V dnešních Toulkách se vydáme k Sázavě. Krajinou podél řeky dojdeme do města Sázava a navštívíme nejen starobylý Sázavský klášter, ale i zajímavá místa spjatá se sklářskou tradicí.
Vlakem dojedeme do Ledečka nad Sázavou. Od železniční stanice s opravenou nádražní budovou půjdeme po zelené značce po proudu řeky. Cestou se nám otevírají hezké výhledy na řeku, která pak u Přívlak vytvořila velký meandr, který má rozlohu asi 75 hektarů. Šíje je v nejužším místě dlouhá 160 metrů. Dnes je místo hlavně domovem chatařů, ale dříve zde hospodařilo několik zemědělských usedlostí. Pokud bychom u Přívlak uhnuli po žluté značce doleva, ocitneme se po chvíli chůze v místech hradiště Vraník. Meze na svahu představují zachovalý obvodový val, který napovídá o poloze někdejšího hradiště na návrší nad řekou Sázavou. Podle nálezů existovalo hradiště již v pozdní době bronzové (1000-750 př.n.l.) a v době halštatské (750-400 př.n.l.). Ale hlavně bylo intenzivně osídleno ve střední době hradištní (800-1000 n.l.), zaniklo patrně násilně v 1. polovině 10. století. Vrátíme se k zelené značce, od Přívlak sejdeme k řece a pěšinou pokračujeme až k dnes již nevyužívanému mostu. Na potoce ve stráni proti mostu uvidíme Vranické vodopády. Je to kaskáda malých vodopádů na přítoku Sázavy, která ale vynikne jen po vydatných deštích nebo při tání sněhu. Nedaleko odsud se ve svahu na dalším přítoku ze stráně nachází Bělokozelské vodopády. Přístup k nim je ale obtížný a cesta neschůdná. Vodopády vznikly na malém potoce, který pramení v lese východně od Bělokozel a strmě stéká do údolí Sázavy. Ovšem i tady voda většinou teče větším proudem jen po silnějších deštích.
Dále pokračujeme podél řeky, značka nás pak kousek za dalším mostem povede přes železniční stanici Samopše. Po kratším výstupu lesem se ocitneme na asfaltové cestě a projdeme kolem místní rarity. Je to dům Zemědům či Zeměloď (Earthship), soběstačná stavba určená pro trvale udržitelné bydlení. Navrhl jí Michael Reynolds v polovině 20. století v Novém Mexiku. Tento dům postavilo občanské sdružení Zeměloď v roce 2012 a byl prvním v Česku. Využívá přírodní zdroje, k uchování tepelná energie ze Slunce využívá tzv. „termomasu“, tedy tepelnou masu, kterou tvoří silné zdi z pneumatik napěchovaných hlínou. Přirozeně udržuje teplotu uvnitř bez ohledu na počasí, regulaci teploty uvnitř umožňuje využití přirozené ventilace na principu komínového efektu (teplejší vzduch samovolně stoupá vzhůru). Dům je navržen k použití mimo inženýrské sítě, slunce poskytuje prostřednictvím fotovoltaiky elektrický proud. Místnosti jsou často vytvarované do tvaru podkovy, aby se co nejvíce zvýšil zisk tepelné energie během zimních měsíců. Dešťová voda se zachytává do nádrží a následně filtruje. Na stavbu byly používány ve velké míře druhotný odpad, pláště z pneumatik jako skelet, na vyplnění plechovky a pet lahve. Stavba způsobila značný rozruch nejen díky ekologickému poselství, odporu části místních obyvatel, ale zejména složitému vyjednávání s úřady, pro které bylo povolení tohoto projektu velkým zejména legislativním problémem. Stavení na rozlehlé louce není bohužel příliš vidět, je zarostlé vegetací a působí opuštěně.
Poté projdeme po okraji osady Sedliště a po chvíli chůze se ocitneme v přírodní rezervaci Posázavské bučiny, která se rozkládá jihovýchodně od města Sázava. Důvodem ochrany je soustava přirozených typů lesních porostů (pralesů), charakteristických pro dolní Posázaví. Vyhlášená rozloha je 21,13 ha, zaujmou nás hlavně mohutné buky i neobvykle silné habry i mnoho druhů dřevokazných hub. Součástí rezervace je i nedaleká lokalita Bílý kámen, nazvaná tak díky výskytu bílého mramoru. Na těchto skalách nad Sázavou byl již před 6000 lety v pozdní době kamenné (eneolitu) těžen krystalický vápenec. Ve 30. letech 20. století byly výzkumem Dr. Žebery zjištěny desítky pravěkých lomových jam, nalezeny tisíce kamenných nástrojů. Je to jeden z nejstarších evropských dokladů pravěké těžby i doklad první obchodní činnosti. Místní surovina byla zpracována na ozdobné předměty ve sídlištích v nacházejících se na jižním Kolínsku. Kamenné náramky a korálky pak byly nalezeny i 400 km odtud, byly pravděpodobně směňovány za sůl. A teprve nedávno byly v Sázavě nalezeny keramické zlomky, které by mohly pocházet z osady pravěkých těžařů. Po chvíli přicházíme k lesní studánce Rakovka. Voda je čistá a příjemně osvěží. Nazývá se tak prý proto, že se v potoce z ní vytékajícím nacházelo mnoho raků. Kousek nad ní se nachází veliký kámen s prohlubní zvaný Lože sv. Prokopa. Podle pověsti zde Prokop odpočíval při putování krajem. Dokonce je to údajně jeho úmrtní lože. Ale jeho postavení ani povrch se k odpočinku příliš nehodí.
A jsme již u města Sázava, pokračujeme po zelené mezi rodinnými domky. Nejstarší zmínka o Sázavě pochází z roku 1053, ovšem místo samé a okolí bylo osídleno mnohem dříve. První osídlení potvrzené archeologickými nálezy souvisí s výše zmíněnou těžbou mramoru. Další osídlení bylo zjištěno na ostrožně nad jihozápadním okrajem města. Jde o pozůstatky raně středověkého hradiště u Dojetřic o rozloze asi 12 ha. Je datováno do konce 8. a 9. století. Další dosud neprobádané hradiště využilo hřeben Krkavčích skal severozápadně od kláštera. O nedaleké Čertově brázdě se soudí, že byla pravěkou a ranně středověkou obchodní stezkou, která vedla z Polabí do jižních Čech a k Dunaji. Osada Sázava (od roku 1436 městečko) se rozkládalo podél jižní cesty od prastarého brodu. Asi v roce 1032 byl nedaleko nad řekou založen klášter, který pak po dlouhou dobu významně ovlivňoval další život místa. Zásadní změnu přineslo založení skláren v 19. století. A stavební rozvoj pokračoval ve 20. století, kdy byly na levém břehu řeky vystavěny vily zámožných návštěvníků. Poválečná výstavba se pak soustředila do blízkosti sklárny. Během posledních padesáti let zde vzniklo centrum současného města. Značka nás dovede k pěkné vyhlídce na město z romantického dřevěného altánu. Poté již scházíme do města, je ovšem třeba dát si pozor na směr zelené značky, která nás poté dovede až k řece. Pokud bychom odbočili nalevo, dojdeme Husovou ulicí kolem rodného domu divadelního a filmového herce Otomara Korbeláře ke gotickému kostelu sv. Martina a přilehlému parčíku. Na konci 13. a začátku 14. století bylo do těchto míst přemístěno část sídliště laických klášterních služebníků z areálu kláštera a založena osada. O těchto místech jsme psali v jedné z předchozích toulek. Za zmínku stojí, že do hřbitovní kaple u kostela byla umístěna část muzea pana Karla Krále. Spolupracoval také s Dr. Reichertovou i s Dr. Sommerem na vykopávkách v klášteře a mj. se zasloužil o obnovu zvonů. Jeho soukromá sbírka patřila mezi vyhledávané sázavské zajímavosti. Udivovala nejen rozmanitostí shromážděných předmětů, ale i poutavým vyprávěním a vstřícným přístupem majitele. Muzeum umístil na půdě svého domu nedaleko od kláštera, takže kroky jeho návštěvníků pak mnohdy mířily na další neméně zajímavou prohlídku. V současné době je kaple otevřena na požádání.
Po pěkně upraveném nábřeží se pak vrátíme k zelené značce a jdeme přes betonový most postavený v roce 1976. Ale nejstarší písemná zmínka o mostě je z roku 1552, dá se předpokládat ještě starší původ. Dřevěné mosty byly pravidelně odplavovány povodněmi, proto byl v roce 1906 postaven nový ocelový most a řeka zregulována. Vcházíme do sázavské městské části Černé Budy. Přes most postavený v roce 1906 a který nahradil tak dřevěný most, vcházíme do sázavské městské části Černé Budy. Tato kdysi klášterní ves a hospodářský dvůr pod klášterem jsou poprvé zmiňovány v roce 1528. Osídlení západně od kláštera ovšem vzniklo a je doloženo již po zrušení osady klášterních služebníků při gotické přestavbě kláštera na konci 13. a počátku 14. století. Pokračujeme k Sázavskému klášteru, který s podporou přemyslovských knížat Oldřicha a poté Břetislava asi v roce 1032 založil a vybudoval křesťanský poustevník Prokop. Klášter byl benediktinským řádovým domem. První stavby byly ze dřeva, po kratším pro klášter nepříznivém období vlády knížete Spytihněva II. (1055 - 1061) začaly vznikat první kamenné stavby. Z nich vyniká centrální kostel sv. Kříže v areálu zahrady svěcený v roce 1070. Dalším byl klášterní románský kostel svěcený v roce 1095 s liturgickou kryptou a dvěma chórovými kaplemi nad nimiž se tyčily věže. Toto první období kláštera je významné především užíváním staroslověnštiny jako bohoslovného jazyka. Mniši používající staroslověnštinu byli z kláštera vyhnáni za Břetislava II. (1090 – 1100), který je přestal ochraňovat. Na jejich místo přišli v roce 1096 latinští benediktini z břevnovského kláštera. Kolem poloviny 12. století byla postavena kamenná klausura s ambitem. Na místě původní dřevěné prelatury (v místech horní části nádvoří) byla postavena jednolodní kaple Panny Marie vysvěcená v roce 1146, jejíž základy byly objeveny v roce 1977 při archeologickém průzkumu. V období gotiky nastal nový rozvoj kláštera. Od konce 13. století začala postupná gotická přestavba, románské budovy byly nahrazovány gotickými. Stavbu klášterního kostela, který měl být původně bazilikou, přerušily husitské války a nebyl nikdy dokončen. Z klášterních budov té doby se zachovala zejména část kapitulní síně (z doby okolo r. 1340) se vzácnými freskami mariánského cyklu ze 60. let 14. století. Po vyhnání sázavských mnichů vojskem Pražanů v roce 1421 se majetek dostal do rukou šlechtických rodů (pánů z Kunštátu, Slavatů z Chlumu, Švihovských, Valdštejnů) a chátral. Prvním krokem ke změně bylo vykoupení části původního Sázavského kláštera v roce 1663, následovala postupná obnova kláštera. Tu narušilo těžké poškození požárem v roce 1746. Následovala rozsáhlá barokní přestavba, ale již v roce 1785 císařem Josefem II. sázavský konvent zrušen a budovy byly odsvěceny (sekularizovány). Následovaly úpravy, které objekt kláštera měnily na světské sídlo. V roce 1951 převzal objekt stát a od roku 1962 je národní kulturní památkou. Správcem klášterního areálu je Národní památkový ústav, zajistil opravy střech a fasád kostela i konventu, údržbu střech bývalého opatství a fary, rekonstrukci sítí a zejména záchranu rozpadávajících se pilířů nedostavěného gotického trojlodí. Nechal upravit a zpřístupnit do té doby uzavřenou severní zahradu kláštera. Po odkoupení části areálu od restituentky v roce 2006 byly od roku 2007 zpracovávány rozsáhlé a detailní průzkumy, studie a projekty týkající se prakticky celého klášterního areálu. Byly rekonstruovány kanalizace, vnitřní rozvody elektroinstalace v budově kostela a bývalého opatství, znovu opraveny krovy a krytina střech konventu. Postupně jsou odkrývány a restaurovány fresky v křížové chodbě.
Vstoupíme novodobou branou a ocitneme se na velkém nádvoří, kterému vévodí mohutná věž gotického kostela z červeného nučického pískovce. Na pravé straně vidíme průčelí bývalého kláštera novorenesančně přestavěného v 19. století na zámek. Z této přestavby pochází i nová věž nad jižním křídlem. Vlevo po celé západní straně vidíme patrovou budovu bývalé prelatury, tedy sídla opatství a obydlí opata. Na vzdálenějším konci byla později změněna na faru. Na toto křídlo kolmo navazují nízké bývalé hospodářské budovy (dnes toalety a technické zázemí). Projdeme k nim a odbočíme ke klášternímu kostelu. Vpravo se nám otvírá pohled na nedostavěné, ale i tak velmi působivé monumentální gotické trojlodí. Můžeme si všimnout nižší úrovně klenebních čel původního projektu baziliky z 1. poloviny 14. století. Projekt byl ještě v polovině téhož století změněn na projekt síňového trojlodí. Tomu odpovídají vysoko umístěná klenební čela, všimneme si i jejich konzol se zajímavými maskami. Významná stavební huť Matyáše z Arrasu, která se podílela i na stavbě svatovítského chrámu, stačila postavit jižní loď s okny, profilované pilíře spojené hrotitými oblouky arkád, mohutnou jižní věž s opěrnými pilíři a západní část předsíně. Další práce však ukončily husitské války. Naproti můžeme projít branou v ohradní zdi do zahrady kláštera, která je opevněná gotickou zdí z počátku 14. století. Ve vzdálenější části zahrady se od 11. století nacházela osada klášterních služebníků tedy laiků pracujících pro klášter. Pro jejich potřeby zde byl postaven a v roce 1170 vysvěcen kostel sv. Kříže, jehož odkryté základy vidíme uprostřed zahrady. Tato centrální čtyřapsidová (tetrakonchální) stavba byla zároveň první kamennou stavbou kláštera. V jejím okolí zjistil archeologický průzkum velké pohřebiště. U severního boku klášterního kostela byla v 50. letech odkryta jeskyně zasahující pod loď kostela, považovaná za původní Prokopův příbytek. Je možné, že se zde původní jeskyně nacházela, ovšem ve 14. století bylo toto místo upraveno a vytesána jeskyně, která byla pak pravděpodobně využívána i ke kontemplaci a kajícný pobytům. Původně se nad ní nacházela kaple. Tento prostor je v současné době rekonstruován a je nepřístupný.
Vrátíme se před vstup do zahrady a jdeme ke vstupu do kostela. Ve zdi nalevo je umístěna pamětní deska emauzského benediktina a významného sázavského faráře Methoda Karla Klementa (1889-1979), který měl velkou zásluhu o obnovu duchovního života poutního místa a o archeologický průzkum sázavského kláštera. Busta je prací neznámého autora. O něco dále se nachází náhrobní kaple Tieglů z Lindenkronu, kteří objekt vlastnili v letech 1809-1869. Kaple byla v roce 1816 osazena plastikou Václava Prachnera. Dnešní kostel je prostorem původně zamýšleného kněžiště (chóru, presbytáře). Barokní klenba je o 7-8 m níže než původní gotická. Vybavení kostela pochází hlavně z 18. a 19. století. Přibližně uprostřed kněžiště se nachází v roce 1711 zřízený vchod do gotické krypty, která byla hlavním bohoslužebným prostorem. Krypta byla obnovena v 17. století a je symbolickým Prokopovým hrobem. Od roku 2003 je zde umístěna schránka s relikvií jeho těla. Zajímavé je i původní dvojité šnekové schodiště, které sloužilo ke spojení kněžiště s kryptou ve středověku. Za portálem v jižní stěně kostela se nachází gotická kaple Panny Marie s dvěma poli křížové klenby, za ní se nachází ambit kláštera. Ten obklopuje rajský dvůr, dnešní barokní je mnohem větší než původní gotický, jehož odhalené základy jsou vidět na zemi. Nejzajímavějším a nejpůsobivějším místem je jistě kapitulní síň pocházející z období okolo roku 1340. Okolo roku 1370 byl její interiér doplněn cenným freskovým cyklem s mariánskou tematikou. Malby patří k nejvýznamnějším památkám malířství své doby. Při barokní přestavbě byla bohužel zbořena polovina síně a tím zničena i polovina fresek. Střední kamennými prvky bohatě zdobený sloup se tak ocitl u nové zdi. Zbytek původního gotického portálu síně se stopami původních barev můžeme spatřit ve zdivu ambitu. V jeho severním křídle byly v omítce objeveny i zbytky gotických fresek. Především zde však postupně probíhá rekonstrukce zabílených fresek Karla Kováře, objevených v roce 2007. Jimi byly plackové klenby ambitu vyzdobeny kolem roku 1750. Zachycují důležité okamžiky klášterní historie a legendu sv. Prokopa. Nacházejí i v bývalé jídelně (refektáři) v jižním křídle. V jeho 1. patře se pak zachovala gotická obytná místnost s výklenkem prevétu (záchodu) a zaslepeným krbem. V přízemí kláštera se nachází návštěvní okruh, který seznamuje především s historií kláštera, archeologickým průzkumem a se slovanským i latinským písemnictvím. Zajímavostí je i krátké působení řádů Basiliánů (Řád sv. Basila Velikého) v klášteře v období po roce 2000. Řádu nabídli k užívání části opatství benediktini. Dle přesvědčení tohoto řádu dal sv. Prokop klášteru právě řeholi sv. Basila propojenou s řeholí sv. Benedikta, protože před svým odchodem do sázavských lesů žil v některém z klášterů této řehole na Slovensku.
Od kláštera se vypravíme po červené turistické značce směrem do města. Hned pod klášterem můžeme odbočit doleva do ulice a dojít k jezu Černé Budy. Vidíme bohužel už jen ruiny kdysi vrchnostenského pivovaru a rozsáhlý hospodářský dvůr. Ten se teprve nedávno dočkal nových střech a snad brzo najde využití. Zřejmě v těchto místech vybudovali páni z Kunštátu na přelomu 15. a 16. století tvrz. Součástí jejího hospodářského dvora byl mlýn se stoupou a pila. Vrátíme se k červené značce a po lávce přejdeme řeku a pokračujeme po levém břehu. Projdeme po okraji kempu Pod vrbou a v ohybu řeky pod klášterem procházíme krajinářským parkem Havránka. Přejdeme další most s vyhlídkou na jez Kavalier. Na konci mostu pokračujeme po žluté značce k NS Votočnice. Votočnice se podle pověsti tak nazývá proto, že se tu Prokop s čertem otočili. Určitou raritou, je že ze zdejší vyhlídkové plošiny se nám nenaskytne výhled vůbec žádný. Je v havarijním stavu a proto uzavřená, navíc je zcela zarostlá, Takže ani odvážlivec by se odměny v podobě romantického výhledu nedočkal. Také v mapách značené kosatcová, leknínová a stulíková tůně jsou bohužel zanedbané a bez uvedených rostlin. Pozemky pro Naučnou stezku Na Votočnici darovala v roce 2004 sázavskému ČSOP restituentka paní Marie Hayesová. Dojem je tedy více než rozpačitý a nemalé prostředky a práce se jeví zbytečně vynaložené. Snad si příroda pomůže sama a původní jistě bohulibý záměr si upraví podle svého. Není to ale jediná zajímavost tohoto místa. U silnice se nachází kaplička sv. Prokopa z 2. poloviny 19. století. Vysoká sloupková výklenková kaplička (boží muka) stojí při vyústění tzv. Čertovy brázdy ve svazku úvozových cest. Má kamenný hranolový dřík, na bohatě profilované římse zavěšený obloučkový vlys, sedlová stříška je kryta taškami a ve výklenku kapličky je umístěn nový malovaný obrázek sv. Prokopa.
Hned nad ní stojí rodný dům Jiřího Voskovce původním jménem Jiřího Wachsmanna (1905-1981). Chalupu ve staročeském stylu postavil architekt Valenta pro jeho dědečka malíře Soběslava Pinkase. Některé zdroje ovšem uvádí, že ji malíř koupil na Národopisné výstavě v Praze v roce 1891. Zděné stavení s vyřezávaným prkenným obložením okenních otvorů, lomenicí štítů, jižní podsíní nesenou vyřezávanými sloupky, pavlačí při západním štítě a částí roubené stěny. Sám Voskovec si nechal nedaleko této chalupy postavit svůj dům, ve kterém žil až do své emigrace do Ameriky. Zajímavostí je, že v tomto domě byla napsána hra Vest pocket revue od pánů Voskovce a Wericha. Slavnou éru zakončila válečná emigrace Jiřího Voskovce do USA v roce 1939. V roce 1948 po komunistickém převratu emigroval do USA, kde i zemřel. Vztah k vlasti a rodné Sázavě zcela vystihují jeho slova: „Jsem Čech jako poleno. Sednout do helikoptéry a přistát na Otočnici v Sázavě. Na tý velký louce u řeky, na jejímž okraji jsem se narodil. … po Sázavě budu brečet na smrtelný posteli – to je Údolí Světa a Hvězd.“ Bohužel rodný dům Jiřího Voskovce není přístupný a ani příliš vidět. Navíc je na silnici je poměrně velký provoz a její přechod není bezpečný. Po stezce po NS se vrátíme přes most. U řeky stojí u širokého náhonu mlýn Na Kácku. První zmínka pochází již z roku 1421, kdy byl v majetku Sázavského kláštera. V roce 1835 koupil mlýn František Kavalír a vedle nechal v roce vystavět Svatoprokopskou huť. V roce 1841 starý mlýn nechal zbořit a vystavět nový. V roce 1878 mlýn vyhořel a na jeho místě byl postaven nový zděný s koly ze železa. Na zadní stěně mlýna je vidět zazděný starší portál a oblouky odtokového kanálu. Mletí obilí bylo ukončeno a byla zde zřízena strojovna, brusírna skla, pila a stoupa na křemel. V roce 1887 byl mlýn znovu přestavěn na elektrárnu pro skelnou huť. Elektrárnu vybudoval sám František Křižík. Současná podoba mlýna je právě z roku 1878. Hned za mlýnem vidíme vilu tzv. panský dům, který byl postaven jako rodinný dům Vladimíra Kavaliera. Naproti stojící dům sloužil jako byty pro sklářské dělníky, dříve zde bývala stodola a stáje pro koně.
A ocitáme se v prostoru nejstarší hutě, kterou založil v roce 1837 český sklář a sklářský podnikatel František Kavalír. Tato Svatoprokopská huť se nedochovala, její místo dnes označuje kamenný pomník. Nejstarší zmínka o sklářství z Posázaví je již v tzv. Kronice Mnicha sázavského, kterou napsal neznámý autor jako doplnění (přípisky) Kosmovy kroniky o letopisné údaje z let 1126–1162. V roce 1709 byla v nedaleké Nechybě založena z popudu kláštera sklářská huť a do poloviny 18. století vznikaly sklárny v okolí Sázavy. Poměrně brzy však zanikly. Nové období rozvoje skláren zahájil právě František Kavalír. Postupně se orientoval na speciální sklo pro laboratoře. O historii sklárny se dozvíme při návštěvě muzea vytvořeného v historických sklářských hutích. Jsou to hutě František z roku 1882 a Josef z roku 1902. Celý prostor prošel nákladnou rekonstrukcí. O její záchranu se zasloužila Nadace Josefa Viewegha Sklářská huť František, která zde provozuje Centrum sklářského umění. V centru se nachází interaktivní expozice skla. Součástí jsou dílny a ateliéry, kde probíhá tvorba a aktivní prezentace sklářského řemesla pro umělce i širokou veřejnost. V těsném sousedství Huti František je bývalá sklářská osada Na Kácku. Místní sklárna měla a má velký význam pro město i okolí. Blok průmyslových budov skláren Kavalier a.s. tvoří vedle kláštera dominantu města.
A to jsme již nedaleko vlakového nádraží, které je součástí nového dopravního terminálu, a zde dnešní procházku zakončíme. Trasa měří i s drobnými zacházkami asi 12 km, cesta podél řeky je místy hůře schůdná a není proto vhodná pro kočárky. V nedaleké vilové čtvrti leží v ulici Ivana Javora další architektonická památka vila čp. 177. Bohužel není přístupná a ani z ulice není vidět. Avantgardní stavba známého architekta Karla Stráníka vznikla v roce 1930. Jde o letní patrovou vilu nepravidelného půdorysu s plochou střechou, součástí je i garáž se skleníkem a okolní pozemek zahrady. Letní dům vrchního ředitele Felixe Gollera představuje významnou ukázku avantgardní architektury s vlivy slavné evropské školy Bauhausu a světoznámého architekta Le Corbusiera. V jeho pařížském ateliéru Karel Stráník v letech 1925-1926 přímo působil.
Mapka výletu:
Použité zdroje:
Royt, Sommer, Stecker: Sázavský klášter, Národní památkový ústav, Praha 2013
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Libri, Praha 2004
Sázava a okolí, turistický průvodce: MěÚ Sázava, 2008.
Mapy.cz
Slovanský ostrov v latinském moři, Jiří Škaloud, Regena,
wikipedia.cs
www.klaster-sazava.cz/cs/o-klasteru/dejiny-sazavskeho-klastera
www.cestyskla.cz/recepce/historie/sklarska-hut-frantisek/
Zajímavosti:
www.cestyskla.cz
V roce 1835 manželé František a Antonie Kavalírovi koupili mlýn Na Kácku, tehdy vzdálený asi 2 km proti proudu řeky od městečka Sázava. O dva roky později u mlýna postavili Svatoprokopskou sklářskou huť, kolem níž vznikla svébytná samostatná sklářská osada, obdobná těm u lesních hutí, která se zachovala v téměř nezměněné podobě do dnešních dnů, s výjimkou první hutě. V roce 1882 syn manželů Kavalírových Josef postavil ve sklářské osadě Na Kácku druhou sklářskou huť František, nejprve s pánvovou lesní pecí přímo vytápěnou dřevem. S tavením skla na této peci byly problémy a konzervativní Josef se nakonec nechal přesvědčit svým mladým synem Vladimírem, který byl na zkušené v německých hutích, a tak v roce 1883 postavil u hutě František generátor na zplyňování dřeva a původní pec vyměnil za pec „gázovnou“, tedy za moderní regenerativně plynem vytápěnou pec podle nedávného Siemensova vynálezu. Moderní pec umožnila zlepšení kvality zde taveného laboratorního skla.
Nejstarší sklo KS (Kavalier-Sázava) nahradila skla s obchodním názvem UNEXCELLED (nepřekonatelné) a INFUSIBLE (netavitelné). Na původní peci s přímým otopem se tato skla velmi špatně čeřila, takže pozůstalé bublinky přijímali zahraniční zákazníci jako charakteristický znak a důkaz kvality ohnivzdornosti. Když se po roce 1884 na huti František podařilo zvýšit tavící teploty a utavit sklo bez bublin, vzbuzovalo toto kvalitnější sklo delší dobu nedůvěru zákazníků, kteří se dožadovali původního bublinatého skla. Životnost lesních sklářských hutí trvala zpravidla 30 až 40 let. Sklářská pec spotřebovala za tu dobu palivo z celého okolí v dosahu ekonomické dopravy. Nezbylo než huť opustit, huť i sklářská osada zchátraly, zanikly a zůstal po nich jen místní název: V Hutích, Stará Huť, Nové Hutě, Huťský les, Hutisko atd. Takový osud však huť František naštěstí nečekal. Dřeva měla navždy dost díky jeho hospodárné dopravě po řece vory ze šternberského panství. Huť František postavená ve stylu a způsobem původních lesních hutí se zachovala v původní podobě, stejně jako sklářská osada Na Kácku, jejíž je součástí. Před pěti lety se nejzanedbanější část města Sázavy díky projektu města „Revitalizace brownfieldu bývalé sklářské osady Na Kácku“ podpořenému z ROP, dokončenému v říjnu 2009 a projektu „Centrum sklářského umění Huť František v Sázavě“ proměnila v kultivované autentické místo dokumentující českou sklářskou tradici.
Sázava a okolí, turistický průvodce:
Nejslavnějším sázavským rodákem je herec a dramatik Jiří Voskovec (1905 – 1981), který se Janem Werichem vytvořil nezapomenutelnou dvojici a proslavili hrami Osvobozené divadlo. V Sázavě se také narodil herec Otomar Korbelář (1899 – 1976), jehož otec zde stavěl železnici. Své půvabné paměti napsala ve mlýně Na Kácku manželka zakladatele skláren Antonie Kavalírová (1804 – 1879). Její dcera Anna Fričová – Růže Sázavská (1825 – 1893) byla ženou známého buditele J. V. Friče a také jednou z prvních obrozeneckých básnířek. Zajímavostí je, že její syn Dr. Josef Jan Frič vystavěl ondřejovskou hvězdárnu, kterou později věnoval státu. V současnosti tvoří v Sázavě například spisovatel Pavel Kohout, Sázavu najdeme v románech Nápad svaté Kláry, Kde je zakopán pes. Dále i spisovatel Michal Viewegh, který proslavil město zejména v románech Názory na vraždu a Báječná léta pod psa. František Kavalír (1796 –1853) patří k nejvýznamnějším osobnostem evropského sklářství první poloviny 19. století. Na počátku průmyslové revoluce byl první, kdo si uvědomil, že farmacie a průmyslová chemie potřebuje skleněné výrobky s vlastnostmi, které vyžadují jiný postup. Na základech tvrdého českého dráselnovápennatého skla vyvinul chemicky a tepelně odolné sklo, které postupně proslulo v celé Evropě.
Bílý kámen: Šreinová B, Šrein V, Dolníček (2018) Neolitická těžba na Bílém kameni u Sázavy nad Sázavou:
Lokalita, nazvaná díky výskytu bílého mramoru „Bílý kámen“, leží asi 1 km jižně od Sázavy nad Sázavou. Ve vrcholové části hřbetu jsou zachované stopy těžby ve formě zčásti zasypaných těžebních jam. Mramor se zde dobýval nejen v mladší době kamenné téměř před 7000 lety, ale i ve středověku. Navíc v novověku byly původní těžební jámy porušeny lomovou těžbou, jejíž ukončení spadá do 50. let minulého století. Dokladem nejstarší těžby jsou hojně se vyskytující zbytky kamenných pracovních nástrojů především z amfibolitu, které byly během archeologického průzkumu nalezeny nejen v těžebních jamách, ale i v jejich okolí. Jamách. Nalezeny byly desítky rozbitých palic a sekeromlatů. Charakteristická je jejich destrukce a často patrné druhotné použití, v celém souboru nebyl nalezen ani jeden celotvar. Mramor sloužil k výrobě ozdobných předmětů. Masivní náramky a drobnější korálky se staly na omezenou dobu patrně obchodním či směnným artiklem. Vytěžená surovina byla upravena do polotovaru příhodného tvaru pro konečný výrobek. Polotovary byly následně přeneseny do sídlišť, kde proběhla výroba vlastních ozdobných předmětů. Výrobní sídliště se vyskytují severně od těžební lokality v oblasti jižního Kolínska. Hotové výrobky jsou známé především z mladoneolitických lokalit s vypíchanou keramikou ve středních Čechách, severozápadních Čechách a v Posálí v Německu.
Kuča, Karel: Města a městečka.
Royt, Jan, Sommer Petr, Stecker, Martin: Sázavský klášter
Podle legendy se Prokop údajně narodil v Chotouni asi v roce 970, jeho rodné jméno není známo. Stal se knězem. Benediktinskou řeholi přijal někdy po roce 992, kdy Vojtěch (v té době již benediktin Adalbert, bývalý pražský biskup, Slavníkovec) přivedl do Prahy přivedl 12 benediktinů a založil na Břevnově klášter. Zřejmě po roce 1009 tento poustevník, který předtím přijal řeholní jméno Prokop vytvořil uzavřenou slovanskou mnišskou osadu východní orientace. Kolem roku 1030 se sešel s knížetem Oldřichem a s jeho podporou a poté jeho syna Břetislava I., založil asi v roce 1032 klášter. Ten se stal třetím nejstarším mužským klášterem u nás, benediktinským opatstvím se staroslověnskou liturgií. Při bohoslužbách a v písemnictví byla užívána tzv. Staroslověnština, a to do roku 1096, kdy byli „slovanští“ mniši vyhnáni a zavedena latinská liturgie. Již v Prokopově době byl vybudován dřevěný kostel a klášter. Podle archeologický průzkumů tvořily klausuru asi tři částečně zahloubené dvoulodní domy, které společně s kostelem vymezovaly rajský dvůr. K roku 1161 byl dobudován klášter v románské podobě, trojlodní bazilika s kamenným klášterem. Od konce 13. století byly nahrazovány románské stavby gotickými. Při klášteře je doložena existence špitálu, který sloužil jako útulek pro poutníky. Pohostinství patřilo k hlavním řeholním příkazům benediktinů. Zmínka je k roku 1132 o odkazu Hroznatovy manželky Přibyslavy.
V českém prostředí byl Prokop považován za světce již ve 12. století. Snahou Přemysla Otakara I. bylo prosazení oficiálního svatořečení Prokopovo u papeže Inocence III. Tento úspěch znamenal i uznání práv a moci českého panovníka, který krátce předtím dosáhl dědičného královského titulu. Uznáním národních patronů chtěl dodat svým diplomatickým úspěchům také ideologickou oporu. Prokop byl svatořečen v roce 1204. V roce 1421 byli mniši vyhnáni vojskem Pražanů, klášter se dostal do světských rukou, majitelé se střídali, klášter chátral. V roce 1663 odkoupení části majetku pro Sázavský klášter, zahájení obnovy, požár v roce 1746 poničil celý klášter. Při obnově byla poprvé zásadně změněna středověká dispozice. Barokní přestavba byla v podstatě ukončena v roce 1753. V roce 1785 klášter zrušen císařem Josefem II., dán do správy Náboženského fondu, od roku 1809 opět v soukromých rukách, v roce 1932 získali část majetku emauzští benediktini, od roku 1951 ve správě Národní kulturní komise, v roce 1962 prohlášen národní kulturní památkou. V roce 2002 získala část patřící před rokem 1951 světským majitelům restituentka a v roce 2006 jí prodala státu. V rámci probíhajících církevních restitucí požádali v roce 2013 emauzští benediktini o vydání části kláštera, které získali v roce 1932.
Benediktini neboli řád sv. Benedikta byl založen v 6. století Benediktem z Nursie, první řádový dům v roce 529 v Montecassinu. Do naší oblasti přišly první konventy v 10. století a do 40. let 12. století byly osamoceny. Základním principem mnišského soužití byl společný život komunity fungující jako dokonalá Boží dílna umožňující spojení fyzické práce a modlitby. Základem vnitřní kázně komunity byly zachování mravní čistoty jejích členů, zachování osobní chudoby, stálost na místě, poslušnost opatovi. Svým uspořádáním měl klášter tyto zásady umožňovat. Jádrem vždy kostel, klausura – obydlí mnichů, opatství, a další sakrální, provozní a hospodářské stavby. Benediktinství se plně prosadilo v době vlády Karla Velikého. První ženský klášter na Pražském hradě u sv. Jiří vznikl v letech 973-974, poté ve 12. století Teplice a další. První mužský klášter v Čechách vznikl v letech 992-993 díky biskupu Vojtěchovi a knížeti Boleslavu II. v Břevnově u Prahy (z Aventina). Druhý kolem roku 1000 na Ostrově u Davle (z Niederaltaichu). Další v Kladrubech (1115), Opatovice, Vilémov, Postoloprty, Podlažice, Rajhrad, Třebíč. Také Želiv (do 1149) a Hradisko u Olomouce, ty byly ale předány premonstrátům. Za Karla IV. Vznikl v roce 1348 konvent slovanských benediktinů Na Slovanech (Emauzy).
www.klaster-sazava.cz:
Klášter navázal na dědictví věrozvěstů Velké Moravy sv. Cyrila a sv. Metoděje. Slovanští benediktini v Sázavě vytvořili řadu významných slovanských písemných památek. Klášter proslul i jako místo, kde chudí a nemocní nacházeli zastání a uzdravení. Opat Prokop zemřel 25. března 1053 v pověsti svatosti (mučednictví a pověsti zázračných znamení), byl pochován v dřevěném chrámu. Novým opatem byl poté komunitou zvolen jeho synovec Vít. V roce 1055 za vlády knížete Spytihněva II. byli Prokopovi žáci ze Sázavy vyhnáni. Odešli do Uher a šest let strávili v baziliánském slovanském klášteře ve Visegrádu. Nejspíš zde navázali osobní přátelské vztahy s kyjevskými mnichy, což se zúročilo po jejich návratu do Čech v roce 1061, kdy byli povoláni zpět do Sázavy Vratislavem I. Nastalo živé období kontaktů a kulturních výměn s mnichy z Pečerské Lávry. Sázava se stala křižovatkou na hranici kulturního světa západního a východního křesťanství. V tomto období byl vybudován v klášterním areálu první kamenný kostel. Zasvěcen byl v roce 1070 sv. Kříži a sloužil laikům pracujícím pro klášter. Archeologické základy této zajímavé stavební památky, které byl pravzorem chrám Anastasia v Jeruzalémě. Koncem 11. století byla zahájena stavba druhé kamenné stavby – klášterního kostela. Jednoduchý dřevěný kostel, v němž probíhaly každodenní mnišské modlitby a byl v něm hrob Prokopův, byl přestavěn v románskou baziliku. V roce 1095 byla její část (kněžiště) vysvěcena pražským biskupem Kosmou. Při té příležitosti byly do jednoho z oltářů vloženy také ostatky prvních krvavých mučedníků Kyjevské Rusi, bratrů sv. Borise a sv. Gleba. Krátce poté se snesla na slovanské mnichy další rána. V prosinci 1096 za vlády knížete Břetislava II. byli podruhé vyhnáni, tóny slovanské modlitby v Sázavě utichly a slovanské písemnosti byly ničeny. Začátkem roku 1097 byl klášter osazen latinskými benediktiny z Břevnovského kláštera v čele s opatem Dědhardem (1097–1133). Za něj pokračovaly přestavby, umělecká tvorba i lidová úcta k Prokopovi, který však dosud nebyl oficiálně schváleným světcem. Postupně pod vedením dalších opatů Silvestra (1134–1161) a Reginarda z Met byl dostavěn bazilikální kostel, ale i všechny další klášterní budovy v románském stylu. V latinském jazyce tu byla sepsána také historie kláštera obsahující i životopis sv. Prokopa. Tato kronika zaznamenávající události do roku 1177 je známá pod názvem Letopis Mnicha Sázavského. V románském chrámu za vlády prvního dědičného krále země české Přemysla Otakara I. došlo k významné události. Dne 4. července 1204 proběhlo v Sázavě Prokopovo oficiální slavnostní svatořečení za přítomnosti opata Blažeje, krále Přemysla Otakara I. a kardinála Quidona. Prokop se stal součástí umělecké výzdoby mnohých míst království, mj. svatovítské katedrály. Vznikly legenda Vita sancti Procopii maior a Staročeská veršovaná legenda o sv. Prokopovi.
Slovanská vzdělanost
Sázavský klášter byl pokračovatelem tradice slovanské vzdělanosti započaté na Velké Moravě sv. Cyrilem a sv. Metodějem. Stal se střediskem slovanské bohoslužby a vzdělanosti. Existovala při něm písařská dílna a literární škola, ve které vznikala původní díla i překlady. Užívalo se tu obou slovanských písem – cyrilice i hlaholice. Z latiny byly přeloženy tzv. Besědy Řehoře Velikého. Tento soubor čtyřiceti kázání je nejrozsáhlejší staroslověnskou památkou českého původu. Z původních děl lze sázavskému klášteru připsat kánon o sv. Václavu, což jsou liturgické zpěvy východního obřadu. Byla zde zřejmě sepsána nedochovaná staroslověnská legenda o sv. Prokopu, jež se stala základem pro zpracování nejstarší prokopské legendy latinské. Většina staroslověnských památek českého původu se zachovala jen v ruských opisech. Svědčí to o intenzivních stycích kláštera s Kyjevskou Rusí. Jejich dokladem je modlitba ke sv. Trojici, dochovaná jen v ruském opise. Jsou v ní jmenováni i čeští světci – Václav a Vojtěch, protože Vojtěchův kult se na Rus nemohl dostat jinak než prostřednictvím Sázavy. Po roce 1096 byla staroslověnština potlačena. Ve 14. století na slovanskou tradici navázal Karel IV. založením kláštera Na Slovanech v Praze (Emauzský klášter). Staroslověnština byla prvním slovanským spisovným jazykem a čtvrtým nejstarším spisovným jazykem v Evropě. Řek Konstantin si pro ni vzal jako základ nářečí, kterým mluvili Slované žijící v okolí Soluně. Jihoslovanská řeč byla velmi podobná i nářečí Velkomoravanů. Bratři ji upravili moravskému jazykovému prostředí a oni i jejich žáci během dvaceti let vytvořili rozsáhlý soubor písemných památek – překlad celé Bible, liturgické texty, právní texty. Po Metodějově smrti na konci 9. století byli jeho žáci vyhnáni, slovanské knihy byly zničeny nebo odneseny do zahraničí. Většina slovanských vzdělanců našla útočiště v bulharsko-makedonském prostředí, kde se staroslověnština živě rozvíjela dál. Prvním písmem, kterým byly staroslověnské památky zapsány, byla hlaholice, kterou vytvořil Konstantin. Od 2. pol. 11. století se v Čechách setkáváme i s jednodušším písmem cyrilským, ze které se vyvinula azbuka. Slovanského vzdělání se dostalo také sv. Ludmile a sv. Václavovi. Nepřítelem slovanské bohoslužby nebyl ani druhý pražský biskup sv. Vojtěch. Podle tradice je s ním spojená píseň „Hospodine, pomiluj ny“, později počeštěná a zpívaná při slavnostech a korunovacích českých králů. Proto je považovaná za první českou „hymnu“. Mezi staroslověnské písemné památky českého původu patří Kyjevské listy. Jsou nejstarším slovanským rukopisem, který byl vytvořen ještě na Velké Moravě. Objeveny byly v 19. století v Kyjevě. K dalším patří Pražské hlaholské zlomky, které jsou modlitbami byzantského obřadu z 11. století vytvořené v Sázavském klášteře, objeveny v 19. století v Praze.