V dalším díle Toulek s knihovnou se projdeme krajinou Posázaví. Navštívíme historicky zajímavé městečko Rataje nad Sázavou, pokračujeme do vesnice Talmberk se zříceninou hradu. Odtud zvlněnou krajinou dojdeme až k řece Sázavě do Samopší.
Z Čerčan se posázavskou lokálkou dopravíme do vlakové stanice Rataje nad Sázavou - zastávka a po červené turistické značce jdeme podél řeky k městečku. Rataje leží v nádherné posázavské krajině, na vysokém ostrohu obtékaném od severu Sázavou a od jihu a východu hluboko zaříznutým Živým potokem. Historické jádro působí klidně, až poněkud starosvětsky, přestože je to známé letovisko. První písemné zmínky o Ratajích nad Sázavou pocházejí z roku 1156. Uvádějí je již jako místo hrazené a trhové. Pravděpodobně však byly založeny v polovině 10. století, kdy byl v místech současného zámku vystaven hrad zděný a srubový. Byl součástí zličského pomezního hradiště. V podhradí se rozrůstala zemědělská vesnice. Pro dataci svědčí nálezy keramických střepů a ozdob, objevených při stavbě silnice u zámku v roce 1890. Také jméno Rataje pochází od praslovanského slova „ortaj“ a pozdějšího staročeského „rataj“, což je označení pro oráče, sedláka nebo čeledína. Ve středověku se nazývaly Rataje Hrazené. Původní hrad měl zřejmě dvojdílnou dispozici na čtvercovém půdorysu a hospodářské předhradí směrem k současnému náměstí. Na východní a západní straně hrad chránily hluboké příkopy. Přístup byl pouze branou z předhradí. Zdivo gotického hradu zůstalo v severním zámeckém křídle, v jehož přízemí se dochovala hrotitá valená klenba a úzká střílnová okénka s trojlistým ukončením tzv. jeptiškou.
Rataje byly vlastnictvím krále, který je propůjčoval nebo daroval jako léno. Jan Lucemburský je daroval v roce 1312 Jindřichu z Lipé. Byl významnou postavou ve vývoji Ratají, je mu připisována jejich proměna v opevněné městečko a stavba obou hradů. Výstavba byla zřejmě dovršena za jeho synů. V roce 1346 se již Rataje uvádějí jako městečko s oběma hrady. Spodní hrad na ostrohu obtékaném Živým potokem vznikl dokonce snad na základech starší stavby. Má typickou bergfritovou dispozici. Čelo hradu za šíjovým příkopem tvoří rovná hradba s branou, hradba dále volně obtáčí okrouhlou volně stojící mohutnou útočištnou věž (bergfrit). Palác hradu se zaoblenými nárožími v zadní části si zachoval původní členění. Při bočních stranách nádvoří stávala provozní zástavba, jejíž zbytky včetně sklepů jsou zachovány na západní straně. V šedesátých letech 14. století se majiteli Ratají stali páni z Pirkštejna. Prvním z nich Jan z Pirkštejna pojmenoval spodní ratajský hrad Pirkštejn po starém rodovém sídle Sloupu (německy Bürgstein). Významným příslušníkem rodu byl Hynek (Hynce) Ptáček z Lipé a Pirkštejna, nejvyšší hofmistr a mincmistr Království českého, správce měst královských, včetně Kutné Hory. Byl to významný politik doby husitské a rovněž poručník mladého Jiřího z Kunštátu, budoucího krále Jiřího z Poděbrad. Jedná se o nejvýznamnějšího držitele Rataj, který v Ratajích v roce 1444 zemřel a je pochován v rodinné hrobce v ratajském kostele. Novým pánem se stal purkrabí Jan ze Soutic, který panství spravoval za Hynkovu nezletilou dceru Žofii z Pirkštejna. Za jeho správy městečko a oba ratajské hrady v roce 1447 vyhořely. Od 60. let 14. století byl až do 16. století hlavním residenčním sídlem panstva. Poté se vystřídalo několik držitelů.
V roce 1528 pak Rataje koupil Ladislav Malešický z Černožic. Příslušníci tohoto rodu zavedli právo a zřízení městské, právo trhové a hrdelní, udělili městečku znak. Sídlem se stal horní hrad, který nechali na konci 16. století přestavět na renesanční zámek. Z této doby se dochovalo celé jižní křídlo s přízemní arkádou a pavlačí, jehož stěny zdobí psaníčková i ornamentální sgrafita. V předhradí byl zřízen pivovar. Pirkštejn, který byl omezen malou plochou skalního výběžku a neumožňoval rozšiřování, byl panstvem opuštěn. V roce 1627 vyplenili zámek i Pirkštejn vzbouření sedláci. V roce 1636 ho i s vydrancovaným městem získal nejvyšší zemský komorník a později nejvyšší zemský hofmistr, horlivý katolík Bedřich z Talmberka. Vilém František z Talmberka zahájil v roce 1656 podle italského architekta Andrea (Ondřej) de Quarda obnovu města a přestavbu sídla na raně barokní zámek se zahradou. Stavba byla dokončena až v roce 1675, což dokládá nápis na desce nad mohutným vstupním portálem, ozdobený erbem Františka Maxmiliána z Talmberka a jeho ženy Evy Kustošové ze Zubří. Byla také postavena ohradní zeď a založena dlouhá alej mířící přímo ze zámku původně přes kamenný most směrem na východ do nové panské zahrady a k letohrádku Sommerhof. Náklady na výstavbu byly ale tak vysoké, že přinutily Jana Františka z Talmberka v roce 1712 k prodeji panství. Zámek tvoří tři křídla, v jižním renesančním křídle se nachází sál zaklenutý neckovou klenbou se štukovými rámy. Zachovány jsou zbytky sgrafit a okenních ostění. Křídlo se v přízemí otevírá směrem do dvora sedmi oblouky pilířových arkád, které nesou otevřenou chodbu v prvním patře. Zbývající dvě křídla jsou barokní s arkádami v přízemí a částečně v prvním patře. V severním křídle je zachováno gotické zdivo. Zachovaly se části ohradní zdi kolem parku a panské zahrady a její zadní brána u budovy sokolovny. Pány z Talmberka vystřídali Kinští z Vchynic. Za nich byl založen z renesančních budov v bývalém předhradí pivovar, nechali upravit interiér zdejšího kostela. Václav Oktavián Kinský dal opuštěný a chátrající Pirkštejn v letech 1713-1724 upravit. Hradní palác na faru, bergfrit na zvonici, západní budovu hospodářské zázemí fary. Těmito drobnými úpravami a novým využitím se tato cenná hradní stavba zachovala dodnes. Za Kinských přestal být zámek stálým panským obydlím. V roce 1764 koupila panství kněžna Marie Terezie Savojská, jejíž panování je označováno za zlatý věk Ratají. Slibný rozvoj byl však přerušen velkou morovou ranou v letech 1770 – 1772, kdy zde zemřelo přes 500 lidí. Panství zdědil kníže František Josef I. z Lichtenštejna. I za Lichtenštejnů sloužil zámek jen jako sídlo správy panství a byty úředníků. V roce 1922 prodal Jan II. z Lichtenštejna zámek ratajské obci. V zámku byly umístěny obecní úřad, pošta, četnická stanice, škola, malé muzeum a knihovna. V letech 1929-35 byly provedeny rozsáhlé úpravy prostranství západně od zámku. Byla zbořena část budov bývalého hospodářského dvora, byl zavezen příkop před zámkem a odstraněn kamenný most, který přes něj vedl. V roce 1940 byl odstraněn i most do zahrady zámku a nahrazen dlážděnou cestou. Když si zámek prohlížíme z náměstí, lze si všimnout hlavy na levém komíně. Jde o maskaron (plastický zdobný motiv v podobě lidské tváře), který měl snad i chránit obyvatele zámku. Hlava je opředena několika pověstmi. Třeba, že je to kominík, který spadl do komína. Ratajské matky prý straší neposlušné děti, že na ně zavolají bábu z komína. Zámek je od roku 1966 chráněn jako kulturní památka. V roce 2008 bylo v ratajském zámku otevřeno Muzeum středního Posázaví. Zaujme zámecká kaple sv. Mikuláše objevená během oprav, největší místnost zámku Rytířský sál a obnovené raně barokní krovy, které jsou rovněž součástí prohlídkového okruhu. Stálá expozice o historii Rataj a okolí je doplněna expozicí "Babiččiny kočárky". Je soukromou sbírkou MUDr. Jiřího Balýho a Aleny Balýové. Další je expozice Dřevorubeckého muzea. Jde o soukromou sbírku Ing. Jiřího Vorlíčka. V půdních prostorách je umístěna sbírka Jaroslava Navrátila a rodiny Vaňhalovy na téma "Život na vesnickém dvorku". V letech 2010 a 2011 proběhla 2. etapa rekonstrukce zámku, byly provedeny úpravy v severozápadní části vnitřních prostor, v přízemí a prvním patře, na krovu a střešním plášti. Vybudováno bylo i nové zázemí.
Hrad Pirkštejn nebyl v následujících staletích zásadně upravován, zůstal téměř v původní podobě. Nedaleko se částečně dochovala i dolní městská brána. Na hradě Pirkštejn byly natáčeny úvodní scény pohádka Bajaja. Hrad vlastní církev, pronajímá ho soukromé osobě a je přístupný jen při občasných kulturních akcích. Stejně jako dva hrady, existovaly tu kdysi i dva kostely. Ten nejstarší byl zasvěcený sv. Mikuláši a stával od počátku 13. století u horního hradu, pravděpodobně v místech parčíku před hlavním zámeckým průčelím. Zbořený byl v průběhu 17. století, zřejmě v souvislosti s pokračováním obnovy města a se stavbou nového raně barokního kostela sv. Matouše. Ten byl postaven na místě stejnojmenného gotického kostela ze 14. století, zbořeného v roce 1675. Stavitelem nového kostela byl František Maxmilián z Talmberka, autorem projektu opět stavitel Andreas de Quarde, který v té době přestavoval i ratajský zámek. Stavba kostela probíhala v letech 1675-91 a byla do ní zakomponována i hrobka předchozích majitelů pánů z Lipé. Čestné místo u oltáře zaujala hrobka pánů z Talmberka. Tabulka na jižní stěně kostela připomíná, že je zde pohřben Hynek Ptáček z Talmberka. Kostel představuje slohově čisté rané baroko. To platí i pro vnitřní vybavení kostela - hlavní a boční oltáře, mramorové sanktuárium, cínovou křtitelnici z roku 1685. Stavba je vyzdobena znaky pánů z Talmberka, jímž jsou dva stříbrné leknínové listy na červeném poli. Ve hřbitovní zdi směrem k silnici (do náměstí) je druhotně zazděný i gotický pískovcový znak pánů z Lipé. V 90. letech 20. století byly kostel i přilehlý hřbitov citlivě opraveny. Kaple svatého Antonína u silnice do Sázavy, otevřená, čtvercová stavba se štítem z konce 18. století.
Do okolí Ratají a jeho hradu je zasazena česká počítačová hra Kingdom Come: Deliverance. Děj se odehrává v českých zemÍch na začátku 15. století, v oblasti s městy Sázava, Rataje nad Sázavou a Stříbrná Skalice. Renesanční budova knížecího pivovaru, malý pivovar knížete Liechtensteina byl pronajímán různým nájemcům a zanikl kolem roku 1890. V roce 1900 byla dokončena stavba železnice z Kolína do Ratají, o rok později do Ledečka a Čerčan. Železnice zpřístupnila celé údolí Sázavy. Okolí zaplavilo množství chat. Náměstí vévodí budova školy postavená v letech 1914-19 podle plánů stavitele A. Kozáka. Dnes v ní sídlí Městský úřad. Další dominantou je budova prvorepublikového hotelu Lutrýn postavená rodinou Lutrýnů. V letech 1954 - 1998 sloužil jako dětský domov. Natáčel se zde film Smutek paní Šnajderové (2008). Sokolovna je z let 1927-28, pozdějšími úpravami je ovšem stylově znehodnocená. Na nedalekém domě na Hlavní ulici č.119 je umístěna pamětní deska Zdeňka Němečka (19. 2. 1894 – 5. 7. 1957). Byl významnou kulturní a politickou osobností, českým spisovatelem, dramatikem. Bojoval v legiích, v období první republiky pracoval jako diplomat na našich významných zahraničních zastupitelských úřadech. Dům v Ratajích zakoupili manželé Němečkovi v roce 1938. Dům má krásnou polohu nad historickou částí obce s rozhlehlou zahradou s výhledem do údolí řeky Sázavy. K manželům Němečkovým často přijížděli známé osobnosti kulturního života – sochař K. Dvořák, Herečka O. Scheinpflugová, malířka H. Dostálová, klavírista J. Páleníček a další. V době 2. světové války trávil většinu času právě v Ratajích. Zde se zapojil do protinacistické odbojové činnosti, byl členem odbojové skupiny Parsifal. V únoru 1945 byl zatčen gestapem, z pankráckého vězení se dostal až 9. 5. 1945. V roce 1948 emigroval do Kanady. Později v USA pracoval jako redaktor Svobodné Evropy. Zemřel v Mnichově, od roku 1993 jsou jeho ostatky uloženy na Vyšehradském hřbitově. Rataje nad Sázavou se především v období první republiky staly známým letoviskem, byly nazývány „Perla Posázaví“. Městečko se zachovalo jako mimořádně cenný památkový celek. Od roku 2003 je historické jádro vyhlášeno městskou památkovou zónou. V roce 2006 byl obci vrácen status městyse.
Po prohlídce městečka se vrátíme k zámku na červenou značku a pokračujeme podél Sázavy až na okraj Ledečka. Zde zahneme po značce do lesa a vystoupáme až na velké rozcestí. I zde je vidět, jak smrkové lesy ničí kůrovcová kalamita, holiny sázavských strání působí apokalypticky. Na vrcholu nás potěší dvě zajímavé památky. Prvním je sloupek sv. Prokopa, bohužel již na sloupku chybí …. Nedaleko je umístěna velká kamenná deska - Jubilejní památník knížete Jana II. z Lichtenštejna. Pokračujeme po značce dál a po chvíli dojdeme do vesnice Talmberk, nad kterou se vypíná zřícenina stejnojmenného hradu. Na rozdíl od romantické zříceniny nepůsobí vesnice příliš utěšeně. Kaplička na návsi je utlačená sloupy elektrického vedení, přístup k hradu není dobře označen a průchod znepříjemňují včely. V době naší návštavy vesničky se totiž hned za zdí na malém prostoru tísnílo na pět desítek včelstev. Prohlídka zříceniny je omezená, cestičkou mezi domky a zahradami se dostaneme pouze k válcové věži s informační tabulí. A tak se pokocháme přes ploty a můžeme si zříceninu a celý zastavěný ostroh prohlédnout spíš z okolních silnic. Hrad je významným dokladem vrcholně gotického šlechtického sídla z 1. pol. 14. století, jde o bergfritový typ hradu s více věžemi. Poprvé je existence hradu nepřímo doložena v r. 1297, kdy se připomíná Vilém z Talmberka, zřejmě syn Hroznaty z Úžic z moravského rodu Kouniců, který pravděpodobně hrad založil. Rod Talmberků jej držel až do druhé poloviny 15. století, majitelé se potom střídali. Pustý se uvádí k roku 1533. Obyvatelé podhradní vsi z něho rozebírali kámen na stavby a postupně, zvláště v průběhu 18. a 19. století, začali stavět svá obydlí v hradním areálu. Dva domky byly vestavěny přímo do hradních zřícenin. To zasáhlo do zbytků hradu velmi rušivě. K poslednímu velkému zásahu došlo v roce 1933. Zřítila se část hlavní věže a s ohledem na bezpečnost domků pod hradem byla stržena její další část až do úrovně podlahy prvního patra. Zbytek byl konzervován stejně jako přilehlá hradba s branou. Do přízemí zbytku věže byl prolomen nový vchod s betonovým překladem. Betonovou deskou byla překryta i zřícenina zmíněného objektu západně od brány. Z bezpečnostních důvodů byla tehdy stržena i nádvorní strana zbytků paláce a na jejím místě postavena kůlna.
Hrad stojí na kamenném ostrohu ve stejnojmenné vsi. Před jádrem hradu se na šíji rozkládalo předhradí, v němž bývalo umístěno hospodářské příslušenství hradu. Dnes je změněno výstavbou vesnických domků. Jádro hradu od předhradí odděloval příkop. Jádro hradu se dochovalo v podobě zříceniny z lomového kamene, kterou značně narušila novodobá vesnická zástavba uvnitř a na vnějším obvodě. Jádro bylo vymezeno částečně dochovanou obvodovou hradbou nepravidelného čtyř úhelného půdorysu. Na severní, přístupové straně je umístěna brána, v tomto nároží válcová věž do výšky přízemí, ve druhém částečně dochovaná menší podobná stavba. Proti čelní hradbě v jižní části areálu stával palác. Z něho se zachovala jen část vnějšího obvodového zdiva a sklep, původní podobu nelze rekonstruovat. Na východní a západní straně byl areál vlastního hradu uzavřený hradbami, k nimž snad byly přistavěny dřevěné hospodářské budovy. Východní hradba se z větší části zachovala, ze západní jsou jen skromné zbytky. K opevnění hradu patřily i parkány na úbočích.
Pokračujeme dále po červené a po mírné stoupání nás vítají Mrchojedy. Na kraji je rozlehlý neudržovaný areál místního JZD. Hned za ním mezi lipami uvidíme pískovcový smírčí kříž. Je asi 70 cm vysoký, na čelní straně jsou málo zřetelné obrysy reliéfu bojovníka, na zadní straně viditelné vrypy. Kříž původně souvisel buď s orientací anebo upozorňoval na pamětihodnou událost. Zde ale není známa datace ani pamětní souvislost. Jde o vzácně dochovanou památku středních Čechách, jako kulturní památka je chráněn od roku 1958. Na malé návsi malebné vsi středověkého původu míjíme tzv. Dub u Navrátilů. Tento mohutný dub letní vysoký 27 m má obvod kmene 353 cm. Pokračujeme po málo frekventované silnici a tu již neopustíme, sejdeme až do Samopše k řece. Po červené značce bychom pokračovali do Sázavy, které se podrobně věnujeme v Toulkách Ledečko - Sázava. Vlaková zastávka je na druhém břehu Sázavy. K ní se dostaneme pouze přes lávku, na které je v současnosti vstup zakázán. Ovšem není nijak uzavřená, místní ji běžně užívají ani nevypadá nijak nebezpečně. A tak se lze z mostu pokochat pohledy na Sázavu. Jinak by zbývala jediná možnost, v těchto místech poměrně širokou řeku přeplavat. Výletní trasa měří 10,5 km, uvedený text a fotografie jsou z jara 2019.
Mapka výletu:
Použité zdroje:
www.obecrataje.cz/mestys/historie/
www.hrady.cz/index.php?OID=1784
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2011.
Poche, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech. 3. díl. Praha: Academia, 1980.