Na výlet se vypravíme vlakem, nejprve do Čerčan a odtud Posázavským pacifikem do Českého Šternberku. Velkým zážitkem je i asi hodinová jízda samotná. Projíždíme krajinou skal, lesů a hezkých výhledů na řeku Sázavu i do okolí. U stanice Český Šternberk - zastávka si můžeme prohlédnout budovu Parkhotelu a zbytky francouzského parku. První zmínka pochází z roku 1712, ale již předtím zde stál letohrádek s velkou okrasnou a zelinářskou zahradou, skleníky a oranžerií. Po roce 1760 došlo k založení francouzského parku. Jeho původní barokní linie jsou v dřevinách a parkových úpravách dosud patrné. Při stavbě železnice, která park protnula a původní uspořádání narušila, byl v roce 1901 v místech letohrádku postaven Parkhotel. Filip Sternberg, který byl akcionářem železnice, ho nechal vybudovat pro ubytování turistů. Budova nápadně připomíná nádraží, oslovený architekt totiž navrhoval právě nádražní budovy. V průběhu druhé poloviny minulého století vznikla přístavba na místě dřevěné terasy určené k tanečním zábavám. V parku vznikly tenisové kurty a u řeky plovárna. Dnes v udržovaném parčíku najdeme i pomník místním padlým v 1. světové válce.
Po zelené turistické značce se vydáme k mostu přes Sázavu. Před ním vlevo můžeme sejít k zajímavé barokní soše sv. Jana Nepomuckého z 1. poloviny 18. století. Byla vytvořena z mušlového vápence, jsou na ní patrné zbytky barev. Ves Český Šternberk vznikla v 1. polovině 13. století jako podhradí stejnojmenného hradu. Ves se později stala městečkem. O městečku Podssternbercží se píše v roce 1654, přestože v té době mělo pouhých 9 domů, což neodpovídá městskému charakteru. V roce 1720 je zapsán Sternberg jako neopevněné městečko a zámek. A na počátku 18. století vznikla na protějším břehu velká zahrada a park s letohrádkem. V roce 1901 byl zahájen provoz železnice z Čerčan do Kácova. Na východním konci parku vznikl hotel a severně skupina vilek. Český Šternberk se tak stal díky dobré dostupnosti vyhledávaným letoviskem a cílem mnoha turistů. V současnosti se ve vesnici staví převážně rodinné domy na pozemcích na pravém břehu Sázavy. Od roku 2006 má obec opět status městyse. Vodáctví, tramping í turistika patří k Českému Šternberku stejně jako hrad s bohatou historií.
Přejdeme most, uprostřed malého náměstí stojí vysoká sloupová novogotická zvonička z 2. poloviny 19. století. Je vytesána z červenohnědého pískovce, zvonová část má podobu domku s kamenným křížkem na vrcholu. Pokračujeme po zelené značce, mnohá stavení si zachovala původní vesnický vzhled, především zajímavá zástavba menších chalup podél boční ulice za sokolovnou. Na konci městečka stojí mohutná budova tzv. Šternberského mlýna nebo též mlýna Emauzského kláštera. Díky čtyřem složením byl největším z osmi mlýnů na šternberském panství. V roce 1861 ho zakoupila kongregace beuronských benediktinů, opatství Praha – Emauzy, v roce 1901 mlynář Kysela. V roce 1958 byl mlýn s elektrárnou znárodněn. V roce 1963 bylo ukončeno mletí. Ještě v 80. letech byly v elektrárně původní Francisovy turbíny, ale nefunkční. V letech 1979-1982 byl postaven nový jez. Po roce 1989 byl objekt vrácen potomkům původních majitelům a zprovozněna turbína s elektrárnou.
Vrátíme se k náměstí a po žluté značce pokračujeme k hradu. Na skále se tyčí předsunutá hranolová věž opevnění hradu, vpravo vidíme před opravenou budovou sochu sv. Antonína Paduánského držícího Ježíška. Barokní pískovcová socha pochází z počátku 18. století.
Hrad Český Šternberk patří k našim nejhodnotnějším a nejstarším šlechtickým sídlům. Vypíná se na vysokém hřbetu nad řekou Sázavou. Jeho zakladatelem byl před rokem 1242 Zdeslav z Chlumce nad Cidlinou, syn Diviše z Divišova. Právě v roce 1242 je již uveden s přídomkem ze Šternberka. Hrad pojmenoval podle rodového erbu, zlaté osmihroté hvězdy, zpodobnění hvězdy betlémské. Dle dobového zvyku byl název poněmčen, tedy Sternberg (Stern - hvězda, Berg – hora). Hrad dnes vlastní 23. generace potomků zakladatele hradu. Tedy kromě dvou období. Od roku 1712, kdy vymřela rodová větev Holických ze Sternberga, do roku 1841, kdy byl zpět koupen. A od znárodnění v roce 1949 až do restituce v roce 1992.
Hrad byl dokončen počátkem 14. století, měl dvoudílnou dispozicí, na severu s okrouhlým bergfritem s břitem, na jihu s hranolovou věží se štítovou hradbou. Při východní straně stával dlouhý palác, jehož součástí byla hradní kaple z konce 13. století, nejstarší známá gotická kaple šlechtického hradu v Čechách. Z jejího portálu pochází tympanon s reliéfem madony, později vložený do portálu kaple sv. Jiří zřízené v roce 1923 v baště na horní terase. Hrad byl přestavován ve 14. století, zřejmě vznikla i vysunutá hranolová věž. K poškození došlo při dobytí v roce 1467. Obnova probíhala až do počátku 16. století ve stylu pozdní gotiky s důrazem na zlepšení obrany. Byly rozšířeny hradní budovy, vznikly úzký parkán, dvě bašty předhradí, předsunutá bašta s břitem. Později při goticko-renesančních úpravách pak především velký hradní sál. Velkorysá přestavba ve stylu raného baroka proběhla ve 3. čtvrtině 17. století, hrad ztratil původní obrannou funkci. Před rokem 1753 vznikl při vstupní bráně dolní zámek. Z roku 1795 pochází terasa na jižní straně hradu a altán, upravený z přízemí válcové věže. Na konci 20. let 19. století vznikla přístupová cesta od jihu, most přes příkop pak v roce 1829. Teprve počátkem 20. století za Jiřího Sternberga došlo k úpravám na trvale obývaný zámek, zřízení gravitačního vodovodu, zavedení elektřiny a postupnému vybavení zámku stylovým mobiliářem a sbírkami.
K prohlídce hradu je zpřístupněno 15 místností bohatě zařízených mobiliářem z různých stylových období. Lze nahlédnout do způsobu života Sternbergů a poznat významné členy rodu. Seznámit se s unikátní kolekcí mědirytin z období třicetileté války, která je počtem 450 jednou z největších monotematických sbírek grafických listů v Evropě. obiliářem a sbírkami.
Po žluté značce sejdeme od hradní brány k můstku přes Brtnický potok. Na jeho skalnatém břehu je umístěna socha sv. Františka Xaverského z šedého pískovce. Barokní sousoší představuje umírajícího sv. Františka, u jehož nohou klečí Indián. Plastiky pocházejí z 80. let 18. století. Uprostřed podstavce je osazena ozdobná pískovcová deska se znakem hrabat Čejků z Olbramovic. Přes mostek a parkoviště u hradu dojdeme po žluté turistické značce k půvabné kapličce sv. Prokopa. V roce 1995 byla zrekonstruována a do výklenku osazen obraz sv. Prokopa s čertem. Všimneme si i starobylého kamenného mostku. I zde je les poznamenán těžbou po kůrovcové kalamitě. Nedaleké Šternovské kaskády, tedy malé vodopády a peřeje na Šternovském potoce, jsou změněné.
Vrátíme se k hradu a po červené turistické značce vystoupáme k tzv. hladomorně. Jde o předsunutou baštu, která se stala součástí obrany hradu po roce 1479. Patří k nejlépe dochovaným objektům svého druhu ve středoevropském měřítku. Mohutná věž je na jižní straně vytvarována do ostrého břitu, uzpůsobeného k srážení nepřátelských střel do stran. Prostor v patře věže, přístupný po točitém schodišti má důmyslně rozmístěné střílny pro lehká děla. Čtvercový otvor v podlaze ústí přízemí sloužícího jako prachárna a zásobárna posádky věže. Dnešní přízemní vchod byl prolomen v 19. století. Prostor kolem hlavní věže chránila částečně dochovaná obvodová hradba se střílnami.
Pokračujeme po hřebenu po úzké asfaltové cestě po turistických značkách a trase naučné stezky. Přicházíme k soše sv. Vendelína asi z roku 1772. Světci leží u nohou ovce, na soklíku je vyryto jméno WendeLinus, na čelní straně erb Čejků a nápis. Na louce vedle sochy býval hřbitov zámeckých koní a loveckých psů. Vrátíme se k nejbližšímu rozcestí, odbočíme doprava k pěkné vyhlídce na hrad, městečko a údolí řeky. Širokou lesní cestou pokračujeme až do Čejkovic.
Písemně se dvůr připomíná v roce 1377 jako dvůr se dvěma poplužními. V roce 1520 došlo k renesančním úpravám, budovy byly vyzdobeny psaníčkovými sgrafity. V roce 1542 se zmiňuje dvůr, pivovar, bednárna, vepřín a chmelnice. Jádro dvora tvořilo několik budov, proti hlavnímu domu stávala sýpka. Do pivovaru docházel světově proslulý sládek František Ondřej Poupě, který se narodil v Českém Šternberku v roce 1753. Napsal řadu knih o pivovarnictví a stal se zakladatelem „první české školy pivovarské“. Když v roce 1841 koupili Sternbergové zpět své panství, obnovili i chod pivovaru. Ten v roce 1899 částečně vyhořel. K rekonstrukci již nedošlo, v roce 1902 ukončil činnost. Byl pronajat Prvnímu měšťanskému pivovaru v Holešovicích na sklad piva. Hrabě Jiří Sternberg nechal na počátku 30. let přestavět budovu pivovaru na luxusní penzion. První hosty přivítal v dubnu 1934, stal se oblíbeným výletním místem. Proto došlo k postupnému rozšiřování. Zároveň založení parku, který dotvářel atmosféru. Vznikly i aleje a příjezdové cesty. Pro potřeby penzionu a jeho hostů byla zřízena v roce 1934 vlaková zastávka Čejkovice – dvůr. Nacházela se na druhém břehu řeky, hosté byli přepravováni na druhý břeh přívozem. Hotel o 60 pokojích s tekoucí vodou, elektrickým osvětlením a veškerým komfortem měl terasy pro slunění, sportovní areál, tenisový kurt a kuželník, umožňoval jízdu na loďkách.
Za války byla v penzionu zotavovna pro dělníky, kteří pracovali ve zbrojním průmyslu (jinde uvedeno konfidenty gestapa). Koncem války byl vyrabován sovětskými vojáky. Po zestátnění převzalo v roce 1949 penzion ROH, které z něj udělalo zotavovnu Červánky. Z důvodu zanedbané údržby musela být v roce 1985 zavřena a chátrala. V roce 1992 byl statek Čejkovice i s nedalekým penzionem navrácen v restituci rodině Sternbergů, kteří ho později prodali. Noví majitelé přestavěli renesanční statek v moderní obytný komplex, zachovala se jen část hospodářských budov. Zchátralá zotavovna byla ve 20. letech zbourána.
Nedaleká vilová zástavba stavba vznikala krátce před 2. světovou válkou. Bydlel zde např. Ing. Žikeš, vynálezce trubkového lešení. Vilku zde měl i autor legionářských próz, básní a dramat Rudolf Medek (1890-1940). Literárně činná byla i jeho žena Eva Medková (1895 -1953), dcera malíře Antonína Slavíčka. Spisovatel Karel Nový (1890 -1980) dydlel u Aloise Heřmana v Českém Šternberku v čp. 99. Když Šternberk obsadili nacisté, musel se tajně přesídlit do sousedních Čejkovic. Příležitostně zde žil a tvořil malíř Mikoláš Medek (1926 -1974) se svou ženou, fotografkou Emilou Medkovou, rozenou Tláskalovou. Do Čejkovické vily jezdil i publicista, hudební kritik a teoretik Ivan Medek, kancléř presidenta republiky Václava Havla.
Sejdeme Čejkovicemi podél statku starou alejí k Sázavě. Vedla k přívozu k vlakové zastávce. Vlevo na konci aleje roste v louce u řeky Čejkovický troják - dub letní s obvodem kmene asi 4 m a výškou 25 m. Pokračujeme doprava polní cestou na kraji louky a po chvíli přijdeme k soutoku Sázavy s Blanicí. Cesta je pak úzká a vede pod skalními výstupy po břehu Blanice. Všimneme si dřevěného štítku s připomínkou Vladimíra Jacka Sůvy (1950-2015) trampského písničkáře. Asi v polovině chatové osady, kterou pak procházíme, odbočíme doprava do kopce již běžnou cestou. Ta nás dovede až k silnici, po které půjdeme doleva k Brtnickému rybníku. Zde vidíme barokní pískovcovou sochu sv. Prokopa. Světec s mitrou a pozdviženou pravicí v níž zřejmě držel kříž, má při levé noze ďábla v polozvířecí podobě. Na podstavci je erb Čejků z Olbramovic, kteří koupili šternberské panství v roce 1760, a latinský nápis s chronogramem 1774.
Historie blízkého okolí je velmi zajímavá. V těchto místech ležící ves Brtnice s tvrzí zanikly. Za dálnicí se zachovala jen část rozlehlého hospodářkého dvora. V roce 1839 zde postavil Antonín Naimaier Luisinu huť. Tato panská sklářská huť pracovala do roku 1850. Po roce 1850 byla přestavěna na „lesní úřad velkostatku Šternberského“. Později se z něj stala hájovna, která však zanikla při stavbě dálnice D1. Pod hrází Brtnického rybníka vidíme zbytky stavby. Již před 1848 je zde doložena stoupa na drcení křemene pro zmíněnou sklárnu ležící nedaleko nad rybníkem. Stoupu později přestavěli na mlýn, tzv. Filipův nebo Brtnický mlýn na svrchní pohon. Mlýn pak v roce 1909 na pilu. Stávala zde i kovárna a šindelka vybavená turbínou. Do roku 1949 se zde vyráběl štípaný smrkový šindel, který sloužil jako krytina na šternberský zámek. Budovy ležely v hluboké rokli pod rybníkem, nad jeho hladinu vyčnívaly pouze střechy. Po roce 1945 odešli poslední obyvatelé. Budovy byly opuštěny, později stržena střecha a přízemí postupně zasypáno sutí. Rokli vymlela velká voda.
Pokračujeme po červené turistické značce, která nás dovede do Soběšína. Krátký úsek vede po málo frekventované silnici a úzkou pěšinou, ale většinou jdeme po udržovaných lesních cestách s výhledy do údolí a krajiny. První písemná zpráva o vsi pochází z roku 1291. V roce 1932 byly mj. evidovány lihovar, dva mlýny, pila a velkostatek Šternberk. K obci dnes patří Otryby a samoty Cihelna, Nový Dvůr a pila Soběšín. Přecházíme po zajímavém silničním mostě, který byl postaven v roce 1952 z materiálu amerických ženistů. Vzhled si zachoval do současnosti. Za mostem na pravém břehu Sázavy vidíme budovy soběšínského mlýna. První písemná zmínka o tomto poddanském mlýně pochází z roku 1701. V roce 1930 měl jedno kolo na spodní vodu. Provoz byl ukončen 1937, od té doby slouží k zemědělským a obytným účelům.
Určitě zaujme kostel sv. Michaela archanděla. Je raně gotickou stavbou z přelomu druhé a třetí třetiny 13. století. Byl postaven pány ze Soběšína současně se zdejší tvrzí, která však zanikla. Kostel má obdélnou loď, půlkruhovou apsidu a hranolovou věž. Presbytář není oddělen vítězným obloukem. Loď je plochostropá, v západní části s dřevěnou kruchtou na sloupcích (tři jižní s bohatě tesařsky pojednaným rámem s ozdobnými pásky). Původně kostel neměl věž, byla přistavěna v období baroka pravděpodobně v roce 1728, zároveň došlo k změně oken lodi. Původní středověké okénko zůstalo na východní straně apsidy. V roce 1885 byl kostel vyzdoben nástěnnými malbami. Poslední rekonstrukce se pak kostel dočkal v letech 2013 – 2014. Starší literatura zmiňuje soběšínský kostel jako románskou stavbu z doby kolem poloviny 13. století. Stavba vznikla nejspíše někdy na přelomu druhé a třetí třetiny 13. století. Hrotitý portálek vstupu patrně svědčí o dodatečné úpravě v období pozdní gotiky. Uvnitř ohrazeného areálu vyniká zdobný kamenný kříž. Bohužel ke kostelu se nedá vejít, brána v ohradní zdi je zavřená.
V nedalekých Otrybech, které pod Soběšín spadají, bychom pak nalezli další památky a zajímavosti. Např. filiální kostel sv. Havla v Otrybech byl postaven kolem roku 1200 a je významnou románsko – gotickou památkou. S kostelem sousedil dvůr středověké tvrze z 13.-15. století. Dnes jsou zde patrné jen nezřetelné terénní stopy. Usedlost na místě tvrze byla v nedávné době zcela a velmi vkusně a citlivě přestavěna. A v Otrybech se opět setkáváme s Aloisem Musilem (1868-1944), o kterém jsme psali v Toulkách u Kosovy Hory. Tento orientalista, biblista, cestovatel, etnograf spisovatel a moravský katolický kněz je považovaný za jednoho z největších orientalistů a arabistů přelomu 19. a 20. století. Na odpočinek odešel na nedaleký statek Nový dvůr u Českého Šternberka. Ten zakoupil pro svého synovce Milana. Později pak odešel na statek v Otrybech, který věnoval druhému synovci Antonínovi. Na statcích s nimi hospodařil. Ještě měsíc před svou smrtí sloužil svou poslední mši v otrybském kostele sv. Havla. Zemřel v Otrybech 12.4.1944, spočinul na hřbitově v Českém Šternberku. V roce 1968 při příležitosti 100. výročí narození byly jeho ostatky převezeny do rodinné hrobky v Rychtářově.
U Soběšína lze najít i dvě zajímavá místa. Setkávali se zde mladí lidé, ovšem zcela odlišných názorů. Na břehu řeky nedaleko za soběšínskou pilou se nalézal v letech 1933-1938 tábor Rudých průkopníků. Vedl je Sláva Horník, pracovník s mládeží později umučený nacisty. Za války se v těchto místech ukrývali komunističtí poslanci, na něž byl vydán zatykač. V roce 1970 zde byl vztyčen 5 m vysoký Pomník táborů Rudých průkopníků ve tvaru komolého jehlanu. Zděný pilíř ze žulových kvádrů s kovovou plastikou a kamennou pamětní deskou neměl uměleckou ani památkovou hodnotu, přesto byl jako kulturní památka chráněn v letech 1958-1992. Kamenná deska a bronzový reliéf byly po zrušení ochrany v roce 1992 uloženy v muzeu, kamen z pomníku použit na opravu ohradní zdi kostela. Na louce v ohybu dále proti toku Sázavy byl již v roce 1921 založen Masarykův tábor YMCA. Je pokládán za nejstarší letní tábor pro mládež v českých zemích. Cílem organizace YMCA byl život podle křesťanských zásad s důrazem na vzdělanost, duchovní a osobnostní růst člověka, na péči o tělesnou i duševní aktivitu a smysluplné využívání volného času.
Výlet dlouhý 12 km zakončíme na vlakové zastávce v Soběšíně. Znovu jsme se přesvědčili, kolik historických i novodobých, stavebních i kulturních zajímavostí najdeme právě v Posázaví.
Použité zdroje:
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha: Libri, 1996
Durdík, Tomáš: Ilustrovaná encyklopedie českých hradů: Praha: Libri 1999
www.prehis.cz/turista/cechy/kutnahora/p/skmichael.html
www.hradceskysternberk.cz
www.chopos.cz/cesky-sternberk
www.pamatkovykatalog.cz
www.tabor.palacymca.cz/historie/
www.plus.rozhlas.cz/ymca/
Mapka výletu:
Zajímavosti:
Hrad Český Šternberk. Za husitských válek zůstal mimo dějiště bojových událostí, i když jeho tehdejší majitel Petr ze Sternberga bojoval proti Žižkovi u Poříčí nad Sázavou i u Sudoměře. Padl v roce 1420 společně s dalšími třemi Sternbergy v krvavé bitvě pod Vyšehradem. Vdova Perchta z Kravař však přistoupila se svými poddanými ke čtyřem pražským artikulím, čímž získala ochranu umírněných Pražanů. Zdeněk ze Sternberga, zvaný Konopišťský, poručník nezletilého držitele hradu Petra Sternberga, byl původně rádce a přítel krále Jiřího z Poděbrad. Poté se však proti němu postavil v čele Zelenohorské jednoty katolických českých stavů. Královské vojenské oddíly v roce 1467 hrad oblehly a dobyly. Příčinou porážky byl nejen nedostatečná obrana z důvodu rozvoje palných zbraní koncem 14. století, ale údajně i nedostatek vody a potravin.
Dopady třicetileté války postihly nejen hrad a celé panství, především však místní obyvatelstvo. Během rozsáhlého selského povstání, které vzplanulo r. 1627 proti „Obnovenému zřízení zemskému" císaře Ferdinanda II. v oblasti kolem Čáslavi a rozšířilo se do Kouřimska, vyplenili povstalci nechráněný hrad. Během švédského tažení do středních Čech v roce 1648 byla na Šternberku umístěna císařská posádka. Tvořila ji jednotka pěchoty posílená několika oddíly jízdy. Císařští dragouni pročesávali okolní prostor mezi Prahou a Budějovicemi a přepadávali švédské oddíly. Přes svou početní přesilu nebyli Švédové schopni dobýt dobře opevněný hrad a mstili se v okolních nechráněných vesnicích, kde loupili, vraždili a zakládali požáry. Z obyvatel šternberského panství zbyla po válce sotva třetina, většina statků a domů byla vypálena, zbořena a zpustlá.
Vestfálský mír v listopadu 1648 konečně přivodil klid zbraní a císařští vojáci hrad opustili. Brzy poté, již v 60. letech 17. století, zahájil tehdejší majitel panství, Václav Jiří Holický ze Sternberga, rozsáhlou a nákladnou přestavbu hradních interiérů. Jeho záměrem bylo přebudovat staré komnaty strohého středověkého hradu do podoby okázalých sálů a salónů panského sídla ve slohu raného baroka, určených k pohodlnému obývání. Na doporučení svého příbuzného, Václava Vojtěcha ze Sternberga, stavebníka trojského zámku a Šternberského paláce na Hradčanech, povolal milánského štukatéra Carlo Brentana, který vyzdobil stropy a stěny hlavních reprezentačních místností honosnou dekorativní ornamentikou. Barokní přestavba se nedotkla strohého zevnějšku hradu se středověkým opevněním, které již ztratilo svou někdejší funkci, uvnitř však vznikl stylový zámecký interiér, odpovídající dobovému módnímu vkusu. Stavební úpravy dokončil syn Václava Jiřího, Jan Václav, kterým r. 1712 vymřela rodová větev Holických ze Sternberga. Poslední dcera z rodu Holických, Anna Marie Amabilie, se provdala za hraběte Jana Maxmiliána Götze a jejich jedinou dcerou přešel Šternberk sňatkem do vlastnictví rodiny hrabat z Roggendorfu. Koupí pak získal hrad a panství Michal hrabě Čejka z Olbramovic a od jeho syna r. 1795 zemský advokát Ferdinand Hirsch ze Sternfeldu. Hirschova dcera Luisa, provdaná do chorvatsko-maďarské rodiny hrabat Somsichů de Saard, odkázala šternberské panství svému synu Adolfovi, od něhož je r. 1841 odkoupením získal zpět do vlastnictví původního starobylého rodu potomek z větve konopišťské, Zdeněk hrabě Sternberg. V tomto období nedošlo k významným stavebním zásahům. Až v polovině 18. století byl vystavěn dvoukřídlý tzv. malý zámek, uzavírající pravoúhle dolní hradní nádvoří. Brzy poté byla kolem jižní kulaté věže na zbytcích středověkých hradeb vybudována rozlehlá vyhlídková terasa, zpřístupněná z hradu prolomením masivní zdi a umístěním přízemních vstupních dveří. V roce 1829 byl pak postaven klenutý kamenný most přes jižní obranný příkop a v západním srázném terénu byla zřízena široká příjezdová cesta k jižní terase. Za nového majitele starého rodového sídla Zdenka hraběte ze Sternberga byly provedeny jen běžné udržovací práce, zejména zajištěním statiky a zpevněním základů. Hrad byl jím r. 1841 převzat zcela prázdný, nezařízený užitkovým nábytkem a zůstal pak po několik desetiletí téměř neobývaný. Proto sloužil hlavně jako lovecké sídlo, rodina sídlila převážně na zámku Březina u Rokycan. Teprve počátkem 20. století za Jiřího hraběte Sternberga byl upraven v trvale obývaný zámek. Byl zřízen důmyslný systém gravitačního vodovodu, zavedeno elektrické osvětlení a prázdné prostory se postupně naplňovaly stylovým mobiliářem a sbírkami artefaktů. Byly zčásti přivezeny z Vídně, kde po první světové válce byl prodán tamní Šternberský palác. Vnější charakter středověkého hradu však zůstal nedotčen, jedinou změnou bylo zřízení kaple sv. Jiří v přízemí válcové bašty na jižní terase roce 1923.
Politické zvraty 20. století poznamenaly svými dopady i hrad Český Šternberk. V roce 1942 byla německými okupačními úřady na šternberský majetek uvalena vnucená správa, což byla ve svých důsledcích zastřená forma majetkové konfiskace. Konec války přinesl návrat majetku, ale již r. 1949 byl hrad znovu vyvlastněn a přešel jako významný kulturní objekt do vlastnictví československého státu. Majitel Jiří Sternberg byl Národní kulturní komisí při ministerstvu kultury ustanoven správcem státního hradu. Zemřel v roce 1965. V roce 1992 byl hrad Český Šternberk v rámci zákonných majetkových restitucí navrácen jeho synu Zdeňkovi.
Sternbergové se řadí svým původem mezi nejstarší české šlechtické rody. Osmihrotá hvězda jejich erbu je podle mytologie odvozená od hvězdy betlémské. Rodové heslo "Nescit occasum" - nezná západu, v jiném výkladu „nemá konce“. První známý prapředek rodu Diviš z Divišova je v roce 1130 uváděn jako přítel a rádce knížete Soběslava I. a Zdeslav z Divišova (snad Divišův syn) je zmíněn v listině z roku 1167 jako zemský prefekt v Kouřimi. Mezi lety 1218 - 1240 se objevuje další Diviš, syn Zdeslava, který byl purkrabím prácheňským a později královským maršálem. Jeho syn Zdeslav, nazývaný též Zdislav, zakladatel hradu nad Sázavou v roce 1241, již užívá přídomku "ze Sternberga".
Podle legendy vpadly za vlády krále Václava I. hordy Tatarů do Polska a Slezska, porazily německé rytíře v bitvě u Lehnice a pronikly na Moravu. Jaroslav ze Sternberga, který ale není doložen, v čele královského vojska tatarské vetřelce v roce 1241 porazil a zahnal na útěk. Tato bájná událost byla mnohými dějepisci v minulosti zaměňována se skutečnou bitvou s uherským vojskem. V roce 1353 došlo k bitvě u Olomouce, v níž Zdeslav ze Sternberga porazil uherské Kumány krále Bély IV. Odměnou získal od Přemysla Otakara II. rozlehlá území na severní Moravě a založil zde druhý raně gotický hrad Šternberk.
Z mnoha významných osobností v dlouhé historii rodu se zmiňme alespoň o těch, kteří svým působením zanechali zřetelné stopy v českých dějinách od konce 18. a v 19. století. Václav Vojtěch a Oldřich Adolf Vratislav byli mimořádně vzdělaní muži širokého rozhledu, rytíři řádu zlatého rouna, zastávali přední funkce ve správě země. Zatímco Václav Vojtěch, nejvyšší zemský sudí, hofmistr a dvorní maršál, vynikal svým vytříbeným smyslem pro umění, především jako stavebník honosného trojského zámku a šternberského paláce na Hradčanech, Oldřich Adolf Vratislav zastával hodnost nejvyššího purkrabí a působil jako císařský komisař téměř ve všech vnitřních a zahraničních záležitostech říše. Zachovala se jeho obsáhlá korespondence s císařem i jinými tehdejšími evropskými monarchy. Svým činorodým zájmem o přírodní vědy a umění vstoupili v době národního obrození dva členové rodu do kulturní historie národa. Učený Kašpar Maria ze Sternberga byl uznávaným geologem, botanikem, především však průkopníkem moderní paleontologie. Výzkumem v různých disciplínách přírodních věd, rozsáhlou vědeckou publikací a praktickým využitím získaných poznatků vytvářel nezbytné podmínky k rozvoji tehdejšího kulturního a hospodářského dění v českých zemích. Byl předním iniciátorem a spoluzakladatelem „Vlasteneckého muzea Království českého“, dlouholetým prezidentem muzeální společnosti a svolal do Prahy významný mezinárodní sjezd přírodních vědců a lékařů. Jeho bratranec František Josef ze Sternberga byl svobodomyslný, mnohostranný vzdělanec s neutuchajícím zájmem o vědy a umění, hlavně však o českou historii. Byl mentorem mladého Františka Palackého, založil Společnost vlasteneckých přátel umění, předchůdkyni dnešní Národní galerie a Akademii výtvarných umění, které věnoval své cenné umělecké sbírky. Kašpar Sternberg poznamenává ve svém deníku r. 1829: „Význam a štěstí národa spočívá v jeho inteligenci, v poznání minulosti a v morálních zásadách.“
Šternberský mlýn má velmi bohatou historii. Doložen je v zemských deskách roku 1554 jako vrchnostenský mlýn o čtyřech složeních. Po vymření větve Holických v roce 1712 byl prodán, sloužil jako panský mlýn o 1 kole s panskou pilou. V roce 1861 ho zakoupila kongregace beuronských benediktinů, opatství Praha – Emauzy, v roce 1901 mlynář Kysela. Zajímavostí je, že za tímto mlynářem chodil básník Josef Václav Sládek z nedalekého dvora Prak, kam v letech 1879 - 1887 jezdil na letní byt. V roce 1903 byla ve mlýně instalována turbína, v roce 1914 jedno vodní kolo nahradila další Francisova turbína. V roce 1917 ho zakoupil Alois Strejček, zřídil pekárnu a lisovnu oleje. V roce 1921 provedl František Strejček rekonstrukci mlýna, vzniklo osm válcových stolic. V roce 1948 byla uvalena národní správa, v roce 1950 spravovaly mlýn Středočeské mlýny n.p. Do roku 1955 vedl elektrárnu stále František Strejček, v roce1955 byl zatčen, ale nic mu nebylo dokázáno. V roce 1958 byl mlýn s elektrárnou znárodněn. V roce 1963 bylo ukončeno mletí, zařízení dáno do šrotu, mlýn pak koupil státní statek a využíval ji jako sklad obilí, v roce 1965 byla opravena elektrárna, září 1967 došlo ke stržení a odstranění části dřevěné budovy pily, katr s příslušenstvím odvezen. V roce 1967 byla elektrárna odstavena a odpadová strouha zasypána. V 80. letech došlo k propadnutí části střechy. V té době byly v elektrárně ještě původní Francisovy turbíny, ale nefunkční. V letech 1979-1982 byl postaven nový jez. Po roce 1989 byl objekt vrácen potomkům původních majitelů, postupně vyčištěna odpadová strouha, zprovozněna turbína s elektrárnou. V roce 2004 byl již mlýn bez původního zařízení.
Dvůr Čejkovice
Hospodářský úředník bydlel ve zvláštní budově, v přízemí stával čeledník, dva kvelby a kuchyň. V patře byly dva pokoje a komora. Kamenná stavba měla střechu pokrytou šindelem, na střeše umístěna malá vížka se zvoncem. Dvůr tvořily dále stáje a chlévy. Součástí dvora byla i ratejna (obydlí pro chudé), která stála vlevo od vjezdu. Vedle ratejny stály další stáje a komora pro šafáře, dále stáje, kolny, sýpka a stodola o dvou mlatech. Kamenná budova pivovaru stála sto metrů severně od dvora, kromě příbytku sládka obsahovala velkou spilku, kopírnu, dva hvozdy, nový chladící štok a varnou pánev na 10 sudů = 25 hl. Naproti pivovaru stála bednářská dílna. Dvě malé chmelnice o rozloze 2 ha stávaly přímo za pivovarem. Produkce pivovaru byla asi 290 sudů = 975 hektolitrů a vlastní spotřeba – deputáty.
O Čejkovicích často hovořil ve svých vzpomínkách Ivan Medek: „V létě 1937 jsme přijeli do Čejkovic, kde si naši o rok později postavili „chalupu“. Na jaře 1939 zabralo gestapo náš byt v Památníku na Žižkově a my jsme byli celý školní rok v Čejkovicích. Od zimy 1939 do léta 1940 byl táta (Rudolf Medek) v nemocnici a 22. srpna 1940 umřel. V létě 1943 nám nacisté zabrali dům v Čejkovicích, do kterého se v květnu 1945 nastěhovali vojáci Malinovského armády“. Legenda světové malby Mikoláš Medek zemřel 23. srpna 1974 a jeho manželka o několik roků později. Čejkovice dnes žijí svým pomalým tempem, přestože počet domků se zde zdvojnásobil a jen pamětníci vzpomínají na zašlou slávu penzionu a na tragické osudy zdejších obyvatel.
Zdroj: Jan Heřman. Výběr z literatury: Gabriel, F. 1970: Pivovarnictví v Posázaví a na Podblanicku v minulosti. SVPP 13. Benešov. Heřman, J. 2005: Kapitoly z ikonografie Posázaví I. - IV. Sázava. Jákl, P. 2005: Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska. I. díl, Praha. Kovář, M. 2000: Renesanční dvory v okolí Č. Šternberka. Sázavsko VII., Sázava. Medek, I. 1979: Život s Mikou- vzpomínky, Praha.
