Vlašim - Jinošov

Vlašim - Jinošov - Loreta

V toulkách se projdeme Jinošovským údolím nedaleko Vlašimi. Z vlakového nádraží vyjdeme doleva a v Blanické ulici se připojíme na červenou turistickou značku. Zhruba po 2 km se na rozcestí v Jinošově odpojíme od červené zn ačky a půjdeme proti proudu potoka Orlina Jinovošovským údolím. Celé údolí se soustavou pěti ryníků a přílehlými loukami je oblíbeným místech procházek. Údolí je ukázkou vyvážené, citlivě obnovené a udržované kulturní krajiny. Ojedinělým souborem různých biotopů ovlivněných člověkem, zároveň vhodným životním prostředím pro mnoho, často i vzácných druhů rostlin a živočichů. U rozcestí Jinošov je rybník Jírovec, poslední z kaskády Jinošovských rybníků. Dále proti proudu leží rybníky Kačák, Vápenný a Galilejský. Zatímco první dva byly založeny až v polovině minulého století, rybníky Vápenný a Galilejský zde jsou minimálně od 17. století. Mezi rybníky se nacházejí vlhké louky. Botanicky nejhodnotnější je slatinná louka nad Galilejským rybníkem s výskytem prstnatce májového, mochny bahenní, vachty trojlisté, suchopýru úzkolistého, vrby plazivé a několika druhů mokřadních ostřic. Prstnatce se po obnovení kosení objevily po dlouhých letech nepřítomnosti i na louce mezi Galilejským a Vápenným rybníkem. Asi nejznámější ze vzácných rostlin tohoto údolí je ďáblík bahenní, rostoucí v mokřinách při březích Galilejského a Vápenného rybníka. Při břehu Kačáku lze nalézt ostřici šáchorovitou. V břehových porostech najdeme například i zevar vzpřímený nebo žabník jitrocelový. Malebnost údolí dotvářejí stará stromořadí. Pestrá krajina vyhovuje i velkému množství živočichů. Ornitologické výzkumy zde uvádějí 86 druhů ptáků. V rákosinách hnízdí motáci a několik druhů rákosníků, lze zahlédnout pěnici pokřovní, cvrčilku zelenou, ledňáčka. Vyskytuje se zde sedm druhů žab, kromě skokanů a ropuchy obecné také kuňky ohnivé a obecné. Pozorovat lze mnoho bezobratlých živočichů vázaných na vodu, např. různé vodní ploštice, brouky, vážky. Za pozornost stojí i chráněný páchník hnědý, vázaný na staré stromy ve zdejších stromořadích. Ze vzácnějších savců možno uvést deset druhů netopýrů či vydru.

Chvíli pokračujeme po cyklostezce a přijdeme k bývalému panskému dvoru v Jinošově. Tento tzv. „Červený dvůr“, dal celému údolí jméno. Byl založen zřejmě jako ovčín ve 30.letech 19. století na místě zaniklé vsi. Kolem roku 1860 byl ovčín přestavěn a dvůr doplněn stavbou pro správce a budovou nových stájí. Fasády stájí jsou členěny slepými arkádami se stlačenými oblouky. V roce 1949 se stal součástí vzniklého Státního statku Vlašim. Dnes je statek v soukromých rukou a probíhá zde rekonstrukce. Kolem něj vystoupáme po kraji lesa ke zvláštní osmiboké stavbě postavené kolem roku 1664 a místní tradicí nazývané „Červená věž“, někdy také „Hájovna“. Do věže se vcházelo goticky hrotitým vchodem, nad kterým se nacházelo okno s barevnými skly, vsazenými do olova. Věž kryla příkrá, jehlancovitá osmiboká střecha. Na špici byla veliká růžice, tvořená z parohů a větrnou korouhví, zakončená měsíčním srpkem. Z klenuté předsíně v přízemí vedly dveře do přilehlého bytu hajného, zatímco druhé směřovaly na dřevěné točité schodiště do prvního poschodí, kde se nacházel lovecký sál s dřevěnou podlahou i stropem, vymalovaným jako nebeská báň. Zařízení tvořil kulatý stůl, židle i křeslo zhotovené z parohů, ve výklencích stály skřínky s nádobím, vypreparovaná zvířata a různé lovecké trofeje. Obydlí hajného a jeho rodiny v přízemí ovšem bylo podstatně prostší. K obytnému stavení patřily dřevěné budovy chlévů, kurníku a stodola, která stávala na pokraji rozlehlé zahrady. Věž původně sloužila jako besídka pro večerní zábavy vrchnosti a předstihla tak slavné stavby, postavené v anglickém parku ve Vlašimi. Na počátku minulého století sem vrchnost s hosty zajížděla jen o podzimních honech. Pravidelnějšími návštěvníky bývaly později rodiny vrchnostenských úředníků, které tu pořádaly lesní pikniky. Postupně přestala být užívána a rychle chátrala. Když tu v roce 1895 navštívil kníže Karel Auersperg hajného Fryše, prý se přímo zděsil stísněných poměrů v Červené věži. Proto zde po odchodu rodiny Fryšových bydlel už jen krátce Václav Kytýr z Lorety a na počátku 20. století bylo stavení úplně opuštěno, byla stržena střecha. Budova chátrala a hrozilo její zřícení. V osmdesátých letech minulého století získal věž soukromý vlastník a stavba byla zachráněna zdařilou rekonstrukcí. Provedl ji architekt Petr Šícha (1946-1998), spoluzakladatel Podblanického centra Českého svazu ochránců přírody ve Vlašimi. Vedle domu roste mohutný jilm vaz. Jedná se o jeden z největších jilmů na Podblanicku, jako památný strom byl vyhlášen v roce 2004. Kolem sportovní a zkušební střelnice vyjdeme na nedaleké návrší zvané „ Na Spravedlnosti“, tedy popravčí vrch, kde stávalo do roku 1765 městské popraviště se šibenicí - město Vlašim mělo do tohoto roku hrdelní právo. Poslední doložená poprava proběhla v roce 1749. Připomíná to pamětní kámen z roku 2001. Otevírá se odtud pěkný pohled na Vlašim a její okolí. V lesíku na vrcholu jsou vidět stopy po těžbě kamene, který zde byl lámán pro stavební účely ve 20. letech 20. století.

Vrátíme se k Červené věži a lesem projdeme kolem myslivny Skalkov postavené roku 1858. Její původní romantický vzhled díky režnému kamennému zdivu je dnes ovšem zcela setřen nevhodnou fasádou. Je sídlem lesní správy. Zde se vydáme doleva a po chvíli dojdeme k silnici vedoucí z Vlašimi do Malovid. Na rozcestí je krásně opravený litinový kříž. Pokračujeme doprava po silnici, mineme další kříž, tentokrát menší kamenný. Jde o zajímavý smírčí kříž z roku 1789. Podle legendy zde zabil jelen ženu. Pokračujeme po silnici a na dalším křížení cest půjdeme doleva lesem na Spálený vrch k Loretánské poutní kapli (Santa Casa). Byla vystavěna v letech 1704 -1706 tehdejším majitelem zdejšího panství hrabětem Františkem Antonínem hrabětem z Weissenwolfu. Autorem je stavitel J. J.Erhard. Konečnou podobu získala v polovině 18. století. Je to mimořádně cenná v podstatě v původní podobě dochovaná památka s bohatou barokní výzdobou. Okolí dnes vypadá zcela jinak, ale Loreta bývala viditelná ze širokého okolí. Po roce 1980 byla ze západního průčelí odstraněna litinová kartuše se znaky Wiessenwolfů a Lamberků, mariánská silueta umístěná na makovici věže ještě předtím. Na terase jsou na malém hřbitůvku pochováni mecenáši kaple, úředníci vlašimského panství a knížecí lesníci a hajní. Od roku 2005 proběhla oprava areálu, postupně byly zrekonstruovány terasa s dvouramennými schodišti, krov, střecha a zajištěny malby v interiéru. V roce 2011 byly opraveny kamenné články a v dalších letech fasáda. Sousední stavení pochází z let 1715-1722. Bývalo původně malým domkem pro místního kněze. Postupně bylo dále upravováno a rozšiřováno, na začátku 20. století bylo přestavěno na dům s bytem duchovního a panská hospoda pro poutníky. Po roce 1830 byl dům přeměněn na panskou hájovnu. Ta byla na konci 50.let rekonstruována, bohužel nebyla plně obnovena původní fasáda. Dnes je soukromým rekreačním objektem. Dodnes se konají k Loretě tradiční poutě na svátek Narození Panny Marie (8.9.). Z Růžkových Lhotic sem prý jezdíval i skladatel Bedřich Smetana. Zajímavostí je i památná sedmiřadá lipová alej.

Můžeme i sejít do Boliny. Pokud budeme mít štěstí, lze přes zeď obory za autobusovou zastávkou zahlédnout daňky a jeleny. Pak se ale vrátíme a po cyklostezce se od Lorety vydáme opačným směrem k někdejšímu dvoru Skalkov. Nejstarší dějiny tohoto místa nejsou přesně známé. V místech dnešního dvora jsou zmiňovány zaniklé vsi Čáslavice a Čáslavičky. Dvůr Skalkov se v pramenech objevuje v 16. století, ale při prodeji v roce 1546 již jako „pustotina na Skalkovsku“. V roce 1580 je zmíněn Václav Skalka, který prodal polovinu zdejšího poplužního dvora. Již v roce 1585 byl Skalkov opraven a je uváděn jako hospodářský dvůr, který byl využíván šlechtickými majiteli vlašimského panství. Roku 1665 odkázal Skalkov ve své poslední vůli František z Talmberka své žene Voršile Kateřině z Pappenheimu, která statek nákladně upravila tak, aby tu mohla přebývat. Nechala nově vystavět celý areál dvora a také zřídila malý pivovar. Kromě hospodářského využití byl důležitý i pro správu lesnického majetku. Od 17. století zde sídlili panští hajní. Pravděpodobně současně s velkou přestavbou Skalkova v 17. století souvisí i vybudování blízké Červené věže právě jako hájovny. Svůj romantický vzhled získal Skalkov přestavbami v 19. století. Alejí se po cyklostezce vrátíme do Jinošova. Cesta protíná dálkovou střelnici firmy Sellier a Bellot. Pozůstatky různých technických staveb a ztemnělé údolí působí poněkud stísněným dojmem. Další velká přírodní zajímavost se ukrývá v lese na úbočí návrší Jinošov. Jsou jí Jinošovské lomy. Z konce hráze rybníka Jírovec nás k nim zavede značená odbočka. Vyhlídka na hraně lomové stěny umožňuje výhled na tzv. „Velký“ vápencový lom, kde se od konce 19. století do roku 1963 těžil vápenec pro vlašimskou vápenku a také jako stavební kámen. Jinošovské ložisko je tvořeno dvěma čočkami krystalického vápence, které obklopují pararuly. Nedaleko většího se nalézá lom „Malý“. V obou můžeme pozorovat i krasové jevy. Jedná se především o různé prohlubně a dutiny vzniklé erozní činností vody. Větší jeskyně s krápníkovou výzdobou podlehly v minulosti těžbě. Lze zde najít i vzácné minerály vzniklé při kontaktu vápence s křemennými žilami. Jedná se především o vesuvian (až několik cm velké, hnědě zbarvené stébelnaté agregáty nebo sloupcové krystaly pokryté povlakem grafitu). Dále se zde vyskytují minerály wollastonit, diopsid, grossular, fluorit a další. V lomových stěnách jsou přítomné kalcitové žíly. Lom je přístupný a informační tabule nás seznámí se zajímavostmi o geologii a historii těžby v Jinošově. Lom je ovšem nejen geologickou zajímavostí. Po ukončení těžby se stal významnou lokalitou výskytu obojživelníků a plazů na Vlašimsku. Byla zde početná populace kuňky ohnivé, čolka obecného a horského, několika druhů skokanů a ještěrky obecné. Postupně jak zarůstal lom dřevinami a vlivem některých úprav na dně lomu došlo téměř k zániku tohoto cenného biotopu. Proto Český svaz ochránců přírody provedl výřez náletů dřevin, strhnutí dna, odstranění skládek odpadků a vyhloubení tůní, které poskytly vhodné podmínky pro život obojživelníků. Ty můžeme v tůních pozorovat. Je dobré připomenout, že stav celého údolí je výsledkem vytrvalé a nelehké práce zejména ochránců přírody i místních. V péči ČSOP je již více než čtvrt století. Část pozemků včetně dvou rybníků je ve vlastnictví místního pozemkového spolku, hektar mokřadních luk vykoupil Český svaz ochránců přírody v rámci kampaně Místo pro přírodu, další pozemky mají pronajaté. Větší z lomů byl rekultivován v rámci Programu obnovy přirozených funkcí krajiny a díky programu NE4GAS Blíž k přírodě byl pak lom zpřístupněn veřejnosti.

Z Jinošova se po silnici vrátíme do Vlašimi. Na křižovatce se silnicí od „Červené věže“ stojí tzv. „Modrá kaplička“. Jde o jedinečná boží muka sloupového typu z červeného permského pískovce. Tři metry vysoký oblý sloupek nese na hlavici válcovou kapličku s drobnými pravoúhlými výklenky po obvodu, zakončenou kuželovitou stříškou. Na současné místo byla přesunuta v polovině 19. století. Traduje se, že původně stála na návsi obce Jinošov, která zcela zanikla po třicetileté válce. Projdeme i kolem zajímavé stavby vlašimské hvězdárny otevřené v roce 1961. Byla postavena vlašimskými občany v „Akci Z“ pod hlavičkou tehdejšího závodního klubu ROH Blanických strojíren. Svoji úspěšnou činnost rozvíjela až do roku 1992. Koncem roku 1991 bylo založeno občanské sdružení Vlašimská astronomická společnost. Od roku 1992-1996 byla hvězdárna pronajata soukromé osobě a chátrala, byla ničena. Poté byla naštěstí odprodána městu Vlašim, náročně zrekonstruována a znovuotevřena v roce 1997. A Blanickou ulicí sejdeme k nádraží, kde naše procházka končí.

Mapka výletu:

0001