Knihovna Benešov

Městská knihovna Benešov knihovna pověřená regionální funkcí

Týnec nad Sázavou - Úročnice - Benešov

V Toulkách se projdeme z Týnce nad Sázavou do Benešova. Týnci jsme se podrobně věnovali v předchozích trasách, vše si tedy můžete dohledat na stránkách Toulek. Podrobněji se budeme věnovat Konopišti a jeho okolí. A protože památek a zajímavostí je zde mnoho, určitě se sem později vrátíme.

Vystoupíme na autobusové zastávce u školy. Sejdeme k barokní bráně do areálu původně románského týneckého hradu. Přejdeme silnici k rozcestníku pod kostelem sv. Šimona a Judy k bohatě zdobenému domu „U Micků“. Připojíme se na zelenou značku místní naučné stezky.  Má celkem devět zastávek, které seznamují se zajímavostmi města a jeho okolí a obsahují také hry. Vpravo po chvíli vidíme velký objekt bývalé manufaktury na kameninu z roku 1812. Dnes zde sídlí společenské centrum a Hotel Týnec. Na konci ulice U Janovického potoka přejdeme silnici a vydáme se zároveň po žluté turistické značce doprava. Procházíme lesem a pak pěknou polní cestou. Otevře se nám široký výhled na Chvojen a Chlum. Na opačné straně vidíme Bukovany. Tato vesnice, stejně jako oblast mezi Vltavou a Sázavou, připadla za 2.světové války do prostoru cvičiště zbraní SS. Obyvatelé se měli vystěhovat v 2. etapě, tedy do 1.4.1943. V sále místního hostince byla zřízena škola pro důstojníky, poddůstojníky i posádky strojů. Tato „SS-Sturmgeschütz Schule Bukowan“ byla později přemístěna do Vrchotových Janovic a přejmenována. Vojáci bydleli v opuštěných usedlostech nebo později v postavených dřevěných barácích. V Bukovanech byl zřízen jeden z SS-hofů (dvorů), jehož úkolem bylo zemědělské hospodaření a zajištění výroby potravin pro potřeby obyvatel cvičiště. Již v listopadu 1942 zde vznikl pracovní tábor, přesněji tzv. zvláštní výchovný tábor („sondererziehungslagers“) v čp.13 a 16. Ubytovnu vězňů později tvořily dva dřevěné baráky, které byly postaveny nedaleko současné polní cesty vedoucí z Bukovan do Úročnice. Vězněni byli nejprve ti, kdo utekli z pracovního nasazení v říši a byli stíháni pro „porušení pracovní morálky“. Tábor měl 30 až 40 osob, prošlo jím asi 300 až 400 vězňů. V červenci 1944 pak došlo k přeměně tábora na pobočku koncentračního tábora Flossenbürg.

 

Dojdeme do Úročnice. Patří do skupiny blízkých Lhot, tedy Úroční, Buková, Vidlákova a Zbožná (dnes Zbožnice), které vznikly ve 13. století. Pojmenování vzniklo z významu úrok platící Lhota. První zmínka pochází z roku 1279, kdy Úročnice spadala pod obec Václavice, která se tehdy ovšem nazývala Vladislavice. Na návsi si všimneme pěkně zrekonstruovaného č.15, nejspíše původní hospody. Projdeme kolem jednoduché zvoničky a původním úvozem vystoupáme nad vesnici. V louce po pravé straně vidíme u trosek konstrukce přístřešku nízkou stavbu. Jde o jeden z devíti betonových bunkrů, které se v okolí Úročnice nacházejí. Byly postaveny při budování cvičiště. Nesloužily však ke střežení prostoru. Šlo o pozorovatelny přesnosti zásahů při ostrých střelbách například dělostřeleckých jednotek. Nebo jako strojovny s mechanismy (navijáky) určenými k tahání terčů a maket bojové techniky, na které jednotky střílely. Další bunkr zarostlý křovinami pak stojí v louce sousedního svahu. Kolem koňských výběhů projdeme do Žabovřesk.

 

U kaple Panny Marie odbočíme vlevo a pokračujeme po žluté turistické značce. První záznam o vsi pochází z roku 1342. Zásadní změnu ale přinesl konec 19. století. Všech 10 stavení osady arcivévoda František Ferdinand d'Este vykoupil a v letech 1894-1900 nechal přestavět v alpském stylu. Vytvořil tak architektonický skanzen, který obdivovali jeho hosté i odborná veřejnost. Domy sloužily jako obydlí zámeckých zaměstnanců. V obecní kronice je podle vyprávění pamětníků psáno: „V největším lesku byly Žabovřesky před návštěvou německého císaře Viléma v roce 1914. Tehdy byly cesty pískem vysypány, na návsi trávníky, po mezích u cest a všude kam oko pohlédlo skupiny ozdobných keřů a stromů. Císař prohlásil Žabovřesky za nejkrásnější vesnici v Evropě.“ V současné době probíhá v osadě výstavba většího počtu nových rodinných domů. Scházíme vesnicí. Budova na levé straně ulice nese několik zajímavých historických prvků. Naproti přes cestu nás ale určitě zaujme pěkně opravený výstavný dvůr s dřevěnou věžičkou s jehlancovou stříškou. Současný vzhled dvora je klasicistní, z 1. poloviny 19. století. Také níže vpravo položený dvůr dokresluje historický původ a původní malebnost vesnice.

 

Pokračujeme po značce. Po pravé ruce se rozkládá oplocený areál známé bažantnice. Dojdeme k silnici spojující Benešov a Týnec a scházíme po ní do údolí Konopišťského potoka. Tato část cesty je sice hodně krátká, ale zároveň díky poměrně velkému provozu hodně nepříjemná. Vše nám ale vzápětí vynahradí část trasy podél potoka směrem k zámku Konopiště. U rozcestníku Plíhalův mlýn, jehož budova ale leží o něco níže po proudu směrem k obci Racek, opustíme značku žlutou a pokračujeme po červené. Přejdeme silnici a u autobusové zastávky odbočíme doprava. Hluboké malebné údolí s pěknými zákoutími a potokem, který se chvílemi rozlívá a spíše připomíná řeku, nečekaně působí zcela jinak než po potoce níže ležící divoké Měsíční údolí. Prostor za potokem je nepřístupný. Je součástí bažantnice, kdysi součástí původní Velké obory. Za jezem vidíme vysoká kamenná boží muka.  Na čtyřboký sokl navazuje osmiboký dřík, který zakončuje kapličkový nástavec se zdobným kamenným křížkem. Arcivévoda nechal v údolí umístit sochu ležícího bílého jelena, údajně ji však rozstříleli sovětští vojáci. Můžeme se tak potěšit především přírodními krásami. Všimneme si práce bobra, také houbaři si, stejně jako my, nejspíše mohou přijít na své. A na rozcestí před konopišťským parkoviště se můžeme rozhodnout, jestli procházku zkrátit a odbočit nejkratší cestou do Benešova. Nebo lze jít kolem areálu Mydlářky. Zajímavou historii má nedaleký dvůr Želetinka. Památkou na dobu arcivévody je deska umístěná na zadní straně budovy. Jsou na ní zaznamenány počty zvěře ulovené arcivévodou na konopišťském panství v letech 1887–1913. Stavba proběhla v letech 1899 až 1900, podle plánů Marcela Dusila ji provedl Franz Kinzl. Dodnes slouží Lesnímu závodu Konopiště. A zde nacházíme literární zajímavost dnešních Toulek. Márinka, dcera zdejšího konopišťského fořta Jana Sticha, byla první velkou láskou romantické básníka Karla Hynka Máchy. Ten navštívil v roce 1832 v Benešově svého spolužáka. Přednesl projev na vlasteneckém odpoledni, také si zahrál v divadelní hře Čech a Němec. Jeho partnerkou na jevišti byla právě Marie Stichová. Vzdělaná vlastenka Máchu zaujala a básník se do ní zamiloval. Docházel za ní na Želetinku, za pobytu v Praze jí posílal verše a dopisy. Márinka inspirovala Máchu k napsání dvou básní, které uveřejnil pod názvem Pomněnky sázavské. Márinka žila později v Týnci, kde je i pochována. V údolí je dodnes dobře patrná další zajímavost. Parkoviště pro návštěvníky vzniklo v roce 1974 na zamokřené louce zvané „Na Zelence“ Ale již v roce 1604 je zde zmíněn rozsáhlý rybník Valcha. Jeho částečně zachovalá hráz uzavírala údolí. My zvolíme delší trasu. Obejdeme parkem konopišťský zámek a seznámíme s jeho památkami.

 

Ještě něco málo z historie hradu, později zámku a vsi Konopiště. Hrad Konopiště byl založen koncem 13. století, pravděpodobně kolem roku 1294. Zakladatelem hradu byl nejspíše biskup Tobiáš z Benešova, rádce krále Václava II. a vlivná politická osobnost období po smrti krále Přemysla Otakara II. Jeho rod měl v erbu zavinutou střelu. První zmínka o hradu pochází z roku 1318, kdy jeho držiteli byli Beneš a Tobiáš z rodu Benešoviců. Tobiáš, kanovník pražský, v roce 1327 odkázal majetek příbuznému Zdeslavu ze Štenberka. Gotické sídlo bylo založeno asi dva kilometry západně od Benešova na skalnaté ostrožně, obtékané po jižní a západní straně potokem, který vytvářel bažinu výhodnou pro jeho obranu. Po vzoru francouzských kastelů mělo pravidelný půdorys s více flankovacími věžemi. Tyto věže představovaly velký pokrok v oblasti aktivní obrany, umožňovaly obranu spodních částí hradeb. Obdélníkový půdorys o rozměrech cca 70 m x 37 m chránily dvě velké okrouhlé věže a pět menších. Vnitřní hrad byl uvnitř rozdělen příkopem na dva paláce. V severním se nacházely kaple, prostupující dvěma patry, a kuchyň. V jižním pak obytné místnosti. Opevnění tvořilo hradební zeď sahající do výše třetího patra, pět bran, parkán, parkánová zeď, hluboký příkop a dvojitý padací most. Na počátku 17. století za Hodějovských z Hodějova došlo k zásadní přestavbě hradu, z gotické pevnosti na reprezentativní renesanční zámek o třech poschodích se dvěma nádvořími. Za Vrtbů pak v 18. století proběhly přestavby barokní. Padací most nahradil kamenný, pro pohodlí příjezdu došlo ke zřízení příjezdu z východní strany s barokní bránou z dílny architekta Františka Maxmiliána Kaňky a sochaře Matyáše Brauna. Pět ze sedmi hradních věží bylo sneseno do výše ostatní zástavby. Na jižní straně bylo vybudováno nové, tříposchoďové křídlo s reprezentačními pokoji. Poté se vlastníky stali Lobkovicové, Jan Karel z Lobkovic se ale věnoval především hospodaření. Soustředil se na provoz pivovaru (v podzámčí se nacházel již od roku 1569), vinopalny, olejny, cukrovaru. V blízkosti rybníka se nacházel mlýn, sádka a pila na svrchní vodu.

 

Špatné hospodaření však v roce 1887 přimělo jeho syna prodat panství rakouskému arcivévodovi Františku Ferdinandovi d´Este, který se stal později následníkem trůnu. Ten provedl na zámku i v jeho okolí zásadní změny, patrné dodnes. Byl upraven zámek i zámecký park, došlo k instalování technických novinek. Arcivévoda chtěl vytvořit rodinné sídlo, proto přistoupil k rozsáhlým změnám. Nechal odstranit hospodářské objekty, průmyslové podzámčí i vlastní obec Konopiště. Za přestavbou zámku, která proběhla v letech 1893 až 1896, stáli zejména architekt Josef Mocker, architekt František Schmoranz, Emanuel Vrzal z Votic a Karel Scharf a stavitel Karel Rozínek. Emanuel Vrzal se podílel i na přestavbách domů č. 3, 4, 5 a hájovně Šiberna. Podle návrhu Marcela Dusila byla v roce 1899 zahájena stavba budovy lesního úřadu Želetinka. Na pozemcích vznikal od roku 1888 podle projektů Josefa Mössmera z Vídně a Karla Rozínka z Prahy rozsáhlý park o výměře 340 ha se sedmi krajinářskými odděleními. U Zámku, Růžová zahrada, Šiberna, V Syrých, Tuškov, Nad Starou kovárnou, Velká obora. Také pole byla přeměněna na součást velkého anglického parku. Jeho vytvořením pověřil arcivévoda přední dendrologické odborníky, Camilla Schneidera a Silvu Tarouca. Do nově vzniklé Růžové zahrady bylo vysázeno 1 500 vysokokmenných a 7 000 nízkých růží, celkem asi 200 druhů. Podle návrhu Marcela Dusila byly postaveny skleníky v Růžové zahradě o rozloze 1 200 m2. Park zdobilo mnoho soch a sousoší s antickými motivy, pocházejících ze 17. století. Arcivévoda toužil po soukromí. Všemi zásahy dosáhl cíle a vytvořil rozsáhlou soukromou rodinnou rezidenci. Historická ves Konopiště vznikla nejspíše ve 13. století kolem hradu Benešoviců. V 19. století patřily pod obec Konopiště osady a samoty Žabovřesky, Zbožnice, Chlístov, Želetinka, Párysův mlýn, Tužinka, Racek, U Syrých a Šiberna. Celkem zde žilo 530 osob.

 

U velkého parkoviště můžeme navštívit Muzeum motocyklů Konopiště. Má dvě výstavní místa. Hlavní zde na Konopišti, zaměřené na legendární české motorky Jawa. Druhé se nachází v Netvořicích, kde jsou kromě motocyklů umístěny tříkolky, automobily, kola nebo některé technické zajímavosti. Ty se týkají hlavně výroby továrních i produkčních strojů Jawa. Dohromady muzea vystavují kolem 200 motocyklových veteránů v původním stavu a většinou pojízdných, také různé potřeby a oblečení tehdejších jezdců a závodníků. Přejdeme silnici na Vatěkov a pokračujeme po červené značce ke Konopišťskému, dříve také Zámeckému rybníku. Dům čp.14 býval za arcivévody prádelnou, po 1.světové válce pak sirotčincem. Zde umístěné děti údajně dostaly hračky po arcivévodových potomcích. Dům čp.2 dnešní restaurace Stará myslivna, vznikla z části budov rozsáhlého lihovaru postaveného v roce 1840 Janem Karlem Lobkovicem. Ten zas v místech původní panské vinopalny z konce 17. století, která stála mezi mlýnem a pivovarem. Lobkovický lihovar dočasně ukončil činnost v roce 1860. Prostory pak nějaký čas využíval knížecí cukrovar. K obnovení činnosti lihovaru došlo až v roce 1876. Arcivévoda ho v roce 1894 dal přesunout do Benešova. Zde vznikly v letech 1888-1900 konírny a hostinec, který se stal v roce 1899 poštovnou. A v ní byl za 1. světové války zřízen lazaret. Poslední přestavba proběhla podle návrhu věhlasného architekta, českého rodáka, Ludwiga Baumanna. V této podobě se dochovala prakticky dodnes. Budova v romantickém stylu má bohatě členěnou fasádu, střechy s polovalbami, štíty dřevěné, hrázděné a zděné. Na střeše jsou ozdobné vikýře, čtyřboká vížka s hrázděnou horní částí, se zvonovitou střechou a lucernou s jehlancovou stříškou. Koncem minulého století se prostory využívaly pro pohoštění prominentních účastníků mysliveckých honů v bažantnici Konopiště. Na žulové zídce proti zámecké restauraci zaujme bohatě zdobený stupňovitý štít se sochami sedících lvů. Ve výklenku je osazena mramorová kašnička s letopočtem 1589. Ve svahu směrem k zámku se dnes nachází výběh s daňky, jeleny a muflony.

 

Dům čp.3 je dnes nevyužitá poněkud chátrající budova. Vznikla přestavbou pivovaru, který také nechal arcivévoda přestěhovat kolem roku 1897 do Benešova. Panský pivovar je ovšem na tomto místě doložen již v roce 1569, byl sem zřejmě přesunut ze dvora v Pomněnicích. Po přestavbě zde arcivévoda vystavoval sbírku předmětů s tematikou sv. Jiří. Později sloužila k ubytování zámeckých hostů a poté k ubytování zámeckých zaměstnanců a úředníků. Proto se nazývala „Úřednický dům“ neboli „Beamtenhaus“. Na domě se nachází značka, kam sahala voda při protržení hráze Konopišťského rybníka 18. 6. 1906. Naproti domu stál ve svahu domek zámeckých deputátníků, zůstaly zřetelné jen sklepy. Přicházíme k hrázi Konopišťského rybníka. Budovy ležící hned pod ní jsou pěkně opravené, zachovaly si romantický vzhled. Na rohu stojí domek čp.4 v němž dnes sídlí infocentrum. V 19. století býval obydlím místního kupce. V kamenném soklu si všimneme kamene s vytesanou datací 1761. Naproti domku přes cestu směrem k zámku na další terase stála velká budova lesního úřadu, zbořená při přestavbě. Na jejím místě pak vznikl tenisový kurt.

 

Dům čp.5 je bývalá zámecká vodní elektrárna vybavená velkou vodní turbínou a dvěma dynamy. Vznikla v roce 1899 přestavbou mlýna a pily s pohonem kol na svrchní vodu. Původně jde o vrchnostenský mlýn s jádrem již z 15. století prvně zmiňovaný v roce 1560. V roce 1715 jsou u mlýna o dvou složeních (kolech) zmíněny sádky. Zajímavostí je, že v roce 1904 došlo k nahrazení vodní turbíny v zámecké elektrárně spalovacím motorem. Arcivévoda nechal odstranit všechny další hospodářské a s tím spojené budovy: sádka (přesunuta pod Jarkovický rybník, domky pilařů, olejna (založená v roce 1840 jako lisovna a rafinérie, činnost ukončena v roce 1851), cukrovar (založen v roce 1849 naproti lihovaru a pivovaru, činnost ukončena v roce 1887), domky cukrovarských zaměstnanců a další drobné stavby. Na uvolněném prostoru v údolí pod hrází rybníka pak vznikl malý park Dianin sad se sochou této bohyně lovu, která dnes stojí u muzea sv. Jiří. Součástí parku bylo jezírko s ostrůvkem. Od přepadu na konci hráze vidíme za silnicí na Vatěkov dům čp.6 - Starou kovárnu. Arcivévoda skutečnou kovárnu zrušil a nechal přestavět na byty zaměstnanců zámku. Na opačné straně silnice stojí čp.7, bývalé arcivévodou zřízené obydlí zámeckého zahradníka. V jeho sousedství ještě stávala hájovna, tzv. Švýcárna.

Vrátíme se po hrázi, přímo naproti ve svahu k zámku vidíme sochu sv. Jana Nepomuckého. Původně stávala na hrázi rybníka. Nechal ji dovézt František Ferdinand d'Este. V 70. letech 20. století došlo k jejímu poničení. Torzo bylo přesunuto na zámek. Až v roce 2018 byla díky Spolku přátel Konopiště zrestaurována a umístěna na toto místo. Prohlídku zámku a jeho blízkého okolí necháme na některou z dalších procházek. Od rozcestníku nedaleko sochy sv. Jana Nepomuckého pokračujeme po žluté turistické značce spodní cestou směrem k Růžové zahradě. Míjíme poněkud zanedbaně působící kašnu s žulovým schodištěm, kterou zdobí dvě velké sochy lvů. V dolní části kamenné stěny je umístěna sklenutá nika s vystupující vodní nádržkou, v nice pak zajímavý maskaron, tedy kamenný reliéf hlavy nějaké příšery. Sochařská výzdoba je z mušlového vápence. Nad svahem vyčnívá sousoší Sedláci, které je pomníkem selského povstání. Hladomor v letech 1771-1772, neúroda, následná bída a drahota byly příčinou rozsáhlého nevolnického povstání, které v roce 1775 zasáhlo velkou část českých zemí. Na konopišťském panství došlo k vzbouření poddaných 18. července 1775. Srocení sedláci táhli k zámku a obléhali ho. Důvodem byl odpor ke zvýšené robotě i hrubé chování ředitele panství J. Schallera. Vzbouřenci se zároveň dožadovali patentu o zrušení roboty, měli mylné zprávy, že se nachází na zámku a že jím byla robota zrušena. Ředitel panství nechal do vzbouřenců vystřelit, sedm z nich zemřelo, dalších deset těžce raněno. Zemřelí byli pohřbeni na hřbitově u kostela sv. Filipa a Jakuba na Chvojně. Procházíme cestou podél vrcholu se zámkem. V místech napravo, tedy v údolí mezi vrcholem Tuškov a zámkem se do roku 1899 rozkládal rozsáhlý poplužní dvůr poprvé zmíněný v roce 1604. V roce 1899 došlo k odstranění všech jeho staveb a hospodářství rozděleno na arcivévodské statky Pomněnice, Chvojen, Mariánovice, Požáry, Benice a Týnec nad Sázavou. Nad poplužním dvorem blíže k zámku stály další budovy vsi Konopiště. I všech těchto 23 domů bylo odstraněno. Mezi nimi obecní hostinec, obydlí deputátníků, kasárna, dvoutřídní škola. Zanikla vesnice, ve které žilo až 400 obyvatel. Obecní hostinec se přesunul do budovy bývalého lihovaru, škola do jeho prvního patra. Hostinec se zanedlouho změnil na poštovnu, škola se přestěhovala do čp.3. Dne 15. 9. 1899 pak byla otevřena nová budova školy v Chlistově, kterou nechal arcivévoda na své náklady postavit. Hostinec již obnoven nebyl. Ostatně, stejně jako oblíbený hostinec Šiberna, zrušený již v roce 1895 a který nahradila hájovna. Všechny prostory se tak začlenily do vznikajícího parku.

 

Novobarokní bránou vstoupíme do Růžové zahrady.  Tvoří ji kovaná železná vrata a dva sloupy z konce 19. století. V nikách jsou umístěny sochyz doby kolem roku 1770. Zvárňují starořeckého boha  kováře Hefaista - a starořímského boha Atlase nesoucího svět. V literatuře se někde uvádí, že sochy jsou alegorií Práce a Vědy. Zahrada založená v letech 1888 až 1889 jako rozárium vídeňským zahradníkem Karlem Mössmerem má výměru necelý 5 ha. Dokončena byla vybudováním jezírka v roce 1913. Vznikla ovšem na místech staré barokní zahrady, jejíž součástí byl i malý domek hlavního zahradníka, který byl zbořen a zahradník přestěhován do domu naproti Staré kovárně. V zahradě roste kromě mnoha odrůd (kultivarů) růží a dalších okrasných květin také mnoho druhů a odrůd dřevin. Ukázky dalších okrasných a exotických rostlin jsou umístěny ve skleníku o rozloze 1200 m², který vznikl v roce 1896 podle návrhu známého stavitele Marcela Dusila z Benešova. V zahradě se dále nachází leknínové jezírko se skalkou (alpiniem) a altánek se sloupky pobitými kůrou dubu korkového. Střední části vévodí barokně klasicistní toskánský sloup (na vysokém podstavci) se sochou Lukrécie, někde uváděno Kleopatry. Kolem něj jsou rozmístěny čtyři jehlancové empírové obelisky z mušlového vápence s egyptskými hieroglify. U rokokové kašny se čtyřmi zápasícími amorky stojí sloupky s hlavami Bakchantky a Fauna. Další výzdobu tvoří dva bohatě zdobené mramorové květináče, původně hlavice sloupů a více než 10 menších váz. Byly vyrobeny z umělého kamene na konci 19.století v Salzburku. Od vstupu vpravo při jezírku vidíme řadu soch antických bohů:. Afrodité, Zeus, jeho manželka Héra - ochránkyně rodiny, Apolón - bůh slunce a zdraví, Triptolemos - bůh polí, zahrad a úrody. Vznikly na konci 17.století a původně tvořily sousoší. A ještě jedna přírodní zajímavost. Podle Václava Kovaříka je nejvýznamnějším stromem konopišťského parku vícekmenný javor babyka „Compactum“ s hustě nahloučenými větvičkami. První strom tohoto kultivaru, který byl vysazen v Čechách, a to v roce 1910. Najdeme ho na okružní cestě, na konci rovinky od skleníků. Vrátíme se k východu ze zahrady, naproti hlavní bráně vidíme na pěšině od zámku, zdobnou branku z červeného pískovce (arkózy). Zaklenuje jí půlkruhový oblouk zdobený kartuší s erbem. Dolní část zdobí reliéfy lvích hlav.

 

Pokračujeme po značce. Na horním rozcestí si na pravé straně prohlédneme křížovou cestu se čtrnácti zastaveními rozestavenými do mandorly kolem Lurdské jeskyně. Zastavení mají podobu nízkých čtyřbokých božích muk, se soklem a kapličkovým nástavcem s výklenky a vpadlinami, na vrcholu s jehlancovou stříškou. Lurdskou jeskyni tvoří homolovitý pahorek vystavěný z kamenů. Na čelní straně je výklenek - kaplička, představující Lurdskou jeskyni. Na pahorku je vztyčen vysoký dřevěný kříž s litinovým tělem Krista.  Křížovou cestu nechala vybudovat zbožná hraběnka Marie Anna O´Kelly, vdova po Františku Václavu Vrtbovi, na památku zemřelých při selském povstání v roce 1775. Lurdská jeskyně s křížem pochází z roku 1905. Na velké terase sahající k zámecké bráně se tyčí mohutná velmi zdobná Neptunova kašna. Tvoří ji fontána se sochou Neptuna, římského boha ztotožněného s řeckým Poseidonem, bohem moří a vodního živlu. Jeho sochu obklopují čtyři sochy Tritonů. Tento bůh, syn Poseidona, byl později zobrazován jako napůl člověk a napůl ryba. Kolem podstavce obíhá balustráda na půdorysu osmiúhelníku. A celou fontánu obkružuje osm mísovitých váz na podstavcích. U vstupu na terasu určitě zaujme zvláštní socha lva. Údajně jde o napodobeninu románské sochy. Lev s velkou oblou hlavou má na zádech otvor procházející do pootevřené tlamy, původně šlo tedy o chrlič.

 

Po žluté značce pak půjdeme půvabnou Lobkovickou alejí, pěšinou mezi mohutnými lipami malolistými. Více než 600 metrů dlouhá alej končí u malého rybníčka, kudy prochází obvodová naučná stezka parkem. My ale projdeme k silnici a po chodníku se vrátíme do Benešova. Za povšimnutí stojí ještě známá Katuška. Tato honosná vila byla postavena pro poručíka 102. pěšího pluku Karla Hellera v roce 1894 na tehdy reprezentační Zámecké třídě.  Návrhu vytvořil známý benešovský stavitel Marcel Dusil. Často měnila své majitele, jméno "Katuška" získala po manželce jednoho z dalších majitelů Antonína Kužela. Jde o městskou stavbu spojující prvky historizující a secesní. Za druhé světové války zde sídlilo nacistické gestapo, byli zde brutálně vyslýcháni čeští vlastenci. Proto se vile také říkalo "Prokletá". Později zde byla umístěna zvláštní škola. Zámku, parku a jejich okolí se budeme určitě věnovat v některé z dalších Toulek. Zajímavostí, některých i poněkud zapomenutých, zde najdeme mnoho. Tato trasa měří 14 kilometrů.

Mapka výletu:

 mapa Týnec Benešov

Použité zdroje:

Ve službách Konopišťského pána. Pavlík Lukáš, Muzeum umění a designu v Benešov, 2013

Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, č. 10, 1969
Tywoniak, Jiří: Počátky Benešova.

Tywoniak, Jiří: Benešov a Konopiště v minulosti. MěÚ Benešov, 1993
www.urocnice.eu/clanky/historie-obce-urocnice

www.ekovlacekbenesov.cz

Durdík, Tomáš. Encyklopedie českých hradů. Libris. Praha, 2005

Konopiště v 19. a 20. století. Tichá, Barbora, Bakalářská práce 2015 

www.staramyslivna.com

www.chlistov

www.pamatkovykatalog.cz

www.vodnimlyny.cz

Zajímavosti:

Pavlík, Lukáš: Ve službách Konopišťského pána

Protože byl František Ferdinand vášnivý lovec, svou pozici měli na Konopišti i jeho osobní myslivci a lesníci. Na správě lesů se mezi lety 1910–1914 podílelo 30 osob. Z lesního personálu si František Ferdinand oblíbil Čecha Josefa Hofbauera, který v letech 1902–1905 zřídil v oblastech Šiberna, Velká obora a Tužinka bažantnice. Díky těmto oborám se mohl například při příležitosti návštěvy pruského císaře Viléma II. v říjnu roku 1913 konat hon na bažanty, kdy bylo během jednoho dne zastřeleno na 6 400 kusů.

Kovařík, Václav: Konopišťský park

Aby vysoká zvěř neničila právě vytvořený park, nechal arcivévoda v roce 1904 vystřílet všechny jeleny, celkem 94 kusů. V roce 1914 pak byli vystříleni daňci. Díky přesné evidenci víme, že za dobu působení Františka Ferdinanda na zámku, tedy 27 let, bylo mimo jiné zastřeleno 1 461 sokolů, 18 639 lasic, či 9 361 ježků.

www.urocnice.eu

Správkyní rozsáhlého panství konopišťského včetně panství týneckého a benického se stala po předčasné smrti Františka Václava hraběte z Vrtby, jeho vdova Marie Anna, rozená z Klenového a z Janovic, která se stala poručnicí nezletilého dědice Františka Josefa hraběte z Vrtby (1759-1830). Ředitelem panství se stal Josef Ignác Schiller, jenž proslul jako bezohledný vykonavatel panských rozkazů a „nelidský vydřiduch“. Postavení konopišťských poddaných se neustále zhoršovalo, zvláště když v letech 1770 až 1772 prošla i zdejším krajem vlna hladu, způsobená neúrodou a v jejím důsledku i drahotou. Situace se o mnoho nezlepšila ani později, zvláště když panské nároky, zejména na robotu, stoupaly, až dosáhly nesnesitelné výše. U sedláků to znamenalo tři dny týdně s potahem a dva dny pěšky, v době letních špičkových prací přibývala ještě další pěší robota, takže v týdnu dosahovala až dvanácti denních robotních jednotek. Proto není divu, že i na Konopišťsku došlo v roce 1775 (v úterý 18. 7. 1775) k velkému nevolnickému protifeudálnímu povstání (tzv. letní fáze povstání). Srocení sedláci z panství konopišťského, pyšelského a ze statku Bedrč (patřil Benešovu) v počtu 300 až 800 táhli ke Konopišti. Před zámkem se zástup zastavil a delegace o 12 členech byla vyslána jednat v kanceláři s direktorem Schallerem. Hraběnka O´Kellyová nebyla přítomna – z hlášení plukovníka Wulffena z 20. července o konopišťských událostech víme, že byla 17. července na zámku v Osečanech, kde se s ní při své vizitační objížďce po detašovaných dvou jednotkách setkal. Od ní věděl, že v noci z 16. na 17. července dostala od někoho z krajského úřadu zprávu, že se srotili konopišťští sedláci (k nim se přidali i někteří z kraje Kouřimského) – mělo jich být několik set, měli prý v úmyslu se dostat do zámku, prý udávali, že nechtějí robotovat. Jaký byl konečný cíl hraběnčiny cesty, zda jen Osečeny, kde pobýval vysoký vojenský důstojník (generál-major) František Lanjus, hrabě z Welenburgu, u něhož by snad mohla získat pomoc proti vzbouřencům, nebo stanoviště nějakého aktivního vojenského velitele, nelze dnes rozhodnout. Nakonec se ukázalo, že Lanjus sám v této situaci musel požádat o vojenskou asistenci pro sebe – Wulffen mu zajistil 20 vojáků ze Sedlčan. Současně vyhověl plukovník stejné žádosti hraběnky O´Kellyové, zařídil, aby bylo do Konopiště posláno ze Sedlce 26 vojáků s důstojníkem. V době vyjednávání neměl direktor příliš pevnou pozici. Ochrannou posádku zámku tvořilo pouze několik panských myslivců a hajných a čtyřčlenná vojenská posila, narychlo přivolaná v posledním okamžiku z Benešova. Nechtěje vyhovět povstalcům ani částečně podle tajného pokynu, musel usilovat už jen o to, aby získal čas, než by se dostavila další vojenská posila, pro kterou již před polednem poslal do Vlašimi. Snad také věděl, že má přijít vojenská pomoc, o kterou na Osečanech žádala hraběnka. Když delegáti neúspěšně žádali zmírnění vrchnostenských břemen, začal je Schaller odkazovat na nepřítomnou hraběnku, aby měli strpení, že za ní poslal, jak ona rozhodne, že se stane. Delegáti odešli s nepořízenou. Zástupy před zámkem se však neuklidnily. Rozlícení povstalci začali vyvolávat direktora, aby přišel mezi ně a zodpovídal se ze své nelidskosti. Padaly i nadávky a výhružky, nebudou-li požadavky splněny. Protože však direktor mezi dav nevycházel (podle kronikáře dal „uzavřít vrata svého příbytku“), není divu, že se vynořil záměr dostat se k němu násilím a zapíraný patent, si vyzvednout (prý vědí, kde je uložen). Získat domnělý patent, jenž měl podle představ vzbouřenců obsahovat úplné zrušení poddanství a veškeré roboty bylo nyní hlavním cílem celé akce. Dav podrážděný neochotou se chystal vyvrátit vrata a okenice, dokonce prý chtěli vniknout do oken po žebřících. V tom došla očekávaná posila stráži. Nebyla velká, asi jen 3 vojáci, proto se vzbouřenci nebáli jim překážet v přístupu k zámku. Napadli je, tloukli holemi a snažili se jim vyrvat zbraně. Vojenská stráž zámku přistoupila k oknům a vystřelila jen naslepo, aby nahnala útočníkům strach. Vojsko mělo totiž přikázáno nezačínat násilím. Než situace již byla tak vyhrocená, že tento pokus selhal, dav odpověděl na střelbu posměchem. Nyní zasáhli panští myslivci. Vypálili do lidu naostro. Účinek byl ihned patrný – 5 vzbouřenců bylo na místě mrtvo a 12 těžce zraněno. Překvapený zástup se však nerozprchl, pouze se stáhl z dostřelu. Povstalci se zřejmě radily, co počít dále. Posádka v uzavřeném zámku, ač měla proti rebelům převahu ve střelných zbraních, nebyla početně tak silná, aby se mohla odvážit snad výpadu a zástup docela rozprášit. Bylo tedy rozhodnuto položit se v bezpečné vzdálenosti od zámku a vyčkat tu přes noc. Někteří radili, aby menší skupina (asi 80 mužů) táhla na sousední zámek Tloskov, leč z návrhu sešlo. Patrně už ve středu 19. července ráno nebo dopoledne dorazila další posila. Byla to jednotka z callenburského pluku ze Sedlce – nepochybně výsledek opatření plukovníka Wulffena. Tito vojáci rázně vzbouřence rozehnali. Příštího dne, 20. července, byla do zdejší oblasti odeslána z Prahy další vojenská posila, prý 60 pěšáků a 20 kavaleristů. Tím byl na panství klid zajištěn. Celkem zemřelo sedm vzbouřenců, vesměs poddaných z okolních vesnic. Oběti byly pochovány při zdi chvojenského hřbitova. Nová robotní pravidla, úprava robotních sazeb (robotní patent), kterou po povstání nařídila Marie Terezie (dcera Karla VI.), znamenala úlevu i pro zdejší poddané. Robotní patent byl vydán 13. 8. 1775 a v září publikován v Berounském kraji.

cs.wikipedia

Sousoší připomíná nevolnickou bouři v roce 1775, kdy zámek a okolí vlastnil rod Vrtbů. Po smrti Františka Václava z Vrtby (1724–1762) panství spravovala do roku 1785 za nezletilého syna Františka Josefa z Vrtby (1759–1830) vdova Marie Anna z Klenového, znovu provdaná za irského hraběte O´Kelly. Ředitelem panství byl tehdy Josef Ignác Schaller, podle dobových dokumentů bezohledný člověk. V 70. letech 18. století zavládl v Čechách po opakované neúrodě hlad a bída. K tomu se ještě stupňovaly robotní povinnosti. Nespokojení poddaní se chytli falešné zprávy o zrušení roboty a 18. července 1775 večer se snažili proniknout do zámku a domnělý patent získat. Panští myslivci začali na zástup rebelů střílet, pět sedláků zemřelo na místě, další dva podlehli zraněním o nějakou dobu později. Následující den dorazily vojenské posily a povstání bylo rozehnáno. Usmrcení účastníci rebelie byli pohřbeni při zdi hřbitova u kostela sv. Filipa a Jakuba ve Chvojnu. Hraběnka Marie Anna O´Kelly nechala na památku zmařených životů zbudovat nedaleko pod zámkem křížovou cestu. Strůjci vzpoury Bartoloměj Škvor z Kozmic, Václav Nádvorník z Petroupimi, šenkýř Václav Novák z Kozmic a kovář Párys z Kozmic měli být odsouzeni na smrt oběšením, ale Marie Terezie tresty zmírnila a po nějaké době se vrátili domů.

Sousoší vytvořil v roce 1987 český medailér a sochař Michal Vitanovský (* 1946) ve spolupráci s Aloisem Holíkem (1940–1996) a architektem Jiřím Veselým (* 1946).