Dnes se vypravíme do souměstí Sedlce-Prčice. Potěšíme se mnoha památkami, výhledy na malebnou krajinu, projdeme se polními cestami a lesy.
Půvabná kotlina kolem tohoto souměstí se od konce 19 st. nazývá Český Merán. Přirovnání k okolí italského města Merano získala snad díky podobné krajině. Celé území patří do turistické oblasti Toulava. Díky zachovalému přírodnímu prostředí, mnoha historickým památkám a technickým zajímavostem poskytuje ideálními podmínky pro odpočinek a různé sportovní i kulturní vyžití.
Vystoupíme na železniční stanici Heřmaničky. Původně se osada nazývala Heřmanice Malé. Založil ji nedoložený vladyka Heřman. Ve 14. století žil na zdejší tvrzi vladyka Ctibor z Heřmaniček. Do poloviny 19. století osada patřila ke smilkovskému panství. K rozvoji přispěla železnice. Dne 12. 6. 1870 byl položen základní kámen železniční budovy v Heřmaničkách. Nejprve zde ale stál strážní domek s funkcí zastávky. První osobní vlak z Vídně do Prahy projel po trati 3. 9. 1871. V r. 1891 došlo ke zřízení malé železniční stanice „Heřmaničky – Sedlec“, ze které se později stalo důležité nádraží. Při výstavbě železničního koridoru roce 2011 vznikla nová stanice. Kolem bývalé nádražní budovy vyjdeme po žluté turistické značce. Před vysokou budovou skladu přejdeme původní kolejiště k poště, odbočíme ze značky doprava a hned podél silnice vlevo. Dnes půjdeme především po neznačených cestách, trasa není složitá, ale doporučujeme využívat mapu. Na konci silnice pokračujeme polní cestou, projdeme lesem. Otevírají se nám pěkné výhledy na celou kotlinu i hřbety, které ji obklopují. V dálce nepřehlédneme hrad Vysoký Chlumec. Dojdeme do vsi Mrákotice, odbočíme na silnici doprava, na další odbočce hned doleva. Všimneme si některých zachovaných dvorů a soustavy udržovaných rybníků. Projdeme vsí a polní cestou k poněkud „neuspořádanému“ hospodářskému dvoru Nová Hospoda, zahneme doleva a po hrázi rybníka pokračujeme polní cestou, otevírají se další výhledy.
Po pravé straně zahlédneme několik velkých parabol. Jde o Středisko družicových spojů, které se v r. 1974 stalo prvním v Československu. Od počátku slouží k zajišťování mezinárodních televizních přenosů a telefonních spojů a dnes i k přenosu dat. První byla pohyblivá parabolická anténa na střeše kruhové budovy o průměru 12 m. Až v r. 1988 přibyla další o stejném průměru pro spojení se stanicemi v Asii, v r. 1992 pak další dvě o průměru 18,3 m.
Po chvíli přicházíme k židovskému hřbitovu, založenému zřejmě v letech 1865 – 1867. Do té doby se místní židé pohřbívali na židovských hřbitovech v okolí. Ačkoli došlo k zařazení hřbitova do seznamu kulturních památek, bylo navrženo jeho zrušení. Z přibližně 150 náhrobků se dochovalo asi padesát. Ostatní byly odprodány ke zpracování kameníkům, přestože byly majetkem zemřelých. Při vstupu stojí opravená kamenná márnice (umrlčí komora). Jde o jednoduchou klasicistní stavbu se sedlovou střechou a půlkruhovým vstupem. Kopec přes cestu nese název Šibeniční vrch. Zde bylo vykonáváno hrdelní právo nedalekého města. Nedaleko míjíme rybníček se zvláštním jménem Pabiánek. Po chvíli vcházíme kolem nevzhledných staveb areálu zemědělského družstva do města Sedlec-Prčice.
Ke spojení sousedících historických městských celků došlo úředně v r. 1958, v r. 1992 pak k vyhlášení městské památkové zóny. S městskou památkovou zónou seznamuje provádí vycházkový okruh se 16 zastaveními. Naučná stezka „Od vítkovské růže k zázračnému prameni“ pak prochází nejbližším okolím města. Měří 7,3 km, panely seznamují s mnoha zajímavostmi. Správní území města se rozkládá v na území 64 km2, skládá se z 36 osad, žijí zde necelé 3000 obyvatel.
Výstižně popisuje místo Čeněk Habart, autor významného díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko: „Uprostřed půvabné kotliny sedlecké, všeobecně zvané "Český Merán", leží dvě starobylá města, Sedlec a Prčice. Vždy nám připadala jako bratr a sestra. Splývají dohromady tak, že se zdají býti jedinou osadou. Jen potok je dělí a pěkný kamenný most spojuje. Ačkoliv Sedlec a Prčice jsou v těsném sousedství, přece mají zcela odlišné a na sobě nezávislé dějiny. Sedlec nikdy nebyl sídlem vrchnosti. Patříval pánům z Janovic a tedy poddanstvím k Janovicům, později ke Chlumci. Prčice se honosí, že byla původištěm nejmocnějšího rodu panského - Vítkovců ...“
Prčici odděluje od Sedlce široká niva Mlýnského potoka. Prčický potok pak Prčici rozděluje na jádro městečka a předměstí „Ve Straně“. V r. 1379 se zmiňuje jako oppidum a v r. 1550 jako městečko. Poprvé ale již v r. 1179 jako sídlo Vítka z Prčice. Páni z Rožmberka, Krumlova, Hradce a Landštejna ho uznávali jako svého prapředka. Jeho erb, pětilistá růže, patří k nejstarším českým šlechtickým rodovým erbům. Tvrz stála v sousedství věže kostela. Začátkem 14.století se Vítkovci přesunuli do jižních Čech. Zdejší majitelé se střídali. Asi na konci 14 st. vznikla nedaleko na zvýšeném místě nad potokem nová gotická tvrz, která se v druhé polovině 16. století stala součástí renesančního zámku. V r. 1654 se zde zmiňuje 41 domů. V r. 1701 postihl město požár, téměř celé bylo zničeno. Uvolnila se předtím zastavěná plocha náměstí. Po r. 1725 vznikl u zámku rozsáhlý hospodářský dvůr, v r. 1730 francouzský park, v letech 1816-22 kamenný most přes nivu Mlýnského potoka. V první polovině 19. st. došlo k založení rozsáhlého anglického parku. V letech 1843-45 vznikla na náměstí klasicistní budova kláštera a špitálu, rozšířená v r. 1877 o další novorenesanční objekt. V letech 1884-85 byla postavena novogotická radnice, zámek novorenesančně přestaven v poslední čtvrtině 19. století. Míjíme půvabná boží muka stojící u silnice od Votic. Lucerna, která vrcholí zděným jehlancem a kovaným dvouramenným křížkem. Všimneme si původních malých domků lemujících Benešovskou ulici. Uprostřed další křižovatky stojí kaplička na rozcestí "U Milotů".
Pod Stránským rybníkem, který sahá téměř až k silnici, si všimneme budovy bývalého Stránského (také Hořejšího či Trachtova) mlýna. Písemná zmínka pochází z r. 1764, kdy ho Jan Vít Malovec z Malovic, pán na Prčici a Uhřicích prodal. Mlýn měl jedno složení a stoupu, 2 válcové stolice, český a francouzský kámen s loupačku. V r. 1921 ke mlýnu se dvěma vodními koly na svrchní vodu přibyla pila. Další zachovalou původní zástavbou vcházíme na Vítkovo náměstí, kde najdeme mnoho památek.
Výjimečnou historii má hned první dům vlevo s č. 68. V zadní části kdysi židovského obecního domu stávala od r. 1854 nová synagoga. Šlo o prostou stavbu s valbovou střechou. Hlavní modlitební sál měl plochý strop, stěny zdobené dekorativní výmalbou, 58 mužských sedadel a na galerii 22 sedadel ženských. Přední část domu tvořil dvoupokojový byt rabína i rituální lázeň se samostatným vstupem. V r. 1875 došlo k přestavbě na německou židovskou školu, která sloužila až do r. 1910, kdy skončila pro malý počet žáků. Vznikl zde byt pro funkcionáře židovské náboženské obce. Na počátku nacistické okupace byly předměty ze synagogy odvezeny do Prahy. V koncentračních táborech zahynulo všech 31 místních židovských obyvatel. V r. 1961 Židovská obec v Praze prodala budovu synagogy družstvu OPUS a následně došlo k zásadní přestavbě na výrobnu speciálních sedlářských výrobků. V roce 2007 zakoupil objekt soukromý majitel a zahájil rekonstrukci. Židovské osídlení je v Prčici doloženo od 2. pol. 17.století, náboženská obec vznikla zřejmě v 18.století. První modlitebna se od r. 1689 zmiňuje v domě čp. 109 na severním předměstí. Modlitební sál se nacházel v patře, v přízemí vinopalna, vyrábělo se zde draslo a zpracovávaly kůže.
Doporučujeme navštívit místní informační centrum sídlící v sousední novogotické budově bývalé radnice z let 1884-85. Návštěvníci i místní mají možnost seznámit se s historií i současností města a okolí. Město má také velmi přehledně a podrobně zpracované webové stránky. Na náměstí zaujmou i další památkově chráněné domy, například přízemní dům čp. 71. Soubor staveb domu čp. 6 představuje hodnotný příklad bohatší usedlosti v samotném jádru městečka. Zajímavou historii má sousední dům čp.5. Mládí v něm strávil kněz a spisovatel, vlašimský rodák Antonín Norbert Vlasák (1813-1901). Jeho otec zde provozoval pekařství. U Vlasáků pak žila a zemřela Johana Malovcová rozená Olivová, manželka Karla Burky. Útočiště u nich našla po vystěhování ze zámku.
V rohu náměstí proti kostela najdeme čp. 115, nárožní částečně roubený venkovský dům z 2. poloviny 19. století. Ve štítu si všimneme pamětní bronzové desky místních rodáků, Adolfa Čecha, prvního kapelníka Národního divadla a Karla Čecha, prvního basisty Národního divadla. Pokud bychom pokračovali ulicí Bratří Čechů, uvidíme další významnou památku, morovou kapli. Raně barokní kaple má čtvercový půdorys a sedlovou střechou. Vznikla po morové epidemii v r. 1680 na okraji pole, kde byly pohřbeny údajně stovky obětí. Bohužel původní výzdoba, cenný obraz svaté Panny Marie Svatohorské a gotická socha Madony se nedochovaly. Vrátíme se na náměstí. Nejstarší památkou je Kostel sv. Vavřince. Původně románská stavba pochází ze 70.let 12.století. Vznikl současně s rodovým sídlem Vítkovců. Dochovaly se zbytky sdružených okének, tribuna a portály z věže a na krytý můstek (vysutou chodbu). Mohutná hranolová věž předstupuje z průčelí lodi. Asi v polovině 14. století došlo k odstranění románské apsidy, přístavbě pětibokého gotického kněžiště, sakristie s křížovou klenbou a zvýšení věže. Kněžiště má z venku čtyři odstupňované opěráky V 16.století kostel pokryla sgrafita, obnovená v r. 1956. Vyhořel při velkém požáru města v r. 1701. K obnově došlo v r. 1730, v r. 1731 k pořízení varhan. V r. 1817 dal Karel Burka opravit barokní oltář. Zachovala se ohradní kamenná zeď původně opevněného kostela, v ní původní gotické portály. V r. 1875 došlo ke zrušení hřbitova. Loď kostela byla opravována v r. 1993, věž a ohradní zeď v letech 1994 – 1995, v r. 1998 provedena obnova interiéru kostela a v letech 2001 – 2003 generální oprava varhan. Další oprava proběhla v letech 2006 – 2007. V kostele byli pohřbeni příslušníci místních šlechtických rodů Malovců z Malovic, Velemyšlských, Mitrovských z Nemyšle a Vrchotických z Loutkova. Hrobka Eisensteinů. Není vyloučeno, že zde byl pohřben i proslulý stavitel rybníků Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan nebo jeho dcera.
Při jižním boku věže kostela, v místě dnešní silnice, čp. 88 a 92 stálo nejstarší rodové sídlo, a tedy první prčická tvrz, jednoho z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů - Vítkovců. Prvním doloženým je r. 1169 Vítek I., který je s predikátem „z Prčice“ datován mezi lety 1184-85. Toto datum je zároveň první písemnou zmínkou o Prčici. Tvrz spojoval s kostelní tribunou krytý můstek (vysutá chodba), což dokládá portálek ve věži kostela. Existovala asi do 30. let 13. století, kdy se sídlem Vítka z Prčice stal hrad Příběnice. Vítkovci a jejich potomci měli v erbu pětilistou růži. Tato růže je nejstarším doloženým šlechtickým erbem v českých zemích. Původní radnice z r.1609 stála na místě dnešní budovy školy na západní straně náměstí.
Přímo v rozlehlém náměstí najdeme další zajímavosti a památky. Třeba kamenný škrpál jako symbol slavného pochodu Praha-Prčice, umístěný před budovou radnice. Tato dodnes velmi oblíbená akce se poprvé uskutečnila 17. dubna 1966. Více se dočtete v zajímavostech. Bohužel již na náměstí nenajdeme místo tradičního občerstvení unavených účastníků pochodu, hospodu U Škrpálu. Budova byla upravena na obchod. Pískovcové sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Izidora, patrona rolníků, pocházejí z 2. poloviny 18.století. Pomník obětem 1. světové války vystavěly v r. 1928 Spolek rodáků a Občanské besedy. Později byl doplněn o desku připomínající také oběti 2. světové války. Uprostřed náměstí vidíme pěknou klasicistní kašnu, do které původně vyúsťoval vodovod z rybníka Struhový. Nechal ho vybudovat Karel Burka v r. 1821, aby pro město zajistil dostatek pitné vody.
Na spodní straně náměstí leží areál nemocnice (LDN). Vznikla z bývalého klášterního špitálu, patřícího řádu milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Pozdě klasicistní budova postavená v letech 1843 – 45 zásluhou prčického rodáka Františka de Pauly Pištěka, arcibiskupa ve Lvově. V r. 1847 špitál změněn na veřejnou všeobecnou nemocnici. V r. 1877 přikoupen a přestavěn sousední dům, 10.8.1845 přišly první čtyři sestry řádu. V roce v roce 1874 bylo zařízení uznáno za veřejné a všeobecné lékařské zařízení. V dalších letech došlo k rozšiřování. Když fundace získala vlastní polnosti a lesy, stala se ekonomicky téměř soběstačnou. V roce 1913 byla přistavěna další budova nemocnice v novorenesančním slohu a o rok později vznikl operační sál, který přijímal raněné vojáky z bojiště světové války. Po únorovém převratu v r. 1948 byly v roce 1951 znárodněny pozemky ústavu a v r. 1953 řádové sestry vyhnány. V r. 1956 došlo k dalším stavebním úpravám a propojení obou části nemocnice. Po r. 1975 došlo k přeměně na léčebnu dlouhodobě nemocných. Z důvodu nedostatku personálu a také kvůli dlouhodobě špatnému technickému stavu budovy a nevyhovujícímu vybavení. Na počátku r. 1986 musel být provoz přerušen a přesunut do nemocnice ve Stupčicích. Začala pozvolná neodborná rekonstrukce objektu svépomocí zaměstnanců a dobrovolníků bez dostatečných prostředků, vybavení i řádného stavebního projektu. Provoz byl obnoven 22. dubna 1987. V roce 2007 přešla LDN Prčice do soukromých rukou. Dnes zde poskytují služby Domov seniorů – Gerimed a AHC Centrum následné péče Sedlec-Prčice a.s. Projdeme do dvora, za moderním nemocničním areálem vidíme na kamenné zdi zahrady křížovou cestu a posezení v zahradě. V r. 2011 došlo k odhalení pomníku připomínajícího oběti komunistickému režimu. Kříž ze světlé žuly doplňuje bronzová deska s nápisem: SPRAVEDLIVÍ ŽIJÍ NA VĚKY / KNIHA MOUDROSTI / VĚNOVÁNO PAMÁTCE VŠECH OBĚTÍ / ZLOČINNÉHO KOMUNISTICKÉHO REŽIMU / FOX HOLE INC. / AD. 2010.
Zámek, původně gotická tvrz asi z konce 14. století postavená na terénní hraně nad potokem, stávala v místě pozdějších barokních koníren. Průzkum v roce 1995 objevil v hmotě zámecké budovy zachovalou pozdně gotickou dvoupodlažní třetí tvrz. Tvoří jižní trakt zámku. Vstup do tvrze vedl v přízemí ze severní strany do střední místnosti - síně. Stavbu se datuje do pozdní gotiky. Postavil ji Vilém Mracký z Dubé v letech 1508 až 1530. Kolem r. 1530 zde ale stály současně dvě budovy tvrze. Stará před r. 1548 zanikla, novou nechal Adam Voračický z Paběnic na konci 16. století rozšířit o dva trakty a přestavět na renesanční zámek. Za Humprechta ml. Černína z Chudenic došlo k prodloužení přístaveb a vzniklo úzké obytné křídlo na jižní straně dvora. V r. 1656 vznikla zámecká kaple. Na místě staré tvrze za Jana Víta Malovce přibyl po r. 1725 východní trakt se vstupní síní a schodištěm. Zámek dostal barokní červenobílou fasádu. Po r. 1725 vznikl odkoupením tří svobodných dvorů a dalších usedlostí velký hospodářský dvůr. V r. 1730 byl založen zámecký park ve francouzském stylu. Kolem r. 1750 vznikl dům správce (č.171), v r. 1785 zrušena zámecké kaple. V polovině 19.století proběhly klasicistní úpravy, přeměna parku v krajinářském anglickém stylu. Na konci 19 st. dostal zámek novorenesanční fasádu. V r. 1924 zámek zakoupila rodina Ing. Jaroslava Háska, generálního rady Škodových závodů v Plzni. V r. 1948 došlo ke znárodnění areálu a následně ho užíval státní statek. Díky „hospodaření a péči“ došlo k úplnému zchátrání. V roce 1993 byl zámecký areál s parkem vrácen potomkům posledních vlastníků. Od té doby prochází postupnou opravou. Jádro tvoří dvoupatrová zámecká budova na čtvercovém půdorysu s výrazně horizontálně členěnou fasádou. Barokní jádro bylo v 19. st. upraveno a dodatečně přistavěno hospodářské zázemí. Západně stojí úřednický dům čp. 171, východně úřednický dům čp. 170. Dvůr uzavírá rozlehlý hospodářský objekt. Areál z části vymezují ohradní zdi parku a hospodářského dvora. Jižně se rozkládá rozlehlý park. Ve druhé pol. 20. stol byly v areálu parku vystavěny nevhodné objekty, např. bytový dům.
Betlémská kaple - metodistická modlitebna z r. 1924, sbor založen r. 1923, zanikl ve 30. letech a modlitebnu využívá Českobratrská církev evangelická. Do Sedlce přecházíme po dlouhém klenutém kamenném mostě. Měří 200 metrů na délku, 10 na šířku. Tvoří ho tři klenuté průtoky s masivními opěráky. V letech 1815-23 ho nechal postavit pražský měšťan a spolumajitel prčického panství Karel Burka. Most nahradil nevyhovující cestu a překonává širokou nivu Sedleckého potoka. Na zděném ohrazení mostu jsou umístěny pískovcové sochy sv. Floriana a sv. Jana Nepomuckého, dílo významného českého sochaře Ignáce (Michala) Platzera mladšího, údajně z r. 1819. Žulový krucifix s litinovou plastikou Krista je datován na přední straně podstavce letopočtem 1832.
Sedlec tvoří jihozápadní část souměstí. Dějiny jeho osídlení sahají nejméně do 3.čtrvrtiny 12. století, kdy vznikl románský kostel sv. Jeronýma. První písemná zmínka pochází z r. 1318. Území spravovali páni z Janovic. Jejich sídlem se stal na konci 14. století hrad Vysoký Chlumec a Sedlec pod toto panství po celou dobu patřil. V r. 1381 se uvádí jako vesnice, r. 1381 oppidum, r. 1474 jako městečko a r. 1854 město. Ještě na počátku 17. století zde stálo jen 47 domů, v r. 1713 73 domů, do r. 1843 je uváděno 123. Velký požár v r. 1845 celé západní strany náměstí, vznikly budovy nové radnice a sídla okresních úřadů, od r. 1850 okresní městem. V letech 1904-5 postavena nová obecní a měšťanská škola. V roce 1906 Františkem Josefem I. povýšen na město. Za mostem vidíme po obou stranách silnice zajímavé stylové vilky.
Hned ve vstupu na náměstí se před námi tyčí mohutná stavba kostela sv. Jeronýma. Původně drobný románský kostel obklopoval hřbitov ohrazený kamennou zdí. Během 14. a 15. století nahradilo kruhové kněžiště gotické polygonální s křížovou klenbou a kamennými žebry. V 17. století původní plochý dřevěný strop chrámové lodi nahradila křížová klenba, kostel zakryla nová strmá střecha. Věž byla snížena v r. 1778, v r. 1819 vznikl nový vstup a v r. 1855 zrušen hřbitov. V letech 1872-74 vznikla novogotická nástavba věže, nahradila řady trojitých románských oken, věž dostala štíhlou jehlanovitou střechu. Došlo k odstranění ohradní zdi hřbitova. Vzhledem k rostoucímu počtu věřících došlo v letech 1898 a 1899 k zásadní přeměně lodi kostela ve velkou novorománskou stavbou podle návrhu Ing. Václav Schweizera ze Slaného. Z původního kostela se zachovala věž s čelními oblouky románských kleneb 1. patra věže a původní románská žulová křtitelnice. Vpravo od kostela stojí zdobná novorománská budova fary z doby přestavby kostela.
Naproti věži kostela připomíná deska na domě na rohu Sedlčanské ulice rodný dům Josefa Jelínka. Tento uznávaný hudebník a hudební pedagog také složil více než 100 skladeb pro piano a varhany. Šlo především o fantazie a variace na Mozartovo téma. Byl osobním přítelem W. A. Mozarta, Josepha Haydna i mladého Ludwiga van Beethovena. Vydáme se Komenského ulicí. Na místě dnešního zdravotního střediska a dětského hřiště stávala v letech 1904-1945 zdobná dvoupatrová budova obecné a měšťanské školy. Místní reagovali 5.5. 1945 na rozhlasové zprávy o pražském povstání odzbrojováním a zatýkáním německých vojáků ve městě, projíždějících a zajatých v Heřmaničkách. Zatčení byli umístění v budově školy. Od Heřmaniček ale dne 7.5. přijely ustupující německé jednotky, mj. tankový oddíl. Nesmyslně postřílely 9 místních občanů, jejich pomníčky najdeme na různých místech města. Němci osvobodili zajaté vojáky a budovu školy, která se pro ně stala symbolem potupy, zapálili a zakázali hasit. Nedaleko od ní pak popravili 11 sedleckých mužů. V r. 1969 došlo k pietní úpravě místa a umístění pomníku obětem povstání 7.5. 1945. Tragické událostí připomíná bronzová socha klečící ženy od akademického sochaře Václava Bejčka. Přes ulici pak můžeme navštívit Muzeum Vítkovců, které nabízí stálou expozici věnovanou rodu Vítkovců.
Dozvíte se mnoho zajímavých informací z českých dějin, v nichž po boku českých králů stáli potomci Vítka I. Z Prčice. Seznámíte se s dějinami rodu, uvidíte model hradiště Vítka z Prčice s osadou řemeslníků, různé dokumenty, rodokmen, souhrn obrazů potomků Vítka z Prčice, pečetě, vykopávky, exponáty z 18.–20. století i další zajímavostí. Samostatnou prohlídkou tvoří vznikající originály obrazů příběhů ze života Vítkovců. Postupně zde vzniká věrná kopie kostela a paláce Vítka z Prčice. Ponese jméno Nový hrad Vítek z Prčice. Vizionář Petr Kroužil a jeho rodina ho i díky mnoha příznivcům staví na památku Vítka I. z Prčice, jeho slavnému rodu i pro připomenutí slavné české minulosti. Záměr se může zdát v dnešní „neurovnané“ době poněkud nepochopitelný. Rozhodně se jim nedá upřít ohromné nadšení. Znalost historie a poučení z ní určitě neuškodí. No a zbývá dodat, že jméno Vítka z Prčice nese i zdejší pivovar s výtečnými pivy a velmi příjemná restaurace.
Vrátíme se na náměstí. Jeho pojmenování 7. května připomíná tragické události konce 2.světové války. Původně starobylý ráz náměstí změnily nejen stavba „nového“ kostela a „okresního domu“, ale i dvě budovy finančních úřadů. Jde ale o zajímavé funkcionalistické stavby Občanské záložny č.65 z r. 1933 a naproti přes náměstí stojící Okresní hospodářské záložny č.15 z r. 1937. Vzhled druhé budovy ale změnily nevhodné úpravy. Stará škola č. 89, později „okresní dům“. První zmínka o škole pochází z první pol. 17. století, postupně prošla více přestavbami. Po otevření nové školy v r. 1905, budova přestavěna pro účely c.k. okresního úřadu. Památkově chráněné jsou i domy č.p. 55 a 58. Půvabná socha sv. Jana Nepomuckého zaujme tím, že jde o výdusek hodnotné barokní sochy z r. 1727. Výdusek byl vyroben kolem roku 1970 a v r. 1991 osazen na původní barokní podstavec. Budova radnice čp. 62 na náměstí, od r. 1850. Po velkém požáru, který postihl Sedlec 2.8.1845, ji na základech svého vyhořelého domu pro účely města a c.k. okresního úřadu nechal postavit Leopold Černický. Původní radnice se do té doby nacházela v domě vedlejším, v čp. 61, kde se doposud říká „Na Rychtě“. Nedaleko náměstí na začátku ulice Dr. E. Beneše stojí velmi cenný městský dům čp. 43, v jádru barokní upravený v 1. polovině 19. století. Štít završen půloválným tympanonem nad mírně profilovanou římsou.
Vrátíme se na náměstí a připojíme k modré turistické značce. Šánovickou ulicí kolem koupaliště opustíme Sedlec. Cestou potkáváme další pomníčky zavražděných na konci války. Na rozcestí za městem stojí pískovcová barokní socha sv. Isidora. V r. 2019 opravená hodnotná socha pochází z období kolem r. 1750, údajně z dílny nebo okruhu Ignáce Františka Platzera. Pokračujeme po modré turistické značce. První zpráva o Přestavlkách je z r. 1389, kdy se připomíná Jaroslav z Přestavlk. Další zmínka pochází až z r. 1548, kdy náležely k Borotínu Malovců z Malovic. Tvrz stávala u bývalého poplužního dvora. V r. 1724 ji nechal královéhradecký biskup Jan Josef Vratislav z Mitrovic zbourat a na jejím místě v roce 1736 dokončit barokní zámek Nové Mitrovice. Budova s mansardovou střechou má půdorys ve tvaru písmene U, středový rizalit a boční křídla. Fasády pokrývá bohatá štuková výzdoba. Zámek obklopuje park s cizokrajnými dřevinami s rozlohou 2,7 ha. V letech 1867–1946 zámek vlastnila rodina Blaschkeových, kterým byl po druhé světové válce vyvlastněn. Od roku 1959 v zámku sídlila zvláštní škola internátní. Dnes se zde nachází dětský domov a zámek slouží pro potřeby dětského domova. Zámek ani park však nejsou veřejnosti přístupné. Proto se vesnici vyhneme a nebudeme do ní zacházet. Po modré značce dojdeme k silnici z Prčice. Nedaleko stojí půvabná trojboká výklenková kaple, vystavěná ve 2. polovině 18. století. Zde značku opustíme, přejdeme hlavní silnici a alejí scházíme k mlýnu Kužel. Kdysi jistě významný mlýn se poprvé zmiňuje již v r. 1690. Údajně slouží „k obytným účelům“, působí ale opuštěně a zchátrale. Tento původně poddanský mlýn měl v r. 1925 dvě stolice válců, kámen a loupačku.
Vystoupáme k osadě Kvašťov. Projdeme kolem velkého poplužního dvora. Nedaleko kdysi stávala tvrz či dvorec, původně roubené panské sídlo vladyky Kvašti. Jeho jméno se údajně odvozuje od slova kvas, označující tehdy kvašený nápoj. Již před polovinou 17.st. pak došlo k připojení k mitrovickému panství. Vystoupáme lesem a polní cestou náhorními loukami se vrátíme do Heřmanicček, kde dnešní Toulky zakončíme.
Ještě zmíníme dnešní literární zajímavost, týká se zámku v nedalekých Lidkovicích. Na počátku 20.století ho vlastnila rodina Schwarzů. A mez významné hosty patřili i básník Josef Svatopluk Machar, publicista František Peroutka, novinář a spisovatel Jan Herben, malíř Jan Zrzavý. Machara inspiroval zámek a Schvarzovic dcera Luisa k napsání básně „Z výletu“ (sbírka Na křižovatkách). Ovšem Lidkovice a řada dalších památek a zajímavostí se do dnešních Toulek bohužel vejít nemohla, přestože se nachází v blízkém okolí trasy. Z dalších alespoň zmíníme zámky v Jetřichovicích, Bolechovicích, tvrze ve Vrchoticích, Uhřicích, Měšeticích, kaple Bolestné Panny Marie v Jetřichovicích, zříceniny hradu Zvěřinec. Ale najdeme i mnoho drobných památek, zachovalých stavení, kapliček, křížků.
Rádi bychom se tak s vámi dalšími „toulkaři“ a čtenáři podělili o zkušenost. Při projití trasy, hledání, ověřování zajímavostí a zvažování tras jsme se na většinu míst vraceli několikrát. A často jsme museli trasu zkrátit, některá místa vynechat, nešlo se zmínit o všech zajímavostech, popsat dojmy, … Když se do navštívených míst vrácíme, mnohdy vidíme, co napoprvé přehlédneme. Další informace si předem i později vyhledáváme. A přesvědčili jsme se, že není nutné chodit celou trasu. Stačí se příležitostně se zastavit, projít jen část trasy, její okolí. A tak často se podaří objevit další zajímavost, památku nebo třeba jen krásný výhled ...
Tato výletní tras měří 15 km a je vhodná nejen pro pěší turisty, ale také pro cyklisty.
Mapa:
Zajímavosti:
Prokop Chocholoušek (1819-1864)
Radikálně demokratický novinář a spisovatel známý především jako autor romantické historické prózy z českých a jihoslovanských dějin, ale i jako satirik. V letech 1847-48 vydával humoristické sborníčky Kocourkov, v roce 1848 politické letáky, v letech 1849-51 řídil radikálně demokratický Pražský večerní list. Pracoval v redakcích listů Čas a Hlas, kde se spřátelil s Janem Nerudou. V jeho črtách ze soudobého života se často ozývala společenská satira, v předrevoluční době ještě vzácná. Těžištěm jeho díla je historická próza. V povídkách a románech z české historie připomínal historii českého státu, panovníky. V době obnoveného absolutismu po revoluci roku 1848 hlásil ideály svobody a rovnosti. Prokop Chocholoušek zemřel vyčerpaný, uštvaný policejní aparátem a chudobou u svého přítele, nadějkovského faráře, Antonína Čechoslava Fikara. Na rodném domku Prokopa Chocholouška čp. 3l v Dlážděné ulici pamětní deska odhalená slavnostně v r. 1868 za přítomnosti Sokolů, četné delegace spisovatelů, místních spolků, zástupců všech jihočeských měst, rodáků města a oficiálních hostů. (Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, autor Čeněk Habart, díl druhý, str. 470 – 478), Sborník Český Merán č. 7 - rok 2002, Otto Janka, Příběh Prokopa Chocholouška.
V Sedlci v domě čp. 16 se dne 27. 4. 1889 narodil vědec, kreslíř, překladatel, romanopisec a básník Jaroslav Spirhanzl, užívající pseudonym „Duriš“. V knize „Staré jihočeské chalupy“ zobrazuje život venkova té doby.
Pochod Praha - Prčice poprvé zorganizovali 17. dubna 1966 hlavní redaktor časopisu Turista Ing. Jiří Dvořák s nadšeným turistou Karlem Kullem a místním rodákem a sportovním propagátorem Stanislavem Ratajem. Legenda praví, že se tři zakladatelé pochodu dlouho a bezvýsledně dohadovali o možnosti uspořádání dálkového pochodu, až do debaty zasáhla jedna z kolegyň slovy: „Je čas na oběd, běžte už s tím do Prčic!“… a pochod byl na světě. Jiná verze praví, že tou, kdo rozsekl spor, byla manželka Karla Kulleho, když chtěla servírovat oběd. Ovšem pravděpodobně se shodou okolností seznámili a vzhledem ke stejné zálibě je napadlo uspořádat pochod z Prahy do Prčice. Dohodli se na termínu pochodu, zajistili organizaci, tedy start a kontrolní body a v Prčici cíl, kterým se stala hospoda U Škrpálu.
Historie vzniku nyní slavného pochodu sahá do roku 1960 k založení tajného skautského oddílu Tlupa. První ročník pochodu pak připadá na rok 1966. V oddílu Tlupa , který byl součástí Pražského turistického oddílu, bylo asi 50 žen a mužů. Členové zvažovali, zda se dá ujít 100 kilometrů za 24 hodin. V roce 1963 se o to pokusili na trase Čechtice-Praha. Ze sedmnácti lidí dorazilo do cíle šest. Úspěch nevelký, ale vznikla tradice dálkových pochodů v Česku. O dva roky později se uskutečnila první schůzka pořadatelů dálkových pochodů z celé České republiky. Na ní byla nastavena i jednotná pravidla a dálkový pochod, často označován také zkratkou „DP“, se stal oficiálním. „Délka DP je 50 a více kilometrů, maximálně ale do 100 km během 24 hodin. Pořadatel zajišťuje vyznačené trasy, plánek, zdravotnickou službu, pořadatelskou službu, popřípadě noclehy, občerstvení, upomínkové předměty,“ znělo v pravidlech. Většinu z nich i nyní splňuje právě Pochod Praha-Prčice, jejímž upomínkovým předmětem je povětšinou prčický škrpál, neboli malý odznak boty. Nápad, který výletníky zavedl do Prčic, vznikl prostě. Stáli za ním mimo jiné i Jiří Dvořák, který se účastnil prvních pochodů s Tlupou, a inženýr Karel Kulle, který se stal dlouholetým organizátorem prčického pochodu.
Trasa, kterou společně domlouvali, měla vycházet z Prahy a vést do nějaké atraktivního cíle. Aby se zachovala myšlenka stovky, kterou si ne zcela úspěšně již vyzkoušeli, rozhodli se proto trasu měřit na český loket - jeden se rovná 59 centimetrům. Když se sáhodlouhá debata nedobírala žádného konce, utnula je prý kolegyně slovy: „Je čas na oběd, běžte už s tím do Prčic!“. Cíl byl na světě. Podle jiné verze byl naopak Kulle do Prčic poslán svým dlouholetým nadřízeným. První ročník dostal název „100 000 loktů českých na trati Praha-Prčice“ s podtitulem „Sukovou cestou“. Účastnilo se ho 469 pěších, z toho 325 mužů a 105 žen, při průměrné dubnové teplotě 13,7 stupňů a deštivém počasí. Do cíle došlo 320 pěších a odměnou byla bílá stužka. Tradice byla na světě. V roce 1973 se pochod přesunul z dubna na květen. I to mimo jiné nahrálo velképopularizaci akce. Masově oblíbenou se pak akce stala zejména v 80. letech.
(www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-pochod-praha-prcice-historie-organizatorka)
Karel Burka (1782/1783 – 8. 3. 1844) se oženil s Johanou Malovcovou, vdovou po posledním majiteli prčického panství z rodu Malovců, Janu Hynkovi Malovcovi. Zámožný muž se pustil do obecně prospěšných, ale nákladných investic (oprava zámku, zřízení anglického parku při prčickém zámku, vodovod do kašny na náměstí, výzdoba kostela apod.), mezi nimiž byla i stavba mostu. Neodhadl své možnosti a upadl do dluhů. V r. 1830 mu byl zabaven statek, prodán ho a na zbývající majetek Malovců uvalena nucená správa. Základní kámen k mostu byl položen roku 1815. V roce 1822 byl most dokončen, vznikla přímá spojnice mezi Sedlcem a Prčicí včetně nové ulice podél parku. Uhřická obora přišla téměř o všechny duby, z nichž byly tesány piloty pod základy do málo únosného terénu. Čeněk Habart ve svém díle Sedlčansko, Sedlecko a Voticko píše "... chtěje oběma městům prospěti, sám sebe i svou manželku zahubil. Proto, kdo kráčíš po tomto mostě, který je pravou ozdobou obou sesterských měst, vzpomeň si na nešťastného Burku i na jeho nešťastnou manželku Johanu ...