Knihovna Benešov

Městská knihovna Benešov knihovna pověřená regionální funkcí

Toulky Okolím Kácova

V dnešních Toulkách se vrátíme do městečka Kácov a projdeme se jeho blízkým okolím.

Část trasy půjdeme po naučné stezce Okolím Kácova, která vede údolím Losinského potoka do obce Polipsy. A údolím Čestínského potoka se pak vrací do Kácova. Na deseti zastaveních nás seznamuje s památkami, historii posázavské železnice a přírodou v okolí. Naučné tabule jsou velmi pěkně připravené.V Toulkách jsme se dosud nezmiňovali o samotné řece Sázavě, k níž se tak často vydáváme a obdivujeme krásu jí samotné i okolí. Své jméno dostává pod rybníkem Velké Dářko. Udává se, že pod jménem Stružný potok pramení ve Žďárských vrších u Šindelného vrchu v nadmořské výšce 757 m. V minulosti se po ní plavilo dřevo do Prahy. Výše hladiny umožňovala voroplavbu obvykle jen na jaře a na podzim. Vory se plavily ze Světlé nad Sázavou, později ze Zruče nad Sázavou Byly využívány i krátké části přítoků, tedy Blanice a Želivky. Voroplavba skončila na konci 2. světové války, nahradila jí železniční doprava. Více si o vorařství můžete přečíst v zajímavostech.

Sázava

A s řekou Sázavou je samozřejmě nerozlučně spojen Posázavský Pacifik. Tedy železniční trasa č.210 z Vraného nad Vltavou do Čerčan a č.212 z Čerčan do Světlé nad Sázavou, která patří k nejkrásnějším a nejzajímavějším úsekům českých železnic. Vine se podél řeky velmi náročným kopcovitým a skalnatým terénem. Stavba trati probíhala v několika etapách a pravidelný provoz byl zahájen v září 1903. Při stavbě bylo proraženo 14 tunelů, údolí a rokle překlenulo mnoho kamenných a ocelových mostů. Při jízdě můžeme obdivovat původní náročné stavitelské dílo i krásné scenérie a okolní přírodu. Jméno Posázavský Pacifik získala trať po první světové válce od trampů, kteří objevili romantické údolí Sázavy neboli „Zlaté řeky“. První tábořiště vznikala ve „Zlatém kaňonu“ mezi Kamenným Přívozem a Pikovicemi. Vlaky zaplnili stovky lidí prchajících z velkoměsta do míst připomínajících svou krásnou a divokou přírodou americké kaňony a dobývání divokého západu. Každý víkend dopravily vlaky na osady, chaty a tábořiště přes třicet tisíc trampů, houbařů, chatařů, rybářů a výletníků. Hluboký kaňon řeky, skalnatá úbočí a skalky připomínají krajinu z románů Jacka Londona a E. T.Setona. Některé původní chaty a sruby jsou dodnes svědectvím touhy českých trampů a skautů po životě a dobrodružství v přírodě. Od Zastávky Kácov  se vydáme se po modré turistické značce podél trati po proudu řeky. Nad ústím potoka Břesnice (Vřesnice) do řeky stojí půvabná výklenková kaple sv. Václava. Nechal ji v roc1929 postavit lesní správce v Kácově František Zeman jako pomník k poctě českého světce sv. Václava během celonárodních oslav svatováclavského milénia zahájených prezidentem T. G.Masarykem. Na vrcholu kaple je usazena krychle s vyobrazením sv. Václava a sv. Ludmily. V roce 2004 došlo k obnově povodněmi a časem poškozeného památníku.

Po chvíli pak míjíme ocelový vojenský most typu Bailey. Československá armáda ho zde postavila v roce 1975. Pochází z americké pomoci zemím postiženým druhou světovou válkou v rámci programu UNRRA. Tento typ přenosného prefabrikovaného příhradového mostu vyvinuli Britové během 2. světové války. Našel rozsáhlé využití u spojeneckých ženijních jednotek. Dřevěné i ocelové prvky bylo možné přepravovat v běžných nákladních automobilech a na místě je zvedat ručně, bez jeřábu. Most přitom unesl i tanky. Stal se doslova ikonou spojenecké invaze. Most stále slouží běžnému provozu, obnovena byla jen dřevěná mostovka. Objevil se například i ve filmu Tmavomodrý svět. U mostu stojí udržovaná budka vodočetné stanice Hydrometeorologického ústavu. Měří se stav vody, teplota vzduchu a vody a úhrn dešťových srážek. Přicházíme k půjčovně lodí a ubytovně Bisport. Naproti přes silnici se zachovalo několik původních roubených stavení.

Kácov38

Opustíme údolí řeky a po chvíli i trasu naučné stezky a po modré značce vystoupáme lesem. Odbočka nás vede k Čertově vyhlídce. Z ní se nám otevře široký výhled na údolí Sázavy a na městečko Kácov. Cestou lesem si pak všimneme trojice nevýrazných kamenných valů, které vymezují tzv. hradiště Polipsy. Původ hradiště, snad z doby bronzové nebo z raného středověku, není dosud zcela objasněn. Asi po 500 metrech dojdeme k značce Bodu záchrany. Zde opustíme turistickou značku a jdeme do prava. A po chvíli vyjdeme z lesa a pokračujeme ovocnou alejí. Otevírají se nám pěkné výhledy do krajiny. Přejdeme silnici a na polní cestě se připojíme na žlutou turistickou značku směrem do vesnice Polipsy. Hned na kraji vsi ze značky sejdeme a po silnici půjdeme ke kostelu.

 

Na výšině nad vesnicí stávala tvrz, dodnes se zde říká „na hradě“. Patřila ve 14. století vladykům z Pobipes, nejstarší známý držitel tvrze byl vladyka Křišťan a Jeniš z Pobipes. V roce 1623 připadly Polipsy k panství Kácov. V horní části vsi zaujme areál kostela se zvonicí a ohradní zdí. Kostel Všech svatých údajně založil v 14.století rytíř Jeniš. Jde o malý jednoduchý jednolodní kostel bez věže. Má mírně odsazené pravoúhlé kněžiště. Pozdně románský portál na jižní straně lodi řadí výstavbu kostela na přelom druhé a třetí třetiny 13. století. Doklady dalšího vývoje v pozdním středověku jsou útržkovité a nedovolují bližší specifikaci. Pozůstatkem zřejmě raně barokní úpravy je omítka s rytým kvádrováním, zachovalá na nároží kněžiště. V roce 1725 shořela zvonice při kostele a roztavily se zvony. Zvonice údajně stávala na straně blíže oltáře, což naznačuje existenci středověké chórové věže nebo dřevěné věžovité nástavby nad kněžištěm. Z barokních úprav pochází dnešní tvar vítězného oblouku a dále půlkruhem klenutá okna. Západní část plochostropé lodi zaujímá kruchta s varhanami. Západní portál uvnitř předsíně má jednoduchý barokní charakter. V důsledku pádu zvonů mohlo dojít i k barokní úpravě středověké klenby kněžiště, jde o nepravidelnou valenou klenbu s výsečemi. Další požáry jsou zmiňovány k roku 1765, 1787 a 1874. Po posledním zmíněném požáru kostel prošel celkovou opravou nákladem bývalého císaře Ferdinanda V. (Dobrotivým), držitele kácovského panství. Tehdy vznikla západní předsíň, západní kruchta s varhanami a další prvky interiéru.

Kácov46

Středověký původ lodi i presbytáře dokládá značná šířka zdiva. Cenným prvkem je odhalený vstupní portál na jižní straně lodi. Je hrotitý, profil s masivním oblým prutem v nároží, má ještě pozdně románský charakter. Klenba presbytáře byla upravená do tvaru převýšené valené klenby s trojbokými lunetami, jak ale dokládá pohled z půdy, v jádru je gotická, vyzděná z lomového kamene. Na její gotický původ poukazují také výrazně převýšená klenební čela. Také vítězný oblouk vznikl dílčí úpravou středověké konstrukce. Zachovány zůstaly také všechny tři středověké střešní štíty, což je jediný příklad na Kutnohorsku. Kostel se stal filiálním po husitských válkách, kdy zřejmě zanikla fara. Není ani známo kde stávala. V dřevěné zvonici před kostelem mají viset 2 zvony, při naší návštěvě jsme bohužel zvony neviděli. Větší, odlitý v roce 1755, má nápis „Maria, choti milostná, Ty nám prosícím počasí dobré popřejž!“. Menší zvon nese nápis: „Já, hlas volajícího na poušti, připravte cestu Hospodinovu, spravte jemu!“Sejdeme kolem kostela a projdeme dlouhou ulicí s dnes již přestavenými domky původní zástavby. Na jejím konci je malá náves s malebným rybníčkem, posezením a informační tabulí. A zde se opět připojíme na trasu naučné stezky a zároveň žlutou turistickou značku.

Scházíme do údolí ke Koutskému mlýnu. Nynější cesta vede vedle hlubokých původních úvozů. První zmínky o tomto mlýně pochází z roku 1390. V roce 1714 je uváděn jako součást majetku kácovského panství. Podle zápisů se jednalo o mlýn s jedním složením a pilou. Mlýn mlel obilí, prodával mlynářské výrobky, vykupoval dříví a prodával řezivo. Mletí zde bylo ukončeno ve čtyřicátých letech minulého století. U mlýna stojí kaplička k poctě Panny Marie s datem 1919. Byla nejspíše postavena jako výraz díků navrátilcem ze světové války. Mlýn bývala jednoduchá roubená stavba s obytným patrem mlynářovi rodiny a mlýnicí s mlýnským složením (zařízením). Hnacím zařízením bylo vodní kolo s lopatkami a hřídelem, který byl opatřený zub (trny) a otáčel vertikálním hřídelem zvaným „trýbl“. Na jeho konci byl upevněn pohyblivý kámen – běhoun. Ten měl v horní části otvor, kudy se sypalo obilí mezi běhoun a spodní kámen – ležák, který byl pevně upevněný v podlaze. Mezi nimi se tedy zrno drtilo. Voda v tomto mlýně padala na lopatky mlýnského kola shora, pracoval tedy na vrchní vodu. Tento typ mlýnů byl lidově nazýván potočník nebo také drnčálník. Hnací zařízení zde pohánělo i pilu. Rybník nad mlýnem shromažďoval vodu, nazýval se „nadýmáček“, zde je vidět jen v náznacích, příroda zanedbaný rybník postupně pohltila.

V nivě Čestínského potoka nad i pod Koutským mlýnem (co je to niva) vidíme podmáčenou olšinu. Tento typ lesa je závislý na vysoké hladině spodní vody. Za potokem pokračujeme po trase naučné stezky, ale po značce modré. Hned za rozcestníkem si všimneme si menších vodopádů. A údolím podél Čestínského potoka se vrátíme do Kácova. O městečku jsme psali v předchozích Toulkách, tak jen zajímavost. Rozsáhlá rekonstrukce zámku, se pomalu chýlí ke konci. Jakmile bude otevřen veřejnosti, určitě se sem vrátíme a spojíme to s nějakou další procházkou. Dnešní trasa měří asi 11 km, s procházkou do Kácova je o trochu delší. Část cesty k Čertově vyhlídce vede hůře schůdným terénem, není tak vhodná pro kočárky. Pro turisty je jízda vlakem pohodlným a příjemným způsobem, jak se dostat do míst podél řeky. Velkým zážitkem může být i výlet zvláštní linky s parní lokomotivou v pravidelných termínech. Zvláštní je zejména jízda historického vlaku v termínech Sázavské a Kácovské pouti. Jízda je připomenutím slávy parních vlaků první poloviny 20 století v okolí řeky Sázavy.

 kácov33

Použité zdroje:

Naučné tabule NS okolím Kácova

Naučné tabule v Kamenném Přívoze (vydala obec Kamenný Přívoz)

Wikipedia.cz

památkový katalog

 

Mapka výletu:

mapa Kácov Polipsy

Zajímavosti:

www.kudyznudy.cz/aktuality/tradice-vorarstvi-smeruje-do-unesco, cs.wikipedia

Ve čtvrtek 1. prosince 2022 bylo na Seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO připsáno vorařství. Představuje tradiční znalosti a dovednosti spojené se stavbou vorů a jejich plavením po řekách. Jde nejenom o řemeslné postupy při stavbě voru, ale i o znalosti spojené s jeho navigací po řece, a v neposlední řadě i o specifickou kulturu s touto tradicí spojenou, osobité zvyky a vorařskou slovesnost otisknutou do plaveckých písní a plaveckého slangu. Vorař je umělé slovo vzniklé údajně až v 50. letech 20. století při dokumentaci zanikající voroplavby. Voroplavba zanikla s rozvojem dopravy po železnici, na Vlatavě i v souvislosti se stavbou přehrad. Tradice spojené s ní jsou však stále živé a předávané mladším generacím. tradice spojené s vorařským řemeslem a zejména s výrobou vodních plavidel jsou živé a jsou stále udržovány a je předávány mladším generacím. Podíl na tom mají vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích, Kamýku nad Vltavou a Purkarci, které na tradice vorařů navazují. Mimo České republiky o připsání tradice vorařství společně usilovalo šest dalších evropských států: Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko.

První zmínky o voroplavbě na Vltavě jsou datovány do 11. století. Předpokládá se, že voraři pluli na všech tehdy splavných řekách, jimiž byly Vltava, Malše, Lužnice, Nežárka, Otava, Sázava, Berounka, Divoká Orlice, Tichá Orlice a Labe. Vorařství patřilo mezi vážená, uznávaná, ale i nebezpečná povolání. Ke zlepšení splavnosti některých vodních toků v Čechách byly budovány kanály a jezy s propustmi. Voroplavcům se již ve 14. století říkalo plavci. Povolání se dědilo z generace na generaci, plavecké osady existovaly už od středověku. Plavci skládali mnoho stupňů náročných zkoušek. Vltavské vory musely bez úhony proplout i velmi náročnými úseky, jakými bývaly například Svatojánské proudy u Slap. Plavbu vedl vrátný, při plavbě musel mít u sebe vrátenský patent, který dostal po složení zkoušek v Praze. Plavecké party na Vltavě měly 4 až 8 členů.Vory nebo celé jejich sestavy se nazývaly prameny (zřejmě z německého Prahmenflösserei – voroplavba), propusti se říkalo šlajsna (z německého Schleuse). V potocích, horních tocích řek a v umělých kanálech se klády posílaly po vodě jednotlivě. Pak se svazovaly do menších vorů a níže na řece po jejím soutoku s jinými toky se převazovaly do větších. Vaziště byla místa na břehu vodního toku, kde se kmeny sestavovaly nebo převazovaly. Každý vor byl vpředu svázán pevně a natěsno. Vzadu volněji nebo vůbec – proto se odpředu rozšiřoval. První vor se nazýval předák, předáková tabule nebo vrátenskej vor – na levé (vrátenské) straně veslo obsluhoval vrátný – kapitán plavby – a na pravé (pacholčí) straně další člen posádky. Druhý byla slabák, pacholčí vor. Na něm bývala kuchyně s ohništěm a protisměrné veslo „opačina“. Na slabáku bylo také firma – označení majitele a vrátného. Třetí vor byl „šrekovej“ – na něm byla jedna z brzd, 3–7 metrů dlouhá kláda zapouštěná kolmo do dna řeky. Poslední vor se jmenoval zadák a byl opatřen jedním veslem nebo kormidlem.

Posázavská stezka 01

Na Sázavě se plavily vory od Světlé nad Sázavou do Davle, 142 km. Později pak pro častý nízký stav vody jen ze Zruče nad Sázavou. Cesta 109 km trvala nejméně tři až čtyři dny. Po přítocích Sázavy se plavilo také, na Želivce v 17 kilometrů dlouhém úseku z Dolních Kralovic. Na Blanici pak 7 kilometrů od Libže. Sázavské vory měly délku sedm metrů a byly svázány z dvanácti kmenů. Po Sázavě se plavilo dvacet pět vorů za sebou, od Davle do Prahy se jich vázalo až čtyřicet za sebou. Kvůli stavu vody se plavilo především na jaře a na podzim, v létě jen výjimečně. V té době chodili plavci odstraňovat ze dna řeky balvany a vršit je do hrází podél řeky. Voroplavbu v povodí Sázavy provozovala panství, dvory a polesí, Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze a Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Postupně vznikaly dřevařské společnosti, které od vrchnosti a církve dřevo vykupovaly. V Čerčanech sídlil poříčný pro řeku Sázavu (zástupce Říčního úřadu) dozírající na provoz i na úpravy řeky. Sázavští plavci se dělili na dvě skupiny, Horňáky a Dolňáky. První plavili dřevo do Čerčan, druzí pokračovali z Čerčan do Davle. Dolní úsek byl mimořádně náročný zejména mezi Žampachem a Pikovicemi. Sázavskou voroplavbu vytlačila hlavně železnice, která ve srovnání s vory nebyla závislá na přírodních podmínkách. Poslední vory pluly po Sázavě pluly konci 2.sv.války. Plavci si své vory sami stavěli ze stromů, které někdy i káceli (v době vegetačního klidu od prosince do konce února). Poražené kmeny v lese odvětvili, zbavili kůry, částečně upravili a dovezli k řece na vaziště, kde je ukládali do tzv. šárů. Koncem března, hned jak to počasí dovolilo, klády navalili do vody a vázali z nich vory, z nichž pak sestavili pramen. Zkušeným plavcům to trvalo tak tři dny. Vaziště na Sázavě se nacházela ve Zruči nad Sázavou, Šternberku (doloženo již v roce 1638), Iváni (doloženo v roce 1712), Hvězdonicích, Chrástu u Týnce nad Sázavou, Kaňově, Kamenném Přívoze a Medníku. Každý pramen pak  ovládalo tři až sedm pomocníků a vrátný, který vor řídil. Musel složit přísné zkoušky, které ho opravňovaly k plavbě na určitém úseku řeky. Svůj úsek musel vrátný znát doslova "jako své boty" – každý balvan, každou peřej a měnící se proudy. Každý pramen musel mít označení firmy, která dřevo plavila. Vrátný odpovídal za lidi i dřevo.

Kácov54

Plavec obvykle během sezony splavil dvacet až pětadvacet pramenů, plavbám se říkalo rázy. Za jak dlouho se vor dostal do Prahy, to záleželo na vodě. Plavba končila obvykle v Praze na Výtoni. Zde se dřevo „vytínalo“, t.j. platilo se clo ze dřeva splaveného po Vltavě (již od roku 1088). Výtoň neboli výteň bylo mýtné (formou naturální), tedy vytnutí příslušného podílu z přepravovaného dřeva. Některým místům toto pojmenování zůstalo, například Přední Výtoň na Šumavě, zůstalo Výtoň  v Praze atd. Plavci rozeznávali vodu malou, vodu břežní neboli normál, vodu rozmarní a záslapní. Nejraději měli břežní vodu. Na Vltavě trvala plavba za vody břežní z Čeňkovy Pily do Prahy 4 - 5 dnů, z Týna nad Vltavou pak jen tři dny. Při rozmarní to bylo ještě o půl dne kratší, ale plavci tuhle vodu neměli rádi, protože se hodně nadřeli. A při záslapní vodě si na voru prakticky neodpočinuli. Plavilo se i z Vyššího Brodu – za dobré vody plavci dojeli do Českých Budějovic za 1 den, z Českých Budějovic do Prahy se pak nejrychlejší vory dostaly za 45 hodin. Byly ale i případy, že plavba trvala celý týden nebo i déle. Vše záviselo na stavu vody.

muzeum Davle Seznam.cz plavec naučná stezka přehrada doprava

www.kudyznudy.cz/aktivity/vorarsky-uvazovy-kamen-v-kamennem-privozu

V obci Kamenný Přívoz najdete opravdovou raritu. Poblíž mostu byl postaven vorařský úvazový kámen, který připomíná slavnou historii dnes již zaniklého vorařského řemesla. Kamenná památka pochází z obce Davle na břehu Vltavy, kde byl vorařský kámen původně nalezen při rekon­strukci komunikace podél řeky. Právě obec Davle nabídla darem úvazový vorařský kámen Kamennému Přívozu, který se ho ujal. Kámen bylo třeba nejprve vyčistit a poté usadit na vhodné místo – tím se stal pravý břeh Sázavy u hospody U Horů, kde rádi zastavují vodáci při svém putování po řece. Právě vodáci mohou ke kameni uvázat své lodě, čímž kámen opět získal svou starou funkci „vývaziště“.Na kameni je umístěna i pamětní cedulka, která voraře připomíná.

Kácov55

Naučné tabule, vydala obec Kamenný Přívoz

Sázavské vory. Z jednotlivých vorů se svazoval pramen, jeho délka bývala 116 metrů. Předním vorem byl předák opatřený veslem, kterým se řídil směr plavby pramenu. Poslední vor je zadák. Předposlední šrek, opatřený otvorem. Tím se spouští „jehla“, tyč dlouhá 4-5 m sloužící jako brzda. Ostatní dvory se nazívají třídy. Jednotlivé vory jsou k sobě pospojovány houžvemi. Počet kmenů ve voru se pohyboval mezi šesti a patnácti. Rozhodující byla tloušťka kmenů, šířka vorů byla kolem 2,5 metrů. Nejtěžší vory byly umístěny uprostřed pramenu, nejlehčí pak na jeho koncích. Největšího rozmachu dosáhla voroplavba koncem 18.století, kdy těžba dřeva na panstvích okolo řeky přinášela velký zisk. V Kamenném Přívozu působilo několik plaveckých part, které splavovaly vorové prameny z Čerčan do Prahy. Tato plavba trvala celý den, od rozbřesku do večera. Končilo se ve vorovém přístavu na pražském Smíchově. Do Čerčan a potom zpět z Prahy se chodilo pěšky. Za splavení pramene z Čerčan do Prahy se pltilo 12 až 18 zlatých, o výdělek se dělila celá parta. Před ukončením voroplavby na začátku 40.let 20.století se platilo 200-250,- Kč za splutí. Po 2.sv.válce se od splavování upustilo, všechno dřevo se dopravovalo po železnici. Vedle splavování dřeva se plavci museli starat i o plavební dráhu, vyvalovat balvany z řečiště.

Kácov57

Jan Morávek zachytil život vorařů v několika románech, Plavci na Sázavě, Opuštěná řeka a Byl na Sázavě přívoz. Zmiňuje se o nich i v románové kronice Zpáteční voda, Veselá ves, Kuropění. Díky filmovému zracování je nejznámější Plavecký mariáš. Dnes jsou jeho romány neznámé. Těžko lze uvěřit, že ještě v 80.letech let patřil k nejčtenějším českým autorům a jeho dílo bylo vydáváno v mnoha reedicích v nákladech přesahujících padesát tisíc výtisků. Kraj plavců, kameníků, mlynářů i pytláků se stal inspirací pro mnohá další díla, např. Divočina, Skalní plemeno. Z lásky k rodnému kraji se Jan Morávek vyznal v deseti románech a mnoha povídek, básní a článků.

„Plavba po dolní Sázavě nebyla lehká. Řeka je tu kamenitá, samý zákrut, má velký spád  a nad mlýny vysoké lesy. Proto byly sázavské vory úzké, o jednom vesle, které vyčnívalo na předáku jako čapí zobák. Do pramene se vázalo asi deset vorů. Provést pramen bez poškození z Čerčan do Pikovic na „tochou vodu“ bylo vysvědčením odvahy a odborné zkušenosti. Jen naši lidé, kteří znali v řece každý kámen, záludný proud a vír, lidé vyrostlí na zdejší vodě, mohli to dokázat.“

 Kácov53