Dnešní Toulky nás zavedou nedaleko Benešova. Projdeme se malebnou krajinou, uvidíme výjimečnou tvrz a dozvíme se o historii textilní výroby v Postupicích a Popovicích.
Procházku zahájíme na vlakové zastávce Postupice. Do nedaleké obce dojdeme po novém chodníku podél silnice. První doložená písemná zmínka o Postupicích pochází z roku 1205, kdy český král Přemysl Otakar I. potvrdil majetek Ostrovskému klášteru ležícímu u soutoku Vltavy se Sázavou u Davle. Později byly Postupice farní vsí a samostatným statkem s tvrzí. Prvním známým majitelem byl v roce 1379 Zdeněk z Křemenic, pak jeho syn Vilém Kostka z Postupic. Po rodu Kostků patřili k dalším významnějším majitelům Popovští z Bezejovic, Malovcové a po nich od roku 1598 Talmberkové. V roce 1699 koupil Postupice Ferdinand František z Říčan. Za něho byly Postupice po roce 1700 připojeny k jemnišťskému panství a v roce 1711 povýšeny na městečko. V roce 1717 pak panství koupil a pozvedl František Adam z Trauttmansdorffu. Manželka jeho synovce Josefa Václava z Trauttmansdorffu Gabriela se v roce 1773 podruhé provdala za hraběte Jindřicha z Rottenhanu. Sňatek se stal pro Postupice začátkem výrazného rozvoje. V roce 1795 byl zahájen provoz textilní manufaktury. Díky stoupajícímu odbytu byla postavena v letech 1803 až 1804 v blízkém údolí na „Podlesí“ nová přádelna. Tento rozvoj přinesl i výrazný rozmach městečka. Majitelé panství se střídali. V polovině 19. století pak přišel útlum textilní výroby a postupně klesl i počet obyvatel. Velkostatek Jemniště-Postupice koupil v roce 1868 hrabě Zdeněk ze Šternberka. Potomkům tohoto z nejstarších českých šlechtických rodů patří postupický velkostatek po dvou pozemkových reformách a dvou totalitních režimech dodnes. Pokud půjdeme z vlakového nádraží, hned na kraji Postupic míjíme budovu sokolovny, která byla slavnostně otevřena v roce 1933. Dnešní podoba budovy je bohužel znehodnocena pozdějšími přístavbami. Zajímavostí je, že se zde 1. září 1974 uskutečnil hudební koncert ukončený Státní bezpečnost výslechy a zatýkáním. Akce byla oficiálně pořádaná jako soukromá oslava. Vystoupily na ní skupina The Plastic People of the Universe a dále DG 307, Svatopluk Karásek a Karel Soukup. Událost byla dodatečně nazvána První festival druhé kultury a je považována za jeden z významných mezníků v dějinách této nezávislé kultury nazývané underground.
Míjíme panský dvůr. Zde stávala tvrz, která se již v roce 1542 uvádí jako pustá. Poté byla upravena pro potřeby poplužního dvora. Je doložena v roce 1712, v roce 1782 v ní bylo na počátku tkalcovského podnikání umístěno 15 tkalcovských stavů. Pak byly postupně její části přestavěny a zbourány. Zbytky jsou dochovány jen v základech stavení dvora. Na dvůr, který byl součástí jemnišťského panství, byla stejně jako zámek Jemniště v roce 1943 uvalena nucená správa. Ještě v témže roce převzal majetek Oskar Daněk. Po válce bylo proto celé panství zestátněno. Hraběnka Terezie Sternbergová požádala o restituci majetku. Žádosti bylo po právní stránce vyhověno, ale majetek vydán nebyl a v roce 1951 byl znárodněn. Dvůr užívalo místní zemědělské družstvo. V roce 1995 byl Sternbergům majetek v restitucích vrácen. Jiří Sternberg zdědil právo na zámek Jemniště a panství po své tetě Terezii Sternbergové (1905–1982) provdané za Františka Mensdorff-Pouilly (1897–1991). Dnes ve dvoře sídlí Správa panství Jemniště. Zaujme opravená fasáda panského lihovaru postaveného v roce 1903. Zařízení poháněl parní stroj, líh se vyráběl z průmyslových brambor. Výroba dosáhla 225 hl čistého lihu ročně. V roce 1946 byl lihovar převeden na hospodářské družstvo místních zemědělců, zároveň byl vybaven novým zařízením. Naposledy se pálilo v roce 1953, dále se jen vykupovaly brambory. Provoz skončil v roce 1958. Komín lihovaru vysoký 27 m byl odstřelen v roce 1977.
Na náměstí míjíme budovu staré školy. Je zde umístěna pamětní deska, na které se dočteme, že v letech 1852-53 školu navštěvoval český básník Svatopluk Čech. Narodil se v roce 1846 v Ostředku. Když byl jeho otec ve službách u barona Karla Villaniho (Střížkov), stal se správcem dvora v Jezeře. Rozhodl se dát syna do postupické školy. Ten pak bydlel přes týden u krejčího Jana Beránka čp. 104. Poklasný ho na zádech nosil na dny volna domů do Jezera a zpět do školy. Tyto zážitky popisuje básník ve svých „Pestrých cestách po Čechách“. Místní fara je doložena již ve 14. století. V roce 1718 byla za Františka Trautmannsdorfa přestavěna. K důkladné opravě došlo v roce 1884. Část fary byla později využívána k bydlení. Po roce 1962 sem byli ze zámečku na Podlesí nuceně vystěhováni manželé Mensdorfovi. Žili zde až do smrti hraběnky v roce 1985. Krátce poté bylo umožněno, aby byl hrabě přestěhován do penzionu pro seniory v rakouském Hornu, kde v roce 1991 zemřel. Fara neměla trvalého správce. V roce 2014 chátrající objekt církev prodala a v letech 2015-2017 byl poměrně citlivě zrekonstruován soukromým majitelem, který zde provozoval hostinec. Před budovou fary stojí sloup s barokní sochou sv. Jana Nepomuckého z červeného pískovce. Stával u cesty z Postupic do Jemniště. Po vybudování okresní silnice a železnice se v důsledku terénních úprav ocitl na vysoké mezi u přejezdu trati. Vlivem povětrnostních podmínek památka z roku 1745 postupně chátrala, až v roce 1989 větší část sochy spadla. Akademický sochař Daniel Talavera z Vlašimi vytvořil v roce 2006 věrnou kopii ze stejného materiálu. Zároveň bylo rozhodnuto o novém vhodnějším umístění této půvabné drobné sakrální památky. Farní kostel sv. Martina pochází z doby před rokem 1250. Z původní gotické stavby se zachoval pouze presbytář, východní okno s gotickou kružbou a klenba s dvěma poli s gotickými žebry. Dnešní podobu získal kostel přestavbou z roku 1718 provedenou za hraběte Františka Adama z Trauttmansdorffu. Vnitřek kostela zdobí tři barokní oltáře z té doby. V přízemí věže je umístěna sakristie, nad kterou byla roku 1864 zřízena oratoř. Na západní straně kostelní lodi stojí dřevěná kruchta s varhanami z roku 1900. V roce 1971 byl při generální opravě objeven po odstranění omítky na jižní zdi pozdně gotický portál se sedlovým obloukem z červeného pískovce. Pochází z 2. poloviny 14. století. Do vnější jižní stěny předsíně jsou zasazeny dva náhrobní kameny se znaky pánů z Říčan. Vedle nich je v zemi zasazený žulový kříž ve tvaru srdce z roku 1762. U kostela zaujme i mohutná památná lípa malolistá. Byla vysazena v roce 1725 po dostavbě nového zámku v Jemništi. V roce 2000 ji poškodila vichřice, ale byla odborně ošetřena. Obvod kmene měří bezmála 7 m.
Hned za farou míjíme bránu pivovaru. Vrchnostenský pivovar je v Postupicích doložen v roce 1714, voda byla přiváděna z rybníka Plaček. Pivovar byl zrušen kolem roku 1878, kdy byl hrabětem Sternbergem obnoven pivovar ve dvoře v Čejkovicích u Šternberka. Poté byly budovy využity pro potřeby velkostatku jako byty deputátníků velkostatku (zaměstnanci dostávající část odměny ve výrobku, na jehož vzniku se podíleli). Bydlel zde i porybný, v pivovarských spilkách choval ryby a ve sklepích pěstoval žampiony pro zámeckou kuchyň. V letech 1891-1919 zde byla umístěna i policejní stanice se služebním bytem. V roce 1940 proběhla velká rekonstrukce objektu na byty. Ty byly po roce 1948 rozprodány nájemníkům. Pivovarské sklepy byly za 2. světové války využívány jako kryty při leteckých náletech, později v období studené války jako kryty civilní obrany pro místní a školáky. Před vstupem na hráz mineme mimořádně citlivě opravenou vilu Mimózu. Připomíná Postupice v době, kdy se měnily v rekreační středisko pro městské obyvatele. Přejdeme po mohutné hrázi rybníka Papírník vybudované po povodni 1906. Po levé ruce vidíme areál pily. Historie tohoto místa je ale velmi pestrá. V místě nynější nejvyšší budovy stávala papírna, doložená již v roce 1713. V roce 1793 byla výroba ukončena a budova přestavěna na přádelnu. Po skončení textilní výroby byla upravena na mlýn, později na míchárnu krmných směsí. Po roce 1997 chátrala, nyní se v areálu vyrábí palivové dříví. Budova dál čeká na rekonstrukci. Více informací z historie budov i textilní výroby na postupicku najdete v zajímavých odkazech.
Projdeme ulicí „V Hůře“, kde vznikla v době rozvoje textilní továrny kolonie dělnických domků. Dochovala se dvě roubená stavení čp. 64 a 67, zaujme i vila Venclovka na konci ulice, postavená v roce 1896 na místě dělnického domku. Scházíme k potoku Chotýšanka a pod skalou spatříme půvabnou kapličku sv. Jana Nepomuckého. V roce 1843 ji nechali postavit tehdejší nájemci textilní továrny Karel Otto a František Linke. Na tomto místě se údajně jednomu z jejich zaměstnanců zjevil tento světec. Po pravé ruce míjíme nedávno opravenou budovu hospody na Podlesí. Bývalá tovární hospoda postavená současně s protější továrnou byla po zániku výroby zavřena, ale v roce 1863 byla opět otevřena. Dnes již sice neslouží původnímu účelu, ale citlivá celková rekonstrukce jí vrátila podobu získanou po těžkém poškození povodní v roce 1906. Přicházíme k budově zámečku. Zámeček na Podlesí je prostá stavba s výstupkem na bočním průčelí a vstupním portálem v ose hlavního průčelí. Vznikl přestavbou mohutné budovy přádelny postavené zde v roce 1804. Více informací o historii této budovy najdete v zajímavých odkazech. Asi 50 metrů od mostku stojí kamenný křížek. Dala ho postavit paní hraběnka Karolina Sternbergová na památku obětí povodně 17. 6. 1906. Stojí v místech bývalé panské drůbežárny, kde bydlely vdova po hraběcím hajném Anna Koukalová a její čtyři děti. Přežila jediná dcera. V roce 2006 byl křížek obcí Postupice opraven. Za ním je dodnes dobře rozeznatelný násep původního náhonu k budově továrny. Na Podlesí přejdeme mostek a silnici, vystoupáme lesní cestou k vrcholu druhé strany údolí a připojíme se na žlutou turistickou značku. Po ní projdeme kousek pod rybníkem Lísenec a pak zvolna stoupáme starým úvozem kolem Mladovic až k silnici nad Popovicemi. Kousek cesty po silnici nás dovede ke hřbitovu na kraji Popovic.
První písemná zmínka o obci je o Havlovi z Popovic. Je uveden jako svědek při závěti, která pochází z roku 1295. Vznik Popovic je spojen s historií vodní tvrze (hradu), která byla postavena nejspíše v první polovině 14. století. Doložena je v letech 1354-1375 jako majetek Ondřeje z Popovic. V roce 1370 je již výslovně zmiňován hrad. V 90. letech 12. století ho koupil král Václav II. a daroval v roce 1400 Zbraslavskému klášteru. Avšak i ten Popovice po krátkém držení prodal. V roce 1420 dobyli hrad husité pod vedením Mikuláše z Husi. V letech 1488-1549 proběhla za držení Popovských z Bezejovic renesanční přestavba. V roce 1574 je doložen statut městečka, ale byl vždy dočasný, dle ambicí majitele panství. Významným držitelem byl Rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou v letech 1729 až 1797. Od roku 1797, kdy panství koupili Jindřich z Rottenhanu s manželkou, bylo připojeno k jemnišťskému. V letech 1829-1837 byl pak majitelem popovického panství Jakub Wahle, po pozemkové reformě J. Řezníček, po roce 1948 se stal majetkem státu. Gotická vodní tvrz (hrad) Popovice stojí na břehu Popovického rybníka (dříve Mlýnský i Zámecký). Rybník tvořil přirozenou obranu tvrze z jihu a napájel příkopy chránící tvrz ze severu a ze západu. Přes příkop vedl zdvihací most, který dokládají otvory v portálu brány. Tvrz se skládá ze tří jednopatrových křídel (severní, západní, jižní) přiléhající k sobě tupými úhly. Z poloviny 14. století se dochovala obytná hranolová věž a část obvodové hradby. Gotická obranná věž má nedávno obnovenou nástavbu. Rohové pokoje, směřující k severovýchodu, v přízemí i prvním poschodí, jsou sklenuté hřebínkovou klenbou. Na věž navázalo severní křídlo. Ve 2. polovině 15. století došlo k pozdně gotickým úpravám. Přestavby na renesanční zámek pak pokračovaly až do konce16. století. Připomínají je zbytky sgrafitové výzdoby fasády, zejména na fasádě severního křídla a jeho rizalitu (výstupku ve stěně). Dnes již odstraněné barokní fasády je překryly a tím zčásti zakonzervovaly. Následně byl renesanční zámek upraven v barokním slohu, zejména v době panství Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou (1729 až 1797). Byla snížena věž a postaven nový západní palác. Z té doby pochází dochovaná barokní okna se šambránami (zdobené orámování) a suprafenestrami (štukové ozdoby). Na některých místech západního křídla jsou viditelné druhotně zazděné zbytky starších kamenných okenních otvorů a klenby v přízemí. V 19. století bylo postaveno jižní křídlo zámku a v něm umístěny sklady materiálu i výrobků místní textilní manufaktury. V poslední čtvrtině 19. století bylo využito na provozy lihovaru. Část lihovaru byla v jižní části nádvoří na břehu rybníka (dnes už jen část zdí). Tvrz je unikátním dokladem vývoje panského sídla od gotické tvrze k renesančnímu a baroknímu zámečku.
V 90. letech byla objekt restituován. Vlastník podle historických a restaurátorských průzkumů provádí postupnou obnovu tvrze. Její obnova je významně podpořena z Fondu záchrany architektonického dědictví Ministerstva kultury ČR. Hospodářský dvůr u popovické tvrze byl jejím průchozím „předpolím“, což je charakteristické pro mnohé české tvrze. Obdélníkovou dispozici dvora tvoří křídla budov, které byly postaveny nebo rozestavěny v době panství Rytířského řádu křížovníků s červenou hvězdou. Z tohoto období jsou popsány části dvora: ovocná zahrada, sladovna, pivovar, sýpka, kravín, obydlí šafáře, stodola s třemi mlaty, nová zeleninová a ovocná zahrada, stáj pro koně a voly, studna, vinopalna a masný krám, mlýn o dvou složeních, hospoda, nádvoří. Obytný dům čp. 2 sloužil později jako fara u kostela. Na fasádě jižní stěny směrem ke kostelu jsou sluneční hodiny s letopočtem 1801. Tím jsou datovány klasicistní úpravy domu, tedy římsy, nárožní rustika, ve štuku naznačené vnější žaluzie, které okna opticky zvyšují. Na východní stěně jsou i okna se žaluziemi pouze iluzivní. Sýpka je ve zdivu dochována jako barokní. Na jižní straně je portál s barokní supraportou s kartuší a datací 1755. Po roce 1801 sloužila jako ubytovna pro přádelnu. Bývalý ovčín byl necitlivě přestavěn ve 20. století na hasičskou zbrojnici a garáž. Na místě domu čp. 20 stál v 18. století pivovar. V centru dvora byla postavena budova přádelny. V roce 1896 byla její západní část ubourána a zbytek zásadně upraven. Sloužila jako škola a v současné době je sídlem obecního úřadu, knihovny a pošty. Hospodářský dvůr zcela změnilo přeložení silnice ve 20. letech 20. století, která protíná původní obdélníkovou plochu dvora. Podstatná část dvora začala plnit funkci návsi. Kostel sv. Jakuba Apoštola je původně gotický, doložený již v roce 1358. V roce 1761 byl přestavěn do nynější podoby. Na východní straně má trojboký presbytář s křížovou žebrovou klenbu.
Z Popovic půjdeme směrem na Kamennou Lhotu, kde se připojíme k zelené turistické značce. Po ní odbočíme k polosamotě Želichov. První zmínka o tomto zajímavém a tajemném místě pochází z roku 1389. Ale jméno Želich ze Želichova je doloženo již v polovině 12. století. Podle ústního podání zde bývalo pohanské pohřebiště s posvátným hájem. V době náboženské nesvobody pak shromaždiště českých bratří. Můžeme zde sejít ze značky a vystoupit na vrchol zvaný Věž (574 m), kde od roku 1804 stávala rozhledna a později triangulační věž. Místo připomíná díky zbytkům kamenných valů hradiště. Původ valů a zídek není dosud objasněn. U Želichova se turistická značka kříží s původním cestou do Milovanic. Dobře zachované kamenné stěny úvozu jsou dokladem pečlivé práce našich předků. My se ale vrátíme k zelené značce a lesem se vrátíme do Postupic.
Použité zdroje:
Tywoniak Jiří: Zaniklý textilní průmysl na Postupicku (1778-1877). Praha, 1958.
Mixa, Karel Václav: Městečko Postupice. Obecní úřad Postupice, 2004.
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha: Libri, 1996.
Slavíček Petr: Památník městečka Postupice. Obecní úřad Postupice, 2005.
Pod Blaníkem. Vlastivědný sborník školního okresu benešovského a vlašimského. Ročník 1938-1939.
Vlček, Pavel: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. Praha: Libri, 1999.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Postupice/Popovice
Mapka výletu:
Zajímavosti
Karel Václav Mixa: Povodeň 1906
„Neděle dne 17. června 1906 zvábila krásnou pohodou mnoho výletníků k návštěvě romantického Podlesí. Ranním vlakem přijeli studentíci z Vlašimě, dopoledním studenti z Benešova. Za horkého odpoledne sešlo se na Podlesí hojně lidu domácího i okolního. Odpoledne dosáhla teplota za bezvětří + 39,6oC. Pozdním odpolednem ukázaly se na čisté obloze dva mráčky žlutavého nádechu. Jejich rychlý vrůst vzbuzoval u výletníků nepokoj. S nedůvěrou k počasí spěchali domů. Benešovští odjeli ještě odpoledním vlakem. Vlašimští vyrazili z Podlesí o 7 hodině, chtějíce odjeti večer. Obloha byla již zatažena a u Popovic zahřmělo. Za povstalého vichru rozešla se celá společnost. Někteří cestou, jiní Hůrou. Vichřice rostla vteřinou, hrom se rozřval a blesky příšerně svítily nastavším šerem. Ve třičtvrti na osmou spustil se náhlý liják, jehož vody změnily se v proudy. Mraky klesly níže a nastala úplná tma, šlehána nespočetnými blesky. Hřmění, vichr a prudký pleskot vody prolínaly se navzájem. Vody v potoce rychle přibývalo. Klikaté koryto potoka zdržovalo běh vody, která rychle stoupajíc je opustila a rozlévala se po okolí. Z lesních strání stékaly proudy vody a srážely vše, co jim leželo v cestě. Kameny menší i větší a metrové štěpiny byly snášeny proudem náhlých bystřin. Voda rozlévala se již celým údolím, když jednou vlnou přihnal se od Popovic ohromný příval. Vody přibývalo každým okamžikem. Za příšerného hukotu vody, burácení hromu a oslepujících šlehů blesků naplňoval se Papírník až po okraj hráze. Splavem řítilo se ohromné množství vody. Odtok však nemohl stačit přítoku. Hráz čelila ohromnému tlaku vody, ale úžasné vlny od Popovic nezdolala.
Voda se převalila a těžkým dopadem vymílala vnější stranu hráze. To odpor hráze zlomilo. Povolila. Voda, ženoucí se průrvou ohromnou silou vpřed, ničila vše, co jí bylo v cestě. Na loukách u mlýna rozlila se tak mocně, že dosahovala až k hospodě čp. 3. Bouře ustala až v 1 hodinu v noci. Voda počala klesati. Co tento dravý živel způsobil, mohlo se přehlédnouti až ve dne …. U Jankova nastavší průtrž mračen způsobila ztržení tamního rybníka. Prudká voda od Jankova rozlila se po loukách u Pazderné Lhoty, Kondratic až k Popovicům, uchvacujíc a strhujíc s sebou kopky sena. Vodě rychle stoupající a jejímu tlaku, vzrostlému naplaveným senem, popovická hráz neodolala. Byla stržena. Domky stojící pod hrází, byly smeteny a voda řítila se dále. Dřevěné stavení chalupníka Dvořáka vznášelo se vcelku nad vodou. Na jeho střeše 19 ti letá dcera Františka, dávající všem srdcelomné s Bohem, - řítila se vstříc smrti. Nemohla býti zachráněna. Proplula až do Mladovic, kde spousta dříví učinila konec jejímu životu. Kromě jí utonuli z Popovic: dědeček Mládek, 60 ti letý, domkář Jan Zdvihal, 53letá hokynářka Bachová a 62letý hokynář Brodina Vilém. Nalezené mrtvoly byly sneseny do kapličky u kostela. Starý Mládek s klidným výrazem ve tváři, Františka Dvořáková s nesčetnými ranami na skráních, obličeji a záhlaví. Vilém Brodina byl nalezen v křoví „na obci“. Zle bylo i doleji. Bouda „Na Valše“ (nad Podlesím) byla rozmetána. Panská drůbežárna (asi 150 kroků nad fabrikou na téže straně) byla smetena. Vdova Koukalová, bydlící v ní, utonula i s dětmi, 5letou Anežkou, malou Marii a synkem Františkem. Zachráněna byla toliko 9 ti letá Anna. Byvši z vody vymrštěna na blízký smrček pod fabrikou, vyšplhala se na něj, a zde se udržela až do 3tí hodiny ranní. Nalezena byla křečovitě se držící podvelitelem postupických hasičů Rajtrem. Mrtvolu její matky a sestry Anežky nalezl porybný Vojtěch Vrňák až u vsi Městečka. Sestra Marie nalezena u Postupic a bratr František až za 14 dní u vsi Hrádku pod Vlašimí. Zachráněné Anny ujala se hraběnka Karolina Sternberková z Jemnišť. Hroznou noc prožili v podleské hospodě. Z hostů zůstal zde při večerní bouřce tehdejší četnický strážmistr Wurst a závodčí Josef Vejchar. Když se stoupající voda vedrala až do příbytku, hledali s rodinou hospodského a učitele Vojt. Skočdopole útočiště na stolech. Stále stoupající vody vyhnaly je na půdu. Tam se všichni, učitel Skočdopole se ženou, dětmi Stanislavem, Milošem, Boženou a Emilou a se stařičkou tchýní Morávkovou i zmínění dva hosté, uchýlili do tmy jednoho koutu. Za hrozných duševních útrap, jimž odolával toliko závodčí Vejchar, očekávali konec bouřky a povodně. Sestoupili teprve ráno, když nebezpečí pominulo. Čekalo je však hrozné překvapení. Chlév, stodola, hospodské verandy i část obytného stavení vše bylo sesuto. Co voda mohla vzíti z domácího zařízení, bylo odplaveno.
Podemlet byl i roh stavení, nad nímž v temnu půdy našli útulek. Že se také tato část půdy nesesula, stalo se účinkem jednoho ze tří doubků, otcem hospodské Čeňkem Morávkem r. 1885 zasazených. Připlavené dříví a klády utvořily u domku jakousi hráz, jež zabránila přímým úderům proudu na tuto část domku. Druhé dva doubky byly zničeny. Tak unikli tito lidé jisté smrti. Hráz rybníka Papírníka byla prorvána téměř celá. Kolny pod hrází byly rozmeteny. Okresní silnice vymleta v délce skoro 100 metrů, a stržen kamenný klenutý most. Rázem bylo přerváno spojení Hůry s městečkem. Farář Valášek a učitelé Pešek a Vaněk spěchajíce večer z Podlesí domů Hůrou, byli tak náhle překvapeni bouřkou, že se uchýlili k Františku Morgnerovi v Hůře. Zde museli však setrvati tak dlouho, až bylo uskutečněno prozatímní dopravní spojení. Z „Pejchovny“ zbyla pouze hromada cihel a kamení. Zhouba hnala se bleskurychle k Paurovu mlýnu. Ačkoliv stavení a ostatní mlýnské budovy byly velmi důkladné, podlehly přece dravému živlu. V klenutém čeledníku byl nucen kočí František Málek se ženou vylézti rychle po zamřížovaném okně ke stropu. Zde drže se železného stropního kruhu stál na okenní mříži. Žena držela se ho kolem krku. Voda zaplavila celou místnost až asi na 20 cm od stropu. S nasazením všech sil drželi se kruhu po celé dvě hodiny. Po povodni se dozvěděli, že voda vystoupila ve skutečnosti o mnoho výše, nežli zažili oni. Stoupnutí vody ve světnici a utonutí manželů Málkových zabránil toliko stlačený vzduch pod klenutím.
Mlýn Františka Paura, opatřený nenovějšími stroji, byl zničen úplně. Rozsáhlé stodoly, sýpky, stáje, vše strženo. Po hospodářském nářadí nebylo potuchy. Dobytek, 27 kusů hovězího a šest telat, rozvěšen byl po olší a habří, takže pozorovatel užasl, jak vysoko vynesl vodní proud své oběti. Dva koně se utrhnuli, vyběhli a zachránili se. Po hrázi rybníka Dolejšího nebylo téměř stopy. Železniční most u Lhoty Veselky byl podemlet a spojení vlaků udržováno přestupováním. Vlašimští studentíci museli jíti ráno domů pěšky. Ve vsi městečku bylo rovněž zle. Ze stavení umístěných na břehu potoka, bylo rázem smeteno šest. Lidé zachránili jen holé životy. František Mareš vynesl své dítky na půdu. Vraceje se pro druhé dvě, do světnice již nepronikl. Prolomil tudíž strop nad světnicí. Leč děti již utonuly a voda vyraženým oknem odnášela obě mrtvoly. Ve Smykovském mlýně utonula mlynářka Sajbrtová, v Chotýšanech mlynářka Váňová s třemi dětmi. Povodní byly strženy hráze devíti rybníků. Hojně obydlí, stodol a kůlen bylo rozmeteno, mnoho domácího a hospodářského nářadí a náčiní odplaveno. Utonulo mnoho skotu, bravu a drůbeže. Byly strženy celé části lesů a odplaveny veliké zásoby všelikého dříví. Způsobené škody byly veliké. To vše mohl si však člověk nahradit svou prací, pílí a pomocí svých bližních. Nejbolestnější byly ztráta 27 lidských životů. Zkáza řítící se několik hodin vyloudila přehořké slzy a srdcelomné nářky, přinesla zoufalství rodičům, bránícím své dítky. V pondělí ráno dostavili se do postižených obcí tajemník okresního hejtmanství benešovského Emanuel Pirný a stavitel Dusil, vykonávati dozor nad záchrannými pracemi. Telegraficky povoláno 28 četníků, z nichž 14 bylo umístěno ve škole v Postupicích, ostatní v Popovicích. Prozatímní komunikaci (most dřevěný) vystavělo 86 vojínů pěš.pl. č. 102 z Benešova se setníkem Tatrmuchem a jedna setnina zákopníků z Prahy s hejtmanem Wantznerem. Večer přibyli do Postupic náměstek místodržitele Dőrfl, vládní rada Brechler a inženýr Schimek. Po prohlédnutí všech spoust přislíbili postiženým dle svých sil vydatnou pomoc. Katastrofální pohroma byla veřejnosti oznámena časopisy. Dlouho přicházeli do Postupic a okolí lidé z blízka, z Prahy i Vídně, aby spatřili spousty, způsobené dravým živlem. Po čtrnáct dnů zjišťovali četníci nalezený majetek. Mnoho lidí prokázalo v této těžké době lásku k bližnímu beznáročnou pomocí, jak a kde bylo třeba. Zjištěni byli však, bohužel, i tací, již si cizí věci přisvojovali a proti nimž bylo nutno použíti zákona. Kromě vytčených hlavních škod způsobila průtrž mračen škody podřadnější. Na stráních byly způsobeny hluboké výmoly. Prst polí místy vymleta až do základu. Splavenou prstí, kamením, osením, brambory a jinými plodinami zaneseny louky a nižší pozemky. Značné škody byly způsobeny na obecních a polních cestách. Prudkostí vody z rybníka Plačku byla stržena silnice popovická. Rychlé odstranění hlavních závad a okamžitá podpora obyvatel, těžce poškozených, vyžadovala veškerých sil příslušných obecních výborů.“
Svatopluk Čech „Pestré cesty po Čechách“
"Na sklonku otcova pobytu v Jezeře stal jsem se přespolním členem rodiny. Byl totiž čas, abych chodil do školy. Otec dal mě až do městečka Postupic, snad že tam škola byla lepší a kde farářoval p … (Gürke), s nímž byl tuším otec spřátelen. Bydlel jsem tam u jednoho krejčího a na prázdné dny putoval jsem prý na zádech poklasného, kterého rodiče pro mne posílali. Místopisných upomínek mám také z Postupic pramálo. Určitě pamatuji se toliko na byt svých stravovatelů, proti jehož oknům pod malým kopcem ležela hospoda (čp. 3), nejasně připomínám si faru a ještě nejasněji školu. Byt mých stravovatelů skládal se tuším jen z jedné světnice s okny proti té hospodě a z dílny vzadu. Podoba lidí, s nimiž jsem se v Postupicích stýkal, v mé paměti se nezachovala. Vím jen, že pan farář k Vánocům s velikou zálibou a pílí vlastnoručně zhotovil velkolepý Betlém z lepenkových, pěkně pomalovaných figur, domů a stromů. Pro nás děti to byl arci div světa. Tím se chýlí mé skrovné upomínky z krajiny benešovské z nejprvnější doby mého dětství až asi do šestého roku ke konci –.“
Až po létech navštívil básník opět Postupice. Z Jezera zamířil k Postupicům touž cestou, po které kdysi na zádech poklasného putovával na prázdniny. Nastával již večer, když po cestě z Jemnišť došel k Postupicům. Mile překvapil jej obraz městečka, jehož skrovné domky pěkně se kupí podél rozsáhlého rybníka před vábivým pozadím lesnatých vrchů. I vnitřek jeho působil příjemně svou čistotou a prostou úpravností. Ale procházka několika jeho ulicemi nevzkřísila v básníku vůbec upomínek: i škola i kostel a fara na malém náměstí pohlížela chladně na cizince. Dle několika těch skrovných, nejistých známek hledal domek bývalých stravovatelů. A skutečně uhodl pravý. Potvrdili mu to v hostinci, v témž hostinci, do něhož za oné noci v šíleném dětském strachu přiběhl za panem mistrem a paní mistrovou. Oba byli již mrtvi. Básník končí své vzpomínky: „Sedě v prosté hostinské jizbě, pohlížím oknem na onen pro mne významný, přízemní, žlutě natřený domek, před jehož povýšeným vchodem je zděný výstupek se schůdky z obou stran, a náhle vyhraňuje se v mém duchu určitá vzpomínka: ano na tom výstupku, na těch stupních sedával jsem jako hošík častokráte za večera, když zašeřil se vzduch a dumný hlas klekání zahlaholil nad městečkem jako právě nyní - - - Za tmy jel jsem v najatém povoze z Postupic nazpět k Benešovu. Slabě kreslily se vrchy lesnaté na noční obloze a mě vytanula na mysli vzpomínka na ony neznámé chlumy, které jsem viděl před čtyřiceti léty za večerní jízdy, sedě na koleně otcově v teplém úkrytu jeho pláště. Snad to byly tytéž pahorky a lesy, na něž nyní osamělý, zestárlý muž pohlíží teskným, unaveným zrakem - - -“
Textilní průmysl na postupicku a další zajímavosti:
V druhé polovině 18. století došlo v Čechách k významnému rozvoji textilního průmyslu. K tradičnímu předení a úpravy vlny a lnu se začala zpracovávat bavlna. Bavlněné výrobky byly levnější, staly se velmi oblíbenými. Pěstování lnu, jeho zpracování a výroba plátna, stejně jako chov ovcí a zpracování vlny měly na postupicku tradici, ovšem množství a kvalita nepostačovali k provozu manufaktury. Prvním větším počinem majitelů panství hraběte Jindřicha z Rottenhanu a jeho manželky hraběnky Marie Gabriely Černínové ovdovělé Trauttmansdorffové bylo zřízení výkonné valchy pod soutokem Líseneckého a Popovického potoka (dnes Chotýšanka) v roce 1780. Mýdlem a valchářskou hlinkou se valchovala vlněná sukna místních soukeníků. Postupně se však jejich zájem soustředil i na novou surovinu - bavlnu. Hrabě se několikrát pokoušel vybudovat tkalcovnu v Jemništích, úspěšné bylo Rottenhanovu podnikání v textilních provozech v Červeném Hrádku (u Chomutova). Ty již představovaly v převážné míře manufaktury. To přivedlo majitele panství k rozhodnutí, vybudovat v Postupicích textilní manufakturu. V roce 1794 byla zahájena přestavba budovy papírny, odkoupené i s pozemky od posledního papírníka Františka Geislera. Stavbu měl na starosti vrchnostenský stavitel Ignác Riederer. Továrna na kartouny a bělidlo byly dokončeny v roce 1795 a poté byl zahájen provoz manufaktury. Díky potřebě nárůstu výroby již v roce 1801 zahájily provoz pobočné provozovny v sousedních Popovicích ve tvrzi a jejím dvoře, vznikly strojní přádelna a tkalcovna. Pro obydlí správce manufaktury a odborného mistra byla využita tvrz, kde až dosud bydlel místní duchovní. Současně zde byl i sklad materiálu a výrobků. Vlastní provozovny byly v budovách někdejšího panského dvora, nově byla uprostřed dvora postavena patrová budova tkalcovny a mezi kostelem a tvrzí menší přízemní budova. Byty cizích pracovníků byly upraveny ve starém špýcharu.
Rozvoj továrny měl vliv i na provoz velkostatku. Produkce vlny pro potřeby továrny byla nepatrná. Proto byly popovický, lhotský a zejména postupický ovčín značně rozšířeny. U Zahrádeckého rybníka (dnes Ovčín) byla v roce 1802 postavena budova nového ovčína. Chovalo se zde v průměru 500 kusů ovcí. Díky stále stoupajícímu odbytu nechal Jindřich z Rottenhanu postavit v údolí nad Postupicemi na místě zvaném „Podlesí“ (německy Heinrichsthal, údolí Jindřichovo) v letech 1803 až 1804 novou přádelnu. Malá pobočná budova postupické provozovny tu byla postavena již v roce 1796. Do nové velké budovy se dvěma křídly byly umístěny tkalcovské stavy na vlnu a bavlnu. Strojní zařízení přádelny patřilo ve své době k nejmodernějším. Když v roce 1803 dostal hrabě Rotthenhan přímo od císaře formální oprávnění pro novou přádelnu vlny a bavlny, byl panovníkem výslovně pochválen. Podleská přádelna spolu s postupickou kartounkou patřily k nejpřednějším podnikům v monarchii. Nová továrna byla vybavena moderními anglickými tkalcovskými stavy, byly dovezeny tiskací stoly, lisy, válce, formy, síta, barvy. Ze své přádelny v Červeném Hrádku zrušené v roce 1802 přenesl hrabě Rottenhan veškerou výrobu. Popovický potok byl pod soutokem s Líseneckým potokem přehrazen a tato nádrž sloužila jako zásobárna vody v době sucha. Pro pohon vodního kola z něj byla voda vedena asi 400 metrů dlouhým náhonem, který je při okraji lesa dodnes patrný. U odbočky náhonu stála panská valcha na sukna. Voda byla z přádelny odváděna odhonem a pod skalou se vlévala do rybníka.
Je zřejmé, že se hrabě Rottenham v 90. letech poučil z předchozích nezdarů pramenících z rozporů mezi zaměstnavatelem a dělníky. Ty vyplývaly zejména z využívání nekvalitních a nevýkonných strojů a nářadí. Jen moderní a kvalitní výrobní nástroje zaručovaly, tedy alespoň po určitou dobu, kvalitní výrobky a rentabilní produkci. Ovšem pořizovací náklady byly nepoměrně vyšší. Umístění postupické manufaktury bylo velmi výhodné pro možnost využití síly vody. Ta byla uznána za dostatečnou k pohonu vodních kol a tím továrních strojů. Prostor pro vedlejší provozovny byl pak získán odkupem farních pozemků pod hrází směrem k Dolejšímu rybníku. K plánované stavební činnosti bylo potřeba mnoho stavebního materiálu. Proto byla nejdříve uprostřed náměstí na místě dnešního bloku domů čp.84-89 (ty postaveny až po roce 1848) zřízena cihelna. Nejstarší výkaz manufakturních budov s příslušenstvím je až z roku 1817. Stavební objekty byly označeny názvy vytvořenými z příslušné odborné činnosti: sušárna, valcha, úpravna s přilehlou obytnou budovou, barvírna a bavlněné bělidlo, dílna na rytí forem, správní budova a bělidlo plátna. Lze je i pomocí pozdějších zápisů identifikovat.
Z někdejší papírny byla ponechána jednopatrová obytná část. K ní byla přistavěna hlavní dvoupatrová budova nazývaná „úpravna“, kde se ale nacházela i přádelna. V přízemí byly potěrací stroje, v 1. patře byl mykací sál, ve 2. patře přadlácký sál. Dnes je nejvyšší budovou areálu. Hned pod hrází stála u nároží pivovaru budova panské valchy. Není doloženo, kdy byla zbořena. Pod hrází v louce stála velká sušárna, výstavné dřevěné stavení v pseudogotickém stylu s kamennou podezdívkou, nezvykle zdobné. Podél vodního náhonu stálo dlouhé masivní přízemní stavení s cihlovou dlažbou, dřevěným stropem a šindelovou krytinou. V prvním období zde byly umístěny barvírna, bělidlo a sklad bavlny. Později zde byly ve velké místnosti přadlácké stroje, vedle skladiště a v dalších kancelář, lisovna, kovářská a zámečnická dílna. Podél náhonu s ní sousedila další přízemní budova vzorkárny-dílny pro rytí forem pro tiskárnu. Když byla později tiskárna kartounů zrušena a odpadlo rytí forem, byla zde zřízena vinopalna, která byla v židovském nájmu (doloženo v roce 1829). Určení další provozovny ležící vedle ní směrem k náměstí není známé. Za cestou na Milovanice se rozkládaly na loukách bělidla, sahaly až k ohbí náhonu. Na jejich kraji stála hlavní správní budova (dnes čp.81), velké patrové stavení téměř čtvercového půdorysu. Byla nazývána „písárna“, původně v ní byla umístěna i tiskárna, skladiště a byty úředníků. Zajímavostí je, že tiskárna byla po roce 1803 vybavena nedávným vynálezem-válcovým tiskem. Poměrně daleko za obcí, na okraji luk bělidla za ohbím náhonu stálo bělidlo plátna s příslušenstvím. Z německého názvu pro bělidlo „Bleichenhaus“ vzniklo české lidové pojmenování „plajchovna“ a luk na bělení „plajchy“. Tywoniak se domnívá, že pozdější jméno „pejchovna“ vzniklo zkomolením. Je ale možné, že pojmenování souvisí se vzhledem a činností později zde umístěných vyčesávacích strojů. První zaměstnanci, tedy vedoucí pracovníci a odborní dělníci přišli do Postupic současně s tiskárnou z Červeného Hrádku. Byli většinou německé národnosti. Byli to mykači bavlny, tkalci, rytci tiskařských forem, tiskaři, barvíři, mandlíři, běliči a další odborní i pomocní pracovníci.
Je zaznamenáno i sedm tiskařů české národnosti. Vedle stálých odborníků bylo využito i služeb přechodných instruktorů, zejména z ciziny. Odborní dělníci měli hned zaučovat pracovníky pocházející z místních poddaných. Kromě dospělých byly zaměstnány i děti místních, zejména dívky. V přádelně se však zapracovalo příliš mnoho poddaných děvčat, která tím chyběla v obvyklém zaměstnání jako služky a děvečky v panských dvorech. Hrabě z Rottenhanu měl samozřejmě zájem na dostatku zemědělských pracovníků na panském, přistoupil tedy k využití práce cizích dětí. Vymohl na pražském guberniu, že mu vojenské velitelství dalo k dispozici pro manufaktury v Červeném Hrádku a v Postupicích děti z vojenských zaopatřovacích domovů. Šlo o lehčí práce, jako např. navíjení cívek při tkaní a roztírání barev při tisku. Hrabě Rottenhan žádal o 20-30 dětí, velitelství mu ochotně opatřilo 16 hochů a 19 děvčat. Záhy však došly guberniu stížnosti na zacházení s dětmi. Že jsou zanedbány a ohroženy na zdraví. V Postupicích byli podle vyšetřování Kouřimského krajského úřadu 4 chlapci a 6 dívek. Dále bylo zjištěno, že měli být zaučeni v práci a později se sami vydržovat. Do té doby dostávali za práci 9 krejcarů denně, dále poskytovány ubytování, strava a ošacení. Nedochovaly se však další informace např. o délce pracovní doby, množství a kvalitě stravy zacházení s dětmi apod., ani výsledky jejího pátrání, případného pochybení či nápravy. Je málo známé, že teprve až v roce 1842 byla zákonem zakázána práce dětí pod deset let.
V roce 1713 bylo v Postupicích uváděno jen 21 usedlostí. Na počátku výroby v roce 1795, měly již 59 domů. Jejich počet stoupl do roku 1803 na 100 domů a do roku 1843 až na 121. Vedle provozních budov vznikla i nová kolonie dřevěných dělnických domků na panské půdě podél cesty ve stráni lesa Hůra nad papírenským rybníkem, pak i podél cesty na Milovanice. První byly vystavěny v letech 1794-95 „Na Hůře“ čp. 59, 62-78 (od mostku k Podlesí). Do roku 1804 přibylo dalších 23 domů. Z toho 7 „V Chalupách“, ale i nové kolonii ve Veselce a několik v Lísku. Počet obyvatel vzrostl během let 1712-1817 z 97 na 738 osob. Přibylo především německy mluvících obyvatel. Bylo zřejmé, že po postavení továrny se zvýší počet obyvatel a tím i počet dětí navštěvujících školu. Hraběnka Gabriela z Rottenhanu nechala již roce 1793 zahájit stavbu nové školy. Postavena byla na pozemku farské zahrady, hned vedle staré dřevěné školy. Budova byla přízemní, krytá šindelem, s více místnostmi. V jedné se vyučovalo, druhá byla určena pro výuku chlapců k práci v textilce. Škola byla jednotřídní, kolem roku 1826 zřízena druhá třída. V Postupicích bylo v té době šest hostinců. Stoupla spotřeba alkoholu, ale také počet loupeží, vražd, rvaček a jiných trestných činů. Továrny na Postupicku patřily od roku 1799 Gabriele z Rottenhanu. Po její smrti v roce 1806 se opět staly majetkem Jindřicha z Rottenhanu. Jeho smrt v roce 1809 měla na chod i rozvoj továren velký dopad. Zdědily je jeho dcery a majetek byl přepsán na jejich manžely. Červený Hrádek na hraběte Jiřího Buquoye, manžela Marie Gabriely, Postupice na Jana Rudolfa Chotka, manžela Marie Isabelly. Dlouhé spory o dědictví přerušily obchodní spojení s podniky v Červeném Hrádku, odkud se přestaly vozit kartouny k potištění, tím kleslo využití strojů. Především proto došlo k poklesu výroby. Postavení továrny se zhoršovalo. Nepomohlo ani odkoupení postupické a popovické továrny v roce 1718 hrabětem Jiřím Buquoyem. Výroba však byla ještě v tomto roce zastavena úplně. Skončila činnost na Podlesí, v Postupicích i v Popovicích. V provozu zůstalo pouze postupické bělidlo, kde se zpracovávalo dovážené plátno a ostatní tkaniny vesnických tkalců zboží z okolí.
Část bývalých zaměstnanců odešla za prací, často do zahraničí. Kdo zůstal, pracoval doma na svých vlastních stavech pro různé podnikatele tzv. nákladnickým způsobem – tkalci pro něj zpracovávali dodanou bavlněnou přízi. Výroba se tak ve 20. letech postupně částečně obnovila. Pražští podnikatelé Klaber a poté Wahle působili v Popovicích. V Postupicích byly v režii vrchnosti v provozu přádelna na Podlesí i kartounka s tiskárnou v Postupicích, pracovalo se i na bělidle. Rozsah výroby ovšem není znám. V roce 1828 pak prodal hrabě Buoquoy celé panství Jindřichovi a Sidonii Chotkovým. Bělidlo pracovalo na účet vrchnosti, tkalcovna s tiskárnou byly zrušeny. Budovu přádelny na Podlesí si pronajal pražský obchodník Karel Emil Otto, v roce 1929 přibral společníka Františka Linkeho, vznikla firma „Otto-Linke“. Používaly ve znaku rakouského říšského orla. Továrna využívala pohon 4 vodních kol. Byly umístěny na Podlesí, pod hrází rybníka Papírník, v úřednickém domě (čp.81) a v Pejchovně. Továrna v Podlesí byla vybavena novými anglickými stavy. Ke zpracování byla dovážena zámořská bavlna značek Georgia, Domingo, Suratte, Kirgagarz, Biancovilla aj., ale i příze evropská tzv.řetězová značky Kettemgarn. Výroba kartounů v byla obnovena, ale již jen v nákladnické výrobě. V původní postupické budově tkalcovny se bavlna připravovala k předení a na Podlesí byla upředena v přízi. Faktory (zprostředkovateli) byla pak rozdělena k utkání po vesnicích tkalcům k utkání. A hotové tkaniny se pak v Postupicích upravovaly a bělily. Zaměstnanost výrazně vzrostla. V roce 1834 pracovalo v přádelně 242 osob, tkaní kartounů doma zajišťovalo práci 1200 osobám. V okolí ovšem vzniklo mnoho domáckých (pokoutních) bělidel, od roku 1834 bělírna nepracuje. Upředenou přízi zpracovávali soukeníci a punčocháři ve Vlašimi, Domašíně, Benešově, Štěpánově, část se vozila do Prahy. Nájem a tím i výroba pokračovaly i po roce 1836, kdy se stal majitelem panství kníže Veriand Windischgr.tz. Popis budov podal K. V.Zap v „Místopisném a historickém popsání městečka Postupic“. V budově tkalcovny přejmenované na „krumplovnu“ byly umístěny stroje na přípravu bavlny k předení. Mohutnou a zdobnou novogotickou budovu sušárny pod hrází přirovnává ke gotickému chrámu. V budově bělidla, tedy „plajchovně“ se v jedné místnosti na 27 různých kramplovacích strojích připravovala bavlna. Pravděpodobně tehdy vznikl její nové pojmenování „pejchovna“. Vybouchaná a vyčesaná hmota se natáčela do délky a v další místnosti se na 4 strojích nahrubo předla. Takto připravená se pak na Podlesí na 32 anglických strojích spředla najemno.
Poměrně velká výroba pokračovala do roku 1846, poté se snižovala. Po smrti Františka Linkeho v tomto roce je firma přejmenována na „Otto-Linke vdova“. Nájemní smlouva byla ukončena a v roce 1850 převzal přádelny v Postupicích i v Podlesí majitel panství. Koncem roku 1851 bylo zastaveno oddělení přádelny vlny. Za prací ihned odešla řada bývalých zaměstnanců, ale i později postupně opouštělo postupicko mnoho rodin. Přesto zde zůstávalo mnoho nezaměstnaných, pro které byla práce jen při příležitostném nádeničení, těžší sezónní práce za nízké mzdy. Přádelna se s kolísavou produkcí ještě udržela. Situace se ale z více důvodů zhoršovala. I pro závislost na nestálé vodní síle. Stroje musely stát pro nedostatek vody 4-6 týdnů v roce (zaznamenáno již v roce 1846). Cena surové bavlny stoupala, cena příze v důsledku modernizace velkých továren naopak stále klesala. Kdysi moderní a výkonné strojní zařízení zastaralo. Při menší produkci vyžadovalo více dělníků k obsluze. V roce 1858 byla postupická provozovna pronajata, prádelna na Podlesí byla vybavena novými stroji, provoz byl nově upraven a rozšířen. Výroba dočasně stoupla. Projevilo se i nedostatečné silniční spojení pro dopravu uhlí k pohonu pro parní pohon k nahrazení vodní síly. Vše vyvrcholilo nedostatkem bavlny na trzích v důsledku stoupajícího mezinárodního napětí a blížící se občanské války v USA. V roce 1863 byla zastavena panská přádelna na Podlesí. V Postupicích zůstalo v provozu v „pejchovně“ jen zařízení na výrobu vaty z bavlněných odpadů tzv. „vlk“. Šlo pravděpodobně o výrobu cupaniny, tedy materiálu rozcupovaného na vlákna, která se tehdy používala především na obvazy a krytí ran. I zde byl však v roce 1865 provoz zastaven. Továrna nebyla obnovena ani po válce. Nový majitel hrabě Zdeněk ze Šternberka, který v roce 1867 panství koupil, neměl na pokračování výroby zájem. Snaha se omezila na pronájem opuštěných objektů. V letech 1869-75 byla pronajata „pejchovna“, patrně opět na výrobu vaty. V budově přádelny v Postupicích byly v roce 1871 umístěny stroje na výrobu lepenky. Poté byla v letech 1872-1874 pronajata Antonínu Slavíkovi a Simonu Hellerovi pro továrnu na doutníky. V roce 1874 bylo ubouráno dřevěné patro budovy sušárny pod hrází. Byla přestavěna na kolnu, kterou povodeň v roce 1906 zcela zničila.
Hlavní dvoupatrová budova továrny byla hrabětem Zdeňkem Sternbergem roce 1878 přestavěna na mlýn. Nejprve byl pronajímán, poté v roce 1903 prodán Janu Kopeckému. Byla u něj zřízena pila. V roce 1910 byla instalována Francisova turbína, která nahradila dřevěné mlýnské kolo poškozené povodní v roce 1906. V srpnu 1948 byl mlýn Františku Kolářovi znárodněn a převeden do národního podniku Středočeské mlýny. Již v roce 1949 provoz ukončen a zřízeno skladiště kukuřice. V roce 1963 byla budova přestavěna, mlýnské zařízení odvezeno do šrotu. V letech 1964-1997 zde byla v provozu míchárna krmiv. Poté objekt chátral. V roce 2005 změnil majitele, v současné době je zde výroba palivového dřeva. Z dlouhého křídla bývalé tiskárny vznikla mlýnská stodola a chlévy. Po jejich požáru v roce 1931 byl na tomto místě postaven velký obytný dům. Budova u silnice, naposledy sklad a byt přádelního mistra, byla v roce 1878 upravena na panskou hospodu. Ta byla prodána v roce 1903 Hrabánkům, vznikl hostinec u Hrabánků. Bývalá správní budova se stala sídlem správy velkostatku, přestěhoval se sem lesní úřad. Sídlili zde důchodní, hospodářští úředníci, kteří měli na starosti evidenci, výběr daní, platby, mzdy. Odtud i název budovy „důchod“. Byly zde i byty úředníků, bydlel tu a v přízemí ordinoval i místní lékař. Pejchovna byla přestavěna na obytný dům. Povodní v roce 1906 byl ale velmi poškozen a proto zanedlouho zbourán. Přádelna na Podlesí byla přeměněna na panskou pilu s výrobou šindele, část využívala správa velkostatku k sušení lesních semen. V roce 1871 zde ještě obnovil Jiří Moser tkalcovství. Začalo se pracovat na 20 stavech, současně s výrobou šindele. Poté si pronajal celou budovu. V roce 1878 ale byla činnost továrny ukončena natrvalo. Nepříznivě se projevila závislost provozu na vodní síle, ale i zchátralé vodní kolo. Nový zájemce o pronájem Josef Brondeis z Prahy navrhl postavit zde parní stroj, ale majitel velkostatku to odmítl. Toto rozhodnutí odsoudilo zdejší výrobu k zániku. Ukázalo se to ale velmi prozíravé, velké potíže s dopravou uhlí pro pohon strojů z jiných továren mu daly za pravdu.
Nevyužívaná budova rychle chátrala, v roce 1892 měla vzhled zříceniny. Po roce 1900 byla ubourána obě křídla a střed přestavěn k obývání. Povodní v roce 1906 byla poničena a posléze přestavěna na zámeček v majetku Sternbergů. Počátkem října 1914 zde byl majiteli panství zřízen lazaret pro zraněné vojíny jako pobočka zeměbranecké nemocnice. Prvních 16 vojínů zde bylo umístěno 6. 10. 1914, bylo zde k dispozici 21 lůžek. Činnost trvala až do 29. 11. 1918. Za celou dobu zde bylo ošetřeno 266 vojínů, je zaznamenáno i vlídné až přátelské zacházení ošetřujícího personálu. Poté zde byly byty a v letech 1919-1928 i četnická stanice. V roce 1927 byl objekt nákladně přestavěn a po svatbě se sem nastěhovali novomanželé Terezie Sternbergová a František Mensdorff-Pouilly. Po smrti hraběnčiny sestry Gabriely v roce 1934 se přestěhovali na zámek v Jemništích. Zámeček si v roce 1938 pronajali na letní bydlení profesor O. Weyr a advokát Dr. Sobička z Prahy. Několikrát ho zde navštívil prezident Dr. Emil Hácha. Býval totiž koncipientem v jeho advokátní kanceláři. V roce 1944 sem byli okupanty nuceně vystěhováni manželé Mensdorffovi. Ti se stejně jako další nájemníci (učitelé Košumberský a Fulín) museli v roce 1962 odstěhovat. Téhož roku byla budova předána do majetku Ministerstva zemědělství. To ji hodlalo využívat k rekreaci zaměstnanců, konaly se zde letní pionýrské tábory, později zde byl umístěn archiv. V roce 1997 převzala bezúplatně celý objekt od ministerstva obec Postupice, která ho v roce 2002 prodala Jiřímu Sternbergovi.
Obec Postupice pocítila důsledek zastavení tkalcovské činnosti ihned. Vedlo k hospodářské stagnaci a vtisklo městečku převážně zemědělský charakter. Odrazilo se to i v počtu obyvatel. Zatímco v roce 1859 měly Postupice 1 126 obyvatel, klesl jejich počet během jednoho roku na 1 054 osob, v roce 1868 na 938 a stačily pouhé dva roky, aby počet obyvatel byl jen 766.
V Popovicích se podnikateli Wahlemu dařilo provozovat tkalcovství nákladnickým způsobem, ještě v roce 1841 měl 400 nákladnických tkalců. V městečku však již nebyly volné budovy pro rozšíření provozů. Špýchar byl totiž vrácen k původnímu účelu, V části budovy bývalé přádelny byla již škola a tvrz musel Wahle uvolnit podnikatelům, kteří zde chtěli zřídit cukrovar. Upravil tedy prostory v bývalém pivovaru. Zároveň mezitím nechal vystavět v bývalém mlýně v Brodcích (Týnec nad Sázavou) moderně zařízenou strojní přádelnu bavlny. Když v ní v roce 1842 zahájil provoz, nákladnické tkalcovství v Popovicích ukončil.
Wikipedia - technologické termíny
Kartoun je obchodní označení pro jemnou bavlněnou tkaninu v plátnové vazbě. Vyrábí se bělený jednobarevný nebo potiskovaný a používá se na šaty, pracovní pláště a zástěry. Potiskované kartouny se od poloviny 18. století vyráběly ručně se vzory vyrytými do dřevěné formy. Teprve ve 2. polovině 19. století bylo zavedeno průmyslové potiskování na rotačních strojích. Bělení textilií je úprava k odstranění přirozeného zbarvení, odstranění rostlinných nečistot, tuků a zvýšení savosti běleného materiálu. Bělení textilií z celulózových vláken (bavlna, len, konopí, příp. juta) se provádí různými louhy, živočišná vlákna se bělí kombinací redukčních a oxidačních prostředků. Původně bělení spočívalo v kombinaci účinků slunečního světla s louhováním a namáčením textilie v podmáslí, trvalo asi 8 týdnů. Ve 2. polovině 18. století se začaly používat zředěné kyseliny, zejména sírová. Tím se krátila doba bělení na jeden den. Později se užívalo chlorové vápno.
Valchování je zhušťování a zplsťování povrchu vlnařských tkanin, pletenin a plsti. Valchování se dosahuje účinkem tlaku, tlučení, hnětení, vlhkosti a tepla. Šupiny na vláknech způsobují během valchování zaklínění jednotlivých vláken a zplstění. Valchování je často spojeno s předcházejícím plstěním, před uložením materiálu do valchy se textile zpravidla pere. Valchování se provádí vždy za mokra.
Potěrání je tření textilních vláken za účelem odstranění nežádoucích příměsí. V potěracím stroji je rouno pevně drženo mezi podávacím válcem a řadou pohyblivých kláves, které zdola tlačí na válec, vykyvují se v závislosti na tloušťce rouna Hroty pročesávají přiváděné rouno a smýkají vláknem o rošt, kterým propadávají uvolněné nečistoty. Vyčištěná vlákna přecházejí na sítový buben, kde se z nich tvoří rouno jako předloha pro mykací stroje.
Mykání je rozvolňování textilního materiálu až na jednotlivá vlákna za pomoci ostrých hrotů. Vlákna se při tom napřímí, urovnají do podélného směru a ukládají stejnoměrně vedle sebe Během mykání se uvolňují a vylučují nečistoty a část krátkých vláken. Mykací stroje měly ojehlené válce vodorovně uložené na stojanu.