V tomto vydání Toulek si projdeme nedaleké město Vlašim a seznámíme se s jeho zajímavou historií a památkami.
Vlašim podobně jako Benešov utrpěla velkými stavebními zásahy v době budování socialismu. Došlo k zásadnímu narušení původní struktury města vzniklé historickým vývojem, ztrátě velké části původní zástavby i cenných památek. Jak se ale přesvědčíme, je ve městě k vidění mnoho zajímavého a naše procházka ukáže současnou velmi příjemnou podobu města. Vlašim byla založena pravděpodobně ve 13. století. První doložená zpráva o Hynkovi z Vlašimi z rodu Vlastislaviců pochází z roku 1318. Není jisté, zda původní hrad stál na místě nynějšího zámku. Výstavba gotického hradu na pravidelném čtvercovém půdorysu s věžemi na východních nárožích je spojována až s dalšími majiteli, rodem pánů „z Jenštejna“. Ten měl v erbu dvě supí hlavy a získal zdejší panství v roce 1363. Začal užívat predikát „z Vlašimi“. Z tohoto rodu pocházeli i dva pražští arcibiskupové - Jan Očko z Vlašimi a Jan z Jenštejna. Díky výhodné poloze u přechodu řeky se ves rozrůstala. Fara je doložena roku 1352, škola v roce 1394 a špitál roku 1463. Až do konce 14. století převažovalo obyvatelstvo německé. Zvláštností byla existence dvou stejnojmenných městeček. Původní osídlení se soustředilo kolem dnešního Žižkova náměstí, druhé je pak již ve 14. století doloženo na protějším břehu kolem dnešního Palackého náměstí. V roce 1442 jsou pod hradem „Vlašimem“ zmiňována dvě městečka. Při hradě se v roce 1546 uvádí pivovar a poplužní dvůr, dále i valcha, pila a mlýn. Na žádost majitele panství Aleše Klenovského ze Ptení povýšil císař Rudolf II. v roce 1580 Vlašim na město. Na znak byly přidány jeho iniciály AKZP. Od roku 1641 byly na krátký čas ve znaku iniciály Fridricha z Talmberka FZT, tento znak se tak krátce objevil i na městské pečeti. Na počátku 17 století došlo k renesanční přestavbě sídla. Následně však k jeho vypálení a vydrancování vzbouřenými sedláky v roce 1627 a v roce 1645 vypálen Švédy po bitvě u Jankova. Stejně bylo postiženo město. Zejména za Talmberků od počátku 18. století bylo panství obnoveno. V roce 1744 získali panství Auerspergové a určovali jeho vývoj až do roku 1945. Velký vliv měla pro město stavba lokální železnice. Koncem 19. století byly ve Vlašimi zakládány malé dílny na výrobu obuvi, po skončení 1. světové války vzniklo několik továren na luxusní obuv. Zcela zásadním způsobem ovlivnilo vývoj přenesení sídla zbrojovky Sellier a Bellot z tzv. kapslovny na pražském Žižkově v roce 1936. V továrně postavené v západní části nové obory byla vyráběny výbušniny a střelivo. Za 2. světové války došlo k rozvoji výroby i celého areálu, což pokračovalo i po znárodnění v roce 1945 pod novým názvem Blanické strojírny. Od roku 1964 se zde vyráběla i valivá ložiska a od roku 1965 balicí stroje. S rozvojem závodu souvisel i stavební rozvoj města. V roce 1946 a 1948-1959 vzniklo sídliště Vlašim - sever s budovou gymnázia (1958), dnes základní školy Sídliště. V roce 1969 byla zahájena panelová výstavba nejen na okrajích města, ale i nedaleko centra na místech bouraného hospodářského dvora a jeho pozemcích. Historickým vývojem vzniklá struktura města byla zcela změněna. Ze starší zástavby přetrvaly jen jednotlivé objekty, případně jen zbytky někdejších bloků. V období 1977 - 1989 došlo k výstavbě dalšího panelového sídliště na jihozápadním okraji města a otevřena škola na Vorlině. Necitlivému přístupu neunikl ani park, v němž vzniklo letní kino a zimní stadion.
Z vlakového nádraží se vypravíme ulicí Jana Masaryka. První zajímavostí je budova, v níž je dnes umístěno obvodní oddělení policie. Jejím majitelem byl známý vlašimský lékař Karel Jelínek, jehož syn Josef Harry Jelínek se „proslavil“ prodejem Karlštejna. Více si můžete přečíst v zajímavých odkazech. Směrem k historickému centru procházíme kolem mohutné budovy střední průmyslové školy. Autorem návrhu původně Obecné a měšťanské školy z roku 1874 je zdejší rodák architekt Saturnin Heller (1840-1884). Novorenesanční fasáda je bohatě členěna horizontálními římsami, omítkovou bosáží přízemí a nadokenními římsami. Středový výstupek (rizalit) ukončuje trojúhelný štít. Odbočíme za budovu školy a spatříme Auerspergskou pohřební kapli (hrobku) postavenou v roce 1884. Památkově hodnotná neoklasicistní stavba stojí osamoceně v místech, kde se původně rozkládal městský hřbitov necitlivě zrušený v roce 1979. Nejzdobnější je severní průčelí, které tvoří předsíň (portikus) s pilíři a trojúhelným štítem zdobeném dvěma erby a korunou. Vrchol štítu zdobí kamenný kříž. Kamenný pravoúhlý vstupní portál do hrobky zdobí květinový dekor. Fasády jsou členěny omítkovým kvádrováním. Původní součástí kaple byla pískovcová socha Panny Marie s Ježíškem, která byla v 90. letech 20. století přemístěna do předsíně bočního vchodu kostela. Ostatky pohřbených byly po zrušení hřbitova přeneseny do krypty v kostele sv. Jiljí. Hrobka, původně dominantní součást hřbitova u kostela sv. Jiljí, dnes stojí zcela osamoceně a působí smutným dojmem. Pokračujeme ke kostelu Církve československé husitské - Husovu sboru, který byl vybudován v letech 1924-1926. Jde o mohutnou obdélnou stavbu v klasicizujícím stylu s hranolovou věží po straně a s terasou nad předsálím v průčelí. Ve východní části se nachází obydlí duchovního. Před Husovým sborem byl v roce 2019 instalován památník Jana Žižky. Kamenný kvádr zde stál původně již od roku 1924. Pokud bychom prošli sportovní ulicí, dojdeme až k sokolovně, která byla postavena podle plánů místního architekta Kamila Roškota. Dnešní vzhled budovy je však oproti původní podobě zcela změněn.
Přicházíme k děkanskému kostelu sv. Jiljí. Vznikl zásadní pozdně gotickou přestavbou původně románského kostela Panny Marie Vítězné v letech 1522-23 nákladem majitelů panství Trčků z Lípy. Později byl barokně upraven a věž byla zvýšena v letech 1830-1831. Kostel je jednolodní stavba s opěráky s pětiúhelným kněžištěm (presbytářem) s opěráky, přilehlou věží na severní straně a se pozdně barokním přístavkem oratoře dokončeným v roce 1773 na straně jižní. Presbytář je klenut křížovou žebrovou klenbou a paprsčitým závěrem, podvěží pak valenou klenbou s výsečemi. V presbytáři je dochován gotický sanktuář, triumfální oblouk je hrotitý. Plochostropou loď doplňuje barokní kruchta na dvou pilířích podklenutá valenou klenbou s výsečemi. Nástěnné obrazy sv. Václava a sv. Jiří pocházejí z roku 1910, nástropní malby z roku 1945. Severně od kostela stojí barokní márnice včleněná do zbytků bývalé hřbitovní zdi. Poblíž vchodu do kostela je ve vykrojení nároží děkanské zahrady umístěna pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1723. Světec v mírně nadživotní velikosti v obvyklém rouchu a postoji stojí na vysokém hranolovém podstavci zdobeném erby. Sousední patrová budova děkanství s klasicistní fasádou s ozdobným štítem a valbovou střechou pochází z 18. až počátku 19. století. Areál je uzavřen ohradní zdí, stodola v zadní části dvora je prostou stavbou. Na prostranství před budovou byla umístěna zajímavá fontánka „Zeměkoule“, fontána „Pampeliška“ zdobí náměstí u vstupu do zámeckého parku.
Do zámeckého areálu vstupujeme novogotickou městskou branou postavenou v roce 1846. V parku nedaleko od ní proběhlo 22. září 2021 za přítomnosti kardinála Dominika Duky slavnostní odhalení sochy Jana Očka z Vlašimi. Původní hrad byl založen na ostrohu nad řekou Blanicí kolem roku 1300 spolu s tržní osadou ležící u řeky. Hrad patrně tvořila dnešní válcová věž s palácem. První zmínka pochází z roku 1318 kdy byl v držení Hynka z Vlašimi. V roce 1363 ho koupil Michal, purkrabí na hradě Svojanově, který byl zástupcem pánů z Jenštejna. Jeho bratr Jan Očko z Vlašimi se stal druhým pražským arcibiskupem, třetím pak Janův synovec Jan z Jenštejna. Oba údajně na hradě často pobývali. Hrad byl rozšiřován, získal čtvercovou dispozici s dvojicí válcových věží v čelních nárožích, zachovala se severovýchodní. Doložena je i kaple sv. Otýlie. Husitské války přečkal hrad bez většího poškození, Jan z Chotěmic tu hostil 11. listopadu 1437 císaře Zikmunda. Za Mikuláše Trčky z Lípy dorostlo po roce 1442 hradní jádro téměř dnešní výšky a bylo zbudováno vnější pozdně gotické dělostřelecké opevnění s dochovanou severovýchodní baštou. Úpravy probíhal i před polovinou 16.století, vzniklo další vnější opevnění s okrouhlými rondely v nárožích. Nejspíše za Trčků vznikly i pozdně gotické arkády dochované v nádvorní stěně jižního křídla. Na konci 16. století nechal další z majitelů Jan Vostrovec z Kralovic přestavět hrad na honosný pozdně renesanční manýristický zámek. Obytná křídla dostala sdružená okna a bylo nově postaveno jižní křídlo. Interiéry získaly štukovou výzdobu, dochovanou ve dvou podlažích věže. Nádvorní fasády byly zdobeny sgrafity a věž doplněna osmibokou nástavbou. Po roce 1600 vznikl schodišťový přístavek z červeného pískovce v koutě nádvoří (schodišťová lodžie). Patří k nejvzácnějším pozdně renesančním útvarům v Čechách, je spojován s architektem Giovannim Mariou Filippim. Za vlastnictví Talmberků byly dostavěny další budovy a interiéry vyzdobeny štuky. Podle popisu z roku 1655 bylo předhradí obehnané silnou zdí s děly. Zahrnovalo pivovar, špýchar, baštu se světnicí, maštale, kovárnu a druhou zámeckou bránu. Předhradí obklopovaly hluboké tesané příkopy tesané ve skále a před nimi byly valy, ohrazené další zdí s ploty. Poblíž zámku se rozkládala kořenná zahrada, v údolí Blanice obora s besídkou a patrový dům pro myslivce. Vedle předhradí byl dvůr, za zámkem vinopalna. Dochované barokní úpravy vznikly za Auerspergů především kolem poloviny 18. století, na předzámčí velké pivovarské křídlo, přilehlé budovy a zřejmě i konírny. Marie Josefa z Trautsonu s manželem Karlem Josefem z Auerspergu zřídili například „malovaný sál“ a roku 1771 upravili kapli sv. Vincence ve věži. V roce 1771 (nebo 1828) došlo k zasypání příkopů. V 90. letech 18. století byly provedeny klasicistní úpravy interiérů zámku. Vnější fasády byly mezi lety 1805 - 1850 přestavěny ve stylu pozdního klasicismu, stejně byly upraveny také interiéry. Konečnou podobu dal zámku v polovině 19. století Karel Vilém Auersperg, který přistavěl jihovýchodní pozdně klasicistní křídlo a jihozápadní trakt. V historizujícím duchu upravil interiéry. Dvůr zámku uzavřela mřížová brána s plastikami lvů a kozorohů. V roce 1846 nechal upravit vstup do nádvoří a postavit novogotickou Vlašimskou bránu. Je na ní umístěno 14 erbů šlechtických rodů, které panství vlastnily. V druhé polovině 19. století došlo k dalším dílčím úpravám zámku. Po roce 1950 pak bylo jižní křídlo upraveno na školu a internát. Zcela zbořen byl velký hospodářský dvůr jižně od zámku a jeho plochu včetně částí zahrady a parku zabralo panelové sídliště. V srpnu 1992 jihozápadní a jižní části zámku vyhořely, obnova probíhala do roku 2003, došlo k odstranění části přístavby západního křídla.
V roce 1775 byl Auersperky v místech bývalé obory (zmiňována již 1679), bažantnice a zámecké zahrady v údolí řeky Blanice založen jeden z prvních krajinářských parků u nás. Vlašimský zámecký park patří svou rozlohou 75 ha mezi největší zámecké parky ve střední Evropě je chráněnou památkou a spadá také do evropské soustavy chráněných území NATURA 2000. Jméno zahradního architekta ani původní plány se nedochovaly. Park byl vytvářen po vzoru nově vznikajícího proudu romantismu v západní Evropě a byl jedním z prvních přírodně krajinářských parků v Čechách. Byl vybaven množstvím, tehdy v Evropě velmi oblíbených, historizujících i exotických architektonických prvků. Park proslul množství drobných i větších staveb, které byly inspirovány antikou, gotikou, orientem ale i přírodou, což odpovídalo romantickému parku konce 18. století. Jednotlivé objekty vznikaly postupně v letech 1775 - 1785. Do dnešní doby zůstaly zachovány čínský pavilón, starý hrad, benátská studánka, kamenný mosty přes řeku a náhon a Samsonův neboli Herkulův sloup. Přístupové cesty do parku otevřely novogotické vstupní brány - vlašimská (městská), domašínská a znosimská. V roce 1962 bylo v bývalé růžové zahradě zřízeno letní kino a zimní stadion. Na původní letní kino se v roce 2016 sesunul svah. Nedaleký zimní stadion pak město koupilo od tělovýchovné jednoty Spartak Vlašim, provedlo jeho celkové zakrytí. Vzniklá hala tak slouží v zimě k veřejnému bruslení, v létě jako kino. V jižním křídle zámku sídlí Střední odborná škola a Střední odborné učiliště Vlašim, v dalších částech pak Muzeum Podblanicka. Je možné navštívit stálé výstavy seznamující s historii zámku ve Vlašimi, vlašimským i dalšími zámeckými parky, předměty spojenými s minulostí Podblanicka, tradici střelectví a zbrojařství a rodem Auerspergů. Hlavní sál slouží ke konání svatebním obřadům a koncertům vážné hudby. Vlašimská brána slouží jako galerie podblanických umělců.
Pokud při procházce parkem dojdeme až ke Znosimské bráně postavené v roce 1854, nedaleko odtud u silnice směrem na Vítův mlýn uvidíme zajímavý měšťanský dům tzv. Rybářskou baštu. Byl postaven v 2. pol. 19. století v novogotickém stylu. Výraznými prvky je dvouramenné schodiště před hlavním průčelím, nárožní polygonální arkýř a mělký výstupek západního průčelí, který vrcholí odstupňovaným cimbuřím. Vrátíme se zpět k Vlašimské bráně. Naproti přes ulici stojí zajímavá novorenesanční budova původně Občanské záložny. Byla postavena v roce 1872 opět podle návrhu vlašimského architekta Saturnina Hellera. Sídlila v ní první svépomocná (družstevní) záložna v Čechách, kterou založil v roce 1858 vlašimský rodák Jan Pláteník (1819-1894). Původní zdobná fasáda se vyznačuje typickým uplatněním pásové bosáže, pilastrů, nadokenních říms a dalších prvků. V protějším domě můžeme navštívit Podblanické ekocentrum Českého svazu ochránců přírody. Od roku 1994 zde sídlila Záchranná stanice pro živočichy. Po dokončení výstavby nového léčebného areálu u obce Pavlovice byla léčebná část stanice oddělena a zahrada ekocentra zrekonstruována výhradně k výstavním a vzdělávacím účelům a přejmenována na paraZOO. Od roku 2012 nabízí možnost poznat volně žijící zvířata, která mají trvalé následky zranění a nemohou samostatně žít ve volné přírodě. Před objektem je umístěna velká plastika čápa. A v sousedním domě čp.47 se až do roku 1874 nacházela první vlašimská škola. Pláteníkovou ulicí sejdeme na Žižkovo náměstí. Uprostřed stojí pískovcová kašna křížového půdorysu z poloviny 19. století. Ve středu kašny vysoký sloup s plasticky bohatě ztvárněnou hlavicí, na níž spočívá socha rytíře Rolanda patrona řemesel. Některé měšťanské domy jsou historicky cenné a zapsané v seznamu kulturních památek. Přízemní měšťanský dům čp. 249 s původní klasicistní fasádou z počátku 19. století. Má výrazný štít s pilastry a vázou, několika novodobými úpravami byla jeho hodnota výrazně snížena. Dalším je měšťanský dům čp.132 na západním konci náměstí. Dvorní křídlo stálo již v roce 1871. Ale průčelí má dveřní i okenní otvory novodobě upraveny, z původního pojetí fasády se dochovalo jen členění a obrys štítu. Jeho historická hodnota byla zničena novodobými úpravami. Na domě čp.133, ve kterém se narodil Antonín Norbert Vlasák, je umístěna pamětní deska.
Z náměstí se vydáme přes řeku na Palackého náměstí. Ještě před mostem můžeme projít po cestě k dalším cenným historickým objektům - zámecké elektrárně, vodní mlýnu, rybářství, domu rybářů. Starý mlýn pod zámkem ve Vlašimi (součást panství) byl vybaven dvojicí Francisových turbín. Technická stavba z roku 1914 postavená v místě bývalého vodního mlýna s dvěma koly na horní vodu. V případě sucha sloužila k pohonu lokomobila Lanz nebo naftový motor. Most přes Blanici byl postaven v roce 2008, nahradil starou ocelovou konstrukci z roku 1902. Na levém břehu Blanice se nedaleko od mostu nachází mohutná patrová budova s mansardovou střechou. Tento původně barokní dům pochází ze 17. století, až do roku 1942 sloužil jako radnice. Chátrající budova byla zdařile zrekonstruována a v roce 2010 otevřen Městský dům dětí a mládeže. Jednou ze zajímavých budov na Palackého náměstí je Spolkový dům opravený v roce 2005. Nachází se zde pamětní deska místních rodáků, sourozenců Roškotových, kteří v tomto domě žili. Kamil Roškot (1886-1945) byl významným českým architektem a představitelem funkcionalismu. Tento žák prof. Jana Kotěry se podílel na rekonstrukci hrobky českých králů v katedrále sv. Víta v Praze, projektoval např. sokolovnu ve Vlašimi, Vítův mlýn u Dubu, divadlo v Ústí nad Orlicí, a další objekty u nás i v zahraničí. Jeho sestra Anna Roškotová (1883-1967) byla akademickou malířskou. Své náměty čerpala na Podblanicku i na svých častých cestách po Evropě. Spolkový dům slouží jako zázemí pro činnost a setkávání spolků a neziskových organizací z Vlašimi a jejího okolí, které mají v domě své klubovny nebo se pravidelně schází ve společných prostorech. Pořádají se zde kulturní a sportovní akce, tvořivé a vzdělávací kurzy. Nabízí své prostory pro pořádání firemních akcí, ale i ubytování.
Na protější straně náměstí stojí nenápadný ale pozoruhodný dům čp. 108 s jednoduchým průčelím a nepravidelně rozmístěnými okny. Patří k nejcennějším památkám náměstí, jeho stáří a význam podtrhuje zachovalé pozdně gotické ostění níže položeného okna. Další cennou památkou je pak rozsáhlá patrová stavba městského domu s ohradní zdí a vjezdovou bránou čp.71 v horní části náměstí. Dům s valbovou střechou má bohatě členěnou novorenesanční fasádu, pochází z konce 19. století. Bohužel působí značně zanedbaně. Obě historická náměstí nebyla dotčena novou výstavbou, ale mnohé budovy byly bohužel necitlivě upraveny. Toho si všimneme při pozornější prohlídce jednotlivých domů. Náměstí si tak zachovala jistý malebný starobylý ráz, ve velké míře však ztratila památkovou hodnotu. Nelze si také nevšimnout určité prázdnosti bývalého centra města. Ještě k literárním zajímavostem dnešního putování. Pomyslné základy dnešní Městské knihovny položeny již v roce 1840. Vlastenec páter Antonín Norbert Vlasák založil veřejně přístupnou školní knihovnu. Cílem bylo šířit mezi místní obyvatelstvo kvalitní literaturu, mohli ji navštěvovat dětští i dospělí čtenáři. Její založení podpořili mj. majitel panství kníže Karel Auersperg a právník a politik František August Brauner, který v té době ve Vlašimi působil. V roce 1847 byl pak založen Čtenářský spolek, který v roce 1885 zřídil „Obecnou knihovnu pro lid", přístupnou i nečlenům spolku, tedy široké veřejnosti. Další zde nezmíněná ale neméně zajímavá místa v blízkém okolí města jsme navštívili a popsali v jiných trasách Toulek. Jde např. o Červenou věž, Loretu, hvězdárnu, židovský hřbitov, dvory Čechov a Skalkov. A na nedávno zrekonstruovaném nádraží svou dnešní procházku zakončíme. Věříme, že budete stejně jako my odjíždět s příjemným pocitem. Péče o město, pokračující obnova jeho starších části, starost o památky, ale i nová výstavba a úpravy města velmi příznivě ovlivňují současný jeho současný vzhled.
Datum zveřejnění listopad 2021
Mapka výletu:
Zajímavosti:
Doprava na železniční trati mezi Benešovem a Vlašimí zahájena v roce 1895, na dalších úsecích do Trhového Štěpánova a Dolních Kralovic v roce 1902. Poslední úsek byl pak v roce 1975 zrušen kvůli stavbě vodní nádrže Švihov (1968–1975) lidově Želivka.
Dominantou a nejvzácnější romantickou stavbou v parku je Čínský pavilon z roku 1780. Původně se do něj vstupovalo pomocí můstku ze sousední věže. Interiér byl zařízen v orientálním stylu a byl doplněn čínskými porcelánovými figurkami. Vrchol pavilonu byl zdoben skleněnými zvonky a několika čínskými dráčky. V okolí pavilónu byly umístěny ptačí voliéry. Dnešní podobu získal během úprav v 19. století. V roce 2008 proběhla rekonstrukce pavilonu, je přístupný v rámci prohlídkového okruhu parkem. Další dochovanou stavbou je pseudogotický romantický Starý hrad vystavěný na skále nad údolím řeky Blanice. Původně byl větší a podle tradice byl nazýván Kouzelný hrad, protože v jeho interiéru měl být umístěn nábytek, který se pomocí tajného mechanismu ukrýval před očima návštěvníků pod podlahu. Již v 19. století byl Starý hrad stavebně upraven, zmenšen a obnoven bez původního mizejícího zařízení. Velké množství staveb se nedochovalo - Divoký most (neopracovaný kmen stromu, větve sloužily jako zábradlí), Rybárna se třemi vodními nádržemi, skalní sloj upravená na romantickou Grottu, jezírko s vodopádem, socha Bacchuse, poustevna neboli Ermitáž, šestiboký altán tzv. Zřídlo Pan, Turecká mešita, Maurská besídka, Koupadlo neboli Lázně na Mlýnském potoce, čtyři voliéry s věží (minaretem). V parku byla provedena také rozsáhlá úprava na řece Blanici. Koryto bylo v nejširším místě rozšířené na říční jezero s ostrůvkem a vybudován náhon. Kromě romantických objektů byly v 2. polovině 19. století vybudovány další stavby jako byla kavárna, hudební a kulečníkový pavilon.
V parku vybudoval místní Český svaz ochránců přírody naučnou stezku o 16 zastaveních. Návštěvníci se mohou seznámit s historií, živočichy a rostlinami místního parku. I díky členitému území je park mimořádně přírodovědně bohatý. Najdeme zde mohutné duby letní, u některých z nich se stáří odhaduje na více než 300 let, mnoho dalších druhů stromů, lesy stinné i výslunné v oblasti pod Starým hradem i les pralesovitého charakteru. V kyselých doubravách najdeme typické jarní rostliny (jaterník podléška, plicních lékařský, sasanku hajní, černýš hajní. V letních měsících jsou v parku především trávy (metlička křivolaká, bika hajní, lipnice hajní. Z kvetoucích rostlin třezalka tečkovaná, kručinka barvířská, jestřábníky. Velkou část parku tvoří nivní louky, pro které jsou charakteristické opakované zaplavování. Najdeme zde proto především mokřadní rostliny jako je blatouch bahenní, kyprej vrbice a několik druhů vrbovek. Na podzim můžeme spatřit kvetoucí ocún jesenní. V lesích roste několik vzácných a chráněných druhů rostlin, jako je lilie zlatohlavá nebo oměj různobarvý.
Vlašimský sokol vznikl v roce 1892 jako nemajetný spolek cvičící v najatých prostorách. Začínalo se v prostorách školní budovy z roku 1874. Poté probíhalo cvičení v hotelu Na Knížecí, z kterého pak Sokoly vyhnalo v roce 1894 nařízení Auespergů. Cvičení se přesunulo do hostince Karla IV. a veřejné cvičení z Obory do Březiny. Až 19. července 1914 byl položen zákadní kámen, ale týden nato vypukla válka a vše zhatila. V roce 1918 byla činnost obnovena, podstatně narostl počet členů i členek a cvičení se tedy v roce 1920 na čas přestěhovalo do Průchova hotelu (u Mančalů). V roce 1921 se navíc jednotě naskytla možnost pronajmout si celý hotel Na Knížecí a jeho části dále pronajímat. Vznikl biograf, k němu jako doprovod i orchestr, další příjmy plynuly z pronájmu hostince. Jednota si pronajala pole od velkostatku pro kopanou, házenou a lehkou atletiku, získala jednota parcelací letní cvičiště za nádražím a pozemek u řeky „Na Valše“ pro koupaliště, a konečně jednota od spořitelny zakoupila za 30 tisíc korun celý její park, který se stal základem současného sokolského areálu s tělocvičnou. V roce 1928 byly schváleny plány a návrh na stavbu sokolovny podle vlašimského rodáka architekta Kamila Roškota, Stavbu řídil stavitel Jindřich Neubauer (1881-1939). Dne 2. září 1928 položen základní kámen. Budova byla otevřena 31.12. 1929.
Významné osobnosti:
Jan Očko z Vlašimi (datum narození neznámé – 1380 byl český římskokatolický duchovní, olomoucký biskup, druhý pražský arcibiskup a první český kardinál, rádce a důvěrník Karla IV., donátor umění. Pocházel z panského rodu Jankovských z Vlašimi. Počátkem 40. let 14. století se sblížil s markrabětem moravským a pozdějším králem Karlem IV., stal se jeho notářem, kaplanem a důvěrníkem. V roce 1342 byl přijat za kanovníka pražské kapituly, dále získal úřady kanovníka kapituly sv. Petra v Mělníku, kanovníka kapituly sv. Jana ve Vratislavi, úřady probošta kapituly Všech svatých na Pražském hradě a biskupské kapituly v Olomouci. V roce 1344 získal papežský dispens promíjející mu nemanželský původ (jeho matka nebyla za otce provdána). V roce 1351 byl zvolen olomouckým biskupem. V roce 1355 se s císařem Karlem IV. účastnil jeho druhé korunovační cesty do Itálie. V roce 1364 byl jmenován pražským arcibiskupem po zemřelém Arnoštovi z Pardubic. V roce 1378 jej papež Urban VI. jmenoval jako prvního Čecha v historii kardinálem. Dne 30.11. 1378 (den po smrti císaře Karla IV.), se zřekl arcibiskupského úřadu, ten převzal jeho synovec Jan z Jenštejna. Zemřel 14. ledna 1380. Jeho ostatky jsou uloženy v katedrále sv. Víta v Praze ve Vlašimské kapli pod figurálním náhrobkem z bílého mramoru, vytesaném v dílně Petra Parléře.
František Augustin Slavík (1846-1919) byl český pedagog, literární historik a archeolog. Pracoval ve společnosti věhlasných historiků Martina Koláře a Augusta Sedláčka. Byl zakladatel spolku Blaník a organizátor slavnostního odvezení blanického kamene do základů Národního divadla. Pochován byl ve svém rodišti v Domašíně, kde mu byla v roce 2006 odhalena pamětní deska. Z řady jeho děl jen příklad: Dějiny města Vlašimě a jeho statku (Vlašim, 1889), Morava a její obvody ve Slezsku po třicetileté válce (1892), Staré znaky a pečeti městské a vesnické na Moravě a v jejích obvodech ve Slezsku (1906).
Antonín Norbert Vlasák (1812-1901) byl český katolický kněz, spisovatel a národní buditel na Podblanicku, proslulý zejména jako autor historických a místopisných studií. Narodil se ve Vlašimi, v roce 1836 byl vysvěcen na kněze a stal se kaplanem ve Vlašimi. Založil a vedl pamětní knihu vlašimského děkanství. Zapojil do veřejného života. V roce 1840 se podílel na založení veřejně přístupné školní knihovny ve Vlašimi. V letech 1844-1886 působil jako farář v Hrádku. Zveřejňoval velké množství místopisných, genealogických, archeologických a heraldických spisů v různých časopisech i samostatných publikacích. Nepůsobil jen na Podblanicku, ale navštěvoval i města a vesnice v čáslavském a táborském kraji, popisoval jejich památky, studoval topografickou literaturu. Vedl pamětní knihu obce Domašín. Po roce 1848 se zapojil do vytváření obecní samosprávy a do roku 1855 působil jako první starosta obcí Hrádek a Ctiboř. Od roku 1865 zasedal ve vlašimském okresním zastupitelstvu. Působil jako předseda volební komise pro říšskou radu a český sněm. Publikační činnost jej přivedla do odborných společností — stal se dopisujícím členem sboru Českého musea pro vědecké vzdělání české řeči a literatury, členem Umělecké besedy, dále spolku pro statistiku polního a lesního hospodářství aj. V roce 1881 se stal sekretářem vlašimského vikariátu arcibiskupské konsistoře a o pět let později arcibiskupským notářem. Zemřel ve Vlašimi v roce 1901. Pohřben byl na starém hřbitově, později byly jeho ostatky přemístěny do kostelní krypty. Během života i po smrti byl oceňován za zásluhy o povznesení kultury na Vlašimsku. Prováděl osvětovou činnost, probouzel lásku k jazyku i národu. Shromáždil obsáhlý topografický materiál. Ve Vlašimi a Domašíně získal čestné občanství.
Antonín Heller (1799-1870) řídící učitel a hudebník. Jeho synové: Ferdinand Heller (1824-1912) hudební skladatel, s Bedřichem Smetanou vedl v Praze klavírní ústav. Saturnin Heller (1840-1884) architekt, vypracoval plány Občanské záložny a Měšťanské školy ve Vlašimi. Servác Heller (1845-1922) novinář a spisovatel. Redaktor Národních listů, se Svatoplukem Čechem redigoval časopis Květy.
František Šebek (1814-1862), vlašimský rodák, vídeňský stavitel, zakladatel stavitelské školy, poslanec Českého zemského sněmu a zástupce v říšské radě. Městu Vlašim věnoval kašnu se sochou rytíře Rolanda.
Josef Harry Jelínek (1905-1982) byl podvodník, kolaborant a novinář a nakladatel.
Byl prvorozeným synem vlašimského lékaře Karla Jelínka. Ten zde měl zavedenou lékařskou praxi a kromě toho byl zámeckým lékařem Auerspergů. Na konci 20. let 20. století vedl Harry v Praze poměrně nákladný život a živil se jako příležitostný společník (gigolo). Později si otevřel obchod se starožitnostmi a uměleckými předměty, ve kterém prodával mnoho padělků. V té době měl provést i podvod s prodejem Karlštejna, v roce 1938 s prodejem pražské tramvajové linky. Do roku 1937 bylo na něho podáno pro různé podvody 501 žalob, soudnímu postihu ale unikal. V roce 1936 se nechal naverbovat jako agent tajnou službou SD, pro kterou pak pracoval i během války. V roce 1938 se oženil s Ludmilou Bačkovskou, dcerou nakladatele. Stal se prokuristou a společníkem Evropského vydavatelstva. Vydávalo také antisemitskou a nacistickou literaturu. Ale také antisemitský časopis Znova (1938-1943), kterého se stal Harry šéfredaktorem a autorem řady příspěvků. Kritizoval Františka Peroutku a Edvarda Beneše, seznamoval s historií a kulturou Německa a zastával antisemitské postoje. Vystupoval proti Velké Británii, obdivně psal o představitelích nacistického Německa. Od vzniku Protektorátu otevřeně podporoval okupaci a spolupracoval kromě SS i s gestapem. V listopadu 1941 byl v Praze ve večerních hodinách přepaden a pobodán členem odboje. Po rozvodu v roce 1944 založil nakladatelský podnik Jelínek. Na konci války se prokazoval českým obchodníkům jako příslušník gestapa a pod různými záminkami je okrádal o zboží. Již 17. dubna 1945 utekl do Bavorska. Zemské velitelství zažádalo o Jelínkovo zajištění až 20. 11. 1945. Jeho stopa se ztratila, údajně žil ve Spolkové republice Německo, zemřel v roce 1982 (nebo 1986) v Itálii.
Není prokázáno, zda se vůbec prodej Karlštejna uskutečnil. Přesto historka zlidověla a je zaznamenána v několika obměnách. „V roce1931 se Lobkovicové snažili prodat část roudnické galerie americkému průmyslníkovi, aby získali peníze na věno pro komtesu Ludmilu. Harry s tímto obchodem pomáhal Jiřímu Lobkowiczovi na zámku v Roudnici nad Labem. Obchod se nakonec neuskutečnil, ale průmyslníci projevili zájem o koupi nějakého rodinného sídla. Jiří Lobkovic ho oslovil jako barona a připomněl mu, že přece chce prodat svoje rodinné sídlo, hrad Karlštejn. Harrymu se údajně podařilo přesvědčit historkou o přípravě natáčení filmu kastelána pana Slámu (není doložen v seznamu kastelánů!) a mohl hrad využívat. Američtí průmyslníci byli na hradě uvítáni s veškerými poctami, sborem pážat, což byly najaté sboristky z německého divadla. Nakonec se domluvili na prodeji Karlštejna, Harry inkasoval od průmyslníků 30 000 dolarů za výlohy a. Americký průmyslník chtěl údajně obchod z reklamních důvodů utajit. Harry se přesto z Československa uchýlil do Splitu v Jugoslávii. Tam ovšem shodou neuvěřitelné náhody měl svoje bývalé „obchodní partnery“ potkat. A ještě jim prodat půjčenou jachtu za 10 000 dolarů. Když s ní američtí obchodníci dojeli do Terstu, byli velmi překvapeni reakcí majitele a hned začali zjišťovat, jak je to s prodejem Karlštejna. Pravdu se přes amerického konzula v Praze dozvěděli velmi rychle a aby unikli ostudě, nepodali na Harryho ani trestní oznámení.“ Na motivy „prodeje“ Karlštejna byl v roce 1981 natočen film Velká sázka o malé pivo.
Použité zdroje:
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2011
Vilímovský, Václav: Toulky Vlašimskem. Vlašim: vydáno vlastním nákladem, 2010
www.mesto-vlasim.cz
www.muzeumpodblanicka.cz
www.cs.wikipedia.org
www.pamatkovykatalog.cz
www.parkvlasim.cz