vyrostly 3 tovární budovy, 4 budovy městské vybavenosti, hotel, učiliště aj. Z obytných celků byla dokončena téměř celá jižní polovina, menší část severní, východní nebyla ani zahájena. Budování továrny i nové čtvrti pokračovalo po roce 1945, ale původní koncepce byla dodržena jen z části. Za severním obvodem vyrostly oproti plánu 3 bytové domy (ulice Dvouletky), domky byly postupně překrývány valbovými střechami. Do původního uličního rastru byly vkládány dlouhé bytové domy, nejprve cihlové – střed severního sektoru, později panelové. V západním centru nebyla dodržena ani symetrie a došlo dokonce k zastavení části parkového prospektu. Východně od Chabeřické ulice vznikla sestava dobových panelových sídlišť. To vše spolu s nekvalitním řešením socialistické prefabrikované výstavby, bohužel původní koncepci Nové Zruče z převážné části znehodnotilo. Současně byly provedeny nevhodné zásahy do původních baťových staveb.
Informační tabule u Koutského mlýna:
V Národním archivu jsou uloženy dokumenty o Koutském mlýně (tzv. emfyteutický Kautský mlýn) obsahující údaje o převodech majitelů, placení poplatků mlynáři a o opravách z let 1727 až 1846. Na objekt se tedy vztahovala feudální forma dědičného nájmu pozemků, které se pronajímaly na delší dobu nebo navždy. Mlýn se skládal obvykle z jednoduché dřevěné stavby s jedním patrem obsahující obydlí mlynáře a mlýnici s mlýnským zařízením. Hnacím zařízením bylo vodní kolo s lopatkami a hřídelem, který byl na konci opatřen zuby čili trny a otáčel dalším, vertikálním hřídelem zvaným trýbl. Na jeho konci byl upevněn pohyblivý kámen, běhoun. Ten měl nahoře otvor, kudy se sypalo obilí mezi běhoun a spodní kámen pevně upevněný k podlaze. Tomu se říkalo ležák. Mezi nimi se zrno drtilo na mouku. Voda na mlýnské kolo v Koutském mlýně padala shora, stroj tedy pracoval na vrchní vodu. Mlýny uvedeného typu nazýval lid potočníky nebo drnčálníky. Hnací řízení sloužilo i pro pilu. Nad Koutským mlýnem bývala vodní nádrž, rybník. Takový rybník u mlýna se nazýval nadýmáček. Ukazují ho ještě fotografie z období po první světové válce. Tehdy bývalo zvykem v kácovské hospodě u Růžičků, že pokud si letní hosté objednali ryby nebo úhoře a tyto měly mít zaručeně dobrou chuť, spěchalo se pro ně do Koutského mlýna. U mlýna se nachází kaplička k poctě Panny Marie s datem L. P. 1919. Takové kapličky stavěli nebo upravovali navrátilci ze světové války jako výraz díků za přežití útrap a hrůz. Po roce 1942 v době II světové války se v rodině zdejšího mlynáře pana Hlaváčka ukrýval J. Stránský před deportací do židovského koncentračního tábora. Zůstal zde až do roku 1945. Rodina Hlaváčkova riskovala celou tu dobu své životy, protože za tento prohřešek byl tehdy jediný trest - smrt.
Použité zdroje:
Vlček, Pavel: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, Praha: Libri, 1999
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha: Libri, 1996
https://www.mistopisy.cz/pruvodce/obec/8154/zruc-nad-sazavou/pamatky-turistika/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zruč_nad_Sázavou/Kácov
http://www.zamek-kacov.cz/