Procházku začneme i skončíme v nedaleké obci Kondrac. Její název pochází z osobního jména Kondrat a jeho tvarům. V okolí se ve středověku těžilo zlato a stříbro. První zmínka o vsi pochází z roku 1318, ale kostel je datován do roku 1200. Tvrz je uváděna v roce 1550 již pustá a zanikla. Do počátku 17. století se majitelé vsi střídali, pak již patřila majitelům vlašimského panství.

Dominantou je velmi hodnotný románský tribunový kostel sv. Bartoloměje s dochovanými zbytky středověkého opevnění areálu. Ohradní zeď s dvěma brankami vymezuje nevelký hřbitov s původní márnicí. Před branou hřbitova stojí socha sv. Jana Nepomuckého a kříž, za východní brankou je přes mělký příkop kamenný můstek. Kolem roku 1380 byl kostel upraven a rozšířen. Dnešní podobu získal v roce 1735 a to především vybouráním čelního vchodu, zvětšením oken a zhotovením barokní kruchty. Později byla vybudována dřevěná zvonice mezi zděnými věžemi. V roce 1918 vyhořel po úderu blesku a zvonice již nebyla obnovena. Další opravy byly prováděny od roku 1972 do roku 1983.

Kostel má obdélnou loď, k níž se připojuje o něco málo užší kněžiště s přímým závěrem. Na jižní straně lodě se přimyká drobná předsíň. Nad západní průčelí se vypínají dvě štíhlé válcové věže. Loď je přístupná z průčelí i románským portálem na jižní straně pod kruchtou. Má jemnou ornamentální výzdobu, tzv.„diamantování“. Vysoký prostor lodi je završen trámovým stropem. Barokní kruchta vznikla částečně z románské tribuny. Nad vchodem se nachází hrotité okno s částí kružby. Sakristie je zaklenuta dvěma poli křížové klenby. Presbytář od lodi odděluje vysoký hrotitý triumfální oblouk. V jižní stěně kněžiště jsou niky původního sedile, v protější straně je osazena původní sanktuářová skříňka. Její ostění vrcholí půleným tympanonem, uvnitř členěným kružbičkami s jeptiškami a čtyřlisty. Vchod do sakristie má hrotité profilované ostění. Presbytář je zaklenut žebrovou klenbou. Na tribuně a stěnách lodi jsou zbytky románské nástěnné malby z legendy o neznámém světci, které jsou cennou a důležitou památkou románského malířství. Významnou památkou je kamenná osmiboká křtitelnice z doby založení kostela, také cenný barokní oltář a kazatelna, které pocházejí z kostela ze zatopených Dolních Kralovic. Celý areál je kulturní památkou ČR.

Můžeme navštívit nedaleké Farní muzeum otevřené v roce 2010 v opravené budově fary a jejím hospodářském zázemí. Obsahuje tři expozice. První a zároveň největší se nachází přímo v budově muzea a zobrazuje život venkovského duchovenstva na přelomu 19. a 20. století. Kuchyň s kachlovými kamny, osobní pokoj faráře, farní sál, kancelář, chlebovou pec i zrekonstruované půdní prostory. V areálu fary se nachází i řemeslné dílny a bylinková zahrada zaměřená na pěstování rostlin se symbolickým církevním významem. Další dvě expozice jsou nainstalovány v budově bývalé márnice, představují historii kostela a dějiny pohřebnictví.

Po vysvěcení na kněze v Kondraci krátce působil v roce 1415 jako farář duchovní vůdce Tábora, Mikuláš z Pelhřimova, zvaný také Mikuláš Biskupec. Narodil se zde kněz Karel Navrátil (1830–1887), autor spisů o několika pražských kostelích, a Michal Navrátil (1861–1931), spisovatel a redaktor životopisných a místopisných publikací. Rodnému kraji se věnují jeho Dějiny Kondrace pod Blaníkem a Dějiny kovářů na panství Vlašimském.

Z Kondrace se vydáme po červené turistické značce směrem k Blaníkům. Po chvíli dojdeme k Domu přírody Blaníku, který byl postaven v roce 2015 díky finanční podpoře z Evropského fondu. Český svaz ochránců přírody Vlašim představuje trvalou výstavu věnovanou přírodním, geologickým, kulturním i historickým zajímavostem Podblanicka. Seznamuje také s legendou o blanických rytířích, nabídne jak hravé prvky pro děti, tak hlubší informace o regionu.

Dále pokračujeme k vrcholu Velkého Blaníka po naučné stezce S rytířem na Blaník. Prochází od geologické expozice přes vrchol Velkého Blaníka po parkoviště nad Louňovicemi. Informační panely seznamují s geologií, rostlinstvem, zvířenou a dalšími zajímavostmi. Celá oblast byla byla vyhlášena v roce 1981 Chráněnou krajinnou oblastí Blaník (CHKO Blaník). Je to nejmenší CHKO v České republice s rozlohou 40,31 km2. Celé CHKO dominují vrcholy Velkého Blaníku (638 m n. m.) a Malého Blaníku (580 m n. m.), dalšími významnými vrcholy jsou Křížovská hůra (580 m n. m.) a Býkovická hůrka (562 m n. m.). Spravuje ovšem i další maloplošná území (např. Přírodní památka Částrovické ryníky, Přírodní rezervace Podlesí) a další chráněná území ležící mimo CHKO.  Přírodní rezervace Velký Blaník byla správou CHKO Blaník vyhlášena v roce 1992 v rozloze 84,68 ha na Velkém Blaníku k ochraně bukového porostu ve vyšších partiích kopce. Vyskytují se zde charakteristické druhy rostlin a živočichů. Patří mezi ně ohrožená léčivá plavuň pučivá, věsenka nachová, pšeníčko rozkladité nebo jedovaté vraní oko čtyřlisté, dále např. měkkýš zemoun skalní, vzácný pavouk pavučenka Kratochvílova či velké množství brouků a ptáků.

V roce 1895 nechal postavit pražský kardinál Schönborn na vrcholu Velkého Blaníku jednoduchou 20 m vysokou dřevěnou rozhlednu. Ta se však v roce 1936 pro celkovou zchátralost zřítila. V témže roce požádal arcibiskup Fr. Kašpar o povolení postavit novou rozhlednu s kaplí sv. Václava, která by sloužila pro mše v době svatováclavských poutí. V roce 1940 stavbu uskutečnil Klub českých turistů, prostředky na stavbu získal jako náhradu za objekty, zabírané Němci v pohraničí. Vznikla rozhledna na způsob husitské hlásky, 30 m vysoká, krytá šindelem, s kaplí tvořenou přístřeškem s kamenným stolem. Slavnostně byla otevřena v roce 1941. Je provozována Obecním úřadem Louňovice pod Blaníkem. Odměnou za náročnější výstup na rozhlednu je krásný výhled do širokého okolí.

Národní obrození vzbudilo velkou vlnu zájmu o symboly českého národa, mezi něž patří i hora Blaník a legenda o blanických rytířích. První pouť na Velký Blaník zorganizoval v roce 1851 velký vlastenec baron Karel Villani ze Střížkova. V roce 1868 byl přivezen do Prahy a uložen do základů Národního divadla kámen z Blaníku. Zajímavostí je, že původně vybraný kámen byl vyhodnocen jako příliš malý a nakonec se ocitl ve zdi pivovarského sklepení v Louňovicích pod Blaníkem, kde jej můžeme vidět dodnes. V základech Národní divadla nakonec skončil jiný, větší kámen.

Na vrcholu legendární hory opředené pověstmi o blanických rytířích se nacházelo pozdně halštatské a ranně laténské keltské hradiště, tedy z období 5. až 4. století př.n.l. Vnější obraná linie tvořená kamenným valem vymezuje plochu 125 x 175 m, byly využity i přirozené skalní výstupy. Uvnitř této plochy o rozloze asi 2 ha obíhá kolem Rytířských skal nebo se k nim přimyká další obraná linie. Poslední pak tvořil příkop a za ním kamenný val vysoký až 2 m, který uzavíral plochu 76 x 24 m. Archeologickým průzkumem provedeným v roce 1940 byly objeveny základy dvou obydlí a dalších menších objektů. Byly nalezeny mlecí kameny a zbytky keramiky. Vrcholová část opevněného však byla velmi narušena výstavbou rozhledny. Na počátku 15. století zde stál dřevěný hrad, který využíval i hradeb keltského hradiště. Jeho vznik je spojován se středověkou těžbou mědi, zlata a stříbra v okolí. Někteří autoři se domnívali, že tento hrad ležel spíše na Malém Blaníku, což ovšem nové výzkumy vyvrátily.

Můžeme odbočit z turistické značky a podél silnice k nim dojít. Městečko bohaté historickými událostmi je dnes nenápadné, na první pohled zaujmou snad jen zámek a kostel, ale při podrobnějších znalostech najdeme další památky a zajímavosti.

Obce byla v historii známa pod názvy Lúňovice či Lunovice až po Louňovice. Ten je užíván od roku 1924. Jméno vykládáno dvojím způsobem. Ležící v lůně kopců Blaníků anebo ležící v údolí měsíce (lunovallis). Nejpozději v roce 1149 zde byl na pravém břehu říčky Blanice založen želivským opatem Gotšalkem a řádovým lékařem Jindřichem klášter premonstrátek u kostela Panny Marie. Byl podřízen Želivskému klášteru, osazen sestrami z Dünewaldu u Kolína nad Rýnem. Stal se důležitým místem  náboženského, hospodářského i kulturního života Podblanicka. První písemná zmínka pochází z roku 1181 o převoru Petru z Louňovic. Z Porýní se přistěhovali také první kolonisté, kteří se podíleli na stavbě kláštera. Zavedli kvalitnější technologické postupy v řadě oborů, např. v hrnčířství. Klášter nebyl příliš zámožný, ale řemeslná výroba postupně přispěla k jeho růstu. Stavba kláštera vyžadovala rozvinutou stavební (kamenickou) huť, která se pak podílela na stavbě dalších kostelů v okolí. Z popudu kláštera bylo osídleno jeho okolí, byly založeny vesnice, jejichž gruntovníci odváděli klášteru určité roční platy (ouroky). Přičiněním kláštera byl vystavěn kostel v Kondraci, rotunda v Libouni a v Pravoníně. Klášter se stal postupně největším vlastníkem půdy v okolí a na jeho území se nacházely i osady spojované s těžbou zlata a jiných kovů.

Proboštví stálo v místech dnešního jižního křídla zámku. Archeologickým průzkumem bylo potvrzeno, že se klášter rozkládal v prostoru a východně od současného kostela, v místech podél nynější ulice Jana Žižky. Nedaleko od kostela se dochovala zeď z lomového kamene o celkové délce asi 20 m tvořící dnes taras. Má dobře patrné spáry s otvory po nosnících lešení. Je to jediný viditelný pozůstatek po klášteře, který zde existoval bezmála 300 let. Původní klášterní kostel stál na jižní straně ulice. Podle neobvyklých válcových věžic kostela v Kondraci se předpokládá, že takto vypadalo i západní průčelí louňovického klášterního chrámu. Jižně od tohoto kostela ležela klausura (uzavřená část pro členky řádu) a od ní jižně další výrobní a účelové objekty, doložena je vápenná pec, zlatorudný mlýn a sušárna. Nález mlýna na drcení rudy dokládá středověké dolování zlata v okolí Louňovic. Další objekty ležely na severní straně ulice. Hospodářský dvůr kláštera se nejspíše nacházel přímo v areálu konventu. Klášter zabíral poměrně velkou plochu a byl ohrazen. Když stojíme na konci ulice, můžeme si jeho rozložení a rozsah snadno představit. V roce 1420 byl klášter vypálen a zničen tábority, kteří 23.8.1420 obsadili horu Blaník, tedy dřevěný hrad na Velkém Blaníku. Klášter již nebyl obnoven, ještě v roce 1566 je připomínán jako pustý.

Dnešní kostel Nanebevzetí Panny Marie byl postaven zdejším klášterem jako farní kostel sv. Václava. Je poprvé zmíněn v roce 1355. Byl postaven v gotickém slohu a nacházel se u západní brány areálu kláštera. Archeologickým průzkumem byly pod ním zjištěny starší objekty a hroby. Po vypálení kláštera byl obnoven. Asi v roce 1670 byl pak zcela přestavěn do dnešní barokní podoby, zaklenut a vybaven kryptou. V předsíni kostela je umístěna pamětní deska k poctě Janu Dismasu Zelenkovi.

Za kostlem stojí fara, kterou nechal spolu se školou postavit Adam Lev z Říčan a v roce 1679 ji opatřil katolickým knězem a kantorem. Původní nízká škola z roku 1648, byla přestavěná a zvětšená v roce 1679. V témže roce se v ní narodil Jan Dismas Zelenka. Byla později zbořena a dnes na jejím místě stojí pomník skladatele. Naproti stojí městský úřad v budově školy postavené v roce 1825.Za kostlem stojí fara, kterou nechal spolu se školou postavit Adam Lev z Říčan a v roce 1679 ji opatřil katolickým knězem a kantorem. Původní nízká škola z roku 1648, byla přestavěná a zvětšená v roce 1679. V témže roce se v ní narodil Jan Dismas Zelenka. Byla později zbořena a dnes na jejím místě stojí pomník skladatele. Naproti stojí městský úřad v budově školy postavené v roce 1825.

Ves vznikla z hospodářské klášterní osady. Zvětšila se splynutím s osadou Lhotou ležící v sousedství kláštera za potokem. Městečkem jsou Louňovice doloženy v roce 1502, ale pravděpodobně jím byly před tímto datem díky existenci kláštera. Vzhledem ke složitým politickým a majetkovým poměrům se ale teprve po roce 1566 staly opět střediskem panství. Sídlo na přechodu tvrze a zámku nechal postavit Oldřich Skuhrovský na místě probošství kláštera.Tvrz je doložena v roce 1598, v roce 1652 je již zmiňován zámek. Trojkřídlý renesanční zámek s válcovými nárožními věžemi a se sgrafitovou výzdobou fasády s letopočtem 1610 byl v baroku uzavřen na západní straně chodbou, přiloženou i k severnímu křídlu a otevřenou do nádvoří pilířovými arkádami. Věže byly později sníženy do úrovně střechy. Na bosovaný vstupní portál byl v roce 1675 osazen erb Jana Bedřicha z Valdštějna, tehdejšího arcibiskupa. V roce 1988 byly věže obnoveny a zámek dostal původní podobu. Za zámkem je ohradní zdí vymezena plocha zaniklého nevelkého parku. V zámku sídlí místní muzeum s expozicí Nejstarších dějin Louňovic, kde se můžeme seznámit s výsledky archeologických výzkumů. O kapličce před zámkem se nám zatím nepodařilo najít žádné informace.

Pod zámkem se nachází budova zámeckého pivovaru.  Pivo se zde vařilo do 2. světové války. Začal ho stavět v roce 1836 hrabě Skrabek. Dříve se pivo vařilo ve sklepích původního probošství. Zároveň byl postaven přilehlý domek pojízdného, v nemž dnes sídlí včelařské muzeum. Zajímavou stavbou je velká budova pivovarského sklepení z roku 1870 stojící po pravé straně silnice směrem na Libouň. Zdobná novogotická stavba s kombinací kamene a cihel. V její zdi je označen původně vybraný kámen pro základy Národního divadla. Samotný hospodářský dvůr se nacházel na západ od zámku. Postupně se rozrůstal a konečné velikosti dosáhl v 19. století. Tzv. Krasovský dvůr byl kryt šindelem a po požáru v roce1904 byl vybudován do dnešní podoby. V roce 1921 získal statek jako zbytkový pan Rezek. Po roce 1948 zde hospodařil JZD. V restituci byl vrácen potomkovi původního majitele, hlavní budovy jsou citlivě zrekonstruovány.
Vinopalna pro výrobu lihu z brambor byla v roce 1880 zřízena z původně barokní stavby pod zámeckým parkem. Na její půdě býval zděný tresor (lidově zvaný „domeček") na uchovávání vyrobeného kvasného lihu. Později zde sídlila pošta.

Pozoruhodnou hospodářskou stavbou původní historické zástavby je sýpka z poloviny 18. století. Stojí v zatáčce silnice do Mladé Vožice. Jde o jednoduchou stavbu s polovalbovou střechou ukončenou zděnými štíty a původním barokním krovem. Původně sloužila také jako hláska.

Měšťanský dům v sousedství zámku pochází z přelomu 18. - 19. století. Dispozice je rozdělena na obytnou a hospodářskou část. Průčelí jsou členěna podokapní fabionovou římsou, lisénovými rámci a omítkovými paspartami kolem okenních otvorů. Přes novodobé úpravy z 2. pol. 20. století je  dochována řada stavebních prvků. Empírová výklenková kaple se sochou sv. Prokopa z roku 1767 stojí při cestě směřující do Kondrace. Postranní části tvoří masivní pilíře, v nichž jsou vloženy toskánské sloupy. Barokní socha sv. Prokopa v téměř životní velikosti byla vytesána z červeného pískovce, podstavec je ze světlejšího pískovce. Jedná o kvalitní sochařskou práci.

Jako kulturní památka jsou chráněny zámek, pozůstatek zámecké zahrady, ohradní zeď s bránou, kostel, kaple před zámkem, dále budova bývalého pivovaru čp.76, dům čp.86 (dům závozního pivovaru)), měšťanský dům čp.49 na náměstí, budova sýpky a empírová výklenková kaple se sochou sv. Prokopa. Do 18. století převládala v obci roubená architektura, dnes již bohužel téměř zaniklá. Za farou stojí roubené stavení čp.18 s polovalbovou střechou a otevřenou verandou. Je do detailů přesnou kopií původního stavení a romantickou ukázkou původního venkovského obydlí. Na konci Ladovy ulice se pak zachovaly roubené stodoly. V roce 2007 byl obci vrácen status městečka. Ve znaku je použit erb Skuhrovských, vévodí mu kanec jako symbol síly a odvahy a lípa mezi skalami jako symbol Slovanů. Muzeum včelařství vzniklo v roce 2003 a v roce 2011 bylo ze zámecké chodby přestěhováno do větších prostor domu v sousedství zámku a díky tomu mohlo být rozšířeno o další zajímavé exponáty. Na konci září jsou pořádány v Louňovicích svatováclavské slavnosti, zahajované mší svatou na Velkém Blaníku. Poté se pestrobarevný průvod ve středověkém oblečení přesouvá do Louňovic a svou pouť končí před zámkem. Na zámku je pak připraveno středověké tržiště a v Louňovicích samotných je řada nejrůznějších pouťových atrakcí.

Zadní cestou navazujících na ulici Jana Žižky se vrátíme zpět na červenou turistickou značku a pokračujeme k Malému Blaníku. Na prostranství pod severním vrcholem Malého Blaníku (580 m), dříve nazývaném Holý vrch, se nachází romantická zřícenina poutní kaple sv. Máří Magdaleny. V písemných pramenech je doloženo konání poutí k uctívání této patronky od poloviny 16. století. Adamem z Říčan (1661-1672) zde byla založena kaple, pravděpodobně na tomto místě ale stál starší objekt. Z roku 1672 pochází záznam o tom, že se zde vždy 22. července konaly mše a procesí z Louňovic. V roce 1676 zde žil poustevník Petr Havlovič (Gawlowitz), rodák z Krakova v Polsku, který zemřel v roce 1678. Ve sbírkách Muzea okresu Benešov se dochovala ostatková skříňka z roku 1674 ve formě polopostavy světice (asi sv. Máří Magdalény). Z arcibiskupa Kaunburga nákladem 300 zlatých zde byla v roce 1753 postavena pozdně barokní nová kaple sv. Máří Magdaleny. Stavba byla osmiúhelníková do elipsy, se sakristií na severovýchodě a jeskyní pod sakristií. Kaple byla již roku 1783 z nařízení císaře Josefa II. zrušena, zvon z kaple byl přemístěn do Louňovic. V roce 1812 se kapli propadla střecha. V 19. století obýval zříceninu kaple poustevník Antonín Zeman z Pacova a traduje se, že jeho duch hlídá poklad v kapli. V roce 1887 nařídil arcibiskup František Schonborn postavit na boku zříceniny bývalé zděné kaple malou dřevěnou kapličku se sochou sv. Máří Magdaleny od Eduarda Veselého a znovu se začaly pořádat poutě, vždy v neděli před svátkem sv. Maří Magdaleny. Kaplička se bohužel nedochovala, socha se nachází v kostele v Louňovicích. Poutě se zde konaly až do roku 1960.

Kaple má protáhlý, symetricky osmiboký půdorys, k němuž se na severozápadní straně přimykala obdélná sakristie s oratoří. Pod ní bývala poustevnická jeskyně. Hlavní vstup do kaple vedl od západu. Stavba je dnes dochována v podobě zříceniny, zachována je větší část obvodového zdiva. Zcela zanikly ostění okenních a dveřních otvorů a fasády. Uprostřed zříceniny roste obrovský smrk, kterému se říká „Velký Mnich“. Zachovalé lesy přirozené skladby s převahou buku s četnými skalními výchozy jsou chráněny na Malém Blaníku ve stejnojmenné přírodní rezervaci na ploše 12,71 ha. Rezervace byla vyhlášena v roce 1992 Správou CHKO Blaník. Území je svým charakterem velmi podobné větší rezervaci Velký Blaník. V přirozené bučině se vyskytují chráněné druhy rostlin i živočichů. Z fauny zde můžeme vidět dřepčíka, krutihlava obecného, výra velkého a další. Z flory lze narazit na kapradiny sleziník červený, osladič obecný, nebo na ohroženou plavuň pučivou, či jedovaté vraní oko čtyřlisté. Východně pod vrcholem Malého Blaníka leží zbytky dvojprostorového středověkého sídla ze 14.–15. století. Dnes jsou sotva patrné zbytky základů zdiva spojovaného maltou. Poloha obytného domu tvoří malou terasu. Archeologickým průzkumem nebylo prokázáno opevnění, nálezy svědčí o určité výstavnosti sídla. Šlo snad o středověkou hájovnu či lovecký srub.

Po červené značce pokračujeme k vyhlídce nad Býkovickým rybníkem. Značku po dalších asi 100 metrech opustíme a pokračujeme rovně kolem turistického přístřešku u parkoviště a přírodní zajímavosti tzv. Rytířské louky. Jde o větší palouk s jezírkem. Pokračujeme rovně až k cestě se zelenou turistickou značkou. Po ní se vydáme doleva a vracíme se na „rozcestí Velký Blaník“. Zde odbočíme doprava a po červené značce se vracíme do Kondrace stejnou cestou, kterou jsme přicházeli. Délka celé trasy bez zacházky do Louňovic je dlouhá asi 14 km, s prohlídkou městečka asi 16 km. Trasu je dobré pojmout jako celodenní výlet, výstupy na Blaníky jsou náročnější a určitě není vhodná pro kočárky. Některé úseky cesty jsou hůře schůdné po kůrovcové kalamitě, se kterou se bohužel setkáváme na většině zalesněných úsecích našich výletů.

Mapka výletu:

Použité zdroje:

Čtverák, Vladimír a kol.: Encyklopedie hradišť v Čechách. Praha: Libri, 2003

Vlček, Pavel a kol.: Praha: Libri, Libri, 1997

Hauser, Josef. K historii podblanické obce Kondrac. Obec Kondrac: Tiskárna VAMB, 2004.  

Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku:  Praha: Libri, 1998. 664s

Hanel, Lubomír, Klaudys, Martin: Pod Blaníkem. Vlastivědný časopis. Ročník 22, č.1, 2018.

Procházková, Eva:Načeradec. Dějiny městečka a okolních obcí. Obec Načeradec, 2006 

www.lounovicepodblanikem.cz

www.památkový katalog.cz

Zajímavé odkazy:

www.wikipedia-pojmy

Klášter je instituce nebo budova případně soubor budov. Objekty slouží jako dlouhodobý příbytek pro duchovní a pracovní činnosti mnichů, mnišek (jeptišek) či laiků, kde žijí společně jako společenství. Nejčastěji se takto označuje osazenstvo západních církví. Český výraz klášter je odvozen z  latinského claustrum = uzavřené místo. Ze stejného latinského základu vychází také termín klauzura, kterým bývá označována uzavřená část kláštera, v některých případech nepřístupná laickým osobám. Výra  konvent, kolej či řeholní dům pak označuje spíše samotné osazenstvo kláštera (jezuitská kolej, premonstrátská kanonie, templářská komenda atd.). Křesťanské řádové komunity utvářejí mniši, řeholnice jako u jezuitů a něktrých dalších řádů i laické osoby. Někdy jde o úplně volné laické seskupení. Obyvatelé kláštera v křesťanství nemusí být vždy ze stejného církevního řádu (např. benediktini, františkáni, cisterciáci, karmelitáni, vincentky, voršilky). Kláštery se stávaly přirozenými středisky vzdělanosti, některé měly také vojenský význam, nebo i jiný například umělecký.

Proboštství je církevní instituce nebo budova případně soubor budov, kde sídlil probošt. Tento  církevní hodnostář (mnich) se v klášteře staral o hospodářské záležitosti. Pojem probošt má v církevní terminologii několik významů, podobně i proboštství. Zde byl takto označován klášter, který byl organizačně a právně závislý na „mateřském“ klášteře.

Farní muzeum v Kondraci:

Objekt fary sloužil k výkonu církevní správy a zároveň byl i obydlím správce farnosti a jeho personálu. Vzhledem k tomu, že fara fungovala jako samostatná a ekonomicky soběstačná jednotka, byl součástí farního areálu i hospodářský dvůr, stáje, stodola, chlévy a kurník. Zahrada sloužila pro pěstování ovoce, zeleniny, bylinek a především květin k výzdobě kostela. Interiér je uspořádán do dvojtraktové dispozice. Uprostřed východního traktu leží vstupní síň, ze které je přístupna většina dalších místností v budově. Největší místnotí je bývalý farní sál. Farní sál sloužil k reprezentativním účelům farnosti, jako byly slavnostní shromáždění, pořádání hostin a příjímání významných návštěv. S tímto účelem souviselo i vybavení náročnějším nábytkem, velkým jídelním stolem, příborníkem, skleníkem apod. V jižná části kondracké fary se nachází dvojice menších místností, z nichž jihovýchodní sloužila od začátku 19. století jako kuchyně. Původně byla asi o třetinu menší a byla nejspíše využívána jako pokoj kaplana. Původní umístění kuchyně se nacházeno v dnešní místnosti dílny. Tento klenutý prostor prostupoval celou šíří budovy. U jeho jižní stěny se zachovalo těleso chlebové pece. Druhá místnost v jihozápadním nároží sloužila jako soukromý pokoj faráře. V současné době je vybaven nábytkem z přelomu 19. a 20.století.

Ze vstupní síně je dále přístupná místnost, kde se nachází farní kancelář, která fungovala jako úřad a archiv. Základem chodu farní kanceláře bylo vedení matrik – křestní, oddací a úmrtní. Často připravovala pro státní správu seznamy či statistiky např. nově narozených, zemřelých, nemanželských dětí, branců nebo očkovanců. Součástí práce bylo i vedení archivu, kde se shromažďovaly kromě důležitých úředních spisů také odborné knihy nezbytné k úřadování (právní předpisy, kodexy, občanské zákoníky...). V místech, kde jsou v současnosti zřízeny toalety, byl původně nečleněný prostor spižní komory. Ten byl později rozdělen a sloužil také jako čeledník. Půda farní budovy byla pravděpodobně užívána jako sýpka a moučnice, avšak mohla sloužit i jako místo ke spaní pro čeleď.

Města a městečka, www.lounovicepodblanikem.cz

Blaník je opředen mnoha pověstmi, které mají původ zřejmě již v keltských dobách. Podle legendy, která má původ ve druhé polovině 15. století, odpočívá uvnitř hory Blaník vojsko. Jeho velitelem je sám patron země České svatý Václav.  Až bude naše vlast v největší tísni, zazelená se suchý dub na Blaníku a pramen pod ním vydá tolik vody, že voda poteče až po stráni dolů. Pak se otevře hora, rytíři uvnitř se probudí z hlubokého spánku, vyrazí proti nepřátelům, porazí je a v Čechách nastane opět klid a mír. Alois Jirásek ztvárnil blanickou legendu ve svých Starých pověstech českých. Hora svou symboličností poskytla námět též řadě hudebníků (Bedřich Smetana, Zdeněk Fibich) a malířům krajinářům ve druhé polovině 19. století (Julius Mařák či Mikoláš Aleš).

Do roku 1420 bylo panství majetkem kláštera, od toho roku v držení Táborské obce, městu Tábor potvrzeno v roce 1436 králem Zikmundem Lucemburský. V roce 1547 byl majetek konfiskován a připadl Janu z Pernštejna. V letech 1548-1652 panství vlastnili Skuhrovští ze Skuhrova, do 1661 jejich potomci. Od roku 1661 Karel Adam Lev z Říčan, v letech 1672 do 1924 pražské arcibiskupství, kterému majetek Lev z Říčan odkázal. Po první pozemkové reformě získala zámek v roce 1925 Tělovýchovná jednota Sokol. Budova byla využita na byty, kino a tělocvičnu. V letech 1941-1961 byla v zámku umístěna měšťanská škola, místnosti upraveny na třídy a arkády osazeny okny. Protože TJ Sokol neměl prostředky na údržbu, předala zámek k 1.1.1974 státu. V letech 1974- 1988 byla provedena celková oprava, obnoveny nárožní věže, střecha a omítky, současně i vnitří úpravy. Na jižní fasádě nádvorního křídla byla objevena renesanční sgrafita, pravděpodobně zachycení starozákonního námětu Noemovy archy. Malby byly opětně zabíleny vzhledem k nedostatku prostředků na jejich restaurování. Zámek začal sloužit jako kulturní středisko - kino, divadelní sál, sál J. D.Zelenky, později informační středisko a muzeum, obřadní síň, kanceláře atd. Od roku 1992 zámek opět vlastní TJ Sokol Louňovice pod Blaníkem.

U vchodu kostela stojí bezejmenný náhrobek s nápisem: "Léta 1652 dne 31. srpna umřel jest člověk hříšný. Prostě za něho Pána Boha!" Odpočíval pod ním Oldřich Sezima Skuhrovský, a to před dveřmi kostela, aby se po jeho náhrobku šlapalo. Velmi cenná socha sv. Jna Nepomuckého se nachází u mostu přes Blanici asi 1 km za za Louňovicemi při silnici na Kondrac. Materiálem podstavce je zřejmě žula. Na stěnách dříku jsou ryté rámce s vykrojenými rohy. Socha je z červeného pískovce v mírně nadživotní velikosti v tradičním postoji, pochází zřejmě z roku 1769. Jedná se o kvalitní sochařskou práci, která představuje významný prvek v krajině.

Louňovice jsou rodištěm významného skladatele barokní hudby Jana Dismase Zelenky. Narodil se 16.10.1679 ve staré dřevěné škole manželům Marii a Jiřímu Zelenkovým jako nejstarší z osmi dětí. Byl pokřtěn 16. 10. 1679 v místním kostele Janem Ignácem Komenským, synovcem Jana Ámose Komenského. Základy hudebního vzdělání získal od svého otce, varhaníka a kantora. Ten synovi umožnil odejít do Prahy a studovat na jezuitském gymnáziu, pro které už také skládal. Působil jako kontrabasista v Praze, roku 1710 odešel do Drážďan, kam byl přijat jako kontrabasista královské kapely, která patřila polskému králi a saskému kurfiřtovi. U drážďanského dvora byl oblíbený. Doprovázel korunního prince na cestě do Itálie, ale výpravu opustil v Rakousku, kde na náklady krále studoval polyfonii a kontrapunkt. V Itálii se seznámil s italskou technikou skladby. V roce 1720 se vrátil do Drážďan, kde prožil zbytek svého života. Po smrti dvorního kapelníka přebral Zelenka řízení kapely, ale nedočkal se oficiálního jmenování. O šest let později byl v této funkci vystřídán. Zelenka byl jmenován chrámovým skladatelem, není však zřejmé, jestli to bylo ocenění. Zbytek svého života prožil v ústraní a osamocen. Zemřel 23.12. 1745 v Drážďanech, kde byl na Štědrý den pochován. Na tvorbu louňovického rodáka upozornil František Palacký. Bedřich Smetana studoval jeho dílo v Drážďanech, kde zůstaly uloženy originály Zelenkových skladeb. Ty bohužel z části shořely při náletu na město za 2. světové války. Jan Dismas Zelenka je více známý v cizině než v České republice. Jeho kladby se hrají po celém světě, jsou velmi ceněné. Jeho osobnost připomíná pomníček u kostela, v místě, kde stávala škola, ve které se Zelenka narodil. V předsíni louňovického kostela, ve kterém byl skladatel pokřtěn a kde je v kryptě pochován jeho otec kantor a varhník Jiří Zelenka Bavorovský, byla zasazena pamětní deska.