V Toulkách se tentokrát vydáme do města Tábor. Návštívíme nejenom jeho historické centrum, ale i mnoho dalších zajímavých staveb a památek města. A nebude chybět procházka kolem Lužnice a návštěva výjimečného poutního areálu v Klokotech. Čeká nás také seznámení s významnými stavbami 20. století a připomenutí táborské stopy sochaře Františka Bílka. 

Tábor je druhé největší město jihočeského kraje. Leží na řece Lužnici 50 km severně od Českých Budějovic a 75 km jižně od Prahy. Žije zde přibližně 33 tisíc obyvatel. Spolu se Sezimovým Ústím a Planou nad Lužnicí tvoří městskou aglomeraci s více než 45 tisíci obyvateli. Město je památkovou rezervací. Historické jádro bylo založeno na vysokém ostrohu nad soutokem Lužice a Tismenického potoka. Archeologické nálezy dokládají první trvalejší osídlení na konci starší doby železné v halštatském období v 6. – 5. stol. př. n. l. Další trvalé osídlení ve všech částech táborské ostrožny spadá až do doby vrcholného středověku. Zřejmě po polovině 13. století zde jihočeský šlechtický rod Vítkovců založil opevněnou osadu pojmenovanou Hradiště, v roce 1268 je již zmíněn hrad Hradiště i s městem, ovšem spálený. V roce 1272 Přemysl Otakar II. návrší zabral a založil královský hrad a město Hradiště. Rozsáhlé předhradí bylo postupně osidlováno. Pravděpodobně za povstání Vítkovců proti Přemyslu Otakarovi II., asi v roce 1276, byl hrad pobořen a sídliště zničeno. Po smrti krále v roce 1278 se majetek vrátil do rukou rodu Vítkovců, pánů z Ústí. Ti jsou uvedeni jako držitelé městského hradu s poplužním dvorem v roce 1370, město však bylo téměř pusté. V roce 1420 husité z nedalekého města Ústí hrad a sídliště obsadili a znovu opevnili. Město pojmenovali podle biblické hory Tábor u Nazaretu. Od 15. století nesl hrad jméno Tábor (od 16. století pak také Kotnov). Po porážce husitů v roce 1434 v bitvě u Lipan došlo v roce 1436 ke smíru táboritů a římského císaře a českého krále Zikmunda Lucemburského, který město v roce 1437 povýšil na město královské s plnou samosprávou, četnými privilegii a rozsáhlým majetkem. Byly tak uznány zisky z válečných let. K obvyklým společenským vztahům došlo až po vynuceném smíření se zemským správcem Jiřím z Poděbrad v roce 1542. Tábor uznal vládu krále a jeho zástupců. Město opustilo samostatnou mocenskou politiku a dále se vyvíjelo jako přední české královské město. Klidnější konec 15. století přinesl jeho velký rozvoj. Velké požáry zejména v letech 1525, 1532 a 1559 zničily většinu často dřevěných měšťanských domů. To vedlo ke stavbě domů kamenných. Zároveň se rozšířily obloučkové renesanční štíty, fasády mnohých domů pokryla pestrá sgrafitová výzdoba. V roce 1547 Ferdinand I. za účast v protihabsburském povstání Táboru zkonfiskoval celý rozsáhlý majetek získaný v husitských válkách, asi šestina mu byla vrácena v roce 1561. V roce 1618 se město přidalo k protestantskému povstání. V roce 1620 ho oblehlo císařské vojsko, v listopadu roku 1621 se vzdalo a přijalo katolickou víru. Na konci třicetileté války v roce 1648 ho vyplenila švédská armáda, snadno ho dobyla přes slabě opevněné šance u hráze Jordánu. Ještě v roce 1654 bylo město ve zuboženém stavu, navíc postižené hospodářskými a politickými sankcemi a protireformačními opatřeními. Z 376 domů bylo ve městě 172 pustých, K prosazení katolické víry byli přizváni mniši z řádu bosých augustiniánů. Výstavba konventu a kostela proběhla v letech 1642-1666.

 

Na počátku 18. století vyrostla v sousedních Klokotech významná památka tehdy vrcholného baroka, poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Tábor byl v roce 1750 povýšen na krajské město. V letech 1832-1837 vzniklo na místě domů 14.,15,16 na východní straně Žižkova náměstí sídlo krajského úřadu (to nahradila v roce 1935 funkcionalistická budova finančního úřadu). V 19. století bohužel postupně zanikalo jedinečné táborské městské opevnění. Také půdorys a hmotová struktura hradu byly zásadně narušeny. Významný rozvoj zažilo město v letech 1869-1921, rychle se rozrůstalo mimo historické centrum. Počet domů a obyvatel se zdvojnásobil. Počet domů vzrostl z 492 na 1098, obyvatel z 6717 na 1256 (zajímavé je, že kolem roku 1425 je počet obyvatel odhadován na 4000, v roce 1654 doloženo 376 domů, v roce 1651 asi 1100 obyvatel). Významně se projevilo probuzení a rozvoj národního života. V roce 1862 zřízeno reálné gymnázium s českým vyučovacím jazykem, 1877 na dnešním Žižkově náměstí odhalena socha Jana Žižky z Trocnova od J. V. Myslbeka, později nahrazená sochou Josefa Strachovského. V roce 1878 zřízeno městské muzeum, 1887 bylo vystavěno nové divadlo. V roce 1871 byla do provozu uvedena železniční trať směřující z Prahy přes Tábor do Vídně. V roce 1872 začala výstavba nové městské části, od hradeb a bran Starého města směrem k nově vybudované železnici. Dne 21. června 1903 byla zprovozněna první elektrická železnice v Rakousku-Uhersku, železniční trať Tábor-Bechyně, kterou projektoval František Křižík. Dne 21.prosince 1918, při cestě vlakem z exilu do vlasti promluvil nově zvolený prezident republiky T. G.Masaryk k velkému lidovému shromáždění. Vyslovil slavnou větu „Tábor je náš program“. Město pak navštívil i v roce 1920 při příležitosti oslav 500. výročí jeho založení, kdy byl jmenován čestným občanem. Vyzval, aby se Tábor stal „duchovním hlavním městem“ země. Léta okupace (1939–1945) se podepsala nejen zničením židovského hřbitova a perzekucí židovských občanů. Památník na Pražském předměstí v místě někdejšího nacistického popraviště pak připomíná 156 obětí heydrichiády. Minulá ideologie se k husitské revoluční tradici a části ideálů křesťanského komunismu odkazovala. Proto se věnovala i ochraně a záchraně značně zanedbaného historického centru města. Památkové úpravy mnohých domů v 50. letech následovalo vyhlášení městské památkové rezervace v roce 1961, prohlášení národní kulturní památkou v roce 1962, vyhlášení ochranného pásma historického jádra města. V roce 1965 začal soustavný archeologický výzkum, v roce 1967 došlo ke schválení územního plánu asanace a rekonstrukce historického jádra, v roce 1968 zahájen program komplexní regenerace města.

 Vystoupíme na památkově chráněném vlakovém nádraží, které patří k ukázkám technické architektury 19. století. Na hlavní budově směrem k nástupištím je umístěna pamětní deska připomínající projev prezidenta Masaryka při návratu do vlasti. Vyjdeme do Husova náměstí, kterému se obecně říká Husovy sady nebo park u nádraží. Po roce 1871 po vybudování železnice a otevření nádraží začaly vznikat na velkém prostoru směrem k městu bytové domy pro státní drážní úředníky, hotely, restaurace a další městská zástavba. V severní části prostranství byla letech 1882-88 postavena tabáková továrna, tzv. Tabačka, ve své době největší průmyslový podnik v Táboře i v Jihočeském kraji. Od roku 1943 se zde štípala slída pro potřeby wehrmachtu, po válce obnovila výroba tabákových výrobků. V roce 1953 došlo k přeměně továrny na kasárna. Po roce 1991 pak k přebudování celého areálu, odstranění plotů, zdí, různých staveb. Rozlehlé budovy bývalé továrny byly přestavěny na sídla městský úřad, úřad práce a obchody, vznikly podzemní garáže a provedena parková úprava okolí. Slavnostní předání proběhlo v listopadu 1997. Parku vévodí sochařská kompozice „Mistr Jan Hus“ od významného československého sochaře Františka Bílka (1872-1941), který se narodil a žil v nedalekém Chýnově. Pomník byl vybudován v letech 1927–1928 z iniciativy táborského „Spolku pro postavení Husova pomníku“, odhalen 6.7.1928. Na vysokém žulovém podstavci s nápisem „Plameny ubírati se ku pravdě“ stojí bronzová socha Jana Husa vysoká 3 metry. Za ní se nachází trojúhelníkový žulový pomník o rozměrech 3 × 9 metru. Ten má připomínat rozevřenou knihu. K žulovým blokům připevněno pět bronzových reliéfů připomínajících události z Husova života.

 

Přes ulici připomíná okupaci v srpnu 1968 pomník pojmenovaný „Nezapomník" od Richarda Rudovského, odhalený k 50.výročí události. Do spodního mramoru je vklíněn cizorodý granodiorit s datem symbolizující vpád vojsk. Ulicí 9. května směřujeme k historickému centru. Poněkud zvláštně působí Obchodní dům Dvořák z let 1993-94. Vlevo nepřehlédneme budovu Komerční banky, původně filiálky Národní banky československé postavené v letech 1928 až 1930 podle projektů Jindřicha Freiwalda a Jaroslava Böhma. Stavba je hodnotným zástupcem neoklasicistní architektury první republiky. V jižních Čechách patří k nejhodnotnějším stavbám svého druhu. Stavba vyniká velkorysými architektonickými prvky, např. mohutné ústředním pilířové schodiště a reprezentativní vstupní vestibul. Vnitřní uspořádání budovy doznalo zásadních proměn při rozsáhlé rekonstrukci v letech 1992 až 1994. Objekt se dispozičně dochoval téměř v autentickém stavu, autentickou podobu má i jeho vnější plášť. Budova nese na průčelí monumentální sousoší Obchod a Spořivost (4,30 m) z roku 1930, které ukazuje sílu a prosperitu bankovního domu. Autorem je Jan Vítězslav Dušek (1891-1966) významný český sochař a medailér. Zabýval se figurální výzdobou budov, ale zejména vytvořil mnoho pomníků, bust, pamětních desek a portrétních medailí.

 Kolem banky projdeme Tyršovou ulicí k budově sokolovny. Sokol byl v Táboře založen v roce 1883. Sokolovna slavnostně otevřena 30.9.1905. Dílo architekta Ludvíka Čížka je ukázkou historizující stavby v duchu české neorenesance. V roce 1947 otevřena Sokolská plovárna na břehu Jordánu. Ulicí Farského přicházíme k významné stavbě kostela Sbor Božích bojovníků Církve československé husitské. Památkově chráněný areál je sevřen mezi ulicemi Farského a Budějovickou. Skládá se z chrámové síně s předsálím a věží, úřední budovy s byty a kolumbária. Tato stavba od architektů J. Kabeše a V. Vejrycha pochází z roku 1939, je příkladem moderního purismu. Tento umělecký směr se vyznačoval snahou uplatnit především samotnou konstrukci a strukturu stavebního materiálu stavby bez použití ozdobných prvků. Velkorysý umělecký záměr vychází z účelovosti stavby i nesnadných podmínek daných úzkou svažitou parcelou. Nápaditá je zejména konstrukce nad terasou kolumbária a napojení sboru na okolní zástavbu farní budovou. Hodnotu architektury zvyšuje i mobiliář bohoslužebné síně, který je dochovaný z doby výstavby s pozdějšími hodnotnými dodatky. Sbor se zachoval z větší části v původním stavu, dochovány jsou konstrukce i detaily, včetně výplně vnitřních otvorů a povrchů. Objekt se řadí k nejhodnotnějším stavbám meziválečné architektury v jižních Čechách, ale i Československu.

 Vrátíme se na hlavní třídu před monumentální novorenesanční stavbu Zemědělské školy, která vznikla v roce 1902. Původně byla tato budova postavená 17.2.1866 jako první česká Vyšší škola hospodářská a hospodářsko-průmyslová škola zemská v Táboře. Šlo o první českou školu svého typu v Rakousku-Uhersku.  Celý areál školy včetně botanické zahrady představuje hodnotný architektonicko-krajinářský soubor evropského významu. Od počátku byla součástí botanická zahrada, předělaná v letech 1904-6 a doplněná skleníkem. Střední zemědělská škola měla mezi lety 1900 a 1918 status vysoké školy. V té době zažívala botanická zahrada největší rozkvět. Návštěvníci mohou obdivovat více než 4 000 druhů rostlin, od teplomilných pěstovaných ve sklenících přes evropské i exotické druhy stromů až po různé druhy koření a obilovin. Zajímavostí je druh pšenice pěstovaný před 8000 lety. Největší část botanické zahrady zaujímá arboretum se 400 druhy dřevin, s jezírkem a alpinem. Ve třech skleníkách je umístěna sbírka orchidejí, masožravých rostlin, kaktusů a sukulentů. Zahrada je celoročně bezplatně otevřena veřejnosti, vstupné se platí pouze ve sklenících. Před budovou zemědělské školy stojí pomník Rudé armády. Autorem sochy rudoarmějce z roku 1947 je sochař Luděk Varvažovský. Pomník byl slavnostně odhalen 8. května 1949, v roce 1997 pak zrušena jeho památková ochrana. Na sousední budově městské knihovny vidíme kupoli táborská hvězdárny. Budova Osvětového domu (Lidového domu) byla postavena v roce 1935. Pro veřejnost jsou zde pořádána pozorování noční oblohy a přednášky z oborů astronomie a kosmonautika.

 

Míjíme novodobou dominantu Hotel Palcát. Otevření hotelu v roce 1978 bylo velkou událostí, zúčastnil se jí i tehdejší prezident Gustáv Husák. Pískovcová socha představující palcát zde byla údajně umístěna na jeho výslovné přání. Pamětníci připisují autorství Stanislavu Zadražilovi. Svým charakterem, použitými stavebními prvky a celkovou koncepcí je rozsáhlá budova dobovým odkazem na funkcionalistickou meziválečnou architekturu a zejména na dílo slavného švýcarského architekta Le Corbusiera. Vcházíme na náměstí Františka Křižíka. Vlevo vidíme neobvyklou památku, čtyři metry vysoký secesní meteorologický sloup. V roce 2014 sem byl přemístěn z Husova náměstí, kde stál od roku 1937. Původně byl ale vztyčen v roce 1908 před hospodářskou školou Klubem českých turistů v Táboře. Zhotovil ho sochař Václav Suchomel, profesor Sochařsko-kamenické školy v Hořicích. Sloup z hořického pískovce má v horní části 4 dětské hlavy v nadživotní velikosti. Symbolizují 4 světové strany, podle jiného pramene různé počasí. Sloup končí kulovým vrchlíkem. Ve třech vpadlinách sloupu jsou osazeny skříňky na meteorologické přístroje a zeměpisné údaje, v další pak mramorová deska s nápisem. Vpravo vidíme novorenesanční budovu gymnázia. Před ní stojí Pomník národního osvobození. Dílo J. V, Duška bylo odhaleno 28.10.1924 v místech dnešního meteorologického sloupu, přesunuto v roce 1929. Nad dvěma bronzovými deskami se jmény padlých v první světové válce jsou umístěny busty tří legionářů. Na samostatném soklu je umístěna plastika nahého muže přivázaného za nohy ke kmeni stromu, trhajícího okovy na rukou.

Již roku 1851 vznikla v bývalé klášterní zahradě při hlavní škole dvoutřídní reálka, roku 1857 změněná na třítřídní. K další změně dochází 1862, kdy reálka splynula se středním ústavem jako reálné gymnázium. Šlo o vůbec první české reálné gymnázium bylo otevřeno v roce 1862, opět jako první střední škola tohoto typu v Rakousko-uhersku s českým vyučovacím jazykem ve všech předmětech. Propojilo do té doby oddělené středoškolské vzdělávání humanitního a technického směru. Od 1. května 1870 byla škola převzata státem. V roce 1887 ji doplnila budova nižší reálné školy. Rakouské ministerstvo vyučování, které nebylo nakloněné myšlence reálných gymnasií, se však zasloužilo o to, že od roku 1892 se ústav přeměnil v normální klasické gymnasium. V roce 1900 vyhověl císař František Josef I. žádosti zastupitelů města o znovuotevření reálné třídy. První třída otevřena ve školním roce 1900/1901. Jednou z podmínek byla výstavba nové budovy na náklady města. Proto byla postavena v letech 1904 až 1906 nová budova na břehu Jordánu. Reálné gymnasium je hodnotná novorenesanční budova od architekta Karla Dondy, postavená mezi lety 1904 a 1907. V roce 1904 bylo uděleno stavební povolení a zahájena stavba, dokončená 1. července 1906, kolaudace se konala až v roce1907. Z ekonomických důvodů bylo upuštěno od zřízení kaple a tělocvičny, pro tyto účely zřízena společná aula. Jako první v Rakousku-Uhersku byl prostor pro kapli a tělocvičnu sloučen do jednoho, který sloužil jako aula. Budova školy je cenná i z hlediska výtvarného. Kvalitními výtvarnými díly jsou rakovnické mozaiky s alegoriemi a květinami, zdobící průčelí a vstupní pilířovou halu. Cenné jsou i dochované podlahové mozaikové dlažby. Rovněž cenným pramenem pro poznání uměleckořemeslné produkce své doby jsou kovaná zábradlí schodiště a mříže hlavního vstupu, dále spojovací dveře v chodbách, dveře hlavního vstupu a vnitřního hlavního vstupu se skleněnými leptanými tabulkami a modernistickým a eklektickým dekorem. K vysoce kvalitnímu dobovému projevu patří v neposlední řadě samotná výzdoba architektury, ať již z venku, či uvnitř v prostoru hlavního schodiště.

 

Přejdeme hlavní silnici a ulicí Palackého, v malém parčíku je umístěna zvláštní jednoduchá plastika Brána času. Přicházíme ke zrekonstruované budově Divadla Oskara Nedbala. První stálé divadlo bylo otevřeno v roce 1840 v budově z přestavěné kontribuční sýpky zřízené z roku 1836. Stálo vedle Pražské či Nové brány. Po jejím zbourání, přes protesty historiků v roce 1884, byla na jeho místě postavena v letech 1886-87 novorenesanční budova nového městského divadla podle návrhu architekta Františka Buldra. V roce 1965 pak došlo k velké rekonstrukci. Zajímavostí je, že k jevišti bylo ze strany připojeno druhé hlediště. Starý menší sál je využíván pro komornější akce a koncerty, větší, modernější pak k větším představením. V dlažbě ulice před průčelím divadla vidíme znázorněný půdorys Pražské brány. Odbočíme doprava do Žižkovy ulice. Do bloku domů je citlivě zakomponována jedna z dochovaných městských bašt. Přicházíme k monumentální novorenesanční budově Střelnice. Původně zde opravdu stála střelnice táborského střeleckého spolku, dřevěná stavba z roku 1808. V roce 1811 ji nahradila budova zděná, která byla ve30. letech 18. století empírově upravena a rozšířena, otevřen hostinec na Střelnici. V roce 1883 stavbu koupili právováreční měšťané a v letech 1894-95 přestavěli na honosný novorenesanční palác s rozlehlou zahradou. Od počátku budova sloužila také společenskému životu. Její rozlehlý sál byl využívaný k plesům, koncertům i jiným společenským akcím. Tuto funkci plnila až do 80. let 20. století, kdy byla uzavřena a začala být postupně rekonstruována. V 90. letech však její opravy zkomplikovaly restituční spory. Veřejnosti se znovu otevřela v roce 2006. Vrátila se do původní krásy i k původní společenské funkci. Z teras se nám otvírají výhledy na nádrž Jordán založenou v roce 1492 jako první ve Střední Evropě. Vznikla přehrazením Košínského potoka, který pokračuje jako potok Tismenický. Sloužila jako zdroj vody pro město, měla být zároveň využita na chov ryb, ale velikost nádrže neposkytovala chovu dobré podmínky. Přesto je Jordán známý jako rybářský revír s kapitálními úlovky. Plocha nádrže je asi 50 ha a maximální hloubka 14 metrů. Dnes slouží jako záložní zásobárna vody a je místem odpočinku a sportovního vyžití. Nepřehlédnutelnou dominantou se stal moderní most dlouhý 212 metrů vybudovaný v letech 1984–1991. Svými 26 závěsnými lany na vysokém pylonu připomíná dvojici harf. Hned od hrází vytváří 18 metrů vysoký vodopád. Pod hrází se nacházejí rybí sádky a štičí líheň.

 

Jdeme Žižkovou ulicí, u Velké Kožešnické bašty můžeme sejít do Šachového altánu, původně domku kuželny. Nejvýznamnější renesanční sravbou v Táboře je tzv. stará vodárna. Nejstarší zmínka o ní pochází z roku 1502, patrně vznikla současně s nádrží Jordán. Unikátní čerpací zařízení vytlačovalo od roku 1508 vodu do věže postavené na hradbách 32 metrů nad hladinou. Odtud pak byla od roku 1567 rozváděna dřevěným potrubím do sedmi městských kašen. Podoba většiny z nich pochází ze 2. pol. 19. století. Původní čerpací zařízení se nedochovalo, v roce 1559 shořelo při požáru. Poškozená věž poté získala renesanční ráz. Byla vyzdobena obloučkovými štíty a typickými renesančními sgrafity. V provozu byla zřejmě do roku 1895. Nyní se v ní nachází galerie. Na sousedním Tržním náměstí se dodnes konají trhy i kulturní akce. Zajímavostí je, že „Velibradovský dům“ č. 282, dnes penzion Na Hradbách, byl do roku 1885 židovskou modlitebnou. Mezi lety 1630 až 1640 ho získali táborští Židé do pronájmu, v roce 1776 ho výrazně přestavěli.

Vejdeme do městského parku založeného v roce 1832, v roce 1926 pojmenovanému Holečkovy sady.  Podle novinářovi a spisovateli Josefu Holečkovi (27.2.1853-6.3.1929), který studoval v 60. letech 19. století na táborském reálném gymnáziu a měl k městu vřelý vztah. V údolí vidíme velký objekt Housova mlýna, vystavěného na základech mlýna ze 13. století. U mlýna byla později zřízena valcha táborského soukenického cechu. K parní mlýnici přiléhá Lázeňský dům, postavený po roce 1888. Moderní mlýnice na parní pohon k němu byla přistavěna v roce 1895. Lázeňský dům představuje významný příklad občanské architektury z druhé poloviny 19. století. Objekt je památkově hodnotný hlavně pro celistvost a neporušenost, dispozici, historizujícího průčelí budovy a dochované stavební historické konstrukce. Zcela unikátní jsou vnitřní výzdoba a vybavení z druhé poloviny 19. století související s lázeňským provozem (dlažby, výplně otvorů, kamenná vana, výzdoba stěny). Dnes se Housově mlýně nachází historická krčma a kulturní centrum. Lze navštívit expozice zbrojí a zbraní, tortury. Koná se zde řada akcí, většinou spojených s historickými rekonstrukcemi, Keltský festival Lugnasad, Dobývání Tábora Švédy, Rytířský den při Táborských setkáních, Festival historických bojovníků. Pokračujeme parkem podél parkánové hradby vystavěné ve 30. letech 15. století, kdy byla výrazně posíleno opevnění města. K vnitřní městské hradbě s poloválcovými věžemi přibyla silná důmyslná parkánová hradba s krytým hrázděným ochozem a soustavou předsunutých dělostřeleckých bašt. Ty umožňovaly boční střelbu z těžkých děl a tím účinnou obranu hradeb. Míjíme Soukenickou nebo též Převrátilskou baštu. Další, Velká neboli Žižkova bašta, byla v roce 1806 přestavěna na obytný dům. Míjíme pomník Josefa Holečka z roku 1922 od Františka Bílka, který tvoří bronzový reliéfní portrét spisovatele vsazený do kamenné stély.

 

Sejdeme parkem a připojíme se na zelenou turistickou značku. Po ní doleva vystoupáme Klokotskou alejí, stromořadím lip zařazených mezi chráněné památné stromy České republiky. Od zděné kapličky sv. Jana Nepomuckého s datací 1881 začíná Klokotská křížová cesta. Byla založena koncem 17. století, má 14 zastavení. Jejichž podoba pochází z doby kolem roku 1866, kamenné kapličky jsou opatřené litinovými reliéfy datovanými do roku 1851. Křížová cesta začíná u východní brány do ambitů a lemuje starou táborskou poutní cestu. Vede kolem kaple svatého Jana Nepomuckého a poté se obratem vrací zpět k poutnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie, založenému roku 1702. Obchází zprava kostel a hřbitov a na původní křížovou cestu alejí navazuje nad srázem nad Lužnicí a vede přes Kalvárii ke kapli Dobrá voda. Přicházíme k poutnímu kostelu Matky Boží nebo také Nanebevzetí Panny Marie v Klokotech. Farní kostel stál na tomto místě již ve 13. století. Již v předhusitské době sem byl přenesen mariánský obraz, k němuž se konaly mariánské poutě. Husité kostel v letech 1420-21 poničily, ale obraz byl zachráněn. Kolem roku 1440 byl kostel obnoven, v polovině 17. století pozdně renesančně či ranně barokně upraven. V roce 1700 začala barokní přestavba, v etapě v letech 1706-10 vznikly kaple sv. Vavřince, Vojtěcha a Jiří, spojila je arkádová chodba. Snad v roce 1740 byla postavena v jižním ambitu kaplanka (ubytování kaplana). Prstenec chodeb na půdorysu nepravidelného trojúhelníku s polygonálními kaplemi v nárožích byl dokončen kolem roku 1743 díky táborským občanům. V roce 1816 byla v původní rezidenci benediktinů zřízena škola, v letech 1934-50 ji obývali a vykonávali duchovní správu členové kongregace těšitelů Božského Srdce z Gethseman. Ty na čas vystřídal domov důchodců. Od roku 1994 poutní místo spravuje kongregace oblátů Neposkvrněného Početí Panny Marie. Poutní areál patří k nejmalebnějším a nejvýznamnějším poutním místům. Poutní tradici v Táboře dokládají četná provedení klokotského mariánského obrazu ve formě fresek, plastik nebo terakotových reliéfů na měšťanských domech. Mnohá z nich jsou dochována a restaurována.

 

Uměle navršená skalka Kalvárie se třemi kříži v půli cesty od kostela k Dobré vodě je památkou na její barokní úpravu. U studánky Kaple Panny Marie Klokotské se údajně zjevila Panna Marie se dvěma anděly. Tzv. Kaple u Dobré Vody byla postavena okolo roku 1730, v letech 1992-1993 opravena. Lom s geologickou expozicí. Bývalý žulový lom, v současnosti oblíbené místo pro skalní lezení. Můžete si zde prohlédnout exponáty hornin regionu. Jednotlivé exponáty mají své popisky a mapku se zákresem lokality, kde se vyskytují. Pokračujeme podél řeky, vlevo vidíme další skalní stěny, nachází se zde i krátká ferrata vhodná pro začátečníky. Cestu jistí pevně uchycené ocelové lano. Mlýn Veselých patří k nejstarším táborským mlýnům, připomíná se k roku 1504, od roku 1661 v držení rodu Veselých, dodnes funkční. Kromě turbíny je stále vybaven i kolem na spodní vodu. Původně měl 6 vodních kol s lopatkami ve středu, přestavěn na 3 vodní kola s lopatkami na koncích. V roce 1923 instalována první Francisova turbína, v roce 1941 druhá. Podejdeme Švehlův most z let 1934-35 překonávající údolí Lužnice, oceňované dílo architektů Štěpána Ješe a Jaroslava Brázdila. Z Bechyňské ulice odbočíme doleva do Korandovy ulice a stoupáme k centru města. Probořenou kamennou zdí projdeme do prostoru starého židovského hřbitova, zřízeného na pozemku zakoupeném již v roce 1634. Pohřbívalo se zde do roku 1893. V roce 1941 byl nacisty tento hřbitov, stejně jako nový hřbitov ležící severovýchodně od Žižkova náměstí, zcela zničen, náhrobky odvezeny. V roce 1955 byl na hřbitově odhalen památník obětem války. Smutný osud měla také synagoga postavená v roce 1885 v prostoru jižního hradebního parkánu. Velká zdobná budova s románskými renesančními a maurskými prvky, s kopulí ve výšce 26 metrů nad západním průčelím sloužila od roku 1941 jako skladiště. Kvůli „příliš velkým“ nákladům na rekonstrukci byla zbořena v roce 1977, dnes je na jejím místě „Parkoviště pivovar“.

 

Pokračujeme městským parkem zřízeným v letech 1969-73 v prostoru hřbitova. Některé umělecky významné náhrobníky byly přemístěny k blízkému kostelu, v parku zůstalo několik dalších, např. vlastence Josefa Němce (1805-1879), manžela spisovatelky Boženy Němcové. Z kraje ostrožny se otvírá široký výhled na řeku a okolí. Hřbitovní kostel sv. Filipa a Jakuba leží nad srázem nad údolím Lužnice. Jde o nejstarší kostel města, doložený již v roce 1388, tedy před husitským obdobím. K velké přestavbě došlo koncem 15. století, v roce 1744 byl vypálen a v roce 1746 barokně přestavěn. Můžeme se zajít podívat na blízkou geologickou zajímavost, přírodní památku Granátová skála. Jde o skalní výchoz s výškou 23 metrů a šířkou 10 metrů. Obsahuje četné krystaly granátu včetně vzácnějšího pyropu tzv. českého granátu. Na konci 19 století začala v této části táborské ostrožny na Bechyňském předměstí vyrůstat representativní Vilová čtvrť, zvaná také Podhradí. Významnou památkou secesní architektury je Vila Maria v Příběnické ulici (čp. 738). Této stavbě z roku 1901 se obvykle říká Bílkova vila, neboť jejím spoluautorem byl významný architekt a sochař František Bílek. Vytvořil unikátní secesní podobu domu. Patrová a terasovitá budova je nejvýznamnější ukázkou raného bruselsko-pařížského Art Nouveau v Česku. Budovu projektoval táborský stavitel T. Brdlík, který přizval ke spolupráci Bílka. Ten vytvořil zdobené fasády a další výtvarné prvky v interiéru budovy. Dominuje motiv vosí hlavy na fasádě a na štítech vily. Tento symbol měl odrážet od domu zlo. Motiv vosí hlavy je možné vidět i na mřížích okének v soklu stavby. Hmyzí motiv je v secesní architektuře výjimečný, jinak v ní převládají motivy květinové, souvisejí s Bílkovým tíhnutím k symbolismu. K prvotřídním funkcionalistickým stavbám patří vlastní vila místního rodáka architekta Jana Chomutovského, žáka Jana Kotěry. Leží na konci Novákovy ulici (čp.1624), byla postavena v roce 1931. architekt Karel Rudolf je autorem vily Bellevue v Bechyňské ulici (čp.886) z roku 1907 a dalších čtyř domů.

 

Vrátíme se k Bechyňské bráně a před sebou vidíme původní hradní areál. Král Přemysl Otakar II. založil hrad asi v roce 1270. Měl tvar nepravidelného pětiúhelníku, každém nároží jednu věž. Věže však nevystupovaly před hradby, a proto je nemohly účinně bránit. Hrad tak představoval funkčně nepochopenou napodobeninu francouzského kastelu. Nejlépe se dochovala válcová věž Kotnov s připojenou Bechyňskou branou. Druhá velmi podobná se také nacházela v jižní hradbě, dochovaly se pouze zbytky. Zčásti se zachovala severní hranolová věž u brány do města. Na straně k městu vystupovala hranolová věžovitá brána, doložená archeologicky. Zcela zanikla hranolová východní, která jediná mírně vystupovala z hradeb. Palác ležel na jihovýchodní části mezi věžemi, i další obytné a hospodářské budovy lemovaly obvodovou hradbu. Ve 20. letech 15. století byl hrad přestavěn a zesílen. Hradba posílila i dosud lehce ohrazený parkán. V roce 1532 byl hrad velmi poškozen požárem. Od počátku 17. století došlo k přestavbám pro potřeby městského pivovaru, založeného v roce 1612. V letech 1646-47 došlo k úpravám hradu a jeho okolí při přestavbě Tábora v bastionovou pevnost. V roce 1844 pak hrad s pivovarem převzali od města právováreční měšťané. Provoz pivovaru postupně pohltil celý hradní areál. Jeho rozšiřování ustoupily mnohé jeho stavby. K ukončení činnosti došlo na přelomu 60. a 70. let 20. století. Věž bývalého hradu vysoká 25 metrů je dnes přístupná jako vyhlídková.

 

Stará táborská radnice na západní straně Žižkova náměstí patří k nejvýznamnějším památkám pozdní gotiky v českých městech. Stavba byla zahájena kolem roku 1440, ale k jejímu dokončení došlo až v roce 1521. Pozdně gotická radnice má čtyři křídla, která obklopují malé nádvoří. Nejvýznamnější částí je velkolepá radní síň dokončená v roce 1516. Jde o druhý největší gotický sál se síťovou klenbou v České republice, hned po Vladislavském sále na Pražském hradě. V druhé polovině 17. století byla budova radnice přestavěna Antoniem de Alfierim do barokního stylu, ale v letech 1876–1878 byl radnici pod vedením Josefa Niklase vrácen její gotický ráz. Na její věž byly z prostředního štítu přemístěny neobvyklé hodiny s 24 hodinovým ciferníkem, nazývané „táborský orloj“. Do štítu byly naopak přeneseny z radniční věže v roce 1656. V sálech radnice je umístěna stálá expozice Husitského muzea a Galerie Stará radnice. Husitské muzeum, založené po přestavbě v roce 1878, spravuje prostory bývalé radnice na Žižkově náměstí se stálou expozici Husité, středověké podzemí, bývalý augustiniánský klášter s rajským dvorem a Galerií Ambit (také sídlo vedení muzea), Bechyňskou bránu a věž Kotnov a Památník dr. Edvarda Beneše v nedalekém Sezimově Ústí. Bývalá vila druhého československého prezidenta, s přilehlým parkem, byla zpřístupněna v roce 2005. Pobočkou je i Blatské muzeum v Soběslavi a Veselí nad Lužnicí. Jádro sbírek muzea se začalo tvořit díky úsilí kantorů táborského gymnázia v polovině 19. století. Nejznámějším byl August Sedláček proslulý například patnáctisvazkovým dílem o českých hradech a zámcích. Rada města schválila založení městského muzea v roce 1878, sbírky zpřístupněny o šest let později. V roce 1960 bylo muzeum přejmenováno na Muzeum husitského revolučního hnutí. Název současný získalo po roce 1989. Radnice slouží jako vstup do podzemních chodeb. Vznikly propojením sklepů měšťanských domů v 16. století. Od roku 1947 je 650 metrů tohoto podzemí zpřístupněno veřejnosti. Rozsáhlé sklepy, tzv. lochy, z 15. a 16. století byly vyhloubeny ve skalním podloží v hloubce až 16 metrů. V současnosti probíhá rekonstrukce expozice Husité, má být otevřena koncem dubna 2023. Provoz středověkého podzemí, gotického sálu a galerie ve Staré radnice zůstává nezměněn.

 

Zajímavou památkou jsou tři kamenné stolce pocházející zřejmě z 15. století. Dva z nich jsou umístěny před Starou radnicí, jeden je na původním místě před čp. 6. Původ není jasný, snad se mohlo se jednat o jednoduché stoly, sloužící prvým obyvatelům města v roce 1420 k přijímání pod obojí. Také informace, že v 19. století zbyly z původních 300 jen tři, není možné ověřit. Podle dalšího názoru mohly mít stoly více využití, třeba jako součást řemeslnické dílny nebo obchodu pro vystavení a prodej zboží. Náměstí vévodí pozdně gotický trojlodní kostel Proměnění Páně. Byl vystavěn mezi lety 1451-1512 na místě původního dřevěného chrámu. V roce 1512 zaklenul pražský mistr Staněk trojlodí síťovou žebrovou klenbou parléřovského typu. Boční lodě pak jednoduchou křížovou klenbou. Trojlodí dělí tři páry arkád na osmibokých pilířích.  Presbytář byl zaklenut klenbou sklípkovou. Gotická věž je nejvyšší v jižních Čechách s výškou 77,8 metru (jiné zdroje uvádějí 75 či 86 m). Později získala renesanční štíty a ochoz. V roce 1677 byl kostel přestavěn barokně, věž dostala trojitou báň. Puristické úpravy (snaha odstranit pozdější úpravy) provedl Josef Mocker letech 1896–1897. Původně byl kostel utrakvistický, od roku 1622 katolický. Před kostelem se nachází barokní sousoší Piety z doby kolem roku 1775, později doplněné o sochy sv. Donáta a Floriána z dílny Ignáce Františka Platzera. Sousoší tvořilo do roku 1850 původní oltář v kryptě kostela Narození Panny Marie augustiniánského kláštera. Při příležitosti sňatku císaře Františka Josefa I.s Alžbětou v roce 1854 vysadili táborští dvojici jírovců maďalů, Františka a Alžbětu.

 

Kamennou sochu Jana Žižky vytvořil Josef Strachovský. V roce 1884 nahradila původní bronzovou od Josefa Václava Myslbeka. Ta byla odhalena 26.8.1877 za účasti 10 tisíc lidí.  Po necelém roce musela být sejmuta, kvůli porušené statice. Uprostřed náměstí se také nachází nejstarší městská kašna se sochou rytíře Rolanda nesoucího městský znak. Socha je renesančním dílem Ondřeje ze Sušice, pochází z let 1567-68. První kamenné domy vznikaly na náměstí a jeho okolí po roce 1440, další zejména po ničivých požárech v letech 1525, 1532 a 1559. Po roce 1559 množství kamenných renesančních domů s obloučkovými štíty, sgrafitovou výzdobou a portály, hlavně na Žižkově náměstí a podél hlavních ulic. Na domech v historickém centru tak můžeme vidět mnoho zachovalých prvků obou období. Některé domy nesou pak barokní úpravy po roce 1700. Na náměstí pak nepatřičně působí bývalá občanská záložna čp.10 z roku 1910, budova finančního úřadu čp.11 z let 1934-35, na místě budovy hejtmanství. Kvalitní funkcionalistickou stavbou zapadající do historického prostředí hlavního náměstí. Postavena byla v letech 1934-1935 a je dílem architekta Václava Vejrycha. Dává představu o koncepci, vzhledu a fungování administrativních budov ve třicátých letech 20. století. Je příkladem poněkud necitlivého zasazení kvalitní moderní architektury do historického prostředí. Budova městského úřadu nad radnicí postavená na místě renesančního domu zbořeného v roce 1890. Spořitelna města Tábora č.3 pochází z roku 1923, vznikla již v roce 1894-5 na místě renesančních domů č. 3 a 4, přestavěna byla ještě v roce 1914. Ranně barokní kostelík Povýšení sv. Kříže (dnes v užívání Pravoslavné církve) je původně špitálskou kaplí sv. Alžběty postavenou v roce 1690. K přestavbě došlo v roce 1718, další rekonstrukci v roce 1946. Špitál (v sousedním domě č.285) je doložen již v roce 1443. S kostelem tvořil stavební celek postavený na místě předhusitského pohřebiště.

 

Na nedalekém Náměstí Mikuláše z Husi se rozkládá konvent bosých augustiniánů. Ti byly do Tábora pozváni, aby vedli katolizační proces. Klášterní komplex v baroknímp slohu navrhl architekt Antonio de Alfieri.  Stavba na místech 44 městských domů proběhla v letech 1642-66, klášterní kostel Narození Panny Marie. Bohatě členěné barokní průčelí zdobí v nikách umístěné sochy sv, Augustina a jeho matky sv. Moniky. Pocházejí z doby kolem roku 1700. Klášter nebyl zrušen nařízením Josefa II., to provedl až František I. v roce 1816. V konventu bylo zřízeno městské vězení, později proběhly úpravy na soud. Po roce 1949 využívala objekt k různým účelům armáda, v roce 1977 jej převedla na město a Husitskému muzeum sem umístilo své depozitáře a ředitelství. V něm zřízená galerie Ambit a také rajský dvůr jsou v letních měsících přístupny veřejnosti. Můžeme se projít ulicemi starého města kolem nádvoří.  Zachovala se původní středověká síť ulic, mnohé domy patří k památkově chráněným městským domům. Např. domy Arbeiterova čp.4, Křížkova čp.7, Svatošova čp.8 a 10, Vodní čp.3, Žižkovo náměstí čp.5 (U Lichviců), 6 (Ctiborův),18 a 19, Dlouhá čp. 344, Pražská čp. 155 a 156, Střelnická čp. 222, 223 a další. Jednotlivým domům se věnuje městem pěkně zpracovaný prohlídkový okruh. Letáček dostanete zdarma v infocentru na Žižkově náměstí, můžete si jej také stáhnout na webu města. Na Špitálském náměstí se nachází soukromé Muzeum lega. Exponáty jsou sestaveny z celkem dvou milionů kostek. Muzeum vzniklo ze soukromé sbírky majitelky teprve v roce 2012 a získalo si velkou oblibu. Muzeum čokolády a marcipánu se nachází v domě čp.138, vzniklém v 15. století spojením třech historických domů v Kotnovské ulici. K vidění jsou např. marcipánové modely budov Tábora, čokoládové figury známých postav. Oblíbené jsou i dílny, kde se návštěvníci učí s čokoládou pracovat. Muzeum zřídila soukromá majitelka, obchodnice s čokoládou, v roce 2006. V prosinci 2015 vzniklo ve sklepních prostorách domu U Lichviců na Žižkově náměstí Muzeum pivovarnictví. Seznamuje nejen s tradicí vaření piva, ale vystavuje i unikátní dobové fotografie ateliéru Šechtl  a Voseček, které dávají nahlédnout do podoby města v 19. století. Zachovalo se asi 13 tisíc originálních skleněných negativů z let 1860–1938, které rodina Šechtlů v Táboře nafotila.

 

Z centra města se pak k nádraží vracíme kolem Střelnice. Za ní přejdeme hlavní silnici a pod budovou gymnázia půjdeme po Jordánském nábřeží. U opěrné zdi současného gymnázia Pierra de Coubertina byla v roce 2019 k nedožitým 80tinám odhalena bronzová socha táborského rodáka Jiřího Hrzána (30.3.1939-24.9.1980). Divadelní a filmový herec, zpěvák a bavič byl absolventem místního gymnázia. Na samotném konci nábřeží vidíme zajímavý původní průmyslový (industriální) komplex, jednotlivé části budov pocházejí z různých období. V blízké Smetanově ulici stojí za pozornost další zajímavá památka, kostel Českobratrské církve evangelické z roku 1914, postavený podle projektu Pavla Janáka a O. Kulhana. Bronzové plakety Jana Žižky a Petra Chelčického vytvořil František Bílek. Kromě farního úřadu zde sídlil Masarykův domov učňovský a studentský, poskytující byt a opatření především nemajetné mládeži. Po roce 1945 byl sborový dům upraven v mateřskou školku, církev ho musela opustit v roce 1961, sídlil zde okresní dům pionýrů a mládeže. V současnosti zde působí církevní mateřská škola, zdejší sál využívá táborská Českobratrská církev evangelická k přednáškové a další osvětové činnosti. Pokud zbydou čas a síly, je možné navštívit Zoo Tábor, nejmladší zoologickou zahradou v České republice a největší na jihu Čech. Její areál se nachází v části Větrovy jižně od historického centra. Vznikla v červnu roku 2015 díky Evženu Korcovi, který zachránil zkrachovalý projekt z roku 2011. Hlavním posláním je ochrana ohrožených druhů zvířat. Zoo chová sedmdesát druhů zvířat, podílí se na návratu zubra evropského do české přírody. V Táboře je mnoho zajímavostí, které stojí za shlédnutí, snažili jsme se vybrat ty nejdůležitější. K nim určitě patří Křižíkova elektrárna postavená v letech 1902-1903 v neorenesančním stylu. Jejím autorem byl významný český vynálezce a podnikatel František Křižík. Nachází se na břehu Lužnice poblíž železničního příhradového mostu přes Lužnici z roku 1902. Ten se stal součástí první elektrifikované tratě v Rakousku-Uhersku. Elektřinu jí dodávala vodní elektrárna poblíž mostu. Most je dlouhý 174 m, pne se 20 m nad hladinou řeky, železná konstrukce má dolů obrácený oblouk. Další zajímavostí je i budova Státního okresního archivu v Táboře. Původní budova okresního úřadu byla vystavěna v letech 1930-1931. Je dílem architekta Václava Vejrycha, socha lva se státním znakem je dílem akad. sochaře Josefa Matějů.

 

Zdroje:

Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách.

Hubičková, E., Vybíral, Z.: Zmizelé Čechy. Tábor. Paseka, 2013.

www.taborcz.eu, wikipedie.cs, www.gymta.cz, táborskydeník.cz

vodnímlyny.cz, památkovykatalog.cz, botanicka.szestabor.cz

 

Zajímavosti:

taborcz.eu: Podrobnější historie: Založením města se navázalo na tradici husitských náboženských poutí na hory. Zakladatelé města pocházející z celých Čech byli odhodláni vytvořit nové společenství, „obec spravedlivých“ odmítající lidské zákony a řídící se pouze zákonem Božím. Zpočátku zde byly realizovány ideály křesťanského komunismu, tedy dobrovolného sdílení majetku bez soukromého vlastnictví. Nově příchozí odevzdávali všechen svůj majetek do kádí na náměstí. Takto sebraný majetek byl rozdělován mezi členy obce podle jejich potřeb. Teoreticky si byli všichni rovni, žili prostým životem bez přepychu, na pořádek dohlíželi čtyři zvolení hejtmani. Občané se nazývali táborité. Táborská obec měla od počátku vlastní vojsko. Po prodělaném výcviku provádělo úspěšné výpady do okolí, dobylo a vyplenilo kláštery v Milevsku, Louňovicích a Zlaté Koruně. Uloupený majetek byl jedním z hlavních zdrojů příjmů táborského společenství. Dobyté kláštery a kostely táborité vypalovali. Jejich vnitřní zařízení, vzácné knihy, sochy i obrazy ničili a pálili vedeni ideou obrazoborectví (ničení zobrazení svatých). Obec se rozrůstala a dosáhla až 3 000 obyvatel, ale táborský komunismus vydržel jen asi půl roku, do podzimu 1420. Pak táborité začali vybírat dávky od vesnických poddaných, a stali se tak feudální vrchností, která přijala zvyky jiných držitelů půdy. Po bitvě u Lipan se představitelé města dokázali smířit se Zikmundem Lucemburským, který na oplátku udělil husitské obci listinou z 25. ledna 1437 města práva, po vzoru Starého Města Pražského. V jeho znaku se nad hradbami se dvěma věžemi vznášel říšský orel s lucemburským orlem na prsou. Orel byl později nahrazen českým lvem. V roce 1532 byl Tábor postižen velkým požárem, při kterém vyhořelo 366 domů, značně poškozen byl i hrad. V roce 1547 město kvůli účasti na nezdařeném povstání proti ztratilo většinu v husitských válkách získaného majetku. Roku 1599 postihl město další velký požár, při němž shořelo více než 250 domů. V roce 1620 město oblehlo císařské vojsko, kterému velel španělský generál Baltasar Marradas. Až v listopadu roku 1621 se táborští vzdali, což znamenalo postihy, mj. nucené přijetí katolické víry. Na konci třicetileté války, po pěti dnech obléhání Švédy na jejich loupežné výpravě na jih Čech, byl 23. srpna 1648 Tábor dobyt. Roku 1680 postihl město mor. V roce 1744 byl Tábor znovu dobyt, a to pruským vojskem. V roce 1750 bylo město Marií Terezií povýšeno na město krajské (bylo jím do roku 1848), což přispělo k jeho rozvoji. V roce 1929 se v Táboře konala rozsáhlá Jihočeská průmyslová a hospodářská výstava spojená s výstavou československého válečnictví pořádanou ministerstvem národní obrany. Výstavu provázely sjezdy, slavnosti a kulturní události. Výjimečnost akce potvrdila i další návštěva prezidenta Masaryka. Celkem výstavu navštívilo přes 230 tisíc osob. Husitská vojenská tradice vedla reprezentanty první republiky k tomu, že v Táboře zřídili vojenskou posádku. Vojáci do Tábora přišli v roce 1932, a to 305. dělostřelecký pluk, který disponoval tou nejtěžší výzbrojí, kterou čs. armáda měla, včetně škodováckých moždířů ráže 305 milimetrů. Začala tak tradice Tábora jako „vojenského města“. Velká Kasárna Jana Žižky postavená ve 30. letech a rozkládající se na bezmála pěti hektarech na severu Tábora již byla zbořena. V létě 1935 se v Táboře konal velký Slet sokolstva Pražského kraje, k němuž byl vydán stříbrný odznak se sokolem, siluetou hradu  Kotnova a trikolorou. Po atentátu na Heydricha v roce 1942 se němečtí okupanti mstili obyvatelstvu. Na popravišti vedle kasáren od 3. června do 3. července 1942 popravili 156 osob, z toho 20 žen. Osoby byly odsouzené stanným soudem gestapa, obvykle za „schvalování atentátu“. Vražděni byli zejména občané Tábora a okolí, později i ze vzdálenějších míst, právě i Benešova. Na místě poprav vznikl v roce 1982 pomník z dílny sochaře Milana Váchy.

Karel Kuča: Opevnění hradu a města bylo dokončeno nejpozději v roce 1451. V husitském období získal Tábor nejdokonalejší a nejsilnější městské opevnění v Čechách. Výjimečné bylo zejména doplnění parkánové hradby širokými dvoj až trojbokými baštami, v nichž byla umístěna různá děla. Důmyslně opevněné přístupy do města tvořily městské brány Pražská a Bechyňská. Výjimečná byla zesílená ochrana Pražské brány, barbakán, který chránil její předpolí tvořily dvě věže spojené masivními zdmi. Společně s věží brány tvořil téměř nepřekonatelný prvek obrany. Až do třicetileté války město nebylo dobyto (dvakrát se z různých důvodů vzdalo). V 19. století postupně zanikalo městské opevnění. Před rokem 1830 došlo ke zboření velké části městské vnitřní hradby s věžemi i parkánové hradby. Následovaly po roce 1830 Velká (Klokotská) brána, Prostřední brána Nové brány v roce 1836, vnější Nová brána s barbakánem v roce 1859, v roce 1860 začala demolice východní části hradu a výstavba nových budov pivovaru v jeho areálu. V roce 1869 zbořena vnitřní Hradská (Klokotská) brána, v roce 1871 Řeznická bašta, v roce 1881 Malá (Říční) brána, vnitřní Nová brána (zvaná Pražská) byla demolována v roce 1884. Severovýchodní část hradu pak byla společně s několika domy zbořena v letech 1889-1910. Původní půdorys a hmotová struktura hradu byly zásadně narušeny. A kromě Bechyňské brány a přestavěné Velké (Žižkovy) bašty se dochovaly pouze zbytky městského opevnění. Na pomalejší rozvoj města Tábora v 1. polovině 19 století mělo vliv i založení Sezimova Ústí v letech 1828-30 (v místech v roce 1420 zaniklého města). Představuje pozoruhodné dílo klasicistního urbanismu. Na konci 30. let 20. století pak začala nová etapa jeho vývoje. Na jeho jihovýchodním okraji začal Baťův koncern v roce 1939 budovat velkou strojírenskou továrnu a sídliště. Po zahájení 2. světové války byla výstavba přerušena a komplex dokončen později.

 

Pamatkovykatalog.cz: Elektrárna se začala v Táboře stavět společně s železniční dráhou Tábor-Bechyně. Bechyňská dráha byla první železniční dráhou ve střední Evropě, která byla od počátku stavěna i provozována jako elektrická. Jejím autorem byl významný český vynálezce a podnikatel František Křižík. Elektrárna byla postavená u řeky vedle mostu elektrické dráhy v letech 1902-1903, přes den měla posilovat proud na trati, v noci měla zajišťovat osvětlení Tábora. V roce 1929 modernizována. Staré parní stroje nahradily naftové motory, jeden parní stroj byl však ponechán jako záložní. Došlo k přemístění dynama, osazen byl nový transformátor a rotační měnič pro stejnosměrný proud. Další opravy se prováděly před druhou světovou válkou v roce 1938. Elektrárna přestala fungovat pravděpodobně roku 1959, poté byla přestavěna na uhelnou a později plynovou kotelnu, v letech 2006-2012 sloužila jako záložní zdroj pro rozvod tepla. V současné době slouží objekt pouze jako skladiště. Strojovnu tvořily tři parní stroje a dva dynamoelektrické stroje zajišťující pohon dráhy. Akumulátorovna byla osazena sedmi sty bateriových článků. Deska rozdělovače byla jednoduchá, vyrobená z mramoru. Elektrárna produkovala stejnosměrný proud. Budovu tvoří protáhlý střední trakt a dva krátká zvýšená kolmo orientovaná křídla po stranách. Jedná se o oddělené halové prostory otevřené do krovu. Výrazné jsou štíty bočních křídel. Ty byly prolomeny dvěma patry oken, dnes je však část přízemních oken zaslepena nebo nahrazena plechovými vraty, okna v patře jsou zakončena segmentovým zaklenutím se štukovými bosovanými nadokenními římsami. Stejné provedení mají i okna ve střední nižší části, také část z nich byla nahrazena plechovými vraty. Většina okenních otvorů včetně rastrových kovových výplní se však na hlavním průčelí zachovala v původní podobě. Celé průčelí je dále členěno výraznými lizénovými rámy, v bočních štítech dále najdeme větrací otvory. Za budovou se nacházel ještě cihlový komín. Přestože obě hlavní části (subcentrála a elektrárna) získaly postupem času odlišné architektonické provedení, tvořily jednotný technický komplex. Jsou dílem významného českého vynálezce Františka Křižíka, který je považován na zakladatele a průkopníka české elektrotechniky. U budovy sice došlo k odstranění téměř veškerého vnitřního technického vybavení, přesto stále přetrvává její nepopiratelný historický význam, který se spojuje s velmi kvalitním architektonickým provedením stavby. Budova se dochovala v téměř autentickém stavu, zůstala zachována podoba exteriéru s původní štukovou výzdobou a většinou okenních výplní, uvnitř zůstala zachována původní dispozice.

Nejstarší zprávy o domu čp. 220 ve Střelnické ulici nazývaném Kostnický dům pocházejí z roku 1521, kdy je uváděn jako majetek pasíře Prokopa. Části domu jsou starší, kamenné partie některých zdí, jakož i pod domem se rozkládající rozsáhlé sklepy, vykazují gotické stavební prvky z 15. století. Po požáru v roce 1559 byl dům přestavěn v renesančním slohu. Nejvýraznějším prvkem je první patro domu vystupující z plochy průčelív arkýřem zaujímajícím téměř celou šířku domu. Arkýř spočívá na čtyřech renesančních konzolách. Domovní štít je prolomen třemi lichými arkádami s oválným a polokruhovým záklenkem, na hraně s okosením, které vyznívá jako projev gotické tradice. Je pravděpodobné, že průčelí bylo v renesanci členěné sgrafitem. Název Kostnický dům je novodobý, připomíná partnerství Tábora s německou Kostnicí.

 

botanicka.szestabor.cz: Táborská botanická zahrada byla založena jako druhá botanická zahrada v Čechách (starší je pouze univerzitní botanická zahrada v Praze Na Slupi) v roce 1866 při Královské české vyšší hospodářské a průmyslové zemské škole v Táboře (dnes VOŠ a SZeŠ Tábor), zřízené usnesením zemského sněmu království Českého ze dne 17. 2. 1866. Rozprostírala se v místě budovy dnešní školy, parku před budovou a v prostorách dnešní botanické zahrady až k břehu údolní nádrže Jordán. Po založení obsahovala sbírky hospodářských rostlin, dále byla políčka k pokusům a zkouškám různých druhů kulturních rostlin, pokusná zelinářská zahrada a ovocná a lesnická školka. Všechna oddělení byla zaměřena pro potřeby vyučování, součástí byla sbírka semen a herbářová sbírka celých rostlin. Výpěstky sloužily jako rostlinný materiál pro výuku. Prováděly se srovnávací pokusy s různými druhy a odrůdami obilovin, jetelovin, chmele, brambor aj. V období od založení školy a botanické zahrady roku 1866 až do roku 1900 pracovalo na škole mnoho významných učitelů, z nichž mají zásluhy o vědecký a odborný rozvoj botanické zahrady a o její pedagogické využití Zajímavostí je, že k nim patřil také Karel Němec, syn Boženy Němcové. Zahrada zásobuje svými semeny své okolí od roku 1906, nyní zasílá semena do více než 400 míst po celém světě a na přibližně 100 míst po celé České republice. Zahrada se také zabývá projektem zaměřeným na obdělávání půdy bez použití umělých hnojiv a chemikálií.