V Toulkách navštívíme Týnec nad Sázavou. Projdeme se městečkem, Přírodní rezervací Grybla, kamenným údolím Vlčí rokle a procházku zakončíme v nedaleké Prosečnici.
Z vlakového nádraží se vydáme k dominantě týneckého hradu na druhém břehu Sázavy. Procházíme kolem velkého areálu Metazu a přes betonový tříobloukový most. Byl postaven v roce 1920 jako vůbec první most v samostatném Československu. Z mostu také vidíme zajímavou kruhovou budovu na druhém břehu po pravé straně. Jde o tzv. Janečkovu vilu, moderní stavbu z 2. poloviny 20. let minulého století. Místní ji nazývali kolotočem. Pražský podnikatel Ing. František Janeček (1878-1941), který byl majitelem významné zbrojovky v Nuslích, si Týnec vyhlédl kolem roku 1925. Původně zde chtěl vybudovat velkou továrnu na šicí stroje. Plánoval i velkorysý urbanistický rozvoj města po vzoru Baťova Zlína. V roce 1925 přispěl obci na zřízení telefonní centrály, v roce 1928 na přestavbu školy i další modernizaci obce. Na pravém břehu Sázavy vybudoval velkou slévárnu hliníku, oceli a barevných kovů, která byla zprovozněna v roce 1931, později byla přejmenována na METAZ. Vila byla s továrnou spojena soukromou lávkou. Proti mostu se na vyvýšenině tyčí mohutná empírová budova z r. 1812. Patřila jedné z našich nejstarších manufaktur na výrobu zboží z jemné kameniny. Ta byla založena již v roce 1793 hrabětem Františkem Josefem z Vrtby. Výrobní prostory umístěné na začátku v týneckém hradu brzy nepostačovaly rozšiřování výroby, a proto byla postavena tato mohutná patrová budova manufaktury s mansardovou střechou. Vrcholu produkce dosáhla továrna ve 20. letech 19. století. Barvou i jakostí se výrobky podobaly anglickému zboží. K její vysoké úrovni přispělo i povolání malířů z proslulé majolikové továrny z Holíče v Uhrách (nyní na Slovensku). Kameninové zboží se stalo nejen módní záležitostí, jeho úkolem bylo též nahradit zdravotně závadné nádobí cínové. František Josef z Vrtby dostal v roce 1801 povolení otvírat sklady týnecké kameniny ve všech městech monarchie. Továrna směla užívat ve štítě dvouhlavého orla. Konkurence porcelánového nádobí, nedostatek palivového dříví a nedostatek vhodné hlíny dovážené z Blšan u Žatce způsobily zánik výroby v roce 1866 v době prusko - rakouské války. Tovární budova byla později přeměněna arcivévodou Ferdinandem d´Este na hotel. V roce 1959 byla správa objektu převedena na n.p. METAZ, který ve dvou etapách a to v letech 1959 – 1963 a 1969 – 1972 provedl adaptaci na kulturní dům. V současnosti je využívána jako společenské centrum a hotel. Průčelí stavby zdobí rodový znak Vrtbů. Na zábradlí před budovou je umístěna plastika s postavami dvou slévačů, jako jeden ze symbolů týneckého průmyslu.
Cestou k hradu zaujme i dům U Micků, honosná dvoupatrová stavba z roku 1899 ve stylu novorenesance se zdobenými štíty a sgrafitovou výzdobou fasády. Dům mlynáře a místního zastupitele Jindřicha Micky byl postaven na místě bývalé školy. Pseudorenesančními sgrafity s motivem sv. Václava a Panny Marie nad vchodem a loveckými motivy po stranách ho vyzdobil Mickův přítel akademický malíř K. L. Klusáček. Od polo-viny 20. let do 90. let 20. století zde také sídlila pošta. Po vrácení v restituci dům vystřídal několik majitelů. Ve svahu za silnicí na Benešov vidíme původně gotický kostel sv. Šimona a Judy. Pochází z poloviny 14. století, v letech 1755 - 1756 byl zbarokizován a vzniklo nové kněžiště a věž. V roce 1872 byl nově zaklenut a poté upravován v roce 1902. A pak vstoupíme do areálu týneckého hradu. Archeologické nálezy objevené zde při výzkumu v letech 1969 - 1974 i další nálezy v okolí Týnce (např. slovanské pohřebiště na Brodcích z 8. až 9. století aj.) dokazují, že tato oblast byla osídlena již v 8. až 10. století. Nejpozději v 11. století zde bylo postaveno nejprve dřevěné hradiště s románskou rotundou, později kamenný hrad. Rotunda je nejstarší dochovanou stavební památkou v Týnci a patří mezi nejstarší památky na Benešovsku. Týnecké hradiště mělo výhodnou polohu na vysokém skalním ostrohu nad řekou Sázavou. Osadě dalo jméno její opevnění - zatýnění. Hradiště mělo funkci strážního místa, jeho posádka kontrolovala a chránila bezpečnost kupců ubírajících se starou obchodní cestou z jihu kolem Kostelce na Prahu. V místech dnešního mostu od nepaměti vedl přes řeku brod, později tu byl postaven dřevěný most a po jeho zničení velkou vodou zřízen přívoz. Rotunda se výstavbou hradu změnila z farního kostela s pohřebištěm v kapli nově založeného hradu. Týnecký hrad je příkladem výstavného panského sídla a to v době, kdy Přemyslovci upevňovali svou vládu a formovali český stát. Vzhledem k nákladnosti a monumentálnosti této stavby, mohl být stavebníkem přímo český panovník. Rotunda později zasvěcená sv. Václavu (původní zasvěcení není známo) pochází z druhé poloviny 11. století. Hradní věž (hláska) z druhé poloviny 12. století. K nim byl nejspíše ještě na konci 12. století přistavěn románský obytný palác zahloubený do skalního podloží. Ten postupem doby z větší části zanikl, jeho půdorys je patrný z dochovaných základů odkrytých na plošině za budovou dnešního muzea. Palác byl později rozšířen o dvorní trakt - budovu muzea.
Rotunda, věž a palác vystavěné z opracovaného kamene byly jádrem týneckého hradu. Obehnal ho příkop vylámaný do skály, na severní straně překlenutý padacím mostem. Kolem roku 1300 byl hrad rozšířen o první a druhé nádvoří, čeledníky a hospodářské budovy až po dnešní faru a její zázemí (tzv. dolní hrad), současně byl i nově opevněn. Z celého hradu se zachovala většina jeho budov, ale i velká část hradeb. Naproti muzeu se nachází budovy tzv. starého zámku. Na něj navazuje tzv. úřednický dům, ten kdysi býval i pivovarem. Nejstarší písemná zpráva o Týnci je z roku 1318, kdy byl prvním známým majitelem hradu Oldřich z Týnce. Patřil k rodu pánů z Valdeka a stal se předkem Medků z Valdeka, kteří hrad vlastnili téměř až do konce 15. století. K dalším významným majitelům patří Přech z Hodějova, který po roce 1607 spojil Týnec s Konopištěm a toto propojení vydrželo až do vzniku samostatného československého státu. Jeho synovi Adamu Hodějovskému z Hodějova, který se za stavovského povstání v letech 1618-1620 postavil proti císaři, byl v rámci konfiskace majetku zabaven i Týnec. Ten v roce 1622 koupil vrchní velitel jeho vojsk vévoda Albrecht z Valdštejna, o rok později ho prodal i s Konopištěm neblaze proslulému Pavlovi Michnovi z Vacínova. Ten svou bezohledností získal značný majetek z tzv. konfiskátů po exulantech. Stejně bezohledně si počínal i při správě svého panství. V roce 1627 proti němu poddaní povstali a hrad vypálili. V roce 1654 znovu vyhořel, poté přestal být sídlem vrchnosti a postupně zpustl. V blíže neurčené době se původní palác zřítil, byl postupně rozebrán a použit jako stavební materiál. V r. 1716 koupili Konopiště a Týnec hrabata z Vrtby. Po roce 1765 nechala zbytky hradu upravit Anna Maria z Vrtby na své letní sídlo. V roce 1793 založil v Týnci František Josef z Vrtby manufakturu na výrobu kameniny umístěnou nejprve právě na hradě. K výrobním účelům sloužila i románská rotunda, ve které byly umístěny ruční mlýny na mletí glazury. Po zrušení manufaktury byly objekty hradu upraveny na byty a rozprodány. Rotundu s věží zakoupila v roce 1938 Církev československá husitská a užívala jí jako modlitebnu. V současnosti je v budovách hradu městské muzeum. To je otevřené od dubna do září s trvalou expozicí týnecké kameniny a archeologickou expozicí. Také se zde pořádají různé výstavy a koncerty.
Po turistické značce pokračujeme kolem řeky do nedalekých Brodců, dnes místní části Týnce. V mohutné budově a přilehlém areálu je dodnes továrna vyrábějící motocykly značky JAWA. Původně šlo však o významnou přádelnu bavlny. Tzv. Mautnerova přádelna byla postavena na místě mlýna pražským podnikatelem Jakubem Wahlem. Do provozu byla uvedena v roce 1842. Patřila tehdy k největším v Čechách, po dvou letech již zaměstnávala 200 osob. Její výrobky vynikaly dobrou jakostí a měly dobré jméno. V roce 1912 to byl velkopodnik s 500 zaměstnanci - Spojené rakouské textilní závody. Po roce 1918 se staly součástí Mautnerových textilních závodů. V období hospodářské krize v 30. letech však podnik jen živořil a provoz byl v roce 1936 zastaven. Na podzim následujícího roku koupil budovy přádelny s vybavením a okolními pozemky Ing. František Janeček. Přestavěl a přistavil je a v roce 1938 se zde začala montovat osobní auta Jawa Minor. Později sem byly přesunuty kanceláře a dílny slévárny, byla vybudována drátovna speciálních slitin a válcovna. Další rozvoj přerušila jak německá okupace, tak Janečkova smrt v roce 1941. Po 2. sv. válce se zde začaly vyrábět slavné motocykly značky JAWA. Začal bouřlivý rozvoj výroby této světoznámé značky. Ještě v 90. letech 20. století se zde vyrábělo 100 000 kusů motocyklů ročně. Jawa a Metaz zaměstnávaly v té době asi 3000 pracovníků. Zajímavostí je i to, že důvodem zahájení výroby a vývoje motocyklů zbrojovkou byla odbytová krize zbrojní produkce na konci dvacátých let. Ing. Janeček se rozhodl nejprve spolupracovat a poté koupil licenci od německé firmy Wanderer. A soutěž o výrobní značku nového motocyklu vyhrál název JAWA, jenž v sobě spojil první dvě písmena s výrobou začínající a končící firmy JAneček a WAnderer.
Po lávce se přes řeku vrátíme v nádraží a napojíme se na modrou turistickou značku směrem k Holému vrchu. Kolem pastvin velkého statku v Dolních Požárech přicházíme k původní hájovně, dnes spíše romantické vile v pečlivě udržovaném parku. A po lesních cestách procházíme rozlehlými lesy k Přírodní rezervaci Grybla. Ta byla vyhlášena z důvodu ochrany přirozených lesních porostů se zachovalou flórou a faunou. Převládají zde na živiny chudé bukové doubravy a dubové bučiny s převahou biky ladní, které jen místy přecházejí v bučiny květnaté se samorostlíkem klasnatým, svízelem vonným, kyčelnicí cibulkovitou a další. Výslunné svahy s častými skalními útvary jsou porostlé teplomilnými, rozvolněnými doubravami s medovníkem meduňkolistým, náprstníkem velkokvětým, diviznou černou, konvalinkou vonnou apod. Z ptáků zde mj. hnízdí zvláště chráněný holub doupňák. Rezervace se rozkládá na ploše 53,19 ha. V terénu je území vymezeno červeným pruhovým značením a tabulemi s malým státním znakem. Vstup je povolen pouze po značených cestách. Tato rezervace je součástí Hornopožárského lesa. Jde o rozsáhlý lesní komplex mezi Jílovým, Krhanicemi a Těptínem. Nejvyšším bodem je právě vrchol Grybla (514 m). Nás pak odbočka brzy dovede ke krásné vyhlídce Panská skála. Otvírá se nám široký výhled do krajiny směrem na Benešov a Pyšely. Stával zde altán pro arcivévodu Ferdinanda de Este, kterému lesy a lomy patřily. Jezdil sem z Konopiště lovit na přelomu 19. a 20. století, vyhlídka prý patřila k jeho oblíbeným místům. Pokračujeme po modré a přijdeme k loveckému zámečku Ferdinanda ďEste s parkem vzácných dřevin, který se nachází u bývalé hájovny Horní Požáry. V západní části parku roste památná jedle bělokorá s obvodem kmene přes 3 m. Je největší ve středních Čechách.
Na rozcestí za parkem se odpojíme z modré a půjdeme po žluté turistické značce směrem na Prosečnici. Po chvíli přijdeme k pozoruhodné přírodní památce - Vlčí rokli. Leží asi 2 km severně od Prosečnice, rozkládá se na ploše 5,5 ha. Vstup je povolen pouze po značených cestách. Důvodem ochrany je pozůstatek původní bučiny a geologická zajímavost - balvanitý rozpad biotitické žuly (přesněji granodioritu). Některé buky jsou i více než 200 let staré. Půda je velmi chudá na živiny. Les má proto velmi slabý bylinný podrost, roste zde např. bika hajní, třtina rákosovitá, jestřábník zední či brusnice borůvka. Keřové patro zcela chybí. Rokle vznikla výmolnou činností potoka. Dnes malý potůček Vlčín protéká pod balvany, které dosahují velikosti až několik metrů. V dolní části rokle vytvářejí rozsáhlá kamenná moře. Tyto vyvřeliny jsou prvohorního původu, vznikly asi před 330 miliony let v období karbonu. Magma tuhlo v hloubce několika kilometrů. Tuhnutím se zmenšoval jeho objem a tím došlo k rozpukání. Podle puklin se dnes hornina balvanitě rozpadá. Zvětráváním a omíláním vodou pak došlo k zaoblení hran balvanů. Vznik rokle a kamenná moře byly dříve vysvětlovány mylně, například činností ledovce. Také zde je vstup povolen pouze po značených cestách.
Scházíme údolím podél potoka. Bylo na něm postaveno několik menších vodních nádrží. Míjíme i opuštěnou budovu původní vodárny pro sanatorium v Prosečnici a kamenné základy neznámé stavby. Na její ploché střeše vodárny roste vzrostlý smrk. A po chvíli podejdeme železniční trať a ocitáme se na silnici u Prosečnice. Ta je známa plicním sanatoriem přezdívaným místními „Bílý hrad“. Leží v rozlehlém anglickém parku, v areálu stály původně i dvě řady dřevěných letních leháren a součástí byly zahrada a višňový sad. Zásluhu na výstavbě sanatoria měl Spolek pro péči o zdraví dělnictva Humanita, vedený senátorem Václavem Johanisem. Cílem bylo vybudovat poblíž Prahy zařízení pro péči o pacienty s tuberkulózou. Bylo třeba najít místo v blízkosti lesů, tekoucí vody a s výhodným železničním spojením. První volba padla na Krhanice. Po rozhodnutí, že bude pod pozemkem sanatoria vystavěna drátovna firmy L. G.Bondiho a postavena nová elektrárna, prodal spolek pozemky p. Bondimu a hledal nové místo. To našel v sousední Prosečnici na Zelnickém vrchu. Základní kámen byl položen roku 1916. Původně mělo jít jen o malé sanatorium pro zhruba 150 osob, válka si ale vyžádala větší objekt. Hrubá stavba byla navzdory probíhajícím bojům hotová do dvou let. V květnu 1920 se přijel na staveniště podívat prezident T. G. Masaryk, aktivní člen spolku Humanita. Daroval čtvrt milionu korun na výtah pro dopravu nemocných a dokončení všech prací. Slavnostní otevření sanatoria pod patronací Charlotty Masarykové se konalo 14. května 1922. Spolek Humanita začínal bez prostředků, jen s nadšením 50 lidí. Peníze byly získány prodejem sběracích listin, subvencí Rakousko-uherské vlády, poté Československé republiky a ziskem z věcných loterií. Sanatorium bylo od svého založení zaměřeno na léčení tuberkulózy a jiných závažných plicních nemocí. Do roku 1937 jím prošlo až 20 tisíc nemocných. Za druhé světové války zabrali sanatorium nacisté a byla zde zřízena škola pancéřových granátníků.
Po válce připadl objekt státu a v 50. letech zde kromě léčby tuberkulózy byly prováděny také různé operace související s dýchací soustavou. Roku 1999 bylo sanatorium sloučeno s Fakultní Thomayerovu nemocnici a s 280 lůžky se stalo největším plicním oddělením v Česku. Pokrývalo spádovou oblast přibližně 610 tisíc obyvatel a oddělení multirezistentní tuberkulózy mělo celorepublikový spád. Roku 2005 byla v rámci restrukturalizace přesunuta všechna lůžka akutní péče z Prosečnice do domovského areálu nemocnice v Krči. V sanatoriu tak zůstala pouze specializovaná oddělení a běžná lůžka. V letech 2006–2012 byl pak objekt opuštěn. Zanedbaný objekt chátral a celkem pětkrát byl předmětem neúspěšné dražby. Od roku 2012 je sanatorium a přilehlý park v soukromém vlastnictví a je zde provozováno sanatorium Šarlota, nazvané po Charlottě Masarykové, manželce prezidenta T. G.Masaryka, V letech 2012–2014 proběhla rozsáhlá rekonstrukce resortu. V současnosti je v nově opraveném komplexu Šarlota Resort, s.r.o. zajištěno ubytování hotelového typu a komplexní zdravotně sociální služby pro seniory, především pro seniory se sníženou možností pohybu a orientace. Areál bohužel není běžně přístupný široké veřejnosti. Ale jsou zde pořádány kulturní akce, které veřejnosti přístupné jsou. Mimo hlavní areál se poblíž vlakové zastávky nachází budova s byty zaměstnanců a za tratí stojící zatím nevyužitý lázeňský dům.
A my se vydáme k železniční zastávce Prosečnice. Původně se jmenovala Požáry a byla otevřena současně se zdejším úsekem železniční tratě. Význam získala až po dokončení sanatoria. Následně se začala řešit i výstavba čekárny pro cestující, k níž došlo v roce 1931. Trať Praha – Vrané nad Vltavou – Čerčany je jednokolejná regionální dráha. Její otevření v roce 1897 podpořilo mírný růst Týnce. Čerčanská větev je spolu s navazujícím úsekem trati 212 známa jako Posázavský Pacifik. Dobříšská větev se v trampském prostředí také nazývá Trať Praha – Dobříš - Paříž. Proti zastávce přes trať stojí zrekonstruovaná budova původní restaurace, vedle ní moderní budovy místního lomu. Žulový lom Dolní Požáry je jedním z nejstarších, dosud provozovaných kamenolomů v ČR. Těžba žuly zde byla zahájena již v druhé polovině 18. století. Šedavá žula, dříve nazývaná konopišťská a poté požárská - podle nedaleké obce Dolní Požáry, vždy patřila mezi naše nejznámější žuly. Její charakteristickou vlastností bylo, že se dala vylamovat ve velkých blocích a byla dobře leštitelná. Opracování žuly se provádělo v místních kamenických dílnách, významnou úlohu v dopravě kamene měla blízká železnice. Požárská žula byla využita pro stavbu mnoha významných budov a památek u nás i v zahraničí. Byly z ní postaveny některé stanice pražského metra, mnoho pomníků, například podstavce soch sv. Václava a Jana Žižky v Praze, pomník Fr. Palackého. Dále schodiště Národního divadla a Městské knihovny, dlažba na Pražském hradě a nádvoří, Komerční banka Praha, sloupy Obecního domu v Praze, terasa u Paláce kultury, Národní památník, budova Ministerstva zemědělství. Za hranicemi například pomník Českých Legionářů na hřbitově Pére-Lachaise v Paříži, ministerské budovy ve Vídni, v Budapešti a další. Tato žula byla taká často využívána na výstavbu mostů, vodních děl a železničních staveb. Žulové lomy nad Prosečnicí bývaly dříve dva, oba ležely severně od železniční zastávky. Nejdříve je vlastnilo konopišťské panství, po 1. světové válce je převzal stát. Lom „v Doubí“ byl v 50. letech 20. století opuštěn a zarostl lesem. Těžba žuly a kamenická výroba v lomu blíže k železnici, dříve nazývaném „na Vrších“ pokračovala v omezeném rozsahu a s přestávkami až do současnosti. V roce 2015 se vlastníkem tohoto lomu stala firma Abakron, která v roce 2016 obnovila těžbu žuly a pokračuje v tradici kamenické výroby. Literární zajímavostí dnešních toulek je kniha Skalní plemeno spisovatele Jana Morávka narozeného v Kamenném Přívoze. Líčí osudy místních kameníků. A zde dnešní výlet zakončíme. Trasa je velmi dobře značena, cestou je několik turistických přístřešků a pěkně zpracované informační tabule. Až na krátký asfaltový úsek vede dobře udržovanými lesními cestami. Je i s procházkou po Týnci dlouhá asi 15 km.
Mapka výletu:
