Trasa Toulek nás zavede na Sedlčansko. Z Radíče se vydáme k romantické zřícenině hradu Kozí hřbet, který leží na skalnatém hřbetu v meandru Mastníku. Dále míjíme dvůr Hradnice, kde se natáčel film Juraje Herze Petrolejové lampy. Cestou procházíme prostorem významného halštatského hradiště a keltského oppida Hrazany. Krásné výhledy na vltavskou zátoku Slapské přehrady se otevírají z vyhlídky opata Zavorala. A další zajímavostí jsou zbytky hradu Ostromeč. Tato trasa měří 13 km s mnoha přírodními i historickými zajímavostmi.
První zmínka o panství Radíč je z roku 1333, kdy zde sídlil Odolen z Radíče. Původně zde stávala gotická rytířská tvrz, patřící rodu Valovských z Úsuší. Ta prošla za Adama Myslíka z Hyršova (pražský měšťan) po roce 1575 renesanční přestavbou, jejíž některé prvky jsou zachovány v interiéru zámku. V 2. polovině 17. století vyhořela a před rokem 1683 došlo k přestavbě Karlem Leopoldem Hennigkem na jednopatrový raně barokní zámek. Autorství dostavby zámku a blízké kaple se přisuzuje Antoniu Portovi, významnému staviteli lobkovických knížat z nedalekého Vysokého Chlumce. Čtyři křídla zámku svírají uvnitř arkádový dvůr. Celou plochu východního křídla v prvním patře zaujímá barokní sál. Interiér zámku byl bohatě zdoben štukaturami a malbami. Kolem roku 1710 byla zřejmě vnitřní výzdoba dokončena. Z velké části se zachovala do dnešní doby. Zejména pokoje v celém jižním křídle zámku jsou zdobeny nástropními malbami s mytologickými a starozákonnými výjevy, které byly obnoveny v 80. letech minulého století. Nejznámější malbou je Únos nymfy v nárožním salónu.
Panství Radíč poté držela celá řada různých majitelů. Mezi další významnější majitele patřila rytířská rodina Antonína, Josefa a Šebastiána Losy z Losenau, Josef Varlejch z Bubna, od roku 1805 Jáchym ze Stettenhofu, v letech 1812 až 1872 pražský advokát JUDr. František Pistl. Ten zde hostil slavného filosofa, kněze a matematika Bernarda Bolzana. Zámek koupil v roce 1939 JUDr. František Oberthor, prezident československých bank v Praze. Dal zbořit dvě deputátnická stavení před zámkem, čímž uvolnil pohled na zámek a pro dvorskou čeleď dal vystavit nové obytné budovy, pěkně zařídil park, opravil nejen zámek a kapli, ale i dvorské chlévy. Ves se za 2. světové války stala součástí vojenského cviciště Zbraní SS Benešov. Její obyvatelé se museli 31. října 1943 vystěhovat, v zámku se usídlila posádka SS. V roce 1949 přešel zámek do státní správy. Sloužil jako depozitář Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody. Původní mobiliář byl odvezen jinam, rozkraden nebo zničen. Nedochovaly se ani jedny z empírových kamen, které stály téměř ve všech pokojích. Zámek a park bez údržby pustl až do osmdesátých let, kdy proběhla částečná rekonstrukce. V květnu roku 2003 bylo panství se zámkem po dlouhých soudních sporech vráceno potomkům JUDr. Oberthora a následně prodáno. V parku napravo od brány zámku stojí kaple Navštívení Panny Marie. V roce 1676 ji dal po velkém moru postavit Karel Leopold Hennig. Původně byla zasvěcena Panně Marii Loretské, jejíž socha zdobila oltář. Byla zde uctívána Černá Matka Boží, která byla ztotožňována s Pannou Marií Einsiedelnskou. Vzorem pro radíčskou kapli se stala mariánská kaple v Einsiedelnu v benediktinském klášteře ve Švýcarsku. Typické pro einsiedelnské kaple bylo v interiéru umístění sochy černé madony. Také v radíčské kapli byla umístěna soška černé madony, připlula prý po Mastníku v době velké povodně v roce 1757. Podle její začernalé barvy byla nazvána "mouřenínskou". V josefinské době bylo zasvěcení kaple změněno. Na oltář byl dán obraz Navštívení Panny Marie, podle něhož dostala kaple nové jméno. Pozdější držitel zámku Emanuel Kallberg daroval sošku černé madony arcivévodovi Ferdinandu d ´Este. Kaple byla v roce 2011 přispěním návštěvníků zámku, umělců, firem i Ministerstva kultury opravena do původního stavu podle barev nalezených při odborném průzkumu fasád. Před kaplí jsou umístěny dvě cenné sochy světců sv. Víta a Jana Nepomuckého z roku 1713 z dílny Jana Brokoffa. Nechal je zhotovit majitel panství rytíř Šebastián Losy z Losenau. Na soše sv. Jana je vytesán nápis „Joan Broff me fecit“ neboli „Jan Broff (Brokof) mně udělal“. Původně stály ve výklencích na západním křídle zámku. V roce 1865 byly přemístěny na nový kamenný most přes Mastník. Ten nahradil původní most dřevěný. V červenci 2019 byla v parku umístěna moderní socha „Strážce" z dílny českého sochaře Stefana Milkova.
Hospodářský dvůr u zámku je tvořen architektonicky hodnotnými hospodářskými budovami z období baroka (17. století) a z druhé pol. 19. století, a to sýpkou se dvěma stodolami, budovou bývalého pivovaru, kolnou a ohradní zdí uzavírající dvůr na východě a dále budovami koníren na západní straně. Hospodářský dvůr je úzce spojen se zámkem Radíč, jak architektonicky, tak funkčně a urbanisticky. I přes modernizaci na konci 19. století si zachoval stavebně-historické hodnoty a patří mezi nejkvalitnější příklady propojení hospodářského zázemí a zámeckého objektu svého druhu ve středních Čechách. Architektonicky nejhodnotnější budovou barokního panství je dvoupatrová sýpka pocházející z druhé poloviny 17. století. Do období baroka náleží obvodové zdivo a klenební konstrukce i detaily fasád včetně štítů. Typ trojdílné budovy se střední sýpkou s průjezdem je v oblasti středních Čech naprosto ojedinělý. Interiér sýpky je ukázkou dokonalé řemeslné práce barokních tesařských mistrů. Kolna stojící uprostřed dvora byla postavena v osmdesátých letech 19. století na místě barokní budovy koníren. Architektonicky je významná především zdůrazněním štítu v severním průčelí kolny. Budova pivovaru, postavena v nejtěsnější blízkosti zámku Radíč v druhé pol. 17. století je hodnotná zejména svou západní fasádou, která je členěna toskánskými pilastry. Pod návrším před vstupní branou do zámku se dochovaly bývalé pivovarské sklepy. Ohradní zeď na východní straně dvora obsahuje zbytky zaniklého stavení se segmentově sklenutými okenními nikami. Zámek a hospodářský dvůr představují mimořádně hodnotný barokní architektonický a urbanisticko-krajinářský komplex. Zámek je od roku 2012 otevřen pro veřejnost. Zámek je po celý rok uzavřen, prohlídky jsou možné při kulturních akcích.
Přejdeme přes kamenný most přes Mastník a jdeme po modré turistické značce. Zhruba po 2 km odbočíme k dobře označené zřícenině hradu Kozí hřbet, která leží vpravo od značky na úzkém skalnatém hřbetu v meandru Mastníku. Poprvé se připomíná v roce 1369, ale archeologické nálezy keramiky svědčí o původu z konce 13. století. V roce 1441 se hrad neúspěšně pokusili dobýt Táboři. V roce 1475 byl hrad prodán a ztratil sídelní povahu, v roce 1541 se už uvádí jako pustý. Hrad byl dvojdílný, za prvním příkopem se nacházelo předhradí s neznámou zástavbou. Z něj vedla cesta přes druhý příkop a do něj vysunutou věžovou branou do hradního jádra. Za ní stála částečně zachovalá čtverhranná věž a za ní další hradba s druhou branou. Teprve za touto branou se nacházelo obdélné nádvoří se stavbami podél delších stěn. Za nádvořím byl skalní hřbet ochráněn dalším příkopem. Zachovaly se zbytky zdiva první a druhé brány, čtverhranné věže a velká část zdi vnějšího nároží.Pokračujeme po modré značce po loukách, chatové osadě a poněkud horší cestou lesem. Po asi 3 km přijdeme k samotě romantického dvora Hradnice. V roce 1970 se stal „Vejrychovskem“, byl zde natáčen film Juraje Herze Petrolejové lampy podle stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka. Objekt Hradnice je zmiňován již v roce 1369.
Informační tabule nás upozorňují, že se nacházíme v prostoru významného halštatského hradiště a keltského oppida Hrazany. První významné historické osídlení před samotným vznikem oppida bylo doloženo přibližně v letech 550–460 před n. l., kdy zde bylo nevelké rozptýlené sídliště s dvorcovou zástavbou. Nejstarší fáze výstavby osídlení patrně shořela při požáru, byla však rychle nahrazena dvorci novými. Samotné oppidum vzniklo přibližně ve 2. století před n. l. První palisádové opevnění obklopovalo prostor o velikosti 30 hektarů. Postupem času se rozšířily plochy spadající pod opevnění na 39 hektarů.
Nejstarší období je spojováno s výstavbou nejstarší podoby brány A. Současně s ní byla budována starší hradba na Doubí a brána B a probíhala i výstavba řady domů. Ke konci této stavební etapy je doložen požár a následné zničení větší části opevnění. K této události mohlo dojít patrně na rozhraní 2. a 1. století před n.l. Následuje druhá přestavba v prostoru brány A a staví se také opevnění na vrchu Doubí, u brány B a na akropoli. S přestavbou opevnění se buduje i dvorcová zástavba uvnitř opevněného areálu a dochází k strukturním změnám osídlení. Tato rozsáhlá stavební aktivita se odehrávala v průběhu devadesátých let posledního století před n. l. Polovina 1. století př. n.l. byla ve znamení klidného období, vznikaly mladší dvorcové a terasové sídlištní zástavby. Osídlení za opevněním, které bylo již po celém obvodu oppida, tehdy zaujímalo celý areál. Ke konci osídlení byl vybudován zátaras u brány B, pravděpodobně v obavě před útokem germánských kmenů. V této době je doložen další požár, který byl pouze lokální a neznamenal zánik života a osídlení hrazanského hradiště. Oppidum leželo na důležité obchodní stezce, která procházela Podunajím, Lincem a napříč Čechami. Putovaly po ní karavany z dalekého jihu. Oppidum sloužilo jako strážní pevnost k ochraně pocestných a kupců, kteří procházeli podél Vltavy k významným keltským střediskům u nás (Stradonice, Závist) nebo v Německu. Zánik oppida nebyl tak dramatický jako u dalších oppid ve Středních Čechách. Bylo v průběhu 2.–1. století př. n. l. několikrát dobýváno, ale nezaniklo. K poklidnému opuštění došlo zhruba 20 let před přelomem letopočtu. Je pravděpodobné, že se obyvatelé rozhodli hradiště opustit z důvodů pronikání germánských kmenů na naše území. I pod vlivem zpráv o dobytí a vyplenění větších a lépe opevněných oppid (Stradonice a Závist).
Vydáme se po žluté značce kolem původní akropole na vrcholu Červenka, kam můžeme vystoupat po pěšině z dalšího rozcestí. Zde je patrné oble trojúhelníkovité tvrziště, které je obehnáno dvojitým valem a příkopem. Není však dosud jasné, ke kterému období se tyto základy váží. Jestli zde existovala předsunutá bašta hradu Ostromeč, či jsou zbytky stavby pozůstatkem obléhacích prací nebo že zde byla ve 14. století vybudována tvrz. Bližší poznání podoby, vývoje i datování jednotlivých hradních objektů i celého areálu zůstává úkolem dalšího výzkumu. Ze stejného rozcestí lze dojít k vyhlídce významné osobnosti Strahovského kláštera opata Zavorala. Žulový kříž zde byl vztyčen 28. 9. 1939 jako symbol odporu proti fašistickým okupantům. Otevírá se nám krásný pohled na vltavskou zátoku Slapské přehrady. Metoděj Jan Nepomuk Zavoral se narodil v roce 1862 v Neveklově, v Benešově studoval gymnázium. Byl významnou osobností českých církevních dějin konce 19. a 1. poloviny 20. století. Stal se římskotatolickým knězem, později opatem premonstrátského kláštera v Praze na Strahově. Zároveň byl i politikem a poslancem Revolučního národního shromáždění za Československou stranu lidovou. Následně senátorem Národního shromáždění ČSR. V roce 1938 organizoval pohřeb Karla Čapka, jehož byl osobním přítelem.
Pokračujeme dále po žluté značce ke zřícenině hradu Ostromeč. Ta se nachází na dalším vrcholu ostrožny nad soutokem Mastníku a Vltavy za areálem keltského oppida Hrazany. Byl postaven Tábory v roce 1424. V roce 1428 byl údajně dobyt ozbrojenci z Bechyně. V roce 1435 oblehla hrad zemská hotovost pod vedením Hynce Ptáčka z Pirkštejna, husitská posádka se vzdala a hrad byl vypálen a rozbořen. Zdeňkem Konopišťským ze Šternberka byl v roce 1450 obnoven a sloužil jako významný opěrný bod a východiště výpadů. Obléhání zemskou hotovostí v roce 1472 nebylo úspěšné. Doba zániku není jasná, ale jako pustý se připomíná v roce 1542. Dodnes se zachovaly pouze rozvaliny obvodových hradeb a zbytky dvou hlavních staveb. V nich pak pozůstatky valeně zaklenutých sklepů. Patrný je i masivní přední val a pozůstatky dvou objektů zajišťujících vstup, ty jsou však zakryté křovinami. Od hradu můžeme dojít po pěšině až k hladině Slapské přehrady, otevře se nám krásný výhled na její zátoku. Před zvednutím hladiny se tu v hlubokém údolí vléval Mastník do Vltavy. I tady si uvědomíme strategickou polohu hradu i oppida.
Poté se vrátíme ke žluté značce a budeme po ní pokračovat kolem dalšího vrcholu oppida Doubí do obce Hrazany a dále přes Čihadla zpět do Radíče. Pokud máme po zhruba 13 km ještě trochu sil, můžeme si udělat po žluté značce procházku k blízkému Dvoru Chýnov, známému ze seriálu Zdivočená země jako Maděrův statek. Citlivě zrekonstruovaná usedlost je nepřístupná, ale i z cesty je možné si jí prohlédnout a vidět do nádvoří. Pokračujeme po žluté, nedaleko Chýnovského rybníka roste dub letní nazývaný Král dubů. Památný strom starý přibližně 300 let má výšku 25 m a obvod přes 6 m. Vrátíme se na rozcestí u Chýnovského dvora, půjdeme doprava (žlutou opustíme) a sejdeme kolem dvora do údolí potoka Mastník. Připojíme na modrou a vrátíme se do Radíče. A zde tento poměrně náročný, ale na zajímavé památky a romantické vyhlídky bohatý, výlet zakončíme.
Použité zdroje:
Durdík, Tomáš: Zříceniny hradů, tvrzí a zámků. Střední Čech: Praha: Agentura Pankrác, 2000.
Umělecké památky Čech.: 3.P/Š. Praha: Academia, 1978.
Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha: Libri, 2003..
Habart Čeněk: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Sedlčany: Alfa Print, 1995
cs.wikipediqa.org/wiki/Radíč.
www.mesto-sedlcany.cz
www.zamek-radic.cz
Zajímavé odkazy:
www.zamek-radic.cz
V letech 1820 až 1830, kdy Zámek Radíč vlastnil JUDr. František Pistl, zde pobýval Bernard Bolzano, který se na zámku skrýval před pronásledováním ze strany rakouských úřadů. Na univerzitě v Praze, kde vyučoval teologii, se totiž jevil jako příliš reformátorský a svou kariéru učitele a kazatele musel ukončit. V roce 1819 byl zbaven kněžství a odsvěcen, ale ve zdejší kapli sloužil mše dále. Bolzano bydlel v pokoji, který je na památku nazýván jeho jménem. Visí tam jeho podobizna. Za podpory svých hostitelů a přátel se na Zámku Radíč věnoval své vědecké práci a rekonvalescenci. Od mládí totiž trpěl srdeční arytmií a vysokými horečkami. V letech 1841–1848 se Bernard Bolzano jako sekretář podílel také na práci pro Královskou českou společnost nauk, kde hojně přispíval svými přednáškami. A v tomto období vznikla i řada jeho matematických pojednání. Ve 40. letech 19. století také rád pobýval jako host Antonína Veitha na zámku v Liběchově, kde napsal své stěžejní a dodnes citované dílo Paradoxy nekonečna.
www.cs.wikipedia.org/wiki/Hrazany_(oppidum)
Konstrukce hradeb:
Starší hradba je složena z kamenů a trámů a dosahovala šířky 5-6 m. Šikmo uložené trámy byly v tělese zatíženy a obloženy kameny. Ve starší fázi opevnění na vrchu Doubí zalištovala zadní stranu hlinitých násypů stěna z vodorovných trámů. V některých úsecích opevnění na svahu nad Vltavou byla pouze palisádová hradba, v čele dosahovala šíře 1–2 metry. Čelní zeď na vrchu Doubí byla postavena pod vrcholem na svahu před pobořené čelo starší hradby. Původně byla široká přibližně 10 m a dosahovala patrně výšky 4–5 metrů. Relativně mělký a úzký příkop byl zaznamenán pouze před hradbou u severního předhradí, kde byla první linie opevnění s bránou F a před opevněním na jižním svahu Doubí.
Brány:
Do oppida vedlo asi šest bran, které byly stavěných podle podobného modelu jako na ostatních keltských opevněných lokalitách v Čechách. Brána A byla západním vstupem směrem z Vltavského údolí. Byla postavena v místech, kde obvodové opevnění klesající z Doubí přechází do sedla. Tato brána prošla několika přestavbami. Nejstarší podoba, která po 20 letech provozu zanikla požárem, měla asymetrická ramena s dřevěnými opevňovacími nástavbami a kamennou lícovou zeď, která tvořila severní rameno brány. Další přestavba souvisí s celkovou přestavbou obvodové opevnění oppida. Nejmladší stavební fáze brány měla uličku chráněnou v délce přes 30 m palisádami, která končila uvnitř oppida věžovitou stavbou. Z důvodu velmi prudkého svahu zde nebyl vybudován příkop. Cesta, která procházela branou, směrovala po svahu dolů a pokračovala podél Vltavy.
Brána B se nacházela na severu, kde do hradiště vstupovaly kupecké karavany a v její půdě dosud zůstaly hluboké vyježděné koleje od jejich vozů. Měla dovnitř obrácená křídla vytvářející asi šestimetrovou uličku. Zadní strana hradby byla konstruována jako šikmý kamenný taras bez opěry dřevěné konstrukce a neuzavírala se dřevěnými vraty. Toho využili útočníci a zaútočili právě na tuto bránu, která však byla na poslední chvíli mohutně zatarasena trámy a zasypána hlínou a při mohutném útoku, který ale neznamenal zánik oppida, shořela. Cesta, která jí procházela, vedla do brodu při soutoku Vltavy s Mastníkem a dále na sever směrem k dalšímu keltskému hradišti nad Závistí.
Brána C je situována na východní straně oppida nad údolím řeky Mastníku. Brána byla tvořena asymetricky zahnutými křídly a kamennou hradební zdí ze zdejšího lomového kamene, opřenou a vyskládanou okolo čtyřhranné svislé dřevěné konstrukce, která byla zčásti zapuštěná.Brána D byla zkoumána na jihovýchodním svahu Doubí. Dlouhodobým vlivem zemědělské činnosti byla značně poškozena. Předpokládá se, že byla obdobného typu jako výše uvedené brány.
Brána E byla situována před vrchol Doubí jako první linie opevnění. Tento obranný perimetr byl částečně zdvojen. Brána F byla postavena před branou B před vrcholem Červenka. Prozatím nebyla důkladně prozkoumána.
Celý prostor oppida je členěn na čtyři části:
- předhradí na severním svahu Červenky (370 m n. m.) s branou F, která sloužila jako první linie opevnění před samotnou hlavní vstupní branou do oppida (brána B).
- vrchol Červenky s hlavní vstupní branou do oppida a obydlenými jižními a jihovýchodními svahy s bránou C.
- sedlo mezi oběma vrchy nazývané střední úval, kde byla především zástavba
- vrchol kopce Doubí (430 m n. m.) a severní až severovýchodní svahy s bránami E a D.
Nacházely se zde jednak opevněné dvorce se čtverhrannými domy obvykle o třech místnostech. V těchto domech se nacházela ohniště, pícky na chleba, mlýnky na obilí. Sídelní areály dvorců nebyly zcela pravidelně členěny a jejich vymezení bylo náhodné. Tyto domy měly kamenné podezdívky a doškové střechy. Dalším typem domů byla vesměs srubová obydlí vybudovaná na kamenných terasách. Terasu zpevňovaly čelní kamenné zídky, do kterých byly zapuštěny trámy. Prostory mezi trámy byly vypleteny proutím a vymazány hlínou. Některé domy měly dokonce i krytou pavlač. Tento druh výstavby je ojedinělý a kromě Hrazan se nenašel na žádném jiném oppidu. Volně stojící malé kůlové stavby byly často přistavovány k ohradám a fungovaly jako skladiště. V sedle mezi oběma vrchy byly zaznamenány také studny. Byly zde zachyceny zbytky kovářských i kovoliteckých dílen a šperkařská dílna, tkalcovský stav, dřevozpracující činnost a v neposlední řadě rýžování zlata ze zlatonosného Jílovského pásma.
www.neveklov.cz/mest/osobnosti/metod-jan-zavoral/
Jan Zavoral se narodil 28. srpna 1862 v Neveklově, kde jeho otec pracoval jako truhlář. Malý Jan se již v neveklovské škole velmi dobře učil a rodiče proto souhlasili, aby pokračoval ve studiu na benešovském gymnáziu. I zde patřil po celou dobu studia mezi nejlepší. Gymnázium dokončil v Praze a roku 1880 vstoupil do premonstrátského řádu. Vystudoval teologii a roku 1885 byl vysvěcen na kněze. Tři roky sloužil jako kaplan v jihočeském Sepekově a šestnáct let v Jihlavě. Zde působil také jako kazatel a profesor češtiny na německé reálce. Následně byl povolán do strahovského konventu a roku 1906 zvolen opatem. Ve své funkci se zasloužil o restauraci strahovského chrámu, knihovny a uspořádání obrazárny. Byl vynikajícím kazatelem, překládal kázání z mnoha jazyků, řídil Knihovnu kazatelů a napsal několik náboženských studií. Zajímal se o literaturu i politiku. Život a dílo opata Zavorala bylo oceněno čestným doktorátem Karlovy univerzity, řádem francouzské Čestné legie a Čsl. válečným křížem 1918. Nezapomínal ani na svůj rodný kraj a často se sem vracel. Ani zdejší obyvatelé nezapomínali na něj. 28. září 1939 průvod několika set lidí vztyčil na hradišti Ostromeč kamenný kříž jako symbol utrpení a okupace. Toto místo nazvali Vyhlídka opata Metoda Zavorala. Opat Zavoral zemřel 26. června 1942 v Praze.
Svatá chýše v Loretě.
Svatá chýše (Santa Casa) je označení pro údajný dům Panny Marie v Nazaretu v Palestině, který byl podle legendy na konci 13. století přenesen anděly z Nazaretu do Itálie, kde nyní stojí v bazilice v obci Loreto. Archeologické průzkumy potvrdily, že část zdiva je skutečně totožná s uvažovaným Mariiným domkem; pravděpodobně ho však nechal ve 13. stol. převézt do Itálie papež. Svatá chýše se brzy po smrti Panny Marie stala uctívanou relikvií; byla však hodně poničena po vpádu Saracénů do Palestiny. Od 16. do 18. stol. se budování napodobenin Svaté chýše, označovaných jako lorety, šířilo v katolických zemích Evropy. V pobělohorské době souviselo zakládání kaplí také se snahou o posílení mariánského kultu. Většina loret na českém území vychází ze vzoru úpravy Svaté chýše v Loretu italského architekta Donata Bramanteho - v čelní stěně je malé okno, v podélných stěnách vedle sebe jsou dva vchody a vnější stěny bývají ozdobeny reliéfy s výjevy z loretánské legendy. Mnoho loret ale zůstalo i bez výzdoby, pouze ve strohé podobě. Některé kaple mají uměle vytvořenou trhlinu, kde jsou někdy i uvolněné cihly. Tato úprava odkazuje na legendu, podle které do Svaté chýše v Loretu uhodil blesk, ale místa na kterých byla namalována Panna Maria zůstala nepoškozena.