Dnes se znovu vypravíme na Českou Sibiř, projdeme se malebnou krajinou a seznámíme se s mnoha historickými zajímavostmi.
Vystoupíme v železniční stanici Heřmaničky. Původně se osada nazývala Heřmanice Malé, na rozdíl od sousedních Heřmanic Velkých. Obě však založil nedoložený vladyka Heřman. Ve 14. století žil pak na zdejší tvrzi vladyka Ctibor z Heřmaniček. Tvrz stála vedle dvora u návesního rybníka. Do poloviny 19. století osada patřila ke smilkovskému panství. K většímu rozvoji přispěla až po roce 1870 železnice a zřízení železniční stanice „Heřmaničky - Sedlec“, ze které se později stalo důležité nádraží. Při výstavbě železničního koridoru roce 2011 vznikla nová stanice a poněkud masivní přemostění údolí.
Po žluté turistické značce podejdeme trať. Po chvíli přicházíme k Jarešovu mlýnu. Poddanský mlýn zvaný i Hrubantův, Karasův nebo Pod Čisťovicí je zmiňován již v roce 1663. K jeho kolu na svrchní vodu se vedla voda potoka Mastníku náhonem dlouhým téměř 500 metrů. Mlýn měl na začátku 20. století válcovou stolici, francouzský a český kámen. Dnes slouží k rekreaci. Míjíme výklenkovou kapličku na rozcestí u Karasovy Lhoty. Půvab zdejšího poněkud odlehlého kraje kazí nepořádek u usedlostí při cestě. V sadech za osadou vidíme jmelím porostlé jabloně. Vystoupáme lesem, u vrcholu vidíme skalky a lůmky. Na balvanech vidíme křemenné žíly a žilky, také drobné krystaly vzniklé v dutinách horniny při její přeměně za působení vysokých teplot.
Pak již scházíme do Smilkova. Osadu původně pojmenovanou Smilkův dvůr, založil asi ve 12. století vladyka Smilek. První zmínka o tvrzi pochází z roku 1384. Ze Smilkova se psal později rod Sádlů, z nichž vyniká Jan Sádlo ze Smilkova, komorník a důvěrník krále Václava IV., pozdější protivník radikálních husitů. Za Talmberků došlo zřejmě na konci 17. století k přestavbě na barokní zámek. Uprostřed návsi stojí mezi mohutnými lipami novogotická kaplička Jana Nepomuckého se zvoničkou, kterou v roce 1864 nechali postavit smilkovští osadníci. Uvnitř je velká kamenná socha sv. Jana Nepomuckého, která stávala na návsi. Poblíž odhalili v roce 1934 památník padlým v 1. světové válce. Z návsi pokračujeme po zelené turistické značce.
Po hrázi rybníka Příkop přicházíme k zámku. Dvoukřídlá zámecká budova vznikla za Václava Viléma z Talmberka, jižní křídlo zřejmě přímo na základech starší tvrze. Majitelé se často střídali, zámek prošel několika přestavbami. K významnějším majitelům patřil Kryštof Karel Voračický z Paběnic, který koupil Smilkov v roce 1701. Emerich Karel baron Metternich z Vinnenburku ho získal v roce 1721. Jan Jindřich z Bisingenu nechal po polovině 18. století upravit okolí zámku na barokní zahradu a rozsáhlý park. V 19. století byl zámek upraven ve stylu romantické novogotiky. V roce 1875 získal panství Smilkov rod Doerů, m.j. August Doer, významný historik a genealog, který se zasadil o hospodářský i stavební rozvoj panství. V roce 1930 ho pak získal Oldřich František Kořán, majitel továrny na uzenářské zboží v Karlíně. Po znárodnění sloužil až do roku 1995 jako domov důchodců. V restitucích došlo k vrácení potomkům posledních majitelů, ale opět měnil majitele a chátral. Po nákladné rozsáhlé rekonstrukci staveb probíhají v současnosti úpravy zahrady s theatronem a parku. Areál není přístupný, ale od brány dobře vidíme opravený zámek i ostatní budovy. Níže vpravo kapli sv. Anny postavenou na místě domu pro úřednictvo. Velká budova pod kaplí býval panský hostinec s kovárnou, který zas vznikl přestavbou vinopalny zrušené v roce 1869. Nalevo od vjezdu stojí pás obytných a hospodářských budov. Jako obytné vznikly až na konci 19. století ze stájí. Původně šlo o budovy panského statku, odděleného od zámku zdí. Součástí tu byly kuchyň, ratejna, byt sládka, stáje, kolna, špejchar, stodola a chlévy prasat. Panský pivovar stával proti zámku, připomíná se v roce 1640. V roce 1875, kdy již dlouho nepracoval, z něj vznikly stáje, kůlny a seník.
Půjdeme po silnici kolem opravených budov dvora a přes zeď nahlédneme do nádvoří zámku s kašnou a parku se zahradními úpravami. Pod sebou pak vidíme terasy, schodiště, centrální bazén i část sochařské výzdoby. Vytvářejí bohatou kompozici divadelního charakteru. Nedílnou součástí bývalo, a tedy opět bude několik alegorických soch. A jiné vidíme nad silnicí na nástavbách masivní kamenné zdí poslední terasy. Jde o sochy Neptuna, Diany a dvou váz. Za nimi stojí zdobná budova novogotického skleníku a trosky bývalého domu zahradníka. Veškerá sochařská výzdoba zámeckého parku vznikala v průběhu 50. a 60. let 18. století v sochařské dílně Lazara Widemana, v které pracoval i místní sochař Tomáš Hatlák.
Vývoj dalších parkových úprav zachytily mapy vojenského mapování. Od italské barokní zahrady po polovině 18. století k přeměně větší části této zahrady v přírodně krajinářský, tedy anglický park. Obnovená část barokní zahrady italského typu (zahrady janovských paláců a severoitalských vil) s pozoruhodnou kompozicí theatronu patří ve střední Evropě k naprosto ojedinělým příkladům výzdoby barokního parku na venkovského zámku. Svah rozčleněný soustavou teras a ramp a vytvářející nad vodní hladinou bazénu theatron s bohatou alegorickou výzdobou, který dotváří i proudící voda. Můžeme se jen těšit na dokončení úprav. A věříme, že i veřejnost dostane příležitostně možnost spatřit tuto výjimečnou památku. Její záchrana nejspíše v poslední chvíli a náročná obnova jsou příkladným počinem. Vrátíme se po silnici k hlavní bráně zámku. Ve svahu napravo vidíme malou výklenkovou kapličku. Původně zde visel obraz sv. Prokopa, dnes nejspíše Ježíše Krista. Po zelené značce pokračujeme podél místního spodního Mlýnského rybníka. Za kamenným mostkem leží Smilkovský či Říhův mlýn. Jako vrchnostenský mlýn s pilou a olejovým lisem se zmiňuje v roce 1601. V roce 1923 byla u mlýna zřízena cihelna. Na mlýnských stoupách se také roztloukal vápenec, užívaný ve stavebnictví i na hnojení. Také zde se mlýnské zařízení skládalo z válcové stolice, českého a francouzského kamene.
A zde je třeba se rozhodnout kudy pokračovat. Původně plánovanou trasu po žluté turistické značce k tvrzi v Koutech a údolím podél Zdebořského potoka lze totiž projít jen v době, kdy tomu nebrání elektrické ohradníky. Nejspíše by se daly překonat, ale rozdováděný skot není při procházce bezpečným společníkem a ani naštvaný sedlák vhodným průvodcem. Protože však jmenovaná místa za návštěvu rozhodně stojí, lépe cestu naplánovat na dobu, kdy se nepase. Pro období ostatní volíme trasu uvedenou na konci článku.
Pokračujeme tedy po turistické značce. Na konci lesa značka mizí a scházíme po opuštěných pastvinách do údolí potoka. Po chvíli přicházíme na okraj osady Kouty. Ve zbytcích rybníka Tvrzník se tyčí zbytky zdí gotické tvrze. Na východní straně nároží věže, uprostřed západní stěna obytné budovy. Tvrziště uprostřed velkého rybníka mělo rozměry asi 20 × 30 metrů. Hospodářské zázemí sídla se nacházelo na místě barokního dvora dochovaného nedaleko nad tvrzí. První písemná zmínka o tvrzi (někdy psána jako hrad) pochází z roku 1366, prvními doloženými majiteli byli vladykové z Němčina Sedlce. V roce 1606 došlo k trvalému připojení zdejšího panství ke smilkovskému. Tvrz tak přestala být panským sídlem a začala pustnout. V 18. století byly strženy střechy a kámen využíván jako stavební. V sadu za tvrzí vidíme zcela zachovalou malou roubenou chalupu. Spolu s troskami tvrze působí místo velmi romanticky.
Vrátíme se a procházíme polní cestou podél potoka malebným údolím. Na bývalém panské rybníku Vápenka zaujme na konci dlouhého mola plovoucí moderní hausbót v kombinaci prosklených ploch a dřeva. Pod rybníkem stával mlýn Kužel, zvaný také Pod Smilkovem, Dvořecký, Bursíkův. Jméno Kužel získal od původního zařízení „kuželice“, což bylo dřevěné vřeteno, na němž se otáčel mlecí kamen. Poprvé se mlýn zmiňuje již v roce 1601. Dvě stě let zde mlel rod mlynářů Bursíků. Podobně jako další mlýny panství byl vybaven válcovou stolicí, kamenem českým a francouzským. Ze mlýna se ale zachovaly pouze kamenné zbytky zdí a budovy, nejspíše mlýnice. Prostor je zastavěn moderními rekreačními budovami, které ale nepůsobí nijak rušivě.
Sejdeme do údolí, přejdeme silnici a nezbývá než opět stoupat. Naším cílem je z daleka viditelný kostel svatého Šimona a Judy v Arnoštovicích. Nevelká osada, dnes součást obce Heřmaničky, dříve patřila do smilkovského panství. Kostel vznikl v 2. polovině 13. století v pozdně románském slohu přecházejícím do gotického. Jako farní se uvádí v roce 1352. V roce 1732 nahradila dřevěnou zvonici v jihozápadnímu rohu nová věž, současně vznikla sakristie. Velkou přestavbou prošel kostel v letech 1891-1892. V průčelí se nachází krásný původní ústupkový portál. Lomené ostění z červeného pískovce má žlábkovaná nároží, vnitřní je posázeno kulovitými bobulemi. Loď se skládá ze dvou čtvercových polí s křížovou žebrovou klenbou. Masivní kamenná, okosená žebra vybíhají z drobných konzolek a stýkají se ve svornících s reliéfem ornamentálních listů. Čtvercové kněžiště má také křížovou žebrovou klenbu. Do sakristie vede jednodušší raně gotický portálek. Nad ním vidíme novogotickou oratoř z roku 1892. Zařízení kostela je barokní, kůr a varhany novogotické. Na bývalém hřbitově se zachovaly tři menší žulové náhrobní kříže. Poblíž kostela stojí velká, nepříliš vzhledná budova fary z roku 1916. Zaujme ale mohutná pozdně barokní budova uprostřed návsi. Jde o špitál (chudobinec) založený roku 1769 Janem Jindřichem, hrabětem z Bissingenu. Sloužil pro poddané ze smilkovského panství. Dvě místnosti v patře pak jako kontribuční sýpka.
Projdeme vsí ke hřbitovu a polní cestou za hřbitovem scházíme do dalšího údolí. Podejdeme trať železničního koridoru a stoupáme k Durdicím. Nedaleko vsi lze v údolí potoka Mastník najít dnešní literární zajímavost. Pamětní kámen u cesty mezi osadou Peklo a rybníkem Velký Mastník připomíná místo, kde skautský vedoucí, spisovatel Jaroslav Foglar zvaný Jestřáb tábořil v letech 1930 a 1931 se svým oddílem Pražská Dvojka. Zážitky inspirovaly Jaroslava Foglara k napsání knih Hoši od Bobří řeky a Tábor smůly. Přesnou polohu tábořiště se údajně podařilo určit díky podrobnému rozboru historických pramenů.My ovšem Durdice mineme, přejdeme silnici a polní cestou pokračujeme k další silnici. Usedlost, původně nejspíše hájovna, se jmenuje Lipišov, ještě se sem vrátíme. Nyní ale odbočíme doleva do Martinic. Zde si lze prohlédnout hned několik významných historických památek. Na kraji vsi si všimneme rekonstruovaného objektu čp.25. Původně šlo o družstevní rolnický lihovar postavený v roce 1914.
Založení osady se datuje do poloviny 12. století. První písemná zmínka pochází z roku 1318 a je spojená s místním rodem Martinců. Tento rod ale neměl původ spojený se slavným rodem Martiniců ze Smečna (na Slánsku) ani s Bořity z Martinic. Raně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie pochází asi z poloviny 13. století. Úpravami prošel v 18. a 19. století. Předsíň zakrývá krásný původní sedlový portál z červeného pískovce. Má lomenou ústupkovou archivoltu, válcové sloupky nesou hlavice s abstraktními lístky. Na tympanonu jsou znázorněny květy a údajně padající mříž. Loď tvoří dvě čtvercová pole. Západní má valenou klenbu z konce 16. století, východní křížovou žebrovou klenbu, jejíž žebra vybíhají z jehlancových konzolek. Loď má na bocích půlkruhově sklenutá okna, zbavená kamenné obruby. Zaujme i půlkruhový odstupněný vítězný oblouk s římsou. Čtvercové kněžiště má křížovou žebrovou klenbu. Žebra se stýkají ve svorníku s reliéfem Kristovy hlavy. Vedle oltáře vidíme dřevěným obložením částečně zakrytý sanktuář s kamenným ostěním. Úzkým průchodem s valenou nepravidelnou klenbou se vstupuje do sakristie, přistavěné tak nejspíše později. Proti vchodu ke kostelu stojí budova bývalé školy, postavená v roce 1862, údajně i ze zdiva staré tvrze.
Tato gotická tvrz stávala asi 50 metrů severovýchodně od kostela. Archeologické nálezy ji řadí do druhé poloviny 13. století. První známý majitel Beneš z Martinic se připomíná v roce 1318. Po připojení panství k zámku ve Vrchotových Janovicích byla opuštěna a v roce 1549 uváděna pustá. Zříceniny pak ve druhé polovině 19. století rozebrány. Vidíme jen zbytky zdiva odhalené archeologickým výzkumem. Ze severní a západní strany jsou dosud patrné zbytky příkopu a vnějšího valu. Okrouhlé tvrziště o průměru 25 m již ve 13. století chránila mohutná kamenná hradba z lomového kamene, dále hluboký příkop a val. Jádro tvrze tvořily budovy okolo malého nádvoří. Po požáru koncem 14. století vznikla na jižní straně čtverhranná obytná věž, pravděpodobně s průjezdem a bránou Jde o mimořádně hodnotnou ukázku středověké tvrze. Předcházející nesystematický archeologický výzkum bohužel neumožňuje přesnější závěry. Zaráží ovšem skutečnost, že dosud nebyl proveden stavebně historický průzkum tvrze ani zajištění zbytků zdiva. Tvrziště se nachází na soukromé zahradě, je však volně přístupné. Ke kulturním památkám Martinic patří i nedaleko ležící hospodářský dvůr čp. 6 z konce 18. století. Tvoří ho obytné stavení a hospodářská část, tj. špýchar, chlévy a roubená částečně polygonální stodola. Přízemní zděné obytné stavení má roubenou světnici a sedlovou střechou s valbičkou. Jde o mimořádně hodnotný soubor staveb usedlosti, dochovaný ve své původní podobě. Památkově chráněná je i částečně roubená sýpka protějšího čp. 5. Původní podoba usedlost je však nenávratně ztracena. Na návsi zaujme další roubená, bohužel dost zanedbaná chalupa, součást čp.11.
Po silnice se vrátíme k Lipišovu a odbočíme doleva. Procházíme kolem oplocení obory Vranovské údolí. Má rozlohu 38 ha, slouží k chovu daňků a muflonů. Cesta pak v pravém úhlu odbočuje doprava do lesa. Na jeho konci končí také, ale my projdeme doleva k rybníku se zvláštním jménem Velký Zlodějov. Po jeho hrázi a polní cestou přijdeme do Beztahova. Osadu založil vladyka Beztuh, původně se tedy jmenovala Beztuhov. Zdejší tvrz se vypínala na menším návrší, chránil jí široký a hluboký vodní příkop a mohutné valy. Nad tvrzí vznikl poplužní dvůr. Nejstarším doloženým vladykou je v roce 1372 Hroch z Beztuhova. Po roce 1623 došlo k připojení statku k janovickému a votickému panství, a proto k opuštění sídla. Sloužilo k hospodářským účelům, později se z něj stala panská sýpka. Z původní tvrze se dochovalo přízemí hospodářské budovy, na něm mladší první patro. Mohutná obvodová zeď přízemí má na západě na obou stranách opěrné pilíře. Pod severní částí budovy se nachází sklepy. Dodnes se částečně dochovala část příkopu a valu. Jde o zajímavou středověkou památku, doklad venkovského sídla drobné šlechty.
Velký význam měla pro Beztahov i širší okolí železnice. Železná dráha císaře Františka Josefa I. vznikla v letech 1867-1870, první vlak projel v roce 1871. Původně byla zřízena jen zastávka Beztahov, Votice-Beztahov, nakonec Votice-město, nádražní budova vznikla až ve 20.letech. Místní trať byla elektrifikována koncem 70. let, v letech 2009-2013 proběhla výstavba železničního koridoru, při tom opraveno nádraží a upraveno okolí, vyhlouben železniční tunel. Do dolní části Beztahova s nádražím scházíme po silnici kolem rozsáhlého lomu. V roce 1923 se zde začala těžit velmi tvrdá tmavší žula, přesněji granodiorit. Využívala se především na železniční štěrk. Vlevo v lese vidíme zbytky budov myslivny.
Dnešní trasa měří 17 km, trasa náhradní tedy kratší asi 15 km.
A nyní tedy „náhradní trasa“. Projdeme kolem Smilkovského mlýna po hrázi Mlýnského rybníka a projdeme k silnici. Doprava vyjdeme ze Smilkova směrem k Heřmaničkám. Na nedalekém rozcestí vidíme výrazné nově zrestaurované sousoší sv. Jana a sv. Pavla z červeného pískovce. Tomáš Hatlák ho v roce 1761 vytvořil pro manžele Jana Jindřicha z Bissingenu a Františku roz. z Astfeldu. Bohatě zdobený barokní trojstranný podstavec nesl původně kamenný alianční erb stavebníků, který se ale ztratil. Odbočíme vlevo a sejdeme k mohutné budově bývalého Dolejšího mlýna, také zvaného „Na Dolejším“, „Jedličkův“ Původní mlýn vznikl pravděpodobně na konci třicetileté války. Později jsou zde doložena 2 vodní kola, 3 stolice válců a šroťák. Po dovybavení parním strojem ještě parní pila s jedním „katrem“ a šindelkou. V roce 1919 došlo k přestavbě. Pokračujeme chvíli po silnici a poté se vydáme doprava a vystoupáme do Arnoštovic.
Mapka výletu:
Zdroje:
Habart, Čeněk: Sedlčany, Sedlecko a Voticko.
vodnimlyny.cz, www.mkcvotice.cz, www.ceskasibir.cz, Obec Smilko – informační tabule
pamatovykatalog.cz
Repetný, Miloslav: Kronika panství Smilkovského. Olbramovice: Tiskárna Tria, 2010.
Vnoučková, Darina: Diplomová práce-Hmotná kultura tvrze v Martinicích u Votic.
Vnoučková, Darina: Bakalářská práce -Středověké kostely na Benešovsku v sídelních souvislostech, www.ceskasibir.cz
Zajímavosti:
Petr Pouba: Teatron ve Smilkově, 1996 (Kámen 3)
Dobovým a oblastním unikátem parku smilkovského zámku je theatron, letní divadlo nebo výjevové seskupení soch na terasách zahrady italského typu ve Smilkově u Votic, kde bylo plně využito výrazné barevnosti červených pískovců, jejich měkkého a teplého charakteru.
V parku letního sídla nechal v roce 1750 tetatron postavit Jan Jindřich Bissingen, čerstvý hrabě a bezdětný mecenáš umění. Architekt teatronu není znám, ale přímých vzorů bylo v té době řada, například starší Vrtbovská zahrada v Praze, vytvořená podle plánů Františka Maxmiliána Kaňky.
Sochařské výzdoby se za pomoci místních kameníků ujal Lazar Widman (1687-1769), někdy uváděný v literatuře jako Lazar Widman, sochař rodiny Vrtbovské. Pocházel z rodiny řezbářů a pro své práce užíval nejrůznější materiály, jako například dřevo, pískovce, mramory, alabastr a kost. V krátkém čase stihl až neuvěřitelné množství práce, která byla takřka výhradně určena pro mimopražské zákazníky. Blažíček (1946, 94 an.) uvádí, že jeho díla nesla jistý punc druhořadého sochaře pozdního baroka a raného rokoka, ale uznává, že Widman prudce převyšuje všechny výhradně venkovské sochaře své doby. Jeho práce se pro určitou stylovou nesourodost obtížně určují, často jen díky kamenickým značkám. Zatímco v první půli Widmanova života jeho plastiky směřují od doznívajícího baroka k ranému rokoku, v druhé půlce převládá příklon ke klasicismu. Gesto a pohyb hmoty v kameni střídá realismus, řezbářskou ozdobnost v dřevěných plastikách vymění za střídmost a citlivost výrazu. Taková byla ale doba, ve které doznívá přestavba pražských paláců a venkovských sídel. Nové vlivy se prudce střídají, ale nenacházejí již tak silnou životnost, jako tomu bylo v českém baroku. Teologie pečlivě střeží nově vznikající umělecká díla a spekulativně jim uděluje své morální významy. Ty jsou už od baroka vypracovány pro klasickou antickou mytologii. Na jednu stranu zde máme doklad svobodomyslnosti umělce a jeho mecenáše z řad šlechty, na druhou stranu bylo naprosto samozřejmé tuto svobodomyslnost omluvit, třeba nábožensky zaníceným tématem. Díla Lazara Widmana spojuje právě mistrovství vypravěčského umění, ať už v jakékoliv vnější podobě.
Z dlouhého výčtu Widmanových děl jmenujme výzdobu zámecké kaple v Dolní Lukavici (1727), Vrtbovský kostel sv. Václava a sochy na náměstí v Žinkovech u Nepomuku (1735-1738), zámek a výzdobu parku parku v Křimicích (1740-1746).V Praze je to socha sv. Josefa s Ježíškem na rohu Staroměstkého náměstí a Melantrichovy ulice a pravděpodobně i dřevěná plastika Herakla se lvem na nádvoří Šrámkova domu v Celetné ulici (vinárna U Pavouka). Na Benešovsku a Voticku Widman vytvořil tři řezané oltáře zámecké kaple na Konopišti, sochařské práce na zámku Jemniště, výzdobu původně románského kostela sv. Havla v Poříčí nad Sázavou (1751-1754) nebo řezbářské práce v kostele sv. Šimona a Judy v Arnoštovicích.
V teatronu zámeckého parku ve Smilkově byly na třech terasách rozmístěny sochy a rozměrná sousoší z červeného pískovce a mohutné vázy ukončené výraznými orlími hlavami. Dvě spodní na schodišti byly hlavami obráceny proti sobě, další dvě, osazené na třetí terase, byly situovány zády k sobě se zobáky směřujícími do kraje. Teatron byl též osazen sochami Heraklů, Venuší s Kupidem, Putty, dvěma obelisky na koulích, velkou centrálně umístěnou mušlí vpředu, dalšími kamennými vázami a nádržemi na vodu. Nejkrásnější je ústřední socha „Caritas“ – výjev křesťanské lásky -, nejdůležitější ze tří křesťanských ctností (Víra, Naděje, Láska). Půvabná, velmi nahá žena zdekojí dvě děti – Lásku k bližnímu a Lásku k Bohu.
Celý teatron je doplněn pečlivě vybranými keři (túje zde byly vysazeny až později), růžemi, exotickými rostlinami a vodou v nádržích. Celkový dojem efektu teplé, barevné intenzity, který vznikl použitím červených pískovců na plastickou výzdobu, byl zdůrazněn zeleným a hnědočerveným štukovým prolamovaným zábradlím. Na velmi chladném a vlhkém místě České Sibiře tak vznikla zahrada italského typu. Taková opovážlivost byla ovšem záhy potrestána. Poprvé už v 19. století, kdy teatron nekompromisně přeťala výstavba silnice, která oddělila třetí, nejvyšší terasu od vlastního parku. Po druhé světové válce pak naprosto nepochopitelně vedenou „péčí“, jejímž výsledkem je dnešní žalostný stav. V současné době zbývají na místě teatronu dvě amorfní torza osazená na třetí terase nad silnicí, na druhé terase jen výdusek, který již puká, a ústřední socha „Caritas“, krytá ve výklenku vprostřed schodiště. Na náklady památkové péče, která se už bezmála čtyřicet let pokouší teatron opravit, byly postupně zhotovovány kopie soch (některé z těchto kopií jsou dnes ztraceny). Část originálů soch je uložena na městském úřadu v Benešově a pravděpodobně i jinde.
Rozhodl-li se Widman použít červených pískovců pro své sochy, bylo to také kvůli dostupnosti a běžnému užívání tohoto materiálu pro kamenické práce stavebního i kamenosochařského charakteru v této oblasti. Materiál, sice efektní svou teplou barevností, je svou vnitřní strukturou značně problematický. Místy obsahuje až centimetrové valouny křemene a má výraznou odlučnost podél četných jílovitých vrstviček. Červené pískovce se vyskytují v blízkém okolí jako jedna ze sedimentárních výplní blanické brázdy. Od středověku se červené pískovce těžily v Nučicích u Kostelce nad Černými lesy, kde se nacházely největší zásoby této suroviny v blanické brázdě. Starší zdejší lom, který byl ještě těžen v době, o které mluvíme, a později opuštěn, protože byl nevhodně založen proti vrstvám (Rybařík 1994, 74), by mohl být lokalitou smilkovských plastik. Je však od místa použití dosti vzdálen. Menší ostrůvky červených pískovců se ale vyskytovaly i v bezprostředním okolí Smilkova. Jedna taková pravděpodobná lokalita je Nesperská Lhota u Čeliva, odkud je i blízko k dalším památkám z červených pískovců na Benešovsku, jako je Jemniště nebo vodní tvrz Popovice. V mnohem leším stavu než teatron ve Smilkově je o jedenáct let starší sousoší Jana a Pavla z roku 1761, umístěné v polích poblíž silnice mezi Smilkovem a Arnoštovicemi. Je také z červeného pískovce, ale pravděpodobně z jiného lomu. Vytvořil ho člen Widmanovy kamenické hutě Tomáš Hatlák, který se na panství stal vrchním sochařem a ve Smilkově žil v letech 1760-1782. Ve srovnání s jinými kamennými památkami v okolí mají pískovce využité ve Smilkově nejsystější barvy. Literatura: Blažíček, O. J.: 1946 – Pražská plastika raného rokoka. Praha. Rybařík, V.: 1994 – Ušlechtilé stavební kameny České republiky. Hořice v Podkrkonoší.
D. Vnoučková: Hmotná kultura tvrze v Martinicích u Votic, 2021
Tvrz v Martinicích u Votic na základě rešerše písemných pramenů náležela rodu, jímž nebyl známý rod Bořitů z Martinic. Byla vystavěna někdy v 2. polovině 13. století někým, kdo mohl pocházet přímo z Voticka. Jakého rodu byl se pro chybějící písemné prameny, které by něco vypovídaly o tomto kraji v této době, bohužel již nepodaří zjistit. Někdy v 1. polovině 14. století, možná již v první čtvrtině, byla tvrz vypálena a pravděpodobně částečně pobořena. Byla opravena příslušníky rodu, kteří jsou doloženi poprvé roku 1318 jako vlastníci Martinic u Votic, nebo příslušníkem rodu (shodného či cizího), s nímž tito vlastníci roku 1322 majetek směnili. Během husitských válek je dění na tvrzišti v mlze. Krátce po jejich konci, již v roce 1433, je držitelem Martinic spolu s tvrzí patrně Léva z Chřenovic. Jeho potomci tvrz drželi patrně až do začátku 16. století. Významným členem tohoto rodu s vpravo hledící orlicí na štítě byl Hynek z Martinic, který se pohyboval v blízkosti dvou českých králů – Ladislava Pohrobka a Vladislava Jagellonského, z čehož mohl čerpat jisté výhody. Rozkvět celé tvrze a velkou část archeologických nálezů (zejména reliéfních kachlů, kovových předmětů a početné redukční tenkostěnné keramiky zdobené rytou výzdobou a kombinovanými radélky v podobě oválů či koleček ve čtvercích), která jej dokládá, lze patrně vztáhnout k této době, tedy do 3. třetiny 15. století. Nálezy rovněž dokládají to, že tento majitel tvrze byl součástí elity, jež se zabývala lovem zvěře, vyznávala křesťanství a rytířský způsob života.
Ač byla tvrz před rokem 1541 pustá, neznamená to, že byla již zničená. Dokládají to nálezy reliéfních kachlů, které nemohly být součástí kamen dříve než kolem roku 1543. Požár tvrze patrně dokládají teprve zlomky glazovaných keramických nádob nalezené uvnitř tvrziště, které lze datovat do doby po roce 1600. S jistou troufalostí je možné požár spojit s třicetiletou válkou, která ve velké míře zasáhla také Voticko. Tvrz byla zřejmě i po požáru dále využívána ve změněné funkci, což dokládá výstavba tělesa „pece“ již na požárové vrstvě a nálezy keramických zlomků, které v něm byly obsaženy. K samotné destrukci a rozebírání tvrze docházelo až později, jistě před koncem 17. století.
Archeologický výzkum martinické tvrze nebyl bohužel systematickým, což bylo ostatně poplatné době, kdy se historická (neslovanská) archeologie v Československu teprve počala rozvíjet. Metodika archeologického výzkumu, která zcela tuto lokalitu vytěžila, zapříčinila to, že není možné v dnešní době řadu nálezových situací, které nebyly ještě v době výzkumu zcela zničeny majitelem pozemku, již ověřit. Jistý spěch při samotném výzkumu, při němž byl přítomen často jen jeden odborně vzdělaný archeolog, neúplná dokumentace tohoto výzkumu a neustálená evidence nálezů, z nichž část byla skartována nebo ztracena, neumožňuje využití archeologických nálezů k věrohodné interpretaci nálezových situací, tím i stavebního vývoje tvrze a tehdejšího života na tvrzi. Zjištění podoby tvrze a jejího stavebního vývoje také brání to, že nebyl nikdy proveden stavebně-historický průzkum. Tvrziště dosud není konzervováno a jeho odhalené zdivo dále chátrá, čímž se snižuje potenciál provedení dalšího výzkumu (stavebně-historického i archeologického). Revizní archeologický výzkum by byl v současnosti možný především v místech příkopu a valu. Jistou možnost revizního výzkumu skýtá také nezkoumané nádvoří tvrziště.
Potenciál dalšího výzkumu nesou také početné nálezy zlomků a torz keramických reliéfních kachlů a keramických či tuhových nádob, které se mohou stát východiskem pro meziregionální srovnávání materiálu. Jejich výzkum na destruktivní bázi např. pro účely zjištění míst jejich výroby je však již nemožný pro jejich zápis v Centrální evidenci sbírek muzejní povahy.