V toulkách se vrátíme do blízkého Posázaví. Projdeme se Ladovými Hrusicemi a významnými letovisky Mnichovicemi a Senohraby.
Na cestu se vydáme z pěkně opraveného historického nádraží v Mnichovicích. Přestože k otevření železniční trati došlo v roce 1871, ke zřízení místní zastávky teprve v roce 1888 a až v roce 1905 dokončení současné budovy. Ves v údolí při soutoku Mnichovky a Struhařovského potoka založili nejspíše benediktíni ze sázavského kláštera. První písemná zmínka pochází z kroniky Mnicha sázavského, pokračovatele Kosmase. Uvádí, že v letech 1134-1161 opat sázavského kláštera Silvestr zbudoval ve vsi Mnichovice baziliku ke cti svatého Michala a všech ctností nebeských. Jméno tak ves dostala zřejmě po mniších. Do 14. století se rozvinula v hospodářské středisko v této části panství sázavského kláštera. V roce 1383 jsou Mnichovice zmíněny jako městečko. V roce 1421 husité dobyli sázavský klášter, tak se i městečko stalo jejich majetkem. Ale již za rok ho Pražané darovali Vilému Kostkovi z Postupic. Majitelé se ale podobně jako jinde poměrně často střídali. V roce 1484 dal král Vladislav II. městečku pečeť a znak. Na zeleném trávníku stojí proti sobě dva pštrosi a drží zobáky drátěnou košili. Na červeném štítě stojí na jejich hlavách rozkročen muž v brnění s obnaženým mečem. Větší rozvoj nastal v 16. století, kdy patřily k panství Komorní Hrádek. A další pak v 90. letech 19. století v souvislosti s otevřením železničního spojení Prahy a jižních Čech. Oblast se stala součástí rekreačního zázemí Prahy. Vzestup pokračoval i ve 20. a 30. letech, městečko se rozrostlo podél hlavní silnice, zároveň ve svazích na obou stranách údolí, vznikly vilové čtvrti i skupiny chat. V roce 2000 se Mnichovice staly městem.
Od nádraží scházíme po žluté značce, naskýtá se nám pěkný výhled na centrum Mnichovic. Cestou si všímáme několika zajímavých vil. Na křížení s Pražskou ulicí vydáme doleva. Po chvíli dojdeme k výrazné budově Husova sboru církve Československé postaveného v letech 1926-1928. Slavnostního otevření 1. července 1928 se zúčastnil i tehdejší patriarcha Gustav Procházka. Průčelí zdobí tři vitrážová okna, která zobrazují Jana Žižku, Mistra Jana Husa a Jana Amose Komenského. Naproti sboru stojí dům č. p. 143 známý pod názvem Čeřovka. Farář Ludvík Seyvalter, který v roce 1908 založil Útulnu pro slepé dívky na Kampě zde otevřel její pobočku. Zanikla ve 30. letech minulého století. Dnes zde sídlí Jiráskova knihovna. Vrátíme se ke žluté značce a pokračujeme ulicí Podskalí proti toku Struhařovského potoka. Přicházíme k roubené stavbě Zittova mlýna, dříve se také Horního či Nadmnichovského. Budovu mlýna tvoří přízemní roubený obytný dům s předsazeným bedněným štítem vynášeným sloupky a navazující zděné dvoupatrové stavení mlýnice s částečně dochovaným technologickým zařízením. První zmínka pochází z roku 1600, současná mlýnice má dataci 1777. Mlýn sloužil až do roku 1942. Mimořádně hodnotné roubené obytné stavení se zděnou mlýnicí patří k nejstarším památkám Mnichovic.
Kostelní ulicí přicházíme ke kostelu. Po levé straně si všimneme budovy fary. První dřevěná fara byla postavena spolu s gotickým kostelem, tedy ve 30. letech 14. století, současná budova pak v letech 1721-1722. V roce 1828 pak znovu přestavěna. Průčelí je členěno plochým výstupkem s naznačenou bosáží a v půlkruhu uzavřeným kamenným orámováním vstupu. Budovu zdobí červená pískovcová ostění oken, podokenní římsy, ve výstupku i nadokenní římsy. Na západní straně stojí hospodářská budova, na protilehlé východní straně chlévy. Stodola uzavírá dvůr na severní straně a farní pozemky uzavírá ohradní zeď. Do ní je na včleněna i částečně obezděná kamenná studna. Jedná se o cenný architektonický soubor dochovaný v původním stavu. Hospodářské stavby pocházejí z poloviny 19. století.
Nad vchodem kostela Narození Panny Marie a vidíme zcela setřelý znak, údajně patronů rodu Khevenhüllera-Metsche z Komorního Hrádku. Současný kostel byl postaven v letech 1746-1754 v barokním slohu na troskách předchozího kostela. Ovšem první stavbu, baziliku sv. Michala, nechal na tomto místě postavit již kolem poloviny 12. století opat sázavského kláštera Silvestr (1135-1161). Kolem roku 1330 došlo k její přestavbě na gotický kostel nově zasvěcený Narození Panny Marie. A po velkém požáru v roce 1746 byl v barokním slohu v roce 1754 dostaven současný. Jednolodní klenutou stavbu s bočními kaplemi po obou stranách zakončuje z venku trojboké, uvnitř polokruhové kněžiště, které se s opěrným systémem zachoval z gotického kostela. Hlavní oltář s ostatky sv. Gaudencia a Celestina pochází z roku 1753. Pod ním se zachovala krypta, snad i románská. Varhany a oba boční oltáře jsou rokokové, pozoruhodná kazatelna v podobě otevřené velrybí tlamy - Jonášovy velryby s reliéfy Jonáše a sv. Lukáše a Jana pochází z 2. poloviny 18. století. Jde o dílo českého barokního sochaře a řezbáře Lazara Widemanna, k jehož nejvýznamnějším dílům patří výzdoba nedalekého kostela sv. Havla v Poříčí nad Sázavou. Cínová křtitelnice pochází z konce 16. století. Do náměstí je kostel obrácen jižním bokem lodi. Průčelí její kaple s věží kostela bohatě zdobený štít a působí ovšem jako průčelí hlavní. Pod slunečními hodinami je zazděný výklenek s kamenným ostěním, údajně pocházejícím z původní románské baziliky.
Procházíme velkým lichoběžníkovým náměstím. Původně se pod kostelem rozkládal hřbitov. Po přestavbě kostela v roce 1754 vyrostla před kostelem vysoká zeď a hřbitov byl přesunut za kostel. Původní pomník padlých v první světové válce byl na místě současného umístěn 8. 9. 1921. Po druhé světové válce na jeho místě vybudován nový pomník padlých v první a druhé světové válce. Starý pomník v 90. letech přemístěn do parku Pod lípami, v roce 2000 pak vedle Požárního domu na Jánském náměstí.
První zmínka o škole v Mnichovicích pochází z roku 1615. Původní dřevěná budova školy se nacházela za kostelem, ale při velkém požáru městečka v roce 1746 vyhořela. Místo, kde budova stávala, přenechala obec na rozšíření hřbitova. V roce 1768 byl zakoupen pozemek a postavena tzv. Stará škola na náměstí (č.p. 62). V roce 1860 došlo k zahájení stavby nové školy. V roce 1922 vznikla smíšená měšťanská škola. Učebny měla v budově původní školy č.p. 61, zatímco škola obecná sídlila v hostinci Na radnici a v Panské hospodě. Zcela nová škola byla slavnostně otevřena v květnu 1931. Od té doby sloužily potřebám vyučování obě budovy, tzv. stará škola na náměstí a nová v dnešní Bezručově ulici.
Ve středu dolní části náměstí byl na památku ukončení moru, který vypukl v roce 1713, postaven barokní pískovcový morový sloup. Socha korunované sv. Panny Marie Svatohorské držící nahého Ježíška stojí na vysokém sloupu s hranolovým podstavcem. Okolo je zábradlí čtvercového půdorysu z červeného pískovce. Z vnitřní strany se dochovala rytá datace 1739. Kolem sloupu stávaly čtyři mohutné lípy, vyvrácené velkou vichřicí v roce 1927. Socha byla restaurována v roce 1992 a znovu vysvěcena v roce 1994. Náměstí prošlo v roce 2012 citlivou a vkusnou úpravou. Proti poměrně zachovalé historické zástavbě horní části náměstí působí nevhodně budova, v které sídlí Policie ČR, a velké nákupní středisko Mnichovka postavené na konci 80. let 20. století ve spodní části náměstí na místě Panské hospody.
Spodní částí procházela hlavní cesta z Prahy do Sázavy. Příjemný dojem kazí i velmi rušná silnice, což poznáme při cestě z náměstí Ondřejovskou ulicí. Některé domky po levé straně ulice dokládají původní půvabnou zástavbu. Na Jánském náměstí určitě zaujme barokní socha sv. Jana Nepomuckéko, kterou městečko dostalo již v roce 1634. Jde o hodnotné dílo z červenohnědého pískovce. Na čele podstavce vidíme reliéf s motivem svržení sv. Jana Nepomuckého z mostu. Pod reliéfem je česky psaný dnes již jen částečně čitelný nápis s chronogramem. V roce 2016 byla soše navrácena svatozář.
Pokračujeme Jiráskovou ulicí po trase „Cesty kocoura Mikeše“ označené červenou značkou. Pokud odbočíme vlevo ulicí Pod mohylou, přijdeme po chvíli ke Štefánikově mohyle s nápisem „Milanu Rastislavu Štefánikovi a bratřím z legií 29.6.1919 Sokol Mnichovice“. Postavili ji mnichovičtí příslušníci Sokola nedlouho po tragické smrti Milana Rastislava Štefánika, slovenského politika, vojáka, letce, generála francouzské armády a ministra vojenství ČSR. Zahynul 4. května 1919 při letecké nehodě. Spolu s T. G.Masarykem je považován za zakladatele Československa. Vrátíme se k trase Cesty kocoura Mikeše, Která nás vede přes hřeben Kožený vrch mezi Ondřejovem a Mnichovicemi se zastavením na kopci Vlčí halíř. Cestou si všímáme zajímavých naučných tabulí Naučné stezky pro děti. A ty také určitě potěší Ladova zahrádka, pestré sousoší postaviček známých z Ladových pohádek. Přicházíme k Hrusicím, které jsou rodištěm významného malíře Josefa Lady (1887-1957), spisovatele, autora oblíbených obrázků a ilustrátora mnohých nejen dětských knih. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1205. Spadala zřejmě pod přímou správu vládnoucího rodu Přemyslovců. Později postupně přecházela pod správu blízkých hradů. Poddansky tak patřila pod různé hrady v okolí. U hrusické sokolovny stojí pamětní kříž na kamenném podstavci.
Nejvýznamnější památkou obce je kostel sv. Václava, který pochází zřejmě již z první poloviny 13. století, od 17.století byl barokně upravován. Je jednolodní stavbou s půlkruhovou apsidou, hranolovou věží s panskou tribunou, s předsíní a přístavkem zákristie. Uprostřed severní stěny lodi se zachoval zcela výjimečný románský portál. Kostel stojí na mírném návrší na západním konci návsi, je ohraničen zdí se zděnou bránou kolem zrušeného hřbitova. Patří k hlavním motivům mnoha Ladových obrázků. V blízkosti kostelní zdi vlevo od vchodu stojí pomník padlým vojákům z první světové války. Naproti kostelu vidíme budovu fary v podobě z roku 1914. První zmínka o zdejší faře pochází již z roku 1359. Vedle fary roste státem chráněný památný strom, lípa malolistá. Uprostřed hrusické návsi stojí budova hospody "U Sejků", známá díky Ladovým obrazům a kresbám. Současná podoba pochází z přestavby v letech 1884-1885. V roce 1912 ji koupil a začal provozovat Antonín Sejk, přítel Josefa Lady. "U Sejků" je také neoficiální sídlo Vlastenecko-dobročinné obce baráčníků, založené v Hrusicích v roce 1911. Stala se významnou součástí kulturního a společenského života v obci. V budově obecního úřadu si lze prohlédnout stálou výstavy modelů domů v Hrusicích pana Antonína Jedličky. Před budovou byla v roce 1998 slavnostně odhalena busta Josefa Lady.
Ve vesnici se setkáme i s poutavě zpracovanými informačními tabulemi „Pohádkové Hrusice“, na kterých jsou úryvky z Ladových knížek. Ukázky spolu s obrázky se vždy vážou k danému místu, tedy rodnému domu Josefa Lady, obecní pastoušce, Jedličkově louži, Šmejkalce a Hubačovskému rybníku. Hrusická škola byla zřízena již v roce 1768 péčí již v Mnichovicích zmíněného rodu (od roku 1763 knížecího) Khevenhueller-Metsch z Komorního Hrádku. Ale již v roce 1820 s rostoucím počtem dětí v Hrusicích i v okolních obcích nedostačovala. Proto byla roce 1869 postavena nová, jejíž budova dodnes stojí na hrusické návsi. V době od 1. září 1893 do 30. dubna 1901 navštěvoval hrusickou školu také malý "Pepík Ševců", tedy budoucí malíř Josef Lada. Střed vesnice si uchoval původní romantický vzhled, uliční štíty některých domů pozdně barokní ráz. Rodná chaloupka malíře Josefa Lady známá z jeho obrázků stávala po pravé straně silnice vedoucí z hrusické návsi dolů k potoku. Původní stavba byla zbourána v roce 1932, na stejném místě vystavěn rodinný domek ve vlastnictví malířových příbuzných. Dne 20. července 1958 došlo k odhalení pamětní desky malíře. Z náměstí půjdeme směrem k Hrušovu po značce cyklostezky 0025. Za dvěma bytovkami po levé straně si všimneme velkého členitého domu. Byl postaven v roce 1898 jako letní vila "Norberta" pražského obchodníka pana Stránského. Na počátku 30.let ji v dražbě získal III. řád sv. Františka (ženská větev), který zde zřídil tzv. noviciát. Řádové sestry v Hrusicích působily do násilného vystěhování v roce 1950. Dnes slouží k bydlení a původní vzhled připomínají jen římsy a zdobné členění fasády jižní stěny. Přes silnici se pak otvírá pohled na dálnici D1.
Na konci obce přicházíme k tzv. Ladově vile č.p.115, která se stala Památníkem Josefa Lady a jeho dcery Aleny. Dům projektoval v roce 1933 architekt Čeněk Vořech (1887-1976), žák architekta Jana Kotěry. Dům sloužil k letním pobytům rodiny. V roce 1962 ho Alena Ladová věnovala státu k uctění památky jejího otce. Až v roce 1972 došlo ke zřízení skromné Pamětní síň Josefa Lady a v roce 1986 dům upraven na současný památník. Expozice slouží po určitých obměnách dodnes, seznamuje nás tvorbou obou umělců. V roce 2010 byly v rozlehlé zahradě domu umístěny sochy s ladovskou tématikou, v zadní části zřízeno od roku 2009 arboretum se starými odrůdami ovocných stromů. Dvě mohutné lípy u vjezdu, zasadil sám Josef Lada na památku narození dcer Aleny a Evy. Přes most nad dálnicí D1 sejdeme do Hrušova, místní části Senohrab. U rozcestníku v Hrušově se na informační tabuli seznámíme s historií sportování v Senohrabech. Stojíme totiž nedaleko místa, kde stával lyžařský skokanský můstek.
Památkou na doby největší slávy významného letoviska jsou dochované vily a chaty. Mnohé již prošly úpravami nebo přestavbami. K významným a výrazným stavbám patřily i hotely. V údolí nepřehlédneme mohutnou budovu původního Hotelu Valencia, postavenou Antonínem Šimkem ze Senohrab v roce 1896. Jméno Valencia dal hotelu plukovník Roja z Prahy, který ho v roce 1930 koupil. Podobně jako sousední Hotel Hrušov se stal cílem mnohých hostů hlavně z Prahy. V roce 1931 zde došlo k otevření kina, které bylo provozováno až do roku 1994. Po druhé světové válce v roce 1948 byla na objekt uvalena národní správa a v roce 1949 správa krajského výboru KSČ, který zde zřídil politickou školu. V roce 1953 objekt navrátili plk. Rojovi, ale i nadále zde fungovala politická škola. V roce 1960 došlo ke zřízení charitního domova a objekt přešel pod správu Katolické charity. Po restituci v roce 1992 byl celkově rekonstruován, nyní je soukromou rezidencí. Bohužel si již neprohlédneme Hotel Hrušov, v době své největší slávy ve 30. letech minulého století další vyhledávané výletní místo turistů. A také prvorepublikových filmových hvězd, například Vlasty Buriana, Adiny Mandlové a dalších. Hotel byl provozován i po roce 1948, po roce 2000 došlo k uzavření. Budova zůstala opuštěna a postupně chátrala. Na plánovanou rekonstrukci již nedošlo, roce 2012 musela být ruina stržena.
Po silnici přejdeme potok Mnichovka a vystoupáme k vlakovému nádraží v Senohrabech, kde asi 9 km dlouhý výlet zakončíme.
Mapka výletu:
Použité zdroje:
www.mnichovice.cz
www.mnichovice.eu
www.hrady.cz
www.pamatkovykatalog.cz
cs.wikipedia
informační tabule v Hrusicích a Mnichovicích
Zajímavosti:
Josef Lada (17. 12. 1887 - 14. 12. 1957)
Josef Lada (17.12.1887 – 14.12.1957), malíř a ilustrátor, jevištní výtvarník, karikaturista, scénograf a autor moderních pohádek pro děti. Narodil se 17. 12. 1887 v Hrusicích čp. 15 v rodině ševce, pocházel ze čtyř dětí. Jako půlroční chlapec upadl na ševcovský nůž a poranil si oko. Proto viděl jen na jedno a chybělo mu prostorové vidění, což ovlivnilo jeho výtvarné vyjadřování. Josef Lada začal ilustrovat knížky pro děti. Své kresby uveřejňoval v časopisech Besídka malých, Humoristické listy, Šibeničky a jiné. Byl stálým spolupracovníkem časopisů nakladatelství Melantrich, redigoval přílohu deníku České slovo - Kvítko z čertovy zahrádky. V kresbě byl samoukem, postupně si vyvinul osobitý styl s typickou silnou linkou a zaoblenými tvary postav. Ladův výtvarný projev, který je založen na pozorování a vynikající paměti, je svérázný a osobitý.
V jeho kresbách ožívá malířovo dětství a rodná vesnice se skromným životem řemeslníků a domkařů, kde čas plyne od jara do zimy mezi prací a drobnými radostmi. Z výtvarných technik používal nejraději kresbu, kvaš a temperu. Jeho doménou byla dětská ilustrace, ale také ilustroval knihy pro dospělé. Působil jako karikaturista, ilustrátor, jeho doménou byla dětská ilustrace a také jako spisovatel. Kromě mnoha pohádek a knih pro děti, které sám napsal (k nejznámějším patří Kocour Mikeš a O chytré kmotře lišce), ilustroval Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (pro Švejka nakreslil 1339 kreseb) a další knihy od Jaroslava Haška, dále Tyrolské elegie, Krále Lávru a Epigramy od Karla Havlíčka Borovského, Erbenovy a Drdovy pohádky a další. Byl rovněž autorem výprav, scén a kostýmů k divadelním hrám i operám uváděným Národním divadlem a hlavním výtvarníkem úspěšného českého filmu režiséra Josefa Macha Hrátky s čertem z roku 1956, natočeného podle stejnojmenné pohádkové divadelní hry Jana Drdy.
V oblasti výtvarného umění Lada vytvořil více než 500 obrazů a okolo 15 tisíc ilustrací. Ladovy ilustrace inspirovaly českého básníka Jaroslava Seiferta k napsání básnické sbírky Chlapec a hvězdy (1956). Lada se stal spolu s Čapkem, Nezvalem a Vančurou jedním ze zakladatelů tzv. „moderní pohádky“. Za svoje dílo obdržel roku 1947 titul národní umělec. V roce 1923 se oženil s Hanou Budějickou. Manželům Ladovým se narodily dvě dcery – Alena (1925–1992) a Eva (1928–1945). Od roku 1925 bydleli v domě na Praze 2 v Ohradní ulici (dnes Ladova ulice), kde měl Josef Lada i svoji pracovnu. Téhož roku se stal redaktorem nedělní přílohy Českého slova Kvítko z čertovy zahrádky a v redakci zůstal pracovat až do roku 1940. Poté se zaměřil více na volnou tvorbu, kdežto kreslení karikatur do novin a časopisů omezil na minimum. Od roku 1924 se pravidelně vracel do svých rodných Hrusic. V roce 1930 koupil pozemek na stavbu domu. Dcera Alena Ladová byla rovněž ilustrátorka a malířka. O svém otci napsala v roce 1963 knihu Můj táta Josef Lada. Dcera Eva se narodila 18. prosince 1928, byla nadaná klavíristka a zahynula v 16 letech při leteckém bombardování u Emauzského kláštera 14. února 1945. Josef Lada zemřel 14. prosince 1957 Praze a je pochován na Olšanských hřbitovech.
informační tabule v Hrusicích:
Kostel sv. Václava v Hrusicích je kamenná jednolodní stavba, původně zasvěcená sv. Mikuláši. Patří k cenným památkám českého raného středověku. Náleží do skupiny středočeských románských kostelů označovaných jako jednolodní panské tribunové. Tento typ se začal ve středních Čechách stavět již v 1. polovině 12. století, např. sv. Havla ve Zbraslavi, sv. Petra v Poříčí nad Sázavou, sv. Petra a Pavla v Načeradci. Příznačné jsou určité stavební prvky a charakteristiky: vchod umístěn na severní nebo jižní stěně obdélníkové lodi, půlkruhová apsida na východní straně, čtyřboká věž přiléhající k západní straně, z ní se vcházelo na tzv. panskou tribunu. Doba vzniku této stavby je pravděpodobně 1. polovina 13. století. Nad portálem jsou vytesány znaky, které lze číst jako 1252. Během 17. a 18. století proběhly barokní úpravy. Při nich byl původní plochý strop nahrazen klenbou, kvůli níž bylo nutné zpevnit obvodové zdi kostelní lodi. Proto byla zazděna původní románská okénka i původní vstup, nový prolomen v západním průčelí věže. Později nad ním přistavena klenutá předsíň. V roce 1853 udeřil při letní bouřce do věže blesk. V prasklinách zdiva se objevil původní ústupkový portál. Ve 20. století došlo k několika opravám kostela, na počátku 90. let byl restaurován a zakonzervován portál. V roce 2009 byla celá budova opravena.
Portál je zhotoven z červeného permského pískovce pocházejícího z tzv. Blanické brázdy. Pochází zřejmě z lomu v Nučicích u Kostelce nad Černými lesy. Byl vyloven i názor, že plocha šítu (tympanon) je starší než samotná kostelní stavba a pochází z kláštera Ostrov u Davle, kde vznikl v jeho dílnách. Na deskové trnoži spočívají antické patky s mušlovými nárožními patníčky. Z patek vyrůstají dříky sloupů. První dva jsou osmihranné, další jsou okrouhlé polosloupy. Hlavice sloupů jsou zdobeny rostlinnými a páskovými motivy, římsa svinutými palmovými listy, krycí deska pak páskou posetou hvězdičkami. Čelo oblouku (archivolta) je složeno ze zdobných pásů, na nichž se střídají různé motivy - hvězdičkový s diamantovým řezem, jehlanovitý, obloučkový, zvířecích tělíček a stočeného lana. Na vrcholu čela je umístěn znak, jehož plocha je křížem rozdělená na čtvero polí a tři z nich jsou vyplněna malým křížem. Podle některých názorů představuje tato výzdoba rodový znak Reginharda, opata sázavského kláštera. V tympanonu jsou zobrazeny dvě lidské postavy, kříž a had nebo drak. Dle odborníků jsou tři hlavní výklady této figurální kompozice. Buď jde o postavy věrozvěstů Cyrila a Metoděje nebo sv. Vojtěcha a sv. Václava anebo symbolické vyobrazení Kristova sestupu do pekel (Anastásis), tedy vysvobození spravedlivých předků prostřednictvím Kristova kříže.tov.
www.mnichovice
Útulna pro slepé dívky. Naproti Husovu sboru na Pražské ulici stojí dům č. p. 143 známý pod názvem Čeřovka. Příběh jejího pojmenování započal v lesní vile ve Strančicích č. p. 45, kterou počátkem minulého století vlastnil řád piaristů. Do této vily v létě jezdíval emeritní farář Ludvík Seyvalter. Jeho maminka v jeho dětství oslepla, a proto si předsevzal nevidomým pomáhat. V roce 1908 se mu podařilo založit Útulnu pro slepé dívky na Kampě č. p. 33, stal se jeho předsedou. O tento ústav pečoval např. i opat Strahovského kláštera Method Jan Zaoral. Ludvík Sayvalter při svém pobytu ve Strančicích zjistil, že je v Mnichovicích na prodej prostorný dům, který se hodil jako pobočka přeplněné útulny pro slepé dívky na Kampě. Majitel domu Hynek Čeřovský ze Žižkova proto snížil její prodejní cenu o téměř polovinu. Mnichovičtí občané si velkorysosti H. Čeřovského vážili a domu se proto dodnes říká Čeřovka. Budova byla poté přestavěna, zřízena i kaple. V roce 1915 se nastěhovalo 17 dívek a 3 řádové sestry z kongregace Františkánek. Ludvík Sayvaltr zemřel v roce 1917, útulna v Čeřovce zanikla ve 30. letech minulého století. Potom budova sloužila různým účelům. V roce 1929 budovu koupil Jan Musil, který ji přestavěl na hotel. Před II. světovou válkou se stal majitelem hotelu První pražský pivovar v Praze, který v roce 1950 předal v rámci vyvlastnění majetku budovu bezúplatně MNV v Mnichovicích. Dnes zde sídlí Jiráskova knihovna.
Významné osobnosti Mnichovic
Dnes již téměř zapomenutou osobností je Josef Beograd Konrád. Narodil 4. dubna 1859 v Mnichovicích jako syn místního mlynáře v Mnichovicích. Již jako student začal psát poezii. Některé jeho básně byly otištěny v Květech a Lumíru. V pozdější době se spíše věnoval próze, na kterou měl velký vliv jeho pobyt v Bosně a Hercegovině, kde dva roky sloužil. Když se vrátil do Prahy podporoval zde černohorské studenty. Za tuto činnost dostal od krále Nikoly I. řád Danielova. Mimo svou literární činnost působil i jako předseda Penzijního fondu českých spisovatelů beletristů. Působil také v redakci Máje. Mezi jeho přátele patřili například Alois Jirásek, J. V. Sládek, Svatopluk Čech, Václav Rais či Eliška Krásnohorská. Za svého života vydal 33 knih, nespočetně povídek a článků. Josef Beograd Konrád zemřel 15. března 1921 v Mnichovicích. Pohřben je v Liberci. V Mnichovicích po něm byla pojmenována ulice.
Profesor Dr. Josef Velenovský se narodil v roce1858 v Čekanicích na Blatné. Studoval přírodní vědy na Karlově univerzitě v Praze. Již za svých studií se stal asistentem fylopaleontologie v Muzeu království Českého, kde spolupracoval s profesorem Antonínem Fričem. O dva roky později jako asistent botaniky pracoval s profesorem Ladislavem Čelakovským. V roce 1892 se stal mimořádným a o šest let později řádným profesorem botaniky na Univerzitě Karlově. V roce 1903 se stal ředitelem botanického ústavu a botanické zahrady při české univerzitě. V letech 1924 - 1931 byl redaktorem prvního českého vědeckého časopisu Mykologie. Během svého života byl členem mnoha významných institucí. Například. České akademie, Královské české společnosti nauk, Membre se la Société de France, Botanical Society v Edimburk aj. V roce 1927 odešel do penze a přestěhoval se do Mnichovic, kde žil až do své smrti v roce 1949. Je pohřben na místním hřbitově. Během svého života publikoval více než 250 prací. Během svého života jako jeden z prvních prosazoval ochranu celých oblastí. Například Karlštejnska, Krkonoš či Šumavy. Již v roce 1904 sestavil pro vídeňské ministerstvo kultury a vyučování soupis přírodních botanických památek Čech. V roce 1837 nastoupil na kněžský úřad v Mnichovicích jeden z nejvýznamnějších duchovních zdejší farnosti, vlastenecký kněz, buditel Vojtěch Vilém Kramérius. Jeho zásluhou zde byla roku 1861 postavena nová školní budova. Je pohřben na místním hřbitově. Byl synem známého pražského nakladatele Václava Matěje Kraméria, spisovatele, nakladatele, dramatika, žurnalisty a novináře, zakladatele novodobé české žurnalistiky.