Procházku začneme a skončíme v nedaleké Kondraci, kam se lze dopravit autobusem. Název vsi pochází z osobního jména Kondrat (Kondrad, Kundrat, Kunrat). V okolí se ve středověku těžilo zlato a stříbro. První zmínka o vsi pochází z r. 1318, ale kostel je datován již do r. 1200. Tvrz pak uváděna v r. 1550, ale již jako pustá. Do počátku 17. století se majitelé vsi střídali, pak již patřila k vlašimskému panství.
Cenný románský tribunový kostel sv. Bartoloměje vznikl nejspíše kolem r. 1200. Hodnotné jsou i dochované zbytky středověkého opevnění areálu. Ohradní zeď s dvěma brankami vymezuje nevelký hřbitov s původní márnicí. Před branou hřbitova stojí socha sv. Jana Nepomuckého a kříž, za východní brankou mělký příkop překlenuje půvabný kamenný můstek. Kolem r. 1380 došlo k úpravě a rozšíření kostela. Dnešní podobu získal v r. 1735 a to především vybouráním čelního vchodu, zvětšením oken a vystavěním barokní kruchty. Později přibyla mezi zděnými věžemi dřevěná zvonice. V r. 1918 kostel vyhořel po úderu blesku a zvonice již nebyla obnovena. Další opravy proběhly v letech 1972-83.
Kostel má obdélnou loď, k níž se připojuje užší kněžiště. Na jižní straně lodě se přimyká předsíň. Nad západní průčelí se vypínají dvě štíhlé válcové věže. Loď je přístupná z průčelí. Na jižní straně se zachoval původní románský portál s ornamentální výzdobou, tzv. „diamantováním“. Vysoká loď má trámový strop. Barokní kruchta vznikla částečně z románské tribuny. Nad vchodem se nachází hrotité okno s částí kružby. Kněžiště, oddělené od lodi vysokým m triumfálním obloukem, má žebrovou klenbu. V jižní stěně jsou výklenky sedátek, na protější straně zdobné sanktuárium. Sakristii zaklenují dvě pole křížové klenby, její vchod má hrotité profilované ostění. Tribunu a stěny lodi zdobí zbytky románských nástěnných maleb. Za zmínku stojí i kamenná osmiboká křtitelnice z doby založení kostela. Barokní oltář a kazatelna pocházejí z kostela ze zatopených Dolních Kralovic. V budově bývalé márnice se můžeme seznámit s podrobnou historií kostela a dějinami pohřebnictví.
Doporučujeme navštívit nedaleké Farní muzeum otevřené r. 2010 v opravené budově fary a v hospodářském zázemí. Představuje život venkovského duchovenstva na přelomu 19. a 20. století. V areálu se nachází také řemeslné dílny a bylinková zahrada zaměřená na pěstování rostlin se symbolickým církevním významem.
Po vysvěcení na kněze zde nakrátko v r. 1415 působil jako farář duchovní vůdce Tábora, Mikuláš z Pelhřimova, zvaný také Mikuláš Biskupec. V Kondraci se narodili i kněz Karel Navrátil (1830–1887), autor spisů o několika pražských kostelích a Michal Navrátil (1861–1931), spisovatel a redaktor životopisných a místopisných publikací. Rodnému kraji se věnují jeho Dějiny Kondrace pod Blaníkem a Dějiny kovářů na panství Vlašimském.
Z Kondrace se vydáme po červené turistické značce směrem k Blaníkům. Po chvíli dojdeme k Domu přírody Blaníku, který vznikl v r. 2015 díky finanční podpoře z Evropského fondu. Český svaz ochránců přírody Vlašim představuje velmi zajímavou trvalou výstavu věnovanou přírodním, geologickým a kulturně historickým zajímavostem Podblanicka. Seznamuje i s legendou o blanických rytířích a nabízí hravé prvky pro děti.
K vrcholu Velkého Blaníku pokračujeme po naučné stezce S rytířem na Blaník, která vede přes vrchol Velkého Blaníka po parkoviště nad Louňovicemi. Informační panely seznamují s geologii, rostlinstvem, zvířenou a dalšími zajímavostmi. Oblast byla v r. 1981 vyhlášena Chráněnou krajinnou oblastí Blaník. Má rozlohu asi 40 km2 a jde tak o nejmenší CHKO v republice. Dominují jí vrcholy Velkého Blaníku (638 m n. m.) a Malého Blaníku (580 m n. m.), dalšími významnými vrcholy jsou Křížovská hůra (580 m n. m.) a Býkovická hůrka (562 m n. m.). Spravuje i další maloplošná území (např. Přírodní památka Částrovické ryníky, Přírodní rezervace Podlesí) a další chráněná území ležící mimo CHKO. Přírodní rezervace Velký Blaník, vyhlášená správou CHKO Blaník v r. 1992, slouží především k ochraně bukového porostu ve vyšších partiích vrchu. Vyskytují se zde i významné druhy rostlin a živočichů.
V r. 1895 nechal postavit pražský arcibiskup František Schönborn na vrcholu Velkého Blaníku jednoduchou dřevěnou rozhlednu sloužící zároveň jako triangulační bod. Postupně chátrala a v r. 1936 se zřítila. Arcibiskup František Kašpar získal povolení postavit novou rozhlednu. V r. 1940 stavbu provedl Klub českých turistů. Vznikla i kaple, kde se poté sloužily mše při svatováclavských poutích. Slavnostní otevření se konalo v r. 1941. Rozhledna v podobě husitské hlásky je vysoká 30 metrů. Provozuje ji Městský úřad Louňovice pod Blaníkem. Odměnou za náročnější výstup na rozhlednu je krásný výhled do širokého okolí.
Národní obrození vzbudilo velkou vlnu zájmu o symboly českého národa, mezi něž patří i hora Blaník a legenda o blanických rytířích. První pouť na Velký Blaník zorganizoval v r. 1851 vlastenec baron Karel Villani ze Střížkova. V r. 1868 byl uložen do základů Národního divadla i kámen z Blaníku. Zajímavostí je, že původně vybraný se zdál malý, a nakonec byl zasazen do zdi pivovarského sklepení v Louňovicích.
Na vrcholu legendární hory opředené pověstmi o blanických rytířích se nacházelo keltské hradiště z období halštatsko-laténského, tedy z období 5. až 4. století před naším letopočtem. Dodnes jsou patrné zbytky kamenných valů. Vnější obraná linie tvořená kamenným valem vymezuje plochu 125 x 175 m, využila i přirozené skalní výstupy. Uvnitř této plochy o rozloze asi 2 ha obíhá další obraná linie kolem Rytířských skal nebo se k nim přimyká. Poslední pak tvořil příkop a za ním kamenný val vysoký až 2 m, který uzavíral plochu 76 x 24 m. Archeologický průzkum provedený v r. 1940 zde odhalil základy dvou obydlí a dalších menších objektů, zajistil mlecí kameny a zbytky keramiky. Poznání vrcholové části neumožnily její úpravy proběhlé při výstavbě rozhledny.
Středověké osídlení souviselo s těžbou mědi, zlata a stříbra v okolí. Na počátku 15. století stál na vrcholu dřevěný hrad, který využíval i hradeb keltského hradiště. Někteří autoři se domnívali, že tento hrad ležel spíše na Malém Blaníku, ovšem nové výzkumy to jednoznačně vyvracejí.
Pokračujeme po stezce a scházíme k parkovišti u Louňovic pod Blaníkem. Odbočíme z turistické značky a obec si prohlédneme. Dnes nenápadné městečko má bohatou minulost, kromě zámku a kostela zde najdeme další památky a zajímavosti. V r. 2007 byl obci vrácen status městečka. Znaku vévodí lípa mezi skalami jako symbol Slovanů a kanec jako symbol síly, převzatý z erbu Skuhrovských.
Původní názvy Lúňovice či Lunovice se od r. 1924 změnily na současný název Louňovice. Je vykládáno jako ležící v lůně kopců Blaníků anebo ležící v údolí měsíce (lunovallis). Nejspíše v r. 1149 zde na pravém břehu říčky Blanice založili želivský opat Gotšalk a řádový lékař Jindřich klášter premonstrátek u kostela Panny Marie. Byl podřízen Želivskému klášteru, osazen sestrami z Dünewaldu u Kolína nad Rýnem. Stal se důležitým místem náboženského, hospodářského i kulturního života Podblanicka. První písemná zmínka pochází z r.1181. Proboštví stálo v místech dnešního jižního křídla zámku. Archeologický průzkum potvrdil rozložení areálu kláštera na poměrně velké ploše v prostoru východně od současného kostela v místech podél ulice Jana Žižky. V ulici lze vidět zeď z lomového kamene o délce asi 20 m, jediný stavební pozůstatek kláštera. Původní klášterní kostel ležel na jižní straně ulice. Podle neobvyklých válcových věžic kostela v Kondraci se předpokládá, že stejně vypadalo jeho západní průčelí. Klausura, uzavřená část pro členky řádu, se nacházela jižně, na ní navazovaly výrobní a účelové objekty. Doložena je vápenná pec, zlatorudný mlýn a sušárna. Nález mlýna na drcení rudy tak dokládá středověké dolování zlata v okolí. Další objekty ležely na severní straně ulice. Hospodářský dvůr kláštera se nejspíše nacházel přímo v areálu konventu. Klášter vypálili a pobořili táborité, kteří 23.8.1420 obsadili horu Blaník. Klášter již nebyl obnoven, ještě v r. 1566 se připomíná jako pustý.
Mezi prvními kolonisty, kteří se podíleli na stavbě kláštera, byli i přistěhovalci z Porýní. Zavedli kvalitnější technologické postupy v řadě oborů, např. v hrnčířství. Z počátku nepříliš zámožný klášter postupně pozvedla kromě těžby rud i řemeslná výroba. Výstavbu zajistila rozvinutá stavební (kamenické) huť, která se poté podílela i na stavbě dalších kostelů v okolí. Z popudu kláštera došlo k osídleno okolí, založení vesnic. Klášter se stal postupně velkým vlastníkem půdy, na jeho území se nacházely i osady spojované s těžbou rud.
Dnešní původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie nechal vystavět klášter jako farní kostel sv. Václava. Poprvé se zmiňuje v r. 1355. Stál u západní brány areálu kláštera. Archeologický průzkum pod ním zjistil starší objekty a hroby. Po vypálení kláštera došlo k jeho obnově, a v r. 1670 přestavbě do dnešní barokní podoby. V předsíni kostela najdeme pamětní desku k poctě k rodákovi, významnému hudebnímu skladatelovi Janu Dismasu Zelenkovi. Za kostelem stojí fara, kterou nechal spolu se školou postavit Adam Lev z Říčan a v r. 1679 ji opatřil katolickým knězem a kantorem. Původní nízká škola z r. 1648, přestavěná v r. 1679, byla zbořena a dnes na jejím místě stojí pomník skladatele, který se v ní v r. 1679 narodil. Naproti stojí městský úřad v budově školy z r. 1825. Za farou vidíme roubené stavení čp. 18. Jde o přesnou kopií původního stavení, které představuje původní venkovské obydlí. Na konci Ladovy ulice se pak zachovaly roubené stodoly. Roubená architektura převládala v obci do 18. století.
Ves vznikla z hospodářské klášterní osady. Zvětšila se splynutím s osadou Lhotou, která ležela v sousedství kláštera za potokem. Městečkem se Louňovice zmiňují v r. 1502, ale pravděpodobně jím byly díky klášteru již předtím. Vzhledem k složitým politickým a majetkovým poměrům se ale teprve po r. 1566 staly opět střediskem panství. Sídlo na přechodu tvrze a zámku nechal postavit Oldřich Skuhrovský na místě probošství kláštera. Tvrz se zmiňuje v r. 1598, v r. 1652 již jako zámek. Trojkřídlý renesanční zámek s válcovými nárožními věžemi a se sgrafitovou výzdobou fasády (datovanou r. 1610) uzavřela v baroku chodba, otevřená do nádvoří pilířovými arkádami. Věže byly později sníženy do úrovně střechy. Bosovaný vstupní portál ozdobil v r. 1675 erb Jana Bedřicha z Valdštějna, tehdejšího arcibiskupa. V r. 1988 došlo k obnově věží, zámek dostal původní podobu. Ohradní zeď vymezuje prostor původně zámeckého parku. V zámku sídlila do r. 2024 pobočka Národního muzea. Expozice nejstarších dějin Louňovic představovala jedinečné nálezy, výsledky místního archeologického výzkumu. Místo zlepšené propagace a odpovídající úpravy výstavních prostor, však došlo k přestěhování unikátní sbírky a její rozptýlení.
O kapličce před zámkem se nám zatím nepodařilo najít žádné informace.
Sousední měšťanský dům pochází z přelomu 18.-19. století. Přes novodobé úpravy z 2. pol. 20. století se dochovalo zdobné průčelí a další stavební prvky.
Hospodářský dvůr se rozkládal na západní straně náměstí. Postupně se rozrůstal a konečné velikosti dosáhl v 19. století. Tento tzv. Krasovský dvůr byl kryt šindelem, až po požáru v r. 1904 dostal dnešní podobu. V r. 1921 získal statek jako zbytkový pan Rezek. Po r. 1948 zde hospodařilo JZD. Potomek původního majitele nechal zrestituovaný dvůr citlivě opravit.
Dříve se pivo vařilo ve sklepích původního probošství. V r. 1836 vznikla pod zámkem budova pivovaru, kde se pivo vařilo do až 2. světové války. V přilehlém domku pojízdného dnes sídlí včelařské muzeum. Vzniklo již v r. 2003, ale v r. 2011 se ze zámku přestěhovalo do nových a mohlo být rozšířeno o další zajímavé exponáty. Nad nově upraveným rybníkem stála vinopalna k výrobě lihu z brambor. Vznikla v r. 1880 z původně barokní stavby. Na její půdě stával zděný tresor lidově zvaný „domeček" sloužící k uchovávání vyrobeného kvasného lihu. Později v budově sídlila pošta.
Nedaleko vidíme další výjimečnou hospodářskou stavbu, sýpku z poloviny 18. století. Původně sloužila i jako hláska. Pod ní stojí na pravé straně silnice směrem na Libouň zdobné novogotické pivovarské sklepení z r. 1870. Ve zdi nepřehlédneme původně vybraný kámen pro základy Národního divadla.
Při výjezdu na Kondrac najdeme zajímavou empírovou výklenkovou kapli se sochou sv. Prokopa z r. 1767. Postranní části tvoří masivní pilíře, v nichž jsou vloženy toskánské sloupy. Cenná barokní socha sv. Prokopa z červeného pískovce má podstavec ze světlejšího pískovce.
Vrátíme se zpět nad Louňovice a po červené turistické značce jdeme k Malému Blaníku (580 m). Na prostranství pod severním vrcholem, dříve nazývaném Holý vrch, leží romantická zřícenina mohutné poutní kaple sv. Máří Magdaleny. Písemné prameny dokládají konání poutí k uctívání této patronky od poloviny 16. století. Po r. 1672 zde došlo k výstavbě kaple, pravděpodobně ale v místech starší. Procesí z Louňovic a mše se konaly 22. července. Ve sbírkách Muzea okresu Benešov se dochovala ostatková skříňka z r. 1674 ve formě polopostavy světice (asi sv. Máří Magdalény). V r. 1676 zde sídlil poustevník Petr Havlovič (Gawlowitz), rodák z Krakova v Polsku, zemřel v r. 1678. Arcibiskup Kaunburg nechal v r. 1753 postavit pozdně barokní kapli sv. Máří Magdaleny, která byla ale již r. 1783 z nařízení císaře Josefa II. zrušena, zvon z kaple přemístěn do Louňovic. V r. 1812 se kapli propadla střecha. V 19. století obýval zříceninu kaple poustevník Antonín Zeman z Pacova a traduje se, že jeho duch hlídá poklad v kapli. V r. 1887 dal arcibiskup František Schönborn postavit na boku zříceniny kaple malou dřevěnou kapličku se sochou sv. Máří Magdaleny. Došlo k obnovení poutí, udržely se až do r. 1960.
Kaplička se nedochovala, socha se nachází v kostele v Louňovicích. Kdysi velkolepá kaple má protáhlý, symetricky osmiboký půdorys, k němuž se na severozápadní straně přimykala obdélná sakristie s oratoří. Pod ní bývala poustevnická jeskyně. Zachovala se větší část obvodového zdiva. Uprostřed zříceniny roste 34 m vysoký smrk ztepilý s obvodem kmene 333 cm zvaný „Velký Mnich“. Kvůli ohrožení návštěvníků padajícími kameny z rozrušené koruny zdiva se již déle uvažuje o záchraně stavby. Údajně padlo rozhodnutí, že dojde k opravě v nejnutnějším rozsahu, takže bude stavba zajištěna v podobě barokní zříceniny.
Zachovalé lesy přirozené skladby s převahou buku s četnými skalními výchozy jsou chráněny na Malém Blaníku ve stejnojmenné přírodní rezervaci na ploše téměř 13 ha. Rezervaci vyhlásila v r. 1992 správa CHKO Blaník. V přirozené bučině se vyskytují chráněné druhy rostlin i živočichů.
Východně pod vrcholem Malého Blaníka leží zbytky středověkého sídla ze 14.–15. století, dnes sotva patrné zbytky základů zdiva na malé terase. Důkladný archeologický průzkum neprokázal opevnění, jistě tedy nešlo o středověký hrad. Nálezy zároveň svědčí o jisté výstavnosti sídla, je tedy považováno za středověkou hájovnu či lovecký srub.
Po značce pokračujeme až na vyhlídku nad Býkovickým rybníkem. Značku po dalších asi 100 metrech opustíme a pokračujeme rovně kolem turistického přístřešku u parkoviště lesní cestou k přírodní zajímavosti tzv. Rytířské louce. Jde o větší palouk s jezírkem. Dál pokračujeme rovně až ke křížení se zelenou turistickou značkou. Po ní odbočíme doleva a vracíme se na „rozcestí Velký Blaník“. Zde se po červené značce vracíme do Kondrace stejnou cestou, kterou jsme na začátku přicházeli. Trasa bez zacházky do Louňovic měří asi 14 km, s prohlídkou městečka 16 km. Procházku doporučujeme pojmout jako celodenní výlet, výstupy jsou náročnější. A určitě není vhodná pro kočárky. Některé úseky cesty jsou hůře schůdné po kůrovcové kalamitě, se kterou se bohužel setkáváme na většině zalesněných úsecích našich výletů.
Mapka výletu:
Zajímavé odkazy:
Města a městečka, www. Louňovice pod Blaníkem:
Blaník je opředen mnoha pověstmi, které mají původ zřejmě již v keltských dobách. Podle legendy, která má původ ve druhé polovině 15. století, odpočívá uvnitř hory Blaník vojsko. Jeho velitelem je sám patron země České kníže Václav. Až bude naše vlast v největší tísni, zazelená se suchý dub na Blaníku a pramen pod ním vydá tolik vody, že voda poteče až po stráni dolů. Pak se otevře hora, rytíři uvnitř se probudí z hlubokého spánku, vyrazí proti nepřátelům, porazí je a v Čechách nastane opět klid a mír Alois Jirásek ztvárnil blanickou legendu ve svých Starých pověstech českých. Hora svou symboličností poskytla námět též řadě hudebníků (Bedřich Smetana, Zdeněk Fibich) a malířům krajinářům ve druhé polovině 19. století Julius Mařák či Mikoláš Aleš.
Do r. 1420 bylo panství majetkem kláštera, poté v držení Táborské obce, městu Tábor potvrzeno v r. 1436 králem Zikmundem Lucemburským. V r. 1547 byl majetek konfiskován a připadl Janu z Pernštejna. V letech 1548-1661 panství vlastnili Skuhrovští ze Skuhrova a potomci. Od r. 1661 Karel Adam Lev z Říčan, v letech 1672-1924 pražské arcibiskupství, kterému majetek Lev z Říčan odkázal. Po první pozemkové reformě získala zámek v r. 1925 Tělovýchovná jednota Sokol. Budova byla využita na byty, kino a tělocvičnu. V letech 1941-1961 byla v zámku umístěna měšťanská škola, místnosti upraveny na třídy a arkády osazeny okny. Protože TJ Sokol neměl prostředky na údržbu, předala zámek k 1.1.1974 státu. V letech 1974-1988 došlo k celkové opravě, obnovení nárožních věží, střech, omítek, současně i vnitřním úpravám. Na jižní fasádě nádvorního křídla byla objevena renesanční sgrafita, pravděpodobně zachycení starozákonního námětu Noemovy archy. Malby byly opětně zabíleny vzhledem k nedostatku prostředků na jejich restaurování. Zámek začal sloužit jako kulturní středisko - kino, divadelní sál, sál J. D.Zelenky, později informační středisko a muzeum, obřadní síň, kanceláře atd. Od r. 1992 zámek opět vlastní TJ Sokol Louňovice pod Blaníkem.
U vchodu kostela stojí bezejmenný náhrobek s nápisem: "Léta 1652 dne 31. srpna umřel jest člověk hříšný. Prostě za něho Pána Boha!" Odpočíval pod ním Oldřich Sezima Skuhrovský, a to před dveřmi kostela, aby se po jeho náhrobku šlapalo.
Velmi cenná socha sv. Jana Nepomuckého se nachází u mostu přes Blanici asi 1 km za za Louňovicemi při silnici na Kondrac. Materiálem podstavce je zřejmě žula. Na stěnách dříku jsou ryté rámce s vykrojenými rohy. Socha je z červeného pískovce v mírně nadživotní velikosti v tradičním postoji, pochází zřejmě z r. 1769. Jedná se o kvalitní sochařskou práci, která představuje významný prvek v krajině.
Louňovice jsou rodištěm významného skladatele barokní hudby Jana Dismase Zelenky. Narodil se 16.10.1679 ve staré dřevěné škole manželům Marii a Jiřímu Zelenkovým jako nejstarší z osmi dětí. Byl pokřtěn 16. 10. 1679 v místním kostele Janem Ignácem Komenským, synovcem Jana Ámose Komenského. Základy hudebního vzdělání získal od svého otce, varhaníka a kantora. Ten synovi umožnil odejít do Prahy a studovat na jezuitském gymnáziu, pro které už také skládal. Působil jako kontrabasista v Praze, r. 1710 odešel do Drážďan, kam byl přijat jako kontrabasista královské kapely, která patřila polskému králi a saskému kurfiřtovi. U drážďanského dvora byl oblíbený. Doprovázel korunního prince na cestě do Itálie, ale výpravu opustil v Rakousku, kde na náklady krále studoval polyfonii a kontrapunkt.
V Itálii se seznámil s italskou technikou skladby. V r. 1720 se vrátil do Drážďan, kde prožil zbytek svého života. Po smrti dvorního kapelníka přebral Zelenka řízení kapely, ale nedočkal se oficiálního jmenování. O šest let později byl v této funkci vystřídán. Zelenka byl jmenován chrámovým skladatelem, není však zřejmé, jestli to bylo ocenění. Zbytek svého života prožil v ústraní a osamocen. Zemřel 23.12. 1745 v Drážďanech, kde byl na Štědrý den pochován. Na tvorbu louňovického rodáka upozornil František Palacký. Bedřich Smetana studoval jeho dílo v Drážďanech, kde zůstaly uloženy originály Zelenkových skladeb. Ty bohužel z části shořely při náletu na město za 2. světové války. Jan Dismas Zelenka je více známý v cizině než v České republice. Jeho skladby se hrají po celém světě, jsou velmi ceněné. Jeho osobnost připomíná pomníček u kostela, v místě, kde stávala škola, ve které se Zelenka narodil. V předsíni louňovického kostela, ve kterém byl skladatel pokřtěn a kde je v kryptě pochován jeho otec kantor a varhaník Jiří Zelenka Bavorovský, byla zasazena pamětní deska.
Použité zdroje:
Čtverák, Vladimír a kol.: Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha: Libri, 2003
Vlček, Pavel a kol.: Praha: Libri, Libri, 1997
Hauser, Josef. K historii podblanické obce Kondrac. Obec Kondrac: Tiskárna VAMB, 2004.
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: Praha: Libri, 1998. 664s
Hanel, Lubomír, Klaudys, Martin: Pod Blaníkem. Vlastivědný časopis. Ročník 22, č.1, 2018.
Procházková, Eva:Načeradec. Dějiny městečka a okolních obcí. Obec Načeradec, 2006
www.památkový katalog.cz