V dalším objevování zajímavých míst Posázaví si dnes prohlédneme Soutice a Kácov s mnoha historickými památkami, čeká nás nenáročná procházka podél řeky Sázavy. Cesta tentokrát nevede po značených trasách. Není složitá, ale pro lepší orientaci doporučujeme občas nahlédnout do mapy nebo mobilní mapové aplikace.
Do Soutic se lze snadno dopravit autobusem. Ves leží nedaleko soutoku Sázavy a Želivky. První písemná zmínka pochází z r. 1295, kdy patřila štěpánovskému biskupskému majetku. Ve 14. a 15. st. zde stály dvě tvrze. Na dolejší tvrzi žili ve 14. století předkové Čábelických ze Soutic. Jejich erb s černým orlím křídlem se zlatým pazourem se stal znakem obce. V r. 1500 získal Soutice rod Lukaveckých z Lukavce. V r. 1554 se obě tvrze zmiňují pusté. Hořejší tvrz zanikla. Zdeněk Lukavecký z Lukavce nechal v r. 1572 obnovit dolejší tvrz zřejmě v místech nynějšího zámku. Současně i kostel, kam byl po své smrti pochován. Z řady původních majitelů lze zmínit známější rody vladyků Obyteckých z Obytce, rytířů Mladotů ze Solopysk a na Ostředku, italských baronů Puteáni a rodu Zahnů. Určitě nás potěší vzorně upravená ves a informační tabulky s historií jednotlivých domů.
Původně románský kostel sv. Jakuba má fasádu v novorománském slohu, obdélnou loď a trojboce uzavřené kněžiště. V čele lodě stojí hranolová, patrně románská věž, kněžiště (presbytář) pochází zřejmě z 2. pol. 16. st., stavba v dnešní podobě je po přestavbě v r. 1864. K boku kněžiště přiléhá sakristie. Na jižní stěně vidíme zazděný původní portál. Kněžiště má 4 opěráky, mezi nimi druhotně zazděné náhrobní kameny. Do lodě se vstupuje podvěžím. Prostor lodě je zaklenut valenou bedněnou klenbou, jejíž omítnutý podhled pokrývají malované kazety. Loď osvětlují velká půlkruhová okna. Zděnou kruchtu nesou 2 kamenné sloupy a 4 polosloupy. Kněžiště má valenou klenbu a je trojboce uzavřené.
Barokní fara pochází zřejmě z přelomu 30. a 40. let 18. st., k obnovení došlo v 60. letech 19. st. Částečně se dochovalo i původní hospodářské zázemí, včetně kamenné ohradní zdi farní zahrady. Na fasádě zaujme figurální malba, portály dveří, šambrány, pozůstatky malovaných lisén v červené barvě. Hořejší tvrz stávala v místech dnešních č.p. 59, 64 a 67. Patrné jsou ale jen zbytky mohutných valů v zahradách uvedených stavení. Blízká bývalá kontribuční sýpka pochází z 18. st. Ve druhé polovině 20. st. pak objekt sloužil jako skladiště a chátral. K rekonstrukci došlo v letech 2009-2010 za přispění evropských dotací. Slouží jako místní muzeum. Patrová stavba zděná z lomového kamene má obdélný půdorys asi 12 x 8 m. Vyniká kamenný portál s lištou a ušima. V přízemí i patře zůstaly zachovány masivní trámové stropy a prkenné podlahy v patře a v krovu. Na nedalekém místním hřbitově si prohlédneme zajímavou hrobku rodiny Zahnů, majitelů zámku v Souticích. Vznikla v r. 1860. Má obdélný půdorys, vyzděná z cihel a obložená z opracovaných pískovcových kvádrů. Zdobné vstupní západní průčelí doplňuje trojúhelný štít. Vstup s profilovaným portálem uprostřed hlavního průčelí zakončuje půlkruhový oblouk. Vnitřní prostor má valenou klenbou s pozůstatky nástěnné malby. V čele stojí jednoduchý oltář s Ukřižovaným.
Zajímavá budova Donátova mlýna leží ve spodní části vsi mimo naši trasu. Vrchnostenský mlýn se zmiňuje v r. 1759 s kolem na spodní vodu. V r. 1862 vyhořel, v té době měl 2 složení. Dlouho zůstal v troskách, Václav Donát mlýn r. 1894 nákladně opravil, vybavil pilou a třemi kamennými složeními. V r. 1927 byly místo kamenů instalovány válcové stolice, po válce přibyla Francisova turbína. V r. 1952 došlo ke znárodnění a převzetí Zemědělským výkupním podnikem Vlašim, pila zrušena. V r.1954 došlo k převodu mlýna pod n.p. Mlýny a pekárny Čerčany. V r. 1957 se provoz mlýna uzavřel, zůstala malá vodní elektrárna, ta zrušena v r. 1967. Po navrácení majetku v restituci Donátovým, došlo k obnově MVE. Zajímavostí je, že u mlýna měl chatu spisovatel Vojtěch Zamarovský, mlynář k němu chodil často návštěvu. Ve mlýně se v r. 1966 natáčel film Dědeček, Kyliján a já.
Za mlýnem se potěšíme kamenným mostkem přes mlýnský náhon, pochází zřejmě z 50. let 19. st. Jedno obloukový most podklenutý půlkruhovým obloukem je vyzděn z lomového kamene, při patě oblouku z opracovaných kamenných kvádrů. Má zděný parapet s kamennými krycími deskami a opěrné stěny z lomového kamene. Na severním pilíři stojí socha sv. Jana Nepomuckého, která původně stávala na mostu přes hlavní tok Želivky. Podstavec žulový, bohatě profilovaný. Pískovcová socha zhruba v životní velikosti. Světec v tradičním postoji ve zlidovělém pojetí. Podstavec datován 1858, socha dílem Franze Hergessela staršího. Hodnotná sochařská práce představuje doklad novověké zbožnosti. Vratislav Donát zachránil sochu ze starého mostu, který byl odstřelen. Vesnicí vystoupáme k zámeckému areálu. Před rozlehlým hospodářským areálem stojí památkově chráněná panská sýpka s jádrem z přelomu 16. a 17. st. Podle dendrochronologického průzkumu pochází většina dřevěných konstrukcí a prvků ze druhé stavební etapy z doby kolem r. 1706. Na stavbě z lomového kamene, cihlových štítů se na jihovýchodním nároží zachovala původní raně barokní omítka s iluzivním kvádrováním.
Zámek vznikl v r. 1671 nejspíše na místě renesanční tvrze z r. 1572. Další zdroje ale uvádějí, že byl postaven jižně od tvrze, která zanikla nebo se její základy součástí některé hospodářské budovy či pivovaru. Barokní úpravy proběhly počátkem 18. století. Klasicistní a zvýšení o jedno patro pak v r. 1801. V r. 1837 další menší a přeměna zámeckého parku na anglický. V r. 1895 došlo k velkému požáru zámku. Po obnově a snížení o jedno patro získal současnou podobu s převahou novorenesančních prvků. Budovu obdélníkového půdorysu s mohutnými rizality doplnila nová střední věžovitá nástavba a vysoké štíty střech. V soukromém vlastnictví zůstal majetek do poloviny 20. st. Později sloužil zámek jako archiv a pak škola. V restitucích se vrátil dědicům posledního majitele. Od nich jej odkoupil současný, který zahájil opravy zámku, ale hospodářská část se nachází v havarijním stavu. Zámek sice patří do seznamu kulturních památek, zároveň byl zařazen na seznam ohrožených památek. Jeho hlavní budova se zdá zajištěna, ale došlo k pozastavení rekonstrukce. Zdá se, že nečinnost majitele směřuje ke zrušení památkové ochrany, poté odstranění trosek hospodářského dvora ...
Nezajištěnou bránou se sochami lvů se v době naší cesty dalo vejít do zámeckého areálu. Naskytl se ale neradostný pohled. Z památkového katalogu se dozvídáme: „čelní frontu hospodářského dvora tvoří dva barokní špýchary. Zámek je hodnotnou ukázkou reprezentativního šlechtického sídla na venkově. Mimořádně hodnotný klasicistní pavilon jako miniatura antického chrámu dotváří areál zámku. Okrasný kamenný bazén z doby kolem r. 1830 je spolu s pavilonem hodnotným klasicistním kompozičním doplňkem … “ Běžný Návštevník ale „krásnou a cennou památku“ vidí úplně jinak. Hnus hnus hnus pane Pecouchete !!!A ještě jedna zajímavost. V roce 1914 koupil Bohuslav Mařík, ředitel a předseda správní rady společnosti ČKD. Ve třicátých letech byl před zámkem vystavěn zahradní pavilon. Za Bohuslavem Maříkem zajížděla na soutické panství ke krátkým letním pobytům slavná česká operní pěvkyně Ema Destinnová. Dodnes se vypráví, že když za teplých letních večerů zpívala, byl její zpěv slyšet v celém želivském údolí a lidé ji poslouchali se zatajeným dechem.
Od areálu půjdeme k silnici do osady Černýš kolem rozsáhlého hospodářského dvora domu č. 81. Zarostlé stodoly a další budovy se nacházejí v podobně špatném stavu jako hospodářské budovy zámku. Na okraji vsi stojí na hranolovém podstavci barokní socha sv. Anny a panny Marie. Socha i sokl z červeného pískovce stojí uprostřed čtvercové železné zahrádky s žulovými pilíři v rozích. Na podstavci vidíme nápis a barevný alianční znak Mladotů a Puteániů. Socha zpodobňuje sedící sv. Annu, která k sobě přivinuje stojící dceru, malou Pannu Marii. Chronogram dílo datuje do r. 1757. Původní silnicí pokračujeme podél dálnice, hluk je dost nepříjemný. Otevírají se ale pěkné výhledy na údolí Sázavy. Míjíme pěknou výklenkovou kapli z r. 1870. Na kraji v osady Černýš zahneme doprava. V pastvině u velkého dvora vlevo vidíme zajímavé tvrziště „Na Hradě“. Jde o zaniklé vrcholně středověké tvrziště typu motte (z franc.překlad. „hrouda“). Přestože se zachovalo ve velmi dobrém stavu, není zmiňováno v pramenech. Tento typ tvrze pochází ze západní Evropy 11. a 12. století. Ve střední se objevuje ve 13. až 14. století ve spojení hlavně s drobnou šlechtou. Ústřední pahorek oválného tvaru obkružuje příkop a val. Návrší a val místy poškozen zemními úpravami. Jde o významný příklad jednoduchého šlechtického sídla a jedno z nejlépe dochovaných na území okresu.
Musíme se zmínit o velké archeologické zajímavosti. Pravěké osídlení v této oblasti bylo dosud málo známé. K jeho dokladům patří jen nálezy štípaných nástrojů. Jde však o nálezy poměrně časté. A nedaleko odtud, nad soutokem Sázavy a Želivky, se nachází archeologická lokalita Soutice. V letech 2023-2024 zde došlo k objevu a povrchovým sběrem prověření dvou nových míst s nálezem velkého souboru štípané industrie. Prokázala se tak vazba lidí doby kamenné na řeku Sázavu. Dosud bylo povrchovým sběrem nalezeno asi 1500 kusů kamenných úštěpků, především odpadu z výroby nástrojů! Naleziště se nachází v místech výskytu křišťálu, místní suroviny pro výrobu kamenných nástrojů. Asi 60 % všech nálezů proto tvoří právě křišťál, především vhodné valounky z řeky. Ostatní materiál tvoří více než 20 dalších druhů např. rohovce, křemence, opály atd. Docházelo zde k výrobě čepelí, vrtáčků, rydla, škrabadel, hrotů šípů, dílců ke kopím, harpunám. Nálezy lze zařadit do období mezolitu, tedy 8-10 tis. př.n.l. Jde o poslední fázi lovců sběračů a lovců sobů a koní. Právě v tomto období dochází k tzv. mikrolitizaci, tedy zmenšení velikosti všech kamenných nástrojů. Ty již mají mnoho účelů a přibývají tak různé druhy nástrojů. Archeologický výzkum zde má pokračovat a snad se podaří díky novým šetrným archeologickým metodám objevit i pozůstatky tábora těchto obyvatel.
Projdeme osadou, na návsi rozhodně nepřehlédneme mohutný litinový jednoramenný kříž s korpusem Krista na širokém hranolovém podstavci. Podle datace pochází r. 1853. Vedle něj stojí pěkná zděná zvonička kruhovitého půdorysu s lucernou a šindelovou střechou. Po chvíli se před námi v údolí potoka otevírá areál chatového tábora, ovšem pustý. Jde o část dětského tábora vybudovaného v 70. létech u bývalého Mařanova mlýna. Vlastník - Česká televize ho podle některých informací na internetu nabízí k prodeji. Poslední zveřejněné video ale pochází z r. 2009. Hlavní budova Mařanova mlýna byla upravena na jídelnu a recepci tábora. Šlo o poddanský mlýn s vodním kolem na vrchní vodu. Připomíná ho již Berní rula v r. 1654. V r. 1930 měl 2 kola na svrchní vodu. Stejně jako okolní objekty pak prošel mnoha nevhodnými úpravami, ale není příliš zchátralý. Opuštěné místo působí hodně nepříjemně. V místech, kde stoupáme a přibližujeme se k dálnici a Odpočívce Střechov sílí hluk, a tak se těšíme zpět do údolí řeky.
Po chvíli projdeme kolem Posadovského mlýna nebo mlýna Podsada. Byl poddanským mlýnem s pilou. První zmínka pochází zřejmě z r. 1712, v r. 1933 dvě kola na spodní vodu nahradila Francisova turbína, zmiňují se dvě složení (na pšenici a na žito) a francouzský kámen na šrotování. V r.1950 vršek mlýna vyhořel, zůstala turbína, mlýn obnoven, ale nespuštěn, zůstal jen jako vojenská rezerva. Poslední mlynář Josef Mírovský vykonával do r. 1952 funkci převozníka. Po r. 1989 zde jeho potomci příležitostně využívají pilu. Pod mlýnem míjíme lávku pro pěší přes řeku. Spojuje levý břeh řeky s nedalekou železniční stanicí Střechov a tábořištěm Omaha. Kiosek Omaha s domácí kuchyní může přijít unaveným Toulkařům vhod.
Procházíme územím Přírodní rezervace Štěpánovský potok, která zahrnuje dolní tok Štěpánovského potoka v délce asi 6 km. V horní části je rezervace omezena pouze na samotné koryto Štěpánovského potoka, ale od místa, kde se potok přibližuje k dálnici D1, se chráněné území rozšiřuje na celou údolní nivu. Zachoval se zde ekosystém pstruhového potoka, vyskytují se zde např. mihule potoční, rak říční, pstruh obecný plotice obecná jelec tloušť, jelec proudník, střevle potoční hrouzek obecný nebo mřenka mramorovaná.
Pokračujeme podél řeky, po levé straně se tyčí skalní stěny. Na jedné ze skalních věží se kdysi rozkládal Kácov též Hrádek, Pustý hrad nebo Starý hrad. Dnes sotva patrná zřícenina malého hradu leží asi 1,2 km od městyse Kácov. Podle archeologických nálezů hrad vznikl nejspíše ve druhé polovině patnáctého století. V r. 2020 byla zahájena záchrana zřícenin. Hrad chránily ze tří stran velmi strmé až kolmé skalní stěny. Přístup do jeho jádra byl možný přes předpolí hradu, které se nacházelo v místech dnešního pole a úzkého pásu lesa. Dvoudílné jádro chránil ještě hluboký příkop. Přední část jádra měla čtverhranný půdorys. Z její zástavby se částečně dochovala polookrouhlá věž, která zpevňovala čelní hradbu a část hradby na jihozápadní straně, a parkán. Ostatní stavby zanikly, z terénních zbytků vystupuje pozůstatek studny nebo cisterny. Zadní část jádra se nacházela na vrcholu skaliska. Dochovalo se jen do skalního masívu zahloubené nároží. Okolní skalní stěny nad Sázavou využívají sportovci pro sportovní lezení. Nabízí se lezení v poměrně pevné skále na stěnách nazvaných Andrejka, Stěna Lajdáků, Kácovská Kráska, Velikonoční stěny, Hradní zeď a Křídlo. Nejvyšší bod dosahuje výšky dvaceti metrů, průměrná výška je od třinácti do patnácti metrů.
První písemná zmínka o Kácově pochází z r. 1318. K povýšení na městečko došlo již v r. 1412. Asi od poloviny 15. st. stála ve městě tvrz, když zřejmě zpustla starší tvrz (hrádek, hrad), kolem které jsme procházeli. Po určitou dobu tak možná existovaly vedle sebe tvrze dvě. Městská tvrz stála na okraji skalnatého svahu spadajícího strmě k Sázavě, původní podoba není známa. Za Čejky z Olbramovic došlo v 16. století k renesanční přestavbě. Po r. 1635 za Benigny Kateřiny z Lobkovic k rozšíření a přestavbě na barokní zámek. Jeho přízemí bylo kamenné a první patro dřevěné. V r. 1726 se panství stalo majetkem Anny Marie Františky Terezie, princezny Sasko-Lauenburské, hraběnky z Neuburgeru, vévodkyně Toskánské, která dala zanedbaný zámek přestavět ve stylu barokního severoitalského šlechtického sídla. Zámek má jižní průčelí obrácené k řece Sázavě dvoupatrové, severní s hlavním vchodem jednopatrové. Uvnitř tvoří osu zámecké budovy chodba prostupující oběma patry. Ve své nejvyšší části převýšila střechu zámku v podobě obdélníkového polopatra, a tím vytvořila typickou siluetu zámku. Z chodby se vcházelo do většiny místností. Interiéry zdobila štuková výzdoba.
Nejbohatší výzdobu měla zámecká kaple. Také průčelí má nástěnné malby a ve slepých oknech se představující různé postavy. Od náměstí odděluje zámek prostá zeď s barokní branou. V této podobě se zámek zachoval prakticky dodnes. Za dalších majitelů docházelo jen k drobným opravám, které jeho vzhled nezměnily. V r. 1741 se stal zámek sídlem správy panství a úřednickým obydlím. V r.1847 připadl císaři Ferdinandovi I., v r. 1918 přešel do vlastnictví státu. Sídlila zde správa státních lesů a byty zaměstnanců. Poté jej užíval Lesní závod Kácov. V letech 2009-2017 vlastnil zámek Městys Kácov. Sloužil jako muzeum, galerie, místo kulturních akcí a částečně i k bydlení. V současnosti je v soukromém vlastnictví a prochází celkovou rekonstrukcí. Zámecký komplex se skládá ze tří částí: samotného zámku, farního kostela a poplužního dvora. Zásadním způsobem ho doplňuje krytá spojovací chodba mezi zámkem a kostelem dlouhá 150 m. Po r. 1920 vznikla na místě špýcharu sokolovna, ještě předtím došlo ke zrušení hřbitova a zdi kolem kostela.
Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie původně vystavěný v románském slohu, prošel mnoha přestavbami. Zajímavostí je původní krypta a také ostatky mučedníka sv. Liberáta, které z Říma získala Anna Marie Toskánská. Proto se stal kostel i poutním místem.
Při procházce můžeme v boční ulici najít na mohutnou budovu s nápisem Kácovka laboratoř. Má velmi zajímavou historii. V r. 1911 založil v Kácově štěpánovský rodák Vojtěch Smutný výrobu zejména osvěžujících aromatických pastilek a eukalyptových cukrátek, prostředků určených nejen proti kašli a chrapotu, ale i pro osvěžení. Používal vlastní recepty s výtažky bylinných a jehličnatých šťáv, které dodávali zelenavým pastilkám originální a nenapodobitelnou příchuť. Výrobky odebírala sanatoria, lékárny a další zákazníci, a to nejen v Čechách, vyvážely se do Rakouska, Švýcarska, Bavorska, skandinávských zemí i Ruska. V. Smutný působil i v řadě místních spolků a organizací. Jeho podnikaní zahrnovalo i propagační a tiskárenské aktivity, účast na hospodářských výstavách. Za zmínku stojí reklamní tiskoviny V. Smutného, svázané s jeho jednotlivými výrobky. Užití barev, lehká čitelnost a působivá úprava jsou charakteristickými rysy reklamních materiálů. K nejznámějším patřily: Posázavské pastilky - osvědčené proti kašli, chrapotu, zahlenění, rýmě, Kácovka - posázavská francovka s mentholem, Zamezin - zaručený smrtič vší, Klenk - posázavský zdravotní likér, Vlasta - šampon, Ferax - výtečný prášek k drhnutí, cídění nádobí, dřeva, porcelánu, apod., Kácovín - tekuté cídidlo všech kovů, mramoru a skla Po jeho smrti v r. 1937 pokračovala v podnikání jeho manželka. V r. 1952, kdy došlo k zestátnění majetku a ukončení výroby.
Kácovskému náměstí vévodí sousoší Panny Marie a Čtrnácti svatých pomocníků. Pochází z let 1729–1730. Mariánské sloupy byly v Českých zemích vztyčovány zejména po epidemii moru v letech 1713-1714. Kácovské sousoší nese název Neposkvrněného Početí Panny Marie a městečku ho věnovala kněžna Anna Marie Toskánská v r. 1736.
Kolem zámku sejdeme k řece. Na jejím břehu se tyčí mohutné budovy pivovaru. Kácovský pivovar patří k nejstarším v Čechách. První zmínka pochází z r. 1457 za Košínů z Košíně. O pivovar, poplužní dvůr, mlýn a vinopalnu se opíralo hospodaření panství. Výroba piva byla ukončena v r. 1957. Po r. 1990 došlo k přestavbě objektu a obnově vaření piva. Jádro budov pochází z 19. století. Hlavní pozoruhodností jsou sklepy částečně zahloubené do svahu, díky nimž je pivovar veden jako technická památka.
Na břehu pod jezem před budovou pivovaru stával Zámecký mlýn. První zpráva pochází z r. 1680, šlo o vrchnostenský mlýn. Do r. 1727 byl pronajímán, pak prodán, v r. 1868 znovu přikoupen k panství. V r. 1727 se zmiňují 3 kola, která poháněla 4 stoupy, valchu a pilu. Ve mlýně se nacházela i vodárna s pístovým čerpadlem, zásobující zámek vodou. Mezi lety 1900-1930 došlo ke zřízení elektrárny na stejnosměrný proud pro zámek, faru a mlýn. V r. 1930 se zmiňuje mlýn a elektrárna, vybavené Francisovou turbínou.
Po r. 1918 získal kácovské panství stát a došlo k odprodání mlýna. V r.1930 vlastnil mlýn a elektrárnu Stanislav Šimek. V r. 1952 byl mlýn zrušen, po r. 1960 určen spolu s pivovarem k demolici. Pivovar se podařilo zachránit. V sousedství pivovaru se nachází velký areál lihovaru. Poprvé se zmiňuje již v r. 1690, tedy jako vinopalna. Velká rekonstrukce proběhla v r. 1869. Ulicí V Podskalí se vrátíme na náměstí. Míjíme zajímavou budovu děkanství. Fara byla na tomto místě zřízena po r. 1650, poté, co došlo k jejímu přestěhování z budovy nynější radnice. Vydáme se nádražní ulicí. Ve velkém obytném domě č.17 na její pravé straně se nacházela po r. 1886 židovská modlitebna. Dům má velmi bohatou historii. K bohoslužebným účelům sloužil do 20. let 20.st. Poté ho vlastnili a jako nájemní dům užívali Bächerovi, což byla významná rodina židovských průmyslníků. Rudolf Bächer se věnoval obchodu a výrobě zemědělských strojů. Po r. 18989 postupně vybudoval v Roudnici nad Labem největší závod na výrobu pluhů v Rakousku Uhersku. Rodina je syna Karla se po okupaci usadila v Argentině. Po válce se vrátila, v části domu zřídila obchod, nálevnu a rumový výčep. Po r.1948 vlast po r. 1948 opustila, dům přenechala nájemníkovi. Po znárodnění domu v 50.letech zde došlo ke zřízení školní jídelny. Po r.1989 ho získali potomci někdejšího nájemníka, dnes slouží k bydlení. Zmínka o židovských obyvatelích v Kácově pochází z konce 17. století. Nejvíce jich zde žilo po polovině 19.století. Např. v r. 1880 64 osob, což znamenalo téměř 8 % obyvatel. První synagoga je ale doložena až v r. 1839 v domě č.12.
K vlakovému nádraží projdeme přes poslední zajímavost dnešní procházky. Břehy Sázavy spojuje ocelový vojenský most typu Bailey. Pochází z americké pomoci zemím postiženým druhou světovou válkou v rámci programu UNRRA. Tento typ přenosného prefabrikovaného příhradového mostu vyvinuli Britové během 2. světové války. Našel rozsáhlé využití u spojeneckých ženijních jednotek. Dřevěné i ocelové prvky bylo možné přepravovat v běžných nákladních automobilech a na místě je zvedat ručně, bez jeřábu. Most přitom unesl i tanky. Stal se doslova ikonou spojenecké invaze. Armáda ho zde umístila v r.1975. Most stále slouží běžnému provozu, obnovena byla jen dřevěná mostovka. Objevil se například i ve filmu Tmavomodrý svět. A na nádraží naši procházku zakončíme. Dnešní trasa měří asi ...
My si první prohlídku trasy „zpestřili“ špatným výběrem termínu. Netušili jsme, že v době kácovské pouti dochází k přeložení autobusových spojení. Takže jsme se nedopravili do Soutic, ale vlakem přiblížili alespoň do Chabeřic. Odtud pak sešli k soutoku Sázavy a Želivky. Ten přebrodili, pak vystoupali do Černýše a připojili se k plánované trase. Pěkné, až romantické toulání, ale vhodné jen při menším stavu vody :)) Navíc voda v Želivce je fakt ledová i v horkých dnech. Návštěvu soutoku ale určitě doporučujeme, je to velmi příjemné a romantické místo. Našli jsme dokonce zmínku, že zde natáčeli několik záběrů filmu Iluzionista.
Mapka výletu:
Použité zdroje:
www.soutice.cz, www.kacov.cz, cs wikipedia, pamatkovykatalog.cz, www.vodnimlyny.cz, Encyklopedie českých tvrzí, Praha 1997, Svoboda a další., www.pacifikem.cz,