V Toulkách se vrátíme do blízkosti Blaníků. Prohlédneme si pozapomenuté, ale kdysi významné městečko Načeradec a zajímavou ves Pravonín. Uvidíme mnoho historických památek a projdeme se romantickou krajinou Podblanicka.
Do Načeradce se dopravíme autobusem. Městečko má malebnou polohu, pozoruhodné dějiny a vývoj osídlení. Vznik Načeradce přímo nesouvisel s louňovickým klášterem. K založení došlo již v 1. polovině 12. století. Ves s románským tribunovým kostelem a s ním spojeným feudálním sídlem (tvrzí) patřila zřejmě rodu Načeraticů. Tento rod s růží v erbu je připomínán již v roce 1126. Načeradec se stejně jako Louňovice, později Libouň a Pravonín staly centry osídlování přilehlé oblasti. První písemný doklad pochází z roku 1184, kdy je zmíněn farní kostel. V roce 1252 pak Vítek z Načeradce a z Krumlova z rodu Vítkovců. V roce 1278 jsou připomínáni páni ze Šelmberka. Ve 14. století bylo panství rozděleno na tři části. Jedna část-Podolí, patřila pánům ze Šelmberka (znak kančí hlavy). Druhá pak patřila od první poloviny 13. století do roku 1363 pánům z Vlašimi z rodu Janoviců (znak orlice), poté dalším majitelům. Třetí vlastnili místní vladykové rodu Vítkovců (znak růže). Kde sídlili však není dosud zjištěno. V roce 1352 se poprvé zmiňuje fara. V roce 1365 městečko, přestože Načeradec jím byl nejspíše již na konci 13. století. V polovině 15. století došlo k připojení panství k Vlašimi, znovu se panství osamostatnilo v roce 1546. V roce 1555 se k Načeradci připojila sousední ves Olešná s tvrzí či dvorem. V druhé polovině 16. století nastal za Dvořeckých z Olbramovic rozvoj městečka. Třicetiletou válkou ale velmi utrpělo. V letech 1620 bylo vyloupeno uherským vojskem, 1639 císařskými vojáky a 1645 švédskými žoldáky. Ještě na počátku 18. století byla asi třetina Načeradce pustá a panská sídla nebyla využívána. V roce 1731 se stal majitelem panství František Josef Starhemberg a zasadil se o rozvoj městečka, nechal postavit barokní zámek. Vznikly radnice a měšťanské domy. V Tereziánském katastru jsou doloženy draslárna, koželužna a zrušený vrchnostenský mlýn. Rozvoj pokračoval až do poloviny 19. století, počet obyvatel dosáhl 1500. Zastavil se natrvalo po roce 1866, kdy vypukla prusko-rakouská válka. Do města byl zavlečen mor, následovalo období neúrody. Zřejmě na konci 19. století vznikla cihelna a lihovar, na počátku 20. století jsou zmiňovány pivovar, lihovar, 4 mlýny, 2 cihelny, nemocnice, chudobinec. Historické jádro Načeradce bylo v roce 2003 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Obci v roce 2012 udělen status městyse. Znak zdobí věž s cimbuřím a vytaženou mříží, po jejích stranách zlaté klíče. K nejcennějším památkám patří tzv. Načeradský misál z konce 13. století, dokonce nejstarší dochovaná písemná památka na Benešovsku.
Kostel sv. Petra a Pavla postavený v románském slohu pochází asi z poloviny 12. století. Z té doby pochází hranolová věž se sdruženým okénkem v úrovni 2. patra na východě a zdivo lodi. Z panské tribuny, která byla přístupná portálkem v úrovni patra se dochoval jen zbytek klenebního pole. Apsidu s kněžištěm nahradil na konci 13.století gotický presbytář. V té době došlo k rozšíření lodi jižním směrem. V roce 1359 přistavena k jižní straně presbytáře kaple Bolestné Panny Marie, v roce 1365 kaple Všech svatých. Z té se dochovaly je dvě konzolky v rozích. V roce 1898 došlo ke zvýšení věže a výměně jejích oken. V období baroka se významně změnil interiér. Nejvíce dochovanou částí je presbytář, na jeho jižní stěně sedile (sedátka) s tesaným erbovým štítem, naproti bohatě zdobený gotický sanktuář (výklenek na bohoslužebné nádoby). Významné jsou gotické nástěnné malby odkryté na jižní stěně presbytáře. Na venkovní severní stěně lodi si pak všimneme v 1. polovině 18. století druhotně zazděných původních svorníků kleneb. Ten z odbouraného pole lodi představuje pelikána krmícího mláďata, svorník z klenby bývalé sakristie je ozdobený šelmberským znakem kančí hlavy. Ve věži jsou umístěny dva zvony upevněné srdcem vzhůru. Kostel chránila ve středověku mohutná zeď, vybudována za pánů ze Šelmberka, zbořená koncem 19. století. Nenápadná barokní budova fary (původně i děkanství) leží severovýchodně od kostela. Pochází z roku 1740. Ve 14. století zde ale stály dvě fary, což souviselo s majetkovými poměry městečka.
Špitál (klášterní hospic) je doložen před rokem 1470. Útulek pro nemocné, přestárlé a chudé zde ale stával nejspíše již ve 14. století na místě dnešního čp. 122 U Modré Madony. Není doloženo jeho spojení klášterem premonstrátek z Louňovic, ani znám řád, který ho spravoval. Později se změnil v jeden z největších statků. Budova měla velký barokní štít s výklenkem se soškou Madony. Po necitlivém odstranění barokního štítu v 70. letech 20. století došlo k vyjmutí objektu z památkové ochrany. Zanedbanou stavbu se sice podařilo po roce 2000 zachránit, ale došlo k zásadní přestavbě. Tvrze jsou v Načeradci doloženy dvě. Horní, zmíněná v roce 1250, stála v sousedství kostela. Někteří autoři považují Kamennou zvonici za její pozůstatek. Tato věžovitá gotická stavba přiléhá k radnici. Spodní část z lomového zdiva je pozdně gotická, střední část po odskoku rovněž z lomového zdiva pochází kolem roku 1545, cihelná nástavba se stanovou střechou z přestavby v roce z roku 1818. V 15. století sloužilo její přízemí jako skladiště soli. Na severní straně vidíme obdélníkový otvor, který mohl sloužit jako vstup na hradbu. Kapsy mají dosud zbytky velkých uříznutých trámů, které zřejmě nesly pavlač nebo ochoz. V západní zdi je umístěno obdélníkové okénko s pozdně gotickým dekorem a střílnové okénko. Masivní dubová stolice uvnitř věže nese velký zvon z roku 1512. Na rozích věže vidíme renesanční bosáž. Pravděpodobnější ovšem je, že tvrz stála v blízkosti kostela a zvonice byla zbudována jako součást opevnění. V sousedství tvrze stál totiž podle Tereziánského katastru „Horní dvůr“, který se nalézal v místech současného areálu východně od kostela.
Druhá, tzv. Dolní tvrz, se nacházela ve vsi Podolí v místech dvora v údolí západně od centra Načeradce v dnešním hospodářského areálu. První zmínka pochází až z roku 1660. Po požáru městečka v roce 1661 byla přestavěna na špýchar, panský pivovar zřízen již v polovině 17. století, když měšťané přišli o právo vařit pivo. V roce 1720 je zde zmíněn zámek, v polovině 19. století lihovar, špýchar zbořen v roce 1854, v roce 1865 postaven panský parní mlýn. Uhlí k provozu i pšenice na mletí se dovážely z Prahy, a tak se jeho provoz nevyplácel. Okolo roku 1870 uváděn poplužní dvůr, ovčín a pivovar.
Radnice v severním čele náměstí byla přistavěna ke zvonici v roce 1543. V roce 1740 došlo k její velké barokní přestavbě. Na průčelí vidíme pamětní desku spisovatele Františka Jaromíra Rubeše, který zde žil v letech 1847-1850. V parčíku na náměstí stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1735, na podstavci je erb Deymů ze Stříteže (stříbrná husa na červeném poli na zeleném pahorku). Socha měla původně třístupňový podstavec, dnes překrytý navážkou. Až do počátku 20. století se u sochy nacházela kašna. Památník padlým odhalený v roce 1928, tvořilo původně sousoší lva a postavy francouzského legionáře. Kolem roku 1951 došlo k odstranění postavy vojáka, údajně označené za nevkusnou. Domy v centru jsou převážně klasicistního původu z 1. pol. 19. století, přestavované ve 2. polovině 19. století, vyskytují se však i domy starší, zejména barokní. Mezi mimořádně hodnotné usedlosti dokumentující maloměstskou až venkovskou architekturu patří zejména č.p. 5, 6, 13.
Barokní zámek nechal v roce 1734 postavit František Josef ze Starhembergu. Průčelí dělí hlavní římsa, ve středu je umístěn portál s postranními pilastry. Okna v přízemí zdobí nadokenní prohnuté římsy, okna v patře rámce a opět nadokenní římsy. V roce 1925 získala zámek Družina válečných poškozenců a zřídila zde sirotčinec (dětský domov). V 50. letech 20. století vzniklo státní výchovné zařízení. Vnitřní uspořádání bylo zcela změněno. Zámecká zahrada upravena ve 2. polovině 19. století na anglický park. V letech 1932-1964 v zámku žila a pracovala spisovatelka Hana Klenková, neteř prezidenta Edvarda Beneše.
Židovské osídlení je v Načeradci doloženo od 1. poloviny 16 století, náboženská obec však vznikla až v roce 1850. V roce 1895 se změnila v modlitební spolek a připojila k náboženské obci vlašimské. Spolek zanikl kolem roku 1919. Židovské domy netvořily sídelní okrsek, většina byla soustředěna v dnešní Vlašimské ulici vedoucí z náměstí k jihu. Synagogu ale najdeme v ulici Na Kačině blízko křižovatky s Vožickou ulicí. Prostá klasicistní budova s obytnou částí vznikla kolem roku 1880 na místě staré synagogy zničené požárem v roce 1850. V roce 1929 byla prodána, dnes je využívána jako skladiště. Hřbitov založený ve 3. čtvrtině 17. století leží za městečkem nedaleko, najít lze i náhrobky z doby založení. Dojdeme k němu ulicí Na Kačině. V současné době je obnoven vstup na židovský hřibitov původní vstupní brankou. Dříve neudržovaný hřbitov prochází částečnou revitalizací a vyčištěním od náletových dřevin.
A asi 1 km od synagogy leží u silnice na Daměnice zajímavá drobná sakrální stavba. Jednoduchá zděná kaplička sv. Judy Tadeáše se sedlovou stříškou pochází z 2. poloviny 18. století. Byla upravena v roce 1894, opravena v roce 1998. Křížovou cestu nechal v roce 1738 postavit hrabě Josef ze Starhemberka. Vede z centra směrem na Holý vrch. Tvoří ji 13 zděných hranolových kapliček se stříškou a dvěma výklenky nad sebou. V 90. letech 20. století došlo k rekonstrukci. Cestu lemuje stará třešňová alej. Načeradec leží v území Chráněné krajinné oblasti Blaník, která byla vyhlášena 29. prosince 1981. Je to nejmenší CHKO v České republice s rozlohou 40,31 km². Důvodem vyhlášení je ochrana typické středočeské krajiny.
Po trase cyklostezky se kolem rozlehlého a nevzhledného zemědělského areálu vydáme do Pravonína. O něj se nabízejí krásné pohledy na panorama Blaníků, Načeradec i vzdálenější „Českou Sibiř“, tedy Voticko a Miličínsko.
Založení Pravonína není doloženo. První písemná zmínka pochází až z roku 1352. Ves založil nejspíše Pravona, kterého zmiňuje listina moravského markraběte Přemysla v roce 1239. Odpovídá tomu i datace stavby románské rotundy s panskou tribunou. Historici tak nejčastěji založení vsi kladou do 1. poloviny 13. století. Ves nejspíše získala jméno od tohoto příslušníka nižší šlechty. V období 14. století drobná šlechta chudla, a tak byla zřejmě podobně jako v Libouni, zřízena náprava. Panství se stalo majetkem louňovického kláštera, je doloženo od počátku 15. století až do zničení kláštera husity v roce 1420. Majitelé panství se střídali. V roce 1547 ho koupil Jindřich Kekule ze Stradonic. Nechal postavit renesanční tvrz, dokončenou v roce 1569. To doložil nález nadpražní části portálu s datací a erby zakladatele a jeho manželky Alžběty z Říčan. Jeho syn Václav Kekule se zasloužil o rozvoj panství, zároveň se příkladně choval k poddaným. V roce 1616 je v Pravoníně poprvé zmíněn vrchnostenský pivovar. Ves vyplenilo a vypálilo nejspíše švédští žoldnéři 6.3.1645 po vítězné bitvě u Jankova. Zřejmě na počátku 18. století pak došlo k přestavbě tvrze na zámek. Kolem roku 1730 byla na místě tvrze jednoho ze zničených dvorů postavena první škola. Také v dalších stoletích se majitelé panství velmi často střídali. Znak obce tvoří částí erbu Kekulů ze Stradonic a na Pravoníně. Hříč jsou navzájem spojená pušťadla, což byly nástroje na pouštění žilou používané kdysi v lékařství.
Základem kostela svatého Jana Křtitele je románská rotunda s hranolovou věží. Jejich stavba probíhala současně. Domněnka o pozdější dostavbě věže byla vyvrácena teprve nedávno. Výjimečná je část původního vstupního portálu rotundy, zachovaná ve vchodu do sakristie. Vstup na panskou tribunu byl buď přímo z tvrze nebo byla tvrz umístěna poněkud dále, podobně jako v Libouni. K velkým opravám došlo po roce 1580 za Václava Kekule. Nechal nově zaklenut triumfální oblouk, dozdít zdivo apsidy do výše lodě, zhotovit nový krov a šindelovou střechu. Další z majitelů panství Jan Ignác hrabě Caretto-Millesimo v kostele umístil v roce 1706 rodinný obraz Panny Marie Rušánské, což byla kopie ikony Panny Marie Vladimirské. Obrazu byla přisuzována zázračná moc a v Pravoníně se brzy vyvinul silný mariánský kult. Ikonu nazývali Madona Millesimovská nebo Matička Pravonínská. Konaly se vyhlášené poutě 2.2. (Hromnice) a 8.12. Kolem roku 1730 došlo k barokní přestavbě kostela. Na severní straně byla přistavěna sakristie a nad ní nová panská tribuna, na západní straně kostela zahájena přístavba sínce. V roce 1734 byl však hrabě nucen panství prodat a odvezl i „zázračný“ obraz. Přestože ho nahradila kopie, mariánský kult opadl. V roce 1734 dokončena stavba kůru, až v roce 1793 pak sínec. Vnitřní zařízení pochází z 2. poloviny 18. století a pozdější doby. Novodobé jsou nástěnné malby ze života Krista. Varhany zhotovil v roce 1822 významný pravonínský varhanář Jeroným Wrabec, který stavěl a opravoval i další varhany v okolí i jinde v Čechách.
U kostela bylo v roce 1893 vysazeno 36 lip, většina z nich zůstala dodnes. Dotváří výjimečnou atmosféru celého místa. Nedaleko kostela stojí žulový památník padlým v první světové válce odhalený v roce 1931. V místech před zámkem stávala kašna již počátkem 16. století. Současná kamenná pochází z roku 1928. V roce 1939 byl dobudován rozvod vody po vsi do jednotlivých domů, kašna přestavěna na rezervoár. Při opravě v roce 2009 došlo k nálezu původního kamenného obložení a následně k obnovení kašny. Západně pod kostelem stála budova staré fary, zmíněná v roce 1352. Po roce 1624, kdy ji opustil poslední utrakvistický farář, byla opuštěna. V roce 1709 přivedl hrabě Jan Ignác Caretto Millesimo do Pravonína nového faráře. Daroval mu bývalý Kosovský dvůr a nechal postavit novou faru s hospodářským zázemím. Po roce 1949 zůstala fara neobsazena, budova upravena na byty a zázemí administrátora farnosti. Hospodářskou část využívalo místní JZD, které ji později přestavělo na chov vepřů. Dnes prázdná budova postupně chátrá. Lze jen doufat, že ji získá nový majitel a najde pro ni využití. Sousední budova mateřské školky sloužila původně jako škola. Dřevěnou stavbu nahradila v roce 1821 kamenná. K rozšíření původně jednotřídní na dvoutřídní došlo v roce 1884, k přístavbě patra v roce 1887.
Další architektonicky cennou stavbou je zámek. Jeho východní křídlo tvoří původní Kekulova renesanční tvrz. Do návsi směřuje dlouhé reprezentativní průčelí. Při barokní přestavbě vznikla jednotně řešená fasáda, která v podstatě dala tvář dnešní podobě zámku. Průčelí má v přízemí s pás bosáže, uprostřed a po stranách ho člení ploché výběžky s pilastry, sloupy s patkou a zdobnou hlavicí. Fasáda vrcholí bohatě profilovanou římsou. Středem průčelí prochází průjezd s bránou. Nad středním výstupkem průčelí s předstupujícím litinovým balkónem je štít, završený vikýřovým nástavcem s plechovým ciferníkem hodin. Štítu zdobily dvě barokní pískovcové sochy a vikýř mohutná váza. Sochy a hodinový jsou v péči restaurátorů. Díky opadání mladších omítek vidíme zbytky sgrafitové výzdoby a mnoho dalších historických prvků z různých období. Prostory zámku byly po roce 1990 postupně opuštěny. Kvůli zanedbávané údržbě do budovy zatékalo, došlo ke zřícení části zdiva a narušení statiky. Doslova v poslední chvíli, až v roce 2020 byla zahájena záchrana zámku. Došlo k dočasnému zastřešení, statickému zajištění, dozdění zřícených částí budovy. Spolu s areálem kostela se jedná o nejvýznamnější architektonickou památku obce, což dokazuje řada rozlišitelných přestaveb. Dokládají proměny sídla od renesance přes baroko po přelom 19. a 20. století. Dochází k restaurování mnoha původních stavebních a uměleckých prvků zámku. Velkorysý projekt má navrátit mimořádně hodnotné památce původní podobu i poslání, nejen soukromé, ale i společenské využití. Chce navázat na kulturního ducha tohoto místa a kraje pro místní i příchozí.
Zámecký park bohužel v podstatě zanikl. Velkou část pohltil nevzhledný areál zemědělského družstva, zbytek byl zničen neudržováním.
Střed vesnice tvoří dlouhá náves s udržovanou kaštanovou alejí. Na křižovatce cest uprostřed návsi byla v roce 2019 umístěna poněkud proporčně nevyvážená dřevěná socha rytíře Václava Kekuleho ze Stradonic a na Pravoníně. Snad by se tento osvícený majitel panství nad svou podobou srdečně zasmál. V ulici ke Křížovu stojí bývalá synagoga. Jedná se o budovu z 19. století, využívanou po jejím prodeji v roce 1923 na dílnu či sklad. Nyní značně zchátraná budova má dosud zachovanou původní dispozici. Modlitební sál se zbytky výzdoby stěn, byt rabína a třídu židovské školy, černou kuchyni. Je zvláštní, že se této památce zatím nikdo nevěnoval a nezbývá než doufat, že bude zachráněna, obnovena a najde důstojné využití. Židovští obyvatelé Pravonína jsou doloženi od začátku 18. století. Místní židovský hřbitov, který sloužil i pro okolní obce, byl založen v letech 1735 až 1737. Leží se za na sever od vsí za zemědělským areálem. Lze ho najít nejlépe podle mapy. Do dnešní doby se zachovalo několik desítek náhrobků a jejich torz, z obřadní budovy jen zbytky zdí, ohradní zeď je také pobořena. Domek poblíž stojí na místě hospodářské usedlosti, postavené na místě panské sušárny.
Místní křížová cesta vedla při cestě ze vsi na Malovidy a pak pokračovala na nedaleké návrší s poutním místem Kalvárie. Měla podobu kamenných sloupků s horní kapličkou, ve které byla mělká nika pro pašijový obrázek. Nejprve bylo deset, později čtrnáct zastavení, dochovaly se dva sloupky při výjezdu ze vsi. Na mapě II. Vojenského mapování jsou zastavení zakreslena. Na vrchu zvaném Kalvárie stály tři kovové kříže na kamenných soklech. Z nich se na místě dochovala dvě torza, třetí zrekonstruovaný kříž byl přenesen do obce Tisek jihovýchodně od Pravonína. Poblíž Kalvárie stojí výklenková kaplička se sochou svatého Jana Nepomuckého, postavena v 1. polovině 18.století. Údajně byli v těchto místech pochovány ostatky obyvatel a vojáků, kteří přišli o život při vydrancování vesnice švédským vojskem v roce 1645.
Za obhlídku stojí i novodobá stavba. V roce 2021 dokončila firma Thermogas Profibau architektonicky i provedením výjimečně kvalitní budovu u místního fotbalového hřiště. Podařilo se prosadit změnu projektu tribuny a zázemí fotbalového klubu na budovu s mnohem širším společenským využitím. Stavba v sobě propojuje prvky skla, dřeva a betonu. Nelze přehlédnout její citlivé zasazení do panoramatu Blaníků.
Z Pravonína se pak vypravíme polní cestou na západ směrem k Blaníkům. Až ke křížku na kraji obce půjdeme cestou, kterou jsme do vsi vešli, pak se vydáme vpravo. Asi po 1,5 km přijdeme k romantické stavbě Kubánkova mlýna na Volaveckém potoce. Mlýn vznikl v roce 1791 na místě zvaném Kubánky, též horní Volavka. Jméno Kubánkův mlýn tedy pochází od názvu místa, Kubánkovi zde nemleli. Mlýn byl vrchnostenský a o jednom složení. V roce 1930 je doloženo kolo na svrchní vodu, poté turbína Bánki. Dnes slouží k rekreaci. Dále pokračujeme po hranici CHKO Blaník kolem polosamoty Volavka. Od kříže nad Volavkou scházíme starým úvozem až k dolní části osada Volavka a silnici spojující Křížov a Načeradec. Po silnici pokračujeme doleva asi 2 km až do Načeradce. Cestou míjíme zrekonstruovaný velký Klokočkův mlýn, nazývaný také Adamův nebo Hlinský, podle předchozích mlynářů. Poddanský mlýn údajně ze 16. století na potoce Brodec byl zrušen v roce 1948. Po opravách a úpravách slouží jako rodinný hotel. Do roku 1937 zde údajně pracovalo druhé největší kolo v Čechách o průměru 11 m na horní vodu. Po roce 1930 došlo k instalaci Francisovy turbíny. Nové kolo vyrobené bez použití hřebíků či šroubů původní sekernickou metodou, osazené v roce 2012, má průměr 4,2 m.
A v Načeradci dnešní procházku také zakončíme. Trasa měří asi 14 km, vede převážně po zpevněných polních cestách a není příliš náročná.
A v Načeradci dnešní procházku také zakončíme. Trasa měří asi 14 km, vede převážně po zpevněných polních cestách a není příliš náročná.
Procházková, Eva: Pravonín. Obec Pravonín, 2010
Procházková Eva: Načeradec. Dějiny městečka a okolních obcí. Obec Načeradec, 2006
www.naceradec.cz
www.pravonin.cz
www.pamatkovykatalog.cz
www.vodnimlyny.cz
Jan Kypta, Robert Šimůnek, Jan Veselý, Zdeněk Neustupný.
Farní kostel sv. Petra a Pavla v Načeradci ve 12.–14. století – Architektura jako odraz sociálních proměn. Průzkumy památek 2/2012, ročník 19, str. 53–94
Zajímavé odkazy:
Vydrancováním Pravonína švédským vojskem určitě utrpěla i tvrz a ještě v polovině 17. století je statek zmiňován jako zpustlý a zadlužený. Snad ještě na konci 17. století nebo počátkem 18.století došlo k opravě či přestavbě tvrze na zámek. Nejspíše za Jana Ignáce hraběte Caretto-Millesimo v letech 1706 až 1733 byl zámek výrazně přestavěn. Úpravy a sochařská výzdoba proběhly kolem roku 1765 za účasti pražských umělců díky dalšímu majiteli, Janu Václavu Vejvodovi ze Štromberka.. K úpravám došlo i po roce 1818, kdy zámek získal Jan Pachta z Rájova. Zajímavostí je, že zde v roce 1832 hostil mladého skladatele Richarda Wagnera. Zámek byl v této době patrovou trojkřídlovou budovou s klasicistním průčelím, ozdobeným rokokovými sochami. Nad vstupním portálem byl dále přistavěn balkón podepřený litinovými sloupy. Po roce 1948 proběhly na zámku stavební úpravy, které jej negativně poznamenaly. Některé velké místnosti byly rozděleny příčkami, některá okna a dveře zazděny. Sídlily zde místní národní výbor, veřejná bezpečnost, pošta, klubovna SSM, v 1. patře byly umístěny kanceláře JZD. V roce 1982 se JZD odstěhovalo do nového Společenského domu, kam se v roce 1990 přestěhoval také MNV. Prostory zámku byly postupně opouštěny, poslední zavřela pošta. Kvůli zanedbávané údržbě do budovy zatékalo, byla narušena její statika.
Restituenti zámek získali zpět po roce 1990 a prodali opernímu pěvci Dr. Karlu Štěpánkovi, který byl příbuzný rodině herců Štěpánkových. Karel Štěpánek začal s opravou zámku a chtěl zde zřídit muzeum hudebních skladatelů a koncertní síně. Bohužel se mu záměr nepovedlo uskutečnit pro vysoký věk. Zámek byl pak prodán italské firmě. Projekt jeho oprav a poté využití ke kulturním účelům však nebyl ani zahájen. Zámek dále chátral a od srpna 2015 byl znovu na prodej, teprve na přelomu let 2019 a 2020 získal zámek nového majitele. Koupila jej kladenská firma Thermogas Profibau s.r.o. Konečně byla v roce 2020 zahájena oprava zámku, nedávno sejmuty sochy a věžní hodiny. Spolu s areálem kostela se jedná o nejvýznamnější architektonickou památku obce, což podtrhuje řada rozlišitelných přestaveb, které ukazují proměny sídla od renesance přes baroko po přelom 19. a 20. století. Dochovalo se velké množství hodnotných architektonických prvků. Nový majitel pan Tomáš Fürst zřejmě v poslední chvíli zachránil tuto výjimečnou památku. V současné době probíhá citlivá rekonstrukce. Došlo ke statickému zajištění budovy, dochází k restaurování mnoha původních stavebních a uměleckých prvků zámku. Jeho velkorysý projekt má navrátit této mimořádně hodnotné památce nejen její původní podobu, ale také poslání. Nejen soukromé, ale i společenské využití. Chce navázat na kulturního ducha tohoto místa a kraje pro místní i příchozí.
Všichni pravonínští židé zahynuli v koncentračních táborech. Mezi pohřbené patří vzdálený příbuzný hudebního skladatele Gustava Mahlera. Náhrobek na pravonínském hřbitově patří Josefu Mahlerovi (1845–1894), rod pocházel z nedaleké Chmelné. Dále je zmíněno, že odsud pocházejí předkové nedoceněného pražského spisovatele a novináře Františka R. Krause.