V Toulkách dnes navštívíme Týnec nad Sázavou. Městečko si prohlédneme, projdeme přírodní rezervací Grybla, údolím Vlčí rokle a procházku zakončíme v Prosečnici.
Z vlakového nádraží se vydáme k týneckého hradu na druhém břehu Sázavy. Projdeme kolem velkého areálu Metazu a přes betonový tříobloukový most. Byl postaven v roce 1920 jako vůbec první most v samostatném Československu. Z mostu vidíme vysoko na druhém břehu po pravé straně zajímavou kruhovou stavbu. Jde o tzv. Janečkovu vilu, moderní budovu z 2. poloviny 20. let minulého století. Místní ji nazývali kolotočem. Pražský podnikatel Ing. František Janeček (1878-1941), majitel významné zbrojovky v Nuslích, si Týnec vyhlédl kolem roku 1925. Původně zde chtěl vybudovat velkou továrnu na šicí stroje. Plánoval i velkorysý urbanistický rozvoj města po vzoru Baťova Zlína. Významně přispíval na modernizaci obce. Na pravém břehu Sázavy nakonec vybudoval velkou slévárnu hliníku, oceli a barevných kovů. Byla zprovozněna v roce 1931, později přejmenována na METAZ. Továrnu spojila s vilou majitele soukromá lávka. Proti mostu se vypíná mohutná empírová budova z roku 1812. Patřila jedné z našich nejstarších manufaktur na výrobu kameninového zboží, založené v roce 1793 hrabětem Františkem Josefem z Vrtby. Výrobní prostory umístěné v počátcích v týneckém hradu brzy nepostačovaly, a proto byla postavena tato mohutná patrová budova. Vrcholu produkce dosáhla továrna ve 20. letech 19. století. Barvou i jakostí se výrobky podobaly anglickému zboží. K její vysoké úrovni přispělo i povolání malířů z proslulé majolikové továrny z Holíče v Uhrách (nyní na Slovensku). Kameninové zboží se stalo módní záležitostí, jale také nahrazovalo zdravotně závadné nádobí cínové. Konkurence nádobí z porcelánu, nedostatek palivového dříví a vhodné hlíny dovážené z Blšan u Žatce, způsobily zánik výroby v roce 1866. Arcivévoda Ferdinand d´Este pak nechal tovární budovu upravit na hotel. V roce 1959 přešla správa na n.p. METAZ, ten provedl úpravy na kulturní dům. Dnes zde sídlí společenské centrum a hotel. Průčelí stavby zdobí rodový znak Vrtbů. Na zábradlí před budovou je umístěna plastika s postavami dvou slévačů, jako jeden ze symbolů týneckého průmyslu.
Cestou k hradu nás zaujme dům U Micků, honosná dvoupatrová stavba z roku 1899 ve stylu novorenesance se zdobenými štíty a sgrafitovou výzdobou fasády. Dům mlynáře a místního zastupitele Jindřicha Micky vznikl na místě bývalé školy. Pseudorenesančními sgrafity s motivem sv. Václava a Panny Marie nad vchodem a loveckými motivy po stranách ho vyzdobil akademický malíř K. L. Klusáček. Ve svahu nad domem pak vidíme původně gotický kostel sv. Šimona a Judy. Pochází z poloviny 14. století, v letech 1755 - 1756 byl zbarokizován, vzniklo nové kněžiště a věž. Barokní branou vstoupíme do areálu týneckého hradu. Nejpozději v 11. století zde vzniklo nejprve dřevěné hradiště s románskou rotundou, později kamenný hrad. Archeologické nálezy z průzkumu i např. z pohřebiště na Brodcích dokazují, že oblast byla osídlena již v 8. až 10. století. Rotunda patří mezi nejstarší památky na Benešovsku. Týnecké hradiště využilo výhodnou polohu na vysokém skalním ostrohu nad řekou Sázavou. Hradiště mělo funkci strážního místa, jeho posádka kontrolovala a chránila bezpečnost kupců ubírajících se starou obchodní cestou z jihu kolem Kostelce na Prahu. Osadě dalo jméno její opevnění - zatýnění. V místech dnešního mostu vedl přes řeku brod, později byl postaven dřevěný most a po jeho zničení velkou vodou zřízen přívoz. Po výstavbě hradu se rotunda změnila z farního kostela v kapli hradu. Týnecký hrad představuje výstavné panské sídlo z doby, kdy Přemyslovci upevňovali svou vládu a formovali český stát. Vzhledem k mohutnosti a nákladnosti sídla, mohl být stavebníkem přímo český panovník. Rotunda později zasvěcená sv. Václavu (původní zasvěcení není známo) pochází z druhé poloviny 11. století. Hradní věž (hláska) z druhé poloviny 12. století. K nim byl nejspíše ještě na konci 12. století přistavěn románský obytný palác zahloubený do skalního podloží. Ten postupně z části zanikl, jeho půdorys ukazují dochované základy za budovou dnešního muzea. Palác byl později rozšířen o dvorní trakt, tuto budovu dnes využívá muzeum.
Rotunda, věž a palác vystavěné z opracovaného kamene byly jádrem týneckého hradu. To chránil příkop vylámaný do skály, přístup na severní straně chránil padací most. Kolem roku 1300 byl hrad rozšířen o první a druhé nádvoří, čeledníky a hospodářské budovy až po dnešní faru a její zázemí (tzv. dolní hrad). Současně došlo k vylepšení opevnění. Z hradu se zachovala většina jeho budov, ale i velká část hradeb. Naproti muzeu se nachází budovy tzv. starého zámku. Na něj navazuje tzv. úřednický dům, ten kdysi býval i pivovarem.
Nejstarší písemná zpráva o Týnci pochází z roku 1318, kdy byl prvním známým majitelem hradu Oldřich z Týnce. K dalším významným majitelům patří Přech z Hodějova, který po roce 1607 spojil Týnec s Konopištěm v jedno panství. V roce 1622 ho koupil vrchní velitel císařských vojsk Albrecht z Valdštejna. O rok později ho prodal neblaze proslulému Pavlovi Michnovi z Vacínova. V roce 1627 povstali proti jeho bezohlednému chování poddaní a hrad vypálili. V roce 1654 znovu vyhořel, přestal být sídlem vrchnosti a postupně zpustl. V r. 1716 koupili panství hrabata z Vrtby. Po roce 1765 nechala Anna Maria z Vrtby zbytky hradu upravit na své letní sídlo. V roce 1793 založil v Týnci František Josef z Vrtby manufakturu na výrobu kameniny umístěnou nejprve právě na hradě. V rotundě byly umístěny ruční mlýny na mletí glazury. Po zrušení manufaktury byly objekty hradu upraveny na byty a rozprodány. Rotundu s věží zakoupila v roce 1938 Církev československá husitská a užívala jí jako modlitebnu. V současnosti je v budovách hradu městské muzeum. Trvalé expozice týnecké kameniny a archeologická jsou otevřené od dubna do září. Také se zde pořádají různé výstavy a koncerty.
Po trase naučné stezky sejdeme k řece a pokračujeme podél ní do nedalekých Brodců, dnes místní části Týnce. V mohutné budově a přilehlém areálu je dodnes továrna vyrábějící motocykly značky JAWA. Původně šlo však o významnou přádelnu bavlny. Tzv. Mautnerova přádelna byla postavena na místě mlýna Jakubem Wahlem v roce 1842. Patřila k největším v Čechách, již po dvou letech zaměstnávala 200 osob. Výrobky vynikaly kvalitou a měly dobré jméno. V roce 1912 zaměstnával velkopodnik 500 osob. Činnost ukončil v roce 1936. Budovy s vybavením a okolními pozemky koupil Ing. František Janeček. Došlo k přestavbě i přistavbám a v roce 1938 se začala montovat osobní auta Jawa Minor. Později se sem přesunuly kanceláře a dílny slévárny, vznikly drátovna speciálních slitin a válcovna. Další rozvoj přerušila německá okupace a smrt zakladatele v roce 1941. Po 2. sv. válce se zde začaly vyrábět slavné motocykly značky JAWA. Nastal bouřlivý rozvoj výroby. Ještě v 90. letech 20. století se zde vyrábělo 100 000 kusů motocyklů ročně. Jawa a Metaz zaměstnávaly v té době asi 3000 pracovníků. Zajímavostí je, že důvodem zahájení výroby a vývoje motocyklů zbrojovkou byla odbytová krize zbrojní produkce na konci dvacátých let. Ing. Janeček se rozhodl nejprve spolupracovat a poté koupil licenci od německé firmy Wanderer. A soutěž o výrobní značku nového motocyklu vyhrál název JAWA, jenž v sobě spojil první dvě písmena s výrobou začínající a končící firmy JAneček a WAnderer.
Po lávce se přes řeku vrátíme k nádraží a napojíme se na modrou turistickou značku směrem k Holému vrchu. V době naší procházky byla lávka uzavřená, vrátili jsme se tedy k hradu a odtud k vlakovému nádraží. Zde se napojíme na modrou turistickou značku směrem k Holému vrchu. Kolem pastvin velkého statku v Dolních Požárech přicházíme k původní hájovně, dnes romantické vile v pečlivě udržovaném parku. Po lesních cestách procházíme rozlehlými lesy k Přírodní rezervaci Grybla. Ta byla vyhlášena z důvodu ochrany přirozených lesních porostů se zachovalou flórou a faunou. Převládají zde na živiny chudé bukové doubravy a dubové bučiny s výslunnými svahy s častými skalními útvary. Vstup je povolen pouze po značených cestách. Rezervace se rozkládá na ploše 53,19 ha a je součástí Hornopožárského lesa s nejvyšším vrcholem Grybla (514 m). Odbočka nás dovede k vyhlídce Panská skála. Otvírá se široký výhled do krajiny směrem na Benešov a Pyšely. Kdysi zde stával altán pro milovníka lovu arcivévodu Ferdinanda d´Este. Pokračujeme po modré a přijdeme k loveckému zámečku Ferdinanda d´Este s parkem vzácných dřevin, který se nachází u bývalé hájovny Horní Požáry. V západní části parku roste památná jedle bělokorá s obvodem kmene přes 3 m. Je největší ve středních Čechách.
Na rozcestí za parkem se odpojíme z modré a jdeme po žluté turistické značce směrem k Prosečnici. Po chvíli přijdeme k pozoruhodné památce přírodní - Vlčí rokli. Rozkládá se na ploše 5,5 ha, vstup je povolen pouze po značených cestách. Důvodem ochrany je pozůstatek původní bučiny a geologická zajímavost, balvanitý rozpad biotitické žuly (přesněji granodioritu). Některé buky jsou i více než 200 let staré. Půda velmi chudá na živiny je důvodem slabého bylinného podrostu, keřové patro chybí úplně. Dnes malý potůček Vlčín protéká pod balvany dosahující velikosti i několika metrů. V dolní části rokle pak balvany vytvářejí rozsáhlá kamenná moře. Zdejší vyvřelá hornina vznikla v prvohorách asi před 330 miliony let. Magma tuhlo v hloubce několika kilometrů. Tuhnutím se zmenšoval jeho objem čímž došlo k jejímu rozpukání a rozpadu. Zvětráváním a omíláním vodou pak došlo k zaoblení hran balvanů. Rokle pak vznikla činností potoka. Scházíme údolím podél potoka, na němž bylo postaveno několik vodních nádrží. Míjíme i opuštěnou budovu původní vodárny pro sanatorium v Prosečnici a kamenné základy neznámé stavby.
A po chvíli podejdeme železniční trať a ocitáme se na silnici u Prosečnice. Ta je známa plicním sanatoriem přezdívaným místními „Bílý hrad“. Leží v rozlehlém anglickém parku, v areálu stály původně i dvě řady dřevěných letních leháren a součástí byly zahrada a višňový sad. Zásluhu na výstavbě sanatoria měl Spolek pro péči o zdraví dělnictva Humanita. Cílem bylo vybudovat poblíž Prahy zařízení pro péči o pacienty s tuberkulózou. Bylo třeba najít místo v blízkosti lesů, tekoucí vody a s výhodným železničním spojením. Byl vybrán Zelný vrch v Prosečnici, základní kámen položen v roce 1916. Původně mělo jít o malé sanatorium pro zhruba 150 osob, válka si ale vyžádala větší objekt. Peníze byly získány prodejem sběracích listin, subvencí Rakousko-uherské vlády, poté Československé republiky a ziskem z věcných loterií. V květnu 1920 se přijel na staveniště podívat prezident T. G. Masaryk, aktivní člen spolku Humanita. Daroval čtvrt milionu korun na výtah pro dopravu nemocných a dokončení všech prací. Slavnostní otevření sanatoria pod patronací Charlotty Masarykové se konalo 14. května 1922. Sanatorium bylo od svého založení zaměřeno na léčení tuberkulózy a jiných závažných plicních nemocí. Do roku 1937 jím prošlo až 20 tisíc nemocných. Za druhé světové války zabrali sanatorium nacisté a byla zde zřízena škola pancéřových granátníků.
Po válce připadl objekt státu a v 50. letech zde byla léčena tuberkulóza a prováděny operace související s dýchací soustavou. Roku 1999 bylo sanatorium sloučeno s Fakultní Thomayerovu nemocnici a s 280 lůžky se stalo největším plicním oddělením v Česku. Pokrývalo spádovou oblast přibližně 610 tisíc obyvatel a oddělení multirezistentní tuberkulózy mělo celorepublikový spád. Roku 2005 byla v rámci restrukturalizace přesunuta všechna lůžka akutní péče z Prosečnice do domovského areálu nemocnice v Krči. V sanatoriu tak zůstala pouze specializovaná oddělení a běžná lůžka. V letech 2006–2012 byl pak objekt opuštěn, dlouho chátral. V letech 2012–2014 proběhla rozsáhlá rekonstrukce a dnes sídlí soukromé sanatorium Šarlota, nazvané po Charlottě Masarykové. Šarlota Resort, s.r.o. zajištuje ubytování hotelového typu a komplexní zdravotně sociální služby pro seniory, především pro seniory se sníženou možností pohybu a orientace. Areál není běžně přístupný široké veřejnosti, ale jsou zde pořádány kulturní akce veřejnosti přístupné. Mimo hlavní areál se poblíž vlakové zastávky nachází budova s byty zaměstnanců a za tratí stojící zatím nevyužitý lázeňský dům.
Vydáme se k železniční zastávce Prosečnice. Původně se jmenovala Požáry a byla otevřena současně se zdejším úsekem železniční tratě. Význam získala až po dokončení sanatoria. Trať Praha – Vrané nad Vltavou – Čerčany je jednokolejná regionální dráha. Čerčanská větev je spolu s navazujícím úsekem trati 212 známa jako Posázavský Pacifik. Dobříšská větev se v trampském prostředí také nazývá Trať Praha – Dobříš - Paříž. Proti zastávce z roku 1931 stojí za tratí opravená budova původní restaurace, vedle ní moderní budovy místního lomu. Žulový lom Dolní Požáry je jedním z nejstarších, dosud provozovaných kamenolomů v ČR. Těžba zde byla zahájena již v druhé polovině 18. století. Šedavá žula, dříve nazývaná konopišťská a poté požárská podle nedaleké obce Dolní Požáry, vždy patřila mezi naše nejznámější žuly. Její charakteristickou vlastností bylo, že se dala vylamovat ve velkých blocích a byla dobře leštitelná. Opracování žuly se provádělo v místních kamenických dílnách, významnou úlohu v dopravě kamene měla blízká železnice. Literární zajímavostí dnešních toulek je kniha Skalní plemeno spisovatele Jana Morávka, narozeného v nedalekém Kamenném Přívoze. Kniha líčí osudy místních kameníků.
V Prosečnici dnešní výlet zakončíme. Trasa je velmi dobře značena, cestou je několik turistických přístřešků a pěkně zpracované informační tabule. Až na krátký asfaltový úsek vede udržovanými lesními cestami. I s procházkou po Týnci měří asi 15 km.
Mapka výletu:
Zajímavosti:
http://vlast>afiller.sweb.cz/v363r.html:
Pomníček zavražděnému hajnému nedaleko hájovny v Horních Požárech s nápisem: „Vys. arcivévod. hajný ANTONÍN DLABAL skonal zde ve své povinnosti rukou vraha dne 14. června 1888“
Hajný Dlabal s lesním Waldhauserem číhali na 2 pytláky, otce se synem, lesní se na staršího vrhl, došlo k potyčce při které pytlák podřízl lesnímu hrdlo loveckým tesákem, hajný mu běžel na pomoc, ale jak namířil pušku padl sám zasažen střelou od mladšího pytláka, Bartákové hodili lesního do močálu, zaházeli větvemi a odešli, pak jim to nedalo, co když ještě žije, vrátili se, ale pod větvemi nikdo nebyl, těžce zraněný lesní se dostal do kilometr vzdálené hájovny, sotva zavřel dveře zavrtala se do nich kulka, obléhání začalo, manželka střílela z oken, Bartákové potřebovali zlikvidovat svědky za každou cenu, hájovnu zapálili, kouř však přivolal dělníky z kamenolomu, to Waldhauserovi zachránilo, lesní se dlouho léčil v nemocnici, přišel o hlas, starší pytlák dostal 20 let, mladší doživotí, při návštěvě ve vězení ukousl manželce nos aby se již nemohla provdat, Waldhauser dlouho mezi živými nepobyl, i když tesák nepřeřízl tepnu došlo ke znečištění rány a následně hnisavému zánětu.
Žulový lom Dolní Požáry je jedním z nejstarších, dosud provozovaných kamenolomů v ČR. Těžba žuly zde byla zahájena již v druhé polovině 18. století. Šedavá žula, dříve nazývaná konopišťská
a poté požárská - podle nedaleké obce Dolní Požáry, vždy patřila mezi naše nejznámější žuly. Její charakteristickou vlastností bylo, že se dala vylamovat ve velkých blocích a byla dobře leštitelná. Opracování žuly se provádělo v místních kamenických dílnách, významnou úlohu v dopravě kamene měla blízká železnice. Požárská žula byla využita pro stavbu mnoha významných budov a památek u nás i v zahraničí. Byly z ní postaveny některé stanice pražského metra, mnoho pomníků, například podstavce soch sv. Václava a Jana Žižky v Praze, pomník Fr. Palackého. Dále schodiště Národního divadla a Městské knihovny, dlažba na Pražském hradě a nádvoří, Komerční banka Praha, sloupy Obecního domu v Praze, terasa u Paláce kultury, Národní památník, budova Ministerstva zemědělství. Za hranicemi například pomník Českých Legionářů na hřbitově Pére-Lachaise v Paříži, ministerské budovy ve Vídni, v Budapešti a další. Tato žula byla taká často využívána na výstavbu mostů, vodních děl a železničních staveb.
Žulové lomy nad Prosečnicí bývaly dříve dva, oba ležely severně od železniční zastávky. Nejdříve je vlastnilo konopišťské panství, po 1. světové válce je převzal stát. Lom „v Doubí“ byl v 50. letech 20. století opuštěn a zarostl lesem. Těžba žuly a kamenická výroba v lomu blíže k železnici, dříve nazývaném „na Vrších“ pokračovala v omezeném rozsahu a s přestávkami až do současnosti. V roce 2015 se vlastníkem tohoto lomu stala firma Abakron, která v roce 2016 obnovila těžbu žuly a pokračuje v tradici kamenické výroby.
Literární zajímavostí dnešních toulek je také kniha Jana Morávka Skalní plemeno. Líčí osudy místních kameníků.