V Toulkách se vypravíme do Poříčí nad Sázavou a seznámíme se s místními významnými památkami. Do Benešova se projdeme malebným údolím Konopišťského potoka, uvidíme a dozvíme se mnoho dalších zajímavostí.
Do Poříčí nad Sázavou se můžeme dopravit vlakem přes Čerčany. Současnou název obec získala v roce 1921, do té doby se jmenovala Poříčí. Územím procházela tzv. Vyšehradská cesta spojující Prahu s jižními Čechami. Osídlení proto jistě souvisí se strategickou polohou. Celé území bylo rozděleno mezi několik vladyků, při kostelech existovaly jejich dvorce. První písemná zmínka o osadě Poříčí pochází z roku 1351. Sousední historická osada Balkovice je zmiňována v roce 1361, další Kout (Kouty) dokonce již v roce 1319. Románský tribunový kostel sv. Petra a Pavla z přelomu 11. a 12. století a archeologické vykopávky dokazují, že zde existovala osada již v 11. století. Druhý románský tribunový kostel sv. Havla stojí na břehu Sázavy a pochází z přelomu 12. a 13. století. Dějiny obce jsou spojeny také s obdobím husitských válek. V noci z 19. na 20. května 1420 zde došlo k bitvě u Poříčí. V roce 1577 se uvádí poříčská tvrz, tehdy vrchností opuštěná. Nalézala se v místě dnešního čp.6 u mostu. Uvádí se, že vesnice Poříčí vznikla v 16. století sloučením historických osad Poříčí, Balkovice a pravděpodobně i Kout (i Kouty). Přestože je v roce 1546 zmiňováno městečko Poříčí, zřejmě šlo jen o udělení práva na dva výroční trhy. V roce 1560 je znovu uvedeno jako ves. K proměně ve skutečné městečko pravděpodobně nedošlo v důsledku připojení vesnice k Mrači, která se stala sídlem vrchnosti. Důležitým historickým mezníkem bylo vypálení Poříčí polskými Lisovčíky v roce 1618. Za druhé světové války se část obce stala součástí vojenského cvičiště Zbraní SS, její obyvatelé se museli 1. dubna 1943 vystěhovat. K Poříčí se váží i významné osobnosti. Narodil se zde Ivan Bohdan Staněk (1828–1868), chemik, politik a obrozenecký básník. Rodákem je také Josef Topol, český dramatik a básník (1935–2015). Prožil v Poříčí dětství a mládí, studoval na benešovském gymnáziu, odraz dospívání a zážitků z Benešovska zobrazil v dramatech Jejich den (1959) a Konec masopustu (1963. Dlouho zde pobýval i Václav Pavlík (1901–1966) malíř, sochař a scénograf.
Z železniční stanice vyjdeme doprava Čerčanskou ulicí. Sídlo obecního úřadu a zdravotního střediska je barokní budova z roku 1796, bývala školou. Je zajímavou venkovskou klasicistní stavbou s valbovou střechou a hladkou fasádou a s okny orámovanými šambránami. Je součástí areálu, který byl vyhlášen kulturní památkou. Tvoří ho s kostelem, hřbitovní zdí s branou a márnicí. Hned přes ulici nad budovou úřadu stojí budova staré fary (u kostela je novodobá). Bohužel ji odděluje nevzhledný plechový plot, takže téměř není vidět. Stojí v areálu firmy, její stav je poněkud zanedbaný. Přízemní stavba má složitější půdorys ve tvaru písmena L, k němuž se připojuje výstupek. Lze vidět jen nepatrné zbytky barokní úpravy fasády, členěné pomocí červeného nátěru. Okna a dveře jsou novodobé, v jádře je však budova barokní z 18. století. I tato budova je kulturní památkou a širší součástí zdejšího historického areálu. Jeho nejvýznamnější památkou je původně románský jednolodní kostel sv. Havla. Pochází zřejmě z konce 12. století, patřil k osadě Balkovice. Loď je sklenuta dvěma poli křížové klenby s napodobenými žebry, které dosedají na krátké přípory s ornamentálními hlavicemi. Kruchta je podklenutá valeně s křížovou klenbou. Zvýšený presbytář s jedním polem křížové klenby s napodobenými žebry je ukončen půlkruhovou apsidou. Pod ním se nachází trojlodní krypta, která se nazývala kaplí sv. Václava. Je sklenuta křížovou klenbou a pasy, které vybíhají na čtyři osmiboké románské sloupy. V severní a jižní stěně krypty jsou zachovány dva původní románské portálky. Vedou do chodeb v síle zdi, kterými byla krypta spojena s kněžištěm a přízemím jižní věže. Původní okna se dochovala v ose apsidy a tři v kryptě. Po obou bocích lodi stály původně věže. Po požáru v roce 1620 byla severní věž ubourána do výše lodi, jižní byla nahrazena cibulovitě zakončenou bání. Kostel byl omítnut a ozdoben v maltě rýsovanými kvádry. V roce 1677 byl kostel barokizován, ale větších úprav se mu dostalo až v letech 1745–1751 pod patronací Františka Václava hraběte z Vrtby a jeho manželky Marie Anny hraběnky z Klenové. Byly užity prvky gotizujícího baroka, vznikly předsíňky po stranách zdí věží, hrotitá okna, nové průčelí – štít a nový západní vchod. Nad něj byl umístěn znak patronů. Byl zazděn původní jižní portál. Zásadně byl změněn také vnitřek kostela. Původní románská tribuna byla nahrazena kruchtou. Ke zvýšenému kněžišti bylo přistaveno dvouramenné schodiště, jeho rameny byl otevřen vstup do krypty. Interiér kostela dostal řezbářskou výzdobu Lazara Widemanna. V 19. století byla dřevěná nástavba věže nahrazena kamennou a krytou plechem ve stylu alpských kostelů. Ve věži jsou zavěšeny dva zvony: sv. Havel (větší) a sv. Václav, oba pocházejí z roku 1673. V roce 1948 byl na jižní vnější zdi kostela odhalen cenný původní portál kostela, který byl zrestaurován v roce 1971. Odstupňovaný románský portál s bobulemi (odsekanými) má na tympanonu reliéf Vykoupení. Kostel je mimořádnou románskou stavbou s pozoruhodnou barokně-gotickou úpravou a vysoce kvalitním vnitřním zařízením. Branka ve hřbitovní zdi je klenuta stlačeným obloukem, vrcholí profilovanou římsou. Márnice je čtvercovou stavbou s jehlancovou střechou. Kostel je v současnosti farní římskokatolické farnosti Poříčí nad Sázavou.
Od kostela vidíme zajímavou mohutnou kamennou stavbu železničního mostu přes Konopišťský potok (původně Bystrý) z let 1895-1896. Od kostela sv. Havla půjdeme podél řeky Sázavy. Procházíme kolem pomníku obětem 1. světové války. Na druhé straně řeky vidíme velký barokní Poříčský dvůr. Po chvíli dojdeme k další významné stavbě, kterou je kamenný Most Františka Josefa I. Původně na tomto místě nechal v roce 1561 majitel poříčského panství Jan z Valdštejna postavit dřevěný krytý most. Ten byl ale několikrát poškozen povodněmi. V období vlády Marie Terezie bylo rozhodnuto o opravě staré císařské silnice. Proběhla v letech 1740-1780 a bylo rozhodnuto o přestavbě objektu na kamenný most. Přípravy a vlastní stavba se však uskutečnily až v polovině 19. století. V etapě vrcholné fáze stavby kamenného mostu, dokončování jeho nosné konstrukce v roce 1849, došlo k zásadní změně v postupu stavebních prací. V uvedeném roce navštívil nově zvolený rakouský císař František Josef I. Prahu, 23. listopadu toho roku měl cestovat z Prahy zpět do Vídně. Jeho cesta zahrnovala i průjezd Poříčím. Místem, kde byla pro překonání řeky Sázavy jen provizorní lávka a nedokončený most. Vedení panství a obce, jakož i stavby mostu, ve snaze využít vzácnou příležitost, rozhodlo o urychlení stavby tak, aby hlavní objekt byl v den císařovy cesty průjezdný. Byl významně navýšen počet dělníků a pracovalo se i v noci. Most s pěti klenbovými oblouky stejné světlosti je dlouhý 114 m, široký 7,27 m. V památný den 23. listopadu 1849 v časných dopoledních hodinách císař pán skutečně a slavnostně – špalírem dělníků na mostě a za široké účasti přihlížejících občanů – na nový most vstoupil. Od té doby až do konce Rakouska-Uherska se jmenoval Most císaře Františka Josefa. Nad levou (poříčskou) opěrou mostu byla postavena dodnes zachovaná budka pro výběrčího mýta, která od roku 1902 až do konce dvacátého století sloužila jako vodočetná stanice Hydrometeorologického ústavu. Po dlouhá desetiletí tam zřízenec každodenně v sedm hodin ráno měřil stav vody, teplotu vzduchu a vody a úhrn dešťových srážek, při povodních se měření prováděla každou hodinu ve dne i v noci.
Pravděpodobně asi 350 m od mostu po proudu řeky došlo v noci z 19. na 20. června roku 1420 k bitvě husitů se žoldnéři českých katolických pánů a oddíly křižáckých vojsk krále Zikmunda Lucemburského. Husité pod velením Jana z Husi se přemisťovali z Hradiště na hoře Tábor na pomoc ohrožené Praze. V bitvě zvítězili a podíleli se na obraně Prahy. Na památku této bitvy byl v Poříčí v roce 1924 vztyčen žulový tzv. Žižkův pomník. Ten je umístěn na konci Benešovské ulice u železničního přejezdu. Procházíme kolem památníku k další významné památce, kostelu sv. Petra a Pavla, který patřil k původní obci Poříčí. Pochází z poloviny 12. století, stojí na návrší obklopený hřbitovem. Jedná se o jednu z nejlépe zachovaných románských staveb v Čechách, jen minimálně poznamenanou pozdějšími úpravami. Kostel je jednolodní stavba s polokruhovou apsidou a hranolovou věží vysokou 22 metrů. Věž má dvě řady podvojně sdružených oken. Apsida má původní románské okno, jedno okno v lodi bylo rozšířeno v baroku. Západní portál věže je barokní. Na severní straně lodi se nachází dva původní románské portály zazděné ve 13. století. Ve věži visí dva starobylé zvony, pojmenované Petr a Pavel. Dle kronik se zvon Petr pokusili ukrást zloději. Vyhodili ho z věže, přičemž vylomili středový sloupek jednoho z oken. Byli však vyrušeni a zvon nechali na blízkém poli, proto byl vrácen na své místo. Vylomený sloupek byl nahrazen novým. Na počátku 20. století byly v lodi a apsidě objeveny cenné gotické nástěnné malby. V apsidě ze života Krista a patrně sv. Petra a Maiestas Domini v konše apsidy ze 13. a ze 2. čtvrtiny 14. století. V lodi sv. Kateřiny a Zvěstování ze 2. poloviny 14. století. Hlavní loď je plochostropá se štukovým rámem. Hlavní i vedlejší oltáře jsou barokní. Tribuna v celé šíři lodi je podklenutá valeným obloukem, vznikla dodatečně zřejmě na konci 12. století. Původní věžní tribuna byla přístupná portálem, patrným ve zdivu v patře věže. Dřevěnou lávkou byla spojena s panským sídlem (dvorcem či tvrzí) v sousedství kostela. Kostel byl zřejmě ve třicetileté válce vydrancován a poté opuštěn, obnoven byl v roce 1677. Je architektonicky i urbanisticky význačnou stavbou, hřbitovní zeď s branou a příslušné pozemky jsou kulturní památkou ČR. Hřbitov je bohužel velmi zanedbaný, což každého návštěvníka této významné a krásné památky musí zasáhnout. Je zarážející, že majitelem je římskokatolická farnost Poříčí nad Sázavou.
Pokračujeme po červené značce. Můžeme sejít doleva a prohlédnout si další kamenný most přes Konopišťský potok z let 1857-1858, údajně ze žulových kvádrů vyřazených při stavbě Mostu císaře Františka Josefa I. Po červené turistické značce pak jdeme proti proudu Konopišťského potoka. Míjíme objekt původního Šimáčkova mlýna (též mlýn na Hrázi). Původně stál pod hrází rybníka, který se v roce 1756 protrhl a zničil mlýn a pilu. Hráz již nebyla obnovena a mlýn byl po roce 1800 postaven blíže k potoku. Poslední majitel Emanuel Šimáček nahradil vodní kolo turbínou. Koncem 30. let byl mlýn prodán a zřízena chemická továrna Erogera, budova později adaptována na byty. Pokračujeme údolím, nalevo od cesty upoutají naši pozornost opuštěné lomy. Stojí za prohlídku, jejich kolmé stěny si v posledních letech oblíbili také horolezci. Nejprve míjíme malý lom s mokřinou na dně, kde je jen jedna skála. Za zatáčkou pak velký lom, který poskytuje velký výběr horolezeckých cest. Na jaře tu však hnízdí ptáci a část skal je proto uzavřená a na místě označená. Projdeme osadou Potočiny a po chvíli vejdeme do osady Měsíční údolí. Byla založena v roce 1924 v typickém westernovém stylu jako první trampská osada v Benešovském kraji a jako jedna z prvních v Čechách. V roce 1920 sem přišla skupina skautů a toto místo jako vystřižené z westernu se stalo jejich pravidelným tábořištěm. Vytvořili zde svůj svět, kterému dali jméno podle oblíbeného románu Jacka Londona - Měsíční Údolí. Místo se stalo známou trampskou křižovatkou. První srub postavený v roce 1924 dal základ k vytvoření osady Měsíční Údolí. V následujících letech postupně přibývaly další sruby. Osada si svůj styl a tradice uchovala dodnes. Hned za osadou přejdeme lávku a uvidíme poměrně rozsáhlé rozvaliny budov Podelhotského mlýna. Zejména velké obytné budovy, poté i kamenné klenby dvou mostků přes dlouhý v terénu zřetelný náhon, základy mlýnice, sklípek a stopy dalších hospodářských budov. První zmínka o mlýně pochází z roku 1700. V roce 1912 mlýn v dražbě koupil a následně zrušil František Ferdinand d´Este. Zajímavostí je, že tu v mládí žil se svými rodiči spisovatel Karel Nový (1890-1980). Jeho otec Josef Novák, který byl pekařem, měl mlýn krátce pronajatý. Jeho postava a osud posloužil jako námět románu Pekař Jan Marhoul spisovateli Vladislavu Vančurovi (1891-1942). Ten byl přítelem a spolužákem Karla Nového a krátký čas spolu bydleli v Benešově, kde se o ně starala Vladislavova starší sestra. V románu Tři řeky Vančura popsal mimo jiné i město Benešov (v románu nazvané Skalička) a Konopiště (Kozlice).
Údolí Konopišťského potoka je romantické, místy velmi úzké se strmými a skalnatými srázy. Potok protéká kamenitým korytem. Bývalo též nazýváno „Poříčské Švýcarsko“. Cesta bývá po dešti rozbahněná, průchod místy trochu ztížen popadanými stromy. Před další můstkem vystoupáme původním vydlážděným úvozem do Vidlákovy Lhoty. Ves je poprvé připomínána v roce 1409. V roce 1654 ji získala Pražská kapitula, v roce 1718 ji od kapituly koupil Ferdinand Schönpflug a postavil si tu patrový zámek. V majetku jeho rodu zůstal do roku 1744, kdy byl připojen ke Konopišti. Po zestátnění v roce 1921 byl zámek využíván jako byty zaměstnanců státního statku. Zámek je prosté jednopatrové stavení obdélníkového půdorysu stojící na svahu pod statkem. Budova je kryta mansardovou střechou, která je ozdobena šestibokou vížkou. Zámek je v soukromém vlastnictví a je nepřístupný, ale stojí za obhlídku. Je to jednoduchá romantická venkovská stavba. Jde o pozoruhodný architektonický celek tvořený cennou pozdně barokní budovou zámečku a od hospodářského dvora poněkud stranou stojícím barokním špýcharem. Součástí hospodářského dvora je stodola a chlévy. Vnitřek zámku je zcela přestavěn a je bez původních znaků. Vznikl patrně v poslední čtvrtině 18. století, celý areál je kulturní památkou ČR.
Vrátíme se zpět do údolí a po chvíli se ocitneme v osadě Racek. Původně ji tvořil pouze mlýn a pila. Největší rozvoj osady přišel po 1. světové válce. V té době si údolí oblíbili trampové, bylo tu postaveno mnoho chat. Mlýn Na Racku (i „U Racků“) o jednom kole je zmiňován jako poddanský již v roce 1595. Vyměnila se zde řada majitelů. V 2. polovině 19. století měl mlýn dvě kola na svrchní vodu, roku 1880 tři kola na svrchní vodu pohánějící tři složení a zároveň pilu. Na začátku 20. století ho provozovala mlynářská rodina Párysů. František Ferdinand d´Este chtěl v roce 1912 tento mlýn stejně jako Podelhotský koupit. Majitel p. Párys, kterému patřil i sousední Plíhalův mlýn, jej však neprodal. V září 1914 byl pak mlýn prodán v dražbě. Krátce po roce 1920 ho koupilo legionářské družstvo „Racek“. Mělo široký záběr, v pojmenování uvádělo „Racek“ hospodářsko-průmyslové družstvo legionářů pro obrábění dřeva, kamene, výrobu cihlářského a cementového zboží, zužitkování plodin a obchod s těmito výrobky. Provoz rozšířilo o strojní truhlárnu, zmodernizovalo pilu, postavilo cihelnu a později i pekárnu. Legionářské družstvo působilo až do 2. světové války, objekt se ocitl v prostoru cvičiště SS, v provozu zůstaly pila, truhlárna a cihelna. Cihelna zanikla po konci války, pila s truhlárnou byly zrušeny v roce 1957. Později byla v areálu bývalého mlýna zřízena továrna na obrábění kovů, průmyslový areál je zde dodnes. Z původního legionářského objektu se dochovala podoba někdejší funkcionalistické pekárny z roku 1926. Mlýnský areál ztratil vlivem požárů a mnohých přestaveb svoji původní historickou podobu. Přesto představuje místo s navazujícím vývojem technického a průmyslového zařízení na jednom místě. Zachoval se i původní dlouhý mlýnský náhon. Vetší budova na druhém břehu potoka byla postavena zajatci v období 2. světové války jako ubytovna a „kantýna“ pro dělníky místní pily. Po válce se stala majetkem Okresního úřadu Benešov a sloužila jako kulturní dům, poté jako ubytovna pro učňovskou školu a snad i ozdravovna. V únoru 1949 zde našlo dočasný domov asi šedesát řeckých dětí, které zde společně se svými vychovateli a učiteli a setrvaly do září 1950. O provoz „Domova řeckých dětí“ i o jejich se staral i tým českých pracovníků. Více o pobytu řeckých dětí najdete v zajímavostech. Od října 1950 do konce roku 2002 sloužilo zařízení pod různými názvy dětem předškolního věku. Po roce 2003 se zařízení změnilo na dětský domov a poskytuje péči dětem ve věku od 3 do 18 let nebo až do ukončení přípravy na povolání a to do 26 let, zabezpečuje je až do dospělosti a osamostatnění se. Nedaleký Plíhalův mlýn ležící na potoce výše proti proudu je zmiňovaný na konci 16. století. Od počátku 18. století byl v držení rodu Párysů. Před 2. světovou válkou byl největším mlýnem v Benešově a okolí.
Opustíme červenou turistickou značku a z Racku se vydáme k Benešovu cestou ke dvoru v Pomněnicích. Před dvorem procházíme krátkou alejí starých ořešáků. První písemná zmínka o vsi pochází již z roku 1318. Dvůr byl součástí konopišťského panství. Za arcivévody byl dvůr přejmenován na Hof Hohenberg, ale toto pojmenování se dochovalo jen v historických mapách. Za 2. světové války se odsud museli obyvatelé k 31. prosinci 1943 vystěhovat. Po komunistickém převratu zde hospodařil státní statek Benešov. V roce 1960 byla jeho farma Pomněnice s výměrou 450 hektarů zemědělské půdy předána Střední zemědělské škole v Benešově. Praktické vyučování se tak stalo součástí přípravy studentů přímo v zařízení školy. Na začátku 70. let byla vystavěna nová budova velkokapacitního kravína, zrekonstruovány prostory pro chov prasat, v roce 1980 vystavěna hala na mechanizaci a pomůcky pro výuku praxe. Původní vzhled dvora je poměrně dobře zachován. Některé budovy dodnes dokazují stavební úroveň a zdobnost, rozsah areálu pak na jeho význam. Péče o areál dvora má jistě rezervy, ale oproti předcházejícímu dlouhému období zanedbávání, je dvůr ve významně lepším stavu. Uprostřed křižovatky před dvorem stojí kamenný obelisk. Z křižovatky půjdeme po silnici doleva a podejdeme E55. Po pravé straně stávala v nedalekém údolí cihelna Steindler. Z moderních místních cihelen byla nejdéle pracujícím provozem. Fungovala až do počátku 80. let 20. století a mnozí si ji mohou pamatovat ze školních exkurzí. V letech 1925-1936 ji nechal vystavět Josef Steindler, statkář a majitel lihovaru v Pražské ulici. Z ručního provozu s obyčejnými žárovými pecemi se proměnila na velký strojní podnik s kruhovou pecí a do druhé světové války se stala největší a nejmodernější cihelnou v Benešově. V období protektorátu byla jako židovský majetek vyvlastněna, po válce krátce vrácena pozůstalým majitele, po roce 1950 opět vyvlastněna. Po vytěžení hliniště byla cihelna zrušena a objekty rozbourány, jediným pozůstatkem je obytný dům v novém průmyslovém areálu. Jdeme prostřední cestou k Dolní Tužince, odtud po červené do Benešova.
Trasa měří asi 13 km, v údolí Konopišťského potoka je náročnější terén.
Použité zdroje:
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2002
Horáček, Michal: Benešov technický a industriální. Benešov, 2017
www.zemsbn.cz/historie
www.vodnimlyny.czwww.horosvaz.cz/skaly-sektor-146/
www.poricinadsazavou.cz/obec-1/historie-a-soucasnost
www.hrady.cz/zamek-vidlakova-lhota
https://www.pamatkovykatalog.cz/zamecek-2279162"}">www.pamatkovykatalog.cz/zamecek-2279162
http://www.historickykaleidoskop.cz/stavby-a-pamatky/most-cisare-frantiska-josefa.html"}">www.historickykaleidoskop.cz/stavby-a-pamatky/most-cisare-frantiska-josefa.html
http://www.mesicniudoli.unas.cz/historie.htm"}">www.mesicniudoli.unas.cz/historie.htm
Mapka výletu:
Zajímavosti
www.wikipedia.org
Do Hradiště na hoře Tábor dorazila výzva pomoci Praze 17. května a již dne následujícího vyrazil pomocný odřad pod velením Mikuláše z Husi k Praze. Soudobí kronikáři zanechali dva velmi rozdílné údaje o jeho početním stavu. Autor tzv. Kroniky starého pražského kolegiáta informuje o 9000 osobách včetně žen a dětí, naproti tomu Staré letopisy české (rukopis Sa) hovoří o 3000. Husité se ubírali cestou směrem k Benešovu, jenž byl poddaný pánům z Konopiště a ze Šternberka, kde se proti nim postavilo na 400 jezdců doprovázených pěchotou pod velením dolnolužického fojta Hanuše z Polenska. Toto vojsko jim bylo připraveno zabránit ve vstupu do města, avšak blížící se kolona ho obešla jinou stranou, husité vnikli mezi domy a zapálili místní kostel a faru. Jejich hlavním záměrem bylo dobýt klášter minoritů, nicméně oheň, který se mezitím rozšířil po městě, jim v akci zabránil. Po odchodu z Benešova husité pokračovali ke vsi Poříčí, přebrodili Sázavu a utábořili se na jejím pravém břehu, pravděpodobně v ohybu říčního koryta. Zanedlouho však zpozorovali, že proti nim táhne nepřítel. Rychle proto vyrazili na další pochod, aby nalezli vhodnější místo k zformování vozové hradby, neboť krajina na pravém břehu Sázavy je značně rovinatá. Při postupu, jenž pravděpodobně směřoval k výšinám, které lemují pražskou cestu u Městečka a Nespek, se však začali záhy ocitat v obklíčení, neboť nepřítel proti nim postupoval koncentricky od severu, západu a východu. Královské vojsko se skládalo z několika částí. První z nich velel Petr Konopišťský ze Šternberka, k němuž se připojil podkomoří Václav z Dubé a z Leštna s žoldnéři z obou pražských hradů (údajně 1600 jezdců). Další oddíl tvořili křižáci Zikmunda Lucemburského pod velením svídnického hejtmana Janka z Chotěnic, Pippa z Ozory a kutnohorského rychtáře Václava Doninského (údajně 10 000 mužů) V podvečer 19. května se těmto jednotkám podařilo husity obklíčit ze všech stran a v prvních hodinách po soumraku proti nim podnikli patrně špatně koordinovaný útok. Jeden z nejautentičtějších zápisů o celé akci pochází z pera literáta, mistra artistické fakulty pražské univerzity a přímého účastníka husitských válek, Vavřince z Březové. Nelze usoudit na jakém místě přesně se srážka odehrála, je zřejmé, že husitům se na poslední chvíli podařilo vozy zformovat do hradby a účinně se bránit. Odhodlání obránců po tvrdém boji zlomilo první protivníkův nápor a celé královské vojsko se obrátilo na útěk. Ke zmatku v jeho řadách patrně přispěla i špatná viditelnost, hluk ze střelných zbraní a první ustupující, kteří vyvolávali v zadních řadách paniku. Přestože koloně táboritů s největší pravděpodobností velel Mikuláš z Husi, lze se domnívat, že vojenské operace se odehrávaly podle scénáře, který navrhl a realizoval Jan Žižka. Vavřinec z Březové dokládá, že křižáci ztratili 20 mužů, Kronika starého kolegiáta pražského uvádí 50 zabitých.
www.gbn/historie-skoly-1/vyznamni-studenti-a-absolventi-skoly/vladislav-vancura
Vladislav Vančura vystudoval v Praze čtyři třídy obecné školy a pak první dvě třídy malostranského gymnázia. Poté se přestěhoval se svojí nejstarší sestrou do Benešova. Do benešovského gymnázia přišel ve školním roce 1905/1906 do třídy tercie B, kde byl třídním profesorem Jan Veselý, jeho pozdější přítel Karel Nový byl tehdy studentem sekundy A. Ve školním roce 1905/1906 bydlel u Marie Vančurové, která je uvedena v hlavním i třídním katalogu jako jeho odpovědný dozorce s bydlištěm na Velkém (dnešním Masarykově) náměstí. Vl. Vančura ale 10. 2. 1906 z tercie B vystoupil a studia přerušil, v druhém pololetí tohoto školního roku není uveden. Problémy s náročným studiem na gymnáziu u něj pokračovaly i v dalších letech a nebyl jediný. Takové problémy měla velká část studentů a nebylo to jen u nejtěžších předmětů latiny a řečtiny. Ve školním roce 1906/1907 studoval Vančura opět v tercii B, třídním profesorem byl František Kubík (Karel Nový byl studentem ve vedlejší třídě tercii A). Odpovědným dozorcem Vl. Vančury byla v tomto školním roce soukromnice Paulína Březinová, u které bydlel (v hlavním katalogu gymnázia uvedena jako adresa Vlašimská ulice č. 54, v třídním katalogu je to ulice Nová Pražská č. 47). Vančura musel konat po druhém pololetí opravnou zkoušku z dějepisu a zeměpisu (tehdy jeden předmět) a úspěšně ji složil 16. 9. 1907. Na ní se sešel s Karlem Novým, který konal opravnou zkoušku z latiny. Oba postoupili do kvarty a oba kamarádi se tak sešli v jedné třídě, kde byl třídním profesorem Fr. Kubík. V. Vančura tehdy bydlel u Anny Danielovské, soukromnice ve Vlašimské ulici č. 50. Kvartu nedokončil a propadl z několika předmětů, stejně jako Karel Nový. Oba oficiálně odešli z benešovského gymnázia 4. 7. 1908.
Občanská válka a počátky řecké emigrace, Kateřina Králová
Občanská válka v letech 1946 až 1949 byla pro Řecko snad nejkrvavějším a nejtragičtějším ze všech předešlých konfliktů 20. století. Počet mrtvých se téměř vyrovnal počtu obětí, které padly za druhé světové války. Následky občanské války byly tristní. Za oběť jí padlo více než 150 tisíc osob, desetitisíce byly zraněny, několik tisíc komunistů bylo popraveno a další desetitisíce deportovány do vězeňských komplexů na řeckých ostrovech, které bývají pro svůj charakter nazývány exilem či vyhnanstvím. Kolem 700 tisíc Řeků před boji uprchlo ze svých domovů. Většina z nich se uchýlila do řeckých aglomerací a především do Athén. Na sto tisíc řeckých občanů opustilo zemi v rámci nucené evakuace organizované KKE nebo, a to častěji, ze strachu, že budou vládou podezíráni či perzekvováni kvůli skutečným či údajným sympatiím s komunisty. Přestože druhá světová válka v Řecku skončila v podstatě půl roku před podepsáním německé kapitulace, řečtí obyvatelé záhy stanuli v bojích proti sobě navzájem a míru se nedočkali dalších pět let. Koncem dubna 1948 ohlásil československý tisk příjezd první vlakové soupravy se 746 malými řeckými utečenci do Mikulova. Většina z nich byla slovanského původu a pocházela z vesnic z okolí Prespanského jezera. Od dubna do léta 1949 se šesti podobnými vlakovými soupravami dostalo do Československa celkem 3 900 řeckých dětí. Po několikatýdenním pobytu v karanténě byly zařazeny do desítek dětských domovů, které byly za tímto účelem speciálně zřízeny. V celém Československu bylo v následujících patnácti letech využito více než padesát různých ubytovacích zařízení včetně znárodněných zámků či lázeňských letovisek jako domovů pro řecké děti. Od konce srpna 1949 přijelo do Československa se skupinami dospělých emigrantů dalších 1 321 řeckých dětí, z nichž většina, a to bez ohledu na to, zda děti přicestovaly v doprovodu rodičů a příbuzných, či nikoli, byla též zařazena do dětských domovů. Archivní prameny ke konci roku 1949 zmiňují přítomnost celkem 5 185 řeckých dětí, z toho asi každé čtvrté slovanského původu. Generace dětí z dětských domovů vyrostla ve druhou generaci řeckých emigrantů, která se bez větších problémů adaptovala v české společnosti. Jejich psychické strádání v důsledku válečných zkušeností a náhlého odloučení od rodičů, příbuzných a od rodných vesnic však nelze změřit.
www.idnes.cz/brno/zpravy/prijezd-recko-deti-obcanska-valka-mikulov-70-let-vyroci
Děti se ubytovávaly nejen v dětských domovech, ale i v sanatoriích, v zestátněných zámečcích, ozdravovnách. Zkrátka všude, kde se dalo. Velmi se při rozdělování dbalo na to, aby zůstali spolu nejen sourozenci, ale třeba i děti z jedné vesnice. Aby komunita dětí zůstala zachována tak, jak se znaly z domova. Do nových domovů odešly se speciálně vyhotovenými průkazy a s nadějí, že se znovu setkají s rodinami. Vše totiž mělo být jen dočasné. Počítalo se s tím, že tu děti přečkají to nejhorší období a po skončení války se vrátí do Řecka. Ale k tomu už nedošlo. Předpokládalo se, že z konfliktu vyjdou vítězně republikáni podporovaní komunistickou stranou, ale dopadlo to jinak. Ze všech dětí se do Řecka vrátila v padesátých letech jen zhruba pětistovka. Většinu rodin už se nepodařilo nikdy scelit. Řecké a makedonské děti se postupně rozptýlily po celé zemi.
Michal Horáček Benešov technický a industriální
Dle plánů benešovského stavitele Ladislava Žaby se družstvo rozhodlo provoz modernizovat a kromě mlýna a pily zde zřídit řadu dalších provozů. První budovou na Racku byla tzv. „vila“, stála na původní cestě na Chlístov a byli v ní ubytováni zaměstnanci družstva. Další pak domek u pily (dnes čp.10) patřil bývalému majiteli a říkalo se tu „Na vejmiňku“. V roce 1923 po požáru nebyl zničena pouze obytná budova. Nejprve by opraven objekt mlýna, v hlavní budově byla zřízena také strojní a ruční truhlárna. V sousedství byla obnovena otevřená pila. V roce 1925 byla otevřena malá cihelna. Hliniště se nacházelo v blízkosti pece, cihly se dělaly ručně a pálily v jednoduché žárové peci. Došlo k zásadní technické modernizaci pohonné jednotky. Vodní kola byla nahrazena turbínou Francisova systému podle projektu firmy Josef Prokop a synové. Jako záložní ztroj sloužil lokomobilní parní stroj od firmy Wichterle-Kovařík. Na přelomu let 1925-1926 byl areál ještě rozšířen o parní pekárnu, opět dle plánů Ladislava Žaby. Veškerý provoz zaměstnával přes 20 osob. Ve mlýně pracovali stárek a mládek, v truhlárně 9 dělníků a 2 učni, na pile 3 dělníci a strojník, v cihelně 3 dělníci a v pekárně 1 dělník. Družstvo nechalo v osadě vystavět pro zaměstnance několik rodinných domů. V roce 1930 byl po požáru zrušen mlýn i pekárna. Dál pracovala pila, v bývalé mlýnici byla zřízena truhlárna. Pekárnu měl krátce pronajatou sousední mlynář František Páris.