V dnešních Toulkách se vypravíme k Sedlčanům ležícím ve zvlněném lesnatém kraji známém mnoha balvany, skálami, potoky a rybníky. Sedlčanskem nazýváme část území středního Povltaví, které bylo vymezeno hranicemi historického okresu Sedlčany. Sedlčansko tvoří severní část turisticky zajímavé a vyhledávané oblasti nazvané Toulava.
Procházku zahájíme ve vsi Osečany, kam se z Benešova lze dopravit autobusem. V písemných pramenech je poprvé zmíněna v roce 1352, ve spojitosti se jménem Jana z Osečan. Předpokládá se, že byl zakladatelem zdejší tvrze, která je výslovně zmíněna v roce 1526. Její majitelé se velmi často střídali. Záznamy o jejím vzniku či podobě nejsou. Stála pravděpodobně v místě dnešního zámku. V roce 1680 začala jeho barokní přestavba ukončená v roce 1733 za Jana Václava Bubna z Litic. V tomto roce byla dokončena kaple sv. Anny v jižním křídle zámku. Stavební úpravy zámku a areálu probíhaly i v průběhu 18. a 19. století. Časté střídání majitelů bylo ukončeno od konce 18. století rodem z Mayersbachu a jeho příbuzenstvem. V letech 1850-60 byl zámek částečně novogoticky upraven. Poslední šlechtickou majitelkou se stala baronka Anna Voithová. V roce 1926 byla na základě pozemkové reformy provedena částečná parcelace velkostatku. Asi 2 tisíce hektarů půdy bylo rozděleno drobným zemědělcům. V roce 1928 musela Anna Voithová zadlužené panství prodat. Většinovým věřitelem byla Okresní hospodářská záložna v Sedlčanech, která celý majetek odkoupila. Majetek velkostatku byl rozdělen, půda rozparcelována. Zámek s parkem darovala záložna sedlčanskému okresu ke zřízení dobročinného ústavu. Získal ho lékařský spolek s úmyslem zřídit zde ozdravovnu. V letech 1943-45 se Osečany staly součástí výcvikového prostoru zbraní SS a byly vyklizeny. Po roce 1948 připadl zámek podniku Zdravotnické zásobování, který jej využíval jako sklady. Hospodářské stavby sloužily k zemědělským účelům a domky na nádvoří k bydlení. Po roce 1989 zámek získalo v restituci sedmnáct spoluvlastníků a objekt desítky let bez údržby chátral. V roce 2018 zámek koupili za dvanáct miliónů korun politik a publicista Matěj Stropnický a jeho partner, herec Daniel Krejčík.
Zámek se nachází na vysokém skalnatém ostrohu nad meandrem potoka Mastníku. Je to trojkřídlá dvoupatrová budova přibližně na půdoryse písmene U. Má výraznou valbovou střechu završenou věžičkou nad středním křídlem. V jádru nese stopy ranně barokní stavby, která byla postupně upravována a rozšiřována do současné podoby. Malý čestný dvůr, sevřený křídly zámku se otevírá k východu, do prostoru předzámčí. Fasády zámku jsou jednoduché, členěny pouze šambránami otvorů a završeny římsou. Výjimkou je vnější fasáda severního křídla, která má složitější architektonické členění. Do čestného dvora ústí uprostřed středního křídla vstupní dveře zámku. Samostatný velmi zdobný vstup má zámecká kaple sv. Anny v přízemí jižního křídla. Složitý pískovcový vrcholně barokní portál byl nově zrestaurován. Nad sochou Anny vyučující Pannu Marii se vznášejí dva andílci nesoucí korunu. Nad dveřmi (supraporta) jsou dva erby a nápisová kartuše s věnovacím latinským textem s chronogramem z roku 1733. Po stranách portálu kaple stojí na žulových pilířích pískovcové sochy sv. Linharta (Leonarda) a sv. Felixe. Původně hodnotné barokní sochy z první poloviny 18. století byly silně poškozeny střelbou za nacistické okupace, při nedávném restaurování byly opraveny a chybějící hlavy doplněny. V té době byl zničen i původní barokní oltář. Ten současný s obrazem archanděla Michaela sem byl přemístěn z bývalého královského města Litrbachy na Sokolovsku. Město po roce 1948 přejmenované na Čistou, se poté stalo součástí vojenského výcvikového prostoru a kolem roku 1950 bylo zcela zbouráno.
Zámecké nádvoří propojuje s parkem jednoduchá pilířová brána. Hospodářský dvůr má dvě části. První leží kolem lichoběžníkového nádvoří. Jižní stranu tvoří řada přízemních obytných domků, které sloužily k bydlení zámeckému personálu. V původní podobě se dochoval v jádru pozdně barokní domek nejblíže zámku. Má klasicistní fasádu, vstupní dveře jsou také klasicistní, pobíjené hřeby. Na domky navazuje mohutná sýpka. Ta patří k jedné z nejstarších stojících staveb, datuje se do konce 16. nebo počátku 17. století. K západní fasádě sýpky přiléhá zajímavý okrouhlý přístavek, původně zřejmě holubníku. Severní stranu tvoří dlouhá přízemní budova chlévů. Východně od této hospodářské části navazuje druhá část dvora tvořená dvěma podélnými stavbami, z velké části novodobě upravenými. Součástí hospodářského dvora byly konírny s kolnami umístěné při severní hraně areálu, také dnes novodobě upravenými.
Zámek je veřejnosti přístupný o víkendech od 30. května do 1. listopadu. Noví majitelé připravili velmi zajímavou nevšední prohlídku s množstvím informací z historie i probíhající rekonstrukce zámku. Na zámku probíhá divadelní přehlídka Osečanské divadelní léto.
Ostroh s areálem zámku obklopuje rozlehlý park. Uchoval si výrazné prvky krajinářského romantického parku včetně drobných staveb, které vznikly v 19. století. Je vymezen řečištěm potoka Mastníku a bezejmenného potoka. Projdeme do něj branou v ohradní zdi hned vedle zámku a pokračujeme po pěšině doleva. Po chvíli přijdeme k okrouhlému altánu s kuželovou střechou. V kapli jsou vidět zbytky nástěnných maleb. Sejdeme k cestě a podél Mastníku dojdeme k drobné výklenkové kapličce se svatým obrázkem. Níže po proudu se v ohybu potoka nachází drobná stavba s třemi půlkruhově zaklenutými okny a se zazděnými kruhovými světlíky v podstřeší. Štít zdobí vyřezávaná konstrukce krovu. Tato zajímavá budova původně snad letohrádku, sloužila až do počátku 20. století jako prádelna. Je bohužel značně zchátralá. Nad budovou stojí malý obelisk z kamenného zdiva.
Vrátíme se zpátky na zámecké nádvoří a vyjdeme ze zámeckého areálu. Vydáme se po silnici doprava. Na blízké křižovatce je umístěna zajímavá barokní socha sv. Jana Nepomuckého klečícího světce na vysokém zděném soklu. Dílo nechal vytvořit ve 20. letech 18. století Jan Jiří Bechyně z Lažan. Je poněkud zvláštní, že není prohlášena kulturní památkou. Zde se připojíme k modré turistické značce a doleva scházíme k osečanské pile. Původně šlo o mlýn zmiňovaný na konci 18. století, vybavený kolem na svrchní vodu, později i Francisovou turbínou. V roce 1930 patřil velkostatku Osečany, ve 2. polovině 20. století byl zcela přestavěn na pilu. Po červené značce dojdeme k rozcestníku a studánce Pod Osečany. Zde se připojíme k červené značce a pokračujeme podél romantického kamenitého koryta potoka Mastníku. U polosamoty Sestrouň přejdeme most a v zatáčce najdeme trochu skrytou červenou značku. Pokračujeme po ní dále podél potoka. Na druhém břehu vidíme budovy bývalého mlýna. Krátký úsek cesty je zarostlý a neudržovaný, od jezu je již opět cesta dobře schůdná. Od polosamoty Na chalupách jdeme již po silnici.
Po chvíli míjíme vyhlášené závodiště Sedlčanská kotlina. Areál vybudovaný svépomocí jako motokrosový byl otevřen v roce 1953. Nejprve se zde pořádaly závody republikové, od roku 1961 mezinárodní, od roku 1965 jeden ze závodů světového mistrovství. Poté i řada dalších soutěží v různých kategoriích motocrossu, autocrossu i rallycrossu.
Vcházíme do Sedlčan. První písemná zmínka pochází z roku 1294. V té době byly trhovou vsí v majetku jedné z větví rodu Vítkovců, pánů z Hradce. Zřejmě již v 2. polovině 13. století se v okolí dobývalo zlato. Již v roce 1348 jsou pak Sedlčany uváděné jako poddanské městečko. V roce1352 ho dostali do držení Rožmberkové. Za Oldřicha II. z Rožmberka získaly v roce 1418 městská práva a do znaku rožmberskou červenou pětilistou růži ve stříbrném poli. Postupně se staly hospodářským a správním střediskem tehdejšího Vltavského kraje. Od roku 1469 bylo město na čas zastaveno pánům Popelům z Lobkovic. V 16. století proslulo město výrobou kvalitního sukna a vařením piva, rostl obchod s obilím, sladem a solí. V roce 1580 město získal od Rožmberků známý stavitel rybníků – regent Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan (1535–1604). Protože zemřel bez mužských potomků, vrátily se Sedlčany do majetku Rožmberků. Petr Vok z Rožmberka(1539–1611) prodal Sedlčany v roce 1601 Zdeňku Popelu z Lobkowic (1568–1628), došlo k připojení k panství Vysoký Chlumec. Dvojí vyplenění Švédy a požár v roce 1648 znamenal konec renesančního rozkvětu, město se z pohrom vzpamatovávalo pomalu. V roce 1828 postihl město největší požár, shořely ¾ města (185 domů), zmizely gotické a renesanční domy, město zcela změnilo vzhled. V roce 1850 bylo okresní hejtmanství přesunuto z Votic do Sedlčan, které se do roku 1960 staly centrem okresu. Druhá polovina 19. století přinesla hospodářský i kulturní rozmach, vzniklo mnoho městských institucí a spolků, v roce 1894 byly Sedlčany připojeny k železniční dopravní síti tratí Olbramovice – Sedlčany. U příležitosti velkých manévrů československého vojska v září 1922 navštívil město prezident Masaryk. Za druhé světové války došlo zřízením cvičiště zbraní SS k vystěhování Sedlčanska. Po roce 1945 začaly vznikat velké průmyslové závody (Sedlčanské strojírny, Povltavské mlékárny, později BIOS, nožířské výrobní družstvé KDS, aj.). Vzhled náměstí byl výrazně poznamenán demolicí celé jižní strany roce 1973. Malebnost města byla narušena i řadou novostaveb podél silnice 28.října a blízkého panelového sídliště. Ale i dalšími novostavbami a nešetrnými přestavbami, které se nevyhnuly ani historickému centru. Došlo ke ničení mnoha budov velké historické i estetické hodnoty. Např. zástavba ve spodní straně náměstí vznikala již před rokem 1379, kdy předělila velké centrální tržiště. Podle stavebně historického průzkumu mělo mnoho z těchto 20 odstraněných budov původ barokní, renesanční i gotický. „Moderní“ obchodní dům Rozvoj byl slavnostně otevřen v roce 1981. Památková hodnota města byla citelně a nevratně postižena.
Míjíme tzv. Panský mlýn (také Sedlčanský, Pod pivovarem). Je připomínán již v 16. století jako majetek Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. V roce 1586 byla součástí i valcha a šlejfírna neboli brusírna. Rozsáhlými rekonstrukcemi prošel na konci 19. století, kdy ho vlastnili Gärtnerovi. V roce 1915 zde byla zprovozněna vlastní elektrická síť a došlo ke změně technologie z vodního mlýna na parní automatický válcový mlýn. Mlýn zaměstnával 18 osob. Svému účelu přestal sloužit během 2. světové války, po válce sloužil jako sklad a chátral, dnes snad začíná rekonstrukce budov. Hned za mlýnem opustíme červenou značku a ulice Nademlýnská a Nademěstská nás dovedou až k dnes hřbitovnímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie, ranně barokní stavbě z let 1732 – 1735. Dříve byl zvaný Církvice Matky boží, dnes Církvička. Církve (cerkve) se původně říkalo dřevěným křesťanským stavbám, odlišovaly se tak od pevných kamenných chrámů označovaných jako kostely (z lat. castellum). Kostel byl postaven na místě kaple Matky Boží, jejíž původ ovšem není znám. Doloženo však je, že byla v roce 1581 poškozena bleskem. Jeden z jejích zvonů, který byl bohužel zrekvírován, pocházel údajně z roku 1565. Na rytině z roku 1602 je zřejmé, že kostelík je již kamenný.
Po stranách hřbitovní brány jsou dvě otevřené kaple. Původně v nich stály sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Václava. Kaple sv. Jana Nepomuckého byla postavena v roce 1745, kaple zasvěcená sv. Václavovi roku 1929 u příležitosti tisíciletého výročí světcova úmrtí. Obě sochy jsou dnes údajně umístěny v nikách za oltářem tohoto kostela (jiný zdroj udává, že jsou umístěny v místním muzeu). Na tomto sedlčanském hřbitově se pohřbívá od roku 1821. Ovšem dle záznamů zde byly pohřbívány oběti moru již po roce 1680. Po roce 1860 sem byly při velkých stavebních úpravách města přeneseny ostatky ze zrušeného hřbitova u kostela sv. Martina. Vzbudilo to velký odpor místních. Na jeho západní straně se nachází hrob padlých vojáků Rudé armády a kenotaf amerických letců sestřelených 19. dubna 1945, kteří zde byli dočasně pochováni. Nedaleko kostela se za hřbitovní zdí nacházelo popravčí místo, dodnes se zde říká Na Stínadlech.
Projdeme ulicemi Pod hřbitovem a U háječku a poté odbočíme doprava po málo frekventované silnici ze Sedlčan do Příčov. Místní zámek je jednopatrovou budovou s kaplí na obdélném půdorysu s osově symetrickými fasádami, krytou mansardovou střechou. Pochází z 1. poloviny 18. století, v 19. století byl stavebně upraven. Areál zámku se nachází na západním okraji historické zástavby obce, při západním břehu rybníka Jordánu. Skládá se z vlastní budovy zámku se zámeckou kaplí sv. Vojtěcha, zámecké zahrady a špýcharu se zděnými štíty stojícího v jejím severovýchodním koutě. Původně na zámeckou budovu navazovala francouzská zahrada se dvěma hospodářskými pavilony po stranách a altánem na konci zahrady. Altán a jižní pavilon zanikly, zachoval se kamenný korpus kašny. Zámek je příkladem jednoduché, ale hodnotné stavby „venkovské vily" menší šlechty z počátku 18. století, spojující funkci sezónního příbytku a centra hospodářství.
Ovšem velkou zajímavostí je nedaleká zřícenina větrného mlýna. Dojdeme k ní po trase cyklostezky 8133. Uvádí se, že jde o největší větrný mlýn v Evropě. Původ stavby však není zcela jasný. První zmínka pravděpodobně o tomto mlýně pochází z roku 1604. Stavitelem mohl být Jakub Krčín, majitel zdejšího panství od roku 1580. Dal vybudovat i nedaleký rybník a postavit i další mlýny v okolí. V Berní rule však mlýn uveden není, zřejmě v té době nepracoval. Je zakreslen v prvním vojenském mapování z let 1764-1767. Další zmínka z 2. poloviny 18. století uvádí, že nepracoval a chátral. Průměr kruhové kamenné budovy je 14 metrů, výška 10 metrů, stěny silné 1,2 metru. Vnitřek stavby je prázdný, vidět jsou hluboké otisky zaniklé dřevěné konstrukce stropů i mlecího zařízení.Stejnou cestou se přes Příčovy vrátíme do Sedlčan. Havlíčkovou ulicí zamíříme do centra města. Na křižovatce s ulicí 28. října můžeme ještě zabočit doleva a dojít k pomníku Lidé bez domova, dílu Břetislava Bendy. Připomíná vystěhování Sedlčan v roce 1943, kdy se Sedlčansko stalo součástí výcvikového prostoru zbraní SS. Bronzové sousoší bylo odhaleno v roce 1978.
Zajímavou historii má i mohutná budova stojící nedaleko v navazující Církvičské ulici. Byla postavena v roce 1920 jako okresní soud. Sídlily zde berní správa, berní úřad, stávala zde i věznice. Po zrušení sedlčanského okresu v roce 1960 zde sídlila firma Hamiro a šily se zde plyšové hračky. Dodnes je znám slogan “Hračky z Hamira zná každé dítě, každá rodina“. Dnes se v ní nachází penzion Bowling. Nedaleko v boční Kodicillově ulici stojí budova židovské synagogy, avšak již dávno neslouží k náboženským účelům a její interiér i exteriér se změnil k nepoznání. V roce 1939 byla synagoga darována spolu se zahradou městu s úmyslem přestavět ji na živnostenskou školu s dílnami. Od roku 1949 zde sídlila pobočka národního podniku Amati Kraslice, světoznámého výrobce hudebních nástrojů. Specialitou provozovny byla výroba dud. Bývalá synagoga není veřejnosti přístupná, od roku 1992 v objektu sídlí firma Kovotherm, spol. s r. o.
Stejnou cestou se pak vrátíme a půjdeme směrem k náměstí ulicí 28. října. Snad až ohromí výsledek socialistické výstavby. Dlouhé bloky nevkusné a brutální zástavby lemují hlavní silnici. Přicházíme na náměstí T. G.Masaryka a po pravé straně půjdeme směrem ke kostelu. Určitě nás zaujme budova nové radnice. Novorenesanční stavba se secesními prvky byla dokončena v roce 1903. Jejím architektem byl Jan Heindl a stavbu provedli František Poustka ze Sedlčan a Josef Domek z Královských Vinohrad. Otevření dokončené budovy sedlčanské radnice se uskutečnilo 8. prosince 1903. Přes různé architektonické zásahy do interiéru se dodnes zachoval průjezd s dubovou špalíkovou dlažbou nebo nápis SPOŘITELNA na vstupních dveřích proti schodišti jako památka na dobu, kdy bylo první poschodí vyhrazeno městské spořitelně. Původní radnice (dnešní muzeum) byla po roce 1848 uvolněna pro okresní soud, berní úřad a později okresní hejtmanství.
Nepřehlédneme ani Městský úřad, původně Okresní hospodářskou záložnu, modrou budovu s novoklasicistním průčelím od stavitelů F. Holana a F. X. Švece. Na atice v prvním podlaží jsou mezi okny osazeny čtyři sochy od Jana Vítězslava Duška z let 1928–1934. Budova byla dostavena v roce 1928, slavnostně předána 6. července 1929. Záložna pomáhala při postižení požáry, organizovala fond pro zřízení střední školy v Sedlčanech, podporovala chov hospodářského zvířectva a také určitý čas poskytovala bezplatně útočiště muzejním sbírkám. Po válce patřila budova okresní spořitelně. Když došlo ke zrušení sedlčanského okresu, přesídlila spořitelna do Příbrami a na její místo se nastěhovalo ředitelství státního statku. Roku 1985 byl přestavěn hlavní sál na obřadní síň. V současnosti je budova sídlem městského úřadu, banky, prodejny tradičního sedlčanského nožířství KDS a informačního centra. Rohový dům pod městským úřadem se nazývá Křikavův nebo i Panský. Pamětní deska připomíná zdejší pobyty regenta Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. Když se Krčín stal majitelem města, rychtářský úřad v Sedlčanech zastával Václav Křikava z bohatého soukenického rodu.
Dominantou a zároveň nejstarší dochovanou stavbou města je kostel svatého Martina, jednolodní stavba s polygonálním kněžištěm a úzkou věží mimo osu průčelí. Prošel složitým stavebním vývojem. Ranně gotická stavba byla v 80. letech 14. st. rozšířena a v renesanci a baroku upravena. Areál děkanského kostela se rozkládá na vyvýšenině uprostřed svažitého náměstí naproti budově děkanství. Město nemělo hradby, ale kostel byl opevněný. V případě ohrožení sloužil jako útočiště obyvatel. Býval obklopen malým hřbitovem, ohrazeným asi 6 m vysokou kamennou hradební zdí s podsebitím, arkýřovými vížkami, branou s padacím mostem - dnešní zvonicí a hlubokým příkopem. Ohradní zeď se částečně dochovala. Hranolová zvonice má původní gotické přízemí, po roce 1810 bylo dostaveno zbořené zvonové patro s nízkou stanovou střechou. Směrem od náměstí vidíme na zvonici kamenný rám, v kterém byl zasazen padací most přes příkop.
Za Rožmberků došlo ve 14 století k přestavbě. Je to první a nejvýznamnější stavební etapa kostela, o níž jsou doložené zmínky. Započala roku 1374, kdy dali někdejší majitelé a patroni Sedlčan, Petr a Jan z Rožmberka přistavět nové kněžiště (presbytář) ve stylu vrcholné gotiky, sklenuté jedním polem křížové klenby a druhým obkročným klenebním vzorcem s třemi žebrovými trojpaprsky. Klenba má klínová žebra s cihlových tvárnic na kružbových konzolách. Zeď kněžiště podpírají tři opěrné pilíře. Vznikla i severní patrová sakristie se dvěma poli žebrové klenby v obou patrech. Horní místnost sloužila k úschově městských a církevních cenností. Loď byla zvýšena. Věž byla zvýšena o patro a završena cimbuřím a osmibokou zděnou helmicí.V 16. století byla k západnímu průčelí věž. Brána se zdvihacím mostem a fasády kostela ozdobeny sgrafity. Z té doby se zachovaly pozdně gotické štíty, krov a kamenné krakorce nad jižním portálem, které nesly arkýřovou vížku. Z Krčínovy doby pochází cínová křtitelnice a renesanční sgrafita věže. Za třicetileté války byl v březnu 1645 kostel vydrancován Švédy, v průběhu staletí utrpěl mnoha požáry. Baroko se projevilo pouze ve vnitřním vybavení. Další významná stavební úprava kostela proběhla až v 19. století. Roku 1817 byla místnost nad sakristií změněna na oratoř, z níž byla do kněžiště prolomena dvě okna. V letech 1862-1864 byl kostel novogoticky přestavěn, rozšířen o severní boční loď s chórem pro varhany. Pro přístup bylo vybudováno nové schodiště, přiléhající k věži. Původní hlavní ranně gotický trojlaločný portál byl přenesen do nově postaveného přístavku vedle věže v západním průčelí kostela. Na přelomu 19. a 20. století byla provedena rekonstrukce kružeb oken a pořízené vitráže. V roce 1906 spadla klenba pod oratoří, byla proto zrušena a okna do presbytáře zazděna. V roce 1913 byly v souvislosti s vymalováním presbytáře objeveny původní fresky. Hlavní barokní oltář, který byl pořízen počátkem 18. století, shořel 5. května roku 1934. Byla zhotovena kopie. V letech 1956–1958 byla obnovena sgrafita na fasádě kostela. V roce 2014 byly rozsáhlá gotická freska Průvodu Tří králů a torzo malby Křtu Páně v presbytáři odhaleny a v roce 2015 zrestaurovány. dnešní dobu zde. Na pilířích je vymalován lobkovický knížecí erb. Hlavní loď a presbytář jsou od sebe odděleny lomeným vítězným obloukem, na hranách jednoduše profilovaný čtvrtkruhovým žlábkem. V jižní zdi hlavní lodi je umístěný hrotitý profilovaný portál. Hlavní oltář a další vnitřní vybavení a zařízení kostela je převážně barokní.Nejstarší, velmi přesné vyobrazení opevněného kostela od Jana Willenbergera pochází z roku 1602.Na hřbitově u kostela se pochovávalo do roku 1821, jinde uvedeno, že se zde přestávalo pochovávat v roce 1824. U vchodu do sakristie ze hřbitova stávala zděná kostnice. Dnes jsou kosti uloženy pod kamenným křížem s letopočtem 1728 v parčíku u kostela. Podle legendy jsou prý zde pohřbeni padlí husité, pravděpodobnější však je, že jde o kosti obětí moru z let 1680 a 1712.
Budova děkanství se nachází přímo naproti kostelu sv. Martina. Původně fara místního kostela byla v roce 1566 povýšena na děkanství. V roce 1680 děkanství vyhořelo a muselo být zcela přestavěno. Po dalším požáru v roce 1828 získalo dnešní podobu. Mezi lety 1962 až 2001 měla v děkanství vyhrazeny prostory sedlčanská knihovna. Jádrem je hodnotná pozdně barokní stavba, dnes s ranými klasicistními znaky. Spolu s hospodářským stavením, dvorem, zahradou a ohradní zdí s branou tvoří přirozený areál. V roce 2005 zde byla odhalena pamětní deska Františku Bučilovi (1894-1955) Tento římskokatolický kněz, děkan v Sedlčanech, byl pro svou oblibu a názory hrozbou komunistického režimu. V roce 1950 odsouzen k 9 letům vězení za vykonstruovaný trestný čin sabotáže a ve vězení zemřel. Zajímavou historii má dům čp.45 nad děkanstvím. Koloniální obchod zde několik let provozovala zajímavá osobnost. Rudolf Strimpl, který se v mládí vypravil do Ameriky. Tam se živil jako překladatel, prodavač klobouků, pomocník lékaře, kuchař, portrétista, pracoval také v zemědělství. Zajímal se o místní farmaření a technické novinky. Po návratu do Čech se v roce 1886 usadil v Sedlčanech. Kromě obchodu se věnoval včelaření a ovocnářství, vyráběl medovinu, ovocná vína, učil štěpování na zdejší zimní hospodářské škole. Později se přestěhoval do statku Chlístov v osadě Teletín u Krňan. Vybudoval vzorné hospodářství, kam jezdily na exkurze výpravy z hospodářských škol, i z ciziny. Jako první v Rakousko-Uhersku začal silážovat píci, šlechtil obilí, používal novou zemědělskou techniku. Proslavil se jako první pěstitel velkoplodého jahodníku. Nechal si z USA poslat sazenice a začal s jejich polním pěstováním. Z dovezené odrůdy vyšlechtil 17 druhů velkoplodých jahod. Byl přezdíván „Jahodový král“. Ferdinand d´Este mu nabídl místo generálního ředitele svých statků, což se kvůli atentátu nestalo.
Pod areálem kostela si všimneme budovy školy. První zděná škola byla postavena zřejmě v těchto místech v roce 1805. Nová budova farní školy byla slavnostně vysvěcena roku 1844. V roce 1860, výnosem c. k. místodržitelství, se z této farní školy stala tzv. hlavní škola, která byla v roce 1868 přeměněna na školu obecnou. Působil zde řídící učitel Jan Baxa, který byl otcem Karla Baxy, prvního předsedy československého ústavního soudu a dlouholetého starosty (primátora) Prahy. Po Janu Baxovi se škole dodnes říká Baxova či „Baxovka”. V roce 1870 začal chodit do školy František Drtina, filozof, univerzitní profesor, politik a jeden ze zakladatelů skautingu. Vedlejší školní budova (vpravo) pochází z let 1885-1886. V roce 2019 zde byla pamětní deska připomínající generálmajora i. m. Josefa Balabána, významnou osobnost odboje v době 2. světové války. Před první světovou válkou žil s rodiči v Sestrouni a později v Sedlčanech, kde v letech 1905–1908 navštěvoval měšťanskou školu.
Kolem nevzhledné mohutné budovy obchodního střediska se vrátíme na náměstí. V parčíku jeho horní části si všimneme Morového sloupu. Mariánský sloup se sochami Panny Marie Immaculaty, sv. Anny a sv. Josefa zdobí severní část náměstí od roku 1713, kdy byl postaven k odvrácení morové epidemie v Sedlčanech. Původně sestával jen z hladkého žulového sloupu s iónskou hlavicí a pískovcové sochy Neposkvrněného početí Panny Marie od Bernarda Spinettiho, o tři roky později přibyla kuželkovitá balustráda, v roce 1772 pak přidány sochy sv. Josefa a sv. Anny. Jejich autorem je významný regionální sochař Tomáš Hatlák ze Smilkova. Prostor u sloupu se stal shromaždištěm obyvatel města při slavnosti zvané Rosa. Ty připomínaly pověst o vítězství nad husity roku 1420. Tradice slavností byla obnovena v roce 1990. V roce 1964 se sloup dočkal zrestaurování. Zajímavé stavby jsou i v horní části náměstí.
Městské muzeum – stará radnice. Dnes dvoupatrová stavba s věžičkou se objevila již na Willenbergově rytině Sedlčan z roku 1602. Dodnes se ve sklepení zachoval gotický sloup a stopy po velkých oknech. Stará radnice utrpěla značné škody četnými požáry během 17. až 19. století. Současnou podobu dostala po přestavbě roku 1850. Po zrušení roboty zde působil okresní soud, berní úřad a mezi lety 1868 až 1934 také hejtmanství. Po rekonstrukci se v roce 2002 stal dům sídlem Městského muzea Sedlčany. Pamětní desky na fasádě muzea připomínají návštěvu T. G. Masaryka v Sedlčanech roku 1922 nebo polního maršála Josefa Václava Radeckého z Radče (1766-1858), který pocházel z nedalekých Třebnic (tyto dvě desky od ak. sochaře J. Hladkého). Muzeum představuje stálou výstavu v horních dvou patrech, v přízemí se konají krátkodobé výstavy a tzv. večery při svíčkách, prostor knihovny slouží také jako přednáškový sál. Sukova síň, věnovaná slavnému houslistovi, rodákovi z nedalekých Křečovic. K nejzajímavějším exponátům patří housličky, se kterými tehdy osmiletý Josef poprvé vystoupil na veřejnosti v sedlčanském hostinci U Zlaté koruny, k vidění jsou i další dokumenty a fotografie, vypovídající o životě a díle Josefa Suka.
Naproti muzeu se nachází nejstarší část komplexu sedlčanské nemocnice, původně sídlo okresního úřadu, okresního školního výboru (dvě kanceláře v přízemí, z toho jedna pro okresního školního inspektora), četnické stanice a okresního četnického velitelství. Budova byla vystavěna mezi lety 1931-1934 na místě tří zbořených domů. Byla již vybavena ústředním topením. Po rekonstrukci roku 1963 zde byla zřízena nemocnice. Dnes zařízení poskytuje široké spektrum zdravotnických služeb. Pod muzeem ležící Gärtnerův dům byl novorenesanční dvojdům, který postavil sedlčanský rodák Karel Hartig (1833-1905). Nese jméno zámožné sedlčanské rodiny. Ta vlastnila mj. Panský a Zábřežský mlýn. Při vojenských manévrech v září 1922 zde přespal prezident Tomáš Garrigue Masaryk. V pokoji, kde se Masaryk ubytoval, byla umístěna pamětní deska, ale během okupace ji Němci odstranili. Budova byla po dražbě v roce 1933 rozdělena na dva samostatné domy. Na domě byla v roce 2018 umístěna pamětní deska.
Kolem muzea pak projdeme Tyršovou ulicí k nedaleké sokolovně. Původní dům na jejím místě byl Jakubem Krčínem v roce 1582 přestavěn na pivovar. Po požárech v letech 1802 a 1818 sloužil dočasně i školní výuce. V roce 1834 zde bylo vaření piva ukončeno, byl přestěhováno do nového pivovaru na Vysokém Chlumci. Začala výroba sirobu, cukrové šťávy z bramborového škrobu, trvala do roku 1846. V roce 1849 byl pak zřízen cukrovar, výroba ale trvala jen do roku 1851. Zbyl zde jen hostinec, a ubytování pro sociálně slabé rodiny. V roce 1900 byla budova stržena a Lobkovici postavena restaurace Na Knížecí. Od roku 1919 si sál na cvičení pronajímal Sokol, zde založený již v roce 1885. V roce 1928 restauraci Sokol zakoupil a v následujícím byla slavnostně otevřena nová sokolovna s víceúčelovým sálem (tělocvična i společenský sál) a restaurací. Přes cestu vidíme Hesovu lávku přes Mastník na tzv. staré hřiště, bývalé sokolské cvičiště.Ulicí Pod potoky a poté Nádražní pokračujeme k cíli cesty – vlakovému nádraží.
Další zajímavost Sedlčan, kterou je Lidová hvězdárna Josefa Sadila, navštívíme v některé z dalších tras. Veřejnost totiž může hvězdárnu navštěvovat jen podle rozpisu pozorovacího programu na příslušný měsíc. Nachází se na Cihelném vrchu (470 m n. m.) asi 1,5 km západně od náměstí. Začátky amatérské astronomie v Sedlčanech se datují do 50. let 20. století. Poprvé se sešel astronomický kroužek 3.7.1956 na podnět vycházející z přednášek astronoma Dr. Plavce konaných v Osvětovém domě v Sedlčany. Hvězdárna nese jméno astronoma Josefa Sadila, předsedy měsíční a planetární sekce České astronomické společnosti při ČSAV, který do Sedlčan dojížděl z Prahy za příbuznými a přál si postavit na Cihelném vrchu astronomickou pozorovatelnu. Hvězdárna byla svépomocí občanů postavena v letech 1958-1961. Kolaudace proběhla 22. listopadu 1961. Na jaře 1962 byl pracovníky firmy Carl Zeiss Jena namontován dalekohled Zeiss-coudé 200/3000 mm. První návštěvníci využili dalekohled hvězdárny 7. 6. 1962. Následujícího roku byla osazena dalekohledem, jímž lze pozorovat nebeské jevy dodnes. Během návštěvních hodin můžete pozorovat objekty na denní i noční obloze. Pozorování je doplněno odborným výkladem, který předchází diskuzi o různých oblastech astronomie. Organizačně spadá hvězdárna pod Kulturní dům Josefa Suka.
Dnešní procházku zakončíme na vlakovém nádraží. Koncesi na lokální dráhu z Olbramovic napojenou na hlavní trať mezi Prahou a Vídní potvrdil městu sám císař František Josef I. Dráha byla slavnostně uvedena do provozu 30. září 1894. Počítalo se přitom s tím, že bude v budoucnu prodloužena na Vysoký Chlumec a dál na Milevsko nebo Příbram. Přes některé necitlivé stavební zásahy působí Sedlčany velmi příjemným dojmem.
Zdroje:
Nádvorník Jaroslav: Tenkrát v Sedlčanech, Městské muzeum Sedlčany, 2015
www.pamatkovykatalog.cz
Kuča, Karel a kol.: Města a městečka, Libri Praha
Zmizelé Čechy. Sedlčansko, Jiří Páv; Lubomír Procházka
www.mapy.cz
www.muzeum-sedlčany.cz
www.vodní mlýny.cz
www.kudyznudy.cz/kam-pojedete/jizni-cehy/toulava/sedlcany
www.mestosedlcany.cz
cs.wikipedia.org/wiki/Sedlčany
Mapka výletu:
Zajímavé odkazy:
Literární zajímavosti:
Karel Ladislav Kukla (1863–1930) spisovatel, novinář, redaktor a překladatel, narozen v Sedlčanech. V letech 1905–1914 vystřídal různá zaměstnání, byl například i ředitelem zoologické zahrady Svět zvířat v Praze – Bubenči. Už jako poměrně mladý zazářil aktovkou Anatomové, která se na repertoár Národního divadla dostala v době, kdy bylo Kuklovi 21 let. Hra byla příznivě přijata i dobovými kritiky. Úspěch Kukla sklidil i svou následující činohrou Svatební noc, která následně získala Nerudovu cenu. V dalších letech se i přes dosavadní úspěchy divadelní tvorbě příliš nevěnoval a naplno žil novinářským řemeslem. Psal fejetony do Národní politiky. Redigoval Národní obzor a Velký lidový slovník naučný, také přírodopisný Svět zvířat a jiné tiskoviny. Vedle toho přeložil do češtiny Dobrodružství tuláka Finna (1893) Marka Twaina. Převyprávěl i pohádky Boženy Němcové (1906). Žil bohémským životem. Miloval život noční Prahy, jako investigativní novinář si oblíbil prostředí pražské galérky. Jeho reportáže ale trpěly značným zkreslováním a zveličováním pražského života, pražského podsvětí zvláště. Výsledkem toho byla jeho nejznámější braková díla z pražského podsvětí. Také jeho fiktivní reportáže byly na přelomu 19. a 20. století i během první republiky velice populární. Například v reportáži „Podzemní Praha“ popisuje ve skutečnosti neexistující podzemní labyrint pod hlavním městem.
Čeněk Habart (1863-1942) spisovatel, učitel, etnografický badatel, fotograf. Jeho pedagogická činnost byla úzce spojena s se společenskou činností. Hlavní činností se stal národopis, sběr předmětů a dokumentace památek v terénu regionální historii a vlastivědě. V dochovaných fotografických albech zachytil lidovou architekturu, panská sídla, technické památky, pohledy na vesnice, život obyvatel. Je autorem čtyřsvazkového díla "Sedlčansko, Sedlecko a Voticko", které je doslova kronikou celého kraje. Sepsal ji s pomocí kolegů učitelů i dalších pomocníků. První díl se věnuje historii regionu, druhý lidové hmotné a duchovní kultuře, způsobu života obyvatel, regionálním osobnostem. Třetí společenskému a veřejnému životu, čtvrtý pak místním dějinám, tedy historii jednotlivých obcí. Dále je autorem např. Kroniky Votic, Dějiny votických škol, sepsal i medailony různých osobností, rukopisy týkající se školství. Podílel se na díle Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese Sedlčanském (Antonín Podlaha a Eduard Šitler 1898). Zapojil se také do příprav a průběhu Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895. Podílel se na vzniku tehdy Okresního muzea v Sedlčanech. Jeho snímky a kresby mají zásadní význam pro poznání vesnického stavitelství na Sedlčansku. Svou dokumentační činnost podložil pečlivou prací v terénu
Na sedlčanském gymnáziu působil a zdejší muzejní sbírky spravoval Jiří Tywoniak. Historik a pedagog, autor odborných historických prací o Sedlčansku. Stál u zrodu Středočeského sborníku historického a Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka, účastnil se záchranného archeologického výzkumu na nalezištích u Vltavy.
Na nedalekém zámku v Třebnicích se narodil Josef Václav Radecký z Radče (1766 - 1858). Celým jménem Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče byl český šlechtic z rodu Radeckých z Radče, významný rakouský vojenský velitel, stratég, politik a vojenský reformátor, jenž je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců Evropy 19. století. Během rusko-turecké války 1787 - 1792, kde Rakousko bylo spojencem Ruska, zaujaly schopností Josefa Radeckého ruského generála Suvorova, který z něj udělal pobočníka a sám ho vzdělával. Během své vojenské kariéry se podílel na reformách rakouské armády. V Napoleonově ruském tažení vystupovalo Rakousko jako spojenec Napoleona, po rozdrcení Napoleonovy Grande Armeé v Rusku se Rakousko přidalo na stranu Ruska, kde se Radecký podílel v koalici na jeho porážce. Po dobytí Paříže carem Alexandrem vstoupil do Paříže s ostatními spojenci. Později byl za své zásluhy jmenován velitelem rakouských sil v Itáliia roku 1836 rakouským polním maršálem. Ve věku 82 let následně zvítězil v první italské válce o nezávislost nad spojenými armádami piemontského krále Alberta a zajistil Rakousku moc v severní Itálii. V roce 1849 byl jmenovángenerálním guvernérem Františka Josefa I. proKrálovství lombardsko-benátské, jímžmž zůstal až do roku 1857, kdy se stáhl z veřejného života.
Generálmajor i.m. Josef Balabán (1894 - 1941) byl legionář, československý voják, příslušník odbojové organizace Obrana národa a její zpravodajsko-sabotážní skupiny známé jako Tři králové. Po okupaci Čech a Moravy nacistickým Německem a zřízení protektorátu se podílel na likvidaci MNO. Z této pozice zodpovídal i za umisťování důstojníků rozpuštěné čsl. armády do civilních profesí. To činil v souladu s plány Obrany národa (ON). Poté byl přidělen k ministerstvu zdravotnictví a sociální péče. Podařilo se mu dosáhnout penzionování, čímž se mohl naplno zapojit do odboje. Organizoval a vedl jeden z rámcových pluků Obrany národa. Navíc začal budovat zpravodajskou síť a od léta 1939 se stal členem užšího vedení ON. Začal v rámci ON formovat skupinu, která měla plnit nejen zpravodajské, ale i diverzní úkoly v boji proti okupační moci. Do skupiny, která byla později německými bezpečnostními složkami pojmenovaná Tři králové, patřili kromě Balabána pplk. Josef Mašín a škpt. Václav Morávek. Díky přísnému dodržování konspiračních opatření se skupině podařilo přečkat likvidaci první garnitury ON. Od ledna 1940 se stal zástupcem znovuobnovené ON v Ústředním vedení odboje domácího (ÚVOD). Tři králové se pod Balabánovým velením podíleli i na diverzní činnosti. Vrcholem jejich akcí byly dva bombové atentáty provedené v Berlíně. První z nich 15. září 1939 úspěšně zasáhl německé ministerstvo letectví a policejní ředitelství. Druhá diverzní akce v Berlíně byla provedena v únoru 1941 na berlínském Anhaltském nádraží a byla zamířena na vlak Heinricha Himmlera, který unikl smrti jen náhodou (vlak pro technickou poruchu přijel na jiné nádraží). Při jedné z konspirativních schůzek byl 22. dubna 1841 po krátké přestřelce dopaden a zatčen. Po zatčení byl vyslýchán a přestože byl vyšetřovateli mučen, nepodlehl, nic nevyzradil a díky dezinformacím získal čas pro Mašína a Morávka. Těm se podařilo přemístit vysílačku a tím pokračovat dál v činnosti. Když jako zastupující protektor nastoupil R. Heydrich a bylo vyhlášeno stanné právo, byl Josef Balabán odsouzen stanným soudem k trestu smrti. Dne 3. října roku 1941 byl za prvního stanného práva v jízdárně kasáren bývalého dělostřeleckého pluku v Praze-Ruzyni popraven.
Pejšův mlýn (za nádražím) Na počátku 19. století mlýn vyhořel, takže se nedochovaly prameny o jeho starší historii, ale sedlčanské cechovní zápisy uvádějí v těchto místech hospodařící mlynáře už roku 1576. Tehdy byla vesnička Lhotka součástí panství Červený Hrádek, od roku 1950 je částí města Sedlčan. Mlýn je majetkem Pejšových od roku 1894, na počátku 20. století došlo k jeho rozšiřování a modernizaci (např. v roce 1907 zavedení elektrického osvětlení, o 17 let dříve než ve městě). Roku 1918 byla postavena tzv. vlečka z vlakového nádraží, slepá kolej, na které se u mlýna řadily nákladní vagony. Násep vlečky obložený kamením stojí dodnes. Roku 1948 byl mlýn znárodněn, v roce 1991 navrácen majitelům. Roku 2008 se dočkal zásadní modernizace. Dnes tato společnost produkuje na 40 000 tun mlýnských výrobků ročně.