V Toulkách se vydáme do okolí Pyšel a Nespek. Uvidíme hodně zajímavostí, navštívíme historicky zachovalé městečko Pyšely a jeho památky. V nedalekých Nespekách připomeneme tvorbu významného architekta Jaroslava Fragnera.
Od železniční stanice Pyšely se vydáme po modré turistické značce. Nedaleko je osada Vysoká Lhota o níž první písemná zmínka pochází z roku 1437. Na místě bývalé tvrze stojí stejnojmenný zámeček. Zámek je doložen v roce 1550, barokně přestavěn ve 40. letech 18. století, dochovaly se cenné nástěnné malby. Až do 18. století byl užíván majiteli jako sídlo. V průběhu 19. století došlo k částečné přestavbě na sýpku, poté zde byl sklad a postupně chátral. Kulturní památkou byl v roce 1958 prohlášen celý areál se zámkem, chlévy, sklepem, ohradní zdí s bránou a vymezenými pozemky. Dnes zde můžeme navštívit Muzeum kočárů, povozů, sedel a postrojů. Některé z nich si zahrály ve filmech, třeba sedlo Juráška ze Tří oříšků pro Popelku. Součástí prohlídky je také středověké sklepení a mučírna.
Dále pokračujeme po značce až do městečka Pyšely. Cestou míjíme značku místní naučné stezky Pyšely. Její trasa probíhá po úbočí vrchu Obora a v blízkosti golfového hřiště. Prostřednictvím 10 zastávek seznamuje s rostlinami a zvířaty lesa, rybníky nebo historií a současností obce Pyšely a také golfu. Mnohé archeologické nálezy z Pyšel a okolí pocházejí z doby bronzové i doby kamenné. Historie vsi sahá do 11. století na což ukazuje románský původ tribunového kostela Povýšení sv. Kříže. U něj se pravděpodobně nacházelo šlechtické sídlo. Pojmenování je nejspíše odvozeno od slova pýšeti, což znamená těžce oddychovat, supět.
První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1295 jako sídlo Předbora. Tvrz, která je poprvé doložena až roku 1542, ale je podle architetonických znaků v jejích základech přisuzována k roku 1250. Významným majitelem panství byl František Antonín Halleweil. Díky němu byly Pyšely povýšeny v roce 1703 na městečko a byl vybudován velký hospodářský dvůr. Hrabě Halleweil daroval do městského znaku ze svého hraběcího znaku jedno černé orlí křídlo a korunku. Ve druhé polovině 18. století byly Pyšely obohaceny o řadu hodnotných pozdně barokních staveb. Přístavbu kostela, faru, přestavbu zámku a několik soch, které tak doplnily starší barokní sochy poblíž kostela. Většina z těchto počinů spadá do doby vlastnictví Jana Jindřicha z Bisingenu. Z té doby pochází i několik maloměstských domů s pozdně barokními fasádami a štíty. Ve druhé polovině 19. století se městečko vinou odlehlé polohy nerozvíjelo. Teprve později, zejména ve 20.-30. letech 20. století, nastal jeho prudký růst a stalo se vyhledávaným letoviskem. Jádru městečka se téměř vyhnuly nevhodné zásahy a zachovalo se jako cenný památkový celek. Rozsáhlou citlivou rekonstrukcí prošlo v letech 1992-1994.
Přicházíme k budově sokolovny z roku 1929, která dnes slouží jako restaurace. Po pravé ruce leží velký hospodářský dvůr zámku. Vznikl postupně na začátku 18. století za Františka Antonína Halleweila, který zde založil papírnu, vinopalnu a draslárnu. Obnovil také renesanční pivovar stojící v blízkosti nových provozů. Po letech chátrání se konečně dočkal záchrany a byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce. Po levé straně nelze přehlédnout mohutnou budovu školy. Byla slavnostně otevřena 25. října 1931. Zemská školní rada výnosem ze dne 20. ledna 1932 sdělila, že Kancelář prezidenta republiky uvědomila Ministerstvo školství a národní osvěty, že pan prezident svolil, aby nová škola byla pojmenována „Jubilejní Masarykova škola“. Zřejmě i proto, že do Pyšel Tomáš Garigue Masaryk jezdil a v roce 1923 byl jmenován čestným občanem. Přicházíme k malebné pozdně barokní faře postavené před rokem 1763 nákladem tehdejšího majitele panství Jana Jindřicha z Bissingenu. Jde o obdélnou přízemní budovu s mansardovou střechou a velkým štítem středové nástavby. Fasáda je zdobena pilastry a další výzdobou, vstupní portál je z červeného pískovce. Za farou je hospodářský dvůr, jehož součástí je stodola na západě a chlév na jihu. Pod farou se v jejím areálu nachází kaplanka (obydlí kněze) se zahrádkou. Do roku 1781, kdy byla postavena nová škola, probíhala výuka v kaplance, což je zmíněno právě v roce 1763.
Kostel Povýšení sv. Kříže je původně románský, pravděpodobně z 11. století. Tato stavba byla slohově velmi blízká kostelu sv. Petra v Poříčí nad Sázavou. Později byl goticky přestavěn a rozšířen. Z té doby se dochoval zazděný gotický portál s plochou profilací. V letech 1781-1783 byl pak kostel zcela barokně přestavěn podle návrhu architekta Františka Ignáce Prée. Nový presbytář s bočními kaplemi doplnila velkorysá dostavba lodi. Barokní oltář pochází od pražského sochaře Jana Brože z let 1716-1717. Kazatelna je z 2. poloviny 18. století. V letech 1781-1783 byl zbořen původní presbytář a postaven nový pozdně barokní s dvojicí bočních kaplí a předsíní po stranách. V roce 1862 byla přestavěna původní románská věž kostela s barokní nástavbou v novorománském slohu a byla zvýšena. V roce 1994 proběhla oprava kostela. Na prostranství u kostela se nachází kamenná ohradní zeď se třemi sochami. Socha sv. Anny z roku 1716 na původním podstavci od Bedřicha Kohla, s podstavcem včleněným do ohradní zdi; Socha sv. Floriána z roku 1723 na původním podstavci od neznámého autora; socha sv. Františka Xaverského z 1. poloviny 17. století na cihlovém soklu také od Bedřicha Kohla.
Jihovýchodně od kostela je ve zdi bývalého hřbitova nad farou v mělké nice socha sv. Františka z Assisi. Při severním vstupu do kostela stojí dva litinové křížky na kamenných podstavcích. Areál s kostelem, ohradní zdí, sochami světců a litinovými kříži jsou kulturní památkou. Od kostela stoupáme náměstím. Budova, kde dnes sídlí městský úřad, byla postavena v roce 1820 jako nová škola. Budovy čp.5 a 6 nad úřadem stojí na místě středověké tvrze doložené k roku 1542. Dochoval se však jen valeně zaklenutý dvoudílný sklep s raně gotickým portálkem datovaným do doby po roce 1250. O dalších přestavbách a využití není mnoho zmínek. V čp.6 je krátce zmiňována židovská škola, dům čp.5 sloužil až do roku 1942 jako obchod židovské rodiny. Dnes probíhá celková rekostrukce budov. Pokračujeme po této straně náměstí a přicházíme ke vstupní bráně do zámeckého areálu. V místech budovy dnešního zámku vznikla v letech 1584-1587 nová tvrz čtvercového půdorysu majitele pyšelského panství Karla Mračského z Dubé.
Zámek je poprvé zmíněn již v roce 1587. Budova má v základu renesanční dispozici. V některých místnostech přízemí se dochovaly renesanční klenby. Původ dokazuje sgrafitová rustika odhalená při rekonstrukci fasád. Pozdně renesanční výstavbu uskutečnil nejvyšší zemský sudí Karel Mračský z Dubé, který Pyšely vlastnil v letech 1586-1623. V polovině 18. století získal zámek barokní podobu se zvýšenou střední částí. V pravém křídle je doložena existence kaple, která byla zrušena v roce 1862, zachoval se kamenný barokní portál ze 2. poloviny 18. století. Kolem roku 1820 došlo ke klasicistní přestavbě. Zámek byl zvýšen o druhé patro, byla přistavěna věž (zbořena v roce 1838). Z této doby pocházejí i fasády a četné zásahy do interiéru zámku. Úpravy zřejmě prováděl architekt Zacharias Fiegerth. V 2. pol. 19. století byla nově vztyčena novogotická věž. Nynější podoba zámku pochází z úprav v roce 1908. Ve 30. letech 20. století byl zámek odprodán státu. Po celkové rekonstrukci dokončené v roce1994 získal jednoduchou fasádu s polokruhovými nadokenními poli. Od roku 1956 slouží jako domov pro seniory a je veřejnosti nepřístupný. Východně se rozkládá zámecký park. Rozlehlý areál se zámkem, špýcharem, parkem, domy čp. 5, čp. 6, čp. 7 a ohradní zdí s bránou byly vyhlášeny kulturní památkou ČR. Před vchodem do zámku stojí barokní sousoší sv. Jana Nepomuckého a dvou andílků, pravděpodobně ho vytvořil sochař F. I. Platzer okolo roku 1760. Socha světce má na sobě reliéf Rozhovoru sv. Jana s králem, po stranách jsou andělé s atributy světcova umučení.
Půjdeme dále Senohrabskou a na ní navazující Ladovou ulicí do místní čtvrti Nová Ves. Po pravé ruce vidíme v severním rohu zámeckého parku mohutnou budovu. Byla postavena v roce 1912 jako Útulek sv. Josefa a určena pro 70 sirotků a opuštěných dětí. Od roku 1913 byl spravován Řádem chudých školských sester Notre Dame. Od roku 1948 je zde v provozu dětský domov v majetku čekého státu. Stavba byla postavena podle návrhu architekta Václava Beneše. Byla provedena z prostředků katolické církve, příspěvků císaře Františka Josefa I., pražského arcibiskupa Lva ze Skrblenských, majitele Pyšelského zámku Richarda Mattencloita-Ubelli a z veřejných sbírek. Iniciátorem myšlenky a stavby byl katolický kněz Antonín Hoffmann. V Ladově ulici byl roce 2010 odhalen pomník zimnímu králi Fridrichu Falckému. Připomíná královu návštěvu v roce 1620 na pozvání Karla Mračského z Dubé. Autorem je akademický sochař Michal Vitanovský. Naproti přes silnici stojí zajímavá novobarokní boží muka s mozaikami českých patronů od akademického malíře Jindřicha Vydry z roku 1992.V informačních tabulích zmiňovaný Pramen sv. Jiří je bývalou obecní studnou. Do podoby historické rotundy s prejzovou střechou byl přestavěn Jiřím Podroužkem. Ovšem nachází se uvnitř areálu výstavného objektu, který je nepřístupný.
Stejnou cestou se vracíme zpět a odbočíme do přilehlé ulice Na Košíku. Stojí zde citlivě opravená budova bývalé synagogy postavená zřejmě v barokním slohu v polovině 18. století, doložená po roce 1870. Jde o mohutnou jednoduchou budovou s novorománskou fasádou z 2. poloviny 19. století. Přízemí je valeně sklenuto, prostor modlitebny vysoký původně přes dvě podlaží byl přepatrován. Když v roce 1918 skončila činnost místního modlitebního spolku, koupil budovu v roce 1923 stát a zřídil v ní Ústav pro chov a výcvik četnických psů. Na přilehlých pozemcích byly zbudovány kotce, kuchyně, zvěrolékařská ordinace a operační sál. Ústav byl zrušen v roce 1942. Po válce sloužila budova jako skladiště a dílny dřevozpracujícího podniku, dnes je obytným domem. Památkově chráněná je od roku 1966. Obejdeme budovu a v Rádlově ulici se připojíme k modré turisticeké značce a stoupáme alejí k Loretě. Pod mohutnou lípou stojí na čtyřbokém prohnutém soklu pískovcová pozdně barokní socha sv. Vojtěcha v nadživotní velikosti. V čele je drobná kartuše. Bohatě řasené roucho s mitrou, pravá ruka pozdvižena vzhůru, levá opřena o zavřenou knihu. Pochází z dílny Ignáce Platzera z poloviny 18. století. Barokní Loretánskou kapli z roku 1699 zasvěcenou Panně Marii dal na městem postavit majitel zámku a panství hrabě František Antonín Halleseil jako napodobeninu sv. Chýše v Loretu v Itálii. Stala se vyhledávaným poutním místem. V roce 1781 byla za reforem císaře Josefa II. Zrušena. V roce 1789 byl u ní zřízen hřbitov a kaple byla znovu vysvěcena jako hřbitovní kaple. V roce 1992 proběhla její oprava a pak v roce 1999 celková rekonstrukce. Vnější fasády mají bohatou výzdobou s pilastry, je kryta valbovou střechou zakončenou vížkou. Márnice na hřbitově pod Loretou je jednoduchá stavba se středním rizalitem a štítem, s novorománským portálem. Od Lorety je krásný výhled do širokého okolí. Alejí pak sejdeme k náměstí. Přes ulici vidíme budovu místního muzea. Muzeum v Pyšelích vzniklo roku 1937. Hlavním iniciátorem byl Arnošt Chvojka, který poté muzeum vedl. V padesátých letech bylo muzeum zrušeno a jeho sbírky byly rozvezeny do okolních muzeí. Obnoveno pak v roce 1993 a na trvalo umístěno v roce 1996 navazující na vlastivědný charakter původního. Poněkud smutnou zajímavostí je usedlost s přízemním zděným domem a klenutou branou z roku 1826. Díky nevhodným novodobým úpravám byla vyřazena v roce 1982 ze seznamu kulturních památek.
Z náměstí půjdeme po žluté turistické značce (bohužel špatně udržované, a proto je dobré mít také mapu) k samotě Gabrhele, zde přijdeme na značku modrou a pokračujeme doleva údolím potoka. U osady Papírna přejdeme přes zajímavý dvouobloukový můstek přes mokřanský potok. Jak říká název, nacházela se v těchto místech zřejmě v 18. století papírna. Pokračujeme po značce a dojdeme k velké budově hotelu Doly. Ten vznikl před rokem 1920 z jedné z budov velkého Důlského mlýna. Je zakreslen v mapě 1. vojenského mapování z let 1764-1768, ale první písemná zmínka pochází až z roku 1840. Před rokem 1880 byl přestavěn na parní pohon. Ale již v roce 1910 jsou zde uvedeni tesař, hajný a šafář, ve mlýně se pravděpodobně nemlelo. Budova hotelu má zachovalou plastickou výzdobu fasády a štítů v tzv. historizujícím slohu. Nevhodná je půdní nástavba a některá vyměněná okna. Prostřední budova je dnes bohužel zbavena prakticky všech dekoračních prvků, novější jižní budova je v industriálním slohu.
Přejdeme silnici a vcházíme do Nespek. Název této obce je vysvětlován jako ves „nezpěků“, tedy lidí, kteří se nevzpírají, nezprotivují. V roce 1350 se uvádějí Nespeky jako ves, která patřila do farního obvodu Ledce. Jako město jsou poprvé zmiňovány v roce 1380. Ovšem již v roce 1397 se připomínají jako ves. Označení město bylo zřejmě použito v souvislosti se strategickou polohou, ale velikostí a významem nemohly označení splňovat (nedaleké Poříčí, které k tomu mělo díky brodu a později mostu mnohem větší předpoklady, toho také nedosáhlo). V roce 1849 se objevuje i název Dnespeky a střídavě je používán do roku 1945, poté už jen Nespeky. Díky poloze na Vyšehradské zemské cestě spojující Prahu s jižními Čechami a Lincem byly vsí velmi významnou. Dva zájezdní hostince čp. 1 a 9 bývaly hojně využívány, formani zde pravidelně odpočívali při cestě na Prahu, bylo zde postaráno o jejich koně, v případě potřeby zde byly opraveny vozy, náklad byl střežen. Mohli si zde vyžádat přípřež, aby lépe zdolali prudké stoupání směrem na Prahu. Kamenný most, který překlenuje roklinu v prudkém svahu nad silnicí na Prahu, byl postaven na této cestě zřejmě při stavbě císařské silnice kolem roku 1720. Je možné ho zahlédnout z ulice Potočiny vedoucí podél potoka. Nebo k němu dojít odbočkou z hlavní silnice na Prahu. Projdeme mezi bohužel zavřeným Hotelem Lauřím, který už jen hodně vzdáleně připomíná prvorepublikové časy, a Starou hospodou. Její historie sahá mnohem dál. Bývala významnou zájezdní hospodou, byla zde zastávka jízdní pošty a přepřahala se tu koňská spřežení. Pod stropem v sále lze spatřit velký trám, který je údajně nejdelším nosným dřevěným trámem v Evropě. Zděná kaplička Panny Marie pochází z poloviny 19. století. Nade dveřmi je kulatý medailon Panny Marie s Ježíškem z barevné keramiky. Uvnitř je umístěn obraz od V. Törstra. V protější budově čp.12 byla zřejmě již roce 1526 zřízena jedna z nejstarších pošt v Čechách. Do doby, než byla dokončena stavba železnice z Benešova do Prahy, přepřahali se zde koně pojízdní pošty. Budova náležela pyšelskému velkostatku, stejně jako mlýn, pila a fořtovna. Dnes v ní sídlí obecní úřad. Při jeho rekonstrukci v roce 1999 byly na stropě nalezeny barokní malby.
Ulicí K elektrárně přijdeme k velké budově nespeckého mlýna, který je zmiňován roce 1595 jako Havlovský mlýn s dvěma vodními koly a stupníkem. Později byl nazýván i Dnespecký příp. Zíkův. Mlýn často měnil majitele. V roce 1914 ho mlynář František Zíka prodal velkostatku v Pyšelích. Poté byl vybaven dvěma elektrickými turbínami, navíc zřízena pila. V roce 1924 mlýn koupil Elektrárenský svaz a zřídil vodní elektrárnu se dvěma Francisovými turbínami, v roce 1950 byly mlýn a pila znárodněny. Ve mlýně měl sklady Výkupní podnik, v letech 1953 a 1968 mlýnské zařízení demontovali a odvezli do šrotu. V roce 1997 koupil v privatizaci celý objekt Pavel Červený a v témže roce byla obnovena elektrárna s původními turbínami. Budova mlýnice a přístavku elektrárny - historizující architektura 2. poloviny 19. století, zdobený zděný štít a plastická výzdoba fasád a štítů, pavlač a balkón. Obec proslula také tvorbou jednoho z nejvýznamnějších českých architektů první poloviny 20. století Jaroslava Fragnera (1898-1967). Byl autorem regulačního plánu obce z roku 1932. V návaznosti na něj vytvořil v průběhu deseti let architektonicky a urbanisticky vytříbený celek v citlivém propojení s okolní krajinou. Byla to vůbec první rekreační zástavba obce, která se postupem času rozšiřovala. Při projektech jednotlivých vil architekt důsledně respektoval individuální přání a potřeby objednavatele. Rozličně navržené interiéry spojuje velkoryse řešené přízemí pro společenské vyžití a ložnicové patro, rozložené do „lodních kajut“. Součástí projektů bylo též úsporné vnitřní vybavení s osobitým vestavěným nábytkem. Jaroslav Fragner vytvořil mnoho projektů známých staveb. Podílel se např. na obnově Betlémské kaple, či dostavbě Karolina. K jeho dílům patří i planetárium ve Stromovce a palác pojišťovny Merkur stojící v pražské Revoluční třídě. V Nespekách si za první republiky podle jeho návrhů nechali budovat svá letní sídla významné osobnosti tehdejšího veřejného i společenského života. Nepůjdeme ovšem Fragnerovou ulicí, do ní jsou totiž situovány pouze zadní trakty vilek. Lepší je vydat se souběžnou cestou přímo po břehu Sázavy, kam směřují průčelí staveb. První stavbou je letní domek čp.49, který Fragner v roce 1936 navrhl pro svou první ženu, avantgardní tanečnici a choreografku Milču Mayerovou. Tato zděná stavba ovlivněná středomořskou architekturou odkazuje svým pojetím na návrat k přírodě. Často se zde scházela kulturní společnost spojená s básníkem Vítěslavem Nezvalem a uměleckým spolkem Devětsil. Zajímavostí je studna vkomponovaná do středu atria.
Sousední dům zaujme svojí rozlehlostí, ale zároveň i lehkostí a vzdušností. Jde o tzv. Movilu - letní vilu (čp.48) právníka J. Moráka, realizovanou v letech 1932 až 1933. Projekt je připomínkou „vznášejícího se domu“ Le Corbusiera. Kubus vily je umístěn na vysokých ocelových sloupech. Hned vedle v letech 1938-1940 postavil vilu čp.47 pro svého bratra Jiřího. Je inspirován architekturou bretaňskou a dokumentuje postupný odklon architektů od tzv. „bílého funkcionalismu“ k romantičtějším formám. Poslední je pak Orvila - letní rekreační vila rodiny továrníka Orlického (čp.73), rovněž z let 1938-1940. Je odkazem na tvorbu slavného amerického architekta Franka Lloyda Wrighta. Rozlehlá stavba z žulových kvádrů působí masivním a velkorysým dojmem. Vrchní patro odlehčují dřevěné prvky, což mělo zdůraznit rekreační charakter sídla. V dobách totality zde bylo rekreační středisko ministerstva zahraničních věcí, nyní je opět ve vlastnictví potomků původních majitelů. Za povšimnutí stojí i novodobý dům čp.198 ve Fragnerově ulici. V soutěži Nový domov, vyhlašované ministerstvem pro místní rozvoj ve spolupráci s Českou komorou architektů, získal první cenu v kategorii Nový dům za rok 2008. Dům včetně interiérů navrhli architekti Ladislav Lábus a Marek Nábělek. Odborníci hodnocení shrnuli větou: Nikoli dům součástí zahrady, nýbrž zahrada je součástí domu. A ještě literární zajímavost. V blízké Nezvalově ulici můžeme spatřit milované letní sídlo Vítězslava Nezvala. Z lásky k této zahradě napsal i báseň Koření
I za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v starém obraze, jenž u nás doma visí,
proč cítil jsem tu vonět kopr, česnek, kmín,
i za slunného léta je zde zvláštní stín
jak v jedné zahradě, kam chodíval jsem kdysi.
Z Nespek bychom měli jít po červené značce. Nemusíme se ale vydat po frekventované silnici, z vilové čtvrti lze za dobrého počasí projít pěšinou přes pole k Městečku. První písemná zmínka o této vsi je z roku 1495. Ovšem charakter osídlení s pěti usedlostmi zřejmě vyjadřoval jen snahu získat status městečka společně se sousedními Nespekami. Výrazný nárust osídlení nastal teprve v 1. třetině 20. století, kdy se obě vesnice staly středisky rozsáhlé chatové oblasti podél Sázavy. Hezkou památkou je žulová zvonička z 19. století. Před ní stojí litinový kříž s Kristem. Městečku ji věnovali v roce 1850 manželé Jan a Anna Bitzanovi, v roce 1858 byla doplněna o kříž. Nedaleký romantický zámeček byl původně selskou usedlostí zmiňovanou již 16. století. František Ferdinad d ´Esté na ji na konci 19. století nechal přestavět na honosný lovecký zámeček, který věnoval své manželce Žofii Chotkové. Od roku 1950 sídlila v zámečku Strojně traktorová stanice, té době se mu neřeklo jinak než „na traktorce". Oficiálně byl ale vyvlastněn až v roce 1960 a svěřen Státnímu plemenářskému statku, národní podnik v Benešově u Prahy. Po revoluci v roce 1989 byla nemovitost v rámci restitučního zákona vrácena původnímu majiteli, který ji následně prodal nynějším majitelům, kteří zámečku vrátili původní vzhled. Je bohužel nepřístupný, ale lze si ho pronajmout ke svatbě. Mlýn v Městečku vznikl patrně na konci 17. století. Je zmiňován v roce 1713 jako panský mlýn který nepodléhá berni. Náležel k panství Pyšely, vlastnil ho Jan Jindřich z Bissingenu. Ke dni 27. září 1743 je uváděn jako trochu sešlý ve dvojím složení. V roce 1921 zde byla zřízena elektrárna a restaurace nad mlýnem u silnice. V roce 1930 je zmíněn mlýn a pila, v témže roce i elektrárna. V roce 1948 byl mlýn znárodněn a restaurace konfiskována. V roce 1953 zastaven provoz mlýna, zařízení demontováno a odvezeno do šrotu, mlýn využíván Nákupním podnikem jako sklad obilí. V roce 1960 došlo k odstavení elektrárny. Po roce 1990 byl mlýn restituován a obnoven provoz elektrárny. Z Městečka pokračujeme dále po červené značce. V Borové Lhotě si všimneme kaple sv. Prokopa a dále jdeme přes Vysokou Lhotu na vlakovou zastávku, kde naše procházka končí. Trasa měří asi 17 km, cesta v lese za Pyšely je kvůli likvidaci kůrovcové kalamity v horším stavu i špatně značená. Lze ji zkrátit na 15 km z Pyšel přes Neřestky a od osady Papírna do Nespek.
Použité zdroje:
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Praha: Libri, 1998.
100 staveb moderní architektura Středočeského kraje: Praha: Titanic, 2006.
Presler, Aleš: IDnes.cz: Slavné vily architekta Fragnera dodnes inspirují: Praha. 14.2.2009.
www.cs.wikipedia.org
www.hrady.cz
www.vodnimlyny.cz
www.pamatkovykatalog.cz
Zajímavé odkazy:
Pod Blaníkem 2020 č.1, Naučný slovník zemědělský 7
Za vlastnictví barona Mattencloita v roce 1905 zahájila na velkostatku činnost Šlechtitelská společnost pro pěstování osiv a sádí později nazvaná Selecta. Po pozemkové reformě pak měla pronajaté dvory Nespeky, Pyšely a Zaječice. Pyšelka je odrůda pšenice, která byla vyšlechtěná z vybraných zimuvzdornějších rostlin. Pěstovala se v nejúrodnějších oblastech Čech a Moravy, povolena byla v letech 1940, 1947-1960. Byla velmi výnosnou odrůdou s hustým bezosinným klasem.
Informační tabule v Pyšelích:
Longenova ulice v Pyšelích:
Byla pojmenována v roce 2009 podle významného českého malíře, herce a spisovatele Emila Pittermanna (1885 Pardubice – 1936 Benešov), uměleckým jménem Artur Longen. Pseudonym Longen vymyslel Pittermannovi malíř Emil Fila v roce 1907. Longen vystudoval malířství na pražské Akademii. Působil v Itálii a Francii. Byl společně s Kubištou a Fillou spoluzakladatelem malířské skupiny Osma. V letech 1909 – 1910 pobýval v Paříži, kde se seznámil s Pablem Picassem, se kterým se následně často setkával. V jeho expresionisticky laděných osobitých malbách nacházíme vliv Goghův, Monetův a Picassův. Longen ve 30. letech opakovaně navštěvoval Pyšely a z té doby pochází několik obrazů Pyšel a okolí. Svými díly je dnes zastoupen i ve sbírkách Národní galerie v Praze. Jako spisovatel uspěl s románem Herečka a knižními vzpomínkami na přítele Jaroslava Haška. Longen se prosadil též jako herec, dramaturg a autor divadelních inscenací pro „revoluční scénu v Praze“.Zimní král Fridrich Falcký a Pyšely:Fridrich Falcký (1596 – 1632) je v Čechách znám pod přezdívkou zimní král. Fridrich Falcký, vůdce protestantské unie, falcký kurfiřt, příslušník významného knížecího rodu Wittelsbachů se narodil 26. 8. 1596. V 17 letech se oženil s Alžbětou Stuartovnou, dcerou anglického krále Jakuba I. Fridrichovo sídelní město Heidelberg se stalo v počátku 17. století centrem radikálního kalvinismu a Firdrich se stal hlavou německých kalvinistů (odnoží protestatismu). Evropa byla v té době rozdělena na dvě strany – katolickou a protestantskou, což platilo i pro české země. Česká katolická aristokracie se opírala o habsburský trůn, zatímco protestanté měli zastání ve stavovské zemské vládě třiceti direktorů. Přesto v roce 1617 podpořili volbu katolického Ferdinanda II. Habsburského za českého krále. O rok později pražská defenestrace způsobila postupně rebelii proti císaři a spustila lavinu, která zapříčinila rozpoutání třicetileté války v Evropě v letech 1618 – 1648. V průběhu stavovského povstání v roce 1619 bylo nutné zvolit nového českého krále. Volba padla na Fridricha Falckého a to především z důvodu získání finančních prostředků od anglického krále Jakuba I, který byl otcem manželky Fridricha. Frichrich se stal králem ve svých 23 letech, bohužel to byl však nezkušený a lehkovážný král.
Dne 28. září 1620 navštívil Fridrich Falcký se svou družinou majitele pyšelského panství, nejvyššího sudího království českého Karla Mračského na jeho zámku v Pyšelích. Zde obdržel nedobrou zprávu o úspěšném postupu katolických armád k Písku. Ještě večer vydal v Pyšelích Fridrich rozkaz místodržícím, aby poslali zásoby jídla do Tábora a dal příkaz ke stavbě mostu přes Vltavu u Zbraslavi. Mezitím se králova vojenská družina rozmístila na loukách severně od zámku v prostoru dnešní Nové Vsi. Další cesta Fridrichova vedla na Konopiště. O měsíc později byla vojska českých stavů poražena v bitvě na Bílé hoře. Zimní král uprch s královnou Alžbětou z Prahy do Haagu, postupně ztratil rodové državy a byl dán do klatby císařem. Dožil v exilu a zemřel ve svých 36 letech v Mohuči. Tragický osud zimního krále bývá často označován za historický symbol naivní české politiky. Pomník Fridricha Falckého je v současnosti jediným v Evropě. Není oslavou činů mladého nerozvážného krále, ale připomínkou tragické české historie, která se dotkla i Pyšel. Autorem památníku je český výtvarník sochař a medailér Michal Vitanovský.
http://old.zspysely.cz/historie
Krásná krajina, čistý vzduch a lesy sem lákalo stále více lidí, kteří zde hledali odpočinek. Byli mezi nimi i význačné osobnosti kulturního života: F. X. Šalda, Eliška Krásnohorská, Václav Špála a další. V roce 1890 měly Pyšely 819 obyvatel, kteří žili v 94 domech. Rozvíjel se tu kulturní a spolkový život. V roce 1912 tu byla založena tělocvičná jednota Sokol, působilo zde několik ochotnických divadelních spolků, Sdružení katolické mládeže, Okrašlovací spolek. Průmysl zde reprezentovala továrna bratří Pařízkových na výrobu ozdobných předmětů z rohu, kosti, perleti a galalitu. Přes citelné oběti na životech, které přinesla I. světová válka, byly Pyšely v meziválečném období kvetoucím městečkem. V roce 1923 navštívil Pyšely T. G. Masaryk. Nebyla to návštěva první, ještě jako universitní profesor zajížděl do Pyšel k rodině Dr. Arnošta Dlabala. V tomto roce 1923 byl jmenován čestným občanem města Pyšel, bylo po něm pojmenováno náměstí a škola v Pyšelích, na které je umístěna pamětní deska. Pyšely jsou rodištěm přírodovědce a filosofa, universitního profesora Emanuela Rádla, který byl žákem Masarykovým.