V dnešních Toulkách se vydáme do okolí Vlašimi a navštívíme nejvýznamnější poutní místo na Podblanicku, Hrádek. Uvidíme i další památky, dozvíme se zajímavosti, projdeme se krajinou a užijeme si podzimní atmosféru.
Procházku zahájíme na vlakové zastávce Domašín, v místě zvaném Most či Bruk. Tato odlehlá součást obce Domašín vznikla zřejmě díky zdejší myslivně z roku 1858 patřící vlašimskému velkostatku. Později byla rozšířena - po zprovoznění železnice v roce 1895 a stavbě nádražní budovy a přes cestu v podobném stylu budovy hostince. Bytový dům u železničního přejezdu byl postaven v roce 1923, další větší bytový dům (dnes se zelenou omítkou) v roce 1932. Za německé okupace vzniklo u nádraží skladiště leteckého benzínu a ubytovny posádky. V roce 1941 pak byla zahájena stavba Kolonie zvané Kolonka. Pro německé zaměstnance skladiště mělo být postaveno 48 dvojdomků, podle projektu pražského architekta Josefa Lorenze. Dokončení se jich dočkalo pět, dnes je většina přestavěna. Dále směrem k Domašínu pak stojí letní vila domašínského rodáka a významné osobnosti JUDr. Antonína Zrna postavená v roce 1911 podle projektu Františka Housera. My ale vyjdeme po zelené turistické značce k původní myslivně Bruk (i Bruck). Před ní míjíme mohutný strom - javor babyku. Ten patří díky své výjimečnosti mezi chráněné památné stromy, má obvod kmene 380 cm, výšku asi 20 m. Patrová obytná budova myslivny spolu s dvěma hospodářskými tvoří dvůr a byly postaveny v dekorativním romantickém stylu. Byly citlivě opraveny a zůstaly zde zachovány zdobné prvky, změněna byla pouze barevná kombinace fasády. Na historické mapě 3. vojenského mapovaní je před dvorem patrná zahradní úprava rozlehlého pozemku směrem k železnici. Snad z tohoto období pochází torzo altánku hned vedle památného javoru. Na pozemku parku (a zřejmě zahrady) byla nedávno zřízena skládka dřeva. Stromy původního sadu byly téměř všechny pokáceny a zahrada tak zcela zničena.
Pokračujeme cestou lesem, po obou stranách vidíme otevřené stráně. Také zde podlehly smrkové porosty kůrovcové kalamitě, přesněji řečeno přemnožení lýkožrouta smrkového. Borovice pak nedostatku spodní vody. Po chvíli procházíme pod Kalamajkou (517 m n. m.). Celý vrch tvoří několik bloků žuly, které vystupují podél tektonických poruch blanické brázdy a vyčnívají díky své odolnosti proti okolním pararulám. Pokud se vydrápeme až na vrchol, naskytne se nám pěkný výhled do krajiny, ovšem také smutný na okolní holiny. Údolí patří do střední části této brázdy, tedy příkopové propadliny, která se táhne od Českého Brodu až do Rakouska. Jdeme dále po turistické značce a po chvíli odbočíme na dobře značenou trasu cyklostezky č. 8175. Dojdeme k vyhlídkovému místu nad Radošovicemi. Trasa naší procházky obcí nevede, ale lze do ní odbočit. Obci dominuje Kostel sv. Víta, jednoduchá jednolodní stavba stojící uprostřed zrušeného hřbitova obklopeného kamennou zdí s brankou na západní straně. Čtvercové kněžiště a část lodi jsou gotické, přestavěný byl v roce 1727 a v roce 1892 byla loď prodloužena a v průčelí vystavěna nová útlá hranolová věž. V kněžišti jsou umístěny náhrobní kameny pánů z Věžníků z konce 16. a začátku 17. století z červeného mramoru. V době husitské katolická fara v Radošovicích zanikla a kostel byl v té době zasvěcen Janu Husovi. Po obnovení katolického náboženství byla radošovická osada připojena k vlašimskému děkanství. Farní kostel byl dříve zasvěcen Všem Svatým. Původně gotický kostel ztratil úpravami historický vzhled. V roce 1892 byla místo původní dřevěné věže vystavěna věž zděná. Ve věži jsou umístěny dva zvony, Josef a Poledník, který byl zavěšen roku 1924.
Na návsi obce stojí kamenná socha sv. Jana Nepomuckého v podživotní velikosti na hranolovém, jednoduše profilovaném a úzkém podstavci. Postava světce je tradičně pojednána a opatřena polychromií. Barokní dílo patrně z konce 18. století, je kryto jednoduchým přístřeškem. Jde o kvalitní sochařskou práci, která dotváří prostředí návsi. Opodál byl v roce 2018 odhalen pomník ve tvaru trojbokého jehlanu. Připomíná oběti 1. a 2. světové války, současně připomíná utrpení radošovských občanů v době komunistické totality. Po trase cyklostezky pokračujeme do Ctiboře. Na návsi stojí vedle hasičské zbrojnice kaplička, naproti přes cestu památník obětí světových válek. Po silnici dojdeme podle směrovek na Hrádek. Na ostrožně oddělené říčkou Blanicí a bezejmenným potokem se pravděpodobně rozkládalo pravěké či raně středověké hradiště. Nejspíše by bylo tvořeno plochou dnešní vsi a jejím bezprostředním okolím. Uvnitř areálu dnes leží i kostel sv. Matouše se hřbitovní zdí s branou, sochou sv. Václava, márnicí a křížem před branou původního hřbitova. Historie místa je spjata s vladyky z Hrádku, kteří zde vybudovali kamennou tvrz. Historické prameny se o Hrádku a kostelu poprvé zmiňují v roce 1356. Ve 14. století je zmínka o rytířích z Hrádku, ovšem titul nebyl dědičný. Následný majitel vladyka Jan z Hrádku se účastnil husitských válek, byl stoupencem přijímání podobojí. Jeho pečeť byla přivěšena na stížném listu české šlechty proti upálení Mistra Jana Husa z roku 1415. V polovině 15 století stáli rytíři z Hrádku na straně Zelenohorské jednoty. V roce 1467 byla tvrz dobyta Mikulášem Trčkou z Lípy, tehdejším majitelem Vlašimi, který naopak podporoval Jiřího z Poděbrad. Hrádek byl vypálen, tvrz pustá a nebyla již obnovena.
Podoba původně gotického kostela byla zásadně změněna na konci 17. století. K původní jednoduché jednolodní stavbě byla po roce 1681 přistavěna boční kaple pro sochu Panny Marie. Kněžiště je sklenuto křížovou klenbou bez žeber, loď má plochý strop. Současnou podobu kostel získal barokními přestavbami v 18. století. V roce 1765 byla v průčelí vystavěna nová věž, stará zbořena a na jejím místě pak postavena kaple zasvěcená sv. Josefovi. Kostel tak získal půdorys kříže. Hlavní barokní oltář s novějším obrazem apoštola a evangelisty sv. Matouše byl zřízen asi v roce 1720. Původní obraz byl údajně dílem slavného malíře Petra Brandla, ale nedochoval se. Po stranách stojí barokní sochy sv. Petra a sv. Pavla. Oltář mariánské kaple pochází z kostela zrušeného františkánského kláštera v Hájku u Prahy. Obraz představuje sv. Františka z Assisi, je doplněn po stranách stojícími sochami sv. Václava a sv. Vojtěcha. V kapli byla umístěna socha Božského Srdce Páně. Socha sv. Josefa s Ježíškem umístěná v protější josefské kapli pochází z kostela sv. Jana Křtitele z Dolních Kralovic, který musel ustoupit budování vodní nádrže Švihov (Želivka). Kostel zdobí vyřezávaná reliéfní křížová cesta z roku 1912. V roce 2007 byly sondami odhaleny v lodi kostela původní malby pocházející zřejmě z počátku 16. století.
Hrádek patří k hlavním mariánským poutním místům Podblanicka. Poutní ruch je spjatý s uctíváním milostné (i omilostněné) gotické sochy Panny Marie Hrádecké. Podle odborného posudku vznikla socha v době vlády Karla IV. v letech 1370 – 1380. Znalci se nemohou shodnout na pravděpodobném dárci. Jedni se přiklánějí k prvnímu pražskému arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic, další k jeho nástupci Janu Očkovi z Vlašimi. Ten mohl mít k místu i silný osobní vztah. Socha byla v kraji uctívána, vydávalo se za ní mnoho věřících prosebníků i ostatních návštěvníků a konaly se k ní mnohé mariánské poutě. Jejich největší rozkvět nastal v 18. století. Z nařízení zemské vlády a knížecí arcibiskupské konzistoře však byla socha v létě roku 1765 sňata z oltáře a uzavřena do skříně v sakristii (nová vládní politika zřejmě zde a později i na dalších poutních místech chtěla omezit vliv náboženství, později došlo ke zrušení klášterů). Také poutě, které údajně zadávaly příčinu k všelijakým výtržnostem, byly omezeny. Zástupy poutníků však na Hrádek proudily dál. V létě roku 1790 pak poutnice pronikly násilím do sakristie a sochu vrátily na původní místo. Úřady ji tam již ponechaly. Přívlastek milostná či omilostněná znamená, že měla schopnost udělovat milost zázraku, tedy učinit zázrak. Jsou dochovány zprávy o zázračném působení sochy, skutečnost tohoto působení byla stvrzena v roce 1763 záznamem o zázračném uzdravení jistého svobodníka. Hlavní poutě se dodnes konají každým rokem po tři první červencové neděle. Kamenná socha sv. Václava ve hřbitovní zdi pochází ze hřbitova v Cítově (u Mělníka), byla převezena někdy v 70. nebo 80. letech. V roce 2011 byla na kříži u vstupní brány v hřbitovní zdi odhalena pamětní deska místnímu rodáku Františku Štverákovi. Římskokatolický kněz, který byl pronásledován oběma totalitními režimy, byl plně rehabilitován až v roce 1990. Je doloženo, že v roce 1765 zde nechala vlašimská obec postavit dřevěnou hospodu pro občerstvení poutníků. U kostela vznikl příbytek pro kněze. Ve starém stavení v jeho sousedství v roce 1798 byla zřízena škola. V roce 1834 pak byla dostavěna nová škola. Měla jednu třídu s devadesáti žáky, kteří pocházeli z Hrádku, Ctiboře, Nemíže, Petřínů, Podolí a Blanického mlýna. V roce 1855 je zaznamenáno znovu zřízení místní fary (povýšením lokálie s duchovním správcem Hrádku), prvním farářem se stal významná osobnost pátera Antonína Norberta Vlasáka. Tento znalec historie a vlastivědy Podblanicka zde jako kněz působil v letech 1844 až 1866. Podařilo se mu prosadit celkovou opravu kostela i fary. V roce 1849 nechal přestavět bývalou kostnici za kostelem na kapli Navštívení Panny Marie. V roce 1994 odešel kněz Bořivoj Bělík a Hrádek se dostal do duchovní správy kněží mariánů. Byl postaven venkovní oltář, začaly stavební úpravy fary a bývalé školy. Tu mariáni koupili se záměrem vybudování exercičního domu.
Pokud se vydáme po modré turistické značce kolem místního hřbitova, přijdeme vzápětí k novodobé kapličce Panny Marie v podobě altánu. Byla postavena a vysvěcena v roce 2004 nad starou studánkou. A nedaleko odtud pak leží další zajímavá památka, tvrziště s pěkným jménem Kočičina. Na terénní hraně nad údolím říčky Blanice na zalesněné pahorku leží poměrně dobře dochované terénní pozůstatky středověké tvrze či hrádku z 13. až 15. století. Šlo o typický typ sídla drobné venkovské šlechty. Najdeme je asi 100 m od turistické značky přes louku, hned za okrajem lesa. Blanice ohraničuje areál tvrziště na severu a na východě, podél návrší teče od jihu k východu drobný potok. Zhruba kruhové tvrziště (průměr 25 m) je na západě odděleno od přilehlé louky mohutným příkopem zahnutým do oblouku, který pokračuje i na severozápadní stranu, kde prohlubuje mělkou úžlabinu. Na svazích pahorku se nacházejí zbytky zdí. Na ostatních stranách obrana (fortifikace) chybí, její funkci převzal sráz svažující se k Blanici. Původ a funkce terénních nerovností na temeni nebyly dosud určeny. Pod Hrádkem leží Kakosův (též Mařanův) mlýn. První zmínka je z roku 1756, kdy postoupila obec Vlašim mlýn pod Hrádkem Jiřímu Kulíkovi. Před rokem 1840 je zmíněn mlýn o jednom kole, v roce 1930 Josef Kakos a 1 turbína Francisova. Po 1989 mlýn sloužil jako depozitář Archivu hlavního města Prahy. Dnes MVE o výkonu 22 kW, objekt je nepřístupný. Nedaleko od tohoto mlýna se za mostkem přes Blanici nachází Přírodní památka Na Ostrově. Cesta však vede po soukromém pozemku, památka je tak přístupná od Nemíže nebo je možné přejít přes některý z dalších mostků a dojít k ní po neznačených cestách. Vrátíme na Hrádek a pokračujeme mezi domky na návsi po modré turistické značce. Brzy sejdeme k původní lesní studánce. Poskytovala poutníkům vítané osvěžení a pojí se s dalšími zázraky Panny Marie. Také k vodě ze studánky je zaznamenáno několik uzdravení. Za přispění knížete Viléma II. Auersperga byla nad ní v roce 1826 postavena malá dřevěná kaplička s obrazem Panny Marie. V roce 1849 a pak v roce 1889 došlo k zásadním úpravám, před studánkou umístěn práh vytesaný z kamene přivezeného z Blaníka, v kapli pak socha Panny Marie Lourdské. Dnešní půvabnou výklenkovou kapličku Panny Marie navrhl a postavil v roce 1904 vlašimský rodák, stavitel Jindřich Neubauer. Uvnitř kapličky je nepravá mozaika představující v horní části Pannu Marii Hrádeckou a dole hrádecký kostelík. Jedná se o práci rakovnických keramických závodů. Cestou se nám znovu nabízí pohledy připomínající apokalypsu. Způsobila ji nedávná kůrovcová kalamita. Po chvíli si všimneme mohutné stavby na druhém břehu Blanice. Jedná se o Blanický mlýn (též Kupsův či U Šípanů), který je poprvé zmíněn v roce 1578. Mlýn je dále zmiňován v souvislosti s konfiskací Vlašimského panství majiteli Janu Vostrovcovi po bitvě na Bílé hoře. V květnu 1888 zasáhla oblast bouřka s krupobitím a mlýn, tou dobou ve vlastnictví Josefa Kysely, byl jednou z nejhůře postižených staveb. Mlýn měl v roce 1930 jedno vodní kolo. Nedlouho poté vyhořel. Obnoveny byly obytné části. V současnosti je ve vlastnictví města Vlašimi a využíván nadací Strom jako základna pro dětské letní tábory, působí však zpustle.
Po chvilce se již ocitáme v romantickém Měsíčním údolí. První skautskou rezervaci v tehdejším Československu, zde v roce 1920 (jiné zdroje uvádějí 1928) založil vlašimský mlynář František Kuklík, blízký spolupracovník Antonína Benjamina Svojsíka. Původní stanový tábor s malým srubem doplnil v roce 1928 velký srub. Největší rozvoj místního Sdružení Skautů-Junáků nastal na přelomu 20.-30. let. Postupně byly postavena budova kuchyně, jídelny a noclehárny, dále dřevěná věž, odvodňovací stoka, přístaviště, další boudy a sociální zařízení. Současný vlašimský skauting navazuje na slavnou tradici. Pokračujeme po modré a dojem z příjemné cesty údolím kazí jen mrtvé mladé smrčiny, které nestačily být pokáceny. Na rozcestí u mostku přes Blanici se ocitáme nedaleko Bárnetovy chaty. Ta byla postavena Spolkem pro okrašlování a ochranu domoviny ve Vlašimi. Předtím došlo k vybudování Nové (tzv. Riegrovy) stezky z Vlašimi údolím Blanice k městskému lesu Březina a zdejším rybníčkům. Ta vznikala postupně v letech 1910 až 1930. Byly vysazeny stromy, umístěny lavičky, dřevěný deštník, besídka, upraveny studánky. Později byla upravena cesta tímto lesem až na Hrádek. Vlašimáci chodívali na procházky do Březiny i proto, že zámecký park měl do roku 1945 přístupnou jen přední část. V roce 1932 navrhl jednatel spolku Jindřich Barnet zřídit u rybníčků restauraci. Stavba „chaty“ podle projektu Ing. Neubauera byla slavnostně otevřena 18. 6. 1933. Restaurace byla velmi oblíbena, ale po roce 1945 její návštěvnost klesla i v souvislosti se zpřístupněním zámeckého parku. Stavba je v soukromém vlastnictví, není od cesty příliš dobře vidět, ale zachovala si původní ráz a je velmi dobře udržovaná.
Naše trasa vede jinudy, ale zacházka není dlouhá. Chata leží blízko odpočinkového místa na stezce podél tohoto břehu. Do Vlašimi pak půjdeme jinou trasou, přejdeme mostek přes Blanici a projdeme kolem průmyslového areálu. Kolem roku 1780 byla v jeho místě založena cihelna. V roce 1869 byla zmodernizována, měla dvě pece. Stejně jako nad ní ležící Dvůr Čechov patřila vlašimskému velkostatku. Na rozdíl od sousedního dvora Čechov však zůstala po pozemkové reformě v roce 1908 až do roku 1945 majetkem Auerspergů. Dodnes je údajně zachována část původních sušáren, objekt však není přístupný. Dnešní podoba Dvora Čechov vznikla po roce 1780 rozšiřováním staršího menšího dvora. Stáje a stodoly byly postaveny kolem roku 1850, v roce 1895 dům šafáře a dvůr dostal dnešní podobu. Auerspergům byl v rámci pozemkové reformy zabaven, v roce 1924 ho získalo město Vlašim. V 50. letech v něm hospodařil Státní statek Vlašim. Při silnici nad dvorem roste další chráněný památný strom. Je to mohutný dub letní s obvodem kmene přes 6 m a výškou 25 m. Po silnici pokračujeme na okraj Vlašimi a po chodníku směrem k centru přicházíme k ohradní zdi židovského hřbitova. Byl založen ve 2. polovině 19. století, v roce 1890 došlo k opravám. Takřka všechny náhrobky byly zničeny od německé okupace po 80. léta 20. století. Dochovaly se pouze dvě stojící stély z let 1894 a 1917 a ještě několik dalších ležících náhrobků. Celkový dojem z místa je tak velmi smutný. Nedochovala se ani budova márnice. Až od roku 2000 jsou na něm prováděny opravy a údržbové práce, které jsou však mařeny útoky vandalů. Je posledním pozůstatkem po vlašimské židovské náboženské obci.
Pokračujeme do Vlašimi. K zajímavostem patří pomník za budovou prádelny. Připomíná Kulíkův mlýn poprvé zmiňovaný v roce 1883, kdy byl majitelem Kaufman. Vybudován byl na místě plavírny grafitu jako moderní velkokapacitní průmyslový mlýn, v roce 1930 vybavený Francisovou turbínou. Po roce 2012 byl mlýn z většiny zbořen a na jeho místě vybudován areál prádelny Kyselý. Narodil se zde již výše zmiňovaný zakladatel vlašimského skautského hnutí František Kulík (1890-1945). O Vlašimi, jejích zajímavostech a památkách jsme psali již v jedněch z předchozích Toulek. Dnešní podzimní procházku zde zakončíme. Trasa měří s menšími zacházkami asi 14 km, není náročná, ale cesta v údolí je na několika místech nevhodná pro kočárek a cyklisty, především kvůli kůrovcové kalamitě.
Mapka výletu:
Zdroje:
Informační tabule Kraj blanických rytířů
www.zanikleobce.cz
www.mistoproprirodu.cz/zachranene-lokality/na-ostrove
www.cesko.svetadily.cz/stredocesky-kraj/okres-benesov/radosovice2
www.vlasim.skauting.cz
www.mapy cz.
Janátová, Alena. Ciaglo Wladislaw: Hrádek. Kostelní Vydří, 2008
Nusek, Jindřich, Jakubů, Pavel: Vlašimský velkostatek ve fotografii před 100 lety a dnes. Vlašim, 2015
Vlasák, Norbert: Soupis památek, 35. Politický okres benešovský, 1911
Preislerová, Ivana: Domašín v době občanské. Vlašim, 2018
Zajímavé odkazy:
Wikipedia.cs
Skauting (z angl. scout – zvěd, průzkumník) je celosvětové hnutí, jehož cílem je výchova a sebevýchova dětí a mladých lidí. Jeho členové se nazývají skauti. Vzniklo v roce 1907 v Anglii na základě myšlenek zakladatele Roberta Baden-Powella, významného britského generála. Posláním skautingu je všestranně rozvíjet děti a mladé lidi k plnění povinností vůči sobě, svému okolí i vyšším hodnotám. Tyto tři principy jsou vyjádřeny ve skautském slibu a zákoně, které je konkretizují do podoby morálního kodexu pro každodenní život. Činnost skautského hnutí je pak naplňována skautskou výchovnou metodou, která kromě slibu a zákona zahrnuje učení se zkušeností, pobyt v přírodě, samosprávu malých skupin členů podobného věku podporovaných dospělými, individuální program osobního růstu, používání symbolů a symbolických rámců a zapojení do společnosti na různých úrovních dění.
Skautským symbolem je lilie, převzatá ze středověké rytířské symboliky jako odkaz na čistotu. Na starých mapách byla rovněž používána jako ukazatel směru. Dnes součástí znaku většiny skautských organizací.
Český skauting je specifickou národní formou tohoto mezinárodního hnutí a je reprezentován celou řadou různorodých spolků. Antonín Benjamín Svojsík je považován za zakladatele českého skautingu v roce 1911. Z ideologických důvodů byl skauting zakazován totalitními režimy, v roce 1940 nacisty, v roce 1950 a pak znovu 1970 komunisty.
Soška Panny Marie Hrádecké se stala cílem věřících prosebníků i ostatních návštěvníků. Podle dochované ústní tradice ji daroval hrádeckému kostelu v roce 1540 Mikuláš ml. Trčka z Lípy. Ale je prokázáno, že ji sem vrátil poté, co ji jeho otec Mikuláš Trčka po dobytí a vypálení Hrádku v roce 1467 odvezl. O skulptuře Panny Marie se píše ve farářských relacích z roku 1677 a 1700 jako o zázračné, a dále je uvedeno, že ve svátek Navštívení Panny Marie přichází na Hrádek již po mnoho let řada procesí. Po uzdravení duševně nemocného svobodníka Ptáčka ze vsi Chmelná v roce 1763 „se hrnulo do hrádecké kaple s důvěrou množství lidu“. Do té doby nemáme o Hrádku žádné podobné zprávy, a tak se nabízí vysvětlení, že socha neměla vedené ani prověřené jednotlivé uzdravení. Nevíme, zda bylo Ptáčkovo vyléčení komisionálně projednáno. Je možné předpokládat, že jednání bylo zamítnuté a církevní i světská komise nařídila sochu odstranit. „Socha z oltáře roku 1765 vzata a do 'almary' v sakristii postavena a od nadřízených komisařů zapečetěna jest.“ Lidem ctěné sošce se tak nemohla prokazovat po pětadvacet let úcta. Procesí na Hrádek byla konána, ale socha nebyla vystavena. Jakási hra o uctívání – neuctívání trvala až do roku 1790. Tehdy vyvrcholily projevy nevole s nařízením gubernia a procesí vlašimských žen navrátilo Pannu Marii Hrádeckou veřejné úctě, což následně stvrdilo vikariátní šetření.
Kongregace kněží mariánů byla založena v druhé polovině 17. století. Je prvním mužským řeholním řádem, který vznikl v Polsku. Založil jej svatý Stanislav Papczyňski v roce 1673. Papežské uznání řehole získali mariáni v roce 1699. Mají tři hlavní cíle - šíření úcty k Panně Marii, pomoc duším trpícím v očistci, pomoc diecézním kněžím ve farnostech a apoštolská činnost. V roce 1908 se bl. Jiří Matulewicz spolu se svým přítelem P. prof. Františkem Buczysem rozhodli obnovit klášter Mariánů v Mariannpoli a požádali o papežské schválení. O rok později, 29.srpna 1909, P. Matulewicz složil řeholní sliby a tato událost znamená obnovení Kongregace kněží Mariánů. Obnovený řád musel působit tajně a nesměl používat dosavadní bílé hábity. Mariáni tak začali nosit obyčejné kleriky, aby se navenek nelišili od diecézních kněží, kteří ve svém působení měli mnohem více svobody a nebyli tolik pronásledovaní. Působí v Čechách: v Praze - farnost sv. Vojtěcha a kostel sv. Voršily na Novém Městě, farnost sv. Michaela Archanděla v Podolí a farnost sv. Prokopa v Bráníku farnost na Hrádku u Vlašimi, na Moravě farnost Brumov-Bylnice, farnost Nedašov.
Přírodní památka Na Ostrově. Původně obecní pastvina je chráněna pro hojný výskyt jalovce obecného a na něj vázaných druhů hub a hmyzu. Lokalita byla vykoupena v rámci kampaně "Místo pro přírodu" Českého svazu ochránců přírody s cílem pečovat o její přírodovědnou a krajinnou hodnotu. Rozloha území 4,21 ha. Přírodní památka Na ostrově je jedním z posledních míst hojnějšího výskytu jalovce obecného v širokém okolí. Zde ho roste několik desítek kusů. Na jalovec je vázán výskyt řady vzácných druhů hub (zaznamenáno zde 123 druhů – pro Chloroscypha sabinae jde o jediný známý výskyt v Čechách a pro kornatcovitou houbu Aleurodiscus norvegicus dokonce o jediný známý výskyt mimo Skandinávii) a hmyzu (také některé z nich mají jen několik málo lokalit v republice). Stráň byla původně obecní pastvinou. Po skončení pastvy v polovině 20. stol. byla zalesněna borovicí, čímž došlo k zastínění jalovců a výraznému zhoršení jejich zdravotního stavu. Už roku 1972 byla lokalita prohlášena chráněným přírodním výtvorem a odstraněna část borového porostu v části s nejhojnějším výskytem jalovce, systematická péče nezbytná pro zachování charakteru lokality však chyběla. ČSOP Vlašim od svého vzniku v roce 1990 usiloval o zavedení speciálního managementu, který by zde obnovil pastvu a dostal lokalitu do podoby řídkého pastevního lesa, který z naší krajiny (mimo jiné vzhledem ke striktním zákazu pastvy v lese) prakticky vymizel. Na základě nájemní smlouvy převzal pozemky do péče, okamžitě započal s výřezy náletových dřevin v bezprostřední blízkosti jalovců, provedl také dosadbu jalovců místního původu. Po náročných jednáních se mu podařilo v roce 2008 vyjednat výjimku z lesního zákona, povolující – pravděpodobně vůbec poprvé u nás – oficiálně pastvu v lese. Bylo tedy možné zahájit pastvu ovcí. V roce 2010 však došlo ke změně vlastníka a výsledky dlouholeté práce a prošlapávání úředních postupů byly náhle v ohrožení, neboť nový vlastník upřednostňoval klasické lesní hospodaření na produkci dřeva. Po více jak ročních jednáních nabídl nový vlastník pozemky k odprodeji a tak mohla být lokality v roce 2012 z prostředků veřejné sbírky Místo pro přírodu vykoupena. Kromě plochy samotné přírodní památky vlastníme i nejvýchodnější část stráně, která administrativní chybou není součástí chráněného území, přestože patří k nejcennějším místům celé lokality. Celková výměra vykoupených pozemků je 5,3 ha. Mimo turisticky značené cesty. Z obce Nemíž polní cestou asi 0,5 km k jihozápadu. V době pastvy je lokalita ohrazena, přístupná je vrátky z cesty po horní hraně stráně ke studánce. V případě vážnějšího zájmu je vhodné domluvit exkurzi s ČSOP Vlašim.
Antonín Norbert Vlasák
Narodil se 10. ledna 1812 ve Vlašimi. S rodiči se roku 1816 přestěhoval do Prčice, kde chodil do obecné školy. V roce 1822 byl přijat jako vokalista do Strahovského kláštera, kde vystudoval zdejší farní školu, později gymnázium na Malé Straně a teologii. Na kněze byl vysvěcen 7. srpna 1836. Stal se nejprve kaplanem ve Vlašimi a později v letech 1844-1886 byl farářem v Hrádku nad Blanicí. Ve svém rodném kraji se intenzivně věnoval buditelské a vlastivědné práci. V roce 1848 založil ve Vlašimi obecní knihovnu. Aktivně se podílel na vytváření samosprávných orgánů po r. 1848. V letech 1848-1855 byl prvním starostou obce Hrádek a Ctiboř, od roku 1865 člen vlašimského okresního zastupitelstva. Probádal důležitá místa Podblanicka po stránce historické, topografické a archeologické. Stal se také členem České matice, Archeologického sboru, Sboru pro vědecké vzdělání řeči a literatury české. V roce 1873 byl jmenován čestným občanem Vlašimi. Přispíval do časopisu Lumír, Památek archeologických a místopisných. Zpracoval hesla do Riegrova slovníku naučného. Je autorem dějepisných spisů Benešov a Bývalé panství Vlašimské. Od r. 1873 do r. 1885 vydával své životní dílo Bibliotéka místních dějepisův. Ve 12 svazcích je podán zeměpisný a historicko - vlastivědný popis okresů Podblanicka. Sepsal také pamětní knihu vlašimského děkanství a pamětní knihy měst Vlašimi a Domašína.
cs.wikipedia, kostel sv. Matouše: František Štverák
V roce 2011 byla odhalena u vstupního portálu kostela Panny Marie pamětní deska Františku Štverákovi. Narodil se v Hrádku u Vlašimi 5. 3. 1909. V roce 1933 byl vysvěcen na kněze, jako kaplan vystřídal několik farností na Rokycansku a v Polabí. V roce 1938 se stal farářem ve Chvalech u Prahy. Po okupaci Československa v březnu 1939 se aktivně zapojil do odbojového hnutí. Vystavoval falešné dokumenty pronásledovaným osobám, ukrýval zbraně, podílel se na rozšiřování ilegálního časopisu V boj. Poprvé byl krátce zatčen 29. září 1939, podruhé 22. května 1940. Přes mučení se gestapu nepodařilo prokázat jeho vinu. Nejprve byl vězněn v Praze na Pankráci, po dvou měsících putoval do Terezína, kde strávil měsíc. Následně několik dní v koncentračním táboře Dachau, pak téměř dva roky v koncentračním táboře Sachsenhausenu a od 12. června 1942 byl vězněn opět v Dachau, kde byl až do konce války. Po celý čas svého věznění neváhal nasazovat vlastní život a snášel kruté tresty, pomáhal spoluvězňům, poskytoval jim svátosti i duchovní útěchu. V Dachau se oddaně staral o svého bývalého učitele a budoucího pražského arcibiskupa Josefa Berana. V červnu 1945 se vrátil zpět do Chval. Byl jedním z pěti Čechů, kteří svědčili u soudu s válečnými zločinci v Dachau. Po válce pracoval jako arcibiskupský vikář a notář arcibiskupa Josefa Berana. Po roce 1945 po odsunu sudetských Němců byl jako notář arcibiskupa Berana pověřen svozem kalichů a monstrancí z opuštěných kostelů v německém pohraničí. V letech 1946 až 1947 měl na starost vyhledávání kostelních zvonů, které byly zrekvírovány v době okupace. Zvony byly soustřeďovány v hamburském přístavu. Nazpět do ČSR se jich po Labi podařilo přivézt 670.
Pro neohrožený postoj po boku arcibiskupa Berana, hájení práv a postavení církve byl 15. června 1949 zatčen StB. Na Pankráci prodělal celkem šestnáct krutých výslechů na základě obvinění, že je špionem Vatikánu, že navštěvoval v přestrojení arcibiskupa Berana, že rozvážel Beranovy listy, že organizoval protistátní skupinu. Prošel nejtvrdšími věznicemi jako byly Praha-Ruzyně a Valdice u Jičína. Soud se konal v lednu roku 1951. Štverák zůstal nezlomen, hájil se a přiznal jen to, že spolupracoval s arcibiskupem ´Beranem a rozšiřoval jeho dokumenty. Dalších 9 souzených osob dostalo vysoké tresty, páter Štverák byl odsouzen alespoň na 20 měsíců, aby byla pokryta jeho vyšetřovací vazba. Nebyl však propuštěn, strávil ještě tři roky v internačních táborech pro kněze a řeholníky v Želivu a Hájku u Kladna. Na svobodu se vrátil s podlomeným zdravím v létě 1954. Uchýlil se k rodině své sestry v Pokraticích u Litoměřic. Zemřel po třetím srdečním infarktu v nemocnici v Městci Králové 20. srpna 1956 a podle svého přání byl pochován v Kostelci nad Labem, kde v polovině 30.let působil jako kaplan. Plně rehabilitován byl až v roce 1990. V roce 2002 mu byla umístěna pamětní deska na kostele sv. Ludmily v Horních Počernicích-Chvalech.
B. Rozkošná, P. Jakubec. Židovské památky Čech. J. Polák, Rokycana. Dějiny Židů ve Vlašimi:
Nevýznamné židovské osídlení ve Vlašimi je doloženo v 16. a znovu od 18. století. Rozvoj nastal počátkem 19. století. Židovská náboženská obec se ustavila před rokem 1833. V roce 1880 žilo ve Vlašimi 172 židovských obyvatel, v roce 1893 pak 210 osob, což bylo nejvíce, pak se jejich počet snižoval. Poslední předválečný údaj uvádí již jen židovských 67 občanů. V období německé nacistické okupace naprostá většina židovských obyvatel z Vlašimi i okolí zahynula ve vyhlazovacích táborech, jednalo se celkem o 62 osob, z toho bylo 9 dětí mladších 15 let.
Synagoga stávala ve Vlašimi již v první polovině 19.století, v roce 1850 vyhořela. Nová byla postavena v novogotickém slohu vlašimským stavitelem Františkem Neubauerem. Zdobná budova se zaklenutým sálem a dlouhými hrotitými okny nad nimiž se tyčily úzké věžičky (fiály) stála v Benešovské ulici na místě zbořených kasáren. V sousedství také domek správce. Poslední větší opravou a vkusnou výmalbou prošla v roce 1890. Při synagoze byla zřízena v letech 1875 - 1897 jednotřídní škola s německým vyučovacím jazykem. Ve škole je doloženo působení 3 učitelů (Zikmunda Pollaka, Zikmunda Kohna a Zikmunda Fischera) a u synagogy jednoho rabína Viktora Taussiga. V roce 1953 synagogu koupilo město, sloužila jako skladiště. Zbořena byla v roce 1984 v rámci rozšiřování silnice na Benešov.