V toulkách si prohlédneme město Votice a procházkou krajinou České Sibiře přes vesničky Hostišov a Mysletice dojdeme k poutní kapli sv. Vojtěcha.
Město Votice leží na úpatí Votické vrchoviny, na konci údolí táhnoucího se od Olbramovic. Na severovýchod se táhne výrazný hřbet směrem k Olbramovicím, Benešovu a Ostředku. Na jih pak pokračuje k Mezivratům a Miličínu. Původně se osada jmenovala Otice, název Votice byl zaveden v polovině 16. století. V prvním doložení se místní vladykové psali Otičtí z Otic, vladyka Diviš je zmíněn již v roce 1318. Farní kostel sv. Václava je doložen v roce 1350, ves Otice v roce 1359. Podle výsledků archeologického výzkumu došlo k založení osady na významné zemské stezce po roce 1150. Založení kostela se předpokládá kolem roku 1200. Tvrz (hrádek) založená nejspíše ve 14. století stávala na vyvýšenině jižně od kostela (za budovou bývalého pivovaru). Písemný doklad ale pochází až z roku 1542. Rozmach přineslo 15. a 16. století. Status městečka je bezpečně doložen k roku 1474. Na místě vyhořelé tvrze vznikla nová, tzv. Starý zámek. Celý rozsáhlý areál votického sídla zahrnoval i hospodářský dvůr, pivovar a sladovnu (založené v 16. století), a další příslušenství. Nejvýznamnějšími a nejčastějšími řemesly byly tkalcovství, soukenictví a hrnčířství, mnoho obyvatel se přirozeně živila zemědělstvím. Již kolem roku 1530 vznikla ve městě židovská obec. Majitelé panství a města se střídali, k významným držitelům patřili Skuhrovští ze Skuhrova, Šternberkové, Kaplířové ze Sulevic, páni z Vrtby a Vratislavové z Mitrovic. V letech 1627-31 dal Sezima z Vrtby vybudovat františkánský klášter, zároveň v roce 1653 výrazně rozšířit Starý zámek. V té době došlo ke zřízení židovské čtvrti. Nacházela se za severozápadním koutem náměstí. Měla podobu celistvého obdélného dvora se synagogou uprostřed. Votice byly i obchodním centrem oblasti. Údajně se tudy až do 19. století dopravovala sůl ze Zrůbku na řece Vltavě do Načeradce. Základem ekonomiky Votic dále byly drobné živnosti a řemesla. Městečko trpělo četnými velkými požáry, především v letech 1661 a 1693, 1731, 1746, což ovlivňovalo i jeho přestavby. Město je poprvé zmíněno v roce 1757, pak znovu v roce 1840. K rozvoji města přispěla nová trasa a přestavba císařské silnice procházející městem. Později zmodernizování státní silnice v roce 1843 a otevření železniční tratě Praha - České Budějovice v roce 1871. Od roku 1850 se Votice staly sídlem okresního hejtmanství, okresního soudu, berního úřadu a četnické stanice. V roce 1868 připadly Votice do politického okresu Sedlčany. V letech 1880-81 vyrostla v Pražské ulici velká budova obecné školy, v roce 1899 školy měšťanské. Až po roce 1918 nastal výraznější stavební rozvoj. Druhá světová válka přinesla zánik votické židovské obce, v letech 1949-50 byla zbořena synagoga a většina domů ghetta. V roce 1949 se staly Votice okresním městem, zůstaly jím do roku 1960. Do zemědělské oblasti na konci 50. let pronikl průmysl. V roce 1956 se po základní odborné škole nastěhoval do zrušeného kláštera závod Tesla, po roce 1960 začala výstavba jeho nových objektů. Po roce 1961 zahájil provoz Laboratorních potřeb Praha (dnes Sklárny Kavalier). Téměř tisíc zaměstnanců měl Státní statek, hospodařil na 8122 ha zemědělské půdy na Voticku a Sedlecku. Význam města poněkud vzrostl. Necitlivým zásahem byla výstavba obchodního domu Jednota (1980) a městského národního výboru (1983) na náměstí.
Z autobusového nádraží se vydáme ke kostelu sv. Václava. V jádru zřejmě románský kostel z roku kolem 1200, byl po požáru města v letech 1731-1733 zcela zbarokizován. Mohutná jednolodní stavba s pravoúhlým kněžištěm a kaplí sv. Jana Nepomuckého má v severozápadním nároží vysokou věž s vyhlídkou. Tzv. „Václavka“ je otevřena od června do září. Z vyhlídky ve výšce 35 metrů nad zemí se lze kochat pohledem na město a blízké okolí. Předtím je ale třeba vystoupat po 135 schodech. Ve věži se nachází také stálá výstava malíře a grafika Vladislava Kasky, funkční hodinový stroj s bicími zvonky a zvony sv. Václava a Vojtěcha. Do roku 1811 obklopoval kostel hřbitov. Před kostelem byl v roce 1937 odhalen pomník Blanických rytířů a sv. Václava od sochaře Čeňka Vosmíka. Na památníku byla vtesána jména obou prezidentů a dalších členů vlády, za německé okupace musela být odstraněna, Kolem kostela projdeme bránou mezi křídly „Starého zámku“. Obě křídla mají dochované renesanční štíty. Votické sídlo zahrnovalo v roce 1567 starou tvrz, nové sídlo, poplužní dvůr, pivovar, sladovnu a spilku. V roce 1619 zámek vyhořel, v roce 1653 byl rozšířen, znovu vyhořel v roce 1731. Západní křídlo bylo opraveno, jižní později upraveno na byt sládka, severní se stalo pivovarem, který stál do té doby ve dvoře. Ve dvoře stál bývalý lihovar, ten byl zas později přestavěn na sušárnu brambor. Dále i sýpka z poloviny 18. století. Na konci 19. století byl pivovar po požáru přestavěn a rozšířen o hvozd, postaven komín. Ke zrušení pivovaru, který založili Skuhrovští ze Skuhrova pravděpodobně již po roce 1554, došlo v roce 1955. Z původního renesančních budov vidíme pouze renesanční štíty, západní je dělen do mnoha polí římsami a pilastry. Pamětní deska na druhém štítu připomíná, že zde žil Kašpar Kaplíř ze Sulevic, český rytíř popravený 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. Tento rozsáhlý areál tvoří dominantu města. Je složen z několika mimořádně hodnotných budov, dvě stavení v severozápadním rohu dvora mají původní renesanční jádra.
Ze dvora areálu pojmenovaného Kaplířovo náměstí pokračujeme k „Novému zámku“, který leží v sousedství kláštera. Vznikl přestavbou tzv. panského domu, který koupil v roce 1775 Arnošt ml. z Vrtby a začal ho využívat jako nové sídlo. Po roce 1836 ho využívali jen vrchnostenští úředníci, Vratislavové z Mitrovic sídlili na zámku v Chotýšanech. Kolem Penny Marketu půjdeme na Komenského náměstí. Vzniklo nejspíše již ve 14. století jako střed městečka, vytyčeného západně od původní vsi, založené podél dnešní Táborské ulice. První zmínka o budově radnice pochází z roku 1661, kdy byla zničena požárem. Následovaly další požáry a přestavby, současná podoba pochází z roku 1838 s úpravou v roce 1854. Dnes zde sídlí turistické informační centrum města. Stavby socialismu bohužel pronikly i do historického centra. Tři domy ustoupily stavbě obchodního domu, starobylý dům u Kopfsteinů stavbě městského národního výboru, dnes již upravené budově radnice. Přesto si historické jádro města zachovalo historickou hodnotu. Ke spodní straně radnice přiléhal patricijský dům. V roce 1818 ho koupil mydlář Jan Kopfstein a v držení rodu byl až do doby 1. republiky. Dům byl zbořen a v roce 1982 otevřena brutální nevzhledná budova městského národního výboru. Po výrazných úpravách dnes působí mnohem vlídněji. Budova pošty pochází z roku 1931. Asi nejzdobnější budova náměstí patří České spořitelně. Původně zde sídlila Okresní hospodářská záložna, zřízená ve městě v roce 1882. Zdobná dvoupatrová budova vznikla v letech 1909-10 ve spodní části náměstí na místě zbouraných historických domů. Ty bohužel patřily nejen k nejstarším, ale i nejzdobnějším s renesančními štíty. Nedaleko, v Kaplířově ulici, můžeme vidět zajímavé památkově chráněné domy. čp.83 stojí na kraji náměstí a je ukázkou maloměstské obytné zástavby z 1. poloviny 19. století. Citlivě zrekonstruovaná v jádru klasicistní stavba má jednoduché fasády, do ulice vybíhá výstupek (rizalit). Nedaleko vidíme čp.85 z konce 18. století. Patří k zástupcům maloměstské barokní zástavby. Hlavní jižní štít je mezi okny zdoben nástěnnou malbou s motivem Panny Marie a vrcholovými vázami.
Vrátíme se na náměstí. Současná kašna byla zřízena v roce 1851, nahradila původní z roku 1681.Mariánský sloup z roku 1715 na Komenského náměstí se sochami sv. Barbory, Rozálie, Rocha a Sebastiana od M. J.J. Brokofa z poloviny 18. století. Socha Panny Marie Immaculaty od sochařů bratří Jiříčků pochází z roku 1877. Nahradila původní sloup s obrazy sv. Floriána, Václava, Vojtěcha, a Panny Marie a v jeho ve výklenku sochou sv. Jana Nepomuckého. V severozápadním rohu náměstí se nacházela brána, kterou se vcházelo do židovského města. Židovské obyvatelstvo tvořilo ve Voticích významnou a početnou skupinu. Nejspíše na počátku 16. století se začali usazovat v jednotlivých domcích za městem, později také ve městě. Během 17. a 18. století se většina Židů nastěhovala do domků na panském gruntě, a tak vzniklo židovské město. Uprostřed bylo náměstí, jeho dolní část uzavírala synagoga. Další židovské domy stály směrem k nynější Pražské ulici. Synagoga vyhořela v roce 1661 a byla vystavěna nová, která vyhořela v letech 1693 a 1724. Znovu pak v roce 1746, kdy s ní byly zničeny i všechny domky v židovském městě a lazaret, který stával za židovskou školou. Roku 1849 byla restaurována a byly k ní na severní straně přistavěny dva byty. Bývalá židovská škola je jednopatrová budova na Malém náměstí, nyní sídlo LŠU. Připomíná se již v polovině 19. století. Původně bývala přízemní, v roce 1864 bylo přistavěno poschodí. Nejprve šlo o školu německou, docházeli do ní žáci jiného vyznání, Jeden čas měla tři třídy se 130 žáky. Od roku 1898 byla změnila na českou. V roce 1905 byla židovská škola zrušena a přeměněna na byty. V letech 1869-80 žilo ve Voticích 340 židů, tvořili téměř šestinu všeho obyvatelstva. Pak nastal trvalý úbytek a v roce 1930 zde žilo 76 židů. Na počátku okupace bylo ve Voticích 42 židovských rodin, 109 osob. Po druhé světové válce se jich vrátilo 12 … V letech 1949-50 došlo k odstranění synagogy a většiny domů gheta. Více si můžete přečíst v dnešních zajímavostech.
V roce 1965 byl do bývalé Kleinovi likérky a octárny v Pražské ulici za ghetem umístěn provoz Laboratorních potřeb, později Skláren Kavalier. Naproti přes ulici vidíme mohutné budovy škol postavené na konci 19. století. Při měšťanské škole z roku 1889 byla zřízena od roku 1892 živnostenská škola pokračovací a při obecné škole z roku 1881 pak od roku 1923 lidová škola hospodářská. Můžeme odbočit doprava a Blanickou ulicí dojdeme na Jánské náměstí, kde stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Další pak můžeme vidět, když se vrátíme do Pražské ulice, najdeme ji napravo nad čp.140. Obě sochy pocházejí z l. poloviny 18. století. Dům čp.140 má zajímavou historii. Byl významnou zájezdní hospodou zvanou Ferdinandka, později Hamburk. Protože tudy vedla stará zemská stezka a později i zemská silnice, šlo o důležitou zastávku formanů, obchodníků i vojáků. Hospoda mívala rozsáhlé stáje a velké výčepní místnosti. Vracíme se zpět k náměstí a odbočíme doprava ulicí 2.odboje. Na Masarykově náměstí byl v rámci oslav 10. výročí republiky 28. října 1928 odhalen pomník padlým vojákům a socha prezidenta T. G. Masaryka. Pomník z pískovce vytvořil sochař Jan Vítězslav Dušek z Tábora. Po příchodu německých okupantů byla socha TGM sejmuta, v roce 1945 se vrátila na své místo. Později byla převezena do zahrady vily na Veselíkově, patřící ÚV KSČ, dnes je uložena v depozitáři muzea v Růžkových Lhoticích. Před pomníkem se sochou byl po 2. světové válce umístěn pomník obětem nacismu.
Za sochou vidíme budovu sokolovny. Základní kámen stavby byl slavnostně položen v roce 1927. Pochází z hory Blaník, vidíme ho na průčelí sokolovny. K dokončení stavba došlo v květnu 1928, 17. června pak k slavnostnímu otevření. Později prošla několika úpravami. Tyršovou ulicí dojdeme k výrazné budově Husova sboru. Modernistický kostel Církve československé husitské byl postaven v roce 1925 podle projektu architekta Tomáše Šaška. Dominantou jinak prosté stavby je 18 metrů vysoká věž zakončená kalichem z měděného plechu. Trojlodí má dřevěný strop, pod vítězným obloukem jednoduchý dřevěný oltář Stůl Páně. Za ním je na dubovém kříži umístěna kopie sochy „Ukřižovaný“ od známého sochaře Františka Bílka, vlevo od oltáře pak reliéf Petr Chelčický od stejného autora. Sbor je využíván především k náboženským účelům, příležitostně se zde konají např. koncerty, výstavy a divadelní představení. Pokračujeme ulicí Palackého, zahneme doleva do Dukelské a kolem hřbitova dojdeme k vysoké klenuté bráně s dvojznakem hrabat Vrtbů (troje parohy) a hrabat Heisensteinů (3 vrchy) v kartuši ze žlutého pískovce. Bránou vejdeme na hřbitov a k Božímu hrobu. Nechala ho postavit Marie Františka z Heisensteinu, sestra hraběte Ferdinanda Františka z Vrtby. Vyslala v roce 1658 do Jeruzaléma františkány, aby přinesli nákres a rozměry Božího hrobu. Stavět se začalo až v roce 1685, 13. dubna 1688 došlo k vysvěcení. Stavba ze žulových kvádrů, kamennou římsou, na plošině ve výšce je vztyčena šestiboká kamenná kopule, nesená v každém rohu dvojicí štíhlých kamenných sloupů s hrubými listovými hlavicemi. Za úzkou klenutou brankou se nachází předsíň, za ní se pak hrob s ležící sochou Krista. Klenba i zdi bývaly dříve vymalovány, kapli osvětlují úzká střílnovitá okénka. Při velké opravě v 60. letech 20. století byla vyměněna kopule, 10 sloupů a některé boční a střešní kvádry. Kolem Božího hrobu dal v letech 1700-1701 hrabě vystavět zeď s třinácti výklenkovými kapličkami pro obrazy křížové cesty. Ve zbytku zdi jsou dosud výklenky patrné. V roce 1784 došlo ke zřízení hřbitova, původně měl sloužit pro pohřbívání františkánů, ale klášter musel souhlasit i s pohřbíváním votických farníků. Stal se tak hřbitovem městským. V roce 1868 zde byl vztyčen kamenný kříž.
Přejdeme ulici a sejdeme ke klášteru. Františkánský konvent u kostela sv. Františka Serafinského byl založen v roce 1627 hrabětem Sezimou z Vrtby jako poděkování za narození syna. Současně chtěl podpořit rekatolizaci kraje. Stavba proběhla v letech 1627-29, na jaře roku 1630 se přistěhovalo 12 františkánů kvardiánem. Před průčelím kostela je terasa s dvěma barokními sokly s na plechu namalovanými postavami sv. Jana Nepomuckého a Antonína Paduánského. Klášterní pozdně renesanční kostel vysvěcený v roce 1631 má pozoruhodný vstupní portál, polygonálně zakončené kněžiště, hrotitá okna i vítězný oblouk. V roce 1700 byla přistavěna kaple Panny Marie. V roce 1766 pak zahájena výrazná přestavba kláštera, dokončená v roce 1771, klášter tak získal současnou podobu. Konventní křídla byla postupně zbořena a nahrazena novými, upraveny fasády, zřízena domácí kaple Panny Marie Pasovské, vystavěny i byty pro čeledíny, zahradníka, zbořena kaplička sv. Anny před klášterem. Chloubou kláštera byla rozsáhlá knihovna. V roce 1943 byl do kláštera přemístěn sedlčanský okresní úřad. Po válce byl františkánům vrácen, ale v roce 1949 se stal sídlem okresního úřadu votického. V noci z 13. 4. na 14. 4.1950 ve dvě hodiny ráno vtrhli do kláštera příslušníci státní bezpečnosti. Františkáni byli odvlečeni do kláštera v Oseku u Duchcova, kde byli internováni. Významná klášterní knihovna byla částečně odvezena, část knih skončila ve sběru. V prostorách kláštera pak sídlil v letech 1949-52 Okresní národní výbor. Také příslušné oddělení Státní bezpečnosti. Nejtemnějším obdobím budov kláštera se stalo období kolektivizace. Režim se snažil zlikvidovat soukromě hospodařící zemědělce a živnostníky, další zastrašit. Smyšlenými přečiny a vykonstruovanými procesy se snažil zlomit jejich odpor. První obětí se stal zemědělec Josef Hons z Křekovic. Krátce po brutálních výsleších ve vyšetřovacích místnostech StB v prostorách kláštera zemřel v Praze na následky nelidského týrání. Krátký čas po roce 1952 zde pak byla umístěna škola a internát základní školy odborné. V letech 1956-97 využíval areál podnik Tesla, poté byl vrácen řádu. Po roce 1960 byly pro závod postaveny nové výrobní objekty v klášterní zahradě, která tím zanikla. V současnosti patří kostel a přilehlé křídlo, kde se nachází Galerie sv. Františka, Římskokatolické farnosti. Zbývající tři křídla jsou od roku 2012 majetkem města. Zakoupilo je od Provincie bratří františkánů a po rozsáhlé rekonstrukci je zpřístupnilo veřejnosti. Klášter lze navštívit při komentované prohlídce jednotlivých expozic, nebo při výstavách a jiných akcích. Nacházejí se zde stálé expozice: Ze života františkánů, Vlastivědná expozice, „Ve jménu šťastných zítřků“ Kolektivizace na Voticku, Bitva u Jankova 1645 a Galerie sv. Františka.
Vrátíme se ke hřbitovu a Zámeckou ulicí obejdeme areál společnosti Nvision. Vpravo pak vidíme areál se skleníky Motýlária Votice, který můžeme navštívit v červenci a v srpnu. Dlouhá léta opuštěné skleníky jsou využity pro chov našich druhů motýlů. Cílem je ukázat krásu a význam tohoto hmyzu, ale i jeho zranitelnost. Poznat jeho složitý vývoj od housenky, kukly až po dospělé motýly. Některé druhy již v naší přírodě spatříte jen výjimečně. Kromě skleníků s rámy bez skleněných výplní lze odpočívat na louce nebo u jezírka, v nedaleké budově ekocentra můžeme navštívit výstavu motýlích fotografií Marka Vojtíška, nebo vitríny se zapůjčenými exponáty motýlů z českých muzeí a od entomologů. Starý ovocný sad u motýlária nám má připomene podobu, pestrost a význam původních sadů. Jsou zde umístěny informačním tabule s hracími prvky pro nejmenší. Na rohu ulice Závětří půjdeme doprava a vystoupáme k Aleji svobody vysázené v roce 2018 městem Votice ke 100letému výročí vzniku republiky. Na jejím konci nás čeká kamenná vyhlídka s naučnými tabulemi, pěkným výhledem na město a okolí, geologická expozice a turistický přístřešek. Další zhruba 1 km cesty pak není značen. Jdeme loukou podél meze. Před lesem uhneme vpravo a po polní cestě dojdeme až k půvabné výklenkové kapličce. Podle zbytků nápisu je zasvěcena Matce Boží a pochází z roku 1937. Vpravo v dáli vidíme na kopci osamělý strom. Tento javor roste údajně v místech zvaném „na spravedlnosti“, stávala zde šibenice.
Připojíme na žlutou a červenou turistickou značku, zároveň na trasu naučné stezky Za tajemnými pověstmi Voticka. Doleva dojdeme po silnici do Hostišova. S vesnicí je spjat život novináře, spisovatele a politika Jana Herbena (1857-1936). Jeho dům můžeme vidět, když projdeme malou návsí a pokračujeme rovně. Dnes bohužel poněkud zapomenutý novinář a spisovatel si jí nechal postavit v letech 1901-1902 podle návrhu architekta Jana Kotěry, ve stylu moderny s prvky lidové architektury. Půvabná přízemní secesní vila s obytným podkrovím je zděná, částečně hrázděná. V interiéru jsou dosud zachované vyřezávané trámové stropy, dřevěné schodiště, na verandě malby. Památkově chráněný dům má původní dispozici i mnoho detailů. Více si můžete přečíst v dnešních zajímavostech. Procházíme oblastí mezi Voticemi a Miličínem, která bývá pro své chladnější klimatické podmínky označována jako Česká Sibiř. Za autora tohoto označení je považován právě Jan Herben, který toto pojmenování použil ve fejetonu V České Sibiři a v knize Hostišov. Sám však kraj nejčastěji nazýval Táborskem. Podejdeme státní silnici a vejdeme do lesa. Z trasy je možné krátkou zacházkou dojít ke dvoru Buchov. Na ostrůvku v rybníku se dochovaly terénní pozůstatky středověkého tvrziště. Stávala na něm obranná věž tvrze, další budovy dvora stály na břehu. Dosud nebyl proveden podrobný průzkum, předpokládá se, že jde o sídlo venkovské drobné šlechty z 13.–15. století.
Dále se držíme žluté značky a naučné stezky. Míjíme polosamotu Hory a projdeme Mysleticemi. Vesnice proslavil slavný malíř Antonín Slavíček (1870-1910), který často navštěvoval svého přítele Jana Herbena v Hostišově. Obrazy Pohorská vesnice a Cesta do vsi, zachycují právě Hory a Mysletice. Již z dálky vidíme na dnes holém vrchu Větrov poutní kapli sv. Vojtěcha. Nechal ji vystavět Hrabě Ferdinand František z Vrtby jako dík za to, že Votice nezasáhl mor, který v roce 1680 vypukl v Čechách. Pod kaplí stojí kamenný stůl, který údajně sloužil jako kazatelna. Ke kapli se konaly svatovojtěšské poutě a procesí. Zajímavá je i historka, že ještě před zřízením kaple sídlili na Větrově poustevníci. Poslední, Tomáš Budínský, měl vous až na prsa, chodil i v zimě bos, lidé si ho velmi vážili. Na vrcholu hory stál kříž, k němuž vedly ve skále vytesané schody. Poustevna se údajně nacházela ve skalách na západní straně. Když tu dal hrabě vystavět kapli, byla poustevna zvaná „V Emauzích“ zrušena, poustevník se s dovolením hraběte přestěhoval do Votic. Votičtí mu věnovali pozemek, kde si vystavěl domek, oženil se a měl 5 dětí. Les postižený kůrovcovou kalamitou je z velké části vykácen, stráně jsou posety zbytky po těžbě. Okolí působí apokalypticky. Jedinou výhodou je, že se otevírají výhledy do krajiny. Voda ve studánce nedaleko kaple byla brzy mezi lidem vyhlášena za léčivou, zázračnou. U studánky byla v roce 1933 díky votickému faráři Petru Kurzovi vystavěna šestiboká kaplička připomínající altán. V době naší procházky byl krátký úsek cesta rozježděný těžkou technikou a neschůdný, po kraji holiny se šlo poněkud lépe. Ke kapli se dříve chodilo lesní cestou, kolem dřevěného kříže z roku 1823. Ten stál mezi kamennými sochami Panny Marie a sv. Jana Evangelisty asi z 18. století. Pískovcové sochy „kalvárie“ byly v roce 2018 opraveny. Můžeme k nim lesem sejít, ale pak se vrátíme k trase. Projdeme po okraji osady Amerika, kterou jako letní kolonii založil podnikavý kožešník J. Přenosil v roce 1925.
Další osada se jmenuje Lysá, první zmínka o ní pochází již z roku 1407. Za ní scházíme pěkným úvozem. Rozsáhlé sady na protějším svahu Čeřenské hory za silnicí na Jankov se rozkládají na menším vrchu tzv. Vápenky (dříve Bílá hora). V její spodní části se těžil vápenec, který byl pak pálen v kruhových pecích. Poslední byla vystavěna v roce 1880, pálilo se v ní do roku 1929, kdy vápenka přestala vynášet. A po chvíli jsme zpět ve Voticích. Za návštěvu určitě stojí židovský hřbitov zřízený v roce 1538. Původně se k němu vcházelo z Vápenné uličky. Od roku 1885 pak z Táborské ulice, kdy byla také vystavěna márnice a obřadní síň. Nejstarší náhrobní kameny pocházejí z roku 1716 a 1720. Starší kameny byly údajně použity ke dláždění, některé byly zazděny do hřbitovní zdi nápisem dovnitř. V 90. letech byl hřbitov po létech chátrání a ničení obnoven. Opravena byla i budova obřadní síně. V ní můžeme vidět výstavu věnovanou historii Židů a židovským památkám ve Voticích a okolí. Klíče od hřbitova a expozice jsou v Informačním centru. Židovský hřbitov je dnes jedinou památkou na kdysi významnou židovskou obec. V Táborské ulici stojí za povšimnutí jednopatrová budova fary č.57 s branou do dvora. Vznikla po požáru v roce 1731 přestavbou starší farní budovy, údajně sloužila do roku 1580 jako sbor Jednoty bratrské. Dnes už bohužel nic nepřipomíná slavnou historii domu čp.61 na rohu Javorské ulice. Jako nová škola byl postaven v roce 1816 na místě staré školy. Později zde sídlilo okresní zastupitelstvo. Ve dvou přízemních místnostech mělo své sbírky okresní muzeum, založené v roce 1925 stavitelem Vojtěchem Vrzalem a ředitelem školy Čeňkem Habartem. Zaniklo po roce 1948.
Zrekonstruované a upravené historické jádro města, další památky a nejen historické budovy, působí velmi přívětivě. To se bohužel nedá říci o areálech nového a starého zámku. Jen opravené střechy zatím brání zkáze a dávají tak naději. Mnohé památky v okolí (např. Zámek ve Zvěstově, Pravoníně, Libouni) se zachránit podařilo. Tak přejeme Voticím, aby našli pro tyto ohrožené objekty nové využití, podařilo se jim získat prostředky a hlavně, aby jim vydržel elán. Protože nás město velmi příjemně překvapilo a upozorňuje na sebe i aktivitami kulturními a sportovními.
Mapa výletu:
Zdroje:
Pavlovský, Pavel: Vyprávění o Voticích. Praha maroli 2000
www.dumazahrada.cz/clanek/herbenuv-hostisov
www.kudyznudy.cz/aktivity/herbenova-vila-v-hostisove
www.mesto-votice.cz
pamatkovykatalog.cz
wikipedia .cs
Zajímavosti:
Jan Herben pocházel z Brumovic u Hustopečí. Vystudoval dějiny, zeměpis a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Svou novinářskou dráhu začínal jako redaktor Národních listů. K významnému rozvoji žurnalistiky i literatury přispěl, když založil vlastní čtrnáctideník, posléze deník, Čas, který hlásal myšlenky realistů. Vydával také beletristickou přílohu Besedy Času, a díky ní objevil řadu nových spisovatelů, mimo jiné například Petra Bezruče či autora Broučků Jana Karafiáta. Do jeho domu v Hostišově přijížděla řada přátel, politiků i umělců. Za první republiky pracoval v Lidových novinách spolu s bratry Čapkovými a celoživotně obdivoval našeho prvního prezidenta profesora Tomáše Garrigua Masaryka. Ten ho také v Hostišově navštívil v letech 1919, 1923 a 1929.
Jan Herben venkov miloval. Bydlel sice v Praze, ale za svůj letní byt si vybral Hostišov u Votic. Nejprve si zde pronajímal letní byt, ale po pěti letech se rozhodl, že si v této obci nechá postavit vlastní dům. Koupil pozemek a požádal mladého pražského architekta Jana Kotěru o projekt. Ten vyhověl a podle Kotěrova návrhu vilu pak postavil v roce 1902 votický stavitel Emanuel Vrzal. Mnozí lidé výsledek kritizovali, dokonce krajinář Antonín Slavíček Herbenovi vynadal, že zkazil ráz půvabné vesničky. Ale Herben byl s podobou domu spokojen: „Nic tak krásného a důmyslného jsem nečekal, bylo mi, jako by nás umělec povyšoval do vyššího stavu. Byla to úhledná vila s rázem idealizované rezidence amerického Čecha a s duchem české horské chalupy. Stavba byla projektovaná jako obdélník s průnikem dvou os. Vilu přikryla mohutná střecha s přesahem a atypicky lomenou valbou bočního štítu. Na stranu obrácenou k cestě bylo umístěné hrázdění v červenohnědé barvě, které se stalo výrazným zdobným prostředkem. Předsíň otevíral půlkruhový oblouk, který připomíná vchod do moravského sklípku. Tento architektonický prvek vznikl na přání budoucího majitele domu. Směrem do zahrady pak přízemí objímala veranda s nízkým dřevěným zábradlím zdobeným vyřezávanými srdíčky. Verandu dotvořil nástěnnými malbami akademický malíř Jan Panuška, pocházející z blízké Zdeboře. Do předsíně ústily všechny místnosti a úzké dřevěné schodiště spojující přízemí s podkrovím. Přibližně polovinu domu zabírala velká světnice s krbem, která byla vlastně nejen pracovnou, ale i přijímacím pokojem. I přes drobné úpravy si dodnes Herbenova vila zachovala svou původní tvář. K domu přirozeně patřila zahrada, která Jana Herbena okouzlila a láska k půdě v něm hluboce zakořenila. Sám o tom říkal: „Čtyři sta čtverečních sáhů v království českém, jež praotcové a otcové naši drželi, držím nyní já – já, Jan Herben. Snad bych tomu nebyl věřil před lety, že já budu v druhé polovině svého života běhat po zahradě s rýčem a lopatou, sotit se umorousaný, zaprášený, poškrábaný na rukou a zarudlý v tváři, a je to pravda. A mám na vous vypočítáno, čeho ta zahrádka ještě potřebuje: tu bude trávník, tam zelenina, tam kolem celého plotu fazole a slunečnice. Chci to dělat sám vlastníma rukama.“
Jan Herben sice nakonec zemřel v roce 1936 v Praze a je pohřben na Olšanských hřbitovech, ale jeho dům i zahrada v Hostišově stále žije, obývána lidmi, kteří si váží odkazu svých předků. A krajina severního Táborska je dodnes nazývána Českou Sibiří, jak ji pojmenoval podle místního zvyku Jan Herben ve své literární tvorbě. Z díla dnes poněkud zapomenutého spisovatele zmíníme alespoň knihu Hostišov – historické a přírodní obrázky z Táborska. Slavný literární kritik F. X. Šalda ji považoval za vrchol Herbenovy tvorby. Nejrozsáhlejším dílem pak byla románová kronika z jižních Čech nazvaná Do třetího a čtvrtého pokolení. Ještě slova Vladislava Vančury: „V Herbenově domku je střed kraje. Člověk sem přichází jako k nějakému hradu či rozhledně či k místu označenému v cestovních příručkách třemi hvězdičkami. Možná, že ani na průčelí, ani uvnitř není nic zvláštního, ale poutník stojí před vrátky, protože to patří k věci. Samozřejmě! Kdyby byl na Náchodsku, zabrousil by k Starému Bělidlu, v končinách Herbenových musí za Herbenem. A je mu přitom blaze. Obestírá jej jakási důvěrnost, nese se jako chudý příbuzný panstvím svého pana strýce, kráčí po stopách příběhů a každý kout je pojmenován a určen a objeven a dobyt právě pro něho. Jaký tedy div, že putující čtenář dorazil právě k mistrovu domku? Jaký div, že se mu zachtělo slyšet příběh, který velký epik zamlčel, jaký div že by rád ulovil nějakou pravdu nebo pravdičku o osobnosti svého básníka?“
Tragédie Židů:
Židovské město bývalo uzavřeno dvěma brankami. "Hořejší" byla vedle lazaretu mezi dvěma dnes již neexistujícími domy Štronerovým a Metzkrovým. Je to přibližně v místech na ulici proti vchodu do skláren Kavalier. Cesta od branky vedla rovně směrem do ulice, která dnes směřuje na Srbický kopec. Dříve zde již začínaly aleje zvané "židovské". Za "hořejší" brankou končilo město. "Dolejší" branka byla mezi domy čp. 68 a čp. 366 na náměstí. Obě branky pocházely ze 17. století a bývaly na noc uzavírány. Také v čas nebezpečí nebo protižidovských bouři byly branky uzavřeny. Obě stály ještě v r.1848. Židovské domy v židovském městě tvořily dvoje pořadí, táhly se do nynější Pražské ulice a končily vinopalnou. Zde později bývala Kleinova likérka a výrobna octa Radicor. Dnes tyto domy patří Sklárnám. První spolehlivé zprávy o počtu židů pocházejí z r. 1788. Tehdy tu bylo 17 židovských domů a 15 židovských rodin se 195 členy. V dalších letech však židů stále přibývalo. Roku 1869-80 jich bylo 340, tvořili téměř šestinu všeho obyvatelstva. Po těchto letech nastal stálý úbytek: r. 1890 - 251, r. 1900 - 239, r. 1910 - 163, r. 1921 - 114, r.1930 už jen 76.
Uprostřed židovského města bylo náměstí. Dole uzavírala náměstí synagoga. Stávala prý původně trochu dál na jih. Když r.1661 vyhořela téměř do základů, byla vystavěna v místech, kde pak stála až do svého zbourání. Toto místo je dnes přibližně ohraničeno chodníkem a trávníkem. Synagoga však zabírala plochu mnohem větší. Mezi ní a sousedními domy byly jen úzké uličky. Synagoga ještě vyhořela roku 1693, 1724 a 31. října 1746, kdy s ní byly zničeny i všechny domky v židovském městě a lazaret, který stával za židovskou školou. Budova nové synagogy pocházela z roku 1724, slohy renesanční a barokní. To se dalo vyčíst z židovského letopočtu na prostřední části klenby. Roku 1849 byla restaurována a byly k ní na severní straně přistavěny dva byty. Jeden z nich pro rabína. Původně se do synagogy vcházelo z jihu, od roku 1878 novou přístavbou od západu. Nahoře po stranách byly galerie pro ženy, v jedné z nich byly od roku 1885 varhany. Přízemek byl vyhrazen pro muže. Mezi dvěma okny s barevnými skly stál pěkně vypracovaný stánek úmluvy, ve kterém bylo několik svitků pergamenu se Starým zákonem. Stánek zakrývala opona, zvaná "peroches". Nad ní byla dřevěná draperie s vyobrazením náčiní chrámu Šalamounova a náprsního štítu velekněze s 12 různobarevnými "drahokameny", znázorňujícími 12 kmenů izraelských. Nejvýše v oválném rámci bylo deset Božích přikázání.
V roce 1938 se z obsazeného pohraničí přistěhovaly do Votic židovské rodiny, které měly zde své blízké příbuzné. Celkem se přistěhovalo 10 rodin s 29 příslušníky. Na počátku okupace bylo ve Voticích 42 židovských rodin o počtu 109 osob. Po příchodu okupantů postupně přicházely v platnost norimberské zákony. Židovské obchody a živnosti byly zavírány, od roku 1940 nesměly židovské děti chodit do školy, židé byli vyloučeni ze všech spolků, byli označeni žlutou šesticípou hvězdou, nesměli se stýkat s ostatními obyvateli města, nesměli po 20. hodině vycházet z domu, museli odevzdat rozhlasové přijímače, fotoaparáty, sportovní potřeby, kožichy, koberce. Měli stanoveny nákupní hodiny, nesměli chodit k holičům, používat veřejných dopravních prostředků, opouštět katastr města. Tento zákaz se stal osudným třem starým mužům (Kaudersovi staršímu, Pachnerovi a Blochovi). Všichni tři překročili hranice města a byli přistiženi (zřejmě na udání) u Střelítova na procházce, odvezeni a ubiti. Jeden na Pankráci, druhý v Malé pevnosti v Terezíně a třetí v Mauthausenu. To se stalo již v roce 1941. V této době se ve Voticích objevili přisluhovači Němců, kteří začali psát do protižidovského časopisu Arijský boj. Židovské rodiny byly postupně sestěhovány do společných bytů. 31. března 1942 byli náhle vystěhováni všichni židé z Benešova a velká část jich byla nastěhována do Votic k židovským rodinám, žijícím ve velmi stísněných poměrech. Do Votic se tehdy přistěhovalo dalších 36 židovských rodin, celkem 79 osob. Všichni židé byli 1. září 1942 odvezeni s transportem Bd táborského Oberlandratu v celkovém počtu 1000 osob do Terezína. Jenom nepatrná část zůstala v Terezíně, kde v té době bylo vězněno na 60 000 lidí. Většina votických židů po doplnění transportu (opět na 1000 osob) odešla jako transport Bk do Malého Trosince u Minsku, kde 10. září 1942 byli všichni postříleni nebo otráveni plynem. Ze 109 osob z Votic přežilo 12 lidi, ze 79 osob z Benešova 6 lidí. Tedy ze 188 osob se vrátilo jen 18.