Výletní trasa nás zavede do dalšího malebného údolí řeky Sázavy. Z Divišova se vydáme do nedalekého Měchnova a odtud sejdeme k soutoku Blanice a Sázavy. Cesta přes Čejkovice nás dovede až k hradu Český Šternberk.
Dnešní procházku zahájíme v městečku Divišov, kam se dopravíme autobusem. Jméno je odvozeno od osobního jména Diviš, znamenalo tedy Divišův dvůr či ves. V roce 1218 je zmíněn Diviš z Divišova, předek pánů ze Šternberka a nejspíše zakladatel vsi. Zřejmě někde v místech dnešní budovy děkanství stával dvorec či tvrz, kolem které se začala tvořit osada. V roce 1545 byla na žádost Jana Holického ze Šternberka osada Divišov povýšena na městečko králem Ferdinandem I. Získalo práva tržní a hrdelní, znak v podobě zlaté hvězdy a pečeť. V roce 2006 byl obci vrácen status městyse. Uprostřed náměstí stojí kostel sv. Bartoloměje zmiňovaný poprvé v roce 1350. Zcela vyhořel v roce 1742. V letech 1744-46 vznikl na jeho místech barokní. V průčelí mohutné jednolodní stavby stojí vysoká hranolová věž dokončená v roce 1793. Kostel má bohatou barokní výzdobu. Na vnější stěně kněžiště jsou zazděny tři figurální náhrobníky Pocházejí z konce 16. století. Zajímavostí je, že v kostelní hrobce rodu Šternberků byla pochována i Eliška, sestra krále Jiřího z Poděbrad, manželka Jiřího Holického ze Šternberka. Mezi památky patří blízká barokní budova děkanství. Patrová budova asi ze druhé poloviny 18. století, má mansardovou střechu. Hlavní průčelí dělí lisény a zdobí okenní šambrány. Budova slouží jako fara a k příležitostným kulturním akcím. Navazuje na ní bývalá farní zahrada, po válce přeměněná na veřejnosti přístupný park. Ve spodní části náměstí nepřehlédneme Restauraci U Sokola. Sokol vznikl v Divišově v roce 1899. V roce 1929 věnoval Jiří Šternberg spolku velkou panskou hospodu " Na koníčku“ Ještě téhož roku došlo k jejímu zbourání a stavbě rozsáhlé budovy sokolovny.
Z náměstí se vydáme Šternberskou ulicí po trase Naučné stezky Jana Kryštofa Šice. Z naučných tabulí na 10 zastaveních se lze dozvědět mnohé o židovském náboženství, přírodě v okolí, myslivosti, zemědělství nebo hradu Český Šternberk. Stezka měří asi 7 kilometrů a provází ji postava rytíře Jana Kryštofa Šice z Měchnova, který žil na Divišovsku v první polovině 17. století. Úryvky z jeho deníku pomohou vcítit se jeho doby a poučit se z historie tak, jak si ji vyložili žáci základní školy. Trasa je vhodná zejména pro jednodenní výlet rodin s dětmi. Stezku připravili žáci Základní školy Divišov během roku 2005, ve spolupráci s Městysem Divišov, svazkem obcí Chopos, o.s. Podblanickem a Ministerstvem pro místní rozvoj. Ve Šternberské ulic určitě nepřehlédneme klasicistní budovu synagogy. Židé se v Divišově usazovali ve 2. polovině 17. století. První zmínky pocházejí z roku 1689. Na konci 18. století zde žilo 10 rodin, nejvíce pak v roce 1888, celkem 133 osob. Za první republiky počet židů klesl na 20 osob. Židovské domy ležely okolo ulice Na Potoce. Čtyřicet let stará modlitebna je v městečku poprvé doložena v roce 1724, vznikla tedy asi v letech 1684-1685. Zřejmě od roku 1776 bývala v domě čp. 165 pod synagogou. V roce 1856 po dostavbě synagogy nové, umístili v tomto domě židovskou školu, byt rabína a kantora. Z pozemku se vstupuje do rituální lázně (mikve) ležící pod výklenkem synagogy. Židovská obec koupila v roce 1870 nedaleké čp.168, do kterého školu přestěhovala. Zde fungovala do roku 1911, nedělní vyučování náboženství a němčiny zde probíhalo až do roku 1923, v roce 1925 došlo k prodeji domu. Současná modlitebna vznikla na počátku 19. století, v letech 1854-1856 přestavěna v pozdně klasicistním slohu. Z předsíně se vstupovalo do obdélného modlitebního sálu a zároveň se po točitých schodech vystupovalo na ženskou galerii. Podlahu sálu s rozměry 12 x 6,5 metrů pokrývala kamenná dlažba. Ze sálu vybíhal polokruhovitý výklenek, kde stával dřevěný klasicistní svatostánek s rozeklaným štítem a nástavcem s kartuší a nápisy. Do počátku okupace v něm byly uchovávány nejméně čtyři svitky tóry. Před svatostánkem stávalo ohrazené pódium, na které se vystupovalo schůdky po stranách, nad ním bývalo kulaté okno. Boční stěny osvětlovala po stranách čtyři vysoká půlkruhovitě ukončená okna, nad nimi čtyři menší okna kulatá, všechna s barevnými skly. V klenutém sálu visely menší mosazný a velký kovový klasicistní lustr. Na zdech byly připevněny čtyři kovové svícny. Sál zaplňovaly lavice, údajně až se 120 místy pro muže. Bohoslužby se zde konaly do poloviny 30.let 20. století. V roce 1935 bylo veškeré vybavení předáno Židovské obci do Benešova. Za války sloužila budova za skladiště starého železa. V roce 1951 ji koupila Církev československá husitská. Ovšem i dál nevyužitá budova chátrala a v roce 1957 ji církev prodala místní Osvětové besedě. Měla sloužit jako kulturní dům, ale nakonec došlo k přestavbě. Po přestropení sálu v přízemí ke zřízení kadeřnictví, v patře pak byty. Takto sloužila budova do poloviny 90. let. V roce 1994 se stala majitelem obec Divišov. Ta ji v roce 1995 darovala Židovské obci v Praze. Došlo k její rekonstrukci, v letech 2003-2004 k úpravě přízemí na informační středisko a výstavní síň. Určitě můžeme návštěvu muzea doporučit, prohlídka je velmi zajímavá. Židovský hřbitov se nachází asi 2 km severovýchodně, pod rozcestím silnic do Šternova a Měchnova a dojdeme k němu také.
Dále můžeme jít po trase naučné stezky, ale kvůli frekventované silnici, po které část trasy vede, doporučujeme odbočit do ulice K vodojemu a pak Vrcha II. A buď pak se přes pole na trasu stezky připojit, nebo na úplném konci ulice Vrcha II pokračovat pěšinou až do Měchnova. Obě trasy procházejí kolem kopce Vrchy s nadmořskou výškou 533 metrů. Na jeho vrcholu se nachází veřejnosti nepřístupná věž, skrytá v lese. Pěšinou pak scházíme kolem měchnovského panského dvora, který vznikl na místech dvou dvorů. Po třicetileté válce ležel ladem, později byl obnoven. V roce 1926 se z něj stal zbytkový statek s 81 ha, v roce 1949 došlo k zestátnění. Po roce 1990 k restituci, ale postupně chátral až zcela zpustl. Až současný majitel ho dokázal zachránit a celkově zrekonstruovat. Měchnov (dřív též Měchnějov) ležel na významné spojnici historických cest. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1352. Dominanta vsi, původně románský tribunový kostel sv. Martina z 1. poloviny 13. století, ale svědčí o podstatně dřívějším založení vsi. Také zde lze předpokládat, že jméno vsi znamenalo Měchnův či Měchnějův dvůr, ves. Za usedlostí na vrcholu severně od kostela lze vidět příkop. V místech usedlosti tedy nejspíše leželo původní panské sídlo. Kostel prošel gotickými úpravami i barokní přestavbou. Obdélnou plochostropou loď uzavírá apsida zaklenutá konchou. Snad kolem roku 1300 došlo k přístavbě hranolovité věže v západním průčelí. Vstup mezi věží a lodí je gotický. Na západní stěně je patrný zazděný původní vstup, bohužel bez ostění. Kostel obklopuje pěkně udržovaný hřbitov. Dnes se zdá dost neuvěřitelné, že v roce 1932 evidují v Měchnově 326 obyvatel, tři hostince, dva lihovary, pět rolníků, obuvníka, obchod se smíšeným zbožím, dvě trafiky a velkostatek Šternberg.
Ze vsi půjdeme směrem k rozcestí silnic do Šternova a Měchnova. Po ním leží židovský hřbitov. Byl založen v roce 1776. Dlouhou dobu ho vlastnil šternberský velkostatek. Až v roce 1935 se stala majitelem židovská obec. V roce 1941 hřbitov poničila skupina Hitlerjugend ze Šternberka. V polovině 90.let byla částečně obnovena průjezdná obřadní síň, hřbitov došlo k postupné opravě hřbitova. Dochovalo se asi 190 barokních a klasicistních náhrobních kamenů a jejich částí. Hřbitov je vymezen kamennou zdí. Nedaleko za dálnicí leží ves Šternov a rozlehlý šternovský dvůr (Sternhof), založený pány ze Šternberka. Vrátíme se do Měchnova a pokračujeme po trase naučné stezky. Dobře udržovanou cestou podél historického úvozu scházíme k Brtnici. Ves Brtnice s tvrzí zanikly za husitských válek. Dnes u dálnice vidíme část rozlehlého hospodářského dvora. Historie místa je velmi zajímavá. V roce 1839 postavil Antonín Naimaier v Brtnici Luisinu huť. Tato panská sklářská huť pracovala do roku 1850. Po roce 1850 byla přestavěna na „lesní úřad velkostatku Šternberského“. Později se z něj stala hájovna, která však zanikla při stavbě dálnice D1. Přes dálnici vidíme vyhlášený motorest U Rybiček, hlavní budova připomíná kapitánský můstek lodi. Projdeme kolem rybníka Filip a přejdeme dálnici. Hluk provozu je hodně nepříjemný. Krátce se připojíme k turistickým značkám a jdeme doleva k hrázi Brtnického rybníka. Pod přepadem vpravo vidíme zbytky staveb. Již před 1848 je zde doložena stoupa (drtírna) na drcení křemene pro sklárnu ležící nedaleko nad tímto rybníkem. Stoupa byla později přestavěna na mlýn. Tzv. Filipův nebo Brtnický mlýn na svrchní pohon změněn v roce 1909 na pilu. Stávala zde i kovárna a šindelka vybavená turbínou. Do roku 1949 se zde vyráběl štípaný smrkový šindel, který sloužil jako krytina na šternberský zámek (hrad). Budovy ležely v hluboké rokli pod rybníkem a nad jeho hladinu vyčnívaly pouze střechy. Po roce 1945 odešli poslední obyvatelé. Budovy byly opuštěny, později stržena střecha a přízemí postupně zasypáno sutí. Dnes jsou dochovány pouze opěrné zdi, rokli vymlela velká voda.
Nedaleko stojí zajímavá pískovcová barokní socha sv. Prokopa. V letech 1776 – 1779 ji nechal vytvořit majitel panství Michal Čejka z Olbramovic. Světec s mitrou a pozdviženou pravicí v níž zřejmě držel kříž, má při levé noze ďábla v polozvířecí podobě. Na podstavci vidíme erb Čejků z Olbramovic, kteří koupili šternberské panství v roce 1760, a latinský nápis s chronogramem 1774. Kolem sochy prochází modrá a červená turistická značka a trasa naučné stezky, my se ale vydáme po silnici směrem k Čejkovicům.. Asi po 700 metrech odbočíme doprava a po panelové silnici sejdeme k osadě, rozkládající se podél Blanice. Procházíme osadou a pak stezkou pod skalními výstupy nad říčkou. U soutoku s řekou Sázavou si všimneme na stromě připevněného dřevěného štítku připomínajícího trampského písničkáře Vladimíra Jacka Sůvu (1950-2015). V louce před odbočkou do Čejkovic nepřehlédneme Čejkovický troják - dub letní s obvodem kmene asi 4 m a výškou 25 m, patří mezi chráněné památné stromy České republiky.
Starou alejí vystoupáme do Čejkovic. Vlevo leží areál Čejkovického dvora. Dnes se skrývá za plechovým oplocením, zřejmě z důvodů stavebních úprav. Písemně se dvůr připomíná v roce 1377 jako dvůr se dvěma poplužními. V roce 1520 došlo k renesančním úpravám, budovy byly vyzdobeny psaníčkovými sgrafity. V roce 1542 se zmiňuje dvůr, pivovar, bednárna, chmelnice a vepřín. Jádro dvora tvořilo několik budov, proti hlavnímu domu stávala sýpka. Do pivovaru docházel světově proslulý sládek František Ondřej Poupě, který se narodil v Českém Šternberku v roce 1753. Napsal řadu knih o pivovarnictví a stal se zakladatelem „první české školy pivovarské“. Když v roce 1841 koupili Sternbergové zpět své panství, obnovili i chod pivovaru. Ten v roce 1899 částečně vyhořel. K rekonstrukci již nedošlo, v roce 1902 ukončil činnost. Byl pronajat Prvnímu měšťanskému pivovaru v Holešovicích na sklad piva. Hrabě Jiří Sternberg nechal na počátku 30. let přestavět budovu pivovaru na luxusní penzion. První hosty přivítal v dubnu 1934 a stal se oblíbeným výletním místem. Proto došlo k postupnému rozšiřování. Zároveň založení parku, který dotvářel atmosféru. Vznikly i aleje a příjezdové cesty. Hotel o 60 pokojích s tekoucí vodou, elektrickým osvětlením a veškerým komfortem měl terasy pro slunění, sportovní areál, tenisový kurt a kuželník, umožňoval jízdu na loďkách. Pro potřeby penzionu a jeho hostů byla zřízena v roce 1934 vlaková zastávka Čejkovice - dvůr . Nacházela se na druhém břehu řeky, hosté byli přepravováni na druhý břeh přívozem. K přívozu vedla alej, kterou jsme k Čejkovicům přicházeli. Za války byla v penzionu zotavovna pro dělníky, kteří pracovali ve zbrojním průmyslu (jinde uvedeno pro konfidenty gestapa). Koncem války byl vyrabován sovětskými vojáky. Po zestátnění převzalo v roce 1949 penzion ROH, které z něj udělalo zotavovnu Červánky. Z důvodu zanedbané údržby byla od roku 1985 zavřena a chátrala. V roce 1992 byl statek Čejkovice i s nedalekým penzionem navrácen v restituci rodině Sternbergů, kteří ho na konci 90. let prodali. Zchátralý hotel byl ve 20. letech 21. století zbourán. Renesanční statek byl novými majiteli přestavěn na moderní obytný komplex, zachovala se část hospodářských budov. Vilová výstavba naproti přes silnici započala krátce před 2. světovou válkou. Vilku zde měl i autor legionářských próz, básní a dramat Rudolf Medek (1890-1940) a jeho žena Eva Medková (1895 -1953), dcera malíře Antonína Slavíčka. Jezdil sem i publicista, hudební kritik a teoretik Ivan Medek, známý také jako kancléř presidenta republiky Václava Havla. Také zde nějaký čas bydlel spisovatel Karel Nový (1890 -1980), který pobýval v Českém Šternberku u Aloise Heřmana v čp. 99. Když ale Šternberk obsadili nacisté, tajně se přestěhoval do Čejkovic.
Vystoupáme vsí a odbočíme poslední ulicí doprava. Podél zástavby vejdeme do lesa. Pokračujeme širokou lesní cestou, která nás dovede k pěkné vyhlídce na hrad, městečko a údolí řeky. Pokračujeme k silnici vedoucí k zadní bráně hradu. Nejprve ale odbočíme vlevo k soše sv. Vendelína asi z roku 1772. Světci leží u nohou ovce, na soklíku je vyryto jméno WendeLinus, na čelní straně erb Čejků a nápis. Na louce vedle sochy býval hřbitov zámeckých koní a loveckých psů. Pak vrátíme a půjdeme po silnici a turistických značkách dolů k hradu. Přicházíme k tzv. hladomorně. Jde ovšem o předsunutou baštu, která se stala součástí obrany hradu po roce 1479. Patří k nejmodernějším dobovým stavbám v Čechách a nejlépe dochovaným objektům i ve středoevropském měřítku. Mohutná věž má na jižní straně ostrý břit určený ke srážení nepřátelských střel. V prostoru věže, přístupném po točitém schodišti, jsou důmyslně rozmístěné střílny pro lehká děla. Otvor v podlaze ústí do přízemí, které sloužilo jako prachárna a zásobárna posádky věže. Dnešní přízemní vchod byl prolomen v 19. století. Prostor kolem věže je chráněn částečně dochovanou hradbou se střílnami.
Hrad Český Šternberk patří k našim nejhodnotnějším a nejstarším šlechtickým sídlům. Vypíná se na vysokém hřbetu nad řekou Sázavou. Jeho zakladatelem byl před rokem 1242 Zdeslav z Chlumce nad Cidlinou, syn Diviše z Divišova. Právě v roce 1242 je již uveden s přídomkem ze Šternberka. Hrad pojmenoval podle rodového erbu, zlaté osmihroté hvězdy, zpodobnění hvězdy betlémské. Dle dobového zvyku byl název poněmčen, tedy Sternberg (Stern - hvězda, Berg – hora). Hrad dnes vlastní 23. generace potomků zakladatele hradu. Tedy kromě dvou období. Od roku 1712, kdy vymřela rodová větev Holických ze Sternberga, do roku 1841, kdy byl zpět koupen. A od znárodnění v roce 1949 až do jeho vrácení v roce 1992. Hrad byl dokončen počátkem 14. století, měl dvoudílnou dispozicí, na severu s okrouhlým bergfritem s břitem, na jihu s hranolovou věží se štítovou hradbou. Při východní straně stával dlouhý palác, jehož součástí byla hradní kaple z konce 13. století, nejstarší známá gotická kaple šlechtického hradu v Čechách. Z jejího portálu pochází tympanon s reliéfem madony, později vložený do portálu kaple sv. Jiří zřízené v roce 1923 v baště na horní terase. Hrad byl přestavován ve 14. století, zřejmě vznikla i vysunutá hranolová věž. K poškození došlo při dobytí v roce 1467. Obnova probíhala až do počátku 16. století ve stylu pozdní gotiky s důrazem na zlepšení obrany. Byly rozšířeny hradní budovy, vznikly úzký parkán, dvě bašty předhradí, předsunutá bašta s břitem. Při goticko-renesančních úpravách pak především velký hradní sál. Velkorysá přestavba ve stylu raného baroka proběhla ve 3. čtvrtině 17. století, hrad ztratil původní obrannou funkci. Před rokem 1753 vznikl při vstupní bráně dolní zámek. Z roku 1795 pochází terasa na jižní straně hradu a altán, upravený z přízemí válcové věže. Na konci 20. let 19. století vznikla přístupová cesta od jihu, most přes příkop pak v roce 1829. Teprve počátkem 20. století za Jiřího Sternberga došlo k úpravám na trvale obývaný zámek, zřízení gravitačního vodovodu, zavedení elektřiny a postupnému vybavení zámku stylovým mobiliářem a sbírkami. K prohlídce hradu je zpřístupněno 15 místností bohatě zařízených mobiliářem z různých stylových období. Lze nahlédnout do způsobu života Sternbergů a poznat významné členy rodu. Seznámit se s unikátní kolekcí mědirytin z období třicetileté války, která je počtem 450 jednou z největších monotematických sbírek grafických listů v Evropě. obiliářem a sbírkami.
Po nepříliš pohodlném schodišti scházíme od hradu do vesnice. Ves Český Šternberk vznikla v 1. polovině 13. století jako podhradí stejnojmenného hradu. V údolí pod hradem se utvořilo malé podhradí, které se později stalo městečkem. O městečku Podssternbercží se tak píše v roce 1654, přestože v té době mělo pouhých 9 domů, což neodpovídá městskému charakteru. V roce 1720 je zapsán Sternberg jako neopevněné městečko a zámek. Na počátku 18. století vznikla na protějším břehu velká zahrada a park s letohrádkem. V roce 1901 byl zahájen provoz železnice z Čerčan do Kácova. Na východním konci parku vznikl hotel a severně skupina vilek. Český Šternberk se tak stal díky dobré dostupnosti vyhledávaným letoviskem a cílem mnoha turistů. V současnosti se ve vesnici staví převážně rodinné domy na pozemcích na pravém břehu Sázavy. V roce 2006 získala obec opět status městyse. Vodáctví, tramping í turistika patří k Českému Šternberku stejně jako hrad s bohatou historií. Na skále vpravo se tyčí předsunutá hranolová věž opevnění hradu. Vlevo za pěkně opravenou budovou vidíme sochu sv. Antonína Paduánského držícího Ježíška. Barokní pískovcová socha pochází z počátku 18. století. Uprostřed malého náměstí stojí vysoká sloupová novogotická zvonička z 2. poloviny 19. století. Je vytesána z červenohnědého pískovce zvonová část má podobu domku s kamenným křížkem na vrcholu. Můžeme pokračovat po zelené značce a městečko si prohlédnout. Mnohá stavení si zachovala původní vesnický vzhled, především pak zástavba menších chalup podél boční ulice za sokolovnou. Na konci městečka stojí mohutná budova tzv. Šternberského mlýna nebo též mlýna Emauzského kláštera. Díky čtyřem složením byl největším z osmi mlýnů na šternberském panství. V roce 1861 ho zakoupila kongregace beuronských benediktinů, opatství Praha – Emauzy, v roce 1901 mlynář Kysela. V roce 1958 byl mlýn s elektrárnou znárodněn. V roce 1963 bylo ukončeno mletí. Ještě v 80. letech byly v elektrárně původní Francisovy turbíny, ale nefunkční. V letech 1979-1982 byl postaven nový jez. Po roce 1989 byl objekt vrácen potomkům původních majitelů a zprovozněna turbína s elektrárnou.
Za mostem přes řeku pak můžeme sejít doprava k barokní soše sv. Jana Nepomuckého z 1. poloviny 18. století v životní velikosti. Na soše z mušlového vápence jsou dosud patrné zbytky barev. U vlakové zastávky Český Šternberk vidíme mohutnou budovu Parkhotelu a zbytky francouzského parku. První zmínka pochází z roku 1712, ale již předtím zde byl postaven letohrádek, velká okrasná a zelinářská zahrada se skleníky a oranžerií. Po roce 1760 pak a na protějším břehu založena velká okrasná a užitková zahrada, změněná po roce 1760 Michalem Čejkou z Olbramovic ve francouzský park. Již během 19. století ale nebyl příliš udržován. Původní barokní linie jsou však ve zbytcích dřevin a parkových úprav dodnes patrné. Při stavbě železnice, která park protnula a původní uspořádání narušila, byl v roce 1901 v místech letohrádku postaven Parkhotel. Filip Sternberg, který byl akcionářem železnice, ho nechal vybudovat pro ubytování turistů. Budova nápadně připomíná nádraží, oslovený architekt navrhoval právě nádražní budovy. V průběhu druhé poloviny minulého století byla Parkhotelu doplněna levá část odlišná od původní budovy. Na místě této přístavby stávala dřevěná terasa využívaná k tanečním zábavám. V parku vznikly tenisové kurty a u řeky plovárna. Trasa měří asi 12 kilometrů a není příliš náročná.
Mapka výletu:
Použité zdroje:
www.divisov.cz, cs.wikipedia.org,
pamatkovykatalog.cz,
Emanuel, Poche: Umělecké památky Čech 2. K – O. Praha: Academia, 1978
Rozkošná, Blanka: Židé na Vlašimsku a dolním Posázaví. Praha, 2011
Zajímavosti
Literární osobnosti Divišova
František Kafka (1909–1991), spisovatel a předkladatel. Ota Kafka (1911–1942), sportovní novinář a redaktor lidových novin.
Hrad Český Šternberk
Hrad dnes vlastní 23. generace potomků zakladatele hradu. Tedy kromě dvou období. Od roku 1712, kdy vymřela rodová větev Holických ze Sternberga, do roku 1841, kdy byl zpět koupen. A od znárodnění v roce 1949 až do jeho vrácení v roce 1992.
www.turistika .cz
Šternov. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1413, kdy majitelem vsi uváděn Hynek z Lipé, který získal několik šternberských vesnic věnem při svatbě s Anežkou ze Šternberka. Když Hynek zemřel a Anežka se podruhé vdala, dostal se Šternov k majetkům Zikmunda z Vartemberka. Později se ves vrátila k šternberskému panství. Koncem 18. století zde byl vystavěn menší zámek, přestavěný na přelomu 19. a 20. století. Od roku 1948 držel zámek stát, který po roce 1989 vrátil objekt původním majitelům v dezolátním stavu. V roce 2000 proto došlo k jeho odstranění.