Tentokrát nás čeká procházka malebnou krajinou vyhlídek a křížů. Uvidíme také dva výjimečné kostely a další památky a přírodní zajímavosti.
Vystoupíme na zastávce Střezimíř otevřené v roce 2022 na novém úseku trati mezi Voticemi a Chotovinami. Nejprve půjdeme k původní železniční stanici Střezimíř, postavené na Dráze císaře Františka Josefa v roce 1871. Původně nesla podle blízké vesnice název Stupčice. V roce 1894 došlo k jejímu rozšíření a stavbě výpravní budovy, jež se dochovala dodnes. Zajímavostí je, že na trati z Prahy do Vídně byla nejvyšším bodem s nadmořskou výškou 589 m. V roce 1946 došlo ke změně názvu na Střezimíř, k ukončení provozu pak 2.4.2022. V současné době probíhají jednání o odkupu a převodu kolejiště stanice Střezimíř včetně části traťové koleje směrem k Meznu na svazek obcí Mikroregion Voticko. Výpravní budovu a další nemovitosti, jež zůstaly v majetku Českých drah, odkoupí obec Střezimíř. Díky tomu může vzniknou připravovaný projekt železničního skanzenu. Zachová se tím nejen tato unikátní lokalita, ale i část železniční historie. Během letních měsíců nabízí nezisková společnost Železnice České Sibiře zážitkové jízdy pákovou drezínu na původní zachované části trasy. Po silnici se po trase cyklostezky 0075 vydáme k Milhosticům. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1406. Jméno dostaly od vladyky Milhosta, který zde v neznámé době založil ves a tvrz, která stála až do roku 1788. V jejích místech byl postaven koncem 18.století jednopatrový barokní zámeček Již z dálky vidíme budovy hospodářského dvora. Jednoduchá patrová, původně zámecká, budova má valbovou střechu, z průčelí vystupuje mělký výstupek (rizalit). Ten byl kdysi zakončen štítem (frontonem) s oválným prolamovaným oknem a vázami po stranách. Ze zdobného vstupního portálu se zachovalo barokní kamenné ostění se zdobenou lištou a uchy. Ze zadní strany budovy vystupuje přístavek, v němž bývala kaple sv. Jana Nepomuckého, původně zakončená věžičkou s korouhví. Po 2. světové válce se staly zámek a dvůr součástí zemědělského družstva. Postupné nevhodné úpravy smazaly téměř všechny historické znaky. Dnes zcela vybydlenou budovu obklopuje zdevastovaný hospodářský dvůr zarostlý nálety.
Na starých jabloních tvořící stromořadí podél silnice nepřehlédneme místy hojné trsy jmelí bílého. Přestože je nejrozšířenější poloparazitickou rostlinou českých dřevin, jsou všechny jeho poddruhy zapsány na Červeném seznamu cévnatých rostlin. Díky způsobu růstu a přetrvávající zelené barvě je opředeno mnoha pověrami a mýty. Jako bylina má široké uplatnění v léčitelství.Zanedlouho vcházíme do obce Červený Újezd, ležící v nadmořské výšce téměř 600 m, na dlouhém horském hřbetu uzavírajícím sedleckou kotlinu na východě. První historická zpráva o vsi pochází z roku 1365, původně se jmenovala Újezd. Místní vladykové se psali z Újezda, dvůr zanikl někdy před rokem 1520, poté se již píše o poplužním dvoře. Nejstarší památkou je farní kostel sv. Matouše, nedávno citlivě opravený. Poprvé připomínán právě v roce 1365, ale některé gotické znaky svědčí o starším založení. Především původní, dnes zazděný, portál v jižní stěně a typ kružeb v hlubokých oknech s patrnými pozůstatky ostění původních užších okének. O pozdějším rozšíření kostela vypovídá lehce naklopené okno původního kněžiště. Pokud se vám také poštěstí vstoupit, spatříte krásně upravený a vyzdobený vnitřek kostela. Zaujme krásný profilovaný portál vstupu do sakristie, zaklenutí kněžiště zdobnými žebry zakončenými dvěma konzolemi ve tvaru lidských tváří, dalšími ve tvaru pětibokého jehlanu. Pozornosti neujde ani bohatá sochařská výzdoba oltářů i další sochy. Zděná hranolová věž, dostavěná v roce 1838, nahradila dřevěnou zvonici zničenou při požáru v roce 1831. Kostel obklopuje hřbitov s márnicí.
Další významnou památkou vsi je Villa Vallila. Pro ctitele Františka Bílka je pak zajímavý i tím, že jeho stěny zdobí dva z největších a nejhezčích Bílkových reliéfů: Jak čas nám ryje vrásky a Jak ten čas utíká. Vždyť také když Ministerstvo kultury ČR prohlásilo 27.4.1994 tento dům (vilu č.pl 32 v Červeném Újezdu) kulturní památkou, odůvodnilo to především touto výzdobou: „jedná se o autenticky dochovanou secesní stavbu s hodnotnými keramickými reliéfy od F. Bílka z let 1902 – 03, výrazně se uplatňujícími na fasádách“. Jednopatrovou vilu č.32 nechala v roce 1902 vystavět Adéla Heitschelová. zdobí v průčelí dva rozměrné keramické reliéfy od sochaře Františka Bílka s námětem ubíhajícího času. Keramické desky jsou umístěny v úrovni přízemí na jižním a východním průčelí domu. Na jihu se uplatňuje motiv sfingy, na východě dvou jezdců na neosedlaných koních. Krásně opravená vila s dochovanými secesními prvky dnes zde poskytuje sociální službu chráněného bydlení zapsaný ústav Villa Vallila. Vila stojí uprostřed rozlehlého parku, o které se velmi dobře starají zaměstnanci i klienti ústavu. K vile je volný přístup, návštěvníci mají tak možnost zblízka si prohlédnout krásně opravený dům a jeho výjimečnou výzdobu. O pohnuté historii domu se podrobněji zmiňujeme v zajímavostech. Okolí poněkud hyzdí sousední hospodářský dvůr. Původní rozsáhlý areál poplužního dvora, v němž ještě v pol.19.století fungovala vinopalna a flusárna (draslárna), tvoří dnes nevzhledné novodobé budovy.
Vrátíme se k silnici a podle ní půjdeme ke hřbitovu. Před ním stojí prostá výklenková kaplička sv. Vojtěcha se sedlovou stříškou. Pochází údajně z 1.pol.19.století. Kousek vedle vidíme nedávno usazenou novodobou sochu s názvem Prosvítání. Ovšem určitě překvapí a jistě potěší široký výhled na Sedleckou kotlinu. V dáli lze spatřit např. Lyžařský areál Monínec, hrad Vysoký Chlumec. Na návsi je umístěna dřevěná socha v podobě otevřené lidské dlaně. Z Újezdu pokračujeme po zelené turistické značce. Hned na kraji vsi míjíme kamenný kříž. Nám v možnosti odpočinout si na lavičce i ve výhledu bránil poněkud necitlivě parkující nákladní automobil. Další kříž stojí u dvou vzrostlých třešní vedle historickému úvozu. Všimneme si probíhající úpravy cesty. Nová sice nevede dnes dosud patrnou zarostlou původní trasou, ale alespoň po kraji louky. Mnozí „hospodáři“ minulého režimu totiž často považovali za zbytečné udržovat původní cesty, tak raději pojezdy ničili zemědělskou půdu a tvořili si svou novou síť cest. Na dalším rozcestí odbočíme doprava do Dolního Dobřejova. Nejstarší zmínka o Dobřejově pochází z roku 1378. Statek a pozemky získala v roce 1983 darem od paní Emilie Truhlářové (1895-1988) pražská ZOO. Na konci 80. let zde pak zřídila chovnou stanici koní Převalského, s předpokladem jejich přesunu zpět do přírody. Kromě nich se zde chovají také kiangové, losi, alpaky, kozy a mufloni. Veřejnosti není stanice přístupná. Pro lepší adaptaci zvířat k návratu do přírody není větší návštěvnost žádoucí, proto může být i cesta mezi výběhy kdykoli uzavřena. Koně a kiangy (druh divokého osla) je ale možné zahlédnout z cesty mezi výběhy nebo blízké vyhlídky.
Vrátíme se k rozcestí a stoupáme k půvabné zřejmě novodobé výklenkové kapli sv. Anny, stojící pod mohutnou lípou. Čeněk Habart ji na konci 30.letech 20.století popisuje jako 200 let starou, stejně jako dvě lípy u ní. Současnou podobu získala po opravě osadníky z Milhostic a okolí v roce 1928, po poškození bleskem. Z vyhlídky Altán, se otevírá pohled na sedleckou kotlinu. K odpočinku a dalším výhledům láká nedaleká lavička u dalšího, tentokrát kovového křížku. Lze odsud pozorovat stáda Převalských koní. Ti jsou však plašší a přítomnost lidí jim vadí. Nemá tak smysl chodit blíže k oplocení. rocházíme kolem romantického dvora samoty Větrov. Na nedalekém návrší jsou dodnes na „ostrůvku v poli patrné zbytky triangulační věže. Síť podobných věží byla součástí trigonometrické sítě, budované již na počátku 18.století. Sloužil a ke zkvalitnění vojenských, ale i civilních map na území Čech a Rakouska. Přijdeme k silnici, kde stojí kaple sv. Brigity. Drobná jednoduchá kaplička s půlkruhově zaklenutým výklenkem pochází z 19. století. Informační cedule nás poučí, že u nás málo známá světice Brigitta Birgersdotter (11303-1373), později známá jako svatá Brigita Švédská, byla švédská katolická mystička a světice. Je patronkou Švédska, vdov, umírajících a poutníků. Papežem Janem Pavlem II. byla prohlášena 1.října 1999 patronkou Evropy. Lze přejít silnici a po špatně vyznačené vyhlídkové trase projít lesíkem a po okraji vesnice se vrátit k silnici a vejít do Střezimíře. Ale nic zajímavého zde neuvidíme a také pěšina vedoucí loukou a pak polem nebude později nejspíše k nalezení. Proto raději u kaple odbočíme doleva a jdeme po silnici.
Za chvíli vcházíme do obce Střezimíř. První písemná zpráva o vsi pochází z roku 1219, kdy ji držel vladyka Předslav ze Střezimíře. Podle pověsti dostala ves jméno od zakladatele Střezimíra asi v 11. století. Jak jméno naznačuje, měla střežit mír. Díky širokému rozhledu do krajiny sloužilo místo jak strážiště a k vysílání signálů. Tvrz stávala nejspíše v místech dnešního zámku, postaveného po roce 1690. Střezimíř je téměř ze tří stran obklopena přírodním parkem Jistebnická vrchovina. Kolem vsi vede značená stezka Střezimířské vyhlídky s výhledy do dalekých krajů. Také patří k vyhledávaným startovním místům pochodu Praha - Prčice. Ke kostelu procházíme návsí kolem malého Hasičského muzea. Bylo otevřeno v roce 2016 při příležitosti oslav 120. výročí založení místního sboru dobrovolných hasičů. V kolně na tomto místě stávala vystavená první hasičská stříkačka, která je nyní opět funkční. Umístěná socha sv. Floriána je nově vysvěcena. Nedaleko kostela stojí Střezimířská lípa. Dle měření v roce 2012 měla a obvod 557 cm, výšku 28 metrů, stáří odhadnuto na 250 až 300 let, v roce 2008 vyhlášená památným stromem. Před severním vchodem do kostela stojí žulový kříž z roku 1825. Ke kostelu projdeme bránou, dle památkového katalogu zdobenou terakotovými poprsími světců sv. Jan Nepomuckého a sv. Antonína. Kde se nacházejí dnes, jsme se nikde nedočetli. Gotický kostel sv. Havla pochází ze 13. století. První záznam o farním kostele pochází z roku 1352. Přestavba proběhla v 17. století, v letech 1833-38 byla postavena hranolová věž. Opraven byl znovu v letech 1908 a 1952. Práh tvoří zajímavý náhrobní kámen. Z předsíně se pak vstupuje do lodi mohutným zdobným portálem. Kněžiště je pravoúhlé, zvenčí podepřené opěráky. Má velmi neobvyklou klenbu s velmi rozvětveným žebrovím. Jde však nejspíše o pozdější úpravu síťové klenby. Stejnou, velmi dobře zachovalou můžeme vidět v sakristii. Tu můžeme vidět přes mříž bočními dvířky. Všimneme si tak i gotických sedátek ve stěně kněžiště. Sakristie však vzhledem k velikosti, nezvyklé výzdobě a gotickému okénku v průčelí zřejmě původně bývala kaplí. S lodí ji spojuje krásný sedlový portál. Zachovala se tři gotická okna, bohužel zbavená kamenných kružeb. Kolem kostela se nacházel bývalý hřbitov obehnaný ohradní zdí s. Na hřbitově se zachoval soubor 16 litinových křížů.
Vyjdeme od kostela a jdeme po silnici doprava. Pak uličkou mezi chalupami vystoupáme ke zděné kapli sv. Vojtěcha. Jednoduchá stavba s valbovou střechou má dřevěnou vížku s cibulovou stříškou. Vystavěna byla v roce 1820 Matějem Kupkou z Lažan, opravena pak v letech 2007-2008. Nedaleko stojí u cesty další pěkně opravený kamenný kříž a dřevěná socha zřejmě strážce kraje. Otevírá se široký výhled hlavně na jih. Zde vidíme, jak je tato poloha výhodná k pozorování a místo tak nepochybně sloužilo ke strážení kraje. Nedaleký zámek je nevelkou patrovou budovou s valbovou střechou a lucernovitou věžičkou. Má ozdobnou (pseudorokoková) štukovou fasádu. Původně stávala v těchto místech tvrz, snad ještě na konci 17. stol. přestavěná na zámeček. Úpravy navrhl v roce 1924 arch. Dlabač. Malebný zámeček je ovšem veřejnosti nepřístupný, takže nezbývá než se kochat přes plot. Okolo zámku se rozkládá malý park. Na jeho jižním okraji hned u sousední chalupy stojí půvabná výklenková kaplička sv. Floriána. Má kruhový půdorys, 3 výklenky, nízkou kuželovitou stříšku. Severně od zámku je údajně na zděném podstavci umístěn pískovcový alianční erb, snad z původního portálu. Ovšem přes plot jsme ho nezahlédli. Jižní zeď budovy zdobí pěkné sluneční hodiny. Kolem jeho hospodářského dvora projdeme k silnici. Dvůr působí poněkud opuštěně, nepřehlédneme velkou budovu barokní sýpky a zchátralé střechy části budov. Malý pivovar, který byl součástí dvora zanikl již kolem roku 1860.
Odbočíme doprava a polní cestou přicházíme ke kovovému křížku. Z vyhlídky U křížku máme pěkný rozhled k nádraží i lesíku s troskami bývalého sanatoria. Po chvilce dojdeme k železniční trati. Hluboký zářez do skály zde překlenuje od roku 1895 vysoký kamenný most podkovitého tvaru. Jako jeden z mála mostů z té doby se dochoval ve svém původním stavu. Další pěkný kovový křížek stojí za mostem u domu č.1. Nese i nápis ŽEHNEJ SVOBODĚ. Ze silnice odbočíme doleva k bývalým Lázním Stupčice, které získaly jméno podle malé vesnice, která je dnes částí obce Mezno. První zmínka o vsi pochází z roku 1389. V roce 1899 zde MUDr. Ladislav Krouský (1866–1929) založil a v roce 1900 otevřel sanatorium, resp. penzionát pro rekonvalescenty. Pronajímal v něm letní byty a hostům nabízel masáže, elektroléčbu, léčbu slatinným bahnem, švédskou gymnastiku, využívala se voda, slunce, pára, kyselina uhličitá a lékařsky upravená dietní strava. Pomáhali tu pacientům po těžkých nemocech a operacích, duševně rozrušení zde hledali klid. Léčily se zde snad všechny nemoci, poúrazové a pooperační stavy kromě nemocí nakažlivých. Mimo jiné zde pobývali básník Jaroslav Vrchlický, spisovatelka Růžena Svobodová či předseda Národního shromáždění Tomášek. V současné době jsou budovy lázní i přilehlý park v zuboženém stavu. Doufejme, že je v době naší procházky od náletu vyčištěný prostor známku nadějí, že se místu blýská na lepší časy. Na nedaleké železniční zastávce dnešní 12 km dlouhý výlet končí.
Použité zdroje:
cs.wikipedia.org, www.strezimir.cz, mapy.cz, pamatkový katalog.cz, www.vallila.cz, Umělecké památky Čech, E. Poche, Academia 1978, Čeněk Habart, Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, Sedlčany 1995.
Zajímavosti:
Ze stránek ZOO Praha, deník 2019
Do takzvané přísně chráněné oblasti Velké Gobi B, což je devět tisíc kilometrů čtverečních velká stepní a pouštní hornatá krajina na jihovýchodě Mongolska na hranicích s Čínou. Oblast je mongolskými zákony chráněna už čtyřiačtyřicet let a od roku 1991 je dokonce biosférickou rezervací. Právě odtud zvířata na začátku 20. století zamířila do evropských zoologických zahrad. Právě tam byl koncem šedesátých let minulého století spatřen poslední divoký kůň. A tam se proto také nyní nachází těžiště snah o návrat 'převaláků' do volné přírody, jak informovala pražská zoologická zahrada. Právě Zoo Praha se o návrat divokých koní do volné přírody zasloužila velice významně, i když s tím začaly už v roce 1992 německé a pozdějišvýcarské organizace. V té době však v Dolním Dobřejově založila Zoo Praha aklimatizační stanici koně Převalského. A dodnes Zoo Praha vede také celosvětovou plemennou knihu. „Šlo o už devátý samostatný transport pražské zoo. Zatím bylo přepraveno třicet klisen a jeden hřebec. Letos zástupci Zoo Praha také předají správě Gobi B terénní vůz a šest motocyklů, které uhradil pražský magistrát,“ popsala mluvčí pražské zoo Lenka Pastorčáková Ve stanici na jihu Benešovska se o kriticky ohrožená zvířata starají tři zaměstnanci. Ti ale vůbec nemají lehkou práci. Koně Převalského jsou totiž prudcí a nezkrotní a není možné je ochočit tak, jak to člověk udělal u koní domácích. Proto je nutné k nim přistupovat trpělivě a především velice obezřetně. Dolnodobřejovskou aklimatizační stanicí prošlo za těch téměř třicet let existence kromě koní Převalského také další druhy zvířat. Byli jimi asijští divocí osli kianga, losi evropští, lamy, ale také ovce a kozy.
Koně Převalského až do poloviny 19. století Evropané neznali a věděli o nich jen mongolští kočovníci. Nikolaj Prževalskij, po němž se později koně začali nazývat, plukovník a kartograf carské ruské armády se s těmito nezkrotnými lichokopytníky poprvé setkal při své práci v horách Tachin Schack v roce 1879. Objevem však začal také hon na tato zvířata, která se kvůli tomu ocitla na pokraj vyhubení. Do mladého Československa koně Převalského dorazili zásluhou profesora Františka Bílka v roce 1921. V současnosti koně Převalského chovají v Česku kromě pražské zoo už jen dvě další zoologické zahrady v Brně a Chomutově.
Čeněk Habart: Lázně u Stupčic
Asi 10 minut na severovýchod od železniční stanice Stupčic jsou na mírném návrší (596 m nad mořem) lázně doktora Ladislava Krouského, založené r. 1900. Hlavní budova, již z daleka viditelná, obklopena jest moderně zařízeným parkem ve výměře 5 ha: okrasné stromy a květiny ve skupinách a záhoncích i jednotlivě střídají se tu s keři, trávníky, výslunnými místy a stinnými zátišími. Tu a tam vyhlížejí ze zeleně stromů verandy a budovy pro různé hry i zábavy společenské. A milou, prostou tu krásu přírodní obklopují s jedné strany stinné lesy, které se od parku táhnou podél Mastníku na sever i k osadě Vestci, kdežto na všech ostatních stranách vysazeny jsou lázně slunci, aby svými paprsky pomáhalo léčiti. A ticho tu; jen občas zahučí vlak, když se žene kolem k Táboru a ku Praze, nebo zapískne v dáli parní stroj. Ale vlak zmizí jako přízrak a opět je tu klid, ničím již nerušený. Stupčické lázně hojně jsou vyhledávány po cely rok, i v zimě: jdou sem nemocní, kteří potřebují lékařského ošetření, svěžího vzduchu, klidu a blahodárného sportu zimního; jezdí tu na lyžích, bruslích, rohačkách a na saních v parku i v lese. Nejvýznačnější předností těchto lázní jest jejich útulnost: neoslňují nádherou, ale přímo lákají svou milou jednoduchostí a prostotou, nahražujíce četným nemocným rodinnou domácnost. Všichni hosté scházejí se ve společné jídelně, v níž jakož i v parku často pořádají nenucené zábavy rodinné. Lázně zařízeny jsou pro léčení slatinným bahnem, masáží, švédskou gymnastikou, vodou, sluncem, parou, kyselinou uhličitou a elektřinou. Zvlášť úspěšně se tu léčí, kdo přestál těžkou chorobu neb operaci a potřebuje dalšího ošetřování a klidu; pak chudokrevnost, cukrovka, dna, revmatismus, choroby plic, jater, ústrojů zažívacích, míchy a nervů a j. Snad není nemoci, aby zde léčena nebyla. V lázních stupčických hledal lékařské pomoci a klidu též slavný náš básník Jaroslav Vrchlický, když těžce onemocněl. I jiní znamenití mužové, jako Vojan a předseda „Národního shromáždění" Tomášek byli tu lázeňskými hosty.
www.vallila.cz
Vznik Villy Vallily je inspirován komunitou L'Arche a její myšlenkou života lidí ve společenství, v němž se všichni vzájemně učí jeden od druhého a rozvíjejí své dary.
Za více než 22 let své existence prošla Villa Vallila velkým vývojem a několikrát si potvrdila, že směr stát se součástí širšího společenství Archy je pro komunitu správný. V roce 2018 tak Villa Vallila získala status "projekt Archy", který posílil komunitu v jejím směřování, a také ji podpořil během procesu předávání komunity novému vedení. V roce 2023 jsme následně podali žádost o změnu statusu z "projektu" na "zkušební členství", tedy další krok k plnému členství v Mezinárodní federaci Archa. V lednu 2024 byla naše komunita Mezinárodní správní radou a týmem vedoucích L'Arche Internationale oficiálně přijata jako člen Archy ve zkušebním období. Stejným způsobem, jakým byla cesta Villy Vallily započata, pokračujeme dál a navazujeme tak na myšlenku zakladatelů. Vnímáme, že organizace Archa nás inspiruje v tom, jak pracovat, obohacuje pohledem na člověka a přináší v mnohém strukturu, kterou se můžeme učit. Ústav, poskytuje sociální službu chráněné bydlení a odlehčovací službu. Cílovou skupinu tvoří lidé s mentálním postižením, zdravotním postižením či kombinovaným postižením, kteří jsou schopni života v komunitě. V roce 1997 sdružení zakoupilo zchátralou vilu, postupně ji opravilo, zprovoznilo a zabydlilo. Po původní majitelce ji nazvalo Villa Vallila. V roce 2001 se nastěhovali do domu první obyvatelé a veliké dobrodružství s lidmi s rozmanitými problémyzačalo. V roce 2011 žilo ve Ville 10 obyvatel, většinou mladých lidí se sníženými adaptačními schopnostmi a se zdravotními problémy. Většina z nich vyrůstala ve špatně fungujících rodinách či v dětských výchovných zařízeních. Ve Ville Vallile vznikla komunita, ve které dnes žijí obyvatelé domu (klienti) spolu s asistenty, kteří jsou v o.s. zaměstnáni. Zde se učí žít ve vztazích se svými vrstevníky a pomocníky (asistenty), učí se žít běžným způsobem, zaměstnávat se prací a smysluplně trávit odpočinek, učí se řešit běžné denní problémy, učí se zvládat své chování a vhodně reagovat na chování druhých, učí se základním domácím pracím jako je úklid, vaření, praní a žehlení a udržování pořádku ve svých osobních věcech.
Prostředí velkého domu a rozsáhlé zahrady skýtá další přirozené pracovní příležitosti. Na zahradě se pěstuje zelenina a léčivé byliny; část pozemku se využívá jako pastvina pro ovce, které tvoří základ farmy, chovají se slepice. Obyvatelé Villy Vallily se podílejí na zvelebování objektu a zahradu se učí obhospodařovat, plody zahrady zpracovávat a užívat. Učí se žít smysluplně a vnímat smysluplnost života v drobných denních úkonech. Cíleně nacvičují pracovní dovednosti, aby byli schopni s pomocí a podporou sehnat a udržet přiměřené pracovní místo na otevřeném trhu práce. V současné době někteří z nich pracují v běžných zaměstnáních (zaměstnavatelé - Nemocnice v Benešově, firma Aksamite v Liderovicích). V roce 2010 byl k Ville přikoupen malý domek na kraji zahrady, ve kterém byly po mnoho let kanceláře JZD. Objekt byl opraven a jsou v něm vybudovány dva samostatné byty, sociálně - terapeutická dílna a služební byt pro zaměstnance. Byty jsou určeny pro trénování samostatného bydlení, které je spojeno s vlastním hospodařením s penězi, vedením domácnosti a správou osobních věcí. V sociálně terapeutické dílně (nová sociální služba) nacvičují mladí lidé pracovní dovednosti a učí se vnímat práci jako proces s konečným výsledkem. Nyní se zde rekonstuují staré židle. Uživatelé služeb v rámci svých možností pomáhají při sezónních pracích v obci a okolí - čištění návsi, prořezávání stromů podél silnic, úprava a údržba božích muk, pomoc při opravě kostela. V domě jsou celoročně k dispozici 3 lůžka pro uživatele odlehčovací služby, kteří mohou po dohodě přijíždět do komunitního domu na kratší či delší pobyty.
Stěny vily zdobí dva z největších a nejhezčích Bílkových reliéfů: Jak čas nám ryje vrásky a Jak ten čas utíká. Vždyť také když Ministerstvo kultury ČR prohlásilo 27.4.1994 tento dům (vilu č.pl 32 v Červeném Újezdu) kulturní památkou, odůvodnilo to především touto výzdobou: „jedná se o autenticky dochovanou secesní stavbu s hodnotnými keramickými reliéfy od F. Bílka z let 1902 - 03, výrazně se uplatňujícími na fasádách“.
Místopisec zdejšího kraje, Čeněk Habart, popisuje vznik této památky následovně: „V roce 1901 koupila od Karla Beneše za 17 000 zlatých poplužní dvorec v Červeném Újezdě Adéla Heintschelová, bohatá Američanka, majitelka velkých kávových plantáží v Brazílii. V roce 1902 vystavěla na návrší nade dvorem jednopatrovou vilu ve švýcarském slohu, zdaleka viditelnou, kolem ní zřídila velkou zahradu. Na vile jsou dva krásné vypouklé obrazy, které na přání majitelky ze sádry zhotovil a do malby zasadil známý český sochař František Bílek za 2000 K. Jeden obraz je 3 metry dlouhý a dva metry široký a zdobí východní zeď v rámci nahoře obloukem. Přestavuje, jak rychle čas utíká – nad ležícím mužem se tryskem ženou lesní ženky. Druhý obraz je stejných rozměrů, ale s rámcem podkovovitým a symbolicky naznačuje, že čas způsobuje vrásky – divoženky ryjí vrásky na čelo ležícího muže…“.
V roce 1933 koupil vilu vrchní báňský inženýr Štěpán Tvrdek – ředitel dolů na Kladně. Rodina užívala vilu jako své letní sídlo až do února 1948. Poté všichni členové rodiny postupně z Československa uprchli. Š. Tvrdek stačil ještě v roce 1950 prodat vilu své dceři Růženě, která se předtím (13.5.1948) provdala za finského diplomata v Československu, Olli Juhani Vallilu. Tímto sňatkem získala finský diplomatický pas a majetek, který vlastnila, byl chráněn diplomatickou imunitou. V přízemí za oknem vily se objevila finská vlajka a nápis „tento dům je majetkem finského státu“. Nebyla to sice úplná pravda, ale stačilo to k tomu, aby dům nebyl nikdy „zestátněn“. Růžena Vallila pak odjela s manželem služebně do Švýcarska a poté do Ameriky. Do Čech se už nikdy nevrátila, zemřela 10.6.1989 v New Yorku. Ve vile, v přízemním bytě pro správce, bydlela nějaký čas rodina Otradovcových. V roce 1982 se rodina odstěhovala, dům zůstal zcela opuštěn a postupně chátral. Značně zdevastovaný dům zakoupilo v roce 1998 od potomků Růženy Vallily občanské sdružení, které poskytuje sociální služby mladým lidem se sníženými adaptačními schopnostmi a se zdravotními problémy, kteří často vyrůstali ve špatně fungujících rodinách či v dětských výchovných zařízeních. Pojmenovalo dům „Villa Vallila“ (jako připomínku jména, které vilu zachránilo před neblahým osudem v době komunistické éry) a zároveň tento název přijalo i samo sdružení. Dům je postupně podle finančních možností sdružení rekonstruován. Přes veškerou snahu se mi nepodařilo zjistit, kdo dům projektoval a postavil, ale jisté je, že jeho styl vykazuje mnohé podobnosti s Bílkovým chýnovským ateliérem. Sám Bílek autorem projektu určitě nebyl, jeho dům inspirací pro Adelaydu však nepochybně ano. Projektant dostal také zadání, aby na fasádě nechal místa na Bílkovu výzdobu. (František Kožíšek)
František Bílek - mystik, národní buditel, malíř a sochař (1872 - 1941) byl vynikající osobností českého umění z přelomu 19. a 20. století. Je znám hlavně jako sochař, ale byl též pozoruhodným kreslířem, grafikem, navrhovatelem architektur a jejich zařízení, tvůrcem mnoha pomníků. Všechna tato činnost však měla jen sloužit vyššímu cíli, který Bílek viděl v mravním zdokonalování lidstva. Dva velké reliéfy na vile v Červeném Újezdě u Votic objednala její někdejší majitelka paní Heinschel von Heinegg u Bílka v roce 1901. Nejdříve vznikly kresby a podle nich v roce 1902 rozměrné práce v pálené hlíně, nazvané „Jak čas nám ryje vrásky“ a „Jak čas utíká“. Obsahově představují reliéfy určitou antithési, která se paradoxně doplňuje.
V reliéfech v Červeném Újezdě, které patří k jeho prvním pracím uplatněným ve veřejném prostoru, už ale rozvinul tuto představivost originálně. V lunetě „Jak čas utíká“ se žene vzduchem celé stádo Pegasů s jezdci, z nichž jeden naráží do kolosální postavy, která se vynořuje z blokovitě pojatých objemů hlíny a druhý ji přeskakuje v divokém vzepjetí koně. Asi se nezmýlíme, když celý výjev pochopíme jako Bílkův symbol pro Umění, které musí překonat tíhu Hmoty.
Druhý reliéf „Jak čas nám ryje vrásky“, komponovaný do tvaru auratické lunety, uvádí dvě kupředu letící postavy, jedna nese pochodeň a druhá se nataženou rukou dotýká čela mohutné sfingy, tyčící se nad přívalem vod, unášejících bezvládnou postavu. Ta má znamenat „únavu životem“, kdežto letící postavy, ryjící doslova vrásky do čela sfingy, jsou personifikace těch, kdož jsou „vrženi do víru života“. Sfinga, za níž se objevují pyramidy, je ale pozitivní symbol. Je to egyptská sfinga, jak naznačují i pyramidy a starý Egypt byl pro Bílka, podle jeho pozdějšího vyjádření, „snem cesty pravého života“. Věčnost Sfingy znamenala pak pro něho podle novozákonní paralely „věčnost Krista“.
Bílek své umělectví podřizoval náboženskému pojetí, přitom si však vybudoval velmi originální mytologii, používající tradičních i nových symbolů ke smyslovému zobrazování vlastních idejí. Hmota, tělesnost a časovost zde musely ustoupit duchovním požadavkům. V prvním desetiletí dvacátého století Bílek proměnil devastující časovost působící v námětech reliéfů v představu duchovní Cesty, vedoucí ve svých figuracích od Egypta, přes starozákonní proroky až ke křesťanské zvěsti. Proti úpadku lidstva tak postavil protipohyb vedoucí k uvědomění trvalých hodnot. Reliéfy v Červeném Újezdě jsou významnou kulturní památkou, dokládající nejenom velký vzmach Bílkova umění, ale i závažnost obsahových aspirací, příznačných pro pozoruhodný rozvoj české výtvarné kultury secesní doby. Jejich ochrana a zachování je prvořadým úkolem naší současnosti.
(Prof. PhDr. Petr Wittlich, CSc.)
