Knihovna Benešov

Městská knihovna Benešov knihovna pověřená regionální funkcí

Mrač - Soběhrdy - Benešov

V dnešních Toulkách nás čeká procházka s mnoha historickými a přírodními zajímavostmi i neobvyklá horská zákoutí nedaleko Benešova. Potěšíme se krásnými výhledy do malebné krajiny.

Vystoupíme na vlakové zastávce Mrač, která byla na trati Praha - Benešov, otevřené v roce 1871, zřízena až v roce 1913. Sejdeme k silnici a po ní se vydáme doleva. Po chvíli míjíme vjezd do významného mračského lomu. Známý je především místní „žulou“ přesněji granodioritem a dioritem. Probíhá zde těžba, drcení kamene pro stavby, kolejová lože, úpravy vodních toků, betonárny, obalovny asfaltových směsí.

Naproti přes silnici nás zaujme mlýn v Podmračí opravený v roce 2009. Je doložen jako vrchnostenský v roce 1540, ještě v roce 1930 měl jedno kolo na vrchní vodu, pak je v roce 1940 ve mlýně zmíněn penzion. A nepřehlédnutelná je mohutná stavba tvrze. První zmínky o Mrači se ovšem týkají tvrze starší. V roce 1318 na ní sídlil nechvalně známý lapka Zdislav z Mrače a jeho předkové zde údajně pobývali již v polovině 13. století. Tato stavba se nacházela na nevýrazné ostrožně za údolím asi 100 metrů jihovýchodně od nynější tvrze. Trojúhelné tvrziště bylo ohraničeno dvěma mohutnými příkopy. Dochovalo se v podobě dvou pahorků, příkopu a valu na jižní straně. Důvod zániku této tvrze není znám.

P1060430
Před koncem 14. století přešla Mrač do majetku jedné z větví Benešoviců. Ti zde postavili novou gotickou tvrz. Jako první majitel se uvádí Beneš z Lopřetic „seděním na Mrači“. V roce 1438 zde sídlil Beneš z Dubé považovaný za předka Mračských z Dubé. V majetku tohoto rodu tvrz zůstala do roku 1540, kdy ji koupil Jaroslav ze Šelmberka. Později se spolu s Komorním Hrádkem dostala do majetku Valdštejnů, ale za třicetileté války zpustla. Koncem 17. století, kdy panství patřil Bruntálským z Vrbna, byla přestavěna na sýpku. Ve druhé polovině 19. století za Lobkoviců byla upravena na příbytky pro dělníky mračských žulových lomů. Nyní je v soukromém vlastnictví a probíhá rekonstrukce. Uchovala se v původní podobě první stavební fáze. Patří k nejhodnotnějším památkám své kategorie v Čechách. Je i jedinou zachovalou  tvríz ve střední Evropě s plášťovým opevněním, kde je do systému opevnění začleněna jedna palácová a zároveň hospodářská budova. Hradní palác je třípatrová budova obdélníkového půdorysu. Přízemí sloužilo hospodářským účelům, po dřevěném schodišti a pavlači se chodilo do prvního patra, vnitřním schodištěm do obytného druhého patra a podstřeší. Obvodová hradba, k níž se palác přimyká, je dva metry silná a devět metrů vysoká. Palác převyšuje hradbu jen o několik metrů. Do pětiúhelníkového nádvoří se vstupovalo branou ve východní stěně hradby. Palác byl původně osvětlen pouze z nádvoří, převážně drobnými střílnovými okénky, a jedním oknem v druhém patře z jihu.

P1060447

Hospodářský dvůr stával východně od tvrze a v době svého největšího rozmachu byl ústředním dvorem pro rozlehlé panství od Konopiště až ke Komornímu Hrádku. Počátkem 18.  století byla v severozápadním rohu dvora zahájena stavba barokního zámečku, z něhož zbyly pouze obvodové zdi s okenními otvory a prvky svědčícími o ušlechtilé snaze stavebníků. K majetkové změně došlo na Mrači v r. 1727, kdy zdejší statek prodal Norbert z Vrbna Janu Josefu hraběti z Vrtby, majiteli sousedního Konopiště. V roce 1887 získává konopišťské panství včetně Mrače, koupí od Lobkoviců následník trůnu, arcivévoda František Ferdinand d´Este. Severovýchodně od tvrze se na kraji hospodářského dvora nachází zřícenina barokního zámečku. Byl postaven v roce 1709 pro Jana Františka z Vrbna a Bruntálu. Zanikl pravděpodobně již v roce 1774. Architektem zámku mohl bý Kilián Ignác Dientzehofer, ale jeho autorství není jisté. Měl obdélný půdorys se dvěma výstupky na nádvoří. V přízemí se nacházelo 14 až 15 místností, které sloužily hospodářským účelům (úřední místnost, pokoje hejtmana a písaře, dvě kuchyně a komory). Obytné prostory panstva se nacházely v prvním patře. V roce 1932 jsou v Mrači evidovány 2 hostince, trafika, truhlář, kovář, krejčí, lom, mlýn, obuvník, rolník, obchod se smíšeným zbožím i Spořitelní a záložní spolek pro Mrač.Ves kolem památkově chráněného historického areálu se může zdát malá, její větší část leží totiž směrem k benešovské silnici. Spodní část obce se nazývá Podmračí. 

U turistického přístřešku nedaleko tvrze si všimneme informační tabule, věnované MUDr. Františku Janu Mošnerovi (1797 – 1876). Tento významný lékař - porodník, spisovatel a publicista se narodil v Podmračí v rodině konopišťského zahradníka. Podpora otcova zaměstnavatele, majitele konopišťského panství hraběte Františka Josefa z Vrtby, mu umožnila vystudovat. Specializoval se na porodnictví. Působil v Olomouci, v roce 1829 se stal profesorem olomoucké Akademie, zároveň primářem v porodnici a nalezinci.
Napsal učebnici Babictví a odborné spisy z oboru pedagogiky a medicíny, např. didaktický spisek Pěstounka. Někteří literární badatelé se domnívají, že správě tento spisek inspiroval Boženu Němcovou k sepsání Babičky.

28

Z Mrače jdeme po silnici směrem k Čerčanům. Přejdeme silnici a procházíme dubovou alejí.  Šest mohutných dubů letních patří mezi chráněné památné stromy České republiky. Nedaleko odsud se napojíme k žluté turistické značce a cyklostezce č. 0068 a vydáme se vpravo. Pomalu stoupáme polní cestou, otvírají se nám krásné výhledy do krajiny. Kousek od Benešova se po chvíli ocitáme v horách.Čerčanský chlum, Trkotín, Krásná hora a další blízké vrcholy s výškou kolem 500 m nad mořem vytváří neobvyklou kulisu. Vpravo pod sebou vidíme Čerčany, Mrač a na levé straně osadu Žíňany. Ta má z okolních vesnic nejdelší doloženou historii. První písemná zmínka pochází z roku 1085, kdy osada byla majetkem benediktinského kláštera na Ostrově u Davle. Osady Žíňany a Žíňánky patřili do roku 1910 k obci Mrač a pak až do roku 1960 mají statut samostatné obce. Po chvíli dojdeme do vesnice Mezihoří. V její horní části se nachází významná technická zajímavost Benešovska, cylindrová vápenka zvaná Pacoldovka. Dojdeme k ní, pokud odbočíme u místního společenského domku doleva. Byla postavena v letech 1868-1873, svému účelu sloužila až do roku 1839, v 60. letech byla přestavěna na rodinný dům. Majitel objekt opravuje a údajně ho plánuje částečně zpřístupnit.  V rokli nedaleko pod vápenkou je možné najít stopy po těžbě vápence. Také přilehlý svah Čerčanského chlumu je doslova posetý lůmky a jámami. Pokud nám zbydou síly, a vystoupáme na louky pod oběma vrchny, budou nám odměnou další široké výhledy.

011

I dnešní Toulky nabízí literární zajímavost. Tuto vápenku a život ve vsích kolem Chlumu ztvárnil v románu Železný kruh benešovský rodák, spisovatel minulého století Karel Nový. Další významnou osobnost připomíná místní naučná tabule. Mezihořským chalupářem byl významný onkolog profesor MUDr. Josef Koutecký. Z Mezihoří pak odbočíme směrem na Phov. Obě tyto vesnice patřily původně ke Lštění k panství Dubsko. Po zrušení roboty v roce 1848 se pro ně sídlem obecní samosprávy staly Soběhrdy. Pokračujeme po trase cyklostezky č. 0068 po vedlejší silnici do Soběhrd. Již před vesnicí vidíme výběhy místního Farmaparku. Mezi chovaná zvířata, která je podle nabídky možné nakrmit a pohladit, patří velbloudi, klokani, pštrosi, buvoli, lamy, prasátka, vysokohorské krávy a další. Historie Soběhrd sahá do raného středověku, první písemná zmínka pochází z r. 1360, kdy na místní tvrzi seděl vladyka Čeněk ze Soběhrd. Soběhrdští vladykové drželi panství až do roku 1533, v roce 1566 je panství prodáno Janu z Valdštejna, který je přičlenil ke Komornímu Hrádku. V roce 1663 byly Soběhrdy včetně Mezihoří a Phova připojeny k mračskému statku. V roce 1725 koupil mračské panství Jan Josef, hrabě z Vrtby, a připojil ho tím ke Konopišti.

21

Vydání tolerančního patentu císařem Josefem II. v roce 1781 mělo velký význam pro soběhrdské občany nekatolického vyznání, kteří se konečně mohli veřejně přihlásit k víře svých předků. Sbor církve evangelické zde byl založen v roce 1783. Z let 1784-1785 pochází první dřevěná modlitebna sboru. Vysvěcena byla v roce 1787. V roce 1787 byl v Soběhrdech posvěcen dřevěný evangelický kostel, kamenný pak vznikl v letech 1831 až 1832. Stavbu významně podpořil Jan kníže Lobkowicz, majitel panství Konopiště. V roce 1909 dostavěním věže dostal dnešní podobu a byl slavnostně otevřen. Soběhrdský evangelický kostel byl jedním z prvních tolerančních kostelů v Čechách. Také území, které mu příslušelo, bylo velmi rozlehlé, vzdušnou čarou od západu k východu 60 km a od severu k jihu 50 km. Kostel stojí volně uprostřed zrušeného hřbitova. Má obdélnou loď, sevřenou na severovýchodě apsidou a na jihozápadě hranolovou věží s připojeným schodištěm a na severu předsíň. Omítané fasády jsou prosté (výrazněji se uplatňuje pouze bohatěji profilovaná korunní římsa), složitěji jsou pojednána pouze průčelí věže, na nichž se v horní části uplatňují pilastry, které nasedají na kordonovou římsu. Kostel patří dnes Sboru českobratrské církve evangelické. Není zchátralý, ale působí opuštěně a okolí bez patřičné péče. V místech původního hřbitova parkuje automobil a necitlivě jsou zde umístěny prvky dětského hřiště. Okolí hyzdí i sousední zemědělský areál. Kromě kostela zde sbor hned po svém vzniku založil faru školu. V 80. letech 19. století vznikla nová farní budova, která je dnes soukromým majetkem, slouží k bydlení a byla citlivě zrekonstruována. Pod ní stojící budova čp. 26 je bývalou evangelickou školou. Byla postavena v letech 1860-1861. Až do roku 1911 ji navštěvovaly děti ze širokého okolí.

25

Obecná škola na návsi postavená v roce 1862 byla zrušena v roce 1977. Byla prodána a také slouží k obytným účelům. Blízká katolický kostel Nanebevzetí Panny Marie v novorománském slohu pohcází z let 1906-1907. K vysvěcení došlo v roce 1907. V některých zdrojích je nazýván kaplí.  Pokračujeme polní cestou po trase cyklostezky a po chvíli se ocitáme u zemědělského areálu v Petroupimi. Stejně jako kdekoliv jinde, ani tento areál nepůsobí nijak vzhledně, větší část je neobvykle prázdná. Ve vsi stával dvorec rytířů Jiskrů, kteří se psali z Petroupimě. doloženo, že zde stával dvorec rytířů Jiskrů, kteří se psali z Petroupimě. První písemná zmínka o obci pochází již z roku 1318. Roku 1560 patřila již část usedlostí k panství konopišťskému. Krom jednoho historicky působícího domu přímo na návsi a budovy školy však další památky v obci neuvidíme. V obci pracuje od roku 1997 základní a mateřská škola Archa při Církvi československé husitské.

Připojíme se k červené turistické značce a pokračujeme podél Okrouhlického potoka. Při příjemné procházce údolím si ´všimneme informačních tabulí Správy toků spadající pod Lesy ČR. Věnují se popisu povodí a provádění protipovodňových opatření, hlavně různým stavebním úpravám, které upravují průtok vody krajinou. Na kraji Bedrče míjíme ve svahu napravo stojící budovu mlýna. Je ale zcela přestavěn a slouží k rekreačním účelům. Má velmi dlouhou historii, již v roce je ve vsi zmíněn vrchnostenský mlýn. Pravděpodobně se jednalo o tento mlýn, který byl součástí větší usedlosti. V roce 1930 měl mlýn 1 kolo na vrchní vodu. První písemná zpráva o Bedrči je z roku 1381. Bedrčský dvůr tu stával nejspíše již ve 13. století. Zápis o vladykovi Jarošovi, který se psal z Bedrče, pochází z roku 1414. Při tomto zemanském dvorci vznikla malá osada, ohraničená lesy a zavlažovaná potokem. Bedrčtí vladykové postoupili svůj majetek v 15. století městu Benešov. Dvůr se  zachoval v původním rozsahu v centru obce, historické stavební znaky jsou ale setřeny, jen hlavní budova má věžičku. Za Bedrčí musíme bohužel jít asi 300 metrů po poměrně frekventované silnici do Benešova. Pak již ale odbočíme a pokračujeme po červené turistické značce do Benešova zadem přes . Dnešní trasa měří asi 16,5 km, s odbočkou k vápence je dlouhá 17,5 km.

20

 

 

Mapka výletu:

Mapka Mrač Soběhrdy Benešov

Zdroje:

www.památkový katalog

www.bedr.cz

www.mrac.cz, www.chopos.cz/mrac, 

www.chopos.cz/mrac

Durdík, Tomáš. Sušický, Viktor: Zříceniny hradů, tvrzí a zámků: Střední Čechy. Praha: Agentura Pankrác, 2000.

www.mezihoří.cz

www.posazavi.com/cz

www.pruvodce.geol.cechy.sci.muni.cz/Mrac/mrac.htm

www.vodnimlyny.cz

 

Zajímavé odkazy:

mezihori.cz

Na počátku byla prastará stezka, která zde spojovala jedna nejstarších sídel na českém území kolem starobylého Lštění, založeného a zprvu ovládaného kmenem Zličanů, o čemž svědčí archeology jim připisované odkryté žárové hroby u Čerčan. Tato cesta, v pozdějších dobách v desátém století spojovala Libici Slavníkovců, (kteří Lštění na čas ovládli), s jejich odlehlými državami až ve Vraném u vltavského brodu nebo s hradiskem v Nalžovickém Podhájí v dobách, kdy Slavníkovci ovládli téměř polovinu české kotliny. Na této stezce ve Vranově postavil kolem roku 994 Vojtěch Slavníkovec rotundu, která se později stala základem vranovského kostela, jenž byl oporou christianizace na tomto již dávno osídleném území. Cesta vedla dále k brodu na řece Sázavě v dnešních Choceradech, kde byl později, až ve středověku roku 1525 postaven most. Na druhém břehu navazovala na Sázavskou stezku, která vedla při řece a spojovala v 11.století benediktinský Sázavský klášter (založen r.1032), který navazoval na kulturu tehdy již zaniklé Velké Moravy, se světem na východě, na západě i na severu po stezce Haberské z Kolína na Jihlavu, Znojmo a do Rakous. Náš úsek cesty vedl ze starých Žíňan, které byly prosperující vesnicí již v ranném středověku a roku 1085 byly králem Vratislavem II téměř celé věnovány klášteru na Ostrově u Davle (založenému v roce 999), cesta se vinula při potoku až k vranovskému rozvodí, v místě Mezihoří byla odbočka do sedla mezi Chlumem a Trkotínem, pro ty, kteří měli namířeno bližší cestou k Sázavě do Přemyslovských držav, současně spojovala ve středověku tvrze v Soběhrdech a Přestavlkách.

31

Výňatek z kronik: Severně od Mezihoří jest útvar vápencový. Vápenec, který se zde nachází, je dvojí, bílý a namodralý. Obojí hodí se k pálení vápna. Vápenec, který se lámal ve zdejších vápencových lomech, nepálil se na místě. Rolníci odváželi jej v zimní době do vápenky na Babě a v Čerčanech. Nejprve pálili vápno na divoko, tj. bez vápenné pece, tzv. "kulatinách". Poněvadž vápno bylo pěkné, vystavěli mezi r. 1868 až 1873 Leopold Straschnov a společnost u lomů cylindrovou vápenku a začali sami páliti vápno. Poněvadž vápence na konopišťské Babě, odkoupil dne 2. srpna 1882 vápenný lom i s vápenkou kníže František z Lobkovic pan na Konopišti. Po něm byl vlastníkem vápenky arcivévoda Ferdinand d´ Este, po něm Josef a Marie Zadrobílkovi, Jindřich Burgl Opavský, Brousil - Čelikovský. Posledním majitelem, který pálil vápno, byl p. Ješ, stavitel z Tábora. Za něho, poněvadž je vápenka daleko od dráhy a silnice, a pro neschůdnost cesty, byla výroba vápna zastavena. Nyní objekt vápenky slouží k rekreaci.

www.posazavi.com/cz

Mezihoří. Vápenec, který se zde nachází je dvojí: bílý a namodralý. Obojí se hodí k pálení vápna. Vápenec, který se dřív lámal ve zdejších vápencových lomech se nepálil na místě. Rolníci jej v zimních měsících odváželi do vápenky na Babě a v Čerčanech. Nejprve pálili vápno "na divoko" tj. bez vápenné pece v tzv. kulatinách. Takto pálívali někteří z občanů, např. asi roku 1852 Jan Škvor a roku 1858 Jan Kuchta. Protože vápno bylo pěkné, postavili mezi rokem 1868 až 1873 Leopold Straschnov a spol. u lomů cylindrovou vápenku, tzv. Pacoldovku, a začali sami pálit vápno. Vápenka patřila v té době mezi významné vápenické podniky, což dokládá také její účast na Odborné průmyslové výstavě v Praze. O její účasti referoval tehdejší časopis Průmyslník: "Větších rozměrů jest závod Leopolda. Straschnova a spol. v Mezihoří u Sázavy. Používá vápence prahorního a jest zařízen na zvláštní topení v tak zvaných plynových pecích. Závodem vládne čilý obchodní směr." Ve vápence se pálilo ještě ve čtyřicátých létech minulého století.

Mezihoří je zavodňováno převážně prameny z krasového vápencového území pod Chlumem. Podle geologického průzkumu, jehož výsledky byly publikovány ve třicátých letech minulého století profesorem R. Kettnerem a podle průzkumu Ivana Turnovce, který podává zprávu o krasové jeskyni v Mezihoří u Čerčan (ve sborníku vlastivědných prací z Podblanicka v roce 1962). Ještě v padesátých letech minulého století tvořil výtok z prameniště pod Chlumem potok, do něhož po cestě vyvěraly další prameny a ty spolu s vodou dešťovou vytvářely po délce celého údolí několik rybníčků, ve kterých byla údajně čistá pstruhová voda. Cesta vody začínala ve staré výtokové jeskyni na dně rokle u vápenky. Tato jeskyně odvodňovala velkou část vápencového území a průzkum I. Turnovce uvádí, že voda protéká 2-2,5 metru pod dnem jeskyně, která je 8 metrů dlouhá a převážně zanesena štěrkem a pískem vymletým vodou pravděpodobně z dalších deseti vápencových dutin, které se pod Chlumem nalézají. Asi 10 m od vchodu do jeskyně byla na dně rokle studna, jejíž hladina vody byla pouhé 3 m pod povrchem. Po roce 1869 zaměstnala mnoho lidí z našich vsí i ze širokého okolí železnice, která se tehdy budovala. Dne 20. května 1871 přijela první parní lokomotiva z Gmundu až do Čerčan a od 14. prosince 1871 jezdil vlak pravidelně až do Prahy. Dráha poskytovala práci „pod penzí“ a dovedla se o zaměstnance slušně postarat. Služba však to nebyla lehká, byla časově náročná. Například železničáři z Mezihoří i z Žíňan, vstávali po třetí hodině ranní a pěšky přes Chlum nebo Bažantnicí s lucernami v létě v zimě spěchali k vlakům a na nádraží, kde pracovali jako dělníci, posunovači až po průvodčí a strojvůdce. V té době poněkud ustoupila důležitost cest a silnic, pomalu mizely formanské potahy a upadal význam stanic k přepřahání a připřahání koňských potahů, vznikaly cesty nové, mířící k železničním stanicím. Naše „žíňanská stará cesta“, ze které se stala jenom cesta polní, sloužila pěším, později byly postaveny silnice „čerčanská“ a „mezihořská“, části trasy staré cesty se zaoraly při družstevním scelování lánů v padesátých letech dvacátého století.

www.pruvodce.geol.cechy

Etážový lom v Mrači se nachází asi 5 km severně od Benešova.

Mrač lom

Odkryté horniny jsou řazeny ke středočeskému plutonickému komplexu, který tvoří magmatickou strukturu vzniklou na hranici moldanubika a středočeské oblasti. Významnou strukturou je zde tzv. středočeský šev ve směru SV-JZ, který je porušen několika příčnými poruchami – zlomem jáchymovským a sázavským. Plošně rozsáhlý pluton způsobil kontaktní metamorfózu jak hornin moldanubika, které jsou reprezentovány cordieritovými rulami, tak postihuje protoerozoické a paleozoické horniny středočeské oblasti. Tyto horniny tvoří zbytky metamorfního pláště plutonu a jejich výskyty označujeme jako „metamorfované ostrovy“.

Východně od Benešova, tj. na severovýchodním okraji plutonu, bylo definováno těleso benešovského granodioritu. Tento typ horniny je variabilní, rozlišuje se tzv. normální benešovský typ a melanokratní benešovský typ. Významně jsou zde zastoupeny i leukogranity a popsán je i typ Mrač, reprezentovaný jemně zrnitým biotitovým granodioritem.

Severní, jižní a východní okolí Benešova je budováno nejvýznamnějším horninovým typem středočeského plutonického komplexu – sázavským typem. Tento typ hornin rovněž převládá v kamenolomu Mrač. Sázavský typ je tvořen biotit-amfibolovými až amfibol-biotitovými tonality, křemennými diority nebo granodiroity. Horniny jsou obvykle šedé, drobně až středně zrnité.

Horniny v lomu jsou běžně pronikány zcela jednoduchými aplitovými žilkami o mocnosti zpravidla do 10 cm. Hornina je jemně až středně zrnitá a skládá se z křemene, živce, muskovitu a biotitu. Žíly pegmatitů jsou spíše ojedinělé, hrubě zrnité, s mocností několika decimetrů. Kromě hlavních minerálů obsahují apatit, turmalín a sulfidy.

www.chopos.cz/mrac

Komorový odstřel ve státním lomu v Mrači roku 1952 byl místní událostí. Řada měsíců byla hloubena pod vysokou skalní stěnou asi 45 m dlouhá chodba, z níž se pak vyhloubily ještě 4 boční chodby, jež se po ukončení kamenických prací daly zaplnit starým vojenským muničním materiálem, jako bombami, granáty a střelným prachem. Tohoto materiálu byly dovezeny celé vagony. Po přípravných pracích byl zabetonován vchod do hlavní štoly. Ale přece jen se nevědělo, co to provede. Občané museli zotevírat okna a dveře, zhasit ohně a opustit své domovy. Vraceli se až dlouho po hromové ráně, kdy žulová stěna byla rozdrcena. Elektrický odstřel při dodržení bezpečnostních opatření však nakonec dopadl dobře a skaláci měli zajištěnou práci.