Knihovna Benešov

Městská knihovna Benešov knihovna pověřená regionální funkcí

Závist - Zbraslav

V Toulkách se dnes vypravíme za spisovatelem Ladislavem Vančurou do města Zbraslav. Zároveň navštívíme Závist, jedno z našich nejvýznamnějších archeologických nalezišť. Projdeme místa s pestrou minulostí, uvidíme přírodní zajímavosti i mnohé zbraslavské památky.

Posázavským pacifikem pojedeme z Čerčan, vystoupíme na zastávce Praha-Zbraslav. Po žluté turistické značce se vydáme k vrcholu zdejší dominanty, rozlehlého kopce Hradiště. Stoupání zajímavým dubohabrovým lesem je náročnější, ale naštěstí není příliš dlouhé. Mezi stromy se občas otevírá výhled na údolí Vltavy i daleké okolí. Nejvíce se ale pokocháme na vyhlídce nedaleko zajímavé stavby Arcibiskupského altánu. Původně dřevěný altán nechal postavit pražský arcibiskup Bedřich ze Schwarzenbergu. V 19. století nahradil dřevěnou stavbu kamenný altán v novogotickém stylu. Nedaleko najdeme nejlépe podle mapy přírodní zajímavost, alej jeřábů břek. Bohužel stromů se zachovalo málo a rozpoznat v porostu není jednoduché. Po stoupání se konečně ocitáme na velké plošině rozsáhlého a členitého kopce Hradiště. Ze severu ho odděluje hluboké Břežanské údolí, z jihu Károvské údolí. Západní stranu pak asi 200 m vysoký skalnatý sráz k řece Vltavě. Berounka se zde původně vlévala do Vltavy, nedaleko proti proudu zřejmě ležel důležitý vltavský brod. Název Závist pochází od názvu osady ležící pod vrchem Hradiště. Velmi podrobně, ale i poutavě nás s historii místa i okolí seznamují velké informační tabule po trase NS Dolní Břežany.

 

V prosinci 2021 byla dokončena stavba zajímavé rozhledny architekta Martina Rajniše. Jde o jednoduchou trojbokou nosnou konstrukci ze dřeva a oceli. Vyhlídková podesta se nachází ve výšce 24 metrů. Vzhledem k tomu, že v době historického osídlení došlo k odlesnění vrchu, naskýtá se nám z ní výhled do krajiny velmi podobný tomu, který měli jeho dávní obyvatelé. Uvědomíme si tak výhodnou polohu místa. Prvními obyvateli místa se již v období mladší doby kamenné stali lidé kultury řivnáčské (před 3000 až 2800 lety), možná již lidé kultury nálevkovitých pohárů (3900 až 3400 př.n.l). Prvním zde zjištěným opevněním je palisáda, vybudovaná ve střední době bronzové lidem mohylové kultury (1500 až 1300 př.n.l). Dalším pak hradba z období pozdní době bronzové lidem kultury štítarské (1000 až 750 př.n.l). Toto opevnění chránilo plochu o velikosti 60 ha. První keltští osadníci hradiště Závist se usídlili na vrcholu hory v první polovině 6. století v mladší době halštatské. Jednalo se patrně pouze o nevelkou výšinnou osadu bez opevnění. Ta se stala zárodkem pozdně halštatského a časně laténského hradiště, jehož hradby a příkopy se začaly budovat kolem roku 500 př.n.l. První opevnění se začalo budovat kolem roku 500 př.n.l. a ohraničovalo prostor na vrcholu o rozloze 27 ha. Druhá linie hradeb byla postavena na okraji jižního podhradí, třetí přetínala přístupovou šíji pod jihovýchodními svahy vrchu. Do opevněného prostoru se vstupovalo branou, která byla vybudována 12 m nad mohutným příkopem, vylámaným do skály. Brána byla tvořena vtaženými křídly hradby, mezi nimiž byl 3,5 m široký průchod uzavřený dřevěnými vraty. Před polovinou 5.století dostaly všechny linie opevnění podobu mohutné kamenné hradby s dřevěnou konstrukcí. Vznikla nová brána s nárožními kamennými bastiony. Chránil se prostor o rozloze více než 80 ha. Prostor hradiště byl zastavěn rozptýlenými usedlostmi, které se skládaly z obytných stavení a hospodářských objektů. Lze usuzovat, že hradiště mělo v této době pár set obyvatel. Rozsah a náročnost osídlení hradiště dokládá, že místní velmožská vrstva mocensky ovládala velké území, snad šlo dokonce o sídlo keltské elity na českém území. S tím souvisel i jeho další rozvoj.

 

Na přelomu 6.a 5. století bylo ve východním části akropole vybudováno první kultovní místo. V první polovině 5. století došlo ke zničení posvátného okrsku požárem a nebyl již obnoven. Na jeho místě následně vyrostl nový, rozsáhlejší posvátný prostor, v jehož středu se nacházel dvoulodní dřevěný chrám. A krátce před polovinou 5. století vznikla stejném místě složitá svatyně, inspirovaná kamennými podii etruských dřevěných chrámů. Také podlehla ohni a na jejím místě vznikla svatyně čtvrtá, v podobě vyvýšené terasy, předchůdkyně obvyklých keltských posvátných okrsků. Moc hradiště pak vlivem vnějších událostí, patrně sociálně-ekonomických, slábla a na počátku 4. století bylo opuštěno. Až na počátku 2. století př.n.l. začala na území Čech vznikat keltská oppida. Zřejmě první z nich bylo založeno právě na Závisti kolem roku 180 př.n.l. na zříceninách předchozího hradiště z pozdního halštatu a časného laténu. Nejprve byl ohrazen prostor provizorní dubovou palisádou. Osídlení se rozrůstalo a kolem poloviny 2. století začala stavba prvního, technicky velmi vyspělého opevnění oppida, které chránilo celý vrchol hory a jihovýchodní pásmo. Přibližně v roce 175 začala stavba důmyslného opevnění oppida s klešťovitou bránou, které chránilo celý vrchol hory a uzavíralo prostor o rozloze 35 ha. Na konci 2. století bylo k oppidu připojeno jižní podhradí a založena a opevněna nová sídelní čtvrť na východní straně. Vzniklo i opevnění na sousedním vrchu Šance a bylo přes Břežanské údolí propojeno hradbou s opevněním na Hradišti. Celková rozloha oppida dosáhla 118 ha. Celková délka obranných opevněných linií přesáhla 9 km. V letech 90 až 85 př.n.l. bylo oppidum napadeno a jeho plocha se poté zmenšila na 63 ha. Zaniklo nejspíše vpádem germánských Markomanů v druhé polovině 1. století př.n.l. Ale i po zániku oppida místo germánské kmeny využívaly. Význam se však postupně snižoval. Archeologické nálezy dokládají také osídlení z doby římské a doby stěhování národů. Hradiště pak osídlili i první Slované. Archeologové objevili i slovanské pohřebiště z 10. století.

 

Hustou zástavbu měla pravděpodobně většina „předhradí“, ležící na dnešním poli mezi Lhotou a Závistí. Obyvatele oppida ale provozovali především řemesla. Byli závislí na zemědělské produkci obyvatel v okolí, své výrobky za potraviny směňovali. Archeologické nálezy dokládají, že se na pravěké křižovatce cest v prostoru Závisti setkávali obchodníci z tehdejšího známého světa. Obchodovalo se s kovy, solí, jantarem a dalšími surovinami. Velký význam mělo místo i proto, že Berounka původně ústila do Vltavy přímo pod Hradištěm. Slovo oppidum vznikl z latinského „ob pedes“, znamená „obydlené místo, které se muselo kvůli hradbám obejít“. Závist je největším a nejvýznamnějším keltským oppidem v České republice. Zdejší podmínky byly pro výběr optimální – strategická poloha, obchodní stezka, naleziště zlata i úrodná půda. Oppidum se nejspíše stalo výrobním, obchodním, správním i obranným střediskem středočeského kmene Bójů. Na vrcholu, tzv. Akropoli, se nacházela duchovní svatyně a sídlo vládce. Kamenné základy jsou nejstarší zděnou stavbou v Čechách i jedinou svého druhu ve střední Evropě. U rozcestí Hradiště pokračujeme po žluté turistické značce. Míjíme rozsáhlý areál Archeologického ústavu ČR. Po pohodlné pěšině pak scházíme podél potoka hlubokým údolím, které tvořilo přirozenou obranu vrchu Hradiště. Po chvíli se toto údolí navazuje na Károvského údolí s potokem Lhoteckým. U jejich spojení vidíme nalevo ve svahu rozsáhlé suťové pole. Příroda nás překvapí svou divokostí a zapomeneme, že jsme nedaleko rušné Prahy. Na konci Károvského údolí se pak připojíme na červenou turistickou značku, podejdeme trať a přejdeme silnici. Pokračujeme po značce a po cyklotrase podél Vltavy až k mostu. V době naší procházky v září 2024 byla po rozsáhlých povodních část cyklotrasy bohužel zaplavená a museli jsme jít po poměrně rušné silnici.

 

Po mostě Závodu míru vcházíme do města Zbraslav. Místo patřilo českým knížatům, v místech pozdějšího kláštera stával knížecí dvorec Přemyslovců. První písemná zpráva pochází z roku 1115, kdy Vladislav I. daroval dvorec a ves kladrubským benediktinům, kteří zde zřídili probošství. Přemysl Otakar II. zde nechal po roce 1268 vybudovat lovecký dvorec (hrádek). Jeho syn Václav II.  dal v roce 1292 dvorec upravit na cisterciácký klášter Nanebevzetí Panny Marie s latinským názvem Aula Regia neboli Síň královská. Osudy vsi a kláštera jsou pevně spjaty. Klášter se stal centrem vnitřní i zahraniční politiky tehdejšího českého státu. Brzy patřil k největším v Čechách. Přemyslovci si ho zvolili za pohřebiště. V roce 1420 však klášter vypálili táboři a Pražané. Přestože byl v roce 1435 obnoven, původní význam ztratil. Opravy a přestavby přerušilo několikeré vydrancování před a během třicetileté války. V roce 1653, kdy je Zbraslav poprvé zmíněna jako městečko, ho tvořilo jen 14 domů, z toho 5 pustých. Kostel sv. Jakuba se podařilo opravit až na konci 17. století. Během 1. poloviny 18. století pak proběhly zásadní přestavby kláštera za účasti významných architektů Jana Blažeje Santiniho-Aichela a Františka Maxmiliána Kaňky. V roce 1785 však došlo ke zrušení kláštera na základě nařízení Josefa II. V jeho prostorách byl zřízen cukrovar a byty úředníků a také dalšími majiteli využíván k různým hospodářským účelům. V polovině 19. století vzrostl význam Zbraslavi umístěním okresních úřadů. V roce 1910 koupil celý areál Cyril Bartoň z Dobenína a nechal klášter zdevastovaný průmyslovou výrobou zrekonstruovat. Za první republiky měla Zbraslav charakter výletního místa, především pro výhodnou polohou v blízkosti Prahy a krásné přírodní podmínky. I proto lze dosud vidět mnoho významných a zajímavých měšťanských domů a vil.

 

Hned za mostem vlevo míjíme honosnou novorenesanční vilu Planá růže z konce 19. století s hranolovou věží a s několika secesními malbami na fasádě. Vila nese prvky historismu, secese, veranda je ve stylu švýcarském. Žitavského ulicí se vydáme doprava. Nepřehlédneme honosnou Ottovu vilu z roku 1909, navrženou architektem Otakarem Novotným pro majitele významného českého nakladatelství Jana Ottu. Monumentální budova má řadu figurálních a ornamentálních ozdob. Její architektura ovlivněna geometrickou secesí a modernou. Jižní průčelí lemovala terasa, propojená s terasou při průčelí východním s širokým vstupem a schodištěm do zahrady. U vstupu zaujme i sousoší vítajícího se páru. Odbočíme doleva do ulice Boženy Stárkové a pak doprava do ulice Kaškovi, kde stojí rodný dům českého herce Jana Kašky (1810-1869). Připomíná ho mozaiková deska z roku 1952. A ulicí Elišky Přemyslovny pokračujeme směrem k náměstí. Před ním však odbočíme doleva do Vančurovy ulice. Na jejím konci stojí funkcionalistická vila slavného českého spisovatele Vladislava Vančury. Byla postavena roku 1926 architektem Jaromírem Krejcarem. Má plochou střechu, pásová a nepravidelně rozmístěná okna. V přízemí byla lékařská ordinace Vančurovy manželky, nad ní v 2. podlaží schodišťová hala a byt rodiny. V posledním patře se nacházela spisovatelova pracovna. Vilu obklopuje ze všech stran terasovitá zahrada. Stavba ukazuje silný vliv architekta Le Corbusiera na českou moderní architekturu. Na žulovém podstavci je umístěn pomník s poprsím spisovatele, které vytvořil v roce 1959 Karel Lidický. Naproti stojí rodinný dům továrníka Františka Fürsta postavený v letech 1921-1922 podle projektu Jaroslava Hávy. Třípodlažní dřevěná vila byla inspirována severočeskými podhorským stavbami. 

 

Vystoupáme po schodech na konci ulice a po chvíli z cesty uhneme a doprava po pěšině dojdeme ke Karlovu stánku. Vyhlídkový pavilon na osmiúhelníkovém půdorysu pochází z konce 19. století. Údajně byl postaven k poctě Karla IV., který Zbraslav navštívil při návratu do své rodné země. Litinový kříž na žulovém hranolovitém soklu z 2. poloviny 19. století. Pavilon patřil k oblíbeným místům Vladislava Vančury. Větší výhled nám ovšem zakrývají koruny stromů. Odbočíme po červené značce doleva ke kostelu sv. Havla obklopeného hřbitovem. Původně románský farní kostel, zřejmě stál již v roce 1115, kdy je zmíněn jako kaple kláštera. Ve 14 století vzniklo gotické polygonální kněžiště. Kostel přestavěn kolem roku 1660.  U kostela stojí zajímavá barokní osmiboká kostnice z let 1722-1723. Vrátíme se k pavilonu a po značce sejdeme do města. Na úpatí vrchu Havlín nepřehlédneme Storchovu vilu se zdobeným průčelím. Vznikla přestavbou staršího domu, úpravy proběhly v letech 1907-1908 pro univerzitního profesora JUDr. Františka Storcha podle návrhu architekta Karla Huga Kepky. Na velmi zdobné budově se mísí historizující i secesní prvky. Na vilu navazuje rozlehlá terasovitá zahrada. V průčelí do zahrady je umístěno v kruhovém proskleném výklenku zobrazení Zbraslavské madony, lemované štukovým rostlinným ornamentem. Přejdeme Bartoňovu ulici a branou vcházíme do rozlehlého areálu Zbraslavského kláštera později zámku. Původně zde stál v těchto místech dvorec českých knížat. Listina z roku 1115 zmiňuje, že kníže Vladislav I. daroval nově vzniklému kladrubskému klášteru 25 vesnic, mezi nimiž je i Zbraslav. Později zde kladrubští benediktini zřídili proboštství, což dokládá Zbraslavská kronika. Během 13. století měnila Zbraslav s přilehlými statky několikrát majitele. Nejdříve ji od kladrubských benediktinů zakoupil pražský biskup Jan III. V roce 1268 ji získal král Přemysl Otakar II., který si místo vyhlédl pro lov a odpočinek.  Jeho syn, král Václav II. údajně na usmíření s Bohem za popravu svého otčíma Záviše z Falkenštejna, povolal r. 1292 ze sedleckého kláštera řád cisterciáků a založil klášter s názvem Aula Regia. Vznikl v místech původního královského dvorce na soutoku Vltavy a Berounky. Místo bylo opevněno, mělo sloužit i ke kontrole důležitých vodních cest a zde ležících brodů. Opatství pak mělo králi poskytovat také odpočinek od královského dvora. Zamýšlel zde umístit královskou hrobku. V roce 1297 byl položen základní kámen mariánského chrámu, který měl později plnit funkci královského pohřebiště namísto Anežského kláštera.

 

Během své existence prošel původně gotický konvent mnoha proměnami. Z velkolepého cisterciáckého opatství, jehož opati měli významný vliv na politiku Českého království, se výměnou vládnoucí dynastie a přesunem královského pohřebiště do katedrály sv. Víta stal klášterem druhořadého významu. Vznikla zde známá Zbraslavská kronika. Velké škody utrpěl během husitských válek. V srpnu roku 1420 byl vypálen a vykradeny hroby a údajně zhanobeno tělo Václava IV. K obnovení kláštera došlo v roce 1435. Jako konventní kostel sloužila někdejší kaple sv. Jakuba. V letech 1611-1648 vyplenila Zbraslav několikrát různá vojska. Až ve druhé polovině 17. století došlo k její postupné obnově. Velkolepá barokní výstavba kláštera proběhla v letech 1704-1740.  Areál kláštera získal téměř současnou podobu. Ovšem již v roce 1785 byl Josefem II. zrušen a jeho majetek přešel do náboženského fondu. Od r. 1796 sloužily budovy jako rafinerie cukru, poté jako sklad obilí, od r. 1812 došlo k obnově rafinerie a zřízení výroby chemikálií. V roce 1910 koupil areál průmyslník Cyril Bartoň z Dobenína. Národní galerie měla v bývalém klášteře po roce 1918 depozitář. Od roku 1945 do 2009 NG užívala bývalý klášter jako výstavní prostory. Po roce 1989 přešel areál do vlastnictví Bartoňů z Dobenína. Přicházíme k stavbě s otevřenými arkádami, tzv. Salla terreně, která umožňovala průchod do rajského dvora. Ten z dalších stran uzavírají budovy bývalé prelatury. Nejprve zde vznikl románský konvent, který prošel mnoha úpravami. Gotickými, renesančními, zásadní barokní přestavbou v letech 1716-1738 podle J. B. Santiniho-Aichela a F. M. Kaňky i dalšími úpravami v letech 1911-12 od Dušana Jurkoviče. Rajský dvůr původně uzavíral mariánský kostel, jehož trosky byly odstraněny až v 18. století. Kostel sv. Jakuba Většího je původně gotickou jednolodní stavbou, v letech 1650-54 přestavěnou na konventní kostel. Vznikl zřejmě rozšířením původní kaple královského dvorce. V rámci pravidelných bohoslužeb je běžně přístupný veřejnosti. V hrobce jsou umístěny ostatky Václava II. a Václava III., Elišky Přemyslovny i dalších členů přemyslovského i lucemburského rodu. Součástí vnitřní výzdoby kostela je například výjimečný deskový obraz Zbraslavské madony (dnes kopie) vzniklý okolo roku 1350. Obraz Nanebevzetí Panny Marie namaloval G. B. Piazzetta v letech 1743 až 1744. Výzdobu doplňují obrazy Petra Brandla a Karla Škréty. Pomník Přemysla Oráče vytvořili  Jan Štursa a Pavel Janák. Bohužel další část areálu je veřejnosti nepřístupná.

 

Vrátíme se tedy k bráně a půjdeme na Zbraslavské náměstí. Celou jeho severní stranu tvoří budova zbraslavského pivovaru. Fasády mají historizující romantický styl. Jádro areálu se zachovanými renesančními a barokními konstrukcemi zaujímá jihovýchodní část budovy pivovaru, skladu a čp.471. Pivovar vznikl již ve 13. století jako součást klášterního areálu, pozdně barokní areál pak v roce 1764. Následně pak došlo během 19. století k úpravám a rozšíření. Počátkem 20. století k přestavbě podle architekta Dušana Jurkoviče. Pivovar byl zrušen v roce 1950, mezi historická křídla v roce 1965 vestavěna nevzhledná novostavba. I v jeho areálu se nachází řada nehodnotných menších staveb a přístavků. Monumentální pomník padlým v 1. světové válce byl na Zbraslavském náměstí odhalen v roce 1928. Skládá se z velkého žulového balvanu, alegorické ženské postavy z bronzu a dvojíce sloupů se jmény padlých. Pokračujeme Ulicí u Národní galerie a míjíme zajímavou budovu, tzv. Myslivnu. Po zrušení kláštera došlo k přestavbě budovy, doložené již v roce 1564, na myslivnu ve stylech pozdního baroka a klasicismu. Nedaleko stojící Nová hospoda na Zbraslavi býval významným zájezdním hostincem. Další dům je pozdně barokní, současná podoba vznikla především přestavbou roku 1773. V r. 1835 zde byla založena Živnostensko-průmyslová škola, poté obecní dvoutřídka. Dnes zde sídlí zvonařská dílna Manoušek. Můžeme se seznámit s 120letou historií zvonařské firmy a dozvědět se vše o zvonařském řemesle. Pokračujeme až na okraj Zbraslavi k mostu přes tůň Krňák, která zbyla z kdysi hlavního koryta (ramene) Berounky (původně Mže). Zdejší Přírodní památka Krňák vyhlášená v roce 1988 má výměru 27,6 ha. Zahrnuje lužní lesy v části původního koryta Berounky, kterým se vlévala do Vltavy, a dále vltavskou část se štěrkovišti a mokřady. Po velké vodě v roce 1829 se hlavní koryto Berounky přesunulo severně k Lahovicím. Původní řečiště se pak v roce 1834 změnilo v mrtvé rameno, které se dnes nazývá tůň Krňák. Vegetaci území tvoří různé typy břehových a pobřežních stojatých vodních společenstev, poříčních vrbin, lužních luk, nízkých trávníků a zbytky lužních lesů. Z hlediska výskytu živočichů je nejcennějším mrtvé rameno Berounky, kde se ve stojaté vodě vytvořila mohutná vrstva nánosů.

A ještě další zajímavost. V těchto místech došlo k tzv. bitvě u Zbraslavi (i u Modřan). Oddíly pražského husitského svazu se zde v roce 1429 střetly s jízdními oddíly katolických šlechticů. Pražské vojsko utrpělo ztráty, zachránil ho příchod staroměstských oddílů. U zvonařství zahneme doleva a ulice mi Pod Špitálem pak navazujících U Malé řeky a K Přístavišti se kolem Ottovy vily vracíme k mostu zpět k nádraží. Tato trasa měří 12 kilometrů.

Mapka výletu:

Mapa Závist celková

 

Vladislav Vančura se narodil 23.6.1891 v Háji ve Slezsku. Původním povoláním lékař se stal spisovatelem, dramatikem a filmovým režisérem. Za Zbraslav přišel jako třicetiletý lékař v roce 1921. Bydlel v Uranové čp. 177, než se přestěhoval do vlastního domu, kde se věnoval pouze literatuře. První nákres vily z roku 1924 vypracoval Vančurův přítel architekt Jaromír Krejcar. Nakonec ji postavil v letech 1927 - 29 místní stavitel Václav Vejvoda. Vančurovi se stavbou zadlužili a spisovatel tvrdíval, jak komplikovaně se v novém žije. To už vydal zbraslavský příběh Rozmarné léto a psal další díla. Na terase s vyhlídkou do údolí a přes Vltavu na Závist vznikala Markéta Lazarová. V době druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje. Dne 12. května 1942 ho doma zatklo a odvezlo gestapo. Dne 1. 6. 1942 v 18 hodin a 45 minut byl zastřelen na Kobyliské střelnici. Vila patří rodině spisovatele.

Vladislav Vančura vystudoval v Praze čtyři třídy obecné školy a pak první dvě třídy malostranského gymnázia. Poté se přestěhoval se svojí nejstarší sestrou do Benešova. Do benešovského gymnázia přišel ve školním roce 1905/1906 do třídy tercie B, kde byl třídním profesorem Jan Veselý, Karel Nový byl tehdy studentem sekundy A. Ve školním roce 1905/1906 bydlel u Marie Vančurové, která je uvedena v hlavním i třídním katalogu jako jeho odpovědný dozorce s bydlištěm na Velkém (dnešním Masarykově) náměstí. Vančura ale 10. 2. 1906 z tercie B vystoupil a studia přerušil. Problémy s náročným studiem na gymnáziu u něj pokračovaly i v dalších letech a nebyl jediný. Takové problémy měla velká část studentů a nebylo to jen u nejtěžších předmětů latiny a řečtiny. Ve školním roce 1906/1907 studoval Vančura opět v tercii B, třídním profesorem byl František Kubík (Karel Nový byl studentem ve vedlejší třídě tercii A). Odpovědným dozorcem Vl. Vančury byla v tomto školním roce soukromnice Paulína Březinová, u které bydlel (v hlavním katalogu gymnázia uvedena jako adresa Vlašimská ulice č. 54, v třídním katalogu je to ulice Nová Pražská č. 47). Vančura musel konat po druhém pololetí opravnou zkoušku z dějepisu a zeměpisu (tehdy jeden předmět) a úspěšně ji složil 16. 9. 1907. Na ní se sešel s Karlem Novým, který konal opravnou zkoušku z latiny. Oba postoupili do kvarty a oba kamarádi se tak sešli v jedné třídě, kde byl třídním profesorem Fr. Kubík. V. Vančura tehdy bydlel u Anny Danielovské, soukromnice ve Vlašimské ulici č. 50. Kvartu nedokončil a propadl z několika předmětů, stejně jako Karel Nový. Oba oficiálně odešli z benešovského gymnázia 4. 7. 1908.

Až příliš dobře vzpomínám si na ten večer. Vladislav Vančura byl již několik týdnů zatčen a týrán gestapem. Seděli jsme rozechvěni u rozhlasového přijímače, abychom vyslechli zprávy o nových opatřeních nacistů a o vraždách, které slibovali. Když mezi prvními jmény popravených ozvalo se jméno Vančurovo, vstali jsme jako vymrštěni hrůzou ze svých židlí a bez dechu jsme strnuli. Vladislav Vančura! V tom jméně byla zasažena celá naše generace, byl v něm osud nás všech. V tom jméně byla krvavě zraněna celá naše země.

Jaroslav Seifert


Jan Otto. Na Zbraslav jezdila rodina ze svého bytu na Karlově náměstí na léto už od roku 1873. Otto sem přijížděl denně v kočáru k večeru. Bezmála v sedmdesátce, v roce 1909 si postavil nedaleko mostu Závodu míru vilu. Rušná silnice, která ji odděluje od Vltavy, narušila romantickou polohu nad řekou.  Malebný letní dům obklopený zahradou.  Architekta Otakara Novotného, žáka Jana Kotěry a představitele české moderny, ovlivnily názory Jana Otta. Bohužel zemřel již v roce 1916. Nakladatelství se dostalo do potíží a čtyři roky po Ottově smrti rodina vilu prodala, o patnáct let později ji získal stát. Za socialismu vyhořela a chátrala. V roce 1995 ji od města převzali manželé Borensteinovi z Belgie. Vilu zrekonstruovali do původní podoby a přišly záplavy. Voda vystoupila až k podlaze v přízemí. Borensteinovi se nevzdali. Vila září znovu, byť ji obepíná vysoký plot.

Vydával knihy z nejrůznějších oborů. Od nenáročné lidové četby (edice Matice liduLaciná národní knihovna) přes cestopisy a odborné publikace z nejrůznějších oborů, slovníky, ale i časopisy. Mezi známá díla, která vydal, patřil i Brehmův Život zvířat, Povídky, arabesky a humoresky Svatopluka Čecha a rozsáhlý cyklus Čechy. V letech 1874-1884 provozoval Jan Otto i knihkupectví.  Jeho tiskárna se zařadila mezi nejúspěšnější v českých zemí. V roce 1899 ji prodal a pokračoval pouze v práci nakladatelské. Ottův slovník naučný je Ottovým největším, nejznámějším a dodnes nepřekonaným dílem, který ve 27 dílech vycházel v letech 1888-1909. Kromě své plodné vydavatelské práce byl aktivně činný také ve společenském životě své doby. Udržoval čilé styky s předními osobnostmi své doby, např. s  T. G.Masarykem. Obdržel řadu vyznamenání – rytíř řádu Františka Josefa (1891), zlatou medaili města Prahy (1896), řád Železné koruny III. třídy (1898), zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži (1900) či titul Knihkupec české univerzity od Univerzity Karlovy.

 

Zajímavosti:

Vývoj osídlení na vrchu Hradiště: 

4. tis. př. n. l.: výšinné sídliště pozdní doby kamenné, patrně jíž i ohrazené 

2000–1300 př. n. l.: nálezy ze starší a střední doby bronzové 

1300–800 př. n. l.: hradiště z mladší a pozdní doby bronzové, rozsah opevnění až 60 ha 

ca 550–390 př. n. l.: hradiště ze starší doby železné s monumentální kamennou architekturou na akropoli 

cca 170/150 – 50/40 př. n. l.: keltské oppidum pozdní doby železné 

1.–5. st. n. l. s odmlkami: výšinné sídliště v době germánského osídlení Čech 

6.–7. stol. n. l.: výšinné sídliště z počátku raného středověku 

9.–pol. 10. st. n. l.: raně středověké pohřebiště 

13. – 15. st. n. l.: pole a pastviny, terasovité úpravy vrchu 

15. a 16. st. n. l.: zprávy o Hradišti jako o lokalitě spojené s prehistorií u Václava Hájka z Libočan a     Bohuslava Balbína 

19. a 1. pol. 20. st. n. l.: první zmínky o Závisti v archeologické literatuře, první průzkumy 

1963–1989: archeologická expedice Archeologického ústavu v Praze 

1989 – současnost: zpracování archeologického výzkumu, vědecké i populárně naučné práce, výstavy, nedestruktivní průzkum hradiště: geofyzika, letecké laserové snímkování a další.

Prostor oppida Závist bylo zpřístupněno po dokončení archeologického průzkumu v roce 1990, kdy zde zůstaly odkryté základy původních staveb. Kvůli ohrožení památky bylo v roce 2004 provedeno její zakonzervování zavezením silnou vrstvou štěrku. Takto vzniklá plocha začala postupně zarůstat  náletovými dřevinami a řešilo se její zajištění. Ke konci roku 2021 vyvolalo vlnu různých názorů zahájení projektu Akropole Závist – Zpřítomnění. Plocha by měla být překryta šedobílou mlatovou vrstvou s pestrobarevnými betonovými geometrickými objekty v místech zasypaných základů staveb. Projekt dokončen do roku 2030. V první fázi vznikla na vrcholu kopce rozhledna od architekta  Martina Rajniše. Návrh podoby druhé fáze výstavby od architekta Josefa Pleskota byl kritizován za necitlivost vůči památce i lokální krajině. Rozhledna představuje první etapu projektu zpřístupnění národní kulturní památky Závist. K dalším patří prezentace archeologických památek moderním způsobem. Podrobné informace o tomto místě poskytuje naučná stezka Dolní Břežany. Muzejní expozice Regionálního informačního centra Keltského oppida Závist, které se nachází v Dolních Břežanech.

Návštěvníci Hradiště mohou využít parkoviště u bývalého ZOO koutku v Břežanském údolí nebo parkoviště v Dolních Břežanech.

Použité zdroje:

Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2011

www.dolnibrezany.cz, www.archeolog.cz, www.kudyznudy.cz, www.mc-zbraslav.cz, mapy.cz, naučné tabule naučné stezky, wikipedia.cs,