V dnešních Toulkách se vrátíme k Blaníkům, projdeme se po místech bývalého zlatodolu Roudný a uvidíme významné stavební památky, mimo jiné dva zámky zachráněné na poslední chvíli.
Dnešní putování zahájíme a ukončíme ve Zvěstově, kam se lze z Benešova snadno dopravit autobusem. Ves byla založena kolem rybníka na soutoku tří místních potoků. První písemná zmínka o pochází z roku 1383. V roce 1395 je zmíněn příslušník vladyckého rodu Mareš, píšící se s přídomkem „ze Zvěstova“. Majitelé se často střídali. Ves i gotická tvrz byly zřejmě stejně jako široké okolí zpustošeny v roce 1645 v době bitvy u Jankova. Za Skuhrovců a Malovců došlo v druhé polovině 17. století k opravě a přestavbě vrchnostenského sídla. Majitelé se pak dále střídali, zámek prošel úpravami. Od roku 1913 vlastnila zámek se dvorem rodina Jarošů. Ke znárodnění došlo 29. 12. 1948. Pozemky, zámek, hospodářský dvůr, objekty lihovaru a pivovaru „užívalo“ místní JZD. Zámek byl v 60.letech opuštěn, a tím zůstal bez jakékoli údržby. Rychle zcela zchátral. Doslova v troskách byl Aloisovi Jarošovi nejml. vrácen v restitucích. Ten ho pak v roce 2016 za 1 Kč prodal Obci Zvěstov. Díky obci a dotacím došlo k obnově zbořeného křídla, střech a probíhají opravy zámku.
Hned u autobusové zastávky si všimneme pomníku padlým v 1. světové válce. V roce 2001 byl rozšířen pomník o text: „Všem, kteří nesouhlasili s násilím komunistického režimu. Konfederace politických vězňů 1948-1989.“ Vztahuje se k tragickému období po komunistickém převratu.
Podél silnice se zachovala řada původních statků, některé jsou citlivě opraveny. Vydáme se po silnici po hrázi místního Návesního rybníka. Pod ní ležící zvěstovský mlýn patřil k místnímu velkostatku a mlel pro jeho potřebu. Později přibyla i pila, poháněná francisovou turbínou. Mlýn ukončil provoz ve 20. letech minulého století, pila je dosud v provozu. Přicházíme k původně zdobnému domku - bývalé panské myslivně, dnes bohužel zpustlé. Zachovaly se však některé ozdobné prvky. Původní je i sousední domek. Za ním ležící stavení, zřejmě součást lihovaru, je však ruinou. Napravo stojí na břehu rybníka barokní socha sv. Jana Nepomuckého. Pískovcová socha světce zhotovená v životní velikosti v tradičním pojetí představuje velmi kvalitní barokní dílo z první poloviny 18. století. Vznik této velmi cenné památky souvisí s procesem blahořečení sv. Jana Nepomuckého v roce 1729. Kousek od ní vidíme zajímavou osmibokou kapličku se zvonici. Štíhlou věžičku se zvonem zdobí na vrcholu dvojitý kříž. Podle uvnitř umístěnému obrázku je zřejmě zasvěcena Panně Marii, je zachycena na mapách z konce 19. století, ale další informace se nám zjistit nepodařilo.
Pokračujeme směrem k zámku, míjíme novou budovu obecního úřadu a rozlehlý prostor s dětským hřištěm a kryté jeviště s plochou pro společenské akce. Za myslivnou směrem k hospodářskému dvoru se nacházel areál lihovaru. Vznikl asi v roce 1856 přestavbou vinopalny připomínané od 17. století. Po roce 1929 vyráběl denně čtyři hektolitry lihu. Na lihovar navazoval rozsáhlý poplužní dvůr. V sousedství byl zřízen v roce 1783 pivovar. Původní, zmíněný poprvé v roce 1568, stával západně od zámku. Jeho budova shořela ve době třicetileté války, opravená a přestavěná se stala součástí zámku. Nový pivovar byl roce 1916 upraven na parostrojní, ročně se vařilo 1200 hl piva. Byl zrušen v roce 1931, pár let se jeho prostory využívaly jako sklad pivovaru ve Velkých Popovicích.
Může se zdát, že zámecká budova není v příliš dobrém stavu. Ale naopak, byla zachráněna a obnovena. Velká část již byla ruinou, také zbývající odsouzena k úplnému zániku. V současnosti probíhající oprava jí zachránila doslova v poslední chvíli. Zámek vznikl přestavbou a rozšířením vodní tvrze. Zvěstovské panské sídlo vzniklo kolem poloviny 14. století. V písemných pramenech je doloženo v roce 1443. Tvrz byla kamennou dvoupatrovou budovou. Před rokem 1652, nejspíše v roce 1645, tvrz a ves vyhořely. V několika etapách v druhé polovině 17. století došlo nejen k opravám, ale také k podstatnému rozšíření. K východnímu průčelí bylo přistavěno nové široké křídlo. Budova gotické tvrze byla rozšířena i směrem na sever, přístavba měla průjezd. Budova zvýšená na tři poschodí a získala tvar písmene L s nádvořím otevřeným na severovýchod. Celou budovu pokrylo renesanční sgrafito. V první polovině 18.století vznikla budova pivovaru souběžná s užším křídlem. Později byl prostor mezi nimi později spojen severním křídlem s průjezdem. Na konci 18. století vznikl jižně od zámku oplocený úpravný park. Navazoval na upravené plochy u zámku, sad a zahradu.
V 70. letech 19. století byl zámek výrazně přestavěn ve stylu romantizující gotiky. Současná dvoukřídlá třípodlažní zámecká budova má zbytky sgrafitové výzdoby na mnoha místech omítky. Mohutnější renesanční křídlo má dochovanou valbovou střechou patrně s barokním krovem. K němu se v pravém úhlu na západě napojuje podstatně užší část s hmotou tvrze s masivním zdivem. Budova původního pivovaru ani spojovacího traktu se nezachovaly. Plocha parku je již upravena a vyčištěna, porost má ale spíše charakter lesa. Některé mohutnější stromy snad pocházejí z původních výsadeb. Objekt zámku je z důvodu probíhajících oprav nepřístupný. Více si o něm můžete přečíst v Zajímavostech. Nedaleko Zvěstova se nachází geologická zajímavost. Lokalita Stříbrnice náleží k rudným lokalitám ležících na Blanické brázdě. Asi 1 km severně od obce leží zbytky staré důlní činnosti související s výskytem polymetalického zrudnění. Jedná se především o kóty Říště, Skalky a místo zvané Stříbrnice jihovýchodně od Předního vrchu. Dnes můžeme pozorovat pozůstatky staré důlní činnosti především na jihovýchodním svahu vrchu Skalky, kde se nalézají staré pinky na ploše cca 200 x 150 m. Více si můžete přečíst v zajímavostech.
Po modré turistické značce dojdeme po vedlejší silnici do nedalekého Šlapánova. Patří k nejstarším osadám v širokém okolí. Současní historici datují vznik kostela i vsi do první poloviny 13. století. Založil ji vladyka Šlapan, původně se jmenovala Šlapanuov, tedy Šlapánův dvůr. První písemná zpráva pochází z roku 1318 o majiteli Smihradovi (Zmyhrad) ze Šlapánova. V roce 1548 získali ves rytíři z Otradovic, tvrz již byla uvedena jako pustá, kdy zanikla není známo. Stávala v jižní části vsi v místech dvora č.13, kde se ještě kolem roku 1910 vypínal přes 5 m vysoký val obehnaný širokým příkopem, byly vidět základy tvrze. Majetek připojili ke Zvěstovskému panství. Ještě v roce 1930 zde žilo 90 obyvatel ve 12 domech, zaznamenána obecná škola, hospoda, trafika, obchod. Před zdi kostela stojí výklenková kaplička sv. Václava. Pochází zřejmě z 18.století. Dříve v ní byly umístěny obrazy sv. Josefa a sv. Anny.
Pozdně románský kostel sv. Petra a Pavla je poprvé zmíněn v roce 1258, původní zasvěcení patřilo Navštívení Panny Marie. Barokní přestavba proběhla v roce 1733, až v roce 1873 byla přistavěna hranolová věž. Celý kostel byl obnoven v roce 1889. Má obdélnou loď a čtvercové kněžiště s půlválcovou apsidou. Dokladem doby vzniku jsou i dnes zazděná původní úzká okna. Loď je plochostropá. Kněžiště a loď odděluje lomený nepročleněný vítězný oblouk. Kněžiště je zaklenuto velmi zajímavou původní křížovou klenbou s neprofilovanými žebry z cihel. Žebra dosedají na polygonální konzolky. V přístavbě předsíně, kde je dnes umístěn Boží hrob, je zachován pozoruhodný ranně gotický portál. V kněžišti byly v letech 1960 a 1962 odhaleny a v roce 2001 restaurovány gotické nástěnné malby. Zajímavá je žulová renesanční křtitelnice z počátku 17. století. Zaujmou i původní sanktuář a mohutná kamenná menza oltáře. Kostel byl postaven v románském slohu, zároveň se objevují prvky ranně gotické. Dokládá pronikání gotického slohu do tohoto kraje. Proti bráně kostelního areálu vidíme budovu bývalé trojtřídní školy. Je těžko představitelné, že v roce ? zaznamenal Albert Vlasák „Škola o dvou třídách s 204 žáky z vesnic přifařených “. Naproti pak stojí pěkně opravená fara, pod ní původní hostinec. Také některé zemědělské usedlosti si zachovaly původní vzhled. Z vesnice pokračujeme po značce modré. Vystoupáme nad údolí a otevře se nám široký výhled na krajinu západně od hřebenů Blaníků. Nově vysázenou alejí přicházíme k hranicím Chráněné krajinné oblasti Blaník vyhlášené v roce 1981. S rozlohou 40,31 km2, je nejmenší CHKO v České republice. Dominují jí vrcholy Velkého Blaníku (638 m n. m.) a Malého Blaníku (580 m n. m.), dalšími významnými vrcholy jsou Křížovská hůra (580 m n. m.) a Býkovická hůrka (562 m n. m.). Spravuje i další maloplošná území (např. Přírodní památka Částrovické ryníky, Přírodní rezervace Podlesí) a další chráněná území ležící mimo CHKO. Důl Roudný leží na území geoparku Kraj blanických rytířů, kterému byl v roce 2014 udělen titul národní geopark.
Roudný leží ve střední části tzv. Blanické brázdy, což je systém prvohorních geologických zlomů, na jehož území se vyskytují jak permokarbonské sedimenty, tak i polymetalické zrudnění. Naučná stezka Zlatodůl Roudný nás provede jednou z nejvýznamnějších historických oblastí těžby zlata v Čechách. První zmínka o zdejší těžbě zlata pochází z 14. století. V prvních třech desetiletích 20. století zde pracoval jeden z největších a nejmodernějších zlatých dolů v Evropě. Zlato se v té době získávalo drcením zlatonosné rudy a následně jejím loužením v kyanidu sodném. Podle záznamů bylo v letech 1904 -1930 vytěženo 660 000 tun rudy, z níž bylo získáno 5,77 tun zlata. Těžba postupně klesala. Ještě v roce 1927 zde pracovalo 200 dělníků, šachta dosáhla hloubky 450 m. Za hospodářské krize ve 30.letech byla těžba zastavena. K jejímu obnovení došlo po 2. světové válce, k úplnému ukončení pak v roce 1956. Nová stezka byla slavnostně otevřena 13. července 2013, nahradila původní otevřenou v roce 1997. Osm z 15 zastavení je doplněno panely s informacemi která má 15 zastavení a detailně dokumentuje historii těžby zlata v této oblasti. Součástí jednotlivých zastavení jsou také informace o CHKO Blaník a interaktivní program pro dětské návštěvníky. Kromě informačních tabulí je v terénu umístěno dalších deset panelů s historickými fotografiemi konkrétních míst, kde dříve probíhala těžba. V oblasti Dolu Roudný se nacházejí dvě přírodní památky PP Roudný a PP Štola Mořic. Stezka měří 4,5 km, má dvě menší odbočky. Výchozí místo se nachází v centru vesničky Roudný poblíž místní autobusové zastávky. Odtud stezka vede kolem míst, kde kdysi stávaly nebo se výjimečně dosud zachovaly jednotlivé objekty Dolu Roudný a po absolvování celého okruhu se vrací přes místa se stopami nejstarší středověké těžby zpátky do výchozího bodu. Naučná stezka začíná u autobusové zastávky v centru osady Roudný. Stezka odtud vede cestou stoupající od bývalé vily ředitele zlatodolu až k vratům bývalých provozních budov zlatodolu, poté školy v přírodě a Centra ekologické výchovy, dnes Ústavu sociální péče Ratměřice, dp. Roudný.
My půjdeme po žluté turistické značce (současně po značce naučné stezky) lesní cestou vedoucí vlevo kolem oplocení areálu ústavu. Ten je veřejnosti otevřen a je možné se občerstvit v samoobslužném Lesním baru. Určitě zajímavý a milý nápad. U zadní brány areálu odbočíme ze žluté značky vlevo a lesní pěšinou po chvilce dojdeme ke zříceným budovám laboratoře dolu s další informační tabulí. Pak se stejnou cestou vrátíme k areálu a pokračujeme podél oplocení. Po zhruba 100 metrech odbočíme ze žluté značky a značky NS první větší cestou vpravo. Po chvilce dojdeme k další zřícené budově - bývalé louhovně. A nedaleko od její naučné tabule se ocitáme na velké plošině výsypky písku z bývalého zlatodolu, dnes přírodní památky Roudný. Ta byla vyhlášena v roce 1994. Jedná se o biotop, který vznikl v důsledku lidské činnosti. Mimo jiné se zde vyskytuje vzácný svižník písečný, u nás žije údajně pouze na této lokalitě. Z ohrožených a kriticky ohrožených druhů se na výsypce vyskytuje několik druhů mandelinek a dva druhy krytohlavů. Mezi ohrožené druhy patří také teplomilný dřepčík. Z ohrožených druhů rostlin byl při ohraji výsypky nalezen vemeník dvoulistý, při okraji písčitého svahu dále rostou též silně ohrožené druhy - kruštík bahenní a tolije bahenní. Na místních písčinách byla nalezena kriticky ohrožená čirůvka límcová a další ohrožené nebo zranitelné druhy. Stav památky ohrožuje kromě zarůstání také odplavování svahu výsypky. Na strmých stranách vidíme dřevěné zábrany. Projdeme celou výsypkou již po trase NS. V místě, kde se její trasa protne se žlutou turistickou značkou odbočíme doprava a pokračujeme po žluté. Po chvíli vycházíme z lesa. Značka vede pře pastvinu, ale ta může být oplocena elektrickým ohradníkem. V tom případě je třeba tento krátký úsek obejít po kraji lesa. Pak znovu po značce přejdeme silnici do osady Laby a lesem scházíme k rybníku Strašík a Strašickému mlýnu, dnes sloužícímu k bydlení. Budova původní mlýnice navazuje na obytnou budovu, celý objekt je citlivě upraven. Před mlýnem přepadá voda Strašický potoka z rybníka a vytváří peřeje - tzv. Vodopád u Strašického mlýna.
Vyjdeme na silnici a vydáme se doleva do Libouně. Vesnice byla nejspíše založena z popudu kláštera premonstrátek v Louňovicích pod Blaníkem, který byl založen v roce 1149. Zřejmě krátce po rotundě sv. Václava v první polovině 13.století vznikly i tvrz a poplužní dvůr. Na tvrzi „seděli“ tzv. nápravníci („na právu“, tedy měli právo), kteří museli vykonávat určité služby klášteru. V roce 1362 pronikli do majetkové domény Louňovického kláštera členové tehdy významného rodu pánů z Dubé, Ondřej Roháč z Dubé a jeho bratr Beneš Libún. Ves pak byla majetkem kláštera až do jeho zničení husity v roce 1420. Po konfiskaci majetku táborské obci v roce 1547 se majitelé střídali. Výklenková kaple sv. Václava v Libouni pochází z 18.-19. století. Je jednoduchá nezdobená s hladkou fasádou, trojúhelným štítem a nízkou sedlovou stříškou. Pod štítem se nachází výklenek (nika) s obrázkem sv. Václava.
Po chvíli přicházíme na náves s nejvýznamnější památkou vesnice, kostelem sv. Václava. Původně románská rotunda pochází z přelomu 12. a 13. století, má mírně nepravidelnou válcovou loď s apsidou a na západě o něco později přistavěnou hranolovou věž. Do lodi se vstupuje od jihu původním románským portálem s lehce rozbíhavou špaletou. Druhý vstup je podvěžím. Do věže pak vede samostatné venkovní kamenné schodiště. Na jižní straně lodi a v čele apsidy vidíme zazděná původní románská okna. Loď má rovný strop s fabionem. Téměř celou její západní polovinu vyplňuje dřevěná kruchta nesená mohutným příčným trámem. Kněžiště má valenou lehce stlačenou klenbou. Ze severu k němu byla zřejmě na konci středověku přistavena malá sakristie. V lodi kostela i apsidě se zachovala figurální a dekorativní výmalba. Na levé straně čelem k oltáři jsou zobrazeni sv. Barbora a její otec. Na druhé straně 12 apoštolů a sv. Vojtěch. Kostel je obehnán kamennou zdí, do níž je severně od kostela začleněna márnice. Má čtvercový půdorys, naproti vchodu se zachovala poněkud zvláštní nástěnná malba znázorňující postavy v očistci. První zmínka o kostele pochází až z poloviny 14. století, kdy plnil funkci farního, náležejícího k louňovickému premonstrátskému klášteru. Byli sem dosazováni kněží ze želivského kláštera. Jako jeden z mála v okolí nebyl husity zničen, údajně zůstal zcela nepoškozen. V 17. století patřila libouňská osada k Načeradci, později byla připojena k nově zřízené šlapánovské faře.
Za zdí na vyvýšenině areálu stojí mezi dvěma mohutnými lipami pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého. Postava světce v životní velikosti je znázorněna v tradičním oděvu s biretem na hlavě. Svatozář byla doplněna později. Světec drží na levém předloktí velký kříž s Kristem. Stojí na hranolovém podstavci se znakem v kartuši a datací 1728. Tzv. Libouňské lípy patří k památným stromům ČR, se sochou vytvářejí působivý celek. Předpokládá se, že byly vysazeny v době umístění sochy v roce 1728, věk je tedy odhadován na 300 let. Botanicky se jedná o dvě různé lípy, malolistou a velkolistou (var.srdčitolistá). Jejich výška je 15 m, v roce 1995 byl proveden odlehčovací řez obou stromů.
Přes silnici přejdeme k opravenému zámku a dvoru. Původně gotická tvrz s poplužním dvorem patřily louňovickému klášteru. V druhé polovině 14. století vlastnil část majetku Beneš zvaný Libůn, poté přešla zpět do majetku kláštera. Poté byla znovu zřízena „náprava“ s dalšími nájemci. Když v roce 1420 vypálili husité louňovický klášter, přepadli a vypálili také libouňskou tvrz. Ta pak přešla pod správu táborské obce. Po roce 1547 král Ferdinand I. majetek Táboru zkonfiskoval a Libouň koupil Jan z Pernštejna. Majiteli se hned poté stali Skuhrovští a v roce 1674 Malovcové. Poté se majitelé střídali. Josef Benedikt hrabě z Věžník, jej prodal v roce 1767 Marii Josefě z Auerspergu, která vlastnila panství vlašimské se zámkem. A rod Auerspergů vlastnil tato panství až do první pozemkové reformy. V roce 1923 Státní pozemkový úřad pronajal a později na úvěr prodal zbytkový statek v Libouni rodině Chlistovských. Těm byl majetek zabaven roce 1948, byl dvůr znovu rozparcelován a rodina 1. 8. 1953 bez náhrady vystěhována. „Hospodařil“ zde státní statek, následně JZD. Nemovitost byla rodině vrácena v restituci v r. 1994 ve zdevastovaném stavu. Po velkém úsilí Chlistovští dokázali tuto kulturní památku odsouzenou k zániku obnovit. V roce 2013 byl zámek otevřen pro veřejnost. Na stránkách zamekliboun.cz je bohatá fotodokumentace stavu, v jakém byl majetek rodině Chlistovských vrácen a zachycen průběh rekonstrukce. V současné době je otevřen penzion, je možné uspořádat svatební hostinu případně i další společenské akce. Restaurace by měla být znovu otevřena v letní sezóně. Zámek je patrový objekt na půdorysu ve tvaru písmene L. Za arkádami je skryt gotický palác. Přední příčné křídlo je ve hmotě renesanční stavba, která vznikla ve druhé polovině 16. století při přestavbě na renesanční tvrz. Další úpravy s prvky pozdní renesance proběhly v roce 1690, poté došlo k barokní přestavbě. Hodnotná je zejména zámecká budova, jejíž dnešní podoba je výsledkem několika přestaveb, které dokládají proměnu rezidenčního sídla v různých obdobích. Součástí areálu je hospodářská část, zachovaly se chlévy a stodola.
Po silnici pokračujeme směrem na Zvěstov, na konci vsi odbočíme na Roudný. Na mezi nad silnicí vidíme výklenkovou kapličku. Drobná jednoduchá stavba s nízkou sedlovou stříškou pochází zřejmě z přelomu 18. a 19. století. Průčelí je členěno dvěma nikami. Spodní obdélné s poněkud naivním obrázkem sv. Barbory a horní s půlkruhovým záklenkem s podobně neumělým vyobrazením sv. Václava. Jdeme po silnici k Roudnému, u prvního stavení odbočíme doprava a polní cestou s nově vysazenou alejí se vracíme do Zvěstova. Míjíme žulový pomníček a informační tabuli. Připomínají tragickou smrt kapitána čsl. letectva Václava Fanty, který zde 25.3.1966 havaroval při průzkumném letu vůli náhlé silné sněhové přeháňce. Kolem nevzhledného areálu družstva se vracíme do Zvěstova. Jeho stav nutně vede k zamyšlení nad tímto způsobem hospodaření. Ale především připomíná dobu a oběti jeho prosazování. Přineslo utrpení mnoha rodin i jejich potomků, změnu mezilidských vztahů na venkově. Zpřetrhání vztahů k půdě, zvířatům a původním zásadám hospodaření. Nezbývá než věřit, že záchrana, obnova a nové využití zámku ve Zvěstově je znamením změny a návratu hodnot.
Prošli jsme se předjarní přírodou, potěšili se mnoha výhledy do zdejší zvlněné krajiny, poznali mnoho přírodních i stavebních památek. Příjemné pocity ale kalí tragické události, které se zde odehrály, zejména v době docela nedávné. Dnešní procházka měří asi 12 km, její část po trase NS Roudný je místy hůře schůdná, není určena pro kočárky. Na druhou stranu lze naučnou stezku využít na samostatný výlet, protože široké okolí je plné zajímavých míst s pozůstatky staveb zlatodolu. Informační tabule jsou velmi pěkně zpracované a určitě zaujmou i děti. V dobré sezóně pak tato místa úplně vyzývají k houbaření.
Mapka výletu:
Použité zdroje:
pamatkovykatalog.cz
Habart Čeněk: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, Sedlčany 1995
zamekliboun.eu
Encyklopedie českých tvrzí, Argo 2000
zvestov.cz
Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, Jiří Úlovec Tvrz a zámek ve Zvěstově u Louňovic pod Blaníkem 49/1/2009
Zemek Václav, 2012: Historie hornicví na Podblanicku
Zemek Václav, 2001: Zlatodůl Roudný u Vlašimi, Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Benešov
Pospíšilová Jaroslava, 2021: Zvěstov včera a dnes, Druckvo spol.s.r.o.
Pametnaroda.cz
turistika.cz
Kovařík, V., Pešout, P., Zelený,V.: Zámecké parky a památné stromy Podblanicka. Český svaz ochránců přírody. Vlašim. 1996
Sborník vlastivědných prací z podblanicka, Jiří Úlovec Tvrz a zámek ve Zvěstově u Louňovic pod Blaníkem 49/1/2009
časopis Pod Blaníkem: Ročník 7, rok 2003, č. 4.
Špačková a kol. „Ve jménu šťastných zítřků!“ Kolektivizace na Voticku, 2018 Votice
turistika.cz
cs.wikipedia.org
mapy.cz
vodnimlyny.cz
Zajímavosti:
Případ Slepička :
Zámek a panství Zvěstov koupili 1. 9. 1913 Eduard a Aloisie Jarošovi a jejich syn Alois Jaroš, statkáři v Hranicích na Moravě. V roce 1922 se stal Alois Jaroš výhradním vlastníkem celého majetku. Současně mu však bylo omezeno vlastnické právo, aby na něm mohla být podle zákona č.215/1919 Sb. Ta proběhla v roce 1926. Bylo jí podrobeno 422,5 ha půdy s veškerým příslušenstvím. V roce 1929 bylo úředně vráceno 390,5 ha, pivovar, Lihovar ve Zvěstově, cihelny ve Vlastišově a Roudném. Jen mlýn ve Zvěstově byl prodán F. Čiperovi. V době okupace bydlel na zámku německý správce Gerhard Wudke. Po válce Alois Jaroš ml. již s otcem nehospodařil. Měl různá zaměstnání, naposled byl řidičem na dole v Roudném. Alois Jaroš st. přišel o většinu majetku znárodněním 29.12.1948, zůstalo mu 27 ha půdy. Do roku 1951 s manželkou a dcerou obývali některé místnosti v zámku. Alois Jaroš ml. se 17. 10. 1950 oženil se Sylvií Haldovou, bydleli v Suchdole u Sedlčan, později v bytě ve Zvěstově. V březnu 1951 zemřel Alois Jaroš starší. Události nabraly tragický rozměr, když vojenský sběh a agent StB František Slepička neúmyslně postřelil 9. 6. 1951 v Kamberku zemědělského referenta ONV Votice Václava Burdu. Alois Jaroš mladší se akce, jejíž cílem bylo odzbrojení funkcionáře a odcizení motocyklu, účastnil. Řídil pak motocykl, na němž odjeli. Václav Burda však 11. 6. 1951 na následky zranění zemřel. Tato událost tragická pro rodinu Václava Burdy měla následně tragické následky pro stovky lidí. Jeho smrt byla zneužita k likvidaci nepohodlných osob a zastrašení dalších. Případ byl od začátku vyšetřován jako úkladná vražda organizovaná členy teroristické a protistátní skupiny. StB rozpoutala teror. První obětí byl zemědělec Josef Hons z Křekovic. Zemřel 6. 7. 1951 na následky těžkých vnitřních zranění po brutálních výsleších. Alois Jaroš mladší (nar. 11. března 1923) byl ve vykonstruovaném procesu označen za vůdce teroristické skupiny. Dne 14.2.1952 odsouzen za velezradu a pomoc k vraždě k trestu smrti a propadnutí jmění. Jeho manželka Sylva porodila 19. srpna 1951 syna Aloise. Narodil se v Ostravě, kam Sylva odešla k rodičům po dramatických událostech ve Zvěstově. Dne 17. května 1952 byl její manžel Alois Jaroš ml. popraven oběšením v Praze na Pankráci. V témže procesu byly odsouzeny i Aloisova nevlastní matka Marie Jarošová (nar.12.9.1894) na 12 let a sestra Eduarda Jarošová (nar. 2. 4. 1931) na 10 let za pomoc k velezradě. Rehabilitace se dočkaly rozhodnutím Městského soudu v Praze v roce 1990. Alois Jaroš alespoň částečné za trestný čin velezrady. Jeho dopis na rozloučenou byl dozorci zadržen a založen. Manželce byl předán až v roce 2006.
Případ zastřeleného funkcionáře byl zneužit k vykonstruovanému procesu. Cílem bylo zlikvidovat některé místní soukromě hospodařící zemědělce a živnostníky, další zastrašit. Zároveň zdůvodnit násilnou kolektivizaci venkova a likvidaci živnostníků v okolí Benešova, Votic a Mladé Vožice. V souvislost s působením agenta Slepičky bylo odsouzeno 36 lidí ze Zvěstova a okolních vesnic. Tomuto temnému období dějin je věnována expozice „Ve jménu šťastných zítřků“ - Kolektivizace na Voticku umístěná ve votickém klášteře sv. Františka z Assisi. Knihy ….
Zámek ve Zvěstově:
Zvěstov byl zpustošen zřejmě v souvislosti s bitvou u Jankova v roce 1645. Vypálené a pobořené sídlo se rozhodl obnovit a opravy zahájil Oldřich Sezima Skuhrovský v roce 1652. Do podobného stavu se pak toto sídlo dostalo o 300 let později díky „péči“ předchozího režimu. JZD se usídlilo v zámecké budově v roce 1951. V několika místnostech byly kanceláře, kuchyně a jídelna, zbylé části sloužily jako skladovací prostory. Později se v přízemí chovala prasata a brojleři, další prostory byly využívány jako sýpka a skladiště, údajně i chemikálií. Vedení družstva nedbalo ani na základní údržbu, do budovy začalo zatékat a rychle chátrala. V 60. letech 20. století družstvo zámek opustilo. Byl volně přístupný a rychle se měnil ve zříceninu. Kolem roku 1970 se zřítily severní spojovací křidlo a budova bývalého pivovaru. Také renesanční přístavba severního křídla se částečně zřítila, ve zbytku budovy popraskalo zdivo, místy se propadly stropy. V 70. letech byla proveden odstřel („řízená demolice“) poškozené části západního křídla. Demolice měla pokračovat, nakonec bylo východní křídlo ušetřeno. Po zřícení krovu a stropů nad prvním a druhým patrem v prostoru bývalé gotické tvrze byla na konci minulého století provedena provizorní oprava střechy. Pozůstatky západního křídla, včetně hlavního schodiště, však byly dále vystaveny povětrnostním vlivům. Zřítila se také sousední budova špýcharu. K restituci došlo v roce 1992. Stav a náklady na obnovu majitelům v podstatě záchranu neumožňovaly.
Pro dokreslení stavu uvádíme popis situace v uvedený v Památkovém katalogu: 12/2011: silně zchátraná stavba je za této situace ohrožena přímo ve své existenci; 11/2012: situace komplikovaná mimo jiné i vlastnickými vztahy se jen stěží může změnit, památka je v nejvyšším stupni ohrožení; 11/2013: stavební stav je špatný, místy kritický až havarijní, objekt není ani zajištěn, došlo již ke zřícení některých konstrukcí a stav objektu se dále prudce zhoršuje; 7/2014: situace je již zřejmě beznadějná a zámek se i přes svou mimořádnou architektonickou a historickou hodnotu stává zanikající památkou.
V roce 2016 koupila Obec Zvěstov od Aloise Jaroše nejmladšího ruiny zámku s pozemkem parku za 1 Kč. V následujícím roce byly zahájeny záchranné práce, naplánována celková obnova objektu a jeho dostavba. Za přispění Havarijního fondu Ministerstva kultury byly v roce 2017 provedeny práce na zajištění některých míst v havarijním stavu a podél jižního průčelí byl proveden odvodňovací příkop, který zlepšil vlhkostní poměry v interiérech přízemí. Došlo k vyčištění prostoru kolem budovy a vykácení náletů. Práce probíhaly podle projektové dokumentace první etapy obnovy, tzn. obnovy západního křídla zámku. Statické zajištění dochovaného zdiva a dostavby nosných konstrukcí v původním konstrukčním uspořádání a tvaru podle zaměření, které bylo provedeno před částečnou demolicí. V roce 2018 bylo započato s vyklízením suti z prostoru západního křídla, provizorním zakrytím obnažených konstrukcí a zajištěním (klínováním a spárováním) kleneb. V letech 2019 a 2020 probíhaly práce na statickém zajištění a dostavbě nosného zdiva západního křídla. Západní křídlo bylo obnoveno na zachovaném zdivu přízemí, klenby pak podle plánů a popisů studentů Stavební fakulty Českého vysokého učení technického v Praze. Ti je pořídili v letech 1967 a 1968 předtím, než došlo k demolici. V roce 2021 byla dostavba západního křídla dokončena, včetně střešního pláště. V roce 2022 byl zajištěn stav celého jižní křídla včetně krovu a střechy. Tím by byla dokončena obnova objektu ve fázi hrubé stavby. V interiéru zámku se podařilo zachránit některé fresky, údajně pocházejí od Mikoláše Alše. Také plocha původního zámeckého parku a zahrady byla vyčištěna od náletů a odpadků.
Od roku 2017 do objektu investováno včetně obdržených dotací více než 18 milionů korun. Tato částka byla kombinována z různých dostupných dotačních prostředků. Cílem je vdechnout stavbě život a smysluplné využití. Například obřadní síň, infocentrum se zaměřením na zlatodůl Roudný, který patří pod obec, muzeum radiotechniky a fotografování, kavárna. Zámek (resp.zachráněné budovy) by měl být uveden do podoby v roce 1945.V záchranu této zámku již téměř nikdo nevěřil. Rozhodování obce bylo určitě velmi složité. Záchrana a plánované využití této památky je činem velmi zodpovědným a příkladným. Na internetových stránkách obce Zvěstov www.zvestov.cz je možné prohlédnout si bohatou fotogalerii z historie i současnosti.
Ze vzpomínek Josefa Macka, bývalého předsedy JZD: „Asi po dvou nebo třech letech existence družstva se udělala kancelář družstva v zámku, v přední místnosti do dvora.“ U toho ale nezůstalo. Prostory zámku začaly sloužit jako sýpka a skladiště, později tady dokonce chovali prasata a brojlery. Interiéry zámku, v nichž se dochovala renesanční omítka a v reprezentačním sálu fresky od Mikoláše Alše, dramaticky chátraly. Družstvo nebylo majitelem zámku, pouze jej užívalo, a tak odmítalo jakoukoli zodpovědnost za jeho havarijní stav. Okres chtěl, aby si družstvo vzalo do vlastnictví jak budovy dvora, ale i zámku, což nemohlo, neboť nemělo za jedno peníze a ani by nám je, na opravy starých budov, nikdo nepůjčil. Po jedné větrné vichřici vzal vítr část střechy, a protože ONV měl přece nějakou povinnost se starat o zámek, rozhodl o vystěhování družstva ze zámku. Později v šedesátých letech prostory zámku užíval jako sklad nějaký podnik z Prahy. Stropy v jednotlivých poschodích, ale byly tak promáčené, že hrozily zřícením. V roce 1967 bylo rozhodnuto o demolici zámku a jedno křídlo skutečně odstřelili, pak byl ale znovu ponechán svému osudu. Několikráte družstvo zámek oplocovalo na účet ONV. Stejně plot tam nikdy moc dlouho nevydržel. Byl na očích mnoha lidem, kterým se moc dobře hodil, píše Josef Macek. Své záznamy o zámku uzavírá slovy: A zámek stojí dál, i když jest zříceninou, a snad myslí a přemýšlí nad svým osudem.“
Zámecký park byl založen na konci 18. století. Pamětníci z dob první republiky popisovali pečlivě upravený terén, cesty a pěšiny lemované růžemi. V sousedství pak sad, zelinářskou zahradu, zahradní domek a skleník. Část parku měla přírodně krajinářský styl. V době „užívání“ družstvem byly rozbořeny kamenné tarasy kolem parku, ovocné a okrasné stromy a keře vyporáženy. Park sloužil jako odstavná plocha pro staré stroje k odkládání pneumatik a všemožného dalšího odpadu.
NS Roudný - Přírodní památka Štola Mořic vyhlášena v roce 2014, avšak již od roku 2005 byla štola Mořic chráněna jako evropsky významná lokalita. Jedná se o 300 m dlouhou přímou chodbu s dvěma krátkými odbočkami, která je stabilně zatopená do výšky kolem 1 m. Sloužila jako odvodňovací štola zlatodolu. Důvodem ochrany je významné zimoviště pěti druhů netopýrů - velkého, vodního, ušatého, dlouhouchého a řasnatého). Veřejnosti proto není přístupná.
geologické zajímavosti:
Ložisko zlata na Roudném v krystaliniku moldanubika je svým vznikem vázané na masiv blanické ortorul. Mezi zdejšími horninami převládají sillimanit-biotitické pararuly, které obsahují zejména křemen, živce, slídy (biotit a v menší míře muskovit) a dále pak sillimanit, apatit, pyrit a granáty. Pararulou prostupují kvarcity a žilné vyvřeliny aplitů a pegmatitů. Kromě toho se zde vyskytují pyroxenity, amfibolity a skarn. Síť rudních žil zlata vznikla hydrotermální mineralizací v místě křížení poruch blanické brázdy. V oblasti ložiska Roudný, které patří mezi mineralogicky chudší ložiska, se zlato vyskytuje jako elektrun, t.j. světle žluté zlato o nízké ryzosti. Zlato je převážně mikroskopicky rozptýlené v šedém až šedomodrém křemenu, který tvoří většinu výplně žil, a dále v kyzech - zejména v arzenopyritu a pyritu. Viditelné zlato mělo nejčastěji podobu zrníček, většinou do velikosti 1 mm, vtroušenin a plíšků. Větší plíšky zlata o rozměrech do 5 mm se nacházely jen ojediněle. Vzácně se zde našlo zlato v podobě osmibokých krystalků. Z geomorfologického hlediska toto území přináleží do Mladovožické pahorkatiny, která je podcelkem Vlašimské pahorkatiny. Její nejvyšší vrchol Velký Blaník (638 m n. m.) leží zhruba 5,5 km vzdušnou čarou směrem na severovýchod od Roudného.
První písemné zmínky o těžbě zlata v oblasti Roudného pocházejí z roku 1337, kdy král Jan Lucemburský dal doly v Kamberku o zástavy Petrovi z Rožmberka. V okolí řeky Blanice bylo však těženo zlato již v době keltského osídlení tohoto kraje. Na svazích kopce nad vsí Roudný jsou dodnes patrné výrazné známky někdejší povrchové těžby. Později byly hloubeny první šachty. Jedna z nich byla objevena v hloubce 60 metrů v pozdější štole Václav. Středověkou těžbu, v jejímž průběhu by podle odhadů mohla být celkem vytěžena až 1 tuna zlata, pravděpodobně ukončilo období husitských válek. Další těžba je doložena v druhé polovině 18. století, kdy nedaleká Libouň spolu s celým vlašimským panstvím patřila knížecímu rodu Auerspergů. Kromě štoly Václav zde existovaly štoly Pavlína, Josef, Michal a František. Mezi lety 1769 - 1804 bylo v Roudném vytěženo celkem 21 kg zlata. Poté byly téměř po celé 19. století doly opuštěny. V roce 1882 navštívil Roudný profesor František Pošepný, který pak tuto lokalitu doporučil důlnímu podnikateli Mořici Beckerovi. Firma Stantien a Becker zahájila v Roudném práce na výstavbě zlatodolu 1. 5. 1893. Jako první vznikla štola Mořic, později zde byla činnost ukončena a soustředila se na novou štolu Jindřiška (Henrieta), propojenou se štolou Václav. Samotná těžba zlata zde probíhala od roku 1896, zlato bylo získáváno z rudy amalgamací a surovina byla odesílána k dalšímu zpracování do německého Freiberku. Po smrti Mořice Beckera v roce 1901 byl důl dán do dražby a v roce 1903 jej získala anglická společnost Sugdan a Fischer. Následovala rozsáhlá modernizace dolu a 10. 9. 1904 byla obnovena těžba. Zatímco v roce 1901 v dole pracovalo asi 70 osob, po modernizaci bylo v Roudném zaměstnáno již na 400 horníků a dělníků. Štola Václav, spojená s Jindřiškou, která sloužila jako větrací šachta, byla dále spojena s jámou Albert (pozdější Aleška). V roce 1912 se již těžilo v hloubce 300 metrů, do roku 1930 dosáhla štola Václav hloubky 450 metrů. Zpočátku představoval výnos 6 kg zlata za měsíc, později dosáhl až 30 kg. Celkem bylo podle záznamů v letech 1904 -1930 vytěženo 660 000 tun rudy, z níž bylo získáno 5,77 tun zlata. V roce 1929 získal důl nový vlastník, belgicko-francouzská společnost, která však neměla zájem investovat prostředky a důl dále modernizovat. V důsledku toho byla 11. října 1930 těžba zlata v Dole Roudný ukončena a přes určité snahy již nebyla obnovena. Po skončení 2. sv.války bylo v červnu 1946 rozhodnuto o obnovení kutacích prací na Roudném. Úkol byl svěřen podniku Příbramské rudné doly. Následovalo odčerpání vody ze zatopeného dolu a vysoušení šachet, jáma Aleška byla proražena na povrch jako náhrada za poškozenou štolu Václav. Probíhalo budování infrastruktury a zázemí pro zaměstnance, byly odebírány vzorky rudy, a to i z nejhlubšího patra, které bylo založeno v hloubce 510 metrů. Bylo zjištěno značné množství zbytkové zlatonosné rudy, avšak z ekonomických důvodů byly přípravné práce ukončeny v roce 1956 a těžba nebyla obnovena. Přesto určité průzkumné práce zde probíhaly i v následujících desetiletích. Velký zájem o Důl Roudný začaly projevovat zahraniční těžařské společnosti po roce 1990 v souvislosti se změnou politické situace po rozpadu tzv. sovětského bloku. Tyto snahy o zahájení geologického průzkumu a následné těžby zlata byly však vždy vládou ČR odmítnuty, přičemž toto odmítnutí podpořila i veřejnost v regionu.
Lokalita Zvěstov – Stříbrnice
Trychtýře pinek mají průměr do 3 m a jsou patrně staršího data. Další výrazné práce jsou patrné cca 700 m východně od Předního vrchu na tzv. Stříbrnici. Zde je řada výraznějších pinek orientovaných severojižně. V této řadě jsou i dvě hlubší trychtýřovité propadliny po dvou šachticích. Kolem nich jsou výraznější haldy. V okolí jsou zbytky vrtných jader. Halda kolem jižní šachtice byla z části rozvezena. Severně od řady pinek se v protisvahu za potokem nalézá zasypané ústí štoly Alois. Na odkrytém svahu je možnost nálezu některých minerálů, které se zde vyskytly. Jedná se především o křemen a baryt, které tvoří převážnou složku žíloviny. Místy je v křemeno-barytové žilovině vtroušený sfalerit. Dále jsou zde některé sekundární minerály po větrání mědi – modrý azurit a zelený malachit.
Kdy se začalo s těžbou rud v okolí Předního vrchu, není přesně známo. První písemná zmínka je až z první poloviny 20. století. Patrně nejstaršího data (snad středověké) je pinkové pole na „Skalkách“ a část pinek u „Stříbrnice“. Výraznější práce, především na dvou šachticích, však byly prováděny patrně až na přelomu 19. a 20. století. Tyto práce lze dát do souvislosti s činností firmy Stantien & Becker, která tehdy těžila zlato na Roudném, ale rovněž prováděla průzkumné práce v širším okolí. Za účelem ověření severní části rudné žíly byla v roce 1957 založena štola Alois. Kvalita rudy však nebyla dobrá a ražba štoly byla zastavena v 95 m. Výsledky průzkumu potvrdily zrudnění s obsahem olova, zinku a mědi, místy s většími obsahy stříbra (kolem 100 g/t), avšak celkové předpokládané zásoby rudy nepřekročily 100 000 t. Takto malé ložisko se těžit nevyplatilo. Okolí ložiska je tvořeno převážně migmatity (hornina složená ze dvou složek, žulové a rulové). Rudní žíla má směr severojižní s úklonem 65 – 75°. Žíla má čočkovitý průběh a její mocnost kolísá od několik cm do cca 50 cm. Délka žíly je 1,3 km. Hlavními složkami žíly je křemen a baryt. Pěkné kousky křemene s malými krystalky zde můžete najít na pinkách. Podle Zvěstova byl v r. 2020 pojmenován nově objevený minerál zvěstovit (Zn). Vzorek se zvěstovitem byl nalezen na malé částečně odkryté haldě po těžbě z ložiska stříbronosných polymetalických rud z vrchu Stříbrnice severně od Zvěstova. Dosud nebyla nalezena žádná jiná lokalita jeho výskytu. V roce 2022 byl ve vzorcích ze Zvěstova nalezen také argentotetaedrit. Ten byl dosud objeven u slovenské Kremnice a také v Legenbachu ve Švýcarsku.