V Toulkách se vrátíme do krajiny pod Blaníky. Prohlédneme si poněkud pozapomenuté, ale kdysi významné městečko Načeradec a zajímavou vesnici Pravonín s dosud neodhalenými nejstaršími dějinami. Projdeme se romantickou krajinou Podblanicka.
Do Načeradce se dopravíme autobusem. Městečko má malebnou polohu a panorama, pozoruhodné jsou i jeho středověké dějiny a vývoj osídlení. Dosud však nejsou dostatečně probádány. Vznik Načeradce přímo nesouvisel s louňovickým klášterem. Byl založen již v 1. polovině 12. století jako raně středověké centrum s románským tribunovým kostelem a s ním spojeným feudálním sídlem (tvrzí) zřejmě rodu Načeraticů. Tento rod s růží v erbu je připomínán již v roce 1126. Načeradec se stejně jako Louňovice, Libouň a Pravonín staly centry osídlování přilehlé oblasti. První písemná zmínka pochází z roku 1184, kdy je doložen farní kostel. V roce 1252 je zmíněn Vítek z Načeradce a z Krumlova z rodu Vítkovců. V roce 1278 jsou připomínáni páni ze Šelmberka. Ve 14. století bylo panství rozděleno na tři části. Jedna část-Podolí patřila pánům ze Šelmberka (znak kančí hlavy). Druhá pánům z Vlašimi-od první poloviny 13. století do roku 1363 z rodu Janoviců (znak orlice), poté jejím dalším majitelům. Třetí vlastnili místní vladykové rodu Vítkovců (znak růže). Kde sídlili, není dosud zjištěno. V roce 1352 je poprvé zmíněna fara, v roce 1365 městečko, přestože jím Načeradec byl nejspíše již na konci 13. století. Během husitských válek bylo velmi poškozeno. V polovině 15. století bylo po odkupu a spojení dílů připojeno načeradské panství k Vlašimi, znovu se osamostatnilo roku 1546. V roce 1555 byla k Načeradci připojena sousední ves Olešná, v které byly také zmiňovány tvrz či dvůr. V druhé polovině 16. století za Dvořeckých z Olbramovic nastal rozvoj městečka. Byla zde zastoupena všechna řemesla, zmiňován špitál. Třicetiletou válkou opět velmi utrpělo. V letech 1620 bylo vyloupeno uherským vojskem, 1639 císařskými vojáky a 1645 švédskými žoldáky. Ještě na počátku 18. století byla asi třetina Načeradce pustá a panská sídla nebyla využívána. V roce 1731 se stal majitelem panství František Josef Starhemberg a zasadil se o rozvoj městečka, byl postaven nový barokní zámek, radnice, měšťanské domy. V Tereziánském katastru jsou doloženy draslárna, koželužna a zrušený vrchnostenský mlýn. Rozvoj pokračoval až do poloviny 19. století, počet obyvatel dosáhl 1500. Zastavil se natrvalo po roce 1866, kdy vypukla prusko-rakouská válka. Do města byl zavlečen mor, následovalo období neúrody. Zřejmě na konci 19. století vznikla cihelna a lihovar, na počátku 20. století jsou zmiňovány pivovar, lihovar, 4 mlýny, 2 cihelny, nemocnice, chudobinec.
Historické jádro Načeradce bylo v roce 2003 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Obci byl ke dni 17. října 2012 udělen status městyse. Ve znaku městečka je věž s cimbuřím a vytaženou mříží, po jejích stranách zlaté klíče. Velkou vzácností je tzv. Načeradský misál z konce 13. století s cennou knižní malbou, nejstarší dochovaná písemná památka na Benešovsku. Kostel sv. Petra a Pavla je původně románský z období kolem poloviny 12. století. Z nejstaršího období se dochovala hranolová věž se zachovalým východním sdruženým okénkem v úrovni 2. patra a zdivo lodi. Zděná tribuna v celé šíři věže, ze které se dochoval jen zbytek klenebního pole, byla přístupná portálkem v úrovni patra. Více se z románské etapy nedochovalo. Je pravděpodobné, že původní loď byla zakončena apsidou. Gotický presbytář byl zřejmě přistavěn v roce 1278 nebo po požáru v roce 1287, v té době došlo i k rozšíření lodi jižním směrem. K jižní straně presbytáře byla v roce 1359 přistavěna kaple Bolestné Panny Marie. V roce 1365 byla vybudována kaple Všech svatých, která se však až na dvě konzolky v rozích nezachovala. K další přestavbě došlo v roce 1734, v roce 1898 pak byla zvýšena věž a vyměněna její okna. V interiéru došlo v období baroka k mnoha úpravám. Nejvíce dochovanou částí je presbytář. Na jeho jižní stěně jsou umístěna sedile (sedátka) s tesaným erbovým štítem, naproti bohatě zdobený gotický sanktuář (výklenek na bohoslužebné nádoby). Významná je i část nástěnné malby odkryté v letech 2008–2009 na jižní stěně presbytáře. Jde o pás maleb složených ze dvou scén. Lépe dochovaná vpravo zachycuje výjev se stojící světskou postavou a pět adorujících postav se spřaženýma rukama. Na venkovní severní stěně lodi si povšimneme v 1. polovině 18. století druhotně zazděných plastik (reliéfů) původních svorníků kleneb. Svorník z odbouraného pole lodi představuje pelikána krmícího mláďata, svorník z klenby bývalé sakristie je ozdobený šelmberským znakem kančí hlavy. Ve věži jsou umístěny dva zvony upevněné srdcem vzhůru. Kostel byl ve středověku opevněn mohutnou zdí, zbořenou až koncem 19. století. Měla sloužit hlavně jako obrana proti Braniborům. Opevnění bylo vybudováno za pánů ze Šelmberka. Nenápadná budova fary (původně i děkanství) ležící severovýchodně od kostela je barokní, pochází z roku 1740. Již ve 14. století zde ale stály dvě fary, což souviselo se zmíněnými složitými majetkovými poměry městečka.
Špitál (klášterní hospic) je doložen před rokem 1470, znovu je zmiňován v roce 1543. Soudí se, že zde stával již ve 14. století. Je označením pro středověké i pozdější novověké útulky pro nemocné, přestárlé a chudé. Sídlil na místě dnešního čp. 122 U Modré Madony. Není doloženo jeho spojení klášterem premonstrátek z Louňovic, není ani známo, jakým řádem byl spravován. Během dalších staletí se postupně proměnil na jeden z největších statků. Byl financován hlavně z výnosů gruntů, které dostal darem. Budova měla velký barokní štít s výklenkem se soškou Madony. Po necitlivém odstranění barokního štítu byl v 70. letech 20. století byla vyjmuta z památkové ochrany. Zdevastovaný objekt byl po roce 2000 zachráněn, ale přestavěn. Tvrze jsou doloženy dvě. Horní stála v sousedství kostela, je zmíněna v roce 1250. Některými autory je za její zbytek považována spodní část nynější zvonice. Tato věžovitá gotická stavba přiléhá k radnici. Někteří autoři ji považují za součást opevnění kostela na místě bývalé tvrze. Tato domněnka by znamenala, že tvrz ležela směrem ke zvonici a radnici. Spodní část věže z kamenného lomového zdiva je pozdně gotická, střední část po odskoku rovněž z lomového zdiva pochází kolem roku 1545, cihelná nástavba se stanovou střechou z přestavby v roce z roku 1818. V 15. století sloužilo přízemí bašty jako skladiště soli. Na severní straně vidíme obdélníkový otvor, který mohl sloužit jako vstup na hradbu, a otvory se zbytky velkých uříznutých trámů. Ty zřejmě nesly pavlač nebo ochoz. V západní zdi je umístěno obdélníkové okénko s pozdně gotickým dekorem a střílnové okénko. Masivní dubová stolice uvnitř věže nese velký zvon z roku 1512. Na rozích věže vidíme renesanční bosáž. Pravděpodobnější ovšem je, že tvrz stála v blízkosti kostela a zvonice byla zbudována jako součást opevnění. V sousedství tvrze stál totiž podle Tereziánského katastru „Horní dvůr“, který se nalézal v místech současného areálu východně od kostela. Druhá tzv. Dolní tvrz se nacházela ve vsi Podolí, v místech dolního dvora západně od centra v areálu hospodářského objektu. Je zmiňována až v roce 1660. Po požáru městečka v roce 1661 byla přestavěna na špýchar. Panský pivovar byl zde zřízen již v polovině 17. století, kdy ztratili měšťané právo vařit pivo. V roce 1720 je zde uveden zámek. Lihovar je zmiňován v polovině 19. století, špýchar byl zbořen v roce 1854. V roce 1865 byl postaven panský parní mlýn, jehož provoz byl však ztrátový. Uhlí k provozu i pšenice na mletí se totiž dovážely z Prahy. Okolo roku 1870 zde byl poplužní dvůr, ovčín a pivovar.
Radnice v severním čele náměstí byla přistavěna ke zvonici v roce 1543. V roce 1740 došlo k její velké barokní přestavbě. Na průčelí je pamětní deska spisovatele Františka Jaromíra Rubeše, který zde žil v letech 1847-1850. Na mansardové střeše jsou nad průčelím umístěny hodiny. V parčíku na náměstí stojí socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1735, na podstavci je erb Deymů ze Stříteže (stříbrná husa na červeném poli na zeleném pahorku). Socha měla původně třístupňový podstavec, který je dnes překryt navážkou. Až do počátku 20. století se u ní nacházela kašna. Domy v Načeradci jsou převážně klasicistního původu z 1. pol. 19. století, přestavované ve 2. polovině 19. století, vyskytují se však i domy starší, zejména barokní. Venkovská usedlost čp.13 obytný dům s vjezdovou bránou, hospodářským stavením, stodolou, výrazný výstupek. Pochází ze závěru 18. až 1. pol. 19. století, úpravy byly provedeny ve 2. polovině 19. století. Na jižní části náměstí je usedlost čp.5 s obytným stavením s navazující hospodářskou částí, bránou s brankou, stodolou. Význam domu zvyšuje řada autentických rysů (např. plastické členění průčelí, mansardová střecha), zřejmě z konce 18. století. Podstatným způsobem dotváří architektonický ráz jižní části náměstí. Usedlost čp.6 s obytným stavením s navazující kolnou, vjezdovou bránu a stodolou. Hlavní průčelí s plastickým členěním a ozdobným štítem spolu s bránou se segmentovým záklenkem se uplatňují v jižní frontě náměstí. Původ patrně z 1. pol. 19. století. Jedná se o mimořádně hodnotné domy reprezentující maloměstskou až venkovskou architekturu.
Barokní zámek byl postaven Františkem Josefem ze Starhembergu v roce 1734. Průčelí je děleno hlavní římsou, ve středu průčelí zámku je umístěn portál s postranními pilastry, nad okny v přízemí prohnuté římsy, v patře okna v rámcích s nadokenními římsami. V roce 1925 ho získala Družina válečných poškozenců a zřídila zde sirotčinec (dětský domov). V 50. letech 20. století státní výchovné zařízení. Zámecká zahrada byla na anglický park upravena až ve 2. polovině 19. století. Zajímavostí je, že letech 1932-1964 v zámku žila a pracovala spisovatelka Hana Klenková, neteř prezidenta Edvarda Beneše. Památník padlým byl na náměstí odhalen v roce 1928. Původně šlo o sousoší lva a postavy francouzského legionáře. Kolem roku 1951 byla postava vojáka označena za nevkusnou a odstraněna. Židovské osídlení je doloženo od 1. poloviny 16 století, náboženská obec však vznikla až v roce 1850, v roce 1895 byla změněna v modlitební spolek a připojena k náboženské obci vlašimské. Spolek zanikl kolem roku 1919. Židovské domy netvořily sídelní okrsek, většina byla soustředěna v dnešní Vlašimské ulici vedoucí z náměstí k jihu. Synagoga stojí ale v ulici Na Kačině hned u křižovatky s Vožickou ulicí. Prostá klasicistní budova s obytnou částí byla postavena kolem roku 1880 na místě staré synagogy neznámého stáří a vzhledu zničené požárem v roce 1850. V roce 1829 byla prodána a dodnes využívána jako skladiště. Hřbitov byl založen ve 3. čtvrtině 17. století za městečkem nedaleko synagogy, najít lze i náhrobky z doby založení. Dojdeme k němu ulicí Na Kačině. V současnosti je obklopen soukromými pozemky, vstupní vrata na severovýchodní straně směřují do soukromé zahrady a nelze tedy jimi volně projít, ohradní zeď je však místy narušena. Lze k němu projít za posledním domem po kraji louky. Bohužel v době naší návštěvy nebyl ještě vysekán, náhrobky nebyly ve vysoké trávě téměř vidět. Asi 600 metrů od rybníčku Kačín stojí při cestě na Louňovice zděná kaplička zasvěcená Panně Marii. Kaple pochází patrně z doby kolem poloviny 18. století. Má zaoblená nároží rámovaná pilastry. Vnitřek je zaklenutý valenou klenbou s párem pětibokých výsečí. Kaple stojí necelý 1 km západně od města. Naproti vchodu je nika. Asi 1 km od synagogy leží u silnice na Daměnice další zajímavá drobná sakrální stavba v krajině, jednoduchá zděná kaplička sv. Judy Tadeáše se sedlovou stříškou z 2. poloviny 18. století. Byla upravena v roce 1894 a opravena v roce 1998. Pozdně barokní křížová cesta vede jihovýchodním směrem cca 1,6 km na Holý vrch. Nechal ji v roce 1738 postavit hrabě Josef ze Starhemberka. Tvoří ji 13 zděných hranolových kapliček se stříškou a dvěma výklenky nad sebou. V 90. letech 20. století byla zrekonstruována. Cesta je lemována starou třešňovou alejí a tvoří malebný prvek v krajině. Městečko leží v území Chráněné krajinné oblasti Blaník, která byla vyhlášena 29. prosince 1981. Je to nejmenší CHKO v České republice s rozlohou 40,31 km². Důvodem vyhlášení je ochrana typické středočeské krajiny. Po trase cyklostezky se kolem rozlehlého a nevzhledného zemědělského areálu vydáme do Pravonína. Z jeho blízkosti se nabízejí krásné pohledy na panorama Blaníků, Načeradec i vzdálenější „Českou Sibiř“, tedy Voticko a Miličínsko.
Založení Pravonína není dosud dostatečně objasněno. První písemné zmínky pocházejí až z roku 1352. Historici nejčastěji datují založení vsi do 1. poloviny 13. století. V tomto období zde byla postavena románská rotunda. Ves získala jméno nejpravděpodobněji od příslušníka nižší šlechty Pravony. Ten je zmiňován v listině moravského markraběte Přemysla v roce 1239. I v další v této listině zmíněni Ratmír (Ratměřice) a Slavata (Slavětín) jsou nejspíše zakladateli nedalekých sídel. Po jeho smrti nejspíše přesídlil do Čech a získal zdejší pozemky a založit ves. Místo původního panského sídla nebylo dosud spolehlivě určeno. V obodbí 14. století drobná šlechta chudla, podobně jako v nedaleké Libouni, byla v Pravoníně nejspíše zřízena náprava a panství se stalo majetkem louňovického kláštera. To je doloženo od počátku 15. století až do zničení kláštera husity v roce 1420. Poté se na pravonínském panství střídala řada majitelů. K významnějším majitelům patřili Trčkové z Lípy. Od Trčků koupil Pravonín v roce 1547 Jindřich Kekulé ze Stradonic. Nechal si zde postavit své sídlo, renesanční tvrz dokončenou v roce 1569. To dokazuje nález nadpražní části portálu s datací a erby zakladatele a jeho manželky Alžběty z Říčan. Jeho syn Václav Kekulé se zasloužil o rozvoj panství, zároveň se příkladně choval k poddaným. V roce 1616 je v Pravoníně poprvé zmíněn vrchnostenský pivovar. Švédské vojsko táhnoucí k Jankovu zpustošilo Pravonín 24. 2. 1645. Zadlužené panství často měnilo majitele, až na konci 17. století došlo k přestavbě tvrze na zámek. Kolem roku 1730 byka zřejmě na místě tvrze nebo starého poplužního dvora postavena první škola. Také v dalších stoletích se majitelé panství velmi často střídali. Jako kulturní památky jsou vyhlášeny kostel a zámek. Znak obce je inspirován částí erbu Kekulů ze Stradonic a na Pravoníně. Hříč jsou navzájem spojená pušťadla, což byly nástroje na pouštění žilou používané kdysi v lékařství.
Základem kostela svatého Jana Křtitele je románská rotunda s hranolovou věží. Jejich stavba probíhala současně. Dlouho tradovaná domněnka o pozdější dostavbě věže byla vyvrácena teprve nedávno. Dokazuje to například i pravidelné řádkování kvádříků, barevné odlišené jednotlivých vrstev řádků zdiva a úzká okna umístěná v podvěží již v době stavby. Výjimečná je část původního vstupního portálu rotundy, zachovaná ve vchodu do sakristie. Panská tribuna patří k dalším dokladům vlastnictví příslušníhem šlechty. Vstup na ní byl buď přímo z tvrze nebo byla tvrz umístěna poněkud dále, podobně jako v nedaleké Libouni. K větším úpravám došlo po roce 1580, Václav Kekulé dal kostel postupně opravit. Nově zklenout triumfální oblouk, dozdít zdivo apsidy do výše lodě, zhotovit šindelovou střechu. Další z majitelů panství Jan Ignác hrabě Caretto-Millesimo nechal v roce 1706 umístit v kostele rodinný obraz Panny Marie Rušánské, což byla kopie ikony Panny Marie Vladimirské. Obrazu byla přisuzována zázračná moc a v Pravoníně se tak brzy vyvinul silný mariánský kult. Byl nazýván Madona Millesimovská nebo Matička Pravonínská. Konaly se vyhlášené poutě 2.2. (Hromnice) a 8.12. Kolem roku 1730 došlo k barokní přestavbě kostela. Na západní straně kostela vznikla přístavba sínce. Na severní straně byla přistavěna sakristie a nad ní panská tribuna. V roce 1734 byl však hrabě nucen panství prodat a odvezl i „zázračný“ obraz. Přestože byl hned nahrazen kopií, mariánský kult opadl. Za nových majitelů byla roce 1734 dokončena stavba kůru, který je nesen dvěma osmihrannými sloupy. Sínec byl dokončen v roce 1793. Vnitřní zařízení je z 2. poloviny 18. století (oltář, kazatelna)) a novější. Kazatelna, která byla provedena ve stejném stylu jako oltář a zábradlí před oltářem, byla bohužel v roce 1970 odstraněna. Novodobé jsou nástěnné malby ze života Krista. Varhany zhotovil v roce 1822 významný pravonínský varhanář Jeroným Wrabec, který stavěl a opravoval i další varhany v okolí i jinde v Čechách.
V roce 1840 byl na východní straně kostela za oltářem proražen vchod a přistavěna nová sakristie. Došlo i k ubourání kostnice umístěné na jižní straně kostela. Kosti byly slavnostně pochovány, kámen z kostnice použit na opravu a rozšíření hřbitovní zdi. U kostela bylo v roce 1893 vysazeno 36 lip, většina z nich se dochovala dodnes a dotváří výjimečnou atmosféru celého místa. Nedaleko kostela stojí žulový památník padlým, který založil Osvětový spolek pro povznesení obce Pravonín. Jako základní kapitál na stavbu byl použit výtěžek z první hospodářské výstavy, kterou spolek pořádal. Spolek se spojil s kroužkem rodáků Pravonína v Praze, který se připojil k postavení pomníku a začaly se k tomuto účelu konat společné přípravy a veřejné sbírky. Dne 26. 8. 1930 byl položen základní kámen pomníku 26 padlým a zemřelým ve světové válce 1914-1918. Základní kámen je žulový a byl dovezen 27. července 1930 z Blaníku členy Osvětového spolku, do kamene byl vložen pergamenový pamětní list. V místech před kostelem a zámkem stávala kašna již počátkem 16. století, voda do ní tehdy vedla dřevěným dubovým vodovodem, který byl pravděpodobně vybudován za Václava Kekuleho (1595-1616) z kopce od Bukové. V roce 1905 byla v dolejší části obce postavena druhá kašna z betonu a obě kašny propojeny. Nová kamenná kašna před zámkem pochází z roku 1928. V roce 1939 byl dobudován rozvod vody po vsi do jednotlivých domů a tato kašna přestavěna na rezervoár. Při opravě v roce 2009 byla kašna z roku 1928 znovuobjevena a vrácena do původní podoby. Západně pod kostelem stála budova staré fary, dřevěná budova na kamenné podezdívce zminěná v roce 1350. Po roce 1624, kdy ji opustil poslední utrakvistický farář, byla až do roku 1709 opuštěna a zcela zchátrala. V roce 1709 přivedl hrabě Jan Ignác Caretto Millesimo do Pravonína vlastního faráře a daroval mu bývalý Kosovský dvůr. Nechal zde postavit novou faru s hospodářským zázemím. Samostatná fara zde byla opět zřízena v roce 1711. Po smrti faráře Františka Vacka v roce 1949 zůstala fara neobsazena. Byla využita na byty a malé zázemí pro administrátora. Hospodářská část byla využívána místním JZD, později přestavěna na chov vepřů. Po roce 1989 již není využívána a chátrá. V dubnu 2015 hospodářská část vyhořela. Lze jen doufat, že ji získá nový majitel, který pro ni najde využití. Sousední budova mateřské školky byla původně školou. Kamenná stavba byla dokončena v roce 1821. Původní jednotřídní škola byla po roce 1884 rozšířena na dvoutřídní a v roce 1887 přistavěno další patro.
Zámek má půdorys písmene E. Nejstarší částí je východní křídlo, které tvořila původní Kekulova renesanční tvrz. Do návsi je obrácena dlouhým jižním kdysi reprezentativním průčelím. Díky opadávání mladších omítek vidíme zbytky sgrafitové výzdoby. Při barokní přestavbě byla nová část sjednocena se starou tvrzí jednotně řešenou fasádou, která v podstatě dala tvář dnešní podobě zámku. Hlavní jižní průčelí, pokryté v přízemí pásovou bosáží, je uprostřed a po stranách rozčleněno plochými výběžky s pilastry (zdobné sloupy s patkou a hlavicí). Středem průčelí prochází průjezd s bránou. Ostatní fasády jsou řešeny podstatně jednodušeji. Reprezentativní průčelí vrcholí bohatě profilovanou římsou. Nad středním výstupkem je štít, završený vikýřovým nástavcem s plechovým ciferníkem hodin. Na štítu byly osazeny dvě pískovcové sochy, vikýř vrcholí vázou. Zámecký park zanikl. Velkou část pohltil nevzhledný areál zemědělského družstva, zbytek byl zničen neudržováním.
Vydrancováním Pravonína švédským vojskem určitě utrpěla i tvrz. Ještě v polovině 17. století je statek zmiňován jako zpustlý a zadlužený. Ke konci 17. století došlo k opravě či přestavbě tvrze na zámek. Nejspíše za Jana Ignáce hraběte Caretto-Millesimo v letech 1706 až 1733 byl zámek výrazně přestavěn. Úpravy a sochařská výzdoba proběhly kolem roku 1765 za účasti pražských umělců díky dalšímu majiteli, Janu Václavu Vejvodovi ze Štromberka, který byl pražským purkmistrem. K úpravám došlo ještě po roce 1818, kdy zámek získal Jan Pachta z Rájova. Zajímavostí je, že zde v roce 1832 hostil mladého skladatele Richarda Wagnera. Zámek byl v této době patrovou trojkřídlovou budovou s klasicistním průčelím, ozdobeným rokokovými sochami. Nad vstupním portálem byl dále přistavěn balkón podepřený litinovými sloupy. Po roce 1948 proběhly na zámku stavební úpravy, které jej negativně poznamenaly. Některé velké místnosti byly rozděleny příčkami, některá okna a dveře zazděny. Sídlily zde místní národní výbor, veřejná bezpečnost, pošta, klubovna SSM, v 1. patře byly umístěny kanceláře JZD. V roce 1982 se JZD odstěhovalo do nového Společenského domu, kam se v roce 1990 přestěhoval také MNV. Prostory zámku byly postupně opouštěny, poslední zavřela pošta. Kvůli zanedbávané údržbě do budovy zatékalo, byla narušena její statika. Restituenti zámek získali zpět po roce 1990 a prodali opernímu pěvci Dr. Karlu Štěpánkovi, který byl příbuzný rodině herců Štěpánkových. Karel Štěpánek začal s opravou zámku a chtěl zde zřídit muzeum hudebních skladatelů a koncertní síně. Bohužel se mu záměr nepovedlo uskutečnit pro vysoký věk. Zámek byl pak prodán italské firmě. Projekt jeho oprav a poté využití ke kulturním účelům však nebyl ani zahájen. Zámek dále chátral a od srpna 2015 byl znovu na prodej, teprve na přelomu let 2019 a 2020 získal zámek nového majitele. Koupila jej kladenská firma Thermogas Profibau s.r.o. Konečně byla v roce 2020 zahájena oprava zámku, nedávno sejmuty sochy a věžní hodiny. Spolu s areálem kostela se jedná o nejvýznamnější architektonickou památku obce, což podtrhuje řada rozlišitelných přestaveb, které ukazují proměny sídla od renesance přes baroko po přelom 19. a 20. století. Dochovalo se velké množství hodnotných architektonických prvků. Nový majitel pan Tomáš Fürst zřejmě v poslední chvíli zachránil tuto výjimečnou památku. V současné době probíhá citlivá rekonstrukce. Došlo ke statickému zajištění budovy, dochází k restaurování mnoha původních stavebních a uměleckých prvků zámku. Jeho velkorysý projekt má navrátit této mimořádně hodnotné památce nejen její původní podobu, ale také poslání. Nejen soukromé, ale i společenské využití. Chce navázat na kulturního ducha tohoto místa a kraje pro místní i příchozí.
Centrum vesnice tvoří dlouhá náves s udržovanou kaštanovou alejí. Na křižovatce cest uprostřed návsi byla v roce 2019 umístěna poněkud proporčně nevyvážená dřevěná socha rytíře Václava Kekuleho ze Stradonic a na Pravoníně. Snad by se tento osvícený majitel panství nad svou podobou jen srdečně rozesmál. Autorem sochy je amatérský řezbář David Veselý z Karhule. V ulici ke Křížovu stojí bývalá synagoga, je součástí čp. 85. Jedná se o budovu z 19. století, po válce využívána k hospodářským účelům a v současné době je dosti zchátralá. Židovští obyvatelé Pravonína jsou doloženi od začátku 18. století. Doufáme, že i tato dosud opomíjená výjimečná pravonínská památka bude zachráněna. Hřbitov, který sloužil i pro okolní obce, byl založen v letech 1735–1737. Z té doby se zachovaly dva náhrobky. Pravidelně se zde pohřbívalo do roku 1933, nejmladší náhrobní kámen je datován 1928. Do dnešní doby zde zůstalo jen několik desítek náhrobků a jejich torz, z márnice jsou viditelné pouze zbytky obvodních zdí, ohradní zeď je také silně pobořena. Domek poblíž je pozůstatkem hospodářské usedlosti, postavené na místě panské sušárny. Majitelé domku byli do 2. světové války správci hřbitova. Všichni pravonínští židé zahynuli v koncentračních táborech. Mezi pohřbené patří vzdálený příbuzný hudebního skladatele Gustava Mahlera. Náhrobek na pravonínském hřbitově patří Josefu Mahlerovi (1845–1894), rod pocházel z nedaleké Chmelné. Dále je zmíněno, že odsud pocházejí předkové nedoceněného pražského spisovatele a novináře Františka R. Krause. Nachází se za na sever od vsí za zemědělským areálem. Podle mapy ho lze najít, je bohužel sekaný jen dvakrát ročně, náhrobků stojících je jen pár, další jsou skryté v trávě. Křížová cesta v Pravoníně vedla z obce severovýchodním směrem na návrší s poutním místem Kalvárie, které je přibližně 900 metrů od centra obce. Měla podobu kamenných sloupků s horní kapličkou, ve které byla mělká nika pro pašijový obrázek. Nejprve bylo deset, později čtrnáct zastavení, z nichž se dochovaly dva sloupky u obce při cestě. Na mapě II. Vojenského mapování jsou zastavení zakreslena. Cesta vedla na vrch zvaný Kalvárie ke třem kovovým křížům na kamenných soklech. Z nich se na místě dochovala dvě torza, třetí zrekonstruovaný kříž byl přenesen do obce Tisek jihovýchodně od Pravonína. Poblíž Kalvárie stojí výklenková kaplička se sochou svatého Jana Nepomuckého, která byla postavena v 1. polovině 18.století. Tvrdí se, ovšem není doloženo, že jsou zde pochovány ostatky obyvatel a vojáků, kteří přišli o život při vydrancování vesnice švédským vojskem v roce 1645.
Za pozornost stojí ještě jedna stavba, tentokrát novodobá. V roce 2021 byla firmou Thermogas Profibau dokončena budova u místního fotbalového hřiště. Podařilo se prosadit změnu projektu tribuny a zázemí fotbalového klubu na budovu se širokým společenským využitím. Výjimečná, kvalitně provedená stavba v sobě propojuje prvky skla, dřeva a betonu. Nelze přehlédnout její citlivé zasazení do krajiny Blaníků.
Z Pravonína se vypravíme polní cestou na západ směrem k Blaníkům, cestou, která přiléhá k té, po které jsme přišli. Asi po 1,5 km přicházíme k romantické stavbě Kubánkova mlýna na Volaveckém potoce. Mlýn byl nově vystavěn v roce 1791 na místě zvaném Kubánky, též horní Volavka. Název Kubánkův mlýn je odvozen od názvu místa, žádná rodina Kubánků zde nehospodařila. Mlýn byl vrchnostenský a o jednom složení. V roce 1930 je doloženo kolo na svrchní vodu, poté turbína Bánki. Dnes slouží k rekreaci. Dále pokračujeme po hranici CHKO Blaník kolem polosamoty Volavka. Od kříže nad Volavkou scházíme starým úvozem až k dolní části osada Volavka a silnici spojující Křížov a Načeradec. Po silnici pokračujeme doleva asi 2 km až do Načeradce. Cestou míjíme zrekonstruovaný rozsáhlý Klokočkův mlýn, nazývaný také Adamův nebo Hlinský podle předchozích mlynářů. Poddanský mlýn údajně ze 16. století na potoce Brodec byl zrušen v roce 1948. Dnes je upraven na rodinný hotel. Zajímavostí je nové vodní kolo na svrchní vodu osazené v roce 2012, má průměr 4,2 m. Bylo vyrobeno bez použití hřebíků či šroubů původní sekernickou metodou. Do roku 1937 zde bylo údajně druhé největší kolo v Čechách o průměru 11 m na horní vodu. Po roce 1930 byla nainstalována Francisova turbína.
A v Načeradci dnešní procházku také zakončíme. Trasa měří asi 14 km, vede převážně po zpevněných polních cestách a není příliš náročná.
Procházková, Eva: Pravonín. Obec Pravonín, 2010
Procházková Eva: Načeradec. Dějiny městečka a okolních obcí. Obec Načeradec, 2006
www.naceradec.cz
www.pravonin.cz
www.pamatkovykatalog.cz
www.vodnimlyny.cz
Jan Kypta, Robert Šimůnek, Jan Veselý, Zdeněk Neustupný.
Farní kostel sv. Petra a Pavla v Načeradci ve 12.–14. století – Architektura jako odraz sociálních proměn. Průzkumy památek 2/2012, ročník 19, str. 53–94
Zajímavé odkazy:
http://www.naceradec.cz/"}">www.naceradec.cz
Zakladatelem je vladyka a vůdce Načerat, který je připomínán již roku 1126 jako posel knížete Soběslava císaři Lotharovi. Potomci Načeratovi se zvali Vítkové a používali jmen dle svých sídel tak jako Vítek z Prčice roku 1169. Románská část kostela sv. Petra a Pavla je datována k roku 1120, první písemná zpráva o kostele se nachází v kronice kláštera Želivského z roku 1184. Presbytář pochází z roku 1278, věž byla zvýšena v roce 1898. Vedle kostela stojí jako pozůstatek opevnění kostela stará bašta z roku 1278, která je proměněna ve zvonici. Z Načeradce pochází jedna z nejvzácnějších českých pamětihodností, takzvaný Načeradský misál. Je na pergameně folio ozdobně psaný a pochází ze 13. století. V kostele varhany z roku 1660, křtitelnice (výtečné kovářské dílo) z roku 1585, původní mramorová tumba, na které je vystaven oltář, obraz sv. Kateřiny na tvrdém prkně malovaný asi z r. 1360. Šelmberkové dali i vystavět hradbu kolem kostela a baštu (zvonice). Toto opevnění sloužilo hlavně k obraně proti Braniborům. Kostel sv. Petra a Pavla. Nejpozději do konce 1.pol.12.století byl založen kostel zasvěcený svatému Petru, první písemná zmínka pochází z roku 1184.
Procházková Eva: Načeradec
Na přelomu 19. a 20. století se stal velmi významným domácí obuvnický průmysl. Domáčtí dělníci pracovali pro vlašimské, ale i vídeňské firmy. Vyráběli především tzv. galanterní dámskou ručně šitou obuv. Svým zaměstnavatelům ji odváděli prostřednictvím faktorů. Z Vídně se dokonce do Načeradce nastěhoval větší počet dělníků.
www.pravonín.cz
V roce 1808 získal dražbou Pravonín hrabě Jan Pachta z Rájova. Ten byl prezidentem pražské konzervatoře a známým příznivcem umělců, zvláště hudebníků. S dobou, kdy vlastnil Pravonín, je spojena i zajímavá epizoda ze života Richarda Wagnera, významného německého hudebního skladatele. Richard Wágner se seznámil s Pachtovými prostřednictvím své rodiny, přijel na jejich pozvání do Pravonína, kde strávil nezapomenutelné léto a podzim roku 1832. Pravonínský zámek byl v této době již patrovou trojkřídlovou budovou s klasicistním průčelím, ozdobeným rokokovými sochami. V pohostinné rodině Pachtových se seznámil s půvabnými dcerami hraběte Pachty, s Jenny prožil devatenáctiletý Wágner svou první lásku. I Pravonín a okolí ho okouzlily svou krásou, zvláště množstvím kapliček a křížků, rád prý jezdíval do modřínové “Modré” aleje v lese Kopaniny. Za doby svého pobytu v Pravoníně také hodně pracoval, načrtnul si zde libreto romantické opery “Svatba” a vznikla tu jeho skladba “Tóny zvonů”.
Dne 25.5.1595 pravonínský zámecký pán, rytíř Václav Kekule ze Stradonic a na Pravoníně, udělil svým poddaným privilegia neboli výsady a zapsal je na listinu – patent. V listině byly podrobně rozepsány na svou dobu velmi neobvyklá práva a svobody pro sedláky. Nebyli povinni robotovat na panském, jak bylo na tehdejší poměry zvykem. Mohli se svobodně ženit a stěhovat. Jejich děti nesměly být brány do služby na panském a mnoho dalšího. Krom toho tento patent byl závazný i pro budoucí zámecké panstvo. Dne 23.2.1614 listinu potvrdil i císař Matyáš. Na sklonku svého života 9.10.1614 listinu Václav Kekule doplnil, důvodem zřejmě byla starost o jeho děti, kterým odkázal jednotlivé hospodářské dvory a potřeboval získat pracovní síly, které by statky obdělávaly. Toto doplnění mělo platit do konce života Kekulových dětí. Zavázal v této listině své poddané, aby byli povinni tyto dvory obdělávat. Poddaní pravděpodobně nebyli všichni plně uvědoměni. To vedlo k dlouhým sporům s dalšími majiteli panství.
V roce 1485 byl v Basileji vydán Mikulášem Keslerem Misál. Tato vzácná inkunábule nese na předním přídeští text z roku 1603 s popisem odkazu a úmrtí Aničky, dcery Alžběty Trojanové. Tento text byl do Misálu dodatečně dopsán, což vyplývá z rozdílných letopočtů. Alžběta Trojanová (nešlechtického původu) byla ženou Václava Kekuleho ze Stradonic a na Pravoníně. Kekulého rod patřil k nejvýznamnějším majitelům Pravonína a za jeho dob Pravonín opravdu vzkvétal. Kekulové patřili ke skupině šlechtických rodů, které měly ve svém erbu heraldickou figuru hříč, tedy obecnou erbovní figuru v podobě tří spojených háků. Ostré háky uprostřed spojené svými držadly byly užívány k pouštění krve koním (tzv. koňská poušťadla). Václav Kekule ze Stradonic měl s Alžbětou Trojanovou pět nemanželských dětí – tři syny a dvě dcery, kteří byli císařským majestátem z roku 1612 prohlášeni za právoplatné potomky a císař Matyáš jim dokonce zvláštním majestátem ze dne 17. února 1614 udělil erb i predikát Kekule ze Žírovic. Erb těchto potomků se lišil v tom, že z hříče bylo použito pouze jedno rameno, které držel ve svých tlapách lev. Václavovi potomci po roce 1620 pro víru opustili Čechy.
http://www.pruzkumypamatek.cz/"}">www.pruzkumypamatek.cz
Kostel v Načeradci. Půdorysné členění i hmotová skladba kostela na první pohled svědčí o složitém stavebním vývoji. Jeho jádro sestává z lodi zhruba čtvercového půdorysu, pětibokého, výrazně podélného presbytáře a hranolové věže, jež předstupuje před západním průčelím lodi. Výrazně asymetricky umístěná věž stojí při severozápadním nároží lodi. Presbytář se napojuje rovněž nápadně neorganickým způsobem, navíc je vůči lodi značně předimenzován jak svým plošným rozsahem, tak výškovým utvářením. Přístavba na severní straně obsahuje zbytky dvou středověkých, původně samostatných přístavků, z nichž západní bezpochyby od počátku fungoval jako kaple. Stejný účel měl pravděpodobně i prostor u presbytáře. V rámci středověkého stavebního vývoje lze určit tři hlavní etapy.
Románská etapa: Z prvotního kostela přetrvala v poměrně intaktní podobě věž. Její 1. patro, původně průchozí ve směru východ – západ, plynule navazovalo na zděnou tribunu v lodi; na západě do něho vedl exteriérový vyvýšený vstup, na protilehlé straně se v plné šíři otevíralo do lodi. V ní se nacházela podklenutá západní tribuna. Věž byla původně pětipodlažní, o jedno patro nižší než dnes. Vyjma portálu v prvním patře a štěrbinového okna v přízemí byly její fasády členěny jednou galerií sdružených oken. Z dobové zmínky vyplývá, že kostel v Načeradci stál nejpozději v roce 1184. Je ale zapotřebí připustit, že ona zpráva se může týkat dřevěné stavby, a proto můžeme románskou fázi datovat jen do značně širokého rozpětí – počátek 12. až polovina 13. století.
První gotická etapa: Do ní řadíme zvětšení půdorysu lodi do dnešní podoby. Svědčí o tom především poloha věže, jež stojí výrazně mimo podélnou osu kostela, a víceméně čtvercový půdorys lodi, dosti nezvyklý pro románské kostely. K jejímu rozšíření směrem k jihu a východu došlo ještě před výstavbou stávajícího presbytáře. Byla však podstatně nižší než dnes, což dokládá zvláště otisk poměrně nízké zaniklé střechy na štítu nad vítězným obloukem. Tuto etapu můžeme jen rámcově klást do 2. poloviny 13. a 1. poloviny 14. století. Jedinou konkrétní oporu tu představuje zmínka o založení kaple roku 1359, kterou lze nejspíš ztotožnit s částečně dochovanou kaplí po severním boku lodi.
Druhá gotická etapa: Za vyvrcholení středověkého vývoje kostela lze označit výstavbu nynějšího presbytáře, jehož plášť byl vyzděn patrně jednorázově. Současně při jeho severním boku vznikl přístavek pravoúhlého půdorysu, který byl už ve středověku kryt tou samou střechou jako kaple při lodi. Nálezové situace na půdách dokládají, že krátce po výstavbě presbytáře bylo zdivo lodi zvýšeno a vzápětí byl nad ní vztyčen krov, který svou velikostí odpovídal dnešnímu. Jeho západní štít byl svázán se zdivem gotické nástavby věže (5. zvonového patra). Víme, že dnešní presbytáře vznikl roku 1378, což vyplývá z dochovaného memoriálního zápisu, v němž jsou jmenovitě uvedeni i fundátoři. Nástavbu věže lze podle dendrodat vřadit do roku 1387, nebo do doby krátce poté. A tím pádem můžeme přesně datovat zvýšení obvodového zdiva lodi.
Interpretace stavebního vývoje kostela ve 2. polovině 14. století nabývá na plastičnosti v konfrontaci s výpovědí písemných pramenů. Základní výkladový rámec vychází ze sídelního a majetkoprávního charakteru dané lokality. Do doby kolem roku 1350 spadá povýšení Načeradce na městečko (oppidum), což je výpovědí jak o charakteru lokality, tak o ambicích jejích držitelů. Klíčová úloha v daném případě připadá příbuzenskému klanu pánů ze Šelmberka, kteří v následujících desetiletích věnují cílenou pozornost načeradeckému kostelu – koncipují jej jako ohnisko rodové liturgické paměti (memoria) a velmi pravděpodobně současně jako rodovou nekropoli. Do období 50.–80. let 14. století spadá založení dvou bočních kaplí (1359, 1365), vystavěn byl presbytář (1378), zvýšena byla věž i loď. Výsledkem stavebních aktivit, spjatých velkým dílem se Šelmberky (v případě jedné z kaplí a presbytáře je to zcela prokazatelné), byla během poměrně krátké doby dnešní hmotová podoba kostela.
Celistvý obraz (pro předhusitskou dobu) získáváme zasazením uvedených skutečností do obecných významových rámců fungování sakrálních staveb (z hlediska výstavby, pořizování vnitřního zařízení, zajištění liturgie i jejich funkce funerální), neboť v daném případě prameny dovolují postihnout okruh, motivace a strategie urozených dobrodinců a také místních farářů. Kostel v Načeradci ve 2. poloviny 14. století si můžeme představit jako memoriální a liturgické ohnisko pánů ze Šelmberka i několika regionálních šlechtických rodů. A ovšem nejen jich: také v tomto případě se nahodile dochovalo několik zmínek o neurozených dobrodincích. Celkový obraz dokresluje i skutečnost, že zhruba čtvrt století (v 50.–80. letech 14. století) zde paralelně působili dva faráři, což spolu s minimálně dvojím kaplanstvím současně naznačuje poměrně značnou intenzitu běžného liturgického provozu v kostele. Dlouhodobý výkon farářského úřadu v jediném místě (což je model platný pro oba zdejší faráře sledované doby) navíc dovoluje předpokládat, že i oni spolu s vrchností (a městskou obcí) kostel považovali za svůj věčný pomník, a tudíž usilovali o jeho rozkvět. Kostel v Načeradci je tak ilustrativním dokladem těsné součinnosti mezi patronátními pány a faráři.
Paměť dobrodinců (zpravidla šlechtických, ale nejednou i měšťanských) bývala přímo v kostelních interiérech (případně na vnějších zdech) fixována především prostřednictvím heraldických médií, nástěnných maleb a nápisů a náhrobníků. V Načeradci se z období 2. poloviny 14. století v rámci tohoto spektra dochovaly pouze dva reliéfně ztvárněné erby (konkrétně kančí hlavy pánů ze Šelmberka), přičemž registrovat můžeme v této souvislosti i sedile s erbovním štítkem (ovšem prázdným); dále pak část nástěnné malby odkryté v presbytáři (donátorský výjev s klečícími postavami identifikovanými erbem – v daném případě pětilisté růže). Ačkoli lze mít prakticky za jisté, že kostel sloužil i jako nekropole, středověké náhrobníky dochovány nejsou.
Načeradec – spolek „Živé tradice Podblanicka“
Fara je od r. 2008 pronajatá spolku na koncerty, výstavy, ševcovské jarmarky, vánoční programy, ochutnávky vína, setkání se zajímavými osobnostmi. „Dům U Modré Madony“ je zázemím. Faru spolek přetvořil z části na výstavní prostory, zčásti slouží i jako farní kavárna při akcích. Místní lidé pomohli vyčistit, vymalovat, pomáhají při akcích. Na akce začalo jezdit více a více lidí. Například koncert kapely Hradišťan v r. 2018 i 2019 byl přijat s obrovským zájmem. Byla uspořádána výstava o ševcích a ševcovský jarmark, přísně řemeslný a staročeský.