Knihovna Benešov

Městská knihovna Benešov knihovna pověřená regionální funkcí

Mladá Vožice - Šelmberk - Kamberk

Dnes se vypravíme kousek za hranice benešovského okresu, projdeme se historicky významného města Mladá Vožice kolem romantické zříceniny Šelmberk až do nedalekého Kamberku.

Město Mladá Vožice se rozkládá nad soutokem Blanice a Novoveského potoka. Zdejší osídlení vzniklo v souvislosti se založením zlatých a stříbrných dolů v okolí. Vožicko bylo majetkem českých knížat, později králů a bylo v podstatě nepřetržitě zastavováno. Nad městem se zvedá strmý kužel vrchu zvaného Kalvárie, na němž stával královský hrad, který byl postaven pro správu a ochranu hornické oblasti i zajištění královské moci v této oblasti na hranici středních a jižních Čech. Zvláště poté, co byl Chýnov předán pražskému biskupství a zároveň táborské Hradiště ovládl rod Vítkovců. Hrad vznikl zřejmě ve 2. polovině 13. století. Bezpečně je poprvé připomínám v souvislosti s Vilémem z Vožice v roce 1318, v témže roce i nedaleký šlechtický hrad Šelmberk vystavěný rodem Buziců. V roce 1353 byl vožický hrad zařazen Karlem IV. mezi hrady, které nesměly být zastavovány. V roce 1420 ho obsadil mincmistr Mikeš Divůček z Jemniště, v témže roce hrad dobyl Žižka. V roce 1425 ho oblehl Jan Hvězda z Vícemilic. Vzdal se a do roku 1426 zde sídlila husitská posádka. Později byl rozbořen a nebyl již obnoven, dnes jsou patrné jen nezřetelné terénní stopy. Na vrcholu kopce byla pak v roce 1646 vybudována terasa s poutní kaplí Nanebevzetí Panny Marie. Zřejmě nedlouho po vzniku hradu bylo pod ním založeno městečko, které se výslovně připomíná až roku 1363. Jeho základem se stalo poměrně velké svažité náměstí, v jehož horní části stojí kostel sv. Martina doložený roku 1342. Městečko mělo souvislý zaoblený obvod chráněný dřevěným opevněním. Dočasně bylo údajně pojmenováno Plaňková Vožice. Obranu zesilovaly i okolní rybníky. Centrem panství zůstalo i po husitských válkách, kdy bylo spravováno až do roku 1548 z Vlašimi. Není proto pravděpodobné, že by v té době vzniklo panské sídlo, ale možné je založení sídla správy a hospodářského dvora. Teprve v roce 1545 se objevuje pojmenování Mladá Vožice. V roce 1628 je městečko zmíněno jako Vožice, jméno Mladá Vožice se vztahuje k novému zámku. Ten byl rodem Voračických postaven na severní straně náměstí asi ve 3. čtvrtině 16. století. Značný hospodářský rozvoj městečka (i díky řadě udělených privilegiích) přerušila třicetiletá válka. Obnova však byla poměrně rychlá, panství bylo do počátku 18. století rozšířeno a jeho jádrem se stal barokní velkostatek. Počet domů podstatně narostl, před rokem 1790 se Mladá Vožice stala městem. V 2. polovině 19. století nastal útlum, město zůstal stranou hlavních silnic a později železnic. Po roce 1880 nastal pokles počtu obyvatel. Rozvoj pak město zaznamenalo hlavně v 60. - 80. letech 20. století. Jádro města tvoří hodnotný památkový celek s kostelem, zvonicí a zámkem na náměstí a kaplí na vrchu Kalvárie. 

1

Procházku zahájíme na Žižkově náměstí. Ve středu prostranství s parkovou úpravou je umístěna na podstavci s masivní základnou socha sv. Václava s bronzovou deskou s datem 1897. Socha světce v nadživotní velikosti je provedena v tradičním zobrazení. Na blízkém domě čp. 190 je umístěna pamětní deska významného českého historika prof. Augusta Sedláčka, který se zde 28.8.1843 narodil. Dominantou náměstí jsou kostel, zvonice a zámek.

Barokní kostel sv. Martina pochází z let 1790-97 s pozdějšími úpravami. Byl postaven v letech 1581-1582 jako novostavba na místě staršího kostela, zmiňovaného již v roce 1348.  Barokní přestavby proběhly v roce 1764, tehdy vznikl presbytář, zadní část lodi a položeny základy věží. Ale dostavba skončila až v roce 1797, další opravy probíhaly v roce 1900 a 1929. Prostor bývalého hřbitova je na západní a severní straně vymezen kamenným tarasem. Jednolodní kostel s půlkruhově ukončeným kněžištěm, po stranách kněžiště protilehlé kaple s oratořemi, a výklenkovou kaplí na severní straně lodi. Vnější prostřední výstupek této stěny lodi je součástí věže s cibulovou bání, který má přízemí má obdélný portál s kamenným ostěním. Západní průčelí má střední část zdůrazněnu půlkruhově vrcholícím štítem s volutami na bocích. Na jižní straně lodi je připojena pětiboká kaple a nízký přístavek sakristie. Po straně kostela stojí otevřená výklenková kaple se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1761. V roce 2012 byla na kostele odhalena žulová pamětní deska připomínající duchovní představitele, internované v 60. letech 20. století v zámku v nedalekém Radvanově. Patřil k nim i arcibiskup pražský a primas český ThDr. Josef Beran. Pamětní deska na zdi terasy kostela připomíná odvlečení 99 místních obyvatel do plynových komor dne 2. září 1942. Kostel je příkladem velice kvalitní barokní architektury, která působí jak svou celkovou kompozicí a rozvržení hmot, tak i výzdobou fasád.

 26

Vedle průčelí kostela stojí v jádře pozdně gotická zvonice, tvořící původně součást opevnění kostela. Později využívána jako solnice a radnice. Věž z masivního zdiva byla postavena po zboření královského hradu v roce 1425, na počátku 20. století opravena v pseudogotickém slohu. Jde o jediný pozůstatek pozdně gotické architektury ve městě. Věž s dlátovou střechou má pseudogotické fasády, v interiéru dochovány zděné a dřevěné konstrukce a prvky (klenby, trámové stropy, portály). Cenná je zachovaná valená klenba s výsečemi v přízemí a kamenné prvky. V nadpraží segmentového portálu v přední stěně je umístěn znak města. V zadní stěně je v 1. patře kamenný profilovaný portálek, přístupný dřevěným pavlačovým schodištěm. Okenní otvory v 1. patře mají dekorativní výplně z barevných skel zasklených do olova. Druhé patro je odděleno profilovanou kamennou římsou. Okenní otvory druhého patra jsou zaklenuty lomeným obloukem s kamenným profilovaným ostěním. Po stranách oken jsou erbovní štítky. Korunní římsa je kamenná s kamennými chrliči v rozích. Její původní hlavní účel byl pravděpodobně reprezentační. V přízemí bylo umístěno skladiště soli, nad ním radní síň a vězení a nejvýše byla místnost pro strážce. Později byly v nejvyšší části umístěny zvony. Radní síň sloužila svému účelu do roku 1872. Později byla v  přízemí až do roku 1953 hasičská zbrojnice. Roku 1905 a 1955 byla věž upravena v duchu romantické gotiky. V letech 1991-92 byla provedena velká rekonstrukce.

Přes ulici vidíme budovu Radnice (čp. 80). Již v nejstarších zprávách je tento dům připomínán jako „stavení zděné“. Patřil mezi významné vožické domy, což dokládá i jeho položení blízko kostela. Jeho majiteli byly vždy osoby rytířského stavu a kolem roku 1680, než byla postavena nová fara, sloužil dům za byt faráři. V roce 1872 koupila dům Občanská záložna, která si v horní místnosti zřídila kancelář. V roce 1879 se majitelem domu stala obec Mladá Vožice, která dala dům přestavět a v jejím přízemí byla umístěna pošta. K dalšímu zásahu do podoby domu došlo v sedmdesátých letech 20. století. Tehdy byla ve dvoře postavena nová budova a z původního domu byl zřízen Památník Mladovožicka. Nachází se zde síň umění, pamětní síň Oty Bubeníčka a pamětní síň prof. Augusta Sedláčka. V přízemí sídlí Česká spořitelna.

3

Nedaleko si můžeme prohlédnout zajímavý měšťanský dům čp. 186. Pochází z druhé poloviny 18. století, má mansardovou střechu a dochované barokní průčelí se štukovými prvky. Ve 2. pol. 20. století došlo k rekonstrukci interiéru. Je součástí komplexu novějších budov. Dříve v něm býval hotel Pilát, v přízemí lokál a kuchyně, v patře pokoje. V roce 1960 přešel do vlastnictví státu. Navazující kolmé křídlo domu ve dvoře spolu se starší částí domu bylo zásadně přestavěno. Později byl restaurován kamenný portál hlavního vstupu do domu, osazeny nové vstupní dveře, opravena okna a fasáda a střecha. Průčelí je členěno kordonovou římsou mezi přízemím a patrem, profilovanou podstřešní římsou a mělkými pilastry. Okenní otvory jsou lemovány stuhovými šambránami s uchy, v parapetech patra jsou vykrajovaná pole se zdobnými motivy uprostřed. Nad okny patra jsou ozdobné římsy. Vchod má kamenný barokní portál s šroubovitě stáčenými (tordovanými) čtvrtsloupky po stranách. Je jednou z dominant městečka, nejstarším zachovaným měšťanským domem ve městě a zároveň jedinou památkou civilní barokní architektury ve městě. Ceněna je zvláště bohatá štuková výzdoba fasád a dochovaná části barokního krovu. Leží nedaleko přes hlavní silnici směrem na Tábor, dnes je v něm restaurace U Zvonice.

Na fasádě další restaurace v této ulici U českého lva je umístěna pamětní deska, která připomíná návštěvu T. G. Masaryka v listopadu 1912. Při návratu na náměstí pak lze v chladném počasí ocenit chutnou drškovou a gulášovou polévku v restauraci Na Růžku. Přes ulici pak míjíme malou expozici hornin.

2

Kolem kostela projdeme k faře (čp. 21), která je umístěna vedle školy. Na průčelí budovy navazuje ohradní zeď se zaklenutou bránou.  Ve dvoře jsou situovány dvě hospodářské budovy, za nimi ovocný sad. První zmínka pochází z roku 1342. Původní dřevěná budova fary byla zbořena, kamenná budova postavena v roce 1666. Současná podoba pochází z barokní přestavby z roku 1766. V roce 1837 byly k faře přistaveny chlévy a stodola. Poslední úpravy proběhly v roce 1998 a v roce 2000.  Objekt fary je významnou památkou barokní architektury, má i typické uspořádání, cenný interiér, ale i konstrukce a prvky (klenby, štuková zrcadla, dveře). Pod farou stojí budova děkanství, původně z roku 1666, přestavěná pak v roce 1765. Jde o jednopatrovou budovu s mansardovou střechou.

A níže leží mohutná stavba zámku. Současná podoba pochází z pozdně barokní přestavby z l. 1790-1794 za Františka Ferdinanda Küenburga, menší úpravy byly provedeny v 19. století. Čtyři křídla budovy vymezují obdélníkové nádvoří. Přední křídlo je jednopatrové, ostatní křídla dvoupatrová. Sedlové střechy bočních a zadního křídla jsou ve stejné výškové úrovni, střechy bočních křídel jsou v přední fasádě ukončeny valbami a střecha předního křídla k nim dobíhá v nižší úrovni. Původně svažitý terén je upraven několika opěrnými zdmi do teras. Terasovitá zahrada z konce 18. století sestává z několika částí, hlavní část je za zámkem. Cenné jsou také interiéry.

4

Předchůdce dnešního zámku vznikl brzy po roce 1548, kdy Vožici získali Voračičtí z Paběnic a usídlili se zde. Pozůstatkem jsou např. renesanční klenby v zadní části levého křídla v přízemí. Renesanční zámek zřejmě vznikal v rozsahu podobném dnešnímu. V roce 1678 ho získal František Ferdinand, říšský hrabě z Khuenburgu, císařský komorník a kanovník v Salcburku a Passově, později arcibiskup pražský. Je pravděpodobné, že měl zájem na zhodnocení sídla, které bylo zřejmě jeho nejreprezentativnějším majetkem v Čechách. Do přelomu 17. a 18. století je kladena barokní přestavba, jejíž autorem mohl být G. B. Perti. Kolem roku 1735 začala vrcholně barokní přestavba, dokončen ve 40 - 60. letech 18. století. Pozdně barokní přestavby proběhly v letech 1790-1794. Během přestaveb byla provedeno uspořádání přízemí se zachovalými vstupy, monumentální vstupním prostorem, s navazujícím schodištěm v pravém nároží a se sálem předků v patře. V levém křídle navazovaly na sál hraběcí komnaty s kaplí. Do zadního křídla bylo vloženo nové tříramenné schodiště a za ním salla terena. Zřejmě byla upravena zahrada a vybudována terasa při severozápadním průčelí zámku, která byla pravděpodobně architektonicky řešenou zahradou. Další doložené úpravy zámku pocházejí z let 1813-24. V 19. století bylo v důsledku zanedbané údržby nutné přestavět hlavní sál a s ním i průčelí středu předního křídla. Současně byly vloženy četné příčky dělící původně jednotné prostory. Celý objekt byl pokryt dvojitou taškovou krytinou, opraveny stropy, krovy. Další oprava následovala v letech 1934-1944. V roce 1947 byl v konfiskovaném Khuenburgském zámku umístěn podnik KOH-I-NOOR, v roce 1950 byl témuž podniku přidělen do vlastnictví zámek spolu s okrasnou částí zahrady. Větší část zahrady (její užitkovou část) získalo město. Během továrního provozu v zámku došlo k mnoha necitlivým úpravám, např. zřízení ústřední vytápění, které spolu s vlivem technologie poškodily konstrukce, zvláště stropy. Byly opraveny a zesíleny klenby a trámové stropy posíleny ocelovými nosníky. V roce 1989 prodal KOH-I-NOOR zámek akciové společnosti Dialog. Během roku 1991 byla rekonstruována dešťová kanalizace, kolem obvodových zdí provedeny drenáže a provedena chemická sanační clona. Dále byly odstraněny omítky a podlahy zasažené provozem a odstrojeny truhlářské výrobky a byla rozebrána dochovaná kachlová kamna. V květnu 2001 byl zámek prodán firmám PEZOS,s.r.o. a SKYWALKER,s.r.o. a je přístupný pouze příležitostně.

5

Za zámkem byl v době vzniku založen velký park směrem k hlavní ulici na neobvyklé barokní terase. Ve 20.století byl však poničen. Za zámkem se rozkládá rozsáhlý areál někdejšího hospodářského dvora a panského domu. Zámek je od náměstí oddělen parčíkem. Mezi zámkem a děkanstvím projdeme bezejmennou ulicí mezi zámeckou zahradou a bývalým hospodářským zázemím k budově nového pivovaru (čp. 4). Zpráva o jeho vzniku není dochována, první zmínka pochází z roku 1579, kdy Michal Španovský z Lisova koupil zámek se clem a várkou piva. V roce 1603 se zmiňuje, že se pivovar i sladovna nacházely v zámku. Pro nebezpečí požáru a zápach z provozu bylo rozhodnuto postavit dále od zámku pivovar nový. Jeho zařízení bylo na tehdejší dobu moderní a zámecké pivo v celém okolí mělo velice dobrou pověst. Pivovar fungoval ještě po odchodu posledního majitele panství a posledním jeho stárkem byl Josef Korbel. Po zřízení autobusových linek ČSAD sloužil nějaký čas jako opravny, garáže a kanceláře. Současný vlastník COMETT PLUS začal s opravou celého objektu.

7

Vrátíme se k budově děkanství a po červené turistické značce, která nás povede celou dnešní trasou, se vypravíme k vrchu s poutní barokní kaplí Nanebevzetí Panny Marie. Byla vystavěna v roce 1646 Kryštofem Karlem Přehořovským z Kvasejovic na troskách bývalého královského hradu zbořeného v husitských válkách. Kaple časem chátrala, o její obnovení se postaral hrabě Karel z Khüenburgu V roce 1827 byla loď doplněna válcovým presbytářem s rodovou hrobkou rodu a dvěma figurálními náhrobníky od V. Prachnera. Areál doplňuje kamenné přístupové schodiště a pozdně klasicistní křížová cesta se zděnými kapličkami zastavení křížové cesty pozdně klasicistní s novodobými obrázky. V roce 1995 bylo založeno Sdružení občanů Mladovožicka na záchranu této kulturní památky, díky její činnosti se podařilo památku obnovit. Jednotlivá zastavení křížové cesty byla opravována v roce 1975 a 2001. Z Kalvárie sejdeme po červené značce. Pěkný výhled do okolí se otvírá u nedalekého altánku z Vožického výhledu. Pod velkým Podhradním rybníkem leží budovy Podhradního mlýna. Starý mlýn sloužící pro potřeby hradu, nepřímo zmíněn 1603, v roce 1716 pak zmíněn přímo. Později byl upraven na puchýrnu, kde se roztloukala a prala ruda. Dnešní mlýn byl jako nový postaven v sousedství puchýrny v roce 1744, uváděn se 2 složeními a 4 stoupami, v roce 1930 s 2 vodními koly na svrchní vodu. Údajně se zachovaly zbytky technologie pily poháněné vodním kolem. Po mostě přejdeme Blanici a ocitneme se v místech bojiště, kde se v podhradí odehrála 5. dubna 1420 bitva u Mladé Vožice. Husitský oddíl vedený hejtmanem Janem Žižkou z Trocnova zde při nočním přepadu zaskočil a rozprášil žoldnéře českého panstva, tzv. Železných pánů, pod velením kutnohorského mincmistra Mikeše Divůčka z Jemniště. Ti zde měli ležení po prohrané bitvě u Sudoměře. Husité ukořistili velké množství zbroje a koní, které využili pro vznik husitské jízdy.

10

Pokračujeme po značce a u osady Remízek vejdeme do stromořadí tvořeného duby a javory kleny. Patří mezi chráněné památné stromy ČR. Mladším stromořadím pak stoupáme do vrchu. Lesem dojdeme k silnici k areálu hradu Šelmberk. Vpravo se nám otvírá výhled na vesnici Beleč, za ní v dáli si můžeme všimnout budovy menšího zámečku Elbančice. Více o zajímavé historii barokního zámečku a místních lázních si můžete přečíst v zajímavých odkazech.

13

K hradu projdeme pod mohutnou pozdně klasicistní budovou myslivny. Byla postavena kolem roku 1840 jako sídlo Lesní správy (lesovny) Khüenburgů, a označována i jako lovecký zámek. O zřízení obory svědčí i jména blízkých rybníků. Je zmiňováni i anglický park. Po válce byl majetek rodu konfiskován, v myslivně několik let umístěno muzeum, později budova využívána k rekreačním účelům KSČ a pionýrskou organizací. V roce 1986 proběhly stavební úpravy myslivny. Je ceněna jako doklad způsobu života v 19. století. Významné je zachování výzdoby fasády, klenuté konstrukce v přízemí a původní krov. Od roku 2007 spravuje areál hradu Občanské spolek (dříve sdružení) Danar, které zde realizuje projekt historicko-řemeslně vzdělávacího centra. Jeho součástí je výstavba a představování několika funkčních středověkých řemeslných dílen. V průběhu roku zde spolek pořádá kulturní a vzdělávací akce pro mládež a širokou veřejnost.

29

Hrad Šelmberk je poprvé připomínán v roce 1318 v držení Přibyslava z Křimína, který byl příslušníkem rodu Buziců a zakladatelem jejich větve pánů ze Šelmberka.  Podle soupisu panství, provedeném v roce 1555, stál u hradu také hospodářský dvůr a pivovar. Roku 1586 hrad koupil Michal Španovský z Lisova, připojil jeho panství k Mladé Vožici, a hrad ztratil svou sídelní funkci. Na kresbě z roku 1602 je již hradní jádro zachyceno jako zřícenina. Během třicetileté byl opuštěn úplně a postupně zpustl. Válcová věž přežila jako jediná část hradu Šelmberk ničivou třicetiletou válku. V roce 1783 ji hrabě Leopold Kuenburga nechal opravit, vršek zabezpečit zídkou s cimbuřím a začala sloužit jako rozhledna. Věž měří 26 metrů a otevírá výhled na okolní zvlněnou Táborskou, Křemešnickou a Vlašimskou pahorkatinu. V roce 1940 se hrad stal majetkem města Mladá Vožice. Hrad byl původně dvoudílný, podobu předhradí není známa. Hradní jádro oddělené od předhradí šíjovým příkopem má přibližně trojúhelný půdorys a dělí se do dvou výškových úrovní. Na vrcholu výrazné skály stojí válcová vež (bergfrit) obklopená hradbou navazující na složitě členěný palác. Ve svahu pod nimi vzniklo nádvoří. Během pozdně gotické přestavby byla věž zvýšena o patro osvětlené velkými okny a vybavené arkýřem. K severovýchodnímu nároží paláce přibyl věžovitý vstupní objekt, ze kterého se však dochovala jen spodní část. Čelní hradba byla zbořena a na jejím místě vznikl nový palác, pro který bylo nutno nádvoří mírně rozšířit směrem na jih a na východ. Další stavba vznikla podél východní hradby nádvoří. V první polovině 16. století proběhla renesanční přestavba pozdně gotického paláce v čele hradního jádra na nový dvoupatrový palác. Středem paláce vedl průjezd brány. Zároveň bylo přistavěno menší příčné křídlo. Hrad je památkou středověké hradní architektury bergfritového typu a představuje ukázku postupného rozvíjení hradu směrem ke zkvalitnění obytné funkce.

30

Kolem zříceniny sejdeme lesem k romantické stavbě Šelmberského mlýna. Spolu s hospodářským dvorem byl součástí zázemí hradu Šelmberk, je zmíněn jako poddanský. Kromě mlýna zde pracovala pila poháněná samostatným kolem. Mlynáři jsou doloženi od 1. poloviny 17. století. V současnosti je mlýn užíván k rekreaci. Budovy byly vkusně a citlivě opraveny. Zachovala se velká část vnitřního zařízení mlýna.  Před mlýnem je malá nádržka, z níž pak šla voda na vantroky a mlýnská kola, která oprava teprve čeká.

Voda přicházela od jezu na řece Blanici dlouhým náhonem. Vede jím naučná stezka u přírodní památky Vlašimská Blanice o rozloze 31 ha vyhlášené v roce 2013. V pásu kolem říčky Blanice se vyskytují vzácné a ohrožené druhy rostlin a živočichů, zejména velevruba tupého, mihule potoční, vydry říční, páchníka hnědého. Druhým zdrojem vody byl Novodvorský potok, na kterém byl hned nad mlýnem vybudován rybník. Pokračujeme lesem, cestu pak znepříjemní novodobými „hospodáři“ zoraná cesta přes pole. Naštěstí jde jen o krátký úsek asi 70 m, ve vlhkém počasí doporučujeme obejít pole při kraji lesa a louky.

Pokračujeme po okraji vesnici Bzová, dále od ní pak u rozcestí stojí křížek. Asi 1,7 km odtud leží další zajímavost - židovský hřbitov. Byl založen v roce 1723, rozšířen v 19. století, pohřbívalo se zde až do začátku 2. světové války. Na hřbitově se dochovalo kolem 180 náhrobků, přičemž nejstarší pochází z 1. poloviny 18. století. Malá hřbitovní síň byla opravena při rekonstrukci v roce 2002. Najít ho lze podle mapy, turistická značka k němu nevede. Od křížku se od něj dá nejlépe podle mapy dojít polní cestou, ovšem i zde je část z ní zaorána.

15

Ke Kamberku nás pak značka vede především lesy. Na své si během léta a podzimu tedy mohou přijít především houbaři. My jsme ulovili jen pár menších plodnic hlívy ústřičné. Cesta je naštěstí jen místy rozježděná technikou po těžbě. V lese před Kamberkem se nedaleko od naší trasy nachází Přírodní památka Hadce u Hrnčíř. Chráněné území bylo zřízeno k ochraně kriticky ohrožené kuřičky hadcové a sleziníku hadcového. Památka o výměře 3,2 ha byla vyhlášena v roce 2012. Kuřička hadcová, drobná rostlina s bílými květy kvete od konce května do srpna. Vyskytuje se jen na dvou místech na světě, u Bernartic a právě zde u Kamberka. Kapradina sleziník hadcový se vyskytuje pouze v hadcových oblastech. Dále je zde možné najít zajímavé houby, např. šupinovku kozincovou. Cesta k památce však není značená, lze ji najít podle mapy a má smysl ji navštívit spíše v období květu kuřičky či výskytu dalších zajímavých rostlin, hub a živočichů.

16

Kolem Kamberského rybníka přicházíme k jeho mohutnému přepadu. Pod hrází vidíme zrekonstruovaný Kamberský mlýn. První zmínka o původně vrchnostenském mlýně na svrchní vodu s olejnou pochází z roku 1622. Tereziánský katastr jej uvádí jako „Horní mlýn“ o 1 kole, 4 stoupách s pilou a olejnou, která v té době nebyla v provozu, Kamberk byl již součástí vožického panství říšských hrabat z Küenburgu. V roce 1802 byl mlýn prodán Karlu Františku Gajsslerovi, který už vlastnil papírnu na Konopišti, zřídil zde také papírnu. V roce 1925 byla povolena výměna původních pěti mlýnských kol (tři hnala mlýnská složení, jedno pilu a jedno střídavě holendr, stoupy a olejnu) za francisovu turbínu. V roce 1926 byla dokončena stavba splavu a oprava hráze, V roce 1933 koupili mlýn „Papírna“ Jan a Kristina Holcmanovi ze Sázavy, proto nese budova název Holcmanův mlýn.

Kamberk byl s největší pravděpodobností založen ve druhé polovině 13. století jako hornická (horní) osada nedaleko zdejších zlatých dolů. První písemná zpráva pochází z roku 1282. Prvním doloženým držitelem Kamberka byl Sezima z Landštejna v letech 1261-1292. V roce 1337 byly zdejší doly zastaveny králem Janem Lucemburským zemskému hejtmanovi Petru z Rožmberka. V letech 1369-1379 vlastnil tvrz Johan Rotlev, hornický podnikatel, pražský měšťan a mincmistr v Kutné Hoře. Po něm panství získali vladykové, píšící se nadále "z Kamberka". Z rodu kamberských pocházeli i Lev a Ctibor z Chřenovic, kteří tvrz vlastnili v době husitských válek. V průběhu 16. století se na kamberské tvrzi vystřídaly vladycké rody Onšovských z Onšova, z Otradovic a z Lukavce. Po stavovském povstání bylo kamberské zboží zkonfiskováno. Ve třicetileté válce se zde vystřídalo několik majitelů. Do trvalejší držby tvrz přešla až po roce 1700 za František Ferdinand z Küenburgu, kdy byl Kamberk připojen k mladovožickému panství. Znakem Kamberka je zlaté šestipaprskové kolo na červeném štítě, který je lemován zlatým okrajem. V letech 1949-1991 se obec jmenovala Zlaté Hory. Celá obec si zachovala historické uspořádání a ráz. Zejména na návsi má mnoho domů původní podobu a část z nich je citlivě zrekonstruovaných. Ke konci života zde v č.p. 32 žil známý herec Lubomír Kostelka

18

Tvrz je doložena na návrší nad rybníkem již na sklonku 13. století za pánů z Landštejna. Sídlila zde zřejmě i správa celé zdejší oblasti těžby zlata. V letech 1758-1786 sloužila tvrz jako tavírna stříbra, těženého na vožickém panství, ke kterému přináležela. Po roce 1786 sloužila jako obydlí lokalisty a později jako fara. Areál fary, původně tvrze, leží při jihozápadním okraji vsi. Jádro tvoří dvoukřídlá přízemní budova fary s nárožním výstupkem, před ní leží na straně k silnici nevelký dvůr. V západním průčelí dvora stojí stodola, pod severní částí dvora je středověké sklepení. Jižně od budovy fary je položena zahrada. Areál zčásti obemykají ohradní zdi. Významný doklad středověkého sídla drobné šlechty. Jeho podstatná část se stala součástí budovy fary. K pozůstatkům tvrze patří také rozlehlý sklep severně od budovy, s gotickým portálem, s valenou klenbou a ve skále tesanou podzemní chodbou. Sklep, datovaný do 14. až počátku 15. století, je možné považovat za zbytek nejstarší dochované stavby tvrze. Po roce 2001 prošla tvrz rekonstrukcí a není přístupná veřejnosti.

19

Malé muzeum se nachází v budově bývalé školy, kde najdeme pamětní síň a historickou školní třídu. Muzeum bylo otevřeno v roce 2003. Barokní kostel sv. Martina je poprvé doložený roku 1352. V roce 1720 vyhořel a na jeho místě byl postaven nový. Jednoduchá stavba s protáhlou obdélnou lodí a užším, příčně obdélným kněžištěm, k jehož východnímu průčelí přiléhá čtvercová věž. Nedaleko od vsi se nachází barokní hřbitovní kaple sv. Anny z 18. století s trojbokým závěrem, s valbovou střechou s vížkou. Před průčelím kaple stojí dřevěný kříž. Již z roku 1648 pochází zmínka o kapli sv. Mikuláše na hřbitově.

Ke Kamberku se váže i tragická událost z roku 1951. Tehdy byl vojenským zběhem Františkem Slepičkou postřelen tajemník KSČ Václav Burda, který na následky zranění zemřel. Tento čin se poté stal záminkou k rozpoutání teroru proti sedlákům a dalším odpůrcům režimu. Proces je znám i jako „případ Slepička“. V nedalekých Křekovicích byla v roce 2001 odhalena deska připomínající místního rolníka Josefa Honse. Ten byl zatažen do vyšetřování smrti komunistického funkcionáře Václava Burdy, s kterou však neměl nic společného. Byl umučen StB během několikadenního vyšetřování v roce 1951.

Dnešní trasa je dlouhá asi 12 kilometrů. Není vhodná pro kočárky, cesta je ve vlhčím období místy obtížnější. Zajímavosti nás čekají na hlavně začátku a pak na konci výletu, cestou si pak užíváme přírodu.

23

Použitá literatura:

Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha. Libri, 2000

Durdík, Tomáš: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha. Libri, 1999

www.kamberk.cz

www.centrumselmberk.cz

 

Zajímavosti:

www.mu-vozice.cz

Významné osobnosti:

Mistr Matěj z Janova (narodil se v roce 1350 v blízkém Janově) Vystudoval pařížskou univerzitu a stal se kanovníkem a zpovědníkem v chrámu sv. Víta v Praze. Velmi kritizoval poměry v katolické církvi. V písemné podobě (pět knih v latině) se zachovalo jeho kázání. Zemřel v roce 1393 v Praze a je pochován v chrámu sv. Víta v Praze.

Jan Jeník z Bratřic (narodil se v roce 1756 na zámku v Radvanově) žil v Praze, kde opisoval staré kroniky, zapisoval důležité události v Čechách a psal o významných osobách v zemi. Je nazýván „kronikářem národního obrození“. Napsal osmnáctisvazkové dílo Bohemika. Zemřel v roce 1845 v Praze a je pochován v hrobce Vratislavů z Mitrovic v Chotýšanech u Vlašimi společně se svojí sestrou, která byla manželkou Vratislava z Mitrovic.

August Sedláček se narodil 28. srpna 1843 v Mladé Vožici. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a stal se profesorem dějepisu a latiny. Je zakladatelem českého místopisu a rodopisu, za což byl Karlovou univerzitou jmenován „Čestným doktorem filozofie – PhDr. h. c.“. Zpracovával životopisy a majetek české svobodné šlechty. Probádal celou řadu archivů městských, panských a církevních. Jeho prvním literárním dílem byla v roce 1870 Minulost města Mladá Vožice. Za největší díla jsou považovány Hrady, zámky a tvrze Království českého (15 svazků, vycházelo v letech 1881-1927) a Úplný místopisný slovník historický Království českého (3 svazky, rok 1908). Zemřel 15.1.1926 v Písku, kde je i pochován. 

20

Z historie:

Dle dochovaných pramenů jsou první zmínky o místě, kde je dnes Mladá Vožice, již z let 711-796. V té době se zde začali usazovat první obyvatelé, kteří posléze přešli do tzv. majetku „královského zboží“, které dále odkoupil majitel. Takto to alespoň uvádí kronikář a historik Bohuslav Balbín.
Konkrétní vznik Mladé Vožice se pravděpodobně vztahuje až do roku 845, do období vlády knížete Spytihněva. V té době se ve zdejším kraji těžilo stříbro a zlato a horníci z těchto dolů, které byly v Kamberce, Roudném, Ratibořicích, Staré Vožici potřebovali pevné zázemí. Pro tento účel byla vybrána právě Mladá Vožice. Aby bylo stříbro a zlato kde uchovávat, dal Spytihněv postavit na příkrém vrchu nad Janovem hrad. V té době se začalo uvažovat i o tom, založit zde farnost. K tomu ale došlo až v roce 1102.
Do poloviny 13. století patřila část Vožicka do chýnovského kraje. Chýnov bylo pravěké hradiště a součást obrovského území rodu Slavníkovců. Po jejich vyvraždění Přemyslovci (r. 995) se stalo nejprve knížecím a potom královským správním střediskem. Tak tomu bylo až do roku 1250, kdy král Václav I. vyměnil Chýnov za jiné zboží pražským biskupům.

Nelze opominout zámeckou knihovnu, která měla historicky veliký význam. Jejím zakladatelem byl František Ferdinand Küenburg, který knihovnu zaměřil na francouzské a italské knihy. Méně knih zde bylo německých a několik jich bylo od pražských jezuitů. Velmi cenné dílo se do knihovny dostalo po sňatku jeho bratra Jana Josefa s Marií Josefou z Harrachu. Ta do Mladé Vožice přivezla rukopis významného španělského dramatika Calderona, dnes je tento spis zapsán v Akademii věd. V době, kdy byl pánem panství František Josef Küenburg, získala zámecká knihovna velký soubor politické a historické literatury o Velké francouzské revoluci. Z doby dalšího pána, Leopolda, je z jeho studií v knihovně zachováno několik knižních prémií, jež jsou v bohatě zlacených vazbách se supralibros salcburského arcibiskupství na deskách. Knihovna byla rozšiřována ještě v první polovině 19. století, kdy ji Karel Josef doplnil o knihy německé klasické literatury. Po znárodnění, v roce 1945, zůstala knihovna nejprve v mladovožickém zámku, v roce 1947 byla odvezena do Jemniště a později do Veltrus. V letech 1955-1957 byla provedena její katalogizace a v roce 1958 instalována v Muzeu knihy ve Žďáře nad Sázavou. V tu dobu knihovna měla 6196 svazků, z toho 92 jich bylo v rukopisech.

V sedmileté válce (1756-1763) byl v zámku umístěn c. k. vojenský špitál. Ve 2. světové válce se Jiří Küenburg přidal k německé NSDAP, a tak již 30. března 1939 zavlál nad vožickým zámkem prapor s hákovým křížem. Ve Vožici tak nastala konjunktura. Hospodářský rozkvět jeho zemědělských i průmyslových podniků znamenal pro občany Mladovožicka možnost dobrých výdělků a pro mnohé také únik z totálního nasazení do Německa. Stejně jako v jiných našich městech, i v Mladé Vožici se projevovala závist, která byla mnohdy spojena s udáváním německým úřadům v Táboře. Tehdy často hrabě Küenburg z pozice člena německé strany zasahoval, různá udání mírnil a když to šlo, i likvidoval. I přesto tušil, s blížícím se koncem války, že jeho dny na vožickém panství jsou sečteny. Proto v polovině března odjel do rakouského Salcburku, odkud se již nikdy do Čech nevrátil.  Zámek byl v roce 1946 zkonfiskován a tím skončilo více než 250 let vlády rodu Küenburgů v Mladé Vožici. 

Druhým vožickým kostelem je raně barokní kostel sv. Mikuláše z roku 1648 stojí na místě staršího gotického, poprvé zmíněného jako filiální v roce 1368. Zpráva z roku 1661 dokládá chátrání, opravy se však dočkal až roku 1814 a poté v roce 1821. Jednolodní kostel s pravoúhlým presbytářem má prosté fasády, bez členění a sanktusovou vížkou na střeše, loď je plochostropá, kněžiště sklenuté valeně. Kostel se hřbitovem se nacházejí severně od města Mladá Vožice.

Případ „SLEPIČKA“

V letech 1950 a 1951 byla započata etapa násilné kolektivizace venkova a likvidace drobných živnostníků. Prováděné represálie vyústily v množství procesů s tzv. kulaky, vesnickými boháči a dalšími údajně protistátními živly. Důraz byl kladen na sociální postavení a stranickou příslušnost. Případ zastřeleného funkcionáře KSČ Václava Burdy vojenským zběhem Františkem Slepičkou byl využit k „zostřenému“ třídnímu boji, tedy tvrdým postihům. Cílem tzv. „Akce 48“ bylo zastrašit a zlikvidovat soukromě hospodařící zemědělce a živnostníky v okolí Benešova, Votic a Mladé Vožice. Do roku 1955 byly téměř všechny statky ve středních Čechách kolektivizovány, poslední v roce 1961. Sedláci přestali existovat.

Událost byla účelově vylíčena a zneužita. Osudově ovlivnila životy mnoha lidí. I přes jasné skutečnosti byl případ od začátku vyšetřován jako úkladná vražda organizovaná členy teroristické a protistátní skupiny vojenského zběha. Podle obžaloby byl František Slepička prostřednictvím Josefa Honse ve spojení s teroristy plánujícími další vraždy. V případu bylo vyslýcháno kolem 120 osob, 36 osob bylo odsouzeno. Státní soud v Praze v hlavním líčení ve dnech 12.-14.2.1952 uznal vinnými všechny obžalované.

První obětí se stal nevinný zemědělec z nedalekých Křekovic Josef Hons, který byl příslušníky Stb brutálně vyslýchán ve vyšetřovací místnosti StB v bývalém klášteře ve Voticích. Poté byl převezen do Bartolomějské věznice a následně do vazební věznice na Pankráci, kde na následky mučení zemřel.

Slepička byl postavou spornou. Tvrdil, že byl vycvičen v Německu, je agent CIC, získává zprávy a vojenské plánky, zpracovává sedlčanský okres. Vystupoval i pod různými jmény. Jiní odbojáři (Luboš Jednorožec, Jiří Baloun) ho usvědčili, že nemluvil pravdu. Vyčítali mu, že přivádí mnoho lidí do nebezpečí, je nezodpovědný a rozešli se s ním. Mnoho jeho pomocníků bylo skutečně zatčeno a odsouzeno. František Slepička vystupoval jako přesvědčený antikomunista, režimu škodil. Loupil, zastrašoval funkcionáře, přesvědčoval lidi, aby nevstupovali do družstev, přesvědčoval o podpoře západu, příchodu agentů. Vyvolal strach mezi funkcionáři KSČ, stal se nepřítelem pro příslušníky bezpečnosti.  Setkával se s podporou odboje, pomocí ale i s odmítnutím, neochotou a strachem. Stal se jakousi zbojnickou legendou, ochráncem selského lidu. Lidé i díky němu věřili ve změnu režimu, bránili se vstupu do družstev. Schvalovali jeho akce proti zástupcům nenáviděného režimu. Mnozí dokonce odmítali věřit v jeho smrt. Ovšem podle nejnovějších svědectví je prokázáno, že se Slepička stal agentem StB, protože byl nějaký čas po dezerci dopaden, psychicky vydírán, a proto spolupráci podepsal. Dělal tedy návnadu, udal asi 32 lidí. Postupně mu už nikdo nevěřil, zcela ztratil podporu. Někteří svědci dokonce zpochybňují jeho smrt, údajně byl viděn ještě v 80. letech.

(zdroje: Václav Smrčka-Lotr po levici, lotr po pravici, Martin Tichý-Náhlá úmrtí ve vězeňských zařízeních, Rozsudek Státního soudu v Praze ze dne 12.až14.2.1952, Tomáš Bursík-Osud odbojové organizace Černý lev 777)

Lázně a zámek Elbančice.

První zmínka o osadě pochází ze začátku 16. století. Jsou zde zmiňovány zázračné léčivé prameny. Proto zde dal baron Přehořovský zřídit v roce 1639 nad zřídlem elbančické léčebné vody koupelnu s kotlem na ohřívání vody. V roce 1689 napsal o lázních v Elbančicích lékař Jan František z Erlsfeldu učené latinské pojednání „Thermae Elbanicenses". Mimo jiné se v něm praví, že elbančická voda má léčivé síly, uvolňující zácpu, nečistoty kožní, vyrážky, záduchu, ledviny a především choroby ženské, protože obsahuje soli měďnaté. Elbančické lázně čekal velký rozvoj. Měly hostinské pokoje, rozlehlý krytý bazén. Kolem bazénu byly zvláštní místnosti s vanami a kotlem, protože nemocní přijížděli i v zimě. Panství vožické, patřící od třicetileté války pražskému arcibiskupu Küenburgovi, mělo v té době z Elbančic roční zisk 10 zlatých rýnských. Rozmach lázní přispěl také k výstavbě dnes nejvýznamnějšího elbančického objektu, zámku. V roce 1740 dal majitel panství hrabě František Josef z Küenburgu pro svoji nemocnou manželku Terezii Firmianovou postavit u zřídla barokní zámeček ve francouzském slohu. Jedná se o přízemní stavbu s podkrovím s mansardovou střechu a bočními  rizality se štíty. Další vývoj lázní nejlépe popisuje článek v Pražském ilustrovaném zpravodaji z roku 1941, jehož autorem byl František Bulánek, který do Elbančic a blízké Mladé Vožice přijížděl na letní ozdravné pobyty. „Doba žádala, aby léčivé prameny byly překlenuty kaplí, zasvěcenou sv. Antonínovi z Elbančic a staly se svému kraji poutním místem, kterým zůstaly až do konce 19. století. Jak posloužily hraběnce Firmianové Küenburgové není známo, ale jejich dosavadní sláva stále stoupala. Zámeček se stal lázeňskou budovou, pro hosty se vyvářelo ve dvou kuchyních, okolí lázní bylo zvelebeno a utěšeným krajem vedla líbezná lipová alej z Elbančic přes Janov až k hradu v Mladé Vožici. Choří, většinou panstvo chodili alejí na promenádu nebo na ní jezdili v kočárech. Bylo to rušné, slavné místo. Poslední dobou lázeňské slávy byl pro Elbančice rok 1866. Tehdy se tu léčili poranění důstojníci rakouskouherské armády. Pak byla vybudována silnice Mladá Vožice Vlašim, která prameny podryla. Z domu stavěného z lásky k ženě a později domu lázeňského se stala sýpka. Elbančice upadly v zapomenutí, jako by nikdy nebyly."

22

Zámeček, ve kterém přišel v roce 1931 na svět režisér Evald Schorm, byl v padesátých letech zcela zdevastovaný. Majitelem zámku se totiž po komunistickém převratu stal Státní statek Běleč. Údržba byla zcela zanedbána, hrozila demolice. V sedmdesátých letech jej koupila skupina umělců z Prahy a pokusila se o jeho záchranu. Jeden ze zachránců zámečku, herec a pražský bohém Josef Hrubý, známý například ze satirického televizního pořadu Dvaadvacítka. Zámek dnes obhospodařuje jeho manželka Kateřina Klaricová (profesorka filmové a televizní fakulty) se synem Marcelem Hrubým. Mimo zámku stojí za návštěvu také zdejší okolní romantická příroda.

mapa Ml. Vožice Kamberk

 Výlet ve fotografiích