Dnes se vypravíme do Poříčí nad Sázavou a seznámíme se s jeho významnými památkami. Do Benešova se projdeme malebným údolím Konopišťského potoka, uvidíme a dozvíme se mnoho dalších zajímavostí.
Do Poříčí nad Sázavou se můžeme dopravit vlakem přes Čerčany. Současný název obec získala v r. 1921, do té doby se jmenovala Poříčí. První písemná zmínka o osadě Poříčí pochází až z r. 1351, ovšem osada vznikla mnohem dříve. Osídlení souviselo s důležitou polohou, místem procházela tzv. Vyšehradská cesta spojující Prahu s jižními Čechami. V raném středověku patřilo území pod správu hradiště na nedalekém Lštění, které bylo založeno za vlády knížete Břetislava I. Zdejší území bylo rozděleno mezi několik vladyků. Archeologické nálezy dokazují, že osada Poříčí vznikla kolem r. 1100, kostel sv. Petra a Pavla nejspíše kolem r. 1125. Zanedlouho byla založena i blízká osada Balkovice, v ní po r. 1200 kostel sv. Havla. První zmínka o Balkovicích pochází z r. 1361. Další osada Kouty je zmíněna již v r. 1319. Vesnice Poříčí pak vznikla v 16. století sloučením těchto historických osad. Osudy obce ovlivnily i husitské války. V noci z 19. na 20.5.1420 došlo poblíž k bitvě u Poříčí. V r. 1577 se uvádí poříčská tvrz, tehdy již vrchností opuštěná. Stála u mostu v místech dnešního čp.6. Přestože se v r. 1546 zmiňuje městečko Poříčí, šlo jen o udělení práva na dva výroční trhy, protože v r. 1560 se znovu uvádí jako ves. K jeho proměně v městečko nedošlo kvůli připojení k Mrači, sídla vrchnosti. Tragickou událostí se stalo vypálení Poříčí spojenci císařských, polskou kozáckou jízdou, tzv. Lisovčíky na konci listopadu 1620 po bitvě na Bílé hoře. Za druhé světové války se část obce stala součástí vojenského cvičiště zbraní SS. Její obyvatelé se museli k 1.4.1943 vystěhovat. K Poříčí se váží i významné literární osobnosti. Narodil se zde Ivan Bohdan Staněk (1828–1868), chemik, politik a obrozenecký básník. Rodákem je i Josef Topol, český dramatik a básník (1935–2015). Prožil v Poříčí dětství a mládí, studoval na benešovském gymnáziu. Dobu dospívání a zážitků z Benešovska zobrazil v dramatech Jejich den (1959) a Konec masopustu (1963).
Z železniční stanice vyjdeme doprava Čerčanskou ulicí. Nepřehlédneme mohutnou klasicistní, původně barokní školní budovu. Dnes zde sídlí obecní úřad a zdravotní středisko. Přes ulici, nad budovou úřadu stojí zanedbaná budova původní fary (u kostela je mladší). Bohužel ji zakrývá nevzhledný plechový plot areálu firmy. Na přízemní stavbě z 18. století lze vidět jen nepatrné zbytky barokní úpravy fasády. S budovou úřadu, kostelem a hřbitovem s márnicí tvoří jádro zdejšího historického areálu.
Kolem opravené budovy nové fary přicházíme k původně románskému kostelu sv. Havla. Patří k nejvýznamnějším památkám Poříčí. Pochází zřejmě z počátku 13. století, patřil osadě Balkovice. Loď má dvě pole křížové klenby se štukovými žebry. Zvýšené kněžiště s jedním polem křížové klenby se štukovými žebry zakončuje půlkruhová apsida s původním románským oknem. Pasy křížových kleneb dosedají na zdobné štukové hlavice. Pod kněžištěm se nachází krypta, která se nazývala kaplí sv. Václava. Pasy křížové klenby vybíhají z konzol ve zdí na čtyři osmiboké románské sloupy. V kryptě se zachovala původní románská okénka a dva portálky, vedoucími na schodiště ke kněžišti a k přízemí jižní věže. Původně stály štíhlé věže po obou bocích lodi. Po vypálení kostela v r. 1620 došlo k ubourání zdiva severní věže do výše lodi, v r. 1677 k prvním barokním úpravám. Zásadní proběhly v letech 1745–1751 za Františka Václava hraběte z Vrtby.
Vznikly předsíně po stranách věží, hrotitá okna, nové průčelí s velkým oknem, štít a nový západní vchod. Nad ním vidíme velmi zdobný alianční znak, erby Vrtbů a jeho manželky Marie Anny hraběnky z Klenové. Ke zvýšenému kněžišti bylo přistaveno dvouramenné schodiště, mezi jeho rameny otevřen vstup do krypty. Vznikla i hudební kruchta s varhanami. Ty současné pocházejí z r. 1868. Velmi zdobné a působivé vnitřní vybavení, tedy kazatelnu, oltáře i oratoř vytvořil z lipového dřeva významný řezbář Lazar Widemann (1697-1769) v letech 1745-1750. V r. 1886 nahradila dřevěnou nástavbu věže s cibulovou střechou zděná, krytá plechem ve stylu alpských kostelů. V r. 1948 byl na jižní vnější zdi kostela odhalen cenný původní portál kostela, opravený v r. 1971. Odstupňovaný románský portál s částečně odsekanými bobulemi má na tympanonu reliéf Vykoupení. Kostel je mimořádnou románskou stavbou s pozoruhodnou barokní úpravou (gotizující baroko) a výjimečnou vnitřní výzdobou.
Od kostela vidíme zajímavou mohutnou kamennou stavbu železničního mostu přes Konopišťský (původně Bystrý) potok z let 1895-1896. Půjdeme po břehu řeky Sázavy. Procházíme kolem pomníku obětem 1. světové války. Na druhé straně řeky vidíme velký barokní poříčský dvůr.
Po chvíli přicházíme k další významné stavbě, kamennému Mostu Františka Josefa I. Původně na tomto místě nechal v roce 1561 majitel poříčského panství Jan z Valdštejna postavit dřevěný krytý most. Ten ale několikrát poškodily povodně. V období vlády Marie Terezie bylo rozhodnuto o opravě staré císařské silnice. Proběhla v letech 1740-1780 a padlo i rozhodnutí postavit kamenný most. Ke stavbě ovšem došlo až v polovině 19. století. Dostavbu urychlila návštěva Prahy novým rakouským císaře Františkem Josefem I. Do Vídně se měl vracet právě přes Poříčí, kde dosud stála provizorní lávka a nedokončený most. Vedení panství, obce i stavitelů rozhodly o urychlení stavby. Došlo k navýšení počtu dělníků, pracovalo se i v noci. Císař vstoupil na nový most špalírem dělníků a za široké účasti přihlížejících občanů 23.11.1849. Až do rozpadu Rakouska-Uherska nesl název Most císaře Františka Josefa. Měří na délku 114 a na šířku 7,27 metrů. Má pět klenebních oblouků. Napravo za vjezdem do vsi stojí původní budka výběrčího mýta. Od roku 1902 do konce dvacátého století sloužila jako vodočetná stanice Hydrometeorologického ústavu. Každý den v sedm hodin ráno měřil zřízenec stav vody, teplotu vzduchu a vody a úhrn dešťových srážek. Při povodních pak měření prováděl každou hodinu ve dne i v noci.
Za mostem po proudu se rozkládá široké údolí. Pravděpodobně asi 350 m od mostu došlo v noci z 19. na 20. června roku 1420 k bitvě husitů s oddíly českých katolických pánů a křižáckých vojsk krále Zikmunda. Husité pod velením Mikuláše z Husi táhli na pomoc ohrožené Praze, dokázali prorazit z obklíčení.
Pokračujeme do centra Benešovskou ulicí. U železničního přejezdu byl na památku bitvy vztyčen v r. 1924 tzv. Žižkův pomník. Přicházíme k další významné památce, kostelu sv. Petra a Pavla, který patřil k původní obci Poříčí. Pochází z počátku 12. století a patří k nejlépe zachovaným románským stavbám v Čechách. Pozdější úpravy ho změnily jen nepatrně. Jde o jednolodní stavbu s hranolovou věží, která má dvě řady sdružených oken, a polokruhovou apsidou s původním románským oknem. Dvě protilehlá okna lodi byla rozšířena v baroku. Na panskou tribunu, podklenutou valeným obloukem, se vstupovalo portálem patrným v severním zdivu v patře věže. Dřevěná lávka spojovala vstup na tribunu s tvrzí či dvorcem. Na jižní straně lodi se nachází dva původní hlavní románské portály.
Původní větší v sobě obsahuje menší, protože na konci 12.století rozšířená panská tribuna původní vstup částečně zakryla. Dnes se vstupuje barokním portálem ve věži. V ní visí zvony Petr a Pavel z let 1507 a 1599. Na počátku 20. století došlo k objevu cenných gotických nástěnných maleb ze 13. a 14. století. Hlavní loď má plochý strop, oltáře jsou barokní. Ve třicetileté válce pravděpodobně došlo k vydrancování kostela, k jeho obnově až v r. 1677. Výjimečnou příležitostí prohlédnout si běžně nepřístupné prostory obou kostelů je možné během Noci kostelů. Tato zajímavá akce se koná každoročně na přelomu května a června po celé republice, kdy je pro návštěvníky připravovaný bohatý doprovodný program.
Od kostela jdeme po červené turistické značce směrem ven z obce. Můžeme ještě odbočit doleva a prohlédnout si další kamenný most přes Konopišťský potok z roku 1858, údajně postavený ze žulových kvádrů vyřazených při stavbě Mostu císaře Františka Josefa I. Po značce pak půjdeme proti proudu Konopišťského potoka. Míjíme objekt původního Šimáčkova mlýna (též mlýn Na Hrázi). Původně stál pod hrází rybníka, který se v r. 1756 protrhl a zničil mlýn a pilu. Hráz již nebyla obnovena a mlýn byl po roce 1800 postaven blíže k potoku. Poslední majitel Emanuel Šimáček nahradil vodní kolo turbínou. Koncem 30. let byl mlýn prodán a zřízena chemická továrna Erogera, budova později adaptovaná na byty. Pokračujeme údolím, po levé straně upoutají naši pozornost opuštěné lomy. Jejich kolmé stěny si v posledních letech oblíbili také horolezci. Nejprve míjíme malý lom s mokřinou na dně, kde je jen jedna skála. Za zatáčkou pak velký lom, který poskytuje velký výběr horolezeckých cest. Na jaře tu však hnízdí ptáci a část skal se proto uzavírá. Projdeme osadou Potočiny a po chvíli další osadou Měsíční Údolí. Již v r. 1920 přišla na toto místo skupina skautů. Stalo se jejich pravidelným tábořištěm, později i známou trampskou křižovatkou. Vytvořili zde svůj svět, kterému dali jméno podle oblíbeného románu Jacka Londona. Osada Měsíční údolí byla založena v roce 1924 v typickém westernovém stylu. Jako první trampská osada v benešovském kraji a jako jedna z prvních v Čechách. Svůj styl a tradice si uchovala dodnes. Hned za osadou přejdeme lávku a vidíme poměrně rozsáhlé rozvaliny budov Podelhotského mlýna. Dosud stojí velké obytné budovy, základy mlýnice, sklípek, zbytky dalších hospodářských budov i kamenné klenby dvou mostků přes v terénu zřetelný dlouhý náhon. První zmínka o mlýně pochází z r. 1700. V r. 1912 mlýn v dražbě koupil a následně zrušil následník trůnu František Ferdinand d´Este. Velkou literární zajímavostí je, že tu v mládí žil se svými rodiči spisovatel Karel Nový (1890-1980). Jeho otec Josef Novák, který byl pekařem, měl mlýn krátce pronajatý. Jeho postava a osud posloužil jako námět románu Pekař Jan Marhoul spisovateli Vladislavu Vančurovi (1891-1942). Ten byl přítelem a spolužákem Karla Nového a krátký čas spolu bydleli v Benešově, kde se o ně starala Vladislavova starší sestra. V románu Tři řeky Vančura popsal mimo jiné i město Benešov (v románu nazvané Skalička, Konopiště Kozlice).
Údolí Konopišťského potoka je romantické, místy velmi úzké se strmými a skalnatými srázy. Potok protéká kamenitým korytem. Bývalo též nazýváno „Poříčské Švýcarsko“. Cesta může být po dešti rozbahněná, průchod místy ztížen popadanými stromy. Před další můstkem vystoupáme původním vydlážděným úvozem do Vidlákovy Lhoty. Ves se poprvé připomíná v roce 1409. V roce 1654 ji získala Pražská kapitula, v roce 1718 ji od kapituly koupil Ferdinand Schönpflug a nechal postavit malý zámek. V majetku rodu zůstal do roku 1744, kdy došlo k připojení ke Konopišti. Po zestátnění v roce 1921 byl zámek využíván na byty zaměstnanců státního statku. Jde o cennou jednoduchou pozdně barokní venkovskou stavbu s mansardovou střechou ozdobenou šestibokou vížkou. Nachází se v soukromém vlastnictví a není přístupný. Pozoruhodný architektonický celek tvoří budova zámku, hospodářský dvůr a stranou stojící barokní špýchar. Vnitřek zámku byl však zřejmě zcela přestavěn.
Konopišťský potok protéká kamenitým korytem v romantickém údolí, někde se strmými a skalnatými srázy. Místo se proto nazývalo i „Poříčské Švýcarsko“. Cesta může být po dešti rozbahněná, průchod ztížen popadanými stromy. Před dalším můstkem vystoupáme původním vydlážděným úvozem do Vidlákovy Lhoty. Ves se poprvé připomíná v r. 1409. V r. 1654 ji získala Pražská kapitula, v r. 1718 ji od kapituly koupil Ferdinand Schönpflug a nechal postavit malý zámek. V majetku rodu zůstal do r. 1744, kdy došlo k připojení ke Konopišti. Po zestátnění v r. 1921 byl zámek využíván na byty zaměstnanců státního statku. Jde o cennou jednoduchou pozdně barokní venkovskou stavbu s mansardovou střechou ozdobenou šestibokou vížkou. Nachází se v soukromém vlastnictví a není přístupný. Pozoruhodný architektonický celek tvoří budova zámku, hospodářský dvůr a stranou stojící barokní špýchar. Vnitřek zámku byl však zřejmě zcela přestavěn.
Vrátíme se zpět do údolí a po chvíli se ocitneme v osadě Racek. Původně ji tvořil pouze mlýn a pila. Největší rozvoj osady přišel po 1. světové válce. V té době si údolí oblíbili trampové, bylo zde postaveno mnoho chat. Mlýn Na Racku (i „U Racků“) o jednom kole se zmiňuje jako poddanský již v r. 1595. Vyměnila se zde řada majitelů. V 2. polovině 19. století měl mlýn dvě kola na svrchní vodu, v r. 1880 tři kola na svrchní vodu pohánějící tři složení a zároveň pilu. Na začátku 20. století ho provozovala známá mlynářská rodina Párysů. František Ferdinand d´Este chtěl v r. 1912 tento mlýn stejně jako Podelhotský koupit. Majitel p. Párys, kterému patřil i sousední Plíhalův mlýn, jej však neprodal.
V r. 1914 byl pak mlýn prodán v dražbě. Krátce po roce 1920 ho koupilo legionářské družstvo „Racek“. Mělo široký záběr, v pojmenování uvádělo „Racek“ hospodářsko-průmyslové družstvo legionářů pro obrábění dřeva, kamene, výrobu cihlářského a cementového zboží, zužitkování plodin a obchod s těmito výrobky. Provoz rozšířilo o strojní truhlárnu, zmodernizovalo pilu, postavilo cihelnu a později i pekárnu. Družstvo zde působilo až do 2. světové války. Objekt se ocitl v prostoru cvičiště SS, v provozu zůstaly pila, truhlárna a cihelna. K zániku cihelny došlo po konci války, ke zrušení pily s truhlárnou v r. 1957. Později byla v areálu bývalého mlýna zřízena továrna na obrábění kovů. Mlýnský areál ztratil vlivem požárů a mnohých přestaveb svoji původní historickou podobu. Z původního legionářského objektu se dochovala jen podoba někdejší funkcionalistické pekárny z r. 1926. Objekt představuje místo s navazujícím vývojem technického a průmyslového zařízení na jednom místě. Zachoval se původní dlouhý mlýnský náhon. Vetší budova na druhém břehu potoka byla postavena zajatci v období 2. světové války jako ubytovna a „kantýna“ pro dělníky místní pily. Po válce se stala majetkem Okresního úřadu Benešov a sloužila jako kulturní dům, poté jako ubytovna pro učňovskou školu a snad i ozdravovna.
V únoru 1949 zde našlo dočasný domov asi šedesát řeckých dětí, které zde společně se svými vychovateli a učiteli setrvali do září 1950. O provoz „Domova řeckých dětí“ se staral i tým českých pracovníků. Více o pobytu řeckých dětí najdete v zajímavostech. Od října 1950 do konce roku 2002 sloužilo zařízení pod různými názvy dětem předškolního věku. Po roce 2003 se zařízení změnilo na dětský domov a poskytuje péči dětem ve věku od 3 do 18 let nebo až do ukončení přípravy na povolání do 26 let, zabezpečuje je až do dospělosti a osamostatnění se. Nedaleký Plíhalův mlýn ležící na potoce výše proti proudu se zmiňuje na konci 16. století. Od počátku 18. století byl v držení rodu Párysů a před 2. světovou válkou největším mlýnem v Benešově a okolí.
Opustíme červenou turistickou značku a z Racku vystoupáme k Benešovu cestou přes dvůr v Pomněnicích. Před dvorem procházíme krátkou alejí starých ořešáků. První písemná zmínka o vsi pochází již z r. 1318. Dvůr patřil ke konopišťskému panství. Arcivévoda nechal dvůr přejmenovat na Hof Hohenberg, ale název se dochoval jen v historických mapách. Za 2. světové války se odsud museli obyvatelé k 31.12.1943 vystěhovat. Po komunistickém převratu zde hospodařil Státní statek Benešov. V r. 1960 předal farmu Pomněnice s výměrou 450 hektarů zemědělské půdy Střední zemědělské škole v Benešově. Praktické vyučování se tak stalo součástí přípravy studentů přímo v zařízení školy. Na začátku 70. let vznikla nová budova velkokapacitního kravína, byly zrekonstruovány prostory pro chov prasat, v r. 1980 vystavěna hala na mechanizaci a pomůcky pro výuku praxe. Původní vzhled historické části dvora se poměrně dobře zachoval. Některé budovy dodnes dokazují stavební úroveň a zdobnost, rozsah areálu pak jeho význam. Péče o areál dvora má jistě rezervy, ale oproti předcházejícímu dlouhému období zanedbávání, působí dvůr významně lepším dojmem.
Uprostřed křižovatky před dvorem míjíme kamenný obelisk. Odbočíme doleva a podejdeme silnici E55. Po pravé straně v údolí stávala významná benešovská cihelna Steindler. Z moderních místních cihelen pracovala nejdéle, až do počátku 80. let 20. století. Mnozí si ji mohou pamatovat i ze školních exkurzí. V letech 1925-1936 ji nechal vystavět Josef Steindler, statkář a majitel lihovaru v Pražské ulici. Z ručního provozu s obyčejnými žárovými pecemi se proměnila na velký strojní podnik s kruhovou pecí a do druhé světové války se stala největší a nejmodernější cihelnou v Benešově. V období protektorátu byla jako židovský majetek vyvlastněna, po válce krátce vrácena pozůstalým majitele, po r. 1950 opět vyvlastněna. Po vytěžení hliniště došlo k jejímu zrušení a zbourání. Zůstal jen obytný dům, stojící v novém průmyslovém areálu. Dojdeme k Dolní Tužince, odtud po červené do Benešova. Dnešní trasa měří asi 13 km, v údolí Konopišťského potoka může překvapit náročnější terén.
Použité zdroje:
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2002
Horáček, Michal: Benešov technický a industriální. Benešov, 2017
www.zemsbn.cz/historie
www.vodnimlyny.czwww.horosvaz.cz/skaly-sektor-146/
www.poricinadsazavou.cz/obec-1/historie-a-soucasnost
www.hrady.cz/zamek-vidlakova-lhota
https://www.pamatkovykatalog.cz/zamecek-2279162"}">www.pamatkovykatalog.cz/zamecek-2279162
http://www.historickykaleidoskop.cz/stavby-a-pamatky/most-cisare-frantiska-josefa.html"}">www.historickykaleidoskop.cz/stavby-a-pamatky/most-cisare-frantiska-josefa.html
http://www.mesicniudoli.unas.cz/historie.htm"}">www.mesicniudoli.unas.cz/historie.htm
Mapka výletu:
Zajímavosti
www.gbn/historie-skoly-1/vyznamni-studenti-a-absolventi-skoly/vladislav-vancura
Vladislav Vančura vystudoval v Praze čtyři třídy obecné školy a pak první dvě třídy malostranského gymnázia. Poté se přestěhoval se svojí nejstarší sestrou do Benešova. Do benešovského gymnázia přišel ve školním roce 1905/1906 do třídy tercie B, kde byl třídním profesorem Jan Veselý, Karel Nový byl tehdy studentem sekundy A. Ve školním roce 1905/1906 bydlel u Marie Vančurové, která je uvedena v hlavním i třídním katalogu jako jeho odpovědný dozorce s bydlištěm na Velkém (dnešním Masarykově) náměstí. Vančura ale 10. 2. 1906 z tercie B vystoupil a studia přerušil. Problémy s náročným studiem na gymnáziu u něj pokračovaly i v dalších letech a nebyl jediný. Takové problémy měla velká část studentů a nebylo to jen u nejtěžších předmětů latiny a řečtiny. Ve školním roce 1906/1907 studoval Vančura opět v tercii B, třídním profesorem byl František Kubík (Karel Nový byl studentem ve vedlejší třídě tercii A). Odpovědným dozorcem Vl. Vančury byla v tomto školním roce soukromnice Paulína Březinová, u které bydlel (v hlavním katalogu gymnázia uvedena jako adresa Vlašimská ulice č. 54, v třídním katalogu je to ulice Nová Pražská č. 47). Vančura musel konat po druhém pololetí opravnou zkoušku z dějepisu a zeměpisu (tehdy jeden předmět) a úspěšně ji složil 16. 9. 1907. Na ní se sešel s Karlem Novým, který konal opravnou zkoušku z latiny. Oba postoupili do kvarty a oba kamarádi se tak sešli v jedné třídě, kde byl třídním profesorem Fr. Kubík. V. Vančura tehdy bydlel u Anny Danielovské, soukromnice ve Vlašimské ulici č. 50. Kvartu nedokončil a propadl z několika předmětů, stejně jako Karel Nový. Oba oficiálně odešli z benešovského gymnázia 4. 7. 1908.
www.wikipedia.org
Do Hradiště na hoře Tábor dorazila výzva pomoci Praze 17. května a již dne následujícího vyrazil pomocný odřad pod velením Mikuláše z Husi k Praze. Soudobí kronikáři zanechali dva rozdílné údaje o jeho početním stavu. Autor Kroniky starého pražského kolegiáta informuje o 9000 osobách včetně žen a dětí, naproti tomu Staré letopisy české hovoří o 3000. Husité se ubírali cestou směrem k Benešovu, kde se proti nim postavilo na 400 jezdců doprovázených pěchotou pod velením Hanuše z Polenska. Toto vojsko bylo připraveno zabránit jim ve vstupu do města. Blížící kolona ho ale obešla a ve městě zapálili kostel a faru. Jejich hlavním záměrem bylo dobýt klášter minoritů, nicméně oheň, který se mezitím rozšířil po městě, jim v tom zabránil. Po odchodu z Benešova husité pokračovali k Poříčí a utábořili se na pravém břehu Sázavy. Zanedlouho však zpozorovali, že proti nim táhne nepřítel. Rychle proto vyrazili na další pochod, aby nalezli vhodnější místo k zformování vozové hradby, neboť krajina na pravém břehu Sázavy je značně rovinatá. Při postupu, jenž pravděpodobně směřoval k výšinám, které lemují pražskou cestu u Městečka a Nespek, se ocitli v obklíčení. Královské vojsko se skládalo z několika částí. První z nich velel Petr Konopišťský ze Šternberka, k němuž se připojil podkomoří Václav z Dubé a z Leštna s žoldnéři z obou pražských hradů. Další oddíl tvořili křižáci Zikmunda Lucemburského pod velením svídnického hejtmana Janka z Chotěnic, Pippa z Ozory a kutnohorského rychtáře Václava Doninského. V podvečer 19. května se těmto jednotkám podařilo husity obklíčit ze všech stran a v prvních hodinách po soumraku proti nim podnikli patrně špatně koordinovaný útok. Nelze usoudit na jakém místě přesně se srážka odehrála, je zřejmé, že husitům se na poslední chvíli podařilo vozy zformovat do hradby a účinně se bránit. Odhodlání obránců po tvrdém boji zlomilo první protivníkův nápor a celé královské vojsko se obrátilo na útěk. Ke zmatku v jeho řadách patrně přispěla i špatná viditelnost, hluk ze střelných zbraní a první ustupující, kteří vyvolávali v zadních řadách paniku. Přestože koloně táboritů s největší pravděpodobností velel Mikuláš z Husi, lze se domnívat, že vojenské operace se odehrávaly podle scénáře, který navrhl a realizoval Jan Žižka.
Občanská válka a počátky řecké emigrace, Kateřina Králová
Občanská válka v letech 1946 až 1949 byla pro Řecko tragickým a krvavým konfliktem 20. století. Za oběť jí padlo více než 150 tisíc osob, desetitisíce byly zraněny, několik tisíc komunistů bylo popraveno a další desetitisíce deportovány do věznic na řeckých ostrovech. Kolem 700 tisíc Řeků před boji uprchlo. Na 100 tisíc opustilo zemi v rámci nucené evakuace nebo ze strachu, že budou vládou podezíráni a perzekvováni kvůli sympatiím s komunisty. Koncem dubna 1948 ohlásil československý tisk příjezd první vlakové soupravy se 746 malými řeckými utečenci do Mikulova. Od dubna do léta 1949 přijelo do Československa 3 900 řeckých dětí. Po pobytu v karanténě byly zařazeny do desítek dětských domovů. V Československu bylo v následujících patnácti letech využito více než padesát ubytovacích zařízení včetně znárodněných zámků či lázeňských letovisek jako domovů pro řecké děti. Od konce srpna 1949 přijelo do Československa dalších 1 321 řeckých dětí, z nichž většina byla zařazena do dětských domovů, bez ohledu na to, zda přicestovaly s rodiči nebo příbuznými. Archivní prameny ke konci roku 1949 zmiňují přítomnost celkem 5 185 řeckých dětí. Generace dětí z dětských domovů vyrostla ve druhou generaci řeckých emigrantů, která se adaptovala v české společnosti. Jejich psychické strádání v důsledku válečných zkušeností a náhlého odloučení od rodičů, příbuzných a od rodných vesnic však nelze změřit.
www.idnes.cz/brno/zpravy/prijezd-recko-deti-obcanska-valka-mikulov-70-let-vyroci
Děti se ubytovávaly nejen v dětských domovech, ale i v sanatoriích, v zestátněných zámečcích, ozdravovnách. Při rozdělování se dbalo na to, aby spolu zůstali nejen sourozenci, ale i děti z jedné vesnice. Do nových domovů odešly se speciálně vyhotovenými průkazy a s nadějí, že se znovu setkají s rodinami. Počítalo se s tím, že tu děti přečkají to nejhorší období a po skončení války se vrátí do Řecka. Ze všech dětí se ale do Řecka vrátila v padesátých letech jen zhruba pětistovka.
Michal Horáček Benešov technický a industriální
Dle plánů benešovského stavitele Ladislava Žaby se družstvo rozhodlo provoz modernizovat a kromě mlýna a pily zde zřídit řadu dalších provozů. První budovou na Racku byla tzv. „vila“, stála na původní cestě na Chlístov a byli v ní ubytováni zaměstnanci družstva. Další pak domek u pily (dnes čp.10) patřil bývalému majiteli a říkalo se tu „Na vejmiňku“. V roce 1923 po požáru nebyl zničena pouze obytná budova. Nejprve by opraven objekt mlýna, v hlavní budově byla zřízena také strojní a ruční truhlárna. V sousedství byla obnovena otevřená pila. V roce 1925 byla otevřena malá cihelna. Hliniště se nacházelo v blízkosti pece, cihly se dělaly ručně a pálily v jednoduché žárové peci. Došlo k zásadní technické modernizaci pohonné jednotky. Vodní kola byla nahrazena turbínou Francisova systému podle projektu firmy Josef Prokop a synové. Jako záložní ztroj sloužil lokomobilní parní stroj od firmy Wichterle-Kovařík. Na přelomu let 1925-1926 byl areál ještě rozšířen o parní pekárnu, opět dle plánů Ladislava Žaby. Veškerý provoz zaměstnával přes 20 osob. Ve mlýně pracovali stárek a mládek, v truhlárně 9 dělníků a 2 učni, na pile 3 dělníci a strojník, v cihelně 3 dělníci a v pekárně 1 dělník. Družstvo nechalo v osadě vystavět pro zaměstnance několik rodinných domů. V roce 1930 byl po požáru zrušen mlýn i pekárna. Dál pracovala pila, v bývalé mlýnici byla zřízena truhlárna. Pekárnu měl krátce pronajatou sousední mlynář František Páris.