V dnešních Toulkách se projdeme malebnou krajinou kolem řeky Sázavy a také navštívíme místa spjatá se spisovatelem Františkem Hrubínem, pro kterého byl tento kraj velkou inspirací.
Vystoupíme na železniční zastávce v Krhanicích. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1228. Obec se v podstatě rozprostírá kolem silnice, zvláštností je, že nemá kostel. My půjdeme po žluté turistické značce k řece Sázavě. Nepřehlédneme mohutný 1,2 km dlouhý náhon zvaný „Bonďák“. Byl prokopán pro továrnu, která měla být postavena na místě Podkrhanického Pankavského mlýna Na Pěnkavech. Teto mlýn také zvaný Pěnkavský je doložen již v roce 1607. V roce 1915 ho odkoupila firma L. G. Bondy s úmyslem vybudovat zde továrnu. V letech 1914-1917 proto byly postaveny správní budovy a tento náhon. Nakonec však vznikla jen malá elektrárna s dvěma Francisovými turbínami. Dnes je s výkonem 400kW nejvýkonnější vodní elektrárnou na Sázavě. Odbočíme ze značky a náhon přejdeme. Pěšinou po břehu řeky dojdeme k vyhlídce na krhanický jez. V těchto místech fungoval přívoz. Domek převozníka na protějším břehu stojí dodnes. Potěší i pohled na kamenité koryto řeky. Vrátíme se na žlutou značku. Lze se zajít podívat i k nedaleké elektrárně. Zaujme její barokní brána ale především sousední venkovská usedlost čp. 22. Tu nechal postavit v roce 1813 mlynář Václav Paris v klasicistním slohu. Ve 30. letech 20. století prošla stavebními úpravami, ale dodnes si ponechala původní ráz.
Vrátíme se na žlutou značku a přejdeme po mostě. Původní, postavený z prostředků hospodářské pomoci UNNRA, nahradil přívoz. Po čtyřměsíční práci Němců čekajících na odsun v internačním táboře v Lešanech byl most slavnostně otevřen 28. 10. 1948. Koncem šedesátých let ho nahradil níže po proudu položený nový most. Po chvíli se ocitneme u odbočky k Vojenskému technickému muzeu Lešany. V roce 1995 získal vojenský objekt Historický ústav Armády České republiky v Praze, který zde zřídil depozitáře a expozici Vojenského technického muzea. To bylo otevřeno v roce 1996. Je zde vystaveno více než 700 historických tanků, kanonů, motocyklů, obrněných, nákladních a osobních vojenských vozidel, raketová technika, spojovací a ženijní prostředky a logistický materiál pocházející z období od roku 1890 až do současnosti. Sbírky jsou široké veřejnosti prezentovány v deseti halách, pod šesti přístřešky a na volném prostranství. Celková výměra muzea je zhruba 90 ha, expozičních prostory vnitřní i venkovní jsou na ploše kolem 28 000 m². Rozsahem a složením svých sbírek, v nichž je zastoupen nejeden světový unikát, se toto muzeum řadí mezi nejvýznamnější evropské instituce svého druhu. Muzeum leží v prostorech tábora, který byl v letech 1943-45 pobočkou koncentračního tábora Flossenburg
Pokračujeme po žluté značce k samotě Obora, bývalého panského ovčína. Naučná tabule nás seznámí se pisovatelem Františkem Hrubínem. Projdeme okrajem lesíka a pak po hrázích rybníka Beránek a Ovčička. Právě tuto cestu si malý František Hrubín oblíbil a několikrát se objevuje v jeho básnických a prozaických dílech. Dnešní dojem dnes poněkud kazí podivné rybářské tábořiště u rybníka. Po značce můžeme sejít i k bývalému Podlešanskému mlýnu, podle kterého je nazvaná i místní naučná stezka. Mlýn je doložený již v polovině 17. století. Poslední majitelé mleli do roku 1942, území pak bylo zabráno na vojenské cvičiště jednotek SS. Usedlost byla komunisty znárodněna a majitelé vystěhováni v roce 1961. Velmi zchátralý mlýn byl zrekonstruován. Dodnes se zachovala sýpka a stodola. Bohužel mlýnice a dům mlynáře, které byly silně poškozeny, nebylo možné zachránit. Toto místo je spjato s další významnou osobností, Janem Morávkem, spisovatelem Posázaví. Pocházel z mlynářského rodu Babánků z Kamenného Přívozu, který mlel nějaký čas i v tomto mlýně. Vzdálenější okolí mlýna a hlavně blízký zemědělský areál však působí velmi neutěšeně. Dojem pak napraví upravená obec Lešany. Dominantu tvoří zámek s bývalým hospodářským dvorem. První písemná zmínka o obci je z roku 1185. Tvrz byla postavena zřejmě ve 14. století, prvním majitelem byl v letech 1353-1398 vladyka Oldřich Medek z Valdeka. Dobu vzniku gotické tvrze a její podobu nelze vzhledem k pozdějším úpravám přesněji určit. V roce 1683 získala zdejší panství kapitula sv. Víta v Praze. Tvrz byla přestavěna na zámek. Ten získal nynější čtyřkřídlou podobu, v severním křídle byla umístěna kaple sv. Víta. Zaujímá takřka celou polovinu křídla, na vnější fasádě se projevuje vysokými a úzkými polokruhově zakončenými okny. Zřejmě na počátku 19. století vznikly široké arkády kolem nádvoří. V roce 1903 zámek značně poškodil požár. Zničena byla mohutná průčelní věž. Její střecha byla poté nahrazena vyhlídkovou terasou v novoromantickém stylu, dnes je ale zpátky barokní. Fasády částěčně pozdně barokní a klasiciistní. V letech 1939-1945 zde sídlilo velitelství SS, poté jej převzala Československá lidová armáda. V roce 1949 byl kapitule zámek s velkostatkem zestátněn a předán do užívání zemědělskému družstvu. Za socialismu došlo k výrazné devastaci zámku a hospodářských budov. V současnosti je celý areál v soukromém vlastnictví a probíhá postupná citlivá rekonstrukce. Na obecním úřadě v Lešanech se nachází pamětní síň spisovatele Františka Hrubína. Návštěvu je možné uskutečnit po předchozí domluvě. Lešany a okolní krajina silně ovlivnila jeho tvorbu a stala se mu celoživotní inspirací. V chalupě čp. 26, kde bydleli rodiče jeho matky, s nimi v dětství bydlel, i později se sem často vracel. Posázaví zobrazil například v dílech Romance pro křídlovku, Zlatá reneta či Lešanské jesličky.
Pokračujeme po žluté značce původní úvozovou cestou. Otevírají se nám krásné výhledy na široké okolí řeky Sázavy. Sejdeme do osady Nová ves a na křížení turistických značek se vydáme doprava po zelené. Po stráních nad řekou dojdeme do Kamenného Přívozu. První písemná zmínka o této původně vorařské osadě pochází z roku 1310. Na skalnaté stráni na pravém břehu nás zaujme ranně barokní kostelík sv. Ludmily s volutovým štítem. Pochází z roku 1681 a je obklopený hřbitovem s barokní bránou. Za mostem vpravo stojí Podskalský mlýn, postavený v 2. polovině 17. století. V roce 1912 byla místo kol instalována turbína, sloužila i k výrobě elektřiny. Od dvacátých let byl majetkem podnikatelské rodiny Janečků z Týnce. V roce 1948 byl mlýn znárodněn, v roce 1951 převeden pod podnik Pekárny a mlýny středočeské v Praze a již v roce 1952 zrušen. V roce 1988 zde byla zřízena malá vodní elektrárnu. V současné době probíhá rekonstrukce budov. Nedaleko za mostem procházíme kolem rodného domu spisovatele Jana Morávka (1888-1958), dnes bohužel zavřené restaurace U Horů. Na této budově původně staré formanské hospody, je umístěna pamětní deska. Na břehu řeky si pak můžeme prohlédnout několik velmi pečlivě zpracovaných informačních tabulí. Jan Morávek ve svých knihách popisuje své dětství a život u řeky Sázavy, líčí život a práci formanů, vorařů, kameníků a pytláků na přelomu století. Poctou tomuto spisovateli bylo odhalení pomníku a otevření Sadu Jana Morávka 7. května 1972. Každému nově narozenému občánkovi obce byl tehdy zasazen ovocný strom. Bohužel od 90. let se v této tradici nepokračuje a sad není příliš udržován.
Na břehu u restaurace U Horů si můžeme prohlédnout opravdovou raritu Vorařský úvazový kámen, který připomíná slavnou historii dnes již zaniklého vorařského řemesla. Pochází z Davle na břehu Vltavy, kde byl nalezen při rekonstrukci komunikace podél Vltavy. Pokračujeme po zelené, na kraji vsi míjíme mlýn Třískov zvaný též Maškův mlýn, který je z přívozských mlýnů nejmladší. Ale jako u prvního nahradila vodní kolo turbína, a to již v roce 1909. Přes řeku pak vidíme budovu bývalého mlýna Druhostranského nebo též Babánkova. Na oba mlýny vedly náhony ze stejného jezu. Babánkův mlýn doložený již v roce 1640 byl střídavě v držení přívozských mlynářských rodů. Turbínou byl vybaven až roce 1941. Po válce byl vyvlastněn státem a vystřídaly se zde zdravotní středisko, hasičská zbrojnice a Místní národní výbor. Dnes slouží pro restauraci a penzion. Z Kamenného Přívozu jdeme k Žampachu po značce podél náhonu postavenému v letech 1836-1841. Je dlouhý 1400 metrů. Původně měl sloužit pro pohon vodotěžného stroje, umístěného při ústí Kocourského údolí, k odvodnění až 1600 m vzdálených dolů na Pepři. Síla vody však nebyla dostatečná a proto náhon využívala až do roku 1900 žampažšská puchýrna, k roztloukání a propírání zlatých rud. Později se zde vystřídali různé výrobní provozy, např. pila, výroba čistících prášků, papírové lepenky, speciálních papírů do laboratorních a měřících přístrojů či zpracování kovu a umělé hmoty. I dnes zde stojí průmyslový objekt. Spodní část náhonu byla zasypána a tak zde končí a voda se vlévá do řeky. Tento romantický úsek Sázavy má kaňonovitý charakter s balvanitým řečištěm a četnými peřejemi. Údolím Chotouňského potoka také probíhá hranice mezi geologickými celky. Mezi starohorními usazeninami (jílovité břidlice, droby, prachovce) a prvohorními vyvřelinami (granodiority, gabra). Při ústí potoka do Sázavy si tedy můžeme prohlédnout geologickou zajímavost. Při budování náhonu zde byl odkryt geologický profil, na skále lze zřetelně vidět prstovité pronikání granodioritu sázavského typu do přeměněných břidlic v nadloží vyvřelin jílovského pásma.
Z rozcestí v Žampachu půjdeme dále po žluté značce. Přicházíme k dalšímu z bývalých mlýnů. Tento vznikl na místě puchýrny, doložené již v roce 1600. V 2. pol. 19. stol. se ze staveb staly mlýny dva, pracovaly do poč. 20. stol., kdy byly zbořeny. Na jejich místě vznikla továrna na obvazovou vatu. Nedaleko nás poutač zve k návštěvě štoly Václav. Vznikla v roce 1828 v místě starších prací přibližně z 18. století, krom těžby měla odvodňovat důl Pepř. Její ústí i navazující podzemí bylo znovu otevřeno nadšenci z občanského sdružení Montanika v roce 2013. Prohlídka je možná po domluvě. Kocourským údolím vystoupáme ke zdaleka viditelné významné technické památce - Žampašskému mostu. Byl postaven v letech 1898-1900 na trati „Posázavského pacifiku“. Patří k nejvyšším kamenným železničním mostům ve střední Evropě. Některé zdroje uvádějí, že jde dokonce o nejvyšší most tohoto typu ve střední Evropě. Tvoří ho sedm oblouků o rozpětí 12 m. Nejvyšší pilíř má výšku 33 m. Výška mostu je 41,73m (je jen o necelý metr nižší než Nuselský most v Praze). Celková délka mostu je téměř 110 metrů. Stavba začala na jaře roku 1898, slavnostním zahájením provozu proběhlo 1. května 1900. Ke stavbě byl použit granodiorit z lomů v okolí.
O něco výše pak přijdeme ke Štole sv. Antonína Paduánského. Výklenek vedle vstupu zdobí od roku 2019 kamenná socha sv. Antonína Paduánského s malým Ježíškem v náručí. Zlatá ruda se zde těžila pravděpodobně již v předhusitské době. V letech 1753-54 byla těžba obnovena. V současnosti zde můžete absolvovat prohlídkovou trasu, která je umístěná ve dvou úrovních, propojených systémem žebříků. O něco výše leží Štola sv. Josefa, která má stejnou historii. V současnosti je zpřístupněno 200 m chodeb s expozicí o těžbě zlata v okolí, v tzv. Kocourském žilném pásmu. Odsud se můžeme k vlakové zastávce vydat doleva po žluté značce lesní cestou ve svahu. Vede trochu náročnějším terénem, ale odměnou je výjimečný pohled na kamenný most a procházka ve stínu. Nebo se lze vrátít na rozcestí v Žampachu a po zelené značce vystoupat údolím Chotouňského potoka k vlakové stanici Jílové, kde naše procházka končí. Cesta je na několika místech v lese poněkud hůře schůdná. Trasa měří asi 12 km.
Mapka výletu:
Zajímavosti:
Vojenské technické muzeum Lešany.
Unikátní je zejména sbírka československých vojenských dopravních prostředků – tanků, motocyklů, nákladních a velitelských automobilů – z období let 1918–1939 a kolekce kanonů systému Škoda. Mezi jedinečné exponáty patří raketová technika a také tanky z období studené války, jak z výzbroje Varšavské smlouvy, tak z výzbroje NATO. Muzeum se hlásí k moderním trendům prezentace sbírek technické povahy. Každoroční obměna i představování historické techniky v pohybu a postupné zdokonalování výstavních prostor muzea tak návštěvníkům umožňuje lépe nahlédnout do tajů nejen čs. historické vojenské techniky. Největší událostí roku bývají Tankové dny, které se konají vždy poslední srpnovou sobotu na konci prázdnin. Smutná je ale historie tohoto místa. Celá oblast sloužila za 2. světové války jako cvičiště zbraní SS. Muzeum leží v prostorech tábora, který byl v letech 1943-45 pobočkou koncentračního tábora Flossenburg. Byl využíván jako kárný tábor pro provinilé příslušníky zbraní SS. Poté zde v červnu 1945 držela Rudá armáda 15 tisíc válečných zajatců, členů wehrmachtu a zbraní SS. Na základě rozhodnutí spojenců v létě 1945 a Benešových dekretů byl v na podzim 1945 zahájen odsun sudetoněmeckého obyvatelstva. V říjnu 1945 se tedy stal internačním střediskem pro odsun Němců z Československa. Dne 19. října přijela do tábora první skupina 49 mužů a 38 žen německé národnosti z Prahy. K 28. 1. 1946 bylo ve středisku, které se rozkládalo na výměře asi 96 ha se 61 objekty, již na 1800 Němců. Podle záznamů prošlo tímto střediskem na své cestě do Německa celkem přes 60 tisíc Němců, jen v roce 1946 to bylo 41.628 osob. Po odsunu Němců bylo středisko využito po únorovém převratu jako smutně proslulý tábor nucených prací. Sloužil izolaci nepřátel režimu, nedobrovolnému přeskupení pracovních sil a v neposlední řadě i v ekonomické oblasti. Tento tábor plnil svou funkci od ledna do léta 1949. Objekty měly dále sloužit pro tzv. “řeckou akci“. Šlo o ubytování řeckých dětí, které se nacházely na našem území během řecké občanské války. Krátce nato v roce 1950 však objekty od Ministerstva vnitra převzala ČSLA a tím začala doba vojenské posádky v Lešanech. Z počátku zde byla umístěna protitanková brigáda, po roce 1968 dělostřelecký a protiletadlový pluk, ve 2. polovině 80. let i chemický prapor. A v roce 1995 získal kasárna Historický ústav.
Naučná stezka Jílovské zlaté doly (www.muzeumjilove.cz )
Byla zřízena jako doplněk stálé expozice v roce 1988 a je stále doplňována a vylepšována. Je vedena většinou po polních cestách a je přístupná po celý rok. Má dvě trasy:
- okružní trasa cca 4 km (asi 2 hod.) s 8 zastaveními zavede na místa historických dolů v nejbližším okolí Jílového: sv. Anna a důl Petr, odkaliště a doly kocourského pásma, Horní Studené s dolem Pepř a úpravnou, vrch Pepř s rozhlednou, šlojířské pásmo s dolem Rotlev, Jílové náměstí;
- jednosměrná trasa cca 5 km (asi 3 hod.) navazuje na okružní trasu v Horním Studeném a na 8 zastaveních seznamuje s geologií jílovského revíru, pozůstatky dolování na klobáském a kocourském pásmu vč. prohlídky historických štol sv. Josefa a sv. Antonína Paduánského, Žampach s železničním viaduktem přes kocourskou rokli, náhon kaňonovitým údolím Sázavy s geologickým profilem styku hornin jílovského pásma s granitoidy středočeského plutonu a Kamenný Přívoz.
Na jednotlivých stanovištích jsou panely s podrobnými informacemi.
Žampašský viadukt
Kámen pochází z lomů v Borku a Kamenném Přívozu. Ke stavbě byl dopravován polními drážkami a ze dna údolí nahoru dvojkolejnou svážnicí. Na stavbu bylo spotřebováno 5780 m³ lomového kamene, 600 m³ kamenných kvádrů, 450 m³ klenebních kamenů a 56 kamenných krakorců. Pro stavbu dřevěného lešení bylo spotřebováno 488 m³ kulatiny a 750 m³ fošen. Stavbu provádělo denně okolo 200 dělníků převážně z Itálie, kteří stavěli podobné stavby v Alpách. Při pohledu do oblouků mostu jsou dobře viditelné krakorce, které sloužily pro oporu lešení při stavbě klenebních skruží. Most je kulturní památkou ČR od roku 1958 a stále slouží běžnému provozu. V letech 2011–2012 proběhla rekonstrukce mostu. Bylo vyměněno kolejové lože, položena nová izolace mostu proti zatékání vody, osazeno nové zábradlí, vyměněny poškozené římsové kameny, nové vyspárování kamenného zdiva s následnou cementovou injektáží.
František HRUBÍN
František Hrubín byl významným spisovatelem, básníkem, dramatikem a překladatelem (převážně z francouzštiny). Výrazná je také jeho tvorba pro děti.
František Hrubín se narodil v Praze 17. 9. 1910 v rodině stavitelského asistenta Františka Hrubína z Břežan a Anny, rozené Novotné z Lešan. Po vypuknutí první světové války otec narukoval. Matka se proto v roce 1914 přestěhovala, s Františkem i jeho jednoročním bratrem Josefem, ke svému otci, chalupníku Josefu Novotnému, do Lešan. V Lešanech v letech 1916–1922 vychodil trojtřídní smíšenou školu obecnou. V roce 1922 se vrátil do Prahy a začal studovat gymnázium. V roce 1929 studium na čas přerušil, aby mohl pečovat o svého dědečka Josefa Hrubína v Břežanech. Po maturitě krátce navštěvoval abiturientský kurs při obchodní akademii, Právnickou fakultu a Filozofickou fakultu UK, studia však nedokončil. Na sklonku roku 1934 se stal pracovníkem Ústřední knihovny hl. m. Prahy. V roce 1946 se rozhodl pro dráhu spisovatele z povolání. Od roku 1945 žil v pražské čtvrti Holešovice a počínaje rokem 1950 přesídlil do jižních Čech, kde pobýval v Chlumu u Třeboně. Zemřel 1. 3. 1971 v Českých Budějovicích. Je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze.
František Hrubín si vytvořil vlastní osobitou lyrickou melodiku s výraznou jasností a bohatou zpěvnou metaforikou. Díky svému talentu psal lyriku, epicko-lyrické básně, říkadla pro děti, pohádky, prózu, dramata, eseje a literární medailony. Publikoval od roku 1928 v časopisech a novinách jako byly například Studentský časopis, Lidové noviny, Knihy a čtenáři, Mateřídouška, Zlatý máj (na založení těchto dvou časopisů se podílel), Kritický měsíček, Generace, Literární noviny, Host do domu aj. Jeho prvotina nesla název Zpíváno do dálky (1933) a je spjata s posázavskou krajinou. V této době vznikají i další sbírky jako např. Krásná po chudobě a Země po polednách. Tyto sbírky v sobě nesou kromě ztvárnění jemně odstíněných prožitků milostného okouzlení a přilnutí ke krajině, k domovu.
Další část Hrubínova vývoje tvoří poezie vznikající před a během války. Otevřeně protifašistické verše Hrubín soustředil po válce do několika básnických sbírek. Nejzřetelněji zaznívá pochopení historického dějinného procesu z básnické skladby Jobova noc. Na nebezpečí války reagoval Hrubín lyricko-epickou skladbou Hirošima. Na II. sjezdu Svazu českých spisovatelů v roce 1956 spolu s Jaroslavem Seifertem kritizoval spojení literatury a politiky. Zastal se zde nejen perzekvovaných, ale i zavřených básníků. Jeho vystoupení vedlo nejprve k zákazu literární činnosti, později mohl překládat a psát pro děti. Překládal především z francouzštiny básně Paula Verlaina, Charlese Rimbauda, Charlese Baudelaira. Jeho tvorba procházela různými obdobími zákazů a vydávání. Básně vychází z tradic lidové slovesnosti, a to zejména z říkadel. Mezi nejznámější knihy patří sbírky Říkejte si se mnou (1943), Zvířátka a Petrovští (1947), Říkejte si abecedu (1948), Modré nebe (1948), Nesu, nesu kvítí (1951), Hrajte si s námi (1953), Pohádka o Květušce a její zahrádce (1955). Vrchol Hrubínovy básnické tvorby představuje Romance pro Křídlovku (1962), jíž se autor vrací do svého života do raného mládí, aby znovu prožil okamžiky letmých setkání s dívkou od kolotoče, proměnu chlapce v muže. Nad celou skladbou zní stříbrný hlas křídlovky jako metafora pro mámivost života i pro atmosféru české venkovské krajiny. Hrubínova tvorba vždy navíc citlivě odrážela vliv prostředí, s nímž se pojily zásadní okamžiky básníkova tvůrčího i osobního života, ať už to byla krajinná i duchovní realita lešanského okolí (Doušek života, U stolu, Romance pro křídlovku, Lešanské jesličky aj.), jež se mu stala celoživotní inspirací, dále prostředí pražských Holešovic (Proměna, Až do konce lásky) nebo jihočeská krajina kolem Chlumu u Třeboně (Můj zpěv, Srpnová neděle aj.).
Podle jeho námětů a scénářů byly natočeny filmy Vynález zkázy (1958, scénář psal s Karlem Zemanem), Srpnová neděle (1960), Zlatá reneta (1965) Romance pro křídlovku (1966), Panna a netvor (1978). Je autorem písňových textů v řadě filmů například pohádka Pyšná princezna. Na základě jeho literárních předloh vznikly televizní inscenace, pohádky Kráska a zvíře, Paví král, O Všudybylovi nebo filmové zpracování básně Lešanské jesličky. Ve Viole byla uvedena rovněž dramatizace básně Lešanské jesličky a vzpomínkový literární pořad Obleču tě do hvězd. Taneční představení Lešanské jesličky bylo uvedeno na scéně divadla La Fabrika Praha. Zpočátku užíval Hrubín mj. pseudonymů Bedřich Červený, Karel Vlášek. V časopisech Mateřídouška a Malý čtenář, publikoval pod pseudonymy Jan Fulín, Jan Hulan, Jiří Neterda, Anna Novotná, Jan Rybárna nebo Ivan Snížek.
U příjezdové cesty do Podlešanského mlýna se nachází studánka, která inspirovala Františka Hrubína k napsání básně
S dívkou u podlešanské studánky
Tou dávnou cestou spolu jdem,
v jetetelích šumí splav
a cvrček víská pod vřesem
nažloutlé vlasy trav.
Za námi cupá naposled,
podobno oslíkům,
tvých šestnáct a mých dvacet let
věr, nevěř jejich snům.
Studánka: kleče nabírat
křišťálem zkřehne dlaň.
A tvoje lýtko objal chlad
jako štíhlý horký džbán.
A po mně stéblem piješ ty.
Svůj obraz mi tam nech,
já z něho jednou vypiji
tvé oči a tvůj dech.
Prskavky lučních kobylek.
slunce ti na počest
křesá z trav jako z ocílek
osleplé jiskry hvězd.
Přimhouřenýma očima
hledím do dálky,
snad i tu dálku dojímá
čas naší zahálky:
jako dvě slzy u víčka
u nebe z čekanek
třpytí se rybník Ovčinka
a rybník Beránek.
Tou dávnou cestou spolu jdem,
v jetelích šumí splav
a cvrček víská pod vřesem
nažloutlé vlasy trav.
Za námi cupá naposled,
podobno oslíkům,
tvých šestnáct a mých dvacet let.
Věř, nevěř jejich snům.
Zpíváno z dálky. Praha, 1933.
Použité zdroje:
Vlček, Pavel: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, Praha: Libri, 1999
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha: Libri, 1996
.wikipedie.org/wiki/KamennyPrivoz/Lesany.
www.obeclesany.com
www.slovnikceskeliteratury.cz.
www.vhu.cz/muzea
www.zsvrane.cz