V toulkách se vypravíme do Křečovic, které jsou spjaty zejména se slavným rodákem, skladatelem a houslistou Josefem Sukem. V obci a jejím okolí uvidíme mnoho zajímavostí i památek a okouzlí nás okolní krajina. Křečovice, ze kterých se dnes vydáme na výlet, jsou z Benešova dobře dostupné i autobusem. Poprvé je ves zmiňována v roce 1352. Na návsi pod kostelem stojí budovy vzniklé přestavbami zdejší tvrze a jejího dvora. Zde bylo sídlo rytířů Křečovických z Křečovic, zakladatelů zdejšího kostela sv. Lukáše. V době okupace se oblast stala součástí výcvikového prostoru jednotek SS. Obyvatelé obce a okolí se museli do 31. prosince 1943 vystěhovat a do zpustošených Křečovic vrátili až v roce 1945. Ves je rodištěm hudebního skladatele Josefa Suka (1874-1935). Ve škole je umístěna stálá výstava Rodná světnička Mistra Josefa Suka, v domku čp.3 je zřízen Památník Josefa Suka. Na východním okraji obce byla v roce 1940 vysazena „Sukova alej“ a na jejím konci postaven Sukův pomník. V obci prožil své mládí také jeho vnuk, houslový virtuóz Josef Suk (1929-2011).
Tvrz je obdélná patrová budova, poprve zmíněná již roku 1373. Z rytířů Křečovických z Křečovic se připomíná v roce 1400 Jarohněv Vejhák z Kůta a na Křečovicích, ve znaku měl chrta ve skoku na červeném štítě. Po třicetileté válce připadly Křečovice k tloskovskému panství, jeho majitelé se velmi často měnili. Tvrz přestala být sídlem vrchnosti a později byla přestavěna na sýpku. Při pozemkové reformě v roce 1923 byla provedena parcelace dvora v Křečovicích a původní budova tvrze přestavěna na obytný dům čp. 56. Křečovičtí rytíři byli zakladateli i zdejšího kostela sv. Lukáše, jenž je roku 1350 uváděn jako farní. Do současné jednoduché barokní podoby byl přestavěn v 1. polovině 18. století. Má obdélnou loď a stejně vysoké kněžiště, boční průčelí člení široké pilíře, které se střídají s vpadlými úseky s okny. Hlavní oltář je renesanční. Uprostřed je na plátně malovaný obraz z roku 1840. Je patrně kopií staršího obrazu. Znázorňuje svatého Lukáše, jak portrétuje Pannu Marii s Ježíškem. V lodi u kazatelny je náhrobek rytíře Josefa Lipovského a jeho manželky Eleonory, kteří byli patrony kostela a majiteli panství v Suchdole. Hrob Josefa Suka je umístěn proti hlavnímu vstupu do kostela. Zajímavostí je i plastika "pohanského boha" zasazená do vnější omítky vedle bočního kostelního vchodu, zřejmě jde o symbol slunce. Je to válcovitý kamenný blok s reliéfem na čelní stěně. V literatuře je uváděn jako keltská plastika, ale pravděpodobně byl svorníkem klenby původní gotické stavby. Nad hřbitovní branou se nachází deska, jejíž autorství je připisováno sochaři Stanislavu Suchardovi. Areál s kostelem, ohradní zdí, hřbitovem a náhrobkem Josefa Suka jsou kulturní památkou.
Křečovice jsou rodištěm hudebního skladatele Josefa Suka (4. 1. 1874 – 29. 5. 1935). Rodná světnička se nachází v základní škole a je přístupná pouze přes hřbitov z nejnižšího místa, kde je branka. Vnitřek pokoje byl proveden podle návrhu a z památek jeho vnuka Josefa Suka. Můžeme si zde prohlédnout fotky s významnými událostmi a známými osobnostmi, čestné diplomy atd. Návštěvu lze domluvit na Obecním úřadě. Světnička je otevřená poslední neděli v květnu, kdy se koná v kostele sv. Lukáše vzpomínkový koncert na Josefa Suka. Památník Josefa Suka představuje expozici o životě a díle tohoto významného hudebního skladatele. Muzeum se nachází blízko návsi v domě čp. 3, který v roce 1895 postavil skladatelův otec, dlouholetý křečovický učitel, ředitel školy a varhaník. Josef Suk zde strávil podstatnou část svého života. Sloužil mu k odpočinku po koncertních cestách, uchyloval se sem v době svých životních krizí, nacházel zde klid a soustředění na skladatelskou činnost. Do domku za ním často dojížděla řada známých osobností české hudby, mezi nimi i Antonín Dvořák nebo později Václav Talich. Ke konci života, kdy již trvale nebydlel v Praze, se usadil v Benešově a domek uvolnil pro svého syna ing. Josefa Suka. Ten zde po otcově smrti zřídil památník, který odkázal v roce 1951 státu. V současné době Památník Josefa Suka spravuje Národní muzeum – České muzeum hudby v Praze. Po rekonstrukci v roce 2008 byl znovu otevřen. Jsou zde vystaveny dokumenty k jednotlivým fázím jeho skladatelského vývoje, včetně jeho působení v Českém kvartetu. Ve dvou místnostech je zachován původní nábytek. V pracovně je Sukův klavír zn. Bösendorfer, psací stůl, obrazy a plastiky, v salónu rodinná galerie, sbírka porcelánu, medaile a drobné předměty, které si Josef Suk přivážel jako suvenýry z cest po Evropě. Expozice ve zbývající části památníku je věnována Českému kvartetu a Sukovu skladatelskému dílu. Doplněna je promítáním krátkého animovaného filmu.
V letech 1984-1985 natáčel v Křečovicích a okolí Jiří Menzel podle scénáře Zdeňka Svěráka film „Vesničko má, středisková". Můžete si tedy připomenout Otíkův statek, bránu bývalého zemědělského družstva a ze hřbitova nahlédnout do „Pávkova dvora“. V Křečovicích byly natočeny i další filmy např. vztahující se k životu a dílu Mistra Josefa Suka, z dalších pak „Farářův konec“ a televizní film „Není sirotek jako sirotek". Z Křečovic se vydáme po červené turistické značce směrem na Skrýšov. V údolí podél potoka se nachází Přírodní památka Křečovický potok. Chráněné území má rozlohu 6,6 ha a zahrnuje přibližně 1 km dlouhé údolí meandrujícího potoka se vzácnými druhy zvířat a rostlin. Nachází se u hranic obce proti proudu potoka až nad Skrýšov. Žije zde rak říční, ledňáček říční, rosnička obecná nebo kuňka obecná. Roste tady například plavuň pučivá, která se vyznačuje až metr dlouhými plazivými lodyhami s vidličnatým větvením. První písemná zmínka o Skrýšově pochází z roku 1370. Z pověstí se traduje, že zde byla skrýš pokladu loupeživého rytíře a odtud bylo jméno převzato. Historický název Skregschow se začal užívat pro osadu v blízkosti původní úvozové cesty spojující Křečovice a Suchdol již dříve. Přejdeme most a pokračujeme po červené přes osadu Zhorný až k rozcestníku Paseky, odkud se můžeme vydat k rozhledně Drahoušek, stojící nedaleko stejnojmenného kopce (504 m n.m.). Rozhledna byla postavena v roce 2003, otevřena 20. března 2004. Celková výška je 48 m, vyhlídková plošina se nachází ve výšce 32 m. Při dobrém výhledu lze spatřit i Milešovku či Ještěd a zvlněná krajina Benešovska je jako na dlani. Rozhlednu provozuje obec Osečany. My měli bohužel smůlu, rozhledna byla zavřená. Je určitě potřeba ověřit si, zda jsou památky přístupné a jak bývají otevřeny. Ale i výhledy z přístupové cesty na otevřenou krajinu Povltaví za to stojí.
Vrátíme se na rozcestí Paseky a pokračujeme rovně do Prosenic. Vesnice je poprvé zmiňována již v roce 1349 v přídomku Vaňka z Prosenic, který byl příbuzný s Břekovci ze sousedního Suchdola. Ve 14. století zde vybudovali tvrz a později také poplužní dvůr. Vladykové z Prosenic bývali patrony hodětického kostela, jehož faráře ustanovovali. Před rokem 1538 byly Prosenice trvale připojeny k panství v Osečanech. V polovině 17. století patřila ves k panství Tloskov a nakonec k Osečanům do roku 1931, kdy byl celý osečanský velkostatek rozprodán. Tvrz asi není možné jednoduše umístit, zdejší velké hospodářské dvory prošly většími úpravami. Nad obcí se nachází chráněný památný strom, tzv. „Lípa u studánky“. Není výrazným krajinným prvkem, jde o nízký polorozpadlý ale živý kmen. měří totiž jen asi 5 m. Tato lípa malolistá má obvod 620 cm a věk je odhadován na 400 let. Projdeme vsí, zaujmou nás velké usedlosti a kamenný kříž z roku 1868. Pak se vrátíme na hlavní křižovatku a sejdeme do Prosenické Lhoty. V roce 2013 byl obci udělen znak. Červená polovina se stříbrným kosmým břevnem a modrými hvězdami je inspirována erbem Vaňka z Prosenice v jeho pečeti z roku 1349. Červený štít se stříbrným břevnem byl erbem několika rodů, které měly v minulosti vztah k některé z místních částí - např. Břekovcové z Ostromeče, vladykové z Hrádku, ze Suchdolu či z Prosenic. Lipové lístky ve zlatém poli odkazují na památnou lípu u Prosenické Lhoty. Počet lístků se shoduje s počtem místních částí tvořících obec. V roce 1892 byla na návsi postavena malá kaplička s věžičkou a zvonkem. Projdeme kolem návesního rybníčka a přijdeme k rybníku Jelito, kde se připojíme na zelenou turistickou značku Stezky lesního muže. Půjdeme doleva po hrázi a pokračujeme původní cestou podél dalšího rybníka Poličí a dále polní cestou až k silnici u Suchdola. Směrovka nás po chvíli navede ke kapli sv. Jana Nepomuckého. Barokní kaple stojí uprostřed lesa na kopci nad Suchdolem a byla vystavěna Františkem Antonínem z Vrtby v roce 1711. Kaple má osmiboký půdorys, pravoúhlé kněžiště a jehlancovou střechu. Fasády člení nárožní pilastry a zdůrazňuje kordonová římsa, na niž v průčelí dosedá trojúhelníkový štít. Vstup má kamenné ostění, na pravé straně portálu je do zdi vsazena žulová kropenka. Druhý vstup na severní straně presbytáře byl zazděn a překryt nátěrem fasády.
Pokud si chceme zámek v Suchdole prohlédnout i shora, můžeme sejít od kaple rovně po cestě, která však zámek neobchází. Potom se tedy vrátíme na cestu původní a do vsi přijdeme po silnici nebo se protáhneme po kraji vsi a sejdeme na silnici přímo. Hned na kraji obce nás zaujme drobná barokní výklenková kaple z 1. poloviny 19. století. Jednoduchá, masivní pilířová kaplička s výklenky na třech stranách, uzavřenými zasklenými výplněmi. Stavba má sokl ukončený římsou s krytou stříškou se sedlovými taškami završenou dvouramenným kovaným křížem. V nikách, vymalovaných modře, jsou umístěny plakety s mariánskou tématikou a obraz sv. Jana Nepomuckého. Půvabná kaplička ostře kontrastuje s okolními novodobými stavbami. Ale ve vsi i některá další nová výstavba a opravy doslova bijí do očí v porovnáním se zachovalými původními stavbami či jejími zbytky. Poněkud smutný je i pohled na zámek a přilehlý hospodářský dvůr. Léta zanedbávání jsou příliš znát. Naštěstí je zámek obýván a dvůr využíván, viditelné jsou postupné částečné kroky rekonstrukce. Na návsi stojí žulová zvonička z roku 1868 a zajímavá socha sv. Jana Nepomuckého, ale také řada kontejnerů na velké vyasfaltované ploše. Suchdol se připomíná v roce 1369 v přídomku šlechtice Tobiáše ze Suchdola. Držitelé Suchdola ve 14. století patřili k rodu Břekovců z Ostromeče. První zmínka o suchdolské tvrzi pochází z roku 1543, ale panské sídlo stálo na vyvýšenině nad rybníkem Hájek již ve 14. století. Kdy tvrz přesně zanikla není známo, připomíná se ještě v roce 1675. V přízemí se nacházela kuchyně, ratejna a komora a v patře pouze dva pokoje s komorou, byla tedy velmi malá. Přestavěna byla zřejmě na přelomu 17. a 18. století. Mezi lety 1600 a 1853 se na panství vystřídalo mnoho majitelú. Zajímavostí je, že v roce 1853 se jím stal významný politik a spoluzakladatele Národní strany dr. František Ladislav Rieger. Pro svou ženu Marii (dceru Františka Palackého) založil na zdejším zámku růžový sad a ořechovou alej. Zámecký areál se nachází na východním okraji vesnice. Hlavní zámecká budova stojí na jižní straně dvora. Má výraznou mansardovou střechu, obdélníkový půdorys, lisénami (pásy) jednoduše členěnou fasádu a složitou vnitřní dispozicí. Na nádvorní straně bývaly v přízemí arkády, zazděné v 19. století. V této době byl k západnímu průčelí přistavěn přístřešek. Na východě navazuje na zámeckou budovu v linii jižního průčelí dlouhá přízemní budova kaplanky. Přízemní prostory jsou zaklenuté do pasů. Jižně od zámku se rozkládal park. Hospodářský dvůr je vymezen budovami po obvodu. Východní stranu tvoří stodola, při jejím jižním konci zříceniny menší budovy a sklep. Severní stranu tvoří chlév a špýchar se stájí v přízemí, západní stranu dvora přízemní budova čeledníku. Jednotlivé budovy propojuje ohradní zeď. Po komunistickém převratu zde „hospodařil“ státní statek a bohužel se podepsal na stavu všech objektů.
Pokračujeme po zelené značce. Hned za posledním stavením se po pravé straně rozkládá rozlehlý starý sad tvořený především ořešáky. Mohutné stromy tu stojí v pravidelných širokých řadách. U turistického přístřešku Pod Borovinou můžeme sejít k původní hájovně. Zrekonstruovaný velký dvůr s hlavní obytnou budovou s věžičkou. Místo se nazývá Vozerovská Lhotka - Lhotka u Křečovic. Kaplička postavena v roce 2017 připomíná nadlesní, kteří zde sloužili. Lesní správa byla zrušena v roce 1997. Vrátíme se na turistickou značku. Po chvíli chůze si můžeme prohlédnout ještě jednu zajímavost. Na blízkém Lhoteckém vrchu se nacházelo pozdně halštatské hradiště. Dnes jsou vidět jen výrazné terénní stopy. Přicházíme nad Křečovice a hned na okraji obce k pomníku Josefa Suka postavenému v roce 1937 údajně na místě, kde rád sedával. Má podobu mohyly z žulových kvádrů a z kusu kamene ve vrcholu, s nápisem „Hudba je jako modlitba“. Slavnostně byl odhalen 26. května 1938. Při cestě byla vysazena 3. dubna 1938 žáky místní školy za pomoci hasičů ke 20. výročí vzniku republiky Alej Mistra Josefa Suka. Podél cesty vidíme do země vsazené kameny s vytesanými názvy jednotlivých děl. Tyto kameny pocházejí z různých obcí. Pomník s alejí a pamětními kameny jsou také kulturní památkou ČR.
Do vesnice se můžeme od mohyly vrátit zadní cestou a poté po silnici, ale doporučujeme od mohyly vyjít k lesu a po jeho kraji pokračovat až k silnici nad kostelem. Opět se nám otvírají pěkné výhledy na vesnici a okolí. Dnešní trasa měří asi 16 km. Není příliš náročná, část trasy vede po silnicích. Ty jsou pouze vedlejší s malým provozem. Nejde, než sdělit i osobní dojmy z této procházky. Toto území postihlo dlouhé období dvou totalit, které výrazně zasáhlo do jeho života a osudů obyvatel. Krajina je ale opravdu krásná a podmanivá. Má samozřejmě i vady na kráse. Některé chátrající památky a usedlosti, nezdařilé, necitlivé přestavby domů, nevkusné novostavby, občas nepořádek. Ale připomeňme si větu lékaře v podání Rudolfa Hrušínského ve filmu Vesničko má středisková, „ … to není země, to je zahrádka“. Krajina je prostě okouzlující.
Mapka výletu:
Použité zdroje:
Čtverák, Vladimír a kol.:Encyklopedie Hradišť v Čechách. Praha: Libri, 2003.
http://www.pamatkovykatalog.cz/
http://www.prosenickalhota.cz/
http://rozhledy.webzdarma.cz/ www.nm.cz/ceske-muzeum-hudby/pamatnik-josefa-suka
https://cs.wikipedia.org./wiki/Josef-Suk-starsi
Zajímavosti:
Josef Suk
„Rodičům a rodnému kraji vděčím za to, že jsem se naučil rozuměti duši lidské a duši hudby“.
Narodil se v Křečovicích 4. ledna 1874 jako nejmladší ze tří dětí učitele a regenschoriho Josefa Suka a Emilie, roz. Baumannové. Prostředí vesnice s lidovou kapelou a vliv kantorského rodu v něm probouzelo zájem o hudbu už v raném věku. V osmi letech se začal učit hrát na klavír, housle a varhany. V letech 1885-1892 studoval Suk na pražské konzervatoři hru na housle u Antonína Bnnewitze, skladbu nejprve u Karla Steckera a později v mistrovské třídě u Antonína Dvořáka. Společně se třemi spolužáky z konzervatoře (Karel Hoffmann, Oskar Nedbal a Otto Berger) založil v roce 1892 České kvarteto, které uměleckou úrovní a mezinárodními úspěchy dosáhlo světového významu a jehož vznik byl v české komorní interpretaci historickým mezníkem. Působil v něm jako druhý houslista až do roku 1933 a absolvoval s ním po světě na čtyři tisíce koncertů. V roce 1898 se oženil s Dvořákovou dcerou Otilií. V roce 1901 se jim narodil syn Josef, ale Otilie již čtyři roky poté (rok po svém otci) zemřela na následky vrozené srdeční vady, 5. července 1905 byla za pobytu v Křečovicích stižena v těžké horečce srdečním selháním. Suk spěchal do Sedlčan pro lékaře, ale nezastihl ho doma. Vracel se opět pěšky v noci domů, Otilka zemřela 6. července 1905 ve věku sedmadvaceti let. Pohřbena byla na Vyšehradě do společného hrobu s otcem. Suk se znovu neoženil, pro něj nejtěžší ztráta jej natrvalo poznamenala a byla mezníkem i v jeho tvorbě. Opuštěn milovanou ženou, cítí Suk nesmírnou starost o syna. Jeho obavy o dítě jsou veliké, až přehnané, bojí se každé jeho nemoci nebo klukoviny a ze zahraničních cest neustále píše dopisy. Od roku 1922 byl na pražské konzervatoři profesorem mistrovské třídy skladby, čtyřikrát byl zvolen rektorem. Suk byl znám jako silně citově založený člověk, plný vřelosti k druhým lidem, což jsou vlastnosti, které se také odrážejí v jeho tvorbě. Jen těžko dovedla jeho citlivá povaha snášet zaujaté útoky proti Dvořákovi (nechvalně známý Boj o Dvořáka) a proti němu, vedené skupinou kritiků v čele se Zdeňkem Nejedlým, kteří zavrhovali údajnou „konzervativní dvořákovskou linii“ ve jménu „pokrokové smetanovské“. Tyto útoky vyústily až v potupná nařčení a několikrát jej přivedly na pokraj nervového zhroucení. Jednou z příčin nepřátelství mezi Sukem a Nejedlým bylo, že dcera Antonína Dvořáka Otýlie Nejedlého odmítla a vzala si Josefa Suka. Jinak se Suk ze strany české veřejnosti těšil značné obecné úctě a dostalo se mu nemalých poct včetně čestného doktorátu filosofie, který mu udělila Masarykova univerzita v Brně. Unaven koncertní a pedagogickou činnost, znechucen poměry na pražské konzervatoři a sužován špatným zdravotním stavem se rozhodl přesídlit z Prahy do Benešova, odkud měl blízko do Křečovic. Na otázku, zda v Benešově pracuje na nové skladbě, odpověděl: "Řekl jsem vše. Mé dílo je skončeno". Přesto je známo, že měl v posledních letech další tvůrčí plány. Měl v úmyslu napsat smíšené sbory na básně Otokara Fischera, orchestrální skladbu s názvem Podzim a chystal se zhudebnil básně Otokara Březiny. Sukovou poslední skladbou byla drobná Sousedská, věnovaná křečovickým muzikantům. Tvůrčí plány překazila smrt, 29. května 1935 na ulici v Benešově zkolaboval. Byl přenesen do svého bytu v Husově ulici a přivolaný lékař mohl pouze konstatovat smrtelný srdeční záchvat. Během pohřbu byl za řízení Václava Talicha proveden Sukův Smuteční pochod c moll, který kdysi jako patnáctiletý konzervatorista ze žertu věnoval sám sobě. Nedlouho před smrtí jej přepracoval. Podle svého přání byl k poslednímu odpočinku uložen v Křečovicích vedle svých rodičů. Vnukem Josefa Suka staršího byl houslista a violista Josef Suk mladší. Druhým vnukem Josefa Suka staršího je básník a esejista Jan Suk. Sukovo dílo není rozsáhlé (37 opusových čísel), ale má jedinečné rysy, kouzlo děl z mládí a složitě přemítavá básnivost pozdních. Mimořádně bohaté vyjadřování v pozdní tvorbě je svou složitostí a expresivitou dosti náročné pro posluchače. Tvoří jeden z nejpozoruhodnějších uměleckých odkazů v české hudbě. Sukovu tvorbu lze rozdělit do dvou období, mezi nimiž tvoří předěl úmrtí Antonína Dvořáka v roce 1904 a Sukovy ženy o rok později. V mládí Suk navazuje na romantiky. Nejvýraznější byla inspirace hudbou Antonína Dvořáka s postupně se vyhraňujícím stylovým směřováním Suka jako subjektivního lyrika. Už od raných děl prokazoval Suk svou individualitu ve výrazné lyričnosti, jež se projevovala osobitou, podmanivou citovostí, zvukovou barevností a melodičností jeho hudebního myšlení. Milníkem a stěžejním dílem prvního období je scénická hudba k Zeyerově dramatické pohádce Radúz a Mahulena, kterou složil v roce 1898. Symbolika, kterou si v námětu přirozeně našel – láska Radúze a Mahuleny jako obraz jeho lásky k Otilce. Velkou intenzitu a barvitost dostávají v klavírním cyklu Jaro, složeném po narození synka spolu s trojicí eklog Letní dojmy. Monumentálním výrazem je obdařena lyrická i epicko-dramatická oslava hlavního města v symfonické básni Praga. Další tvorbu charakterizuje postupný příklon k novým výrazovým prostředkům a vytvoření osobitého náročného stylu, jímž se Suk řadí k zakladatelům české hudební moderny. Po obsahové stránce měly rozhodující vliv tragické události v Sukově rodině – umírá A. Dvořák a rok nato předčasně i Sukova žena Otilie. Skladatel orientuje tvůrčí snahy na velká orchestrální díla s meditativním obsahem, v nichž se vyrovnává s otázkami osudu a smrti a usiluje o vyjádření pozitivního smyslu bytí. Tak vzniká postupně čtveřice symfonických děl, symfonie Asrael, pětivětá hudební báseň Pohádka léta, monumentální symfonická báseň Zrání a Epilog pro sóla, sbory a orchestr. Symfonie Asrael byla věnována památce Dvořáka a jeho dcery. Zrání vzniká 5 let, Epilog dokonce 13 let. Usiluje v nich o nalezení konečných odpovědí na otázky smyslu života a smrti a vyjádření humanistického poselství. Kromě jmenovaných opusů vzniká v tomto období již jen cyklus mužských sborů a menší příležitostná díla.
V Sukově osobnosti a díle se významně angažuje Společnost Josefa Suka, založená roku 1981. Každoročně pořádá pietní slavnost v Křečovicích u příležitosti výročí Sukova úmrtí. Na skladatelovu počest se koná v Benešově od roku 1991 hudební festival Jaro Josefa Suka. V posledních dvou letech se bohužel nemohl konat kvůli epidemiologickým opatřením.
František Ladislav Rieger
František Ladislav Rieger (1818-1903) byl český politik a spoluzakladatel Národní (staročeské) strany. Během revolučního roku 1848 jako jeden z českých předáků a aktivní poslanec Říšského sněmu ve Vídni a Kroměříži neúspěšně prosazoval liberální principy plánované rakouské ústavy a federalizaci monarchie. Do politiky se vrátil po obnově ústavnosti v roce 1860 jako hlavní spolupracovník Františka Palackého, kterého později vystřídal na pozici předsedy staročeské strany. V 60. a 70. letech 19. století zastánce politiky pasivní rezistence českých politiků ve snaze docílit státoprávních ústupků od vídeňské vlády. Od roku 1879 po obratu v české politice směrem k aktivní provládní politice poslanec vídeňské Říšské rady a předseda parlamentního Českého klubu, později člen Panské sněmovny. Od konce 80. let 19. století jeho vliv slábl společně s oslabením pozic staročeské strany. Ve 3. ročníku gymnázia bydlel přímo v ústavní knihovně, což ho kladně poznamenalo. Při setkání s českou knihou se v něm probudil vlastenecký cit, který jej táhl k Praze. V roce 1833 ho matka dovedla k Josefu Jungmannovi, který jej zapsal na studia do Klementina. František se zapsal do humanitního oddělení staroměstského akademického gymnázia. To bylo jedním z nejprestižnějších akademických gymnázii v zemi. Vyučovacím jazykem byla jako všude němčina, byli zde jen dva čeští kantoři a to František Jan Svoboda a Josef Jungmann v humanistických třídách. Jungmann byl Riegrovým třídním profesorem a Rieger mu pomáhal s vytvářením slovníku českého jazyka. Za pomoci Pavla Josefa Šafaříka začal dopisovat do týdeníku Světozor. Jeho prvním dílem byl překlad dvou článků a ve stejném čase mu Květy uveřejnily pár lyrických básní. S úspěchem (až na matematiku) dokončil pátou třídu, poezii. V roce 1834složil zkoušku z češtiny na výbornou. Na výročním vysvědčení z rétoriky, poslední třídy gymnázia měl už místo čtyř jedniček pouze dvě a to z náboženství a řečtiny. Po dokončení školy se zapsal na další dva roky filozofie, která se skládala ze dvou ročníků fyziky a logiky (příprava na vysokou školu). Studoval úspěšně většinou s vyznamenáním, nejlépe ovládal náboženství, filozofii a světové dějiny. Ještě před studii si se starším přítelem Josefem Pichlem (ten zahajoval studia lékařství) pronajal byt v domě, kterému se říkalo „U Medvídků“.
Roku 1835 ho přítel Václav Štulc zavedl do kroužku mladých vlastenců okolo Josefa Kajetána Tyla a Karla Hynka Máchy v Komárkově kavárně na Starém městě. Od matky byl vybaven penězi a mohl si dovolit kupovat knihy a navštěvovat divadelní představení. 21. prosince 1834 navštívil s kolegou Karlem Tomíčkem Tylovu Fidlovačku, v níž ho zaujaly dvě písně a to Kde domov můj a Za dnů radosti, jinak ale ve svých pamětech uvedl, že se mu představení moc nelíbilo. Roku 1836 se setkal s Tylem osobně a to v nové kavárně, kam jej zavedli přátele Štulc a Pichl. Pravidelnými hosty zde byl například Tyl, Mácha, Karel Sabina, Jan Slavomír Tomíček, Karel Tupý (Boleslav Jablonský), Karel Jaromír Erben, Václav Svatopluk Štulc, Josef Bojislav Pichl, Karel Vladislav Zap, Karel Boleslav Štorch a mnoho dalších, kteří ovlivnili Riegra ve vlasteneckém duchu. Snad právě i tady se seznámil s Čelakovský, Františkem Dittrichem (budoucím pražským purkmistrem), Amerlingem a Františkem Palackým. Po dokončení střední školy po dva roky pracoval v rodinném mlýně a mezitím tajně studoval od roku 1837 na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze práva. Otce pak překvapil vynikajícím vysvědčením z prvního ročníku a získal svolení k dokončení studií. Rok studoval ve Vídni, ale pak se vrátil na pražskou univerzitu, kterou dokončil roku 1841 (ale až roku 1847 získal titul doktora práv).
Po dokončení vysoké školy působil jako úředník u trestního soudu, brzy se ale stal publicistou. Roku 1842 byl zatčen pro podezření z pomoci polským emigrantům, což zmařilo jeho kariéru ve státních službách. Hmotným nedostatkem ale netrpěl, žil z výnosu semilského mlýna a dalších statků. V roce 1840 pomáhal organizovat první český ples. Mezi české vlastence se zařadil záhy díky svým básním. Pracoval v Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách, kde spolu s ním působil například Jan Perner a kde spolu s Antonínem Strobachem a Aloisem Pravoslavem Trojanem reprezentovali etnickou českou menšinu. Roku 1844 spoluzakládal český společenský klub Měšťanská beseda. Byl aktivní v snahách o založení českého divadla. Historik Otto Urban tyto aktivity hodnotí jako praktické kroky, které v předrevolučním Rakousku měly svůj politický a národnostní význam.
V roce 1853 se oženil s dcerou Františka Palackého Marií. Měli spolu tři děti: Marie Červinková Riegerová (1854–1895, spisovatelka a libretistka), Bohuslav Rieger (1857–1907, právník a historik) a Libuše Bráfová (1860–1930, která se provdala za Albína Bráfa, pracovala v ženském hnutí, byla sběratelkou památek lidového umění a uchovavatelkou rodinné tradice Palackých Před smrtí v roce 1930 stihla uspořádat hmotné památky a interiéry bytu Palackých do historické podoby a otevřít v něm první památník). Rieger byl po celou dobu své politické kariéry po roce 1861 orientován na spolupráci se státoprávní českou šlechtou. Sám dosáhl roku 1897 povýšení do šlechtického stavu a působil jako velkostatkář, byť původně byl měšťanského původu a jeho majetek se nemohl rovnat největším šlechtickým latifundiím v Čechách. Aktivně se věnoval správě svého velkostatku v obci Maleč (nedaleko Chotěboře na úpatí Železných hor), jejž zakoupil v roce 1862. Zámek Maleč byl v roce 1994 jeho potomky restituován.