V Toulkách se projdeme krajinou kolem řeky Sázavy a také navštívíme místa spjatá se spisovatelem Františkem Hrubínem, pro kterého byl tento kraj velkou inspirací.
Vystoupíme na železniční zastávce v Krhanicích. První písemná zmínka o obci je z roku 1228. Zvláštností je, že nemá kostel, centrum tvoří škola a obecní úřad. Nachází se za tratí v horní části obce, my ale sejdeme po žluté turistické značce k Sázavě. Po chvíli přijdeme k mohutnému 1,2 km dlouhému náhonu zvanému „Bonďák“. Byl prokopán pro plánovanou továrnu, která měla být postavena na místě mlýna. Podkrhanický Pankavský mlýn Na Pěnkavech také zvaný Pěnkavský je doložen již v roce 1607. V roce 1915 mlýn odkoupila firma L. G. Bondy s úmyslem vybudovat zde továrnu. V letech 1914-1917 byl proto prokopán nový náhon a postaveny nové správní budovy. Vznikla však jen malá vodní elektrárna s dvěma Francisovými turbínami. Za 1. republiky byla převedena pod Elektrárenský svaz okresů středočeských. Dnes je s výkonem 400kW nejvýkonnější vodní elektrárnou na Sázavě. Náhon můžeme přejít a dojít k vyhlídce na krhanický jez. Zde býval přívoz s dodnes stojícím domkem převozníka na protějším břehu. Nahradil ho až most postavený z prostředků hospodářské pomoci UNNRA po čtyřměsíční práci Němců čekajících na odsun v internačním táboře v Lešanech. Most byl slavnostně otevřený 28. 10. 1948. Koncem šedesátých let byl nahrazen níže po proudu položeným mostem novým, po kterém přejdeme. Pokud bychom se zašli podívat k místní elektrárně, zaujme nás její barokní brána a sousední venkovská usedlost čp. 22. Byla postavena v roce 1813 Václavem Parisem v klasicistním slohu. Ve 30. letech 20. století prošla stavebními úpravami a dodnes si ponechala původní ráz.
Pokračujeme po žluté a po chvíli se ocitneme u odbočky k Vojenskému technickému muzeu. V roce 1995 získal vojenský objekt Historický ústav Armády České republiky v Praze, který zde zřídil depozitáře a expozici Vojenského technického muzea. To bylo otevřeno v roce 1996. Je zde vystaveno více než 700 historických tanků, kanonů, motocyklů, obrněných, nákladních a osobních vojenských vozidel, raketová technika, spojovací a ženijní prostředky a logistický materiál pocházející z období od roku 1890 až do současnosti. Sbírky jsou široké veřejnosti prezentovány v deseti halách, pod šesti přístřešky a na volném prostranství. Celková výměra muzea je zhruba 90 ha, expozičních prostory vnitřní i venkovní jsou na ploše kolem 28 000 m². Rozsahem a složením svých sbírek, v nichž je zastoupen nejeden světový unikát, se toto muzeum řadí mezi nejvýznamnější evropské instituce svého druhu. Unikátní je zejména sbírka československých vojenských dopravních prostředků – tanků, motocyklů, nákladních a velitelských automobilů – z období let 1918–1939 a kolekce kanonů systému Škoda. Mezi jedinečné exponáty patří raketová technika a také tanky z období studené války, jak z výzbroje Varšavské smlouvy, tak z výzbroje NATO. Muzeum se hlásí k moderním trendům prezentace sbírek technické povahy. Každoroční obměna i poutavé představování historické techniky v pohybu a postupné zdokonalování výstavních prostor muzea tak návštěvníkům umožňuje lépe nahlédnout do tajů nejen čs. historické vojenské techniky. Největší událostí roku bývají Tankové dny, které se konají vždy poslední sobotu na konci prázdnin. Smutná je historie tohoto místa. Celá oblast sloužila za 2. světové války jako cvičiště zbraní SS. Muzeum leží v prostorech tábora, který byl v letech 1943-45 pobočkou koncentračního tábora Flossenburg. Byl využíván jako kárný tábor pro provinilé příslušníky zbraní SS. Poté zde v červnu 1945 držela Rudá armáda 15 tisíc válečných zajatců, členů wehrmachtu a zbraní SS. Na základě rozhodnutí spojenců v létě 1945 a Benešových dekretů byl v na podzim 1945 zahájen odsun sudetoněmeckého obyvatelstva. V říjnu 1945 se tedy stal internačním střediskem pro odsun Němců z Československa. Dne 19. října přijela do tábora první skupina 49 mužů a 38 žen německé národnosti z Prahy. K 28. 1. 1946 bylo ve středisku, které se rozkládalo na výměře asi 96 ha se 61 objekty, již na 1800 Němců. Podle záznamů prošlo tímto střediskem na své cestě do Německa celkem přes 60.000 Němců, jen v roce 1946 to bylo 41.628 osob. Po odsunu bylo středisko využito po únorovém převratu jako smutně proslulý tábor nucených prací. Sloužil izolaci nepřátel režimu, nedobrovolnému přeskupení pracovních sil a v neposlední řadě i v ekonomické oblasti. Tento tábor plnil svou funkci od ledna do léta 1949. Objekty měly dále sloužit pro tzv. “řeckou akci“. Šlo o ubytování řeckých dětí, které se nacházely na našem území během řecké občanské války. Krátce nato v roce 1950 však objekty od Ministerstva vnitra převzala ČSLA a tím začala doba vojenské posádky v Lešanech. Z počátku zde byla umístěna protitanková brigáda, po roce 1968 dělostřelecký a protiletadlový pluk, ve 2. polovině 80. let i chemický prapor. A v roce 1995 získal kasárna Historický ústav.
Pokračujeme po žluté kolem samoty Obora, bývalého panského ovčína. Po chvíli projdeme po hrázi rybníka Beránek. Je zajímavostí, že právě tato cesta byla oblíbenou procházkou malého Františka Hrubína a několikrát se objevuje v jeho básnických a prozaických dílech. Nás však zaujme spíše podivné tábořiště a nepořádek u rybníka. Po značce sejdeme k bývalému Podlešanskému mlýnu, podle kterého je nazvaná i místní naučná stezka. Mlýn je doložený již v polovině 17. století. Poslední majitelé mleli do roku 1942, území pak bylo zabráno na vojenské cvičiště jednotek SS. Usedlost byla komunisty znárodněna a majitelé vystěhováni v roce 1961. Velmi zchátralý mlýn byl nedávno zrekonstruován. Dodnes se zachovala sýpka a stodola. Bohužel mlýnice a dům mlynáře, které byly silně poškozeny, nebylo možné zachránit. Toto místo je spjato s další významnou osobností Janem Morávkem, spisovatelem Posázaví. Pocházel z mlynářského rodu Babánků z Kamenného Přívozu, který nějaký čas mlel i v tomto mlýně. Vzdálenější okolí mlýna a hlavně blízký zemědělský areál však působí velmi neutěšeně. Dojem napraví upravená obec Lešany. Dominantu tvoří zámek s bývalým hospodářským dvorem. První písemná zmínka o obci je z roku 1185. Tvrz byla postavena zřejmě ve 14. století, prvním majitelem byl v letech 1353-1398 vladyka Oldřich Medek z Valdeka. Dobu vzniku gotické tvrze a její podobu nelze vzhledem k pozdějším úpravám přesněji určit. V roce 1683 získala zdejší panství kapitula sv. Víta v Praze. Tvrz byla přestavěna na zámek. Ten získal nynější čtyřkřídlou podobu, v severním křídle byla umístěna kaple sv. Víta. Ta měla zásadní význam, zaujímá takřka celou polovinu křídla, na vnější fasádě se projevuje vysokými a úzkými polokruhově zakončenými okny oddělenými vysokými pilastry. Zřejmě na počátku 19. století vznikly široké arkády kolem nádvoří. V roce 1903 zámek značně poškodil požár. Zničena byla mohutná průčelní věž. Její střecha byla poté nahrazena vyhlídkovou terasou v novoromantickém stylu. Dnes je opět v barokním stylu. Fasády nesou stopy pozdního baroka a klasicismu. V letech 1939-1945 zde sídlilo velitelství SS, poté jej převzala Československá lidová armáda. V roce 1949 byl kapitule zámek s velkostatkem zestátněn a předán do užívání zemědělskému družstvu. Za socialismu došlo k výrazné devastaci zámku a hospodářských budov. V současnosti je celý areál v soukromém vlastnictví a probíhá postupná citlivá rekonstrukce.
Na obecním úřadě v Lešanech se nachází pamětní síň spisovatele Františka Hrubína. Návštěvu je možné uskutečnit po předchozí domluvě na obecním úřadě. František Hrubín se narodil v Praze 17. 9. 1910 v rodině stavitelského asistenta Františka Hrubína z Břežan a Anny, rozené Novotné z Lešan. Po vypuknutí první světové války otec narukoval. Matka se proto v roce 1914 přestěhovala, s Františkem i jeho jednoročním bratrem Josefem, ke svému otci, chalupníku Josefu Novotnému, do Lešan. Zde Hrubín v letech 1916–1922 vychodil trojtřídní smíšenou školu obecnou a v rodové chalupě čp. 26, kterou nakonec získal do svého vlastnictví, i později často pobýval. Roku 1922 se s matkou vrátil do Prahy a začal studovat gymnázium. V roce 1929 na čas přerušil studium, aby mohl pečovat o svého dědečka Josefa Hrubína v Břežanech. Po maturitě krátce navštěvoval abiturientský kurs při obchodní akademii, Právnickou fakultu a Filozofickou fakultu UK, studia však nedokončil. Na sklonku roku 1934 se stal pracovníkem Ústřední knihovny hl. m. Prahy. V roce 1946 se rozhodl pro dráhu spisovatele z povolání. Od roku 1945 žil v pražské čtvrti Holešovice a počínaje rokem 1950 přesídlil do jižních Čech, kde pobýval v Chlumu u Třeboně. Zemřel krátce po operaci na zhoubnou chorobu a je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze. Dcera Jitka Minaříková (1940–2020) překládala z angličtiny a italštiny, působila rovněž jako redaktorka nakladatelství Albatros, syn Vít Hrubín (1945–1995) vystudoval FAMU a pracoval jako televizní režisér. František Hrubín byl významným spisovatelem, básníkem, dramatikem a překladatelem (převážně z francouzštiny). Výrazná je také jeho tvorba pro děti. Lešany a okolní krajina silně ovlivnila jeho tvorbu a stala se mu celoživotní inspirací. Posázaví zobrazil například v dílech Romance pro křídlovku, Zlatá reneta či Lešanské jesličky.
Pokračujeme po žluté, otevírají se nám krásné výhledy na široké okolí řeky Sázavy. Poté sejdeme do osady Nová ves a na křížení turistických značek se vydáme doprava po zelené. Po stráních u řeky dojdeme do Kamenného Přívozu. První písemná zmínka o této původně vorařské osadě pochází z roku 1310. Na skalnaté stráni na pravém břehu nás zaujme ranně barokní kostelík sv. Ludmily s volutovým štítem. Pochází z roku 1681 a je obklopený hřbitovem s barokní bránou. Za mostem stojí Podskalský mlýn, postavený v 2. polovině 17. století. V roce 1912 byla místo kol instalována turbína, sloužila i k výrobě elektřiny. Od dvacátých let byl majetkem podnikatelské rodiny Janečků z Týnce. V roce 1948 byl mlýn znárodněn, v roce 1951 převeden pod podnik Pekárny a mlýny středočeské v Praze a již v roce 1952 zrušen. V roce 1988 zakoupil mlýn Miroslav Koch, který zde zřídil malou vodní elektrárnu. V současné době probíhá rekonstrukce mlýna. Nedaleko za mostem procházíme kolem rodného domu spisovatele Jana Morávka (1888-1958), který ve svých knihách popisuje své dětství a život u řeky Sázavy, líčí život a práci formanů, vorařů, kameníků a pytláků na přelomu století. Na původně staré formanské hospodě (dnes restaurace U Horů čp.16) je umístěna pamětní deska a za ní na břehu řeky několik velmi pečlivě zpracovaných informačních tabulí. V sadě při silnici na Jílové je pomník Jana Morávka. Jeho odhalení a otevření Sadu Jana Morávka se uskutečnilo 7. května 1972. Každému nově narozenému občánkovi Kamenného Přívozu, Kamenného Újezdce a Hostěradic byl zasazen ovocný strom. Bohužel od 90. let se v této tradici nepokračuje.
Pokračujeme po zelené a u řeky míjíme mlýn Třískov nebo Maškův mlýn, který je z přívozských mlýnů nejmladší. Ale jako první měl, a to již v roce 1909, nahrazeno vodní kolo turbínou. Přes řeku pak vidíme mohutnou budovu bývalého Druhostranského nebo Babánkova mlýna. Náhon vedl ze stejného jezu jako protější Třískov. Mlýn doložený již v roce 1640 byl střídavě v držení přívozských mlynářských rodů. Turbínou byl vybaven za války roce 1941. Po válce byl vyvlastněn státem. Po roce 1950 se zde vystřídaly zdravotní středisko, hasičská zbrojnice a Místní národní výbor. Dnes je bohužel necitlivě přestavěn na restauraci a penzion. Jdeme po značce podél dalšího náhonu postaveného v letech 1836-1841 k pohonu stroje k odvodnění dolu Pepř. Náhon byl 1400 m dlouhý, měl pohánět vodní kolo v ústí Kocourského údolí. Energie pak měla být přenášena systémem vahadel do 1600 m vzdáleného dolu na Pepři. Projekt však nebyl technicky dokonalý, síla vody nebyla dostatečná. Náhon proto využívala až do roku 1900 puchýrna, která sloužila k drcení zlatonosné rudy. Na jejím místě vznikla na počátku 20. století továrna na obvazovou vatu, později zde byly různé výrobní provozy, např. pila, výroba čistících prášků, papírové lepenky, speciálních papírů do laboratorních a měřících přístrojů či zpracování kovu a umělé hmoty. I dnes tu stojí průmyslový objekt. Náhon zde končí a voda je odváděna do Sázavy. Spodní část náhonu byla zasypána. Tento romantický úsek Sázavy má kaňonovitý charakter s balvanitým řečištěm a četnými peřejemi. Je hojně navštěvovaný turisty, vodáky a milovníky přírody. Údolím Chotouňského potoka probíhá hranice mezi geologickými celky. Mezi starohorními usazeninami (jílovité břidlice, droby, prachovce) a prvohorními vyvřelinami (granodiority, gabra). Na skále při ústí potoka do Sázavy byl při budování náhonu odkryt geologický profil-prstovité pronikání granodioritu sázavského typu do přeměněných břidlic v nadloží vyvřelin jílovského pásma.
Ve vedlejším údolí je už zdálky vidět významná technická památka, kterou je Žampašský most postavený v letech 1898-1900. Na trati „Posázavského pacifiku“ překlenuje hluboké Kocourské údolí. Žampašský viadukt patří k nejvyšším kamenným železničním mostům ve střední Evropě. Některé zdroje uvádějí, že jde dokonce o nejvyšší most tohoto typu ve střední Evropě. Most tvoří sedm oblouků o rozpětí 12 m. Kónické pilíře nejsou stejně široké, každý třetí je silnější. Nejvyšší pilíř má výšku 33 m. Výška mostu je 41,73m (je jen o necelý metr nižší než Nuselský most v Praze). Celková délka mostu je 109,33 m. Jeho podélná osa je tvořena obloukem o poloměru 180 m. Most je postaven z granodioritu. Stavba byla započata na jaře roku 1898, ukončena byla slavnostním zahájením provozu 1. května 1900. Ke stavbě byl použit kámen z lomů v okolí (Borek, Kamenný Přívoz), který byl ke stavbě dopravován polními drážkami a ze dna údolí nahoru dvojkolejnou svážnicí. Na stavbu bylo spotřebováno 5780 m³ lomového kamene, 600 m³ kamenných kvádrů, 450 m³ klenebních kamenů a 56 kamenných krakorců. Pro stavbu dřevěného lešení bylo spotřebováno 488 m³ kulatiny a 750 m³ fošen. Stavbu provádělo denně okolo 200 dělníků převážně z Itálie, kteří stavěli podobné stavby v Alpách. Při pohledu do oblouků mostu jsou dobře viditelné krakorce, které sloužily pro oporu lešení při stavbě klenebních skruží. Most je kulturní památkou ČR od roku 1958 a stále slouží běžnému provozu. V letech 2011–2012 proběhla rekonstrukce mostu. Bylo vyměněno kolejové lože, položena nová izolace mostu proti zatékání vody, osazeno nové zábradlí, vyměněny poškozené římsové kameny, nové vyspárování kamenného zdiva s následnou cementovou injektáží. Můžeme k němu dojít po žluté značce, je asi 500 m od rozcestí v Žampachu. Poté se vrátíme na rozcestí a po zelené značce vystoupáme údolím Chotouňského potoka k vlakové stanici Jílové, kde naše procházka končí. Cesta je na pár místech v lese hůře schůdná, měří asi 12 km.
Mapka výletu:
Zajímavosti:
František HRUBÍN
Narozen 17. 9. 1910 v Praze, zemřel 1. 3. 1971 v Českých Budějovicích
František Hrubín si vytvořil vlastní osobitou lyrickou melodiku s výraznou jasností a bohatou zpěvnou metaforikou. Díky svému talentu psal lyriku, epicko-lyrické básně, říkadla pro děti, pohádky, prózu, dramata, eseje a literární medailony. Publikoval od roku 1928 v časopisech a novinách jako byly například Studentský časopis, Lidové noviny, Knihy a čtenáři, Mateřídouška, Zlatý máj (na založení těchto dvou časopisů se podílel), Kritický měsíček, Generace, Literární noviny, Host do domu aj. Jeho prvotina nesla název Zpíváno do dálky (1933) a je spjata s posázavskou krajinou. V této době vznikají i další sbírky jako např. Krásná po chudobě a Země po polednách. Tyto sbírky v sobě nesou kromě ztvárnění jemně odstíněných prožitků milostného okouzlení a přilnutí ke krajině, k domovu.
Další část Hrubínova vývoje tvoří poezie vznikající před a během války. Otevřeně protifašistické verše Hrubín soustředil po válce do několika básnických sbírek. Nejzřetelněji zaznívá pochopení historického dějinného procesu z básnické skladby Jobova noc. Na nebezpečí války reagoval Hrubín lyricko-epickou skladbou Hirošima. Na II. sjezdu Svazu českých spisovatelů v roce 1956 spolu s Jaroslavem Seifertem kritizoval spojení literatury a politiky. Zastal se zde nejen perzekvovaných, ale i zavřených básníků. Jeho vystoupení vedlo nejprve k zákazu literární činnosti, později mohl překládat a psát pro děti. Překládal především z francouzštiny básně Paula Verlaina, Charlese Rimbauda, Charlese Baudelaira. Jeho tvorba procházela různými obdobími zákazů a vydávání. V tvorbě pro děti je význam Hrubínovy poezie srovnatelný s tvorbou J. V. Sládka. Básně vychází z tradic lidové slovesnosti, a to zejména z říkadel, jež považoval za „prabásně pro děti“. Své texty stylizoval jako dětské promluvy s epickým jádrem a usiloval o bezprostřednost a hravost projevu. Mezi nejznámější knihy patří sbírky Říkejte si se mnou (1943), Zvířátka a Petrovští (1947), Říkejte si abecedu (1948), Modré nebe (1948), Nesu, nesu kvítí (1951), Hrajte si s námi (1953), Pohádka o Květušce a její zahrádce (1955). Verše pro děti psal Hrubín až do konce života. Lyricko-epický vrchol Hrubínovy básnické tvorby představuje Romance pro Křídlovku (1962), jíž se autor vrací do svého života do raného mládí, aby znovu prožil okamžiky letmých setkání s dívkou od kolotoče, proměnu chlapce v muže. Nad celou skladbou zní stříbrný hlas křídlovky jako metafora pro mámivost života i pro atmosféru české venkovské krajiny. Hrubínova tvorba vždy navíc citlivě odrážela vliv prostředí, s nímž se pojily zásadní okamžiky básníkova tvůrčího i osobního života, ať už to byla krajinná i duchovní realita lešanského okolí (Doušek života, U stolu, Romance pro křídlovku, Lešanské jesličky aj.), jež se mu stala celoživotní inspirací, dále prostředí pražských Holešovic (Proměna, Až do konce lásky) nebo jihočeská krajina kolem Chlumu u Třeboně (Můj zpěv, Srpnová neděle aj.).
Podle jeho námětů a scénářů byly natočeny filmy Vynález zkázy (1958, spolu s Karlem Zemanem, režie Karel Zeman), Srpnová neděle (1960, spolu s Otomarem Krejčou a Otakarem Vávrou, režie Otakar Vávra), Zlatá reneta (1965, režie Otakar Vávra), Romance pro křídlovku (1966, režie Otakar Vávra), Panna a netvor (1978, scénář Ota Hofman a Juraj Herz, režie Juraj Herz). Je autorem písňových textů v řadě filmů například pohádka Pyšná princezna. Na základě jeho literárních předloh vznikly televizní inscenace, pohádky Kráska a zvíře, Paví král, O Všudybylovi nebo filmové zpracování básně Lešanské jesličky. Mnohá Hrubínova díla byla upravena pro rozhlas. Báseň Romance pro křídlovku se dočkala několika divadelních dramatizací. Ve Viole byla uvedena rovněž dramatizace básně Lešanské jesličky a vzpomínkový literární pořad Obleču tě do hvězd. Taneční představení Lešanské jesličky bylo uvedeno na scéně divadla La Fabrika Praha. Hrubínova tvorba je často dramatizována pro představení určená dětským divákům. Zpočátku a sporadicky užíval Hrubín mj. pseudonymů Bedřich Červený, Karel Vlášek, dále v některých časopis, především v Mateřídoušce a Malém čtenáři, publikoval pod pseudonymy Jan Fulín, Jan Hulan, Jiří Neterda, Anna Novotná, Jan Rybárna nebo Ivan Snížek.
U příjezdové cesty do Podlešanského mlýna se nachází studánka, která inspirovala Františka Hrubína k napsání básně
S dívkou u podlešanské studánky
Tou dávnou cestou spolu jdem,
v jtetelích šumí splav
a cvrček víská pod vřesem
nažloutlé vlasy trav.
Za námi cupá naposled,
podobno oslíkům,
tvých šestnáct a mých dvacet let
věr, nevěř jejich snům.
Studánka: kleče nabírat
křišťálem zkřehne dlaň.
A tvoje lýtko objal chlad
jako štíhlý horký džbán.
A po mně stéblem piješ ty.
Svůj obraz mi tam nech,
já z něho jednou vypiji
tvé oči a tvůj dech.
Prskavky lučních kobylek.
slunce ti na počest
křesá z trav jako z ocílek
osleplé jiskry hvězd.
Přimhouřenýma očima
hledím do dálky,
snad i tu dálku dojímá
čas naší zahálky:
jako dvě slzy u víčka
u nebe z čekanek
třpytí se rybník Ovčinka
a rybník Beránek.
Tou dávnou cestou spolu jdem,
v jetelích šumí splav
a cvrček víská pod vřesem
nažloutlé vlasy trav.
Za námi cupá naposled,
podobno oslíkům,
tvých šestnáct a mých dvacet let.
Věř, nevěř jejich snům.
Zpíváno z dálky. Praha, 1933.
Použité zdroje:
Vlček, Pavel: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků, Praha: Libri, 1999
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha: Libri, 1996
.wikipedie.org/wiki/KamennyPrivoz/Lesany.
www.obeclesany.com
www.slovnikceskeliteratury.cz. www.vodnimlyny.cz www.vhu.cz/muzea
www.zsvrane.cz