Chvojen - Kožlí

V Toulkách se dnes projdeme blízkým okolím zámku Konopiště. Připomeneme si historii míst Chvojen a Kožlí a dozvíme se i pár zajímavostí.

Z Benešova půjdeme po červené turistické značce. Projdeme konopišťským parkem kolem zámku a zámeckého rybníka. Značka nás vede k rybářství Líšno a poté vystoupáme ovocnou alejí ke Chvojnu. Název znamenal místo s jehličnatým porostem. Projdeme kolem bývalého panského dvora, který se v roce 1560 zmiňuje jako dvůr Chvojno s vesnicí Chvojen s 5 osedlými a rychtou. Chvojenský panský dvůr se připomíná v roce 1560. V roce 1667 pak dvůr Chvojen a jeho součásti: světnice pro čeleď, stáje, sýpka, stodola, role, sad, včelíny. V roce 1715 se uvádí dvůr Chvojen s ratejnou, dvěma kurníky, špýcharem, řezárnou, kravíny, chlévy pro jalový dobytek a svinský skot, stodolou. V roce 1887 koupil konopišťské panství František Ferdinand d´Este a dvůr nechal přestavět v „hrázděném stylu“. V roce 1921 došlo k zestátnění majetku Habsburků a Hohenbergů, v témže roce provedení pozemkové reformy, která velkostatek Konopiště rozdělila. Za 2. světové války byl v březnu 1942 dvůr zabrán pro vojenské účely. Po převratu v roce 1948 zde hospodařil Státní statek Benešov. Dvůr byl po roce 1989 restituován, po roce 2000 se nájemce sdružení Hřebčín věnoval chovu koní. Toto období skončilo „případem podvyživených koní v Hřebčíně ve Chvojnu“. V roce 2018 majitel Marek Podlipný nechal nepochopitelně zbourat velkou část budov. Od roku 2019 má dvůr naštěstí nového majitele, který nechal dochované objekty citlivě opravit a doplnit je moderními stavbami. Objekt ovšem není veřejnosti přístupný.

Přicházíme k dominantě kraje, kostelu sv. Jakuba a Filipa. Přestavbou v letech 1902-1907 dostal dnešní romantickou podobu s vysokou zdaleka viditelnou věží. Minulost místa je však mnohem hlubší, velmi bohatá a zajímavá. Na vrcholu nevelké ostrožny nad Janovickým potokem doložil archeologický výzkum ranně středověké slovanské hradiště datované do doby od 2. poloviny 12. století. V centrální části hradiště pak vznikl na počátku 13. století opevněný dvorec, po něm tribunový kostel. Centrum hradiště se tak změnilo v samostatné šlechtické sídlo. Rozsah opevněné plochy ukazuje na hradištní tradici. Opevnění tvořily příkop a sypaný val, pás široký až 16 m. Vidíme ho na západní, a především na severní straně, kde je znatelná ještě druhá, vnější obranná linie vedoucí po vrstevnici v polovině svahu. Vnitřní opevněná plocha má nepravidelný oválný tvar (rozměry asi 215 x 140 metrů) s rozlohou asi 3 ha. Terénní vlna uvnitř je pozůstatkem opevnění a rozděluje ji na dva prostory. Menší je označována jako předhradí. Opevněné sídlo, tedy dvorec (psáno i tvrz), stál západně od kostela. Velká kamenná budova měla rozměry asi 10 m x 20 m. Dnes jsou v zemi patrné základy obvodového zdiva. Uvnitř opevnění, na terasách jižního svahu, leželo sídliště - mírně zahloubené objekty s lehčí kůlovou konstrukcí. Četné nálezy keramiky a kovových předmětů spadají do mladší a pozdní doby hradištní. V sousedství dvorce vznikl na počátku 13. století kostel. Jihozápadně od něj fara, a to v době po 2. polovině 14. do poloviny 15. století. Zanedlouho byla ale opuštěna a zanikla. Komplex sídla s původem sahajícím před rok 1200 označil archeolog A. Hejna za příklad venkovského sídla-dvorce z doby přemyslovské. Sídlo prvním archeologicky zjištěným příkladem stavebního komplexu venkovského dvorce z doby románské v Čechách. V jeho uspořádání se spojuje starší tradice doložená rozsáhlým opevněným areálem s velmožským sídlem a jeho novým prvkem, tribunovým kostelem. Patří k jednomu z mála poznaných příkladů venkovského opevněného sídla staršího typu, tedy opevněnému rezidenčnímu dvoru. Jeho zánik je s jistotou datován do průběhu 1. poloviny 14. století.

Vznik pozdně románského či raně gotického kostela bývá datován rokem 1217, jistě pochází z 1. čtvrtiny 13. století. Má neobvykle řešený půdorys. Tvoří ho pravoúhlé kněžiště zaklenuté jedním polem křížové klenby s hřebínky. Dále krátká příčně obdélná loď sklenutá valenou klenbou, hranolová věž a příčný westwerk. Tento stavební prvek typický pro předrománskou a románskou architekturu zde sloužil jako obytný objekt. Zřejmě plnil i útočištnou funkci. Později se zde v určitém období nacházel farní úřad. Kružby v oknech pocházejí většinou z novodobých úprav. K nejstarší částem kostela patří loď, dolní část věže a vstupní dveře ze 13. století. Zachovaly se vzácné středověké nástěnné malby. Vznikly patrně ve 14. století, v době, kdy se kostel dostal do majetku konopišťských pánů tedy Benešoviců. Na severní stěně pod věží se nalézá velká freska Leviatana s otevřenou tlamou a lidskými postavami v ní, vykládaná jako Očistec či Peklo. Na protější stěně u vchodu se nachází hnědou kresbou provedená geometrická kompozice znázorňující Ptolemaiovu soustavu nebeských sfér a oběh planet kolem Země. Pro sakrální prostředí jde o nezvyklý motiv. Na severní stěně kněžiště je v malovaném rámu zobrazena Madona s Ježíškem na jejíž hlavu andělé kladou korunu, vlevo před Madonou klečí donátor. Nad tímto výjevem klečí před apoštoly Filipem a Jakubem dva donátoři, z nichž první drží v rukou nápisovou pásku s částečně dochovaným nápisem filius. Zřejmě se jedná o bratry Dobeše a Beneše, kteří se původně psali z Benešova, později z Konopiště. Ve zdech uvnitř kostela jsou umístěny náhrobní kameny, které nechal dovézt arcivévoda, v podlaze zadní části lodi pak dva masivní zdobné náhrobní kameny. Údajně zakrývají vstup do hrobek místních knězů a majitelů panství. Dosud není odhalen původ zajímavé dlažby v lodi. Ve vnějším zdivu kostela si všimneme zazděných renesančních náhrobníků. Úpravy kostela proběhly v letech 1870-1872. Došlo k rozšíření a ke zvýšení věže, která se nacházela v rohu kostela. Poté, co se stal v roce 1887 majitelem konopišťského panství František Ferdinand d´Este, došlo v roce 1891 k prodloužení lodi kostela o původně obytnou část. Arcivévoda se rozhodl vybudovat v kostele rodovou hrobku, a proto nechal provést v letech 1902-1907 další rozsáhlé přestavby a úpravy. V té době došlo k objevu a restaurování nástěnných maleb. Zároveň nechal arcivévoda v kostele umístit velkou část své sbírky sakrálního umění, nakoupeného v Rakousku a německých zemích, údajně 105 kusů. Původní hlavní oltář dal převézt do kostela v Benešově, na jeho místo postavit Mariánský oltář a oltář sv. Jiří. Na hřbitově pak umístit zdobné železné náhrobní kříže z 18. století. A před kostelem vztyčit Sloupková Boží muka dovezená z Itálie. Ta byla později přemístěna do sadu východně od kostela. Jsou velmi cennou ukázkou pozdně gotické sakrální architektury, datovanou do 2. poloviny 15.století zhotovenou z mušlového vápence. Jejich hlavici původně zakončoval železný kříž. K opětovnému vysvěcení kostela došlo 9. června 1914 za účasti rodiny arcivévody. Již 28. 6. byl však následník trůnu i se svou manželkou zastřelen v Sarajevu a plány na zřízení hrobky se neuskutečnily. Na novogotickou hřbitovní bránu byla v roce 1927 umístěna pamětní deska věnovaná památce nevolníků zastřelených při vzpouře 17. 7. 1775 u zámku Konopiště a pohřbených na tomto hřbitově. Původní je dnes umístěna za vchodem do kostela.

První písemná zmínka o Chvojně (vsi nebo šlechtickém sídle) pochází až z roku 1318, ve spojitosti s Dětřichem z Chvojna. Po dostavbě hradu Kožlí ztratila chvojenská tvrz (dvorec) význam. Postupně zpustla, v roce 1465 došlo k připojení Chvojna ke konopišťskému panství. Asi č až 5 usedlostí a hospoda ležely jihovýchodně od kostela. Po třicetileté válce zůstal jediný sedlák, a tak byla chvojenská rychta, ke které patřila Hůrka, Jarkovice, Jírovce i Kožlí, zrušena. Zůstal poplužní statek, ovčín a hospoda. Za druhé světové války se tehdejší ves stala součástí cvičiště zbraní SS Benešov a její obyvatelé se museli 31. prosince 1943 vystěhovat. Velká informační tabule uvádí nepravdivé údaje, jsou jen přáním autora. Keltské osídlení nebylo dlouhým archeologickým průzkumem potvrzeno.

Vrátíme se ke dvoru a po červené turistické značce pokračujeme do údolí Janovického potoka a dál ve směru jeho toku. Zřejmě z doby vojenského cvičiště pocházejí podivné terénní valy napravo od cesty nedaleko zříceniny hradu. U cesty naproti zřícenině nechal František Ferdinand d´Este v roce 1904 postavit půvabná sloupková Boží muka krytá šindelovou stříškou. František Urban vyzdobil výklenky malbami s náboženskými motivy Ukřižování, Nejsvětější trojice a sv. Jiří.

Kožlí je zříceninou hradu na ostrohu poblíž soutoku Tisemského a Janovického potoka na úpatí vrchu Chlum. Název hradu se poprvé objevuje v roce 1318 v predikátu Ctibora z Kožlí. V roce 1362 se podle Kožlí psal Kunrát z Chvojna. Majitelé Kožlí měli patronátní právo ke kostelu svatého Jakuba v blízkém Chvojenu, často se střídali. Kolem roku 1465 koupil Kožlí Zdeněk Konopišťský ze Šternberka, který ho připojil ke konopišťskému panství. Tehdy se uvádí jako tvrz Kožlé a ztratilo rezidenční funkci. V letech 1467 – 1468 ho dobylo a pobořilo vojsko Jiřího z Poděbrad. Ještě v roce 1495 se zmiňuje „Kozlí tvrz“. V roce 1590 znovu hrad Kožlí, ale pustý. Zříceninu hradu navštívil Karel Hynek Mácha v létě 1832, nebo 1833 při výletě z Benešova. Místo uvádí jako „Kožly“ v soupisu Hrady spatřené. Snad hrad nakreslil, obrázek se však nedochoval.

Hrad se skládal z předhradí a vnitřního hradu, které odděloval hluboký příkop. Ten se dal překonat po padacím mostě, umístěném ve věži vstupní brány vystupující do příkopu před linii hradby. Předhradí s hospodářským zázemím se rozkládalo na výběžku hřebenu nad soutokem potoků. Vnitřní hrad tvořilo běžné dvoupalácové uspořádání. Obdélné hradní jádro se skládalo z brány, na kterou navazoval první palác. Za ním se nacházelo nádvoří, ukončené na jihovýchodě druhým palácem. U něj, v severním rohu nádvoří stála vížka. Paláce spojovala po obou stranách vnitřní hradba a kolem probíhala ještě parkánová hradba. Nejlépe se dochovala jihovýchodní parkánová zeď a část vnitřní hradby. Z paláců zbyly jen terénní nerovnosti a část boční stěny.

Pokračujeme po značce. Nedaleko zříceniny leží citlivě zrekonstruovaný vodní mlýn, který se nyní jmenuje stejně jako zřícenina hradu. První doložená zmínka o něm pochází z ledna 1495, je jmenován Matěj mlynář pod Kozlím. V Berní rule sepsané po roce 1654 je zaznamenán Václav Kloud a mlýn o dvou kolech. V roce 1655 vyhořel, ale v roce 1657 byl opět zprovozněn. Od počátku 17. století je doložen jako vrchnostenský, v roce 1715 je uváděn jako Kloudovský mlýn o jednom složení. Po povodni v roce 1757 byl vylepšen a zřízeno druhé složení. Od Františka Václava hraběte z Vrtby majitele panství Konopiště ho 2. června 1759 koupil dosavadní nájemce Matěj Paris za 340 zlatých rýnských, je zaznamenán mlýn o dvou složeních a jedné stoupě. K dalším úpravám a rozšíření došlo v 18. století a v 1. polovině 19. století. Významný mlynářský rod Parisů (později psáno Parys) vlastnil mlýn ještě v roce 1939, mlít se přestalo v roce 1945. Od roku 2010 je prohlášen za kulturní památkou a je v soukromém vlastnictví. Za mlýnem přejdeme po můstku potok a po cestě vystoupáme údolím kolem původní hájovny ke chvojenskému dvoru. Zpět ke Konopišti scházíme po žluté turistické značce dlouhou lipovou alejí, na jejím konci projdeme ke konopišťskému rybníku a parkem do Benešova. Cesta není příliš náročná, pouze stoupání z údolí Janovického potoka ke Chvojnu je poněkud prudší. Do Konopišťského parku se můžeme v době provozu přiblížit místním sezónním spojem, elektrickým turistickým vlakem.

Mapka výletu:

mapa Kožlí Chvojen 01

Zajímavé odkazy:

Antonín Pinkas

(z ručně psaného sborníku č. 11 z roku 1908 uloženého v Muzeu Podblanicka přepsal a poznámkami opatřil Ing. Josef Velíšek)

Do 11. století je datována zmínka o dálkové cestě z Prahy do Lince (rakouská – linecká cesta) a o dálkové cestě z Kouřimi nebo Lštění na Poměnice a Velký Chvojen.

V první polovině 13. století vedla přes Týnec důležitá cesta z Prahy do jižních Čech a dále do Horních Rakous. Jednalo se o dálkovou cestu – odbočku rakouské cesty přes Velký Chvojen, Václavice, Hrusice na brod v Týnci nad Sázavou a na Prahu.

Když Marie Terezie vydala robotní patent, bylo vesním lidem namlouváno, že robotu zrušila a že vrchnost pravý patent tají. Shlukli se proto v r. 1775 vesničani okolních obcí a přitáhli k zámku Konopišti ozbrojeni, aby si pravý patent vymohli. Vesnického lidu zámek obklíčivšího bylo několik set. Panští myslivci a hajní dne 18. července 1775 do povstalých stříleli ze zámku a zastřelili: 51 roků starého Vojtěcha Chobotskýho z Černíkovic č. 4, 45 roků starého Jakuba Hanibala z Kozmic č. 14, 45 roků starého Jakuba Starostu z Přibyšic, 53 roků starého Pavla Vnoučka z Pecerad č. 21, 34 roků starého Matěje Formana z Chářovic č. 9, 40 roků starého Tomáše Přeučila z Mrače č. 19 a 37 roků starého Václava Platila z Krhanic č. 8. Všechny tyto oběti pochováni jsou na Chvojně při zdi hřbitovní.

www.farnost-benesov.cz

V roce 1902 byl filiální kostel sv. Jakuba na Chvojně za příčinou přestavby staré chatrné věže a nutných oprav celého kostela pro veřejné bohoslužby uzavřen. Nákladná oprava provedena péčí Jeho cís. Výsosti trvala celou řadu let. Věž ve zdivu byla značně vyvýšena, vnitřek bohatě vyzdoben, a to způsobem neobyčejným. Jeho Výsost jest totiž horlivým sběratelem starožitností i dal umístiti v kostel tom staré oltáře, náhrobní kameny, sošky, obrázky a jiné ozdoby, jež odjinud, hlavně z Tirol a Bavor, zakoupil. Starý oltář sv. Jakuba byl též opraven ale určen pro děkanský kostel v Benešově, kde prozatím deponován. Na jeho místo postaven starý, gotický skládací oltář Mariánský a na evang. straně taktéž starý oltář sv. Jiří. Také na hřbitově kolkolem kostela se rozkládajícím dal Jeho cís. Výsost umístiti mnoho umělecky opracovaných starých křížů náhrobních, přivezených z ciziny. Kostel byl dne 9. června 1914 vysvěcen a k vykonávání veřejných bohoslužeb opět odevzdán. Církevní obřady vykonal vikář a děkan Benešovský Josef Beneš za asistence arciv. vychovatele ThDr. Lva Stavovského, kaplana Benešovského Frant. Matouška, administrátora Václavického Jos. Šacha. Pan arcivévoda František Ferdinand se vznešenou svou rodinou zúčastnil se všech obřadů při svěcení, šel kolem chrámu a potom sedě mezi lidem, přítomen byl mši svaté. Na přítomné hluboce zapůsobila nelíčená zbožnost páně arcivévodova i jeho rodiny. Otevření chrámu Chvojenského, který lidu z okolí tak milým jest, tím spíše, že na tamním hřbitově mají pochovány své drahé, naplnilo všechny věřící upřímnou radostí. Celkový náklad na opravu kostela na Chvojně obnáší 40.000 korun.

www.urocnice.eu

Vybráno z místní kroniky:

Dne 11. 6. 1914 se na Konopišti naposledy za účasti arcivévody Františka Ferdinanda d´Este konala slavnost Božího těla (průvod pod baldachýnem). Dne 12. a 13. 6. na Konopišti pobýval na návštěvě (již) podruhé Jeho veličenstvo německý císař a pruský král Vilém II. (pocházel z rodu Hohenzollernů, císařem od roku 1888, abdikoval dne 9. 11. 1918, *22. 1. 1899, †10. 10. 1941) v doprovodu říšského kancléře Bethmanna a nejvyššího velitele německého námořnictva admirála Alfréda Tirpitze. Ačkoliv se jednalo o „soukromou“ návštěvu, politický význam setkání dodal německý admirál Alfred Tirpitz. Byli podezíráni, že zde připravují válku. Dne 12. 6. přijel do Benešova na nádraží a noci 13. 6. odjel.

V červnu byl poprvé zpřístupněn veřejnosti majitelem Konopiště zámecký park, vévodkyně část dětských návštěvníků obdarovala cukrovinkami. Dne 19. 6. opustil František Ferdinand Rakouský d´Este s chotí Žofií a dětmi Konopiště a vydal se na cestu na území Bosny a Hercegoviny na vojenské manévry. Děti po cestě zanechali v zámku Chlum u Třeboně. František Ferdinand d´Este se zúčastnil jako generální inspektor veškeré branné moci říše ve slovanské Bosně, okupované Rakouskem – Uherskem, provokativních rakouských manévrů císařské armády. Dne 28. 6. se stal v Sarajevu spolu se svou manželkou obětí atentátu, spáchaného srbským nacionalistou Gavrilem Principem, členem srbské teroristické organizace Černá ruka. Sarajevský atentát posloužil německým a rakousko – uherským militaristickým kruhům jako záminka k rozpoutání války, která se rozšířila po celé Evropě. Po obětech atentátu zůstali nezletilí sirotci Žofie, Max a Arnošt, jejich poručníky byli ustanoveni Jaroslav hrabě Thun – Hohenstein a jeho manželka Jindřiška rozená Chotková z Vojnína, sestra zavražděné Žofie. Starší syn Max (císař Karel I. mu v roce 1917 přiznal jako prvorozenému vévodský titul) byl považován za budoucího majitele Konopiště, mladší Arnošt (císař Karel I. mu v roce 1917 přiznal titul knížecí) měl být pánem na Chlumu u Třeboně. Bezprostředně po sarajevském atentátu byly zastaveny veškeré stavební práce na Konopišti, konopišťské panství přešlo na arcivévodovy dědice Hohenbergy, panství spravovalo ústřední ředitelství hohenberských statků. Velkostatek Konopiště před tím, než byl znárodněn: 5 566 ha půdy, polní hospodářství bylo rozděleno na 15 dvorů, 7 dvorů bylo vedeno ve vlastní režii a ostatní dvory byly propachtovány. Průmysl byl zastoupen parostrojním pivovarem a lihovarem v Benešově, sýrárnou v Poměnicích, cihelnou v Černém lese, Čerčanech a na Babě, vápennou pecí v Čerčanech a rozsáhlými lomy žulovými v Mrači, Svárově a Horních Požárech. Lesní hospodářství bylo rozděleno na 8 revírů. Velkostatek vyráběl pro prodej: 60 000 hl piva, 1 680 hl lihu, 520 q sýra, 2 000 000 ks cihlářského zboží, obilí, dříví a zvěř. Vedení velkostatku sedělo v Benešově a řídilo činnost správců režijních dvorů, správce pivovaru, lihovaru, přednostu lesního úřadu a vedoucí zahradníky. Po znárodnění byl rozdělen na správu státních lesů se sídlem na Želetince, správu státních statků se sídlem v Benešově, správu státního pivovaru se sídlem v Benešově a správu státních lomů se sídlem v Horních Požárech. Pozemkovou reformou bylo odňato 593 ha, ředitelství v Benešově bylo zrušeno.

Správa státních statků v Benešově byla rozdělena na správu v Mariánovicích a v Poměnicích, obhospodařováno bylo 1 812 ha. Pěstuje se – žito, pšenice zimní a jarní, ječmen jarní, oves, hrách, vikev, jetel červený, vojtěška, cukrovka, řepa krmná, mrkev, semenka řepky cukrové a krmné, řepka. Půda se obdělává pomocí volů, koní a traktorů. Chovají se červenostrakaté české dojnice, skot karpatský vepřový dobytek. Ovocnářství – třešně, jabloně, švestky (třešňovka v Žabovřeskách na „Šabáku“, švestky v Mariánovicích na „Myšovci“, ovocné školky v Poměnicích). 23 rybníků v povodí potoků Skalického, Konopišťského, Koželského, Janovského a řeky Sázavy (Konopišťský kapr, štika, lín, sádky v Konopišti). Sýrárna v Poměnicích (Konopišťské sýry, máslo), lihovar byl pronajat. Dne 11. 6. 1919 byl zřízen Státní pozemkový fond, který řídil provádění pozemkové reformy a stanovoval cenu pozemků pro prodej. Konopiště připadlo československému státu, zámek i park byly zpřístupněny veřejnosti. Státu připadl i hospodářský statek Benice. Kruhové cihelny byly pronajaty (v Černém lese a Čerčanech). Na Konopišti byl v témže roce založen archiv konopišťského velkostatku, písemnosti byly nalezeny v budově ředitelství velkostatku, v zámku, v Mariánovicích a na Želetince.

V roce 1921 na základě Zákona o zestátnění majetku Habsburků a Hohenbergů schváleného Národním shromážděním ČSR opustili synové Františka Ferdinanda d´Este Maxmilián a Ernst, dcera Žofie zámek Konopiště a uchýlili se do nově konstituované Rakouské republiky. V této popřevratové době, kdy se radikální živly obrátily proti všemu, co souviselo s Rakousko – Uherskem, byl zámek konopiště postupně rozkrádán a zámek a zámecký park přešel do správy ministerstva zemědělství a byl zčásti zpřístupněn veřejnosti. Rozkrádání se podařilo zastavit. Od května téhož roku se na Podblanicku začala provádět pozemková reforma týkající se velkostatků. Zde šlo o velkostatky Konopiště-vlastník stát, 5 624 ha veškeré půdy, 2 118 ha zemědělské půdy, Líšno-vlastník V. Daněk, 3 175 ha veškeré půdy, 1 394 ha zemědělské půdy, Lešany-vlastník kapitula svatého Víta, 1 835 ha veškeré půdy, 733 ha zemědělské půdy a Tloskov-vlastník O. Daněk, 1 826 ha veškeré půdy, 801 ha zemědělské půdy. K velkostatkům patřily i průmyslové závody-lihovary (vařil se líh z brambor), pivovary, mlýny, cihelny a alespoň jeden hostinec. Přidělovací komisař sídlil ve Vlašimi.

Václav Vokolek: Peklo na stěně

Na stěnách středověkého kostela se dodnes dochovaly zlomky freskové výzdoby. Jedná se o dílo vynikajícího umělce, patrně ze 14. století. Proč se tak skvostná výzdoba nachází ve venkovském kostelíku, není jasné. Stejně nejasné jsou náměty fresek. Vznikly patrně v době, kdy se kostel a možná ještě i ves dostaly do majetku konopišťských pánů. Na jednom z výjevů jsou vyobrazeni svatý Filip a svatý Jakub, jemuž je kostel zasvěcen. U světců klečí neznámý donátor s knězem. Proč ale přivádějí svatým mužům obětního býčka, není z ikonografického hlediska jasné. Býk je typickým posvátným zvířetem, které sloužilo k obětem a uctívání u řady předkřesťanských náboženství. Na druhém výjevu je korunovace Panny Marie, která také tematicky nezapadá do schématu zasvěcení kostela. Ale největším překvapením je malba Pekla, ale možná také Očistce, to z fragmentu celku nelze odvodit.

Na návštěvníka rozevírá ze zdi obludnou tlamu velký Leviathan, který polyká hříšníky. Zobrazování pekla ke středověku patřilo jako cosi samozřejmého. Věčný trest v pekelných plamenech byl velkým tématem tohoto extatického prostředí. Jeho harmonie spočívala v přesném vyvážení slastí věčné spásy a hrůzy ze stejně věčného zatracení. Symbolem byly váhy, tak často zobrazované v rukách archanděla Michaela. Ve chvojenském kostele zobrazený Leviathan je vlastně také Belialem, jehož jméno bylo též používáno pro Satana. V Bartolomějově evangeliu se popisuje, jak Ježíš obludného Beliala vyzvedl z propasti a ukázal ho skupině mnichů. Netvor byl dlouhý 800 metrů, 20 metrů široký a měl osm křídel. Spoutaný byl ohnivými řetězy a v klidu byl přidržován 660 anděly. Tato pekelná obluda pak byla dlouho a často zobrazována, jak polyká nebohé hříšníky. Jeho tlama byla vnímána jako brána do pekel.

Hrůzy pekla byly stavěny na odiv. Vize jakéhosi absolutního trestu, věčných hrůz přesahujících dokonce samu existenci světa, římské křesťanství uchvátila. Snad jen Origenes zapochyboval. Logicky si odvodil, že peklo nemůže přetrvat po konci světa, protože to by znamenalo vítězství Ďábla. Ale na koncilu v Konstantinopoli se všichni shodli, že tomu tak nemůže být a Origénes byl exkomunikován, proklínán a posílán do věčných plamenů ještě na čtyřech dalších koncilech. To se patrně ve Chvojenu nedozvěděli.

Opuštěný kostel na vrchu Chvojen zažil mnohé, ale období posledních let pro něj bylo doslova tragické. Navzdory místním pozitivním silám byl několikrát surově vykraden. Zloději se dokonce snažili dostat dovnitř hrobky, naštěstí však nedokázali pětitunový náhrobní kámen nadzdvihnout a hroby tak nemohli znesvětit. Zmizelo ale mnohé z cenného zařízení, zejména obrazy ze středověkého oltáře. Pak sem vnikli satanisté. Na zdech posvátné stavby po nich zůstala jejich odpudivá znamení. Co se tu všechno odehrávalo, raději nevědět. Ale zákony protikladů platily i zde. Zneuctěného a zdevastovaného kostela se ujal hejtman zemské stavovské rodové unie Václav Potůček a kostel si spolu s rytířským řádem svatého Václava bezplatně pronajal.

Pozn.: První zmínka o Konopišti pochází z roku 1318, kdy jeho držiteli byli Beneš a Dobeš z rodu Benešoviců. Předpokládá se, že gotický hrad byl založen koncem 13. století nejpravděpodobněji kolem roku 1294. Jeho zakladatelem byl nejspíše biskup Tobiáš z Benešova, rádce krále Václava II., a vlivná politická osobnost období po smrti krále Přemysla Otakara II. Rod měl v erbu zavinutou střelu. Benešovici sídlili na Konopišti jen do vymření rodové větve v roce 1327, kdy je vystřídali páni ze Šternberka.