V toulkách se opět podíváme do blízkého Posázaví. Projdeme se Ladovými Hrusicemi a významnými letovisky Mnichovicemi a Senohraby.
Na cestu se vydáme na pěkně opraveném nádraží v Mnichovicích, které si zachovalo historickou podobu. Zajímavé je, že přestože k otevření železniční trati došlo v roce 1871, ke zřízení místní zastávky až v roce 1888. Ale dalších 16 let trvalo, než byla postavena dřevěná čekárna. Od roku 1896 do roku 1904 sloužil jako čekárna blízký hostinec, pak i dřevěná čekárna a rok poté v roce 1905 byla dokončena současná nádražní budova. Ves v údolí při soutoku Mnichovky a Struhařovského potoka založili nejspíše benediktinští mniši ze sázavského kláštera. První písemná zmínka pochází z kroniky Mnicha sázavského, pokračovatele Kosmase. Uvádí, že v letech 1134-1161 opat sázavského kláštera Silvestr zbudoval ve vsi Mnichovice baziliku ke cti svatého Michala a všech ctností nebeských. Jméno tedy nejspíše dostala po sázavských mniších. Do 14. století se rozvinula v hospodářské středisko severozápadní části panství sázavského kláštera. V roce 1383 jsou již zmíněny jako městečko. V roce 1421 husité dobyli sázavský klášter, který se tak stal i s Mnichovicemi jejich majetkem. Ale již následující rok darovali Pražané Mnichovice panu Vilému Kostkovi z Postupic. Zikmund Lucemburský je v roce 1436 zapsal Mikuláši Trčkovi z Lípy. Na čas se pak vrátily do rukou Kostků, dále se pak majitelé podobně jako jinde poměrně často střídali. V roce 1484 dal král Vladislav II. městečku pečeť a znak. Na zeleném trávníku stojí proti sobě dva pštrosi a drží zobáky drátěnou košili. Na červeném štítě stojí na jejich hlavách rozkročen muž v brnění s obnaženým mečem. Větší rozvoj zaznamenaly Mnichovice opět v 16. století, kdy patřilo k panství Komorní Hrádek. Novodobý rozvoj pak začal v 90. letech 19. století v souvislosti s otevřením železničního spojení Prahy a jižních Čech. Oblast se stala součástí rekreačního zázemí Prahy. Prudký růst pokračoval i ve 20. a 30. letech, městečko se rozrostlo podél hlavní silnice, zároveň ve svazích na obou stranách údolí, kde vyrostly vilové čtvrtě i skupiny chat. V roce 2000 se Mnichovice staly městem.
Od nádraží scházíme po žluté značce Nádražní ulicí, naskýtá se nám pěkný výhled na centrum Mnichovic. Cestou si můžeme prohlédnout několik zajímavých vil. Na křižovatce se Pražskou ulicí vydáme doleva. Po chvíli dojdeme k výrazné budově Husova sboru církve Československé postaveného v letech 1926-1928. Slavnostního otevření 1. července 1928 se zúčastnil i tehdejší patriarcha Gustav Procházka. Průčelí zdobí tři vitrážová okna, která zobrazují Jana Žižku, Mistra Jana Husa a Jana Amose Komenského. Vrátíme se ke žluté značce a pokračujeme po ní ulicí Podskalí proti toku Struhařovského potoka. Přijdeme k romantické roubené stavbě Zittova mlýna, dříve se také jmenoval Horní či Nadmnichovský. Budovy mlýna tvoří přízemní roubený obytný dům s předsazeným bedněným štítem vynášeným sloupky a navazující zděné dvoupatrové stavení mlýnice s částečně dochovaným technologickým zařízením. Současný mlýn je v mlýnici datován rokem 1777. Na západní straně hospodářství stojí stodola, na východní straně hospodářské stavení a na severní straně části dalších hospodářských staveb. Mimořádně hodnotné roubené obytné stavení se zděnou mlýnicí patří k nejstarším památkám Mnichovic. Podle historických pramenů mlýn zde stál již v roce 1600. Mlýn sloužil až do 4. prosince 1942. Původně byl mlýn poháněn vodou z rybníka Koloděje, ten se však v roce 1735 protrhl a již nebyl obnoven, a tak byl pro mlýn vybudován rybník vlastní dnes Zittův. Mlýn sloužil až do prosince 1942, v roce 1996 byl prohlášen kulturní památkou.
Od mlýna pak Kostelní ulicí přicházíme ke kostelu, k jeho hlavnímu vchodu. Po levé ruce si všimneme i budovy fary. První fara byla postavena spolu s gotickým kostelem, tedy ve 30. letech 14. století, poprvé zmíněna je v roce 1352. Byla dřevěná a měla doškovou střechu. V zápisu z roku 1629 je zmínka o přístavbě světničky na sloupech. Současná farní budova byla postavena v letech 1721-1722, v roce 1828 proběhla přestavba. Hospodářské stavby pocházejí z poloviny 19. století. Areál fary tvoří zděná patrová omítnutá obytná budova krytá valbovou střechou. Průčelí je členěno plochým výstupkem (rizalitem) s naznačenou bosáží a v půlkruhu uzavřeným kamenným orámováním vstupu (portálem). Budovu zdobí červená pískovcová ostění oken, podokenní římsy, ve výstupku i nadokenní římsy. Na západní straně stojí hospodářská budova, na protilehlé východní straně chlévy. Stodola uzavírá dvůr na severní straně a farní pozemky uzavírá ohradní zeď. Do ní je na včleněna i částečně obezděná kamenná studna. Jedná se o cenný architektonický soubor dochovaný v původním stavu. Nad vchodem kostela byl umístěn znak jeho patronů, rodu Khevenhüllera-Metsche z Komorního Hrádku. Prvky znaku z červeného pískovce jsou dnes již zcela setřelé. Současný kostel zasvěcený Narození Panny Marie byl postaven v letech 1746-1754 v barokním slohu na troskách předchozího kostela. Ale první stavbu baziliky sv. Michala nechal na tomto místě postavit již kolem poloviny 12. století opat sázavského kláštera Silvestr (1135-1161). Kolem roku 1330 došlo k její přestavbě na gotický kostel nově zasvěcený Narození Panny Marie. A po velkém požáru v roce 1746 byl v barokním slohu postaven tento současný. K jeho vysvěcení došlo 8. září 1754 pražským biskupem Antonínem Vokounem. Jednolodní klenutou stavbu s bočními kaplemi po obou stranách zakončuje vně trojboké, uvnitř polokruhové kněžiště, které se stejně jako jeho opěrný systém zachoval z gotického kostela. Hlavní oltář s ostatky sv. Gaudencia a Celestina pochází z roku 1753. Je ozdoben sochami čtyř světců a obrazem Narození Panny Marie od Václava Markovského z roku 1838. Pod hlavním oltářem je zachována původní snad i románská krypta. Varhany a oba boční oltáře jsou rokokové, ty jsou zasvěcené sv. Františku Xaverskému a sv. Janu Nepomuckému. Pozoruhodná kazatelna v podobě otevřené velrybí tlamy - Jonášovy velryby s reliéfy Jonáše a sv. Lukáše a Jana pochází z 2. poloviny 18. století. Je dílem českého barokního sochaře a řezbáře Lazara Widemanna, k jehož nejvýznamnějším dílům patří výzdoba nedalekého kostela sv. Havla v Poříčí nad Sázavou. Cínová křtitelnice pochází z konce 16. století. Do náměstí je kostel obrácen jižním bokem lodi. Průčelí její kaple s věží kostela má rozložitý pilastry, římsami a mohutnými volutami bohatě zdobený štít. Tvoří tak zdánlivě průčelí hlavní. Pod slunečními hodinami je zazděný výklenek s kamenným ostěním, které je údajně pozůstatkem původního románského kostela.
Scházíme na velké lichoběžníkové náměstí, které je základem městečka. Kostel v jeho horním části je výraznou dominantou, spodní částí procházela hlavní cesta z Prahy do Sázavy. Hřbitov se původně rozkládal před kostelem v místech, kde se dnes nachází pomník padlých. Po přestavbě kostela v roce 1754 vyrostla před kostelem vysoká zeď a hřbitov byl přesunut za kostel. Pomník padlých v první světové válce byl na místě současného umístěn 8. 9. 1921. Po druhé světové válce byl odstraněn a na jeho místě byl vybudován nový pomník padlých v první a druhé světové válce. Starý pomník byl poté uložen v budově školy na náměstí. V 90. letech byl umístěn v parku Pod lípami, kde býval původní hřbitov. V roce 2000 pak vedle Požárního domu na Jánském náměstí. První zmínka o škole v Mnichovicích pochází z roku 1615. Původní dřevěná budova školy se nacházela za kostelem, ale při velkém požáru městečka v roce 1746 vyhořela. Místo, kde budova stávala, přenechala obec na rozšíření hřbitova a vyučování po nějakou dobu probíhalo doslova, kde se dalo po chalupách. Teprve v roce 1768 byl zakoupen pozemek, na němž byla postavena menší budova (č.p. 62 - dnes tzv. Stará škola na náměstí). Postupem času objekt velmi zchátral. Díky nezměrnému úsilí vlastence a buditele kněze Vojtěcha Krameria byla původní chalupa zbourána a v říjnu roku 1860 byl položen základní kámen ke stavbě nové školy. Výnosem zemské rady roku 1922 pak byla v Mnichovicích ustanovena smíšená měšťanská škola. Ta měla učebny v budově původní školy č.p. 61, zatímco škola obecná sídlila nadále v hostinci Na radnici a v Panské hospodě. Obecním zastupitelstvem nakonec rozhodlo, že uvolní za účelem stavby důstojné školní budovy pozemek za hřbitovem (nyní park Pod lípami). Škola byla slavnostně otevřena v květnu 1931. Od té doby sloužily potřebám vyučování obě budovy – objekt tzv. staré školy č.p. 61 na náměstí a nově otevřená budova v dnešní Bezručově ulici.
Ve středu dolní části náměstí byl na památku ukončení moru, který vypukl v roce 1713, postaven barokní pískovcový morový sloup z 1. poloviny 18. století. Socha korunované sv. Panny Marie Svatohorské držící nahého Ježíška stojí na vysokém sloupu s hranolovým podstavcem. Okolo je zábradlí čtvercového půdorysu z červeného pískovce. Hranolové pilíře v rozích a uprostřed zábradlí s vpadlými zrcadly doplňují okrasné kuželky (balustry) s páskovým ornamentem s volutkami (spirálovitý motiv). Z vnitřní strany se dochovala rytá datace 1739. Kolem sloupu stávaly čtyři mohutné lípy, které byly vyvráceny velkou vichřicí v roce 1927. Socha byla restaurována v roce 1992 a znovu vysvěcena v roce 1994. Náměstí bylo v roce 2012 poměrně citlivě a vkusně upraveno. Došlo k jeho vydláždění a doplnění laviček. Necitlivě působí budova, v níž dnes sídlí Policie ČR, a velké nákupní středisko Mnichovka postavené na konci 80. let 20. století ve spodní části náměstí na místě Panské hospody. Obzvláště proti poměrně zachovalé historické zástavbě horní části této strany náměstí. Příjemný dojem kazí i velmi rušná silnice, což poznáme, při cestě z náměstí Ondřejovskou ulicí. Některé domky po levé straně ulice dokládají její původní půvabnou zástavbu. Na Jánském náměstí určitě zaujme barokní socha sv. Jana Nepomuckéko, kterou městečko dostalo v roce 1634. Původně stála o několik metrů blíže domu čp. 126. V roce 1941 byla kvůli zvýšení terénu posunuta na nynější místo. Jde o hodnotné barokní dílo z červenohnědého pískovce. Členitý podstavec s volutovými křídly s reliéfy rostlinného ornamentu po stranách s podobně hmotově řešeným soklem stojí na základně obdélného půdorysu. Na čelní vypouklé části podstavce je reliéf s motivem svržení sv. Jana Nepomuckého z mostu. Pod reliéfem je česky psaný dnes již jen částečně čitelný nápis s chronogramem (nápis se zašifrovaným letopočtem ve zvýrazněných písmenech): K VIetssI sLaVIe a pobozonostI sVatIho Jana tento obraz VihotoVItI DaL MatIeolän frantissek. Více než dvacet let byla socha sv. Jana Nepomuckého bez pěti zlatých hvězdiček kolem hlavy. Po opravě v roce 2016 byla svatozář soše navrácena.
Pokračujeme Jiráskovou ulicí po trase „Cesty kocoura Mikeše“ označené červenou značkou. Pokud bychom ale odbočili vlevo ulicí Pod mohylou, přijdeme po chvíli ke Štefánikově mohyle s nápisem „Milanu Rastislavu Štefánikovi a bratřím z legií 29.6.1919 Sokol Mnichovice“. Postavili ji mnichovičtí příslušníci Sokola nedlouho po tragické smrti Milana Rastislava Štefánika, slovenského politika, vojáka, letce, generála francouzské armády a ministra vojenství Československé republiky. Zahynul 4. května 1919 při letecké nehodě. Spolu s T. G.Masarykem je považován za zakladatele Československa. Vrátíme se k trase Cesty kocoura Mikeše, Která nás vede přes hřeben Kožený vrch mezi Ondřejovem a Mnichovicemi se zastavením na kopci Vlčí halíř. Cestou si všímáme zajímavých naučných tabulí Naučné stezky pro děti. A ty také určitě potěší Ladova zahrádka - pěkné a velké sousoší postaviček známých z Ladových pohádek. Přicházíme k Hrusicím, které jsou rodištěm významného malíře Josefa Lady (1887-1957), spisovatele, autora oblíbených obrázků a ilustrátora mnohých nejen dětských knih. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1205. Spadala zřejmě pod přímou správu vládnoucího rodu Přemyslovců. Později přecházela pod správu blízkých hradů, poddansky tak patřila pod hrady Stará Dubá, Čejchanův hrádek a Ježov. V roce 1436 přešlo toto tzv. podací právo na pány z Dubé sídlící na hradě Zlenice. Ten byl zničen v roce 1465 a tak v dalším roce přešlo právo na Komorní Hrádek, jeho majitelé se ovšem střídali. To trvalo až do roku 1848, kdy obec získala samosprávu. Podle Berní ruly měly Hrusice 1654 devět selských usedlostí, dva chalupníky, pusté byly čtyři grunty a dvě chalupy. U hrusické sokolovny stojí pamětní kříž na kamenném podstavci, který věnovala místní mládež.
Nejvýznamnější památkou je kostel sv. Václava, který pochází zřejmě již z první poloviny 13. století, od 17.století byl barokně upravován. Je jednolodní stavbou s půlkruhovou apsidou, hranolovou věží s předsíní a přístavkem zákristie. Uprostřed severní stěny lodi se zachoval zcela výjimečný románský portál. Kostel stojí na mírném návrší na západním konci návsi, je ohraničen zdí se zděnou bránou kolem zrušeného hřbitova, v roce 1958 se stal kulturní památkou. Patří k hlavním motivům mnoha Ladových obrázků. V blízkosti kostelní zdi vlevo od vchodu stojí pomník padlým vojákům z první světové války. Nynější podoba farní budovy, která stojí naproti kostelu sv. Václava v samotném středu obce, pochází z roku 1914. Ovšem první zmínka o zdejší faře pochází již z roku 1359. V blízkosti farní budovy roste státem chráněný památný strom lípa malolistá. Uprostřed hrusické návsi stojí budova hospody "U Sejků", známá díky Ladovým obrazům a kresbám. Současná podoba pochází z přestavby v letech 1884-1885. V roce 1912 ji koupil a začal provozovat Antonín Sejk, s nímž byl Josef Lada v přátelském vztahu. "U Sejků" je také neoficiální sídlo Vlastenecko-dobročinné obce baráčníků, která byla v Hrusicích založena již v roce 1911 a po celou dlouhou dobu své historie byla vždy významnou součástí kulturního a společenského života v obci. V budově obecního úřadu je otevřena stálá výstava modelů domů v Hrusicích pana Antonína Jedličky. Před budovou byla v roce 1998 slavnostně odhalena busta Josefa Lady.
Ve vesnici se setkáme i s poutavě zpracovanými informačními tabulemi „Pohádkové Hrusice“, na kterých jsou úryvky z Ladových knížek. Ukázky spolu s obrázky se vždy vážou k danému místu, tedy rodnému domu Josefa Lady, obecní pastoušce, Jedličkově louži, Šmejkalce a Hubačovskému rybníku. Hrusická škola byla zřízena již v roce 1768 péčí již v Mnichovicích zmíněného rodu (od roku 1763 knížecího) Khevenhueller-Metsch z Komorního Hrádku. Ale již v roce 1820 s rostoucím počtem dětí v Hrusicích i v okolních obcích nedostačovala. Proto byla roce 1869 postavena nová, jejíž budova dodnes stojí na hrusické návsi. V době od 1. září 1893 do 30. dubna 1901 navštěvoval hrusickou školu také malý "Pepík Ševců", tedy budoucí světově známý malíř Josef Lada. Střed vesnice si uchoval původní romantický vzhled, uliční štíty některých domů pozdně barokní ráz a jsou dokladem vesnické architektury minulého století. Rodná chaloupka malíře Josefa Lady známá z jeho obrázků stávala po pravé straně silnice vedoucí z hrusické návsi dolů k potoku. Původní stavba byla zbourána v roce 1932. Na stejném místě byl vystavěn rodinný domek, který je v současné době ve vlastnictví malířových příbuzných. Dne 20. července 1958 byla na tomto domě odhalena pamětní deska malíře. Z náměstí půjdeme směrem k Hrušovu po značce cyklostezky 0025. Za dvěma bytovkami po levé straně si všimneme velkého členitého domu. Byl postaven v roce 1898 jako letní vila "Norberta" pražského obchodníka pana Stránského. Na počátku třicátých let rodina Stránských musela vilu prodat. V dražbě jí získal III. řád sv. Františka (ženská větev), který zde zřídil tzv. noviciát. Řádové sestry v Hrusicích působily až do roku 1950, kdy byly násilně vystěhovány. V letech 1950 -1991 zde bylo postupně zřízeno skladiště, mateřská školka, bytové jednotky apod. V osmdesátých letech přešel objekt pod správu tehdejšího federálního ministerstva vnitra, které zde zřídilo i sklady materiálu. V roce 1991 byl celý objekt i s pozemkem restituován zpět III. řádu sv. Františka. V roce 1998 budovu koupila obec, provedla celkovou opravu na obecní byty. Její původní vzhled připomínají jen římsy a zdobné členění fasády jižní stěny. Přes silnici se pak otvírá pohled na dálnici D1.
Na konci obce můžeme navštívit tzv. Ladovu vilu čp.115, která se stala Památníkem Josefa Lady a jeho dcery Aleny. Rodina ho využívala k letním pobytům. Dům projektoval v roce 1933 architekt Čeněk Vořech (1887-1976), žák architekta Jana Kotěry. V roce 1962 ho věnovala Alena Ladová státu s tím, že má sloužit k uctění památky jejího otce. Teprve v roce 1972 však byla zřízena skromná Pamětní síň Josefa Lady. Až v roce 1986 po rekonstrukci byl celý dům upraven na současný památník. Z interiéru se však do dnešních dnů zachovala pouze kachlová kamna. Expozice slouží po určitých obměnách dodnes, seznamuje nás tvorbou obou umělců. Muzeum je otevřeno celoročně mimo pondělí a úterý. Celý objekt je obklopen rozsáhlou zahradou. V roce 2010 zde byly umístěny sochy s ladovskou tématikou, v zadní části zahrady zřízeno od roku 2009 arboretum se starými odrůdami ovocných stromů. Dvě mohutné lípy u vjezdu, zasadil sám Josef Lada na památku narození dcer Aleny a Evy. Přes most nad dálnicí D1 sejdeme do Hrušova, místní části Senohrab. U rozcestníku v Hrušově se na informační tabuli seznámíme s historií sportování v Senohrabech. Stojíme totiž nedaleko místa, kde stával lyžařský skokanský můstek. Více se o tom můžete dočíst i v Toulkách Senohraby-Zlenice-Ježov.
Památkou na doby, kdy se celá oblast stala významným letoviskem jsou některé dochované vily a chaty. Mnohé však již byly upraveny nebo zcela přestavěny. K významným a výrazným stavbám patřily i hotely. V údolí určitě nepřehlédneme mohutnou budovu původního Hotelu Valencia postavená Antonínem Šimkem ze Senohrab v roce 1896. Jméno Valencia mu dal plukovník Roja z Prahy, který ho v roce 1930 koupil. Hotel s podobně jako sousední Hotel Hrušov stal cílem mnohých návštěvníků zvláště z Prahy, například herce Vlasty Buriana, který byl Rojovým přítelem. V roce 1931 zde bylo otevřeno i kino, které bylo provozováno až do roku 1994. Po druhé světové válce v roce 1948 byla na objekt uvalena národní správa a v roce 1949 správa krajského výboru KSČ, který zde zřídil politickou školu. V roce 1953 byl sice objekt navrácen plk. Rojovi, ale i nadále zde fungovala politická škola. V roce 1960 zde byl zřízen charitní domov a objekt přešel pod správu Katolické charity. Charitní domov v této nemovitosti působil až do roku 1992, kdy byl objekt restituován a v následujících letech celkově rekonstruován. V současné době se tak jedná o soukromou rezidenci. Bohužel si již neprohlédneme Hotel Hrušov, v době své největší slávy ve 30. letech minulého století vyhledávané výletní místo turistů. A také pražských prvorepublikových filmových hvězd, například Vlasty Buriana, Adiny Mandlové a dalších. Hotel sloužil svému účelu i po 2. světové válce, ještě v 90. letech minulého století býval oblíbeným výletním místem. Po roce 2000 byl ukončen provoz hotelu, který zůstal opuštěný a postupně chátral. Bohužel nedošlo na jeho plánovanou rekonstrukci, jejímž cílem bylo navázat na bohatou historii. V roce 2011 byl hotel ruinou, která byla v roce 2012 stržena. A z Hrušova vystoupáme k vlakovému nádraží v Senohrabech, kde asi 9 km dlouhý výlet zakončíme.
Mapka výletu:
Použité zdroje:
www.mnichovice.cz
www.mnichovice.eu
www.hrady.cz
www.pamatkovykatalog.cz
cs.wikipedia
informační tabule v Hrusicích a Mnichovicích
Zajímavosti:
Josef Lada (17. 12. 1887 - 14. 12. 1957)
Josef Lada byl malíř a ilustrátor, jevištní výtvarník, karikaturista, scénograf a autor moderních pohádek pro děti. Narodil se 17. 12. 1887 v Hrusicích čp. 15 v rodině místního ševce, pocházel ze čtyř dětí. Jako půlroční chlapec upadl na knejp (ševcovský nůž) a poranil si oko. Proto viděl jen na jedno a chybělo mu prostorové vidění, což ovlivnilo jeho výtvarné vyjadřování. Josef Lada chodil do hrusické školy, ale učení ho moc nebavilo, kromě kreslení a přírodopisu. Začal se učit malířem pokojů a divadelních dekorací. Po měsíci ale odtud odchází a v roce 1902 nastupuje do učení na knihaře – zlatiče. V tento čas navštěvuje večerní kurzy kreslení na pražské UMPRUM u prof. A. Jakesche. V roce 1906 je přijat na denní studium a stane se žákem prof. E. Dítěte a prof. Hofbauera. Po roce na vlastní žádost školu opouští a věnuje se samostatné výtvarné činnosti. Josef Lada začal ilustrovat knížky pro děti. Své kresby uveřejňoval v časopisech Besídka malých, Humoristické listy, Šibeničky a jiné. Byl stálým spolupracovníkem časopisů nakladatelství Melantrich, redigoval přílohu deníku České slovo - Kvítko z čertovy zahrádky.
V kresbě byl samoukem, postupně si vyvinul osobitý styl s typickou silnou linkou a zaoblenými tvary postav. Ladův výtvarný projev, který je založen na pozorování a vynikající paměti, je svérázný a osobitý. V jeho kresbách ožívá malířovo dětství a rodná vesnice se skromným životem řemeslníků a domkařů, kde čas plyne od jara do zimy mezi prací a drobnými radostmi. Z výtvarných technik používal nejraději kresbu, kvaš a temperu. Jeho doménou byla dětská ilustrace, ale také ilustroval knihy pro dospělé. Působil jako karikaturista, ilustrátor, jeho doménou byla dětská ilustrace a také jako spisovatel. Kromě mnoha pohádek a knih pro děti, které sám napsal (k nejznámějším patří Kocour Mikeš a O chytré kmotře lišce), ilustroval Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (pro Švejka nakreslil 1339 kreseb) a další knihy od Jaroslava Haška, dále Tyrolské elegie, Krále Lávru a Epigramy od Karla Havlíčka Borovského, Erbenovy a Drdovy pohádky a další. Byl rovněž autorem výprav, scén a kostýmů k divadelním hrám i operám uváděným Národním divadlem a hlavním výtvarníkem úspěšného českého filmu režiséra Josefa Macha Hrátky s čertem z roku 1956, natočeného podle stejnojmenné pohádkové divadelní hry Jana Drdy.
V oblasti výtvarného umění Lada vytvořil více než 500 obrazů a okolo 15 tisíc ilustrací. Ladovy ilustrace inspirovaly českého básníka Jaroslava Seiferta k napsání básnické sbírky Chlapec a hvězdy (1956). Lada se stal spolu s Čapkem, Nezvalem a Vančurou jedním ze zakladatelů tzv. „moderní pohádky“. Za svoje dílo obdržel roku 1947 titul národní umělec. V roce 1923 se oženil s Hanou Budějickou. Manželům Ladovým se narodily dvě dcery – Alena (1925–1992) a Eva (1928–1945). Od roku 1925 bydleli v domě na Praze 2 v Ohradní ulici (dnes Ladova ulice), kde měl Josef Lada i svoji pracovnu. Téhož roku se stal redaktorem nedělní přílohy Českého slova Kvítko z čertovy zahrádky a v redakci zůstal pracovat až do roku 1940. Poté se zaměřil více na volnou tvorbu, kdežto kreslení karikatur do novin a časopisů omezil na minimum. Od roku 1924 se pravidelně vracel do svých rodných Hrusic. Zde trávil se svou rodinou každoroční pracovní léta, v roce 1930 koupil v Hrusicích pozemek na stavbu domu. Dcera Alena Ladová byla rovněž ilustrátorka a malířka. O svém otci napsala v roce 1963 knihu Můj táta Josef Lada. Dcera Eva se narodila 18. prosince 1928, byla nadaná klavíristka a zahynula v 16 letech při leteckém bombardování u Emauzského kláštera 14. února 1945. Josef Lada zemřel 14. prosince 1957 Praze a je pochován na Olšanských hřbitovech.
informační tabule v Hrusicích:
Kostel sv. Václava v Hrusicích je kamenná jednolodní stavba, původně zasvěcená sv. Mikuláši. Patří k velice cenným památkám českého raného středověku. Základy a původní podobou náleží do skupiny středočeských románských kostelů označovaných jako jednolodní panské tribunové. Tento typ se začal ve středních Čechách stavět již v 1. polovině 12. století, např. sv. Havla ve Zbraslavi, sv. Petra v Poříčí nad Sázavou, sv. Petra a Pavla v Načeradci. Příznačné jsou určité stavební prvky a charakteristiky: vchod pro věřící umístěný na severní nebo jižní stěně obdélníkové lodi, půlkruhová apsida na východní straně, čtyřboká věž přiléhající k západní straně, z níž se vcházelo na tzv. panskou tribunu, z níž panstvo sledovalo bohoslužbu. Doba vzniku této stavby je pravděpodobně 1. polovina 13. století. Nad portálem jsou vytesány znaky, které lze číst jako 1252. Během 17. a 18. století proběhly barokní úpravy. Při nich byl původní plochý strop nahrazen klenbou, kvůli níž bylo nutné zpevnit obvodové zdi kostelní lodi. Proto byla zazděna původní románská okénka i původní vstup. Nový byl prolomen v západním průčelí věže. Později byla nad tímto vstupem přistavena klenutá předsíň. V roce 1853 udeřil při letní bouřce do věže blesk. V prasklinách zdiva se objevil původní ústupkový portál. Ve 20. století došlo k několika opravám kostela, na počátku 90. let byl restaurován a zakonzervován portál. V roce 2009 byla celá budova opravena.
Celý portál je zhotoven z červeného permského pískovce pocházejícího z tzv. Blanické brázdy, jež se táhne od Jevan k Táboru. Červenou barvu způsobuje větší množství železitého tmelu obsažené v hornině. Pískovec pravděpodobně pochází z lomu v Nučicích u Kostelce nad Černými lesy. Byl vyloven i názor, že plocha šítu (tympanon) je starší než samotná kostelní stavba a pochází z kláštera Ostrov u Davle, kde vznikl v jeho dílnách. Na deskové trnoži spočívají antické patky s mušlovými nárožními patníčky. Z patek vyrůstají dříky sloupů. První dva jsou osmihranné, další jsou okrouhlé polosloupy. Hlavice sloupů jsou zdobeny rostlinnými a páskovými motivy, římsa svinutými palmovými listy, krycí deska pak páskou posetou hvězdičkami. Čelo oblouku (archivolta) je složeno ze zdobných pásů, na nichž se střídají různé motivy - hvězdičkový s diamantovým řezem, jehlanovitý, obloučkový, zvířecích tělíček a stočeného lana. Na vrcholu čela je umístěn znak, jehož plocha je křížem rozdělená na čtvero polí a tři z nich jsou vyplněna malým křížem. Podle některých názorů představuje tato výzdoba rodový znak Reginharda, opata sázavského kláštera. V tympanonu jsou zobrazeny dvě lidské postavy, kříž a had nebo drak. Dle odborníků jsou tři hlavní výklady této figurální kompozice. Buď jde o postavy věrozvěstů Cyrila a Metoděje nebo sv. Vojtěcha a sv. Václava anebo symbolické vyobrazení Kristova sestupu do pekel (Anastásis), tedy vysvobození spravedlivých předků prostřednictvím Kristova kříže. Vnitřní zařízení je prosté, odpovídá vesnickému prostředí. Hlavní barokní oltář zde byl umístěn v roce 1789, pochází z 2. poloviny 18. století ze zrušeného pražského kostela sv. Michala. Je opatřen sochami sv. Vojtěcha, sv. Prokopa a obrazem hrusické Panny Marie. V roce 1809 byla na jeho vrchol umístěna socha sv. Václava. Obraz s tímto světcem visí i na jižní stěně lodi. Pochází z roku 1617 a původně byl obrazem oltářním. Novorománské boční oltáře a kazatelna a vznikly v roce 1898. Podle vzoru freskové Křížové cesty ve vídeňském kostele sv. Jana Nepomuckého namaloval v roce 1897 Florian Mašek 14 obrazů Křížové cesty. Ve věži kostela visí dva zvony. Varhany pocházejí z roku 1902. Kostel je obehnán hřbitovní zdí s barokní branou. Hřbitov byl používán do roku 1832, kdy byl při epidemii cholery zřízen nový obecní hřbitov.
www.mnichovice
Útulna pro slepé dívky. Naproti Husovu sboru na Pražské ulici stojí dům č. p. 143 známý pod názvem Čeřovka. Příběh jejího pojmenování započal v lesní vile ve Strančicích č. p. 45, kterou počátkem minulého století vlastnil řád piaristů. Do této vily v létě jezdíval emeritní farář Ludvík Seyvalter. Jeho maminka v jeho dětství oslepla, a proto si předsevzal nevidomým pomáhat. V roce 1908 se mu podařilo založit Útulnu pro slepé dívky na Kampě č. p. 33, stal se jeho předsedou. O tento ústav pečoval např. i opat Strahovského kláštera Method Jan Zaoral. Ludvík Sayvalter při svém pobytu ve Strančicích zjistil, že je v Mnichovicích na prodej prostorný dům, který se hodil jako pobočka přeplněné útulny pro slepé dívky na Kampě. Majitel domu Hynek Čeřovský ze Žižkova proto snížil její prodejní cenu o téměř polovinu. Mnichovičtí občané si velkorysosti H. Čeřovského vážili a domu se proto dodnes říká Čeřovka. Budova byla poté přestavěna, zřízena i kaple. V roce 1915 se nastěhovalo 17 dívek a 3 řádové sestry z kongregace Františkánek. Ludvík Sayvaltr zemřel v roce 1917, útulna v Čeřovce zanikla ve 30. letech minulého století. Potom budova sloužila různým účelům. V roce 1929 budovu koupil Jan Musil, který ji přestavěl na hotel. Před II. světovou válkou se stal majitelem hotelu První pražský pivovar v Praze, který v roce 1950 předal v rámci vyvlastnění majetku budovu bezúplatně MNV v Mnichovicích. Dnes zde sídlí Jiráskova knihovna.
Asi 1 km od nádraží leží přírodní zajímavost - Chráněné území Božkovské jezírko, vyhlášené v roce 1988. Cesta je jednoduchá, z nádraží se vydáme do kopce Nádražní ulicí, která přejde v ulici Lomenou, pokračujeme stále rovně. Území s rozlohou 1,29 ha zahrnuje srážkovou vodou sycené jezírko na nepropustném podkladu a jeho okolí. Významné je vyvinutými mokřadními společenstvy. Zároveň poskytuje útočiště ptactvu, vyskytuje se zde více druhů obojživelníků i vzácné druhy bezobratlých. Ve střední části najdeme tůně s rákosinami, součástí chráněného území jsou i původní olšové porosty. Roste zde např. kosatec žlutý, okřehek trojbrázdový, kruštík širolistý či masožravá bublinatka obecná.
Významné osobnosti Mnichovic
Dnes již téměř zapomenutou osobností je Josef Beograd Konrád. Narodil 4. dubna 1859 v Mnichovicích jako syn místního mlynáře v Mnichovicích. Již jako student začal psát poezii. Některé jeho básně byly otištěny v Květech a Lumíru. V pozdější době se spíše věnoval próze, na kterou měl velký vliv jeho pobyt v Bosně a Hercegovině, kde dva roky sloužil. Když se vrátil do Prahy podporoval zde černohorské studenty. Za tuto činnost dostal od krále Nikoly I. řád Danielova. Mimo svou literární činnost působil i jako předseda Penzijního fondu českých spisovatelů beletristů. Působil také v redakci Máje. Mezi jeho přátele patřili například Alois Jirásek, J. V. Sládek, Svatopluk Čech, Václav Rais či Eliška Krásnohorská. Za svého života vydal 33 knih, nespočetně povídek a článků. Josef Beograd Konrád zemřel 15. března 1921 v Mnichovicích. Pohřben je v Liberci. V Mnichovicích po něm byla pojmenována ulice.
Profesor Dr. Josef Velenovský se narodil v roce1858 v Čekanicích na Blatné. Studoval přírodní vědy na Karlově univerzitě v Praze. Již za svých studií se stal asistentem fylopaleontologie v Muzeu království Českého, kde spolupracoval s profesorem Antonínem Fričem. O dva roky později jako asistent botaniky pracoval s profesorem Ladislavem Čelakovským. V roce 1892 se stal mimořádným a o šest let později řádným profesorem botaniky na Univerzitě Karlově. V roce 1903 se stal ředitelem botanického ústavu a botanické zahrady při české univerzitě. V letech 1924 - 1931 byl redaktorem prvního českého vědeckého časopisu Mykologie. Během svého života byl členem mnoha významných institucí. Například. České akademie, Královské české společnosti nauk, Membre se la Société de France, Botanical Society v Edimburk aj. V roce 1927 odešel do penze a přestěhoval se do Mnichovic, kde žil až do své smrti v roce 1949. Je pohřben na místním hřbitově. Během svého života publikoval více než 250 prací. Během svého života jako jeden z prvních prosazoval ochranu celých oblastí. Například Karlštejnska, Krkonoš či Šumavy. Již v roce 1904 sestavil pro vídeňské ministerstvo kultury a vyučování soupis přírodních botanických památek Čech. V roce 1837 nastoupil na kněžský úřad v Mnichovicích jeden z nejvýznamnějších duchovních zdejší farnosti, vlastenecký kněz, buditel Vojtěch Vilém Kramérius. Jeho zásluhou zde byla roku 1861 postavena nová školní budova. Je pohřben na místním hřbitově. Byl synem známého pražského nakladatele Václava Matěje Kraméria, spisovatele, nakladatele, dramatika, žurnalisty a novináře, zakladatele novodobé české žurnalistiky.
Mnichovické vily
Důležitým aspektem vývoje Mnichovic mezi válkami byla jejich poloha v blízkosti Prahy. A tak se zrodily Mnichovice rekreační. V Mnichovicích se stavěly prosté chaty i honosné vily náležející pražské smetánce. Tito rekreanti, kteří přijížděli do Mnichovic zejména vlakem, měli nemalý vliv na život v městečku.
Dle záznamů v knihách rekreantů je zřejmé, že poloha bydliště v Praze měla vliv na výběr lokality k rekreaci. Tedy Mnichovice volili hlavně Pražané bydlící blízko hlavního nádraží, ze Strašnic či Záběhlic. Zakladatelé Okrašlovací spolku byli právě vyšší střední vrstvy (lékaři, stavitelé, právníci) a intelektuálové (za všechny prof. Velenovský) z Prahy. V rámci spolku se zasadili o stavbu rekreačních zařízení jako byli tenisové kurty a koupaliště. V zimě se jezdívalo z Prahy do Mnichovic lyžovat. Stav sněhu v Mnichovicích byl uváděn dokonce i v pražských denících. Oděvy lufťáků ovlivňovaly i mnichovickou módu, jelikož se mnichovické ženy při šití nechávaly inspirovat oděvy dam z Prahy. Na začátku II. světové války se někteří židovští občané rozhodli (nebo byli nuceni) přehlásit svá bydliště z Prahy do rekreačních objektů, které v Mnichovicích vlastnili, a to z důvodu, že zřejmě doufali, že válku na venkově lépe přečkají.