V Toulkách se vypravíme do Jílového u Prahy, projdeme se městem a jeho nejbližším okolím. Seznámíme se s historií místa a jeho zajímavými památkami spojenými hlavně s těžbou zlata.
Ves Jílové vznikla sloučením menších hornických osad nejspíše na přelomu 12. a 13. století v souvislosti se založením hlubinných zlatých dolů. Zdejší zlato ovšem objevili již Keltové v 2. a 1. stolení př.n.l. a využívali ho k ražbě mincí statérů (tzv. duhovek). Také Slované již od 6. století získávali zlato rýžováním, později i povrchovou těžbou. Jílové se počátkem 13. století stalo správním a hospodářským centrem. Zdejší hlubinné doly vznikaly na počátku 13. století, jsou doloženy v roce 1235. Byly hloubeny v tzv. jílovském pásmu, které je tvořeno pruhem částečně přeměněných vyvřelých hornin. V nich se vyskytují zlatonosné žíly a žilníky (soustavy hustých a nepravidelných, většinou drobných rudních žil a žilek) křemene, které se táhnou v délce 6 km od řeky Sázavy až k Radlíku a v šířce 4 km od Bohulib k hájovně Turyň. Ve 14. století se pracovalo v 11 dolech. První zmínka o Jílovém pochází z roku 1310. Z roku 1331 pak první písemný doklad o Jílovém, tehdy již horním městečku. Město bylo od svého založení německé, Češi byli v menšině. Němci drželi správu až do husitských válek. Král Jan Lucemburský dal ze zdejšího zlata od roku 1325 razit zlatý dukát (tzv. florén, napodoboval zlaté florentské mince). Největší rozkvět těžby nastal za Karla IV., který městečko povýšil na královské zlatohorní město. Ražba zlatých dukátů pokračovala. Předpokládá se, že v Jílovém byla zřízena mincovna, není však doložena. Sídlil zde královský urburéř – úředník vybírající panovníkův podíl zlata při těžbě. Z té doby je také doloženo pečetidlo se znamením korunovaného českého lva, užívané později jako městský znak (za Vladislava Jagellonského doplněný W nad korunkou). Za vlády Jana Lucemburského a Karla IV. přesahovala hloubka dolů 200 m. Doly produkovaly nejvíce zlata v českém království. Odhaduje se, že v letech největšího rozkvětu 1280-1380 bylo vytěženo celkem 6,6 t zlata. V roce 1378 byly doly zaplaveny povodní a do konce 14. století jich část zůstala zatopena. V roce 1421 město dobyli a vypálili husité, doly byly záměrně zaplaveny nebo zavaleny. Město se z této pohromy dlouho vzpamatovávalo. Dolování později pokračovalo, ale v podstatně menší míře. Obnovené doly pak zničil v roce 1567 požár. Zajímavostí je, že do té doby byl ve městě špitál, po požáru již nebyl obnoven a lidé se léčili u místního lazebníka, který měl pronajatou městskou lázeň. Těžba byla ve větším rozsahu obnovena až roku 1689. V 1. polovině 18. století se zde razily mince, v 1. polovině 19. století došlo k pokusům o rozšíření a zdokonalení těžby. Těžba však nebyla úspěšná a prakticky ukončena byla v roce 1864-68. Pokračovaly spíše udržovací práce a občasné zjišťovaci pokusy. V omezené míře těžba pokračovala i v 50. a 60. letech 20. století, ale se stala neekonomickou. Poslední doly Pepř, Bohuliby a Rotlev byly uzavřeny v letech 1969-1971. Dodnes jsou v širokém okolí Jílového patrny stopy po rýžování v podobě hromad vyrýžované zeminy neboli sejpů, dále jsou zřetelné jámy povrchových dobývek a propadliny poddolovaných míst neboli pinky. Dochovalo se asi 25 důlních štol někdejších zlatých dolů. Nejznámější jsou tři zlatorudné štoly, zčásti zpřístupněné. Historické jádro města a zejména náměstí, bylo ušetřeno během 20. století nevhodných zásahů a zachycuje stavební slohy do období secese. V roce 1992 bylo město prohlášeno městskou památkovou zónou.
Vyjdeme z vlakového nádraží v Jílovém u Prahy po zelené turistické značce. Hned pod nádražím se můžeme potěšit půvabnou výklenkovou kaplí. Kdysi stála u hlavní cesty do Kamenného Přívozu, která tudy procházela. Její původ není jasný, předpokládá se, že mohla být postavena v 18. století podobně jako další v okolí. Je doložena na mapě z let 1836-52. Byla opravena v letech 1920 a 1972, naposledy pak Okrašlovacím spolkem v Jílovém u Prahy roce 2008. Pokračujeme po zelené, projdeme místní částí Borek až k vyhlídce Boží skála (410 m n.m.). Kámen u ní je vysoký přibližně 1,8 m a má tvar obráceného písmene U. Otvírá se nám pěkný výhled do okolí. Cesta nás dovede do Jílového. Přijdeme na náměstí, kterému vévodí rozsáhlá budova radnice. Dvoupatrová stavba s mohutnou věží v průčelí, byla zřízena v roce 1708 z bývalé věžové tvrze. Ta patrně vznikla na místě rychty ze 14. století. Dnešní podobu radnice získala po přestavbách v polovině 19. století. Na fasádě v patře je vymalován sv. Florián jako patron proti požárům. Původní pozdně gotická radnice stála na místě domů čp. 20 a 21, renesančně byla upravena v roce 1567. Po požáru v roce 1636 však již nebyla obnovena a město až do roku 1708 radnici nemělo. Půjdeme směrem ke kostelu a přijdeme k domu zvanému Mince, dnešnímu muzeu. Byl postaven v roce 1356 pro potřeby mincovny. Ovšem mincovna není v té době doložena, ražba mincí probíhala nejspíše v Praze (v Jílovém je potvrzena v polovině 18. století). Do roku 1420 byl dům sídlem královského horního úřadu, v roce 1706 byl barokně upraven, v roce 1876 byl zakoupen městem a užíván jako škola. V letech 1975-84 byl opravován, poté v něm bylo umístěno jílovské muzeum. Dnes je sídlem regionálního muzea a infocentra. V muzeu si můžeme projít expozice o těžbě a zpracování zlata, o historii benediktinského kláštera na Ostrově u Davle a trampingu v Posázaví. Pořádá výstavy a nejenom děti si mohou vyzkoušet rýžování zlata. Muzeum spravuje i tři prohlídkové historické štoly. Štoly Svatý Josef a Svatý Antonín Paduánský v údolí Kocour jsou přístupné s průvodci Regionálního muzea. Třetí zpřístupněnou štolou je štola Halíře, která je rovněž v jeho správě. Nachází se pod stejnojmenným vrchem severovýchodně od železniční stanice Jílové u Prahy. Zakladatele místního muzea a významného vlastivědného pracovníka a Leopold Čiháka (1832-1915) připomíná pamětní deska na domě čp.27. Napsal také knihu Paměti královského horního města Jílového a jeho zlatých dolů.
Kostel sv. Vojtěcha je cenná, v jádru pozdně románská jednolodní stavba ze 30.let 13. století. Do roku 1623 byl zasvěcen sv. Mikuláši, změnu způsobil příklon většiny obyvatel ke katolické víře v době za třicetileté války. Původně měl pravoúhlý presbytář s chórovou věží. Ve 14. století byl postaven polygonální presbytář, sklenutý křížovou žebrovou klenbou na přípory. Nad klenbou vzniklo patro, zřejmě s obrannou funkcí. Kaple sv. Anny a sakristie jsou sklenuty valeně, pod věží křížově. V roce 1699 byla vystavěna kruchta. Kolem roku 1766 byl kostel barokně upraven a následně několikrát rekonstruován. Výjimečný je hlavní oltář z roku 1485 (někde uváděno 1510). Jedná se o skládací gotickou archu s cennými malbami apoštolů, světců a Krista. Údajně pochází z kostela sv. Václava v Praze na Zderaze. Jeho část je uložena v Národní galerii v Praze. Zajímavostí kostela je, že věž stojí mezi kněžištěm a lodí. Údajně díky této architektonické zajímavosti a krásnému gotickému oltáři zde v roce 1983 natáčel režisér Miloš Forman několik scén pro film Amadeus. Kamenná socha sv. Jana Nepomuckého u kostela pochází z první poloviny 19. století. Při kostele stála fara zmíněná poprvé v roce 1352. Původní byla zbořena v roce 1691, nová zřízena v roce 1725. Na pozemku farské zahrady byla v roce 1848 vystavěna budova školy, v současné době Obecního domu, ve kterém sídlí městský úřad. Klášter ve městě ve středověku zřízen nebyl. Vznikl až v 17. století. Po vydání Rudolfova majestátu v roce 1609 si katoličtí měšťané, kteří byli oproti kališníkům a luteránům v menšině, vymohli vybudování mariánské kaple. A kolem roku 1620 zde pak byla vystavěna malá rezidence řádu Minoritů s kostelíkem Panny Marie Loretánské, dostavěná asi v roce 1623, kdy byla vydána zakládací listina komunity. Byli sem uvedeni minorité od sv. Jakuba v Praze, sloužili i jako faráři v kostele sv. Mikuláše. Při kostelíku Panny Marie Loretánské byla před rokem 1727 postavena loretánská kaple, vznikl poutní areál. V roce 1782 vydal císař Josef II. tzv. sekularizační dekret, kterým zrušil některé církevní řeholní řády. Týkal se těch, které neposkytovaly vzdělávání, zdravotnické služby nebo nevykazovaly vědeckou činnost. Konvent minoritů z tohoto důvodu zrušen v roce 1785 (někde uváděno 1789). Minoritská budova byla přestavěna na obytné domy čp. 18-22, dochovala se jen část průčelní zdi. Zcela zanikl poutní areál včetně kostelíka a loretánské kaple. Klášter se nacházel mezi ulicemi Čs. armády a Pod Mincovnou. Domu čp. 20 se dříve říkalo „starý klášter“. Náměstí bohužel protíná hlavní silnice a také mnoho parkujících vozidel poněkud kazí příjemný dojem ze starobylého centra města. Nedaleko pod náměstím stával obecní pivovar zřízený v roce 1617. V roce 1886 byl prodán do soukromých rukou. V současné době je vkusně zrekonstruovaný areál využitý k bydlení. Lze ho jednoduše najít mezi ulicemi U Pivovaru a Za Pivovarem. Zajímavostí jsou památkově chráněné domy. Areál dvojdomu čp.74 a 75 SZ od náměstí v drobné domkářské zástavbě, představuje příklad tradiční usedlosti s jádrem ze 2. pol. 19. století (s výraznějšími úpravami po polovině 20. století). Dům čp. 35 je dokladem historické zástavby města z doby kolem poloviny 19. století. Zděný omítnutý přízemní řadový dům S od náměstí při Pražské ulici.
V severní části města se nachází areál bývalé vojenské záložní nemocnice z let 1964–1968. Byla vybavena veškerým potřebným lékařským vybavením připraveným pro krizový scénář v případě nutnosti. Měla několik chirurgických sálů pro případ války a následné péče o raněné. Ale nikdy využita nebyla. Objekty byly připraveny jen pro krizový scénář, sloužit měly v případě války, epidemie či jaderné katastrofy. V případě nutnosti musely být připraveny pro pacienty během několika dnů. Veřejnosti byla nemocnice přísně tajena. V roce 2006 ji Ministerstvo zdravotnictví převedlo do správy pražské Nemocnice Na Homolce. O dva roky později se zde mělo vybudovat muzeum zdravotnické techniky a až do roku 2010 zde byly uskladněny historické sanitní vozy. V roce 2013 byl objekt nabízen za minimální cenu 16 mil Kč, v roce 2017 byl prodán za 8 mil. Kč. Nyní je údajně připravena architektonická studie, počítající s částečnou demolicí a poté s výstavbou rodinných domů, zároveň ale i rekonstrukcí některých staveb. Vydáme se průchodem v budově radnice ulicí Šenflukova a poté ulicí Husova k další zajímavé stavbě, kostelu Církve československé husitské. Samostatná náboženská obec byla v Jílovém ustavena v r. 1923. V roce 1931 získala pozemek na stavbu sboru, vlastní stavba začala o čtyři roky později podle plánu tehdy 24letého Antonína Budila z Krhanic ve funkcionalistickém stylu. V červnu 1936 byl kostel posvěcen. Interiér kostela je velice jednoduchý, z věže kostela je krásný pohled na město a okolí. Stejnou ulicí lze dojít k další zajímavé památce - kapli sv. Václava nad pramenem. Bohužel část cesty ke kapli vede po nepřehledné silnici. Proto je lépe sejít do s Šenflukovou ulicí souběžné ulice Karlovy, pak pokračovat ulicí Novodvorskou a Chvojínskou ke hřbitovu. Před vstupní branou, stojí novorománsky upravená márnice. Vstupujeme do staré části hřbitova se hřbitovním kostelem Božího těla z roku 1392. Založili ho horníci a původně nebyl hřbitovním kostelíkem, ale stál uprostřed hornické osady. Původně gotická jednolodní stavba, ze které je zachován původní gotický portál, byla v 80. letech 17. století zcela barokně upravena. Raně barokní štítové průčelí zdůrazňuje mohutná nika nad hlavním portálem. Na starém hřbitově se nacházejí zajímavé náhrobky, nejstarším dochovaným je náhrobek Idy Václavíčkové z roku 1847 stojící při jihovýchodním nároží presbytáře.
Hřbitovem pak projdeme do části města zvané Lázně. Lépe asi po silnici, v mapách značená cesta je zarostlá. Za budovou restaurace stojí poněkud zastrčená pěkně opravená barokní kaple sv. Václava nad pramenem. Již kolem roku 1710 zde stála dřevěná kaplička sv. Václava jako poděkování místního měšťana za uzdravení. Rozšířily zprávy, že voda má léčivé účinky. V roce 1738 byla zahájena stavba zděné kaple, ale pouze spodní část. Nad pramenem stála pískovcová socha sv. Václava. Stavba horní části kaple byla zahájena v roce 1762, vysvěcena v roce 1764. Má obdélný půdorys se zaoblenými rohy a věžičku. V ní visel až do roku 1917 zvon, kdy byl zrekvírován. Do kaple vede kamenné schodiště, vstup tvoří pískovcový portál s lištou, ušima, kapkami a vrcholový klenák. Nad vstupem je umístěn kruhový otvor s ozdobným křížem. Vnitřní prostor je plochostropý. Vchod k prameni pod kaplí má také pískovcovým portál, velký prostor je zaklenut valeně. Současně s stavbou kaple byly městem založena Lázeň svatováclavská. Byl postaven lázeňský domek se čtyřmi místnostmi s vanami a kamny na ohřev vody. Sousední hostinec vznikl v témže období, je doložen v roce 1768. Voda pomáhala údajně při bolestech jaterních, ledvinových i končetin, při zimnici, dně, a očních chorobách. Přestože jsou záznamy o uzdraveních, nedošlo k lékařskému ověření účinků. Město lázně prodalo, majitelé se střídali a zájem o jejich provozování ustal, zanikly v 2. polovině 19. století. A nejlépe přes hřbitov se pak vrátíme k zelené značce naučné stezky Jílovské zlaté doly. Vydáme se ulicí Chvojínskou, z ní odbočíme doprava ulicí K Rotlevu, která nás dovede až do ulice K Pepři. Tou pak pokračujeme po zelené značce NS. Po chvíli dojdeme k rozhledně Pepř na stejnojmenném kopci (449 m n.m). Na návrší vidíme výrazné pozůstatky po těžbě zlata, jámy a haldy jsou z 50. a 60. let minulého století. Telekomunikační věž vysoká 30 m je veřejnosti přístupná od října 2007. Po točitém schodišti lze vystoupat na vyhlídkovou plošinu ve výšce 18 metrů nad zemí. Odtud se naskytne pohled nejen na zvlněnou krajinu Povltaví, ale také Velký Blaník, vrcholky Brd i hlavní město Prahu, za dobré viditelnosti i Říp a Ještěd.
Na dalším rozcestníku můžeme odbočit k výklenkové barokní kapli sv. Anny. Tato zajímavá drobná kaplička byla zhotovena ze žuly pravděpodobně na přelomu 17. a 18. století. Je osazena na široké kvádrové základně. Kaplička má sokl obdélného tvaru o dvou stupních. Soklová partie je završena mohutnou profilovanou římsou. Obdélný výklenek má po stranách pilastry s hlavicemi a patkami. Nad korunní římsou pak kapličku završuje bohatý volutový štítek s kruhovým otvorem a reliéfním dekorem ve vrcholu. Vrátíme se k trase NS a pokračujeme po ní. Asi 100 m jihovýchodně se nalézal důl Petr (zpustošen husity v roce 1421). Prostor dolu a okolí byl po staletí rekultivován, dnes je pokryt loukami. Pepř byl hlavním těžebním dolem revíru v poslední etapě těžby v letech 1958 – 1968. V hloubce 150 m byl spojen s bohulibskou jámou. Zde se vytěžená ruda vytahovala do úpravny, která v uvedeném období vyprodukovala 1133 kg zlata. Po uzavření dolů v roce 1968 se budova úpravny spolu s nově postavenými halami stala součástí závodu HAKI, který vyrábí lešení. Míjíme mohutné stavby závodu a sejdeme k rozcestí a vyhlídce „U dvou křížů“. Železné kříže na žulových podstavcích stojí kousek pod rozcestím po obou stranách cesty. O jejich obnovu se zasloužil místní okrašlovací spolek. Jeho zásluhou je i další zajímavost, nedávno vysazená alej se původními odrůdami jabloní a hrušní.
Pokračujeme k nádraží po žluté značce a po chvíli přijdeme k vegetací zarostlé usedlosti. Po pěšinách lze původně zámeckým parkem dojít až ke zřícené budově Včelního hrádku. Tento zámek byl postaven na ostrohu nad soutokem Chotouňského potoka se Sázavou. Ve středověku zde stával dvůr s tvrzí zvanou Hrádek střežící zlaté doly. V roce 1402 je zmíněn i pod jménem Nussberk. Tvrz zanikla za husitských válek, dále se uvádí jen dvůr Hrádek. V roce 1789 byl krajským hejtmanem Karlem Josefem z Bienenberku (v překladu „včelího hradu“) postaven vedle zřícenin tvrze barokní zámeček. Byla to jednoduchá dvoukřídlá stavba s věžičkou a kaplí sv. Prokopa v tříbokém arkýři. Hejtman zde údajně shromáždil velké množství starožitností, zejména památky na sv. Prokopa ze zrušeného kláštera v Sázavě. Po jeho smrti však statek často měnil majitele, v roce 1947 se stal majetkem města Jílové a vše dokonala „správa“ JZD Rozvoj Posázaví. Ještě v sedmdesátých letech byl užíván k bydlení, chátral, vybavení bylo rozkradeno. Opuštěné budovy se v roce 1990 zřítily. Z budov zbyly jen ruiny. Velké části zdí, výběžek balkónu směrem do původní parčíku a dosud jsou zachovány části kleneb podloubí ve vnitřním dvoře. Z dalších původních staveb se pak zachovala pouze hospodářská část, dnes přestavěná k bydlení. Působí ale opuštěně. Smutnými svědky konce této kdysi výstavné památky je jen několik starých stromů z kdysi udržovaného zámeckého parku. Po chvíli pak sejdeme k nádraží v Jílovém, kde dnešní procházku zakončíme. Trasa měří necelých 10 km a vede po dobře značených a udržovaných cestách
Mapka výletu:
Zajímavé odkazy:
Regionální muzeum-informační materiály
Edward Kelley (1555-1597) vlastním jménem Edward Talbot se narodil ve Worcesteru v Anglii. Krátce zde působil jako lékárník a notář, poté studoval na univerzitě v Oxfordu, studia však nedokončil, užíval falešné univerzitní tituly. Kvůli padělání úředních listin musel uprchnout, údajně byl za to potrestán uříznutím uší. Díky zájmu o alchymii se seznámil s jedním z nejvzdělanějších mužů doby – lékařem, astrologem, alchymistou mágem a mystikem Johnem Dee. Oba pak působili v Praze a poté i v Třeboni na dvoře Viléma z Rožmberka. Císař Rudolf II. ho přizval do Prahy a jmenoval ho císařským radou, dvorním alchymistou a povýšil do rytířského stavu. To Kelleyho opravňovalo k vlastnictví půdy, kterou se mu podařilo získat v okolí Jílového, které v té době vlastnili Rožmberkové. Dostal je od Viléma z Rožmberka darem. V samotném Jílovém zakoupil 12 domů, mj. i dům Mince. Jako občan města měl díky tomu privilegia, mezi něž patřilo i kutat zlato. Měl příslib od císaře, že zlato vyrobené transmutací mu vyváží trojnásobkem zlata „obyčejného“. Kelley proto vymýšlel různé způsoby k oklamání císaře. V roce 1590 získal dvůr Hrádek (později zvaný Včelní hrádek) a řadu dalších majetků. Oženil se s vdovou Johannou Westonovou a za věno si v Praze koupil dva domy. Jedním z nich byl i Faustův dům na Karlově náměstí, ve kterém se nacházela alchymistická laboratoř. Již v roce 1591 však v zakázaném souboji zabil dvorního úředníka a ztratil náklonnost císaře. Byl uvězněn na hradě Křivoklát. Při pokusu o útěk si po pádu zlomil nohu, která mu musela být později odstraněna. Dostal sice císařskou milost, ale ztrátou postavení přišel o zdroj obživy a pro dluhy byl uvězněn na hradě Hněvín v Mostě. Zde dokončil v roce 1597 dílo Pojednání o kameni mudrců. Při dalším pokusu o útěk si zlomil druhou nohu, císař nařídil jeho převoz do Prahy, ale Kelley se s vědomím, že trestu neunikne otrávil.
www.jilove.cz – z historie města a okolí
Řada archeologických nálezů, které jsou částečně uloženy v Regionálním muzeu v Jílovém, svědčí o osídlení Jílovska už v době prehistorické. Nejstarší předměty jsou staré 250 000 let a byly nalezeny podél soutoku Sázavy s Vltavou, západně od Petrova. Jílové vzniklo sloučením hornických osad, jejichž počátky jsou spojovány se získáváním zlata. Otázka přesného data založení zůstane nezodpovězena, neboť listina, která by nám doložila přesné datum vzniku Jílového se nedochovala. na základě nepřímých pramenů víme, že městečko ve 13. století již existovalo. V této době se osídlení soustředilo na jihovýchodní část náměstí a na stráň pod ním. Dle vysvětlení Leopolda Čiháka, nejstaršího známého historika Jílového, je jméno osady odvozeno od vlastnosti půdy, tedy od jílu. Za první nespornou datovanou zprávu o Jílovém je považována listina Oldřicha Zajíce z Valdeka. Je ze 13. září 1331. Nalezla se ale ještě starší zpráva v nejstarší knize Starého Města pražského pocházející z roku 1310, která nepřímo potvrzuje existenci Jílového. Byly v ní mimo jiné také poznamenány všechny osoby, které se staly staroměstskými občany, a uvádí se, že Konrád Stadler z Jílového přijal městské právo staroměstské. Z dějin Jílového zůstane ve 14. století asi mnohé utajeno, neboť písemné materiály zničily časté požáry ve městě. Nelze však pochybovat o tom, že doba vlády Karla IV. byla pro město velice štědrá. Byl to právě Karel IV., který vydal privilegium, jímž potvrdil Jílové kolem roku 1350 jako královské město a obdaroval ho řadou městských práv a výsad. Zlato přilákalo do Jílového i známého alchymistu Edwarda Kelleyho, který se vetřel do přízně císaře Rudolfa II. v roce 1590 získal několik statků v okolí Jílového a v Jílovém skoupil řadu budov, mezi nimi i dům Mince. Konec slávy pro jílovské dolování znamenají až husitské války. Některé doly byly zatopeny. K mírnému oživení těžby došlo až za vlády Vladislava Jagellonského. Tento panovník potvrdil opět městu jeho privilegia a vylepšil městský znak tak, že na štít bylo postaveno počáteční písmeno jeho jména “W“ a ozdobeno ještě královskou korunou. Dokladem této události je stříbrné městské pečetidlo. Dodnes je tento erb používán jako městský znak.
Další úpadek města přinesla třicetiletá válka. Do této doby mělo město 120 domů. Během třicetileté války jich byla polovina zničena ohněm nebo zpustošena. Proto řada staveb byla založena až v 18. a 19. století. Mezi budovy, které dnes existují a pocházejí z období předhusitského, můžeme počítat kostel sv. Vojtěcha z první poloviny 13. století, radnici ze 14. století a poslední stavbou z téhož století je dům Mince, dnes sídlo regionálního muzea. Do bitvy na Bílé hoře většina jílovských vyznávala nekatolické náboženství. Po bitvě dochází k náhlému zvratu, který silně ovlivnilo i založení jílovského minoritského kláštera v roce 1623. Klášter se rozhodně velkou měrou podílel na rekatolizaci města, která byla dokončena v 18. století. Tehdy se téměř všichni obyvatelé Jílového i okolí hlásili ke katolické víře. K řadě pozitivních změn ve městě dochází v 19. století. Pro těžbu zlata toto století není zrovna příznivé, avšak posílena byla pozice města, když v roce 1849 byl zřízen jílovský okres ze 48 katastrálních obcí. Politický okres jílovský byl zrušen až v červnu 1942V prosinci 1891 nabídl Leopold Čihák městu zdarma svoji soukromou sbírku trojrozměrných předmětů a starých listin pod podmínkou, že obecní zastupitelstvo dá souhlas k založení městského muzea. Nabídka byla přijata a Čihákova sbírka se stala základem muzea. O 4 roky později se již jílovské muzeum aktivně účastnilo Národopisné výstavy českoslovanské v Praze. Obeslalo ji 425 předměty. Závěr 19. století byl pro Jílovsko velkolepý. Začalo se s budováním železničního spojení Čerčany - Modřany. Od 18. ledna 1897 se již jezdilo z Čerčan do Krhanic. V červenci byla otevřena jílovská stanice. 1. května 1900 bylo dokončeno spojení s Prahou. V Jílovém u Prahy stála radnice už v době pozdně gotické na místě domů č.p. 20 a 21. Po požáru pozdější renesanční radnice v roce 1636 byli měšťané dlouho bez budovy městské samosprávy. Věžovou tvrz na náměstí, patrně rychtu založenou pražskými Velfovici ve 14. století, koupil v roce 1686 s ostatními budovami bývalého Beníkovského panství baron z Engelflussu, který však odmítl podepsat městu prohlášení, že se bude řídit městským právem a v případě prodeje budovy vyžadovat totéž od nového kupce. Po dlouhém sporu vykoupil celý majetek, tehdejší primátor města Ignác Ferdinand Schönpflug a věž daroval obci na radnici. Ta však byla v té době zříceninou bez střechy, proto došlo k její úpravě a na prvním sezení v nové radnici v roce 1708 bylo rozhodnuto dostavět horní patro jako radní síň. Toto usnesení se znovu opakovalo v roce 1712 a v roce 1724 stála již radnice v novější podobě. Z té doby pochází její průčelí. Po snížení terénu náměstí se původní sklep stal dnešním přízemím. Nároží budovy zdobí omítková rustika, okna všech pater jsou zarámována v šambránách a ve druhém a třetím patře vrcholí suprafenestrami, v posledním podlaží klenáky v nadpraží. Věž ukončuje mansardová střecha s věžičkou vrcholu. V roce 1854 přistavěla obec k věži vedlejší budovu a v roce 1855 vězení.
Naučná stezka „Jílovské zlaté doly“ byla zřízena jako doplněk stálé expozice v roce 1988 a je stále doplňována a vylepšována. Je vedena většinou po polních cestách a je přístupná po celý rok. Obnovená naučná stezka Jílovské zlaté doly má dvě trasy: okružní trasa cca 4 km (asi 2 hod.) s 8 zastaveními vás zavede na místa historických dolů v nejbližším okolí Jílového: sv. Anna a důl Petr, odkaliště a doly kocourského pásma, Horní Studené s dolem Pepř a úpravnou, vrch Pepř s rozhlednou, šlojířské pásmo s dolem Rotlev, Jílové náměstí; ednosměrná trasa cca 5 km (asi 3 hod.) navazuje na okružní trasu v Horním Studeném a na 8 zastaveních seznamuje s geologií jílovského revíru, pozůstatky dolování na klobáském a kocourském pásmu vč. prohlídky historických štol sv. Josefa a sv. Antonína Paduánského, Žampach s železničním viaduktem přes kocourskou rokli, náhon kaňonovitým údolím Sázavy s geologickým profilem styku hornin jílovského pásma s granitoidy středočeského plutonu a Kamenný Přívoz. Na jednotlivých stanovištích jsou panely s podrobnými informacemi.
Další zajímavosti v okolí:
Na Žampachu končil vodní náhon od Kamenného Přívozu dlouhý 1400 m byl postaven v letech 1836-1841. Měl sloužit pro pohon vodotěžného stroje k odvodnění dolů. Budova kolovny dodnes stojí. Od objektu továrny je náhon zasypán. Zajímavá je i „Vila Žampach“, bývalé sídlo někdejšího majitele zlatých dolů, Josefa Wanga. Na skalní stěně v Žampachu je patrný kontakt středočeského plutonu s horninami jílovského pásma. Proti proudu řeky jsou vyvřeliny středočeského plutonu, za potokem pak přeměněné horniny tzv. jílovského pásma, které jsou zlatonosné (lidově styk „žuly s břidlicí“). V těchto místech býval přívoz známý z románů J. Morávka. Odkrytá skála je stěnou bývalého lomu, odkud se bral kámen na stavbu Kocourského viaduktu. Na skále se vyskytují zajímavé rostliny, například tařice skalní. V Kocourském údolí se nachází další technický unikát – železniční most. Ten se klene přes rokli Kocour ve výšce 41,5 m a jde tak o nejvyšší kamenný most ve střední Evropě. Vybudován byl v letech 1897 - 1900.
Štola sv. Josefa je významným a dobře dochovaným dokladem středověké těžby zlata v nejvýznamnějším zlatonosném revíru jílovském. S výjimkou vstupní části, novodobě proražené závalem, je zachována v původní podobě. K součástem patří i zbytky dřevěné výstroje neznámého stáří. Nachází se na území tzv. Kocourského žilného pásma, které je druhou nejvýznamnější oblastí jílovského zlatonosného revíru (po tzv. Šlojířském pásmu). Její vstup je situován na konci osady Dolní Studené na dně rokle Kocour, v blízkosti kamenného železničního mostu u Žampachu. Kocourské pásmo začíná na jižním břehu Sázavy, pokračuje roklí Kocour a směřuje na JZ okraj města Jílového. Středověké dobývky zde zasahovaly až 100 m pod úroveň dna Sázavy. Největším důlním dílem Kocourského pásma i celého jílovského zlatonosného revíru je tzv. Starokocourská štola, dlouhá přes 2 km. Štola sv. Josefa je ražena do metamorfovaných hornin jílovského pásma, v nichž je zlato (resp. zlatonosné zrudnění) vázáno na křemenné nebo křemen-karbonátové žíly. Horniny jsou šikmo uloženy pod úhlem cca 45°, tento sklon sleduje i profil příčné štoly. Vstup do štoly tvoří kamenný portál ve svahu rokle, který je novodobě upravený. Byl proražen závaly zvětralých hornin okolo ústí štoly, které se zde nahromadily od 18. stol. Další profil je již autentický. Štola má dvě paralelní chodby. Jižní chodba končí čelbou, závalem, za nímž jsou další, dnes nepřístupné části chodby. Na několika místech v obou hlavních chodbách je zachované hloubení, které vzniklo odtěžením zlatonosné žíloviny a dosahuje hloubky 26 m. Dnes je hloubení zatopeno, pod hladinou se dochovaly zbytky žebříku a konstrukce tzv. šupny, po níž se vytahovaly sáně s vytěženou horninou. Na jiných místech se prostory rozšiřují do podoby větších kaveren, které vznikly šikmými dobývkami, sledujícími směr uložených žil.
Použité zdroje:
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 1996.
Benešovsko a dolní Posázaví, turistická mapa. Edice Klubu českých turistů. Praha, 2007.
Kucrová, Veronika: Posázaví. Zmizelé Čechy. Praha: Paseka, 2013.
Jílové u Prahy. Praha: Okresní muzeum v Jílovém u Prahy, 1987.
Mapy.cz
www.muzeumjilove.cz
Mapy.cz