Dnes nás Toulky zavedou na Sedlčansko. Z Radíče půjdeme ke zřícenině hradu Kozí hřbet a kolem dvora Hradnice, kde se natáčel film Juraje Herze Petrolejové lampy. Projdeme významným halštatským hradištěm a keltským oppidem Hrazany a kolem zbytků hradu Ostromeč. Užijeme si krásné výhledy na vltavskou zátoku Slapské přehrady.
První zmínka o panství Radíč je z roku 1333, kdy zde sídlil Odolen z Radíče. Původně zde stávala gotická rytířská tvrz, patřící rodu Valovských z Úsuší. Ta prošla po roce 1575 renesanční přestavbou, jejíž některé prvky jsou zachovány v interiéru zámku. V 2. polovině 17. století vyhořela a před rokem 1683 došlo k přestavbě na jednopatrový raně barokní zámek. Autorství dostavby zámku a blízké kaple se přisuzuje Antoniu Portovi, významnému staviteli lobkovických knížat z Vysokého Chlumce. Čtyři křídla zámku svírají uvnitř arkádový dvůr. Celé východnío křídlo v prvním patře zaujímá barokní sál. Interiér zámku byl bohatě zdoben štukaturami a malbami. Kolem roku 1710 byla zřejmě vnitřní výzdoba dokončena. Z velké části se zachovala do dnešní doby. Zejména pokoje v celém jižním křídle zámku jsou zdobeny nástropními malbami s mytologickými a starozákonnými výjevy, které byly obnoveny v 80. letech minulého století.
Panství Radíč držela celá řada různých majitelů. Mezi zajímavé majitele patří v letech 1812 až 1872 pražský advokát JUDr. František Pistl. Ten zde hostil slavného filosofa, kněze a matematika Bernarda Bolzana. A v roce 1939 koupil zámek JUDr. František Oberthor, prezident československých bank v Praze. Nechal opravit nejen zámek a kapli i hospodářské zázemí, obnovil park. Ves se za 2. světové války stala součástí vojenského cviciště Zbraní SS Benešov. Její obyvatelé se museli 31. října 1943 vystěhovat, v zámku se usídlila posádka SS. V roce 1949 přešel zámek do státní správy. Sloužil jako depozitář Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. Původní mobiliář byl odvezen jinam, rozkraden nebo zničen. Zámek a park bez údržby pustl až do osmdesátých let, kdy proběhla částečná rekonstrukce. V květnu roku 2003 bylo panství se zámkem po dlouhých soudních sporech vráceno potomkům JUDr. Oberthora a následně prodáno.
Od brány vidíme vpravo kapli Navštívení Panny Marie. V roce 1676 ji dal po velkém moru postavit Karel Leopold Hennig. Původně byla zasvěcena Panně Marii Loretské, jejíž socha zdobila oltář. Byla zde uctívána Černá Matka Boží. Vzorem pro radíčskou kapli se stala mariánská kaple v Einsiedelnu v benediktinském klášteře ve Švýcarsku. Také v radíčské kapli byla umístěna soška černé madony, připlula prý po Mastníku v době velké povodně v roce 1757. Podle její začernalé barvy byla zvána "mouřenínskou". V josefinské době bylo zasvěcení kaple změněno. Na oltář byl dán obraz Navštívení Panny Marie, podle něhož dostala kaple nové jméno. Pozdější držitel zámku Emanuel Kallberg daroval sošku černé madony arcivévodovi Ferdinandu d´Este. Kaple byla v roce 2011 přispěním návštěvníků zámku, umělců, firem i Ministerstva kultury opravena do původního stavu podle barev nalezených při odborném průzkumu fasád. Před kaplí stojí cenné sochy světců sv. Víta a Jana Nepomuckého z roku 1713 z dílny Jana Brokoffa. Původně stály ve výklencích na západním křídle zámku. V roce 1865 pak byly přemístěny na nový kamenný most přes Mastník. Ten nahradil původní most dřevěný. V červenci 2019 byla v parku umístěna moderní socha „Strážce" z dílny českého sochaře Stefana Milkova.
Navazující hospodářský dvůr tvoří hodnotné hospodářské budovy - sýpka se dvěma stodolami, budova bývalého pivovaru, kolna, konírny. Patří mezi nejkvalitnější příklady propojení hospodářského zázemí a zámeckého objektu svého druhu ve středních Čechách. Architektonicky nejhodnotnější budovou barokního panství je dvoupatrová sýpka pocházející z druhé poloviny 17. století. Budova pivovaru stojící u zámku ve druhé pol. 17. století je hodnotná zejména svou západní fasádou, která je členěna toskánskými pilastry. Zámek a hospodářský dvůr představují mimořádně hodnotný barokní komplex. Zámek je od roku 2012 otevřen pro veřejnost, prohlídky jsou ale možné jen při kulturních akcích nebo při dni otevřených dveří.
Přejdeme po kamenném mostě přes Mastník a jdeme po modré turistické značce. Zhruba po 2 km odbočíme k dobře označené zřícenině hradu Kozí hřbet, která leží vpravo od značky na úzkém skalnatém hřbetu v meandru Mastníku. Poprvé se připomíná v roce 1369, ale archeologické nálezy svědčí o původu z konce 13. století. V roce 1441 hrad neúspěšně dobývali Táboři. V roce 1475 byl prodán a ztratil funkci sídla, v roce 1541 se již uvádí jako pustý. Měl dvojdílné uspořádání. Za prvním příkopem se nacházelo předhradí. Z něj vedla cesta přes druhý příkop a do něj vysunutou věžovou branou do hradního jádra. Za ní stála částečně zachovalá čtverhranná věž a za ní další hradba s branou. Teprve za ní se nacházelo obdélné nádvoří se stavbami podél delších stěn. Za nádvořím byl skalní hřbet přetnut příkopem. Zachovaly se zbytky zdiva první a druhé brány, čtverhranné věže a velká část zdi vnějšího nároží. Pokračujeme po modré značce po loukách, chatové osadě a poněkud horší cestou lesem. Po asi 3 km přijdeme k romantické samotě dvora Hradnice. Jméno Hradnice se zmiňuje již v roce 1369. V roce 1970 se stal „Vejrychovskem“, byl zde natáčen film Juraje Herze Petrolejové lampy podle stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka.
Informační tabule nás upozorňují, že se nacházíme v prostoru významného halštatského hradiště a keltského oppida Hrazany. První významné historické osídlení před samotným vznikem oppida bylo doloženo přibližně v letech 550–460 před n. l., kdy zde bylo nevelké rozptýlené sídliště s dvorcovou zástavbou. Výstavba z nejstaršího osídlení patrně shořela při požáru, byla hned nahrazena dvorci novými. Samotné oppidum pak vzniklo přibližně ve 2. století před n. l. První palisádové opevnění obklopovalo prostor o velikosti 30 hektarů. Postupem času se rozšířily plochy spadající pod opevnění na 39 hektarů. Rozsáhlá výstavba proběhla v devadesátých let posledního století před naším letopočtem. Oppidum leželo na důležité obchodní stezce, která procházela Podunajím, Lincem a napříč Čechami. Putovaly po ní karavany z dalekého jihu. Oppidum sloužilo jako strážní pevnost k ochraně pocestných a kupců, kteří procházeli podél Vltavy k významným keltským střediskům Stradonice Závist a dále do Německa. Zánik oppida nebyl tak dramatický jako u dalších oppid ve Středních Čechách. Bylo sice v průběhu 2.–1. století př. n. l. několikrát dobýváno, ale nezaniklo. K poklidnému opuštění došlo zhruba 20 let před přelomem letopočtu. Je pravděpodobné, že se obyvatelé rozhodli hradiště opustit z důvodů pronikání germánských kmenů na naše území. Zřejmě pod vlivem zpráv o dobytí a vyplenění větších a lépe opevněných oppid.
Vydáme se po žluté značce kolem původní akropole ležící na vrcholu Červenka, kam můžeme vystoupat po pěšině z dalšího rozcestí. Zde je patrné oble trojúhelníkovité tvrziště, které je obehnáno dvojitým valem a příkopem. Ze stejného rozcestí lze dojít k vyhlídce významné osobnosti Strahovského kláštera opata Zavorala. Žulový kříž zde byl vztyčen 28. 9. 1939 jako symbol odporu proti fašistickým okupantům. Otevírá se nám krásný pohled na vltavskou zátoku Slapské přehrady. Metoděj Jan Nepomuk Zavoral se narodil v roce 1862 v Neveklově, v Benešově studoval gymnázium. Byl významnou osobností českých církevních dějin konce 19. a 1. poloviny 20. století. Stal se římskokatolickým knězem, později opatem premonstrátského kláštera v Praze na Strahově. Zároveň byl i politikem a poslancem Revolučního národního shromáždění za Československou stranu lidovou. Následně senátorem Národního shromáždění ČSR. V roce 1938 organizoval pohřeb Karla Čapka, jehož byl osobním přítelem.
Pokračujeme dále po žluté značce ke zřícenině hradu Ostromeč. Ta se nachází na dalším vrcholu ostrožny nad soutokem Mastníku a Vltavy za areálem keltského oppida Hrazany. Byl postaven Tábory v roce 1424. V roce 1428 byl údajně dobyt ozbrojenci z Bechyně. V roce 1435 oblehla hrad zemská hotovost pod vedením Hynce Ptáčka z Pirkštejna, husitská posádka se vzdala a hrad byl vypálen a rozbořen. Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka byl v roce 1450 obnoven a sloužil jako významný opěrný bod a východiště výpadů. Obléhání zemskou hotovostí v roce 1472 ale nebylo úspěšné. Doba zániku není jasná, ale jako pustý se připomíná v roce 1542. Dodnes se zachovaly pouze rozvaliny obvodových hradeb a zbytky dvou hlavních staveb. V nich pak pozůstatky valeně zaklenutých sklepů. Patrný je i masivní přední val a pozůstatky dvou objektů zajišťujících vstup, jsou však zakryté křovinami. Od hradu můžeme dojít po pěšině až k hladině Slapské přehrady, otevře se nám krásný výhled na její zátoku. Před zvednutím hladiny se tu v hlubokém údolí vléval Mastník do Vltavy. Přístup umožňoval pouze brod. I zde si uvědomíme strategickou polohu hradu i oppida.
Poté se vrátíme ke žluté značce a budeme po ní pokračovat kolem dalšího vrcholu oppida Doubí do obce Hrazany a dále přes Čihadla zpět do Radíče. Pokud máme po zhruba 12,5 km ještě síly a chuť, můžeme si udělat po žluté značce krátkou zacházku k blízkému Dvoru Chýnov. Známe ho jako Maděrův statek v seriálu Zdivočená země. Citlivě opravená usedlost je nepřístupná, ale z cesty si ji můžeme prohlédnout. Pokračujeme po žluté, nedaleko Chýnovského rybníka roste dub letní nazývaný Král dubů. Najdeme ho nedaleko od cesty ve starém úvozu. Památný strom starý přibližně 300 let má výšku 25 m a obvod přes 6 m. Vrátíme se na rozcestí u Chýnovského dvora, půjdeme doprava (žlutou opustíme) a sejdeme kolem dvora do údolí potoka Mastník. Připojíme na modrou a vrátíme se do Radíče. A zde tento poměrně náročný, ale na zajímavé památky a pěkné vyhlídky bohatý výlet zakončíme. Delší trasa měří asi 15 km.
Použité zdroje:
Durdík, Tomáš: Zříceniny hradů, tvrzí a zámků. Střední Čech: Praha: Agentura Pankrác, 2000.
Umělecké památky Čech.: 3.P/Š. Praha: Academia, 1978.
Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha: Libri, 2003..
Habart Čeněk: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Sedlčany: Alfa Print, 1995
cs.wikipediqa.org/wiki/Radíč.
www.mesto-sedlcany.cz
www.zamek-radic.cz
Zajímavé odkazy:
www.zamek-radic.cz
V letech 1820 až 1830, kdy Zámek Radíč vlastnil JUDr. František Pistl, zde pobýval Bernard Bolzano, který se na zámku skrýval před pronásledováním ze strany rakouských úřadů. Na univerzitě v Praze, kde vyučoval teologii, se totiž jevil jako příliš reformátorský a svou kariéru učitele a kazatele musel ukončit. V roce 1819 byl zbaven kněžství a odsvěcen, ale ve zdejší kapli sloužil mše dále. Bolzano bydlel v pokoji, který je na památku nazýván jeho jménem. Za podpory svých hostitelů a přátel se na Zámku Radíč věnoval své vědecké práci a rekonvalescenci. Od mládí totiž trpěl srdeční arytmií a vysokými horečkami. V letech 1841–1848 se Bernard Bolzano jako sekretář podílel také na práci pro Královskou českou společnost nauk, kde hojně přispíval svými přednáškami. A v tomto období vznikla i řada jeho matematických pojednání. Ve 40. letech 19. století také rád pobýval jako host Antonína Veitha na zámku v Liběchově, kde napsal své stěžejní a dodnes citované dílo Paradoxy nekonečna.
www.cs.wikipedia.org/wiki/Hrazany_(oppidum)
Konstrukce hradeb:
Starší hradba je složena z kamenů a trámů a dosahovala šířky 5-6 m. Šikmo uložené trámy byly v tělese zatíženy a obloženy kameny. Ve starší fázi opevnění na vrchu Doubí zalištovala zadní stranu hlinitých násypů stěna z vodorovných trámů. V některých úsecích opevnění na svahu nad Vltavou byla pouze palisádová hradba, v čele dosahovala šíře 1–2 metry. Čelní zeď na vrchu Doubí byla postavena pod vrcholem na svahu před pobořené čelo starší hradby. Původně široká přibližně 10 m, dosahovala patrně výšky 4–5 metrů. Mělčí a užší příkopy byly jen před hradbou u severního předhradí, kde byla první linie opevnění s bránou F a před opevněním na jižním svahu Doubí.
Brány:
Do oppida vedlo asi šest bran, které byly stavěných podle podobného modelu jako na ostatních keltských opevněných lokalitách v Čechách. Brána A byla západním vstupem směrem z Vltavského údolí. Byla postavena v místech, kde obvodové opevnění klesající z Doubí přechází do sedla. Z důvodu velmi prudkého svahu zde nebyl vybudován příkop. Cesta, která procházela branou, směrovala po svahu dolů a pokračovala podél Vltavy. Brána B se nacházela na severu, kde do hradiště vstupovaly kupecké karavany a v její půdě dosud zůstaly hluboké vyježděné koleje od jejich vozů. Měla dovnitř obrácená křídla vytvářející asi šestimetrovou uličku. Cesta skrze ní vedla k brodu při soutoku Vltavy s Mastníkem a dále na sever směrem k dalšímu keltskému hradišti nad Závistí.
Brána C je situována na východní straně oppida nad údolím řeky Mastníku. Brána byla tvořena asymetricky zahnutými křídly a kamennou hradební zdí ze zdejšího lomového kamene, opřenou a vyskládanou okolo čtyřhranné svislé dřevěné konstrukce, která byla zčásti zapuštěná. Brána D byla zkoumána na jihovýchodním svahu Doubí. Dlouhodobým vlivem zemědělské činnosti byla značně poškozena. Předpokládá se, že byla obdobného typu jako výše uvedené brány.
Brána E byla situována před vrchol Doubí jako první linie opevnění. Tento obranný perimetr byl částečně zdvojen. Brána F byla postavena před branou B před vrcholem Červenka. Prozatím nebyla důkladně prozkoumána.
Celý prostor oppida je členěn na čtyři části. Pvní je předhradí na severním svahu Červenky (370 m n. m.) s branou F, která sloužila jako první linie opevnění před samotnou hlavní vstupní branou do oppida (brána B). Druhá je vrchol Červenky s hlavní vstupní branou do oppida a obydlenými jižními a jihovýchodními svahy s bránou C. Třetí je sedlo mezi oběma vrchy nazývané střední úval, kde byla především zástavba. A čtvtou vrchol kopce Doubí (430 m n. m.) a severní až severovýchodní svahy s bránami E a D.
Zástavbu tovořily jednak opevněné dvorce se čtverhrannými domy obvykle o třech místnostech. V těchto domech se nacházela ohniště, pícky na chleba, mlýnky na obilí. Sídelní areály dvorců nebyly zcela pravidelně členěny a jejich vymezení bylo náhodné. Domy měly kamenné podezdívky a doškové střechy. Dalším typem domů byla vesměs srubová obydlí vybudovaná na kamenných terasách. Terasu zpevňovaly čelní kamenné zídky, do kterých byly zapuštěny trámy. Prostory mezi trámy byly vypleteny proutím a vymazány hlínou. Některé domy měly dokonce i krytou pavlač. Tento druh výstavby je ojedinělý a kromě Hrazan se nenašel na žádném jiném oppidu. Volně stojící malé kůlové stavby byly často přistavovány k ohradám a fungovaly jako skladiště. V sedle mezi oběma vrchy byly zaznamenány také studny. Byly zde zachyceny zbytky kovářských i kovoliteckých dílen a šperkařská dílna, tkalcovský stav, dřevozpracující činnost a v neposlední řadě rýžování zlata ze zlatonosného Jílovského pásma.
www.neveklov.cz/mest/osobnosti/metod-jan-zavoral/
Jan Zavoral se narodil 28. srpna 1862 v Neveklově, kde jeho otec pracoval jako truhlář. Malý Jan se již v neveklovské škole velmi dobře učil a rodiče proto souhlasili, aby pokračoval ve studiu na benešovském gymnáziu. I zde patřil po celou dobu studia mezi nejlepší. Gymnázium dokončil v Praze a roku 1880 vstoupil do premonstrátského řádu. Vystudoval teologii a roku 1885 byl vysvěcen na kněze. Tři roky sloužil jako kaplan v jihočeském Sepekově a šestnáct let v Jihlavě. Zde působil také jako kazatel a profesor češtiny na německé reálce. Následně byl povolán do strahovského konventu a roku 1906 zvolen opatem. Ve své funkci se zasloužil o restauraci strahovského chrámu, knihovny a uspořádání obrazárny. Byl vynikajícím kazatelem, překládal kázání z mnoha jazyků, řídil Knihovnu kazatelů a napsal několik náboženských studií. Zajímal se o literaturu i politiku. Život a dílo opata Zavorala bylo oceněno čestným doktorátem Karlovy univerzity, řádem francouzské Čestné legie a Čsl. válečným křížem 1918. Nezapomínal ani na svůj rodný kraj a často se sem vracel. Ani zdejší obyvatelé nezapomínali na něj. 28. září 1939 průvod několika set lidí vztyčil na hradišti Ostromeč kamenný kříž jako symbol utrpení a okupace. Toto místo nazvali Vyhlídka opata Metoda Zavorala. Opat Zavoral zemřel 26. června 1942 v Praze.