V Toulkách se projdeme krajinou nedaleko Sedlčan, uvidíme romantický zámek Červený Hrádek i další zajímavé památky, jakou je například zachovalá židovská čtvrť v Kosově Hoře.
Vystoupíme v železniční stanici Kosova Hora. Provoz železnice byl zahájen 1. 10. 1894 a měl pro zdejší kraj velký význam. Vydáme se doprava, přes koleje a kolem Cihelenského rybníka. Na křižovatce odbočíme doleva a po kraji lesa obejdeme osadu. Za ní vystoupáme až k lesní cestě na vrcholu hřbetu, kde se připojíme na zelenou turistickou značku. Půjdeme doleva a po chvíli dojdeme k odbočce na tzv. „Soudný kámen“. Ten je součástí žulové skalky rozeseté po vrcholu hřbetu. Kámen má prohlubně a misku erozního původu. V době 2. světové války bylo místo součástí vojenského cvičiště a nedaleko na kótě 519 m n.m. byla postavena vojenská pozorovatelna, která byla po válce odstřelena. Její stopy jsou dodnes patrné. Některé prameny uvádějí, že Soudný kamen byl Němci odstřelen a z obřího balvanu se zachovala tato menší část. Tyto informace ovšem nelze ověřit. Tabulka umístěná u kamene podává poněkud zkreslené informace. Pokračujeme po zelené, scházíme do údolí. Projdeme kolem Hadí studánky. Opravený a udržovaný lesní pramen bývá v suchých měsících bez vody. Sejdeme lesem, i tady jsou smrkové lesy zasažené těžbou po kůrovcové kalamitě. Na kraji lesa dojdeme k modré značce a po ní půjdeme doprava, v dálce již vidíme věž zámku Červený Hrádek. První zmínka o vsi a tvrzi Hrádek pochází z roku 1285. Původně poplužní dvůr založený ve stejné době jako tvrz se časem rozrostl v osadu zvanou Podhradec. V roce 1400 ves držel Heřman z Říčan a z Hrádku, pak jeho potomci, v roce 1508 Bohuslav Břekovec z Ostromeče. Název osady Hrádek byl po roce 1788 změněn na Červený Hrádek. Za druhé světové války se část vsi severně od železniční trati Olbramovice - Sedlčany stala součástí vojenského cvičiště Zbraní SS a její obyvatelé se museli do 31. října 1943 vystěhovat. Po druhé světové válce byla obec připojena k sousedním Sedlčanům.
Na místě dnešního zámku původně stávala opevněná gotická tvrz ze 13. století založená pány z Říčan. Z dochovaných zbytků hráze lze soudit, že při zadržení vody z potoka Mastníku fungovala jako vodní tvrz s padacím mostem. Z gotické tvrze se dodnes dochovaly gotický portál brány a zadní věž pětiúhelníkového půdorysu, zřejmě z druhé poloviny 15. století. Jako Červený Hrádek byla tvrz nazývána od 16. století za vlastnictví Břekovců z Ostromeče, snad podle krytiny nebo barvy omítky ozdobené červenými pruhy. Skrze dědictví ji po roce 1621 získali páni z Vrby. V zápisu z roku 1657 je nazývána zámkem. Ten v roce 1675 zcela vyhořel a zachovány zůstaly jen obvodové zdi. Byl obnoven, ale zápis z roku 1711 hovoří o prastarém hrubými hradbami uzavřeném zámku. Připojením k jiným panstvím přestal být sídlem vrchnosti, po roce 1788 sloužil jako obydlí knížecího úřednictva. Majitelé se často střídali, v roce 1837 stavbu zakoupil František Mladota ze Solopisk (dnes psáno ze Solopysk). Byla provedena řada stavebních úprav objektu. Současná podoba zámku je z let 1844–1894, kdy byl přestavěn v romantickém (historizujícím) stylu. Po roce 1893 přestavbu řídil pražský stavitel Josef Freyn, kterému asistoval jeho příbuzný, tehdejší student Vídeňské akademie výtvarných umění, Jan Kotěra.
Po roce 1895 už stavbu vedl Kotěra sám. Exteriér je v novogotickém stylu, v upravených interiérech se objevily prvky nastupující secese. Ze stejné doby pochází také věž s cimbuřím a sedlovou střechou. Členové rodu Mladotů ze Solopisk byli majiteli zámku až do roku 1948, kdy jej stát vyvlastnil. Prostory poté využívalo Vlastivědné muzeum Sedlčany a Okresní archiv Příbram. Zámek byl nedostatečnou údržbou a neodbornými zásahy značně poškozen. V roce 1992 byl v restitucích vrácen vnukovi původního majitele a nákladně zrekonstruován. Prvním porevolučním majitelem zámku se stal Jan Mladota ze Solopisk (1917–2001) a jeho manželka Henrietta Goldegg-Lindenburgová (1917–2011). Závětí přešel zámek na Nikolause Lobkowicze (* 1978 Mnichov) z mělnické větve rodu. Zámek je veřejnosti otevřen jen příležitostně, např. v době konání koncertů či svateb. Volně přístupný je zámecký park v anglickém stylu. Zámek a jeho park posloužily v roce 1980 jako jedna z lokalit při natáčení české komedie Trhák režiséra Zdeňka Podskalského. Po modré značce se vydáme zpět údolím ke Kosově Hoře. Na kraji lesa si všimneme staré úvozové cesty lemované jinak všudypřítomnými žulovými balvany. Jde o tzv. robotní cesty, které pocházejí z 2. poloviny 18. století. Vznik osady souvisí s kolonizací středního Povltaví. Osadou vedla důležitá spojnice mezi Vltavou a hlavní zemskou cestou Praha - Linec. Kosova Hora byla založena nejspíše králem Přemyslem Otakarem II. jako hornická osada při povrchových dolech na zlato a stříbro. První písemná zmínka je již z roku 1272, kdy patřila pánům z Landštejna, jedné z větvi rodu Vítkovců. Začali se psát jako páni z Kosovy Hory. Kolem poloviny 13. století zde stál kostel a nejpozději ve 2. polovině 13. století i panské sídlo. Tvrz je výslovně doložena v roce 1416. Nestála na místě dnešního zámku, ale na malém ostrohu na protějším břehu potoka. Ztratila však na významu v důsledku dočasného připojení Kosovy Hory k Červenému Hrádku. Městečkem pak byla Kosova Hora jistě v roce 1597. Přicházíme k půvabné barokní hřbitovní kapli sv. Archanděla Michaela vysvěcené v roce 1731. Dal ji zbudovat majitel panství Jan Ferdinand Clanner z Engelshofu na místě dřevěné kaple. Ta byla postavena na náklady manželky jednoho ze zemřelých při epidemii dýmějového moru v roce 1680. Na oltáři dnešní kaple jsou sochy archandělů Michaela a Rafaela. Je obklopena hřbitovem, zaujme nás hrobka rodu Mladotů, navržená Janem Kotěrou a dokončená v roce 1899.
Pokud cestou do centra odbočíme doprava, dojdeme k židovské čtvrti. Židovské osídlení je zde doloženo od 2. poloviny 16. století. Počet židovských obyvatel stoupal nejvíce koncem 18. a do poloviny 19. století, v roce 1870 to bylo asi 400 osob, což byla asi třetina obyvatel města. Poté prudce klesal. Židovská čtvrť zde existovala nejpozději v polovině 17. století. Základ tvořily domky kolem lichoběžníkového náměstí, později se čtvrť rozrůstala. Dodnes je v podstatě zachována až na několik budov zbořených při stavbě ulice k Červenému Hrádku. V citlivě rekonstruovaném domě čp. 127 je umístěno informační centrum. Jde o patrový volně stojící dům završený polovalbovou střechou. Jednoduché fasády zdůrazňuje jednoramenné venkovní schodiště, zpřístupňující patro. Objekt je z konce 18. st. s pozdějšími úpravami. Sousední synagoga z roku 1741 je spojena s rabínským domem. Byla postavena na místě staré synagogy, která vyhořela. Cestou na náměstí si všimneme budovy nové radnice dokončené roku 1891. Za návštěvu určitě stojí židovský hřbitov ležící asi 500 m od náměstí. Vyjdeme po červené značce směrem na Sedlčany a hned za podjezdem jdeme udržovanou cestou doleva. Hřbitov ohraničuje kamenná zeď, ale je volně přístupný. Součástí hřbitova je zachovalá brána s obřadní síní (klasicistní márnice) a rozbořený domek hrobníka. Hřbitov byl údajně založen v roce 1580. Čítá zhruba 500 náhrobních stél (náhrobků) a je velmi rozlehlý.
Náměstí se nachází na místě původního menšího rynku, který vznikl mezi zemskou cestou a starou tvrzí za potokem. Dnes zde stojí zámek, přestavěný z nové tvrze. Kolem poloviny 17. století vznikl renesanční zámek čtyřkřídlého půdorysu, s vysokou věží uprostřed. Ta byla pozůstatkem původní tvrze. V roce 1838 za Františka Mladoty ze Solopisk začala klasicistní přestavba zámku. Stará věž byla snížena do výše jednopatrových křídel, střední rizalit pozměněn dvěma portály a završen trojstupňovou atikou. Fasády byly klasicistně zjednodušeny. Zároveň bylo zbořeno zadní, levé a část pravého křídla. Zámek se stal správním a hospodářským centrem panství. Byly zde úřadovny a byty správců, v přízemí pivovar, po roce 1848 i sídlo radnice. Na konci 19. století byly při dalších úpravách zazděny portály, vznikl nový vstup, upravena byla atika. V roce 1909 byla dokončena přestavba zámku podle návrhu Jana Kotěry, také zrušen pivovar. Zámek byl opraven v roce 1950 a v roce 1961 byla podle dochované dokumentace obnovena sgrafitová výzdoba fasády. Bohužel byla do areálu zámku vestavěna požární zbrojnice (1962), restaurace (1964) a kino (1975). Zajímavostí je, že zámek koupil v roce 1939 Spolek hradčanských kolejáků (vysokoškoláků). Měla zde být ozdravovna pro 150 nemocných studentů, a to zdarma nebo za malý poplatek. Ovšem zavření vysokých škol okupanty v témže roce a následné válečné a poválečné události tyto úmysly nedovolily uskutečnit.
Uprostřed náměstí nepřehlédneme kašnu z roku 1871 s barokní sochou sv. Jana Nepomuckého. Ta je ovšem starší, byla zhotovena kolem roku 1689. Soše chybí palmová ratolest, což dokládá dobu vzniku sochy. Jan z Nepomuku byl prohlášen za blahosloveného v roce 1721, za svatého v roce 1729. Na náměstí před zámkem je doložena až v roce 1727 a v kašně byla umístěna později. Za návštěvu stojí i Přírodní památka Kosova Hora, která se nachází asi 500 metrů jihovýchodně od města a má rozlohu 16.38 ha. Lokalita byla jako "rezervace kručinky křídlaté" vyhlášena československým Ministerstvem školství a osvěty v roce 1946. Je dostupná po místní silnici, která vede z Kosovy Hory do Laviček. Kručinka křídlatá je 10-25 cm vysoká vytrvalá květina z čeledi bobovitých. Pochází z jižní Evropy a u nás se vyskytuje vzácně. Kvete v květnu a v červnu, květy jsou žluté barvy, vyrůstají v bohatých hroznech. A další místní zajímavost stojí na okraji této rezervace blíže k městečku. Je to vila Aloise Musila (1864 - 1944) postavená v roce 1935. Tento dnes poněkud zapomenutý, kdysi ale velmi významný orientalista, biblista, cestovatel, etnograf, spisovatel a moravský katolický kněz je považován za jednoho z největších orientalistů a arabistů přelomu19. a 20. století. U nás byl znám i jako „český či moravský Lawrence z Arábie. Vracíme se k nádraží. Nedaleko za zámkem procházíme kolem kostela sv. Bartoloměje. Byl postaven v románsko-gotickém slohu, což dokládá románské okénko v presbytáři. Přestavba proběhla v 1. polovině 14. století, dochovalo se typické gotické okno v presbytáři (nad románským), vstupní severní portál (v předsíni), portál do sakristie a zazděný jižní portál. V 16. století získal kostel sgrafitovou výzdobu. U jižní zdi presbytáře stála tzv. stará kostnice, v jihovýchodním rohu hřbitova nad potokem kaple sv. Jáchyma a sv. Panny Barbory - patronky místních horníků z roku 1720, později změněná v novou kostnici. V letech 1761-62 byl rozšířen o severní věž, pravděpodobně byla zbourána stará i nová kostnice, větší části hřbitovní zdi, stará fara a škola. Barokně byl kostel a celý areál upraven v roce 1787. Nedaleko nás zaujme mohutná pozdně barokní budova fary postavená v letech 1761-1762. Farní areál dotváří památkově nechráněné hospodářské zázemí vybudované také v 19. století a části původní ohradní zdi s branou. Před štítem budovy stojí křížek, který zde nechala v roce1862 postavit Valburga Mladotová ze Solopisk. Cestou k nádraží míjíme barokní sloup se sochou sv. Vojtěcha. Nechal ho zhotovit majitel panství Václav Vojtěch Karvínský z Karviné před polovinou 18. století. Sloup se sochou byl původně umístěn při zemské stezce u vstupu do městečka. Je možné, že jednalo o tzv. „vítací“ sochu. Majitelé domu čp.179, u něhož dnes stojí, ho zachránili před zničením. A na nádraží dnešní výlet zakončíme. Trasa i s procházkou na okraj přírodní rezervace měří necelých 13 kilometrů.
Použité zdroje:
Němec, Jiří. Lomozová, Ivana: Historie Kosovy Hory. Obec Kosova Hora, 2018
Habart, Čeněk: Sedlčansko, Sedlecko a Voticko. Sedlčany: AlfaPrint, 1994
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha: Libri, 1996
Vlček, Pavel: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. Praha: Libri, 1999
http://www.infoglobe.cz/"}">www.infoglobe.cz
http://www.cs.wikipedia/"}">www.cs.wikipedia
http://www.kosovahora.cz/"}">www.kosovahora.cz
Mapka výletu:
Zajímavosti:
http://www.pamatkovykatalog.cz/kostel-archandela-michaela"}">www.pamatkovykatalog.cz/kostel-archandela-michaela
Hřbitovní areál s jednoduchým barokním kostelem, empírovou hrobkou rodu Reitzensteinů a pozoruhodnou secesní Mladotovskou hrobkou, která je raným dílem Jana Kotěry. Areál hřbitovního kostela sv. Michaela Archanděla se rozkládá na severním okraji městečka mezi rybníkem Dolejším a železniční tratí ve stráni, která poměrně strmě stoupá z širokého mělkého úžlabí malého bezejmenného potůčku směrem k severozápadu. Vlastní kostelík stojí v západní části rozlehlého hřbitova, jenž byl několikrát rozšiřován. Na jižní straně více k východu při hřbitovní zdi je situován menší objekt někdejší márnice. Na severu na rozhraní staré a nové části hřbitova stojí dvě hrobky. Starší empírová hrobka Chr. W. Reitzensteina a rodu Mladotů a s ní těsně sousedící novější secesní hrobka Mladotů od Jana Kotěry. Celou plochu areálu uzavírá souvislá ohradní zeď s jednoduchou pilířovou vstupní branou na jižní straně. Hřbitov byl založen ve svahu za městečkem v druhé polovině 17. století jako pohřebiště oběti morových epidemií. Koncem téhož století byla na hřbitově postavena nákladem nejmenované vdovy malá "morová" kaplička sv. Michaela neznámé podoby. Roku 1731 nechal tehdejší majitel kosohorského panství Jan Ferdinand Clanner z Engelshofu kapli zbořit a na jejím místě vystavět dnešní kostelík, který byl v roce 1809 obnoven. Původně malý hřbitov byl několikrát zvětšen. Zprávy o jeho rozšíření jsou z roku 1790, kdy byl zřejmě zrušen starý hřbitov u farního kostela sv. Bartoloměje ve městě. Nepochybně již v této době byla hranice hřbitovního pole posunuta na východ za barokní márnicí, která pochází asi z poslední třetiny 18. století a jistě stála na půdě hřbitova. V roce 1832 nebo brzy potom byla v severovýchodním koutě rozšířeného hřbitova zbudována jednoduchá empírová hrobka. Blíže neurčené úpravy hřbitova se uskutečnily v roce 1845. K rozšíření hřbitova do dnešní velikosti došlo nejpozději v roce 1898, kdy byla v sousedství staré hrobky, ale již na ploše nového hřbitova vystavěna podle projektu architekta Jana Kotěry pozoruhodná, velmi kvalitní secesní hrobka. Ohradní zeď staré západní části hřbitova až po márnici byla zbudována přibližně současně se stavbou kostelíka po roce 1731 a její jádro se přes novější opravy a dozdívky dochovalo. Po rozšíření hřbitova v druhé polovině nebo na konci 19. století byly přistavěny další úseky zdi.
http://www.wikipedia/"}">www.wikipedia Kosova Hora
První zmínka o Kosově Hoře je z roku 1272, kdy zde páni z Landštejna vybudovali tvrz, z níž se dodnes zachovaly sklepy. Okolo pak vznikla vesnice, zprvu jako hornická osada. Povrchová naleziště však byla brzy vyčerpána a lidé se začali věnovat zemědělství. Až do husitských válek patřila vesnice této vítkovské šlechtě, která se psala jako páni z Kosovy Hory. V husitských válkách tento rod vyhynul a tvrz zpustla. Teprve v roce 1474 se do Kosovy Hory přistěhovali ze svého nedalekého Červeného Hrádku páni z Říčan a malá osada se rozrostla na městečko. K rozkvětu přispělo zejména to, že za krále Vladislava bylo povoleno usadit se tu početné židovské menšině. Vznikla tak židovská obec, byla založena synagoga a židovská škola. Dodnes je patrné, jak byla tato čtvrť s úzkými uličkami oddělena od ostatní obce. Židé vnesli do městečka podnikatelského ducha a založili několik živností, zejména koželužských. Za městečkem zůstal dodnes zachován židovský hřbitov se starými náhrobky, z nichž některé jsou ze 2. poloviny 16. století. Páni z Říčan zde postavili pivovar, sýrárnu a škrobárnu, založili rybníky, vymohli Kosově Hoře městský znak a několik výročních trhů. Největší rozvoj zaznamenala Kosova Hora v 16. a začátkem 17. století, kdy zde byl postaven trojkřídlý renesanční zámek s průběžnou arkádovou chodbou v přízemí a hranolovitou věží v průčelí. Ve stejném století byl přestavěn i farní kostel, připomínaný již v roce 1350.
Synagoga v Kosově Hoře je barokní synagoga, nacházející se v někdejší židovské čtvrti obce Kosova Hora v okrese Příbram, zhruba 100 metrů severozápadně od návsi. Je chráněna jako kulturní památka. Byla postavena v roce 1740, kdy nahradila starší dřevěnou synagogu, která vyhořela. Je spojena s patrovým domem pro rabína. Bohoslužby se zde konaly až do 20. let 20. století. Po druhé světové válce sloužila jako sklad chemických hnojiv a v 80. letech byla jakožto silně zchátralý objekt určena k demolici. Budovu poté odkoupili do soukromého vlastnictví manželé Ehlovi, kteří ji postupně rekonstruovali. V roce 2007 bylo založeno občanské sdružení, jehož cílem bylo dokončit rekonstrukci synagogy. To se podařilo v roce 2011, kdy byla synagoga zpřístupněna veřejnosti. V synagoze je instalována expozice, která připomíná zdejší židovskou komunitu a historii synagogy. Budova samotná je využívána ke kulturním akcím. Židovský hřbitov v Kosově Hoře je chráněn jako kulturní památka České republiky. Je situován ve svahu blízko Kramšovenského potoka, asi 300 metrů vzdušnou čarou od návsi. Založen měl být údajně již v roce 1580 a posléze byl několikrát rozšiřován, naposledy v roce 1907. Čítá zhruba 500 náhrobků, které se rozkládají na ploše 3468 m2. Jedná se o cenný hřbitov s náhrobky barokními, klasicistními i moderními a pohřbívalo se zde do druhé světové války Lze zde najít ale i pár hrobů poválečných. Nejstarší čitelné náhrobky pochází z 2. poloviny 18. století a je možné zde nalézt i hrob typu tumba.
Alois Musil (1868 - 1944)
www.aloismusil.cz
Byl orientalista, biblista, cestovatel, etnograf, spisovatel a moravský katolický kněz. Je považován za jednoho z největších orientalistů a arabistů přelomu 19. a 20. století. Mezi Araby používal také jméno Músa ar Rueili či Músá šajch Číkí. Britský sociální antropolog Ernest Gellner (1925-1995) mu dal v narážce na Thomase Edwarda Lawrence přezdívku Lawrence z Moravy (Moravian Lawrence), v českých zdrojích bývá tato přezdívka použita ve tvaru „český Lawrence z Arábie“ či „moravský Lawrence z Arábie“. Narodil se v roce 1868 v Rychtářově u Vyškova jako nejstarší syn v selské rodině. Jeho blízkým příbuzným byl slavný rakouský spisovatel českého původu Robert Musil. Po maturitě na gymnáziu ve Vysokém Mýtě studoval v letech 1887 – 1891na Bohoslovecké fakultě v Olomouci. Roku 1891 byl vysvěcen na kněze a roku 1895 získal doktorát teologie. Jeho snaha o prohloubení teologických studií jej přivedla k zájmu o arabský svět. Proto v letech 1895 - 1898 studoval na Dominikánské biblické škole v Jeruzalémě a na Jezuitské univerzitě sv. Josefa v Bejrútu. Při svých výzkumech v Jordánsku v okolí skalního města Petry objevil roku 1898 pouštní palác Kusejr Amra s barevnými freskami, který postavil umajovský chalífa al-Valíd II. Objev vzbudil doslova světovou senzaci (palác je od roku 1985 památkou UNESCO). Své poznatky a objevy z této doby shrnul do svých knih Arabia Petraea (čtyři díly) a Kusejr Amra vydaných německy ve Vídni.
Roku 1902 byl Alois Musil jmenován mimořádným a roku 1904 řádným profesorem na Bohoslovecké fakultě v Olomouci. V roce 1909 jmenován řádným profesorem také na teologické fakultě univerzity ve Vídni. S podporou pražských a vídeňských vědeckých ústavů podnikl v letech 1908 až 1912 několik cest do Palestiny, Sýrie a Iráku. Prováděl zde topografický výzkum, studoval předislámské a islámské archeologické památky, etnografii a folklór Vytvořil první použitelné podrobné mapy této oblasti. V severní Arábii žil dlouhodobě u beduínského kmene Rwala a stal se jeho členem. Studoval místní jazyky a díky svému jazykovému nadání ovládal kromě klasických i moderních světových jazyků také pětatřicet arabských nářečí. Během první světové války podnikl Alois Musil několik tajných politických misí se špionážním podtextem do arabských provincií Osmanské říše, jež měly získat arabskou podporu Turecka proti Velké Británii a napomoci hospodářskému pronikání Rakouska-Uherska na Blízký východ Jeho vliv ještě vzrostl po nástupu císaře Karla I. na trůn v listopadu roku 1916, neboť byl zpovědníkem císařovny Zity. Byl zapojen do císařovy iniciativy uzavřít separátní mír, zasadil se o amnestii významných českých politiků Kramáře, Rašína, Klofáče a mnohých českých účastníků vzpoury v boce Kotorské. Po vyhlášení samostatného Československa se Alois Musil přestěhoval z Vídně do Prahy. Roku 1920 byl jmenován řádným profesorem na Univerzitě Karlově, kde působil až do roku 1938. Významně se zasloužil o založení Orientálního ústavu v roce 1922 a po vytvoření organizační struktury ústavu a jeho finančního zajištění se v roce 1927 stal jedním z jeho prvních členů. V letech 1923 - 1924 a 1925 - 1928 navštívil Musil New York. Tady s pomocí Americké geografické společnosti a díky finanční podpoře amerického cestovatele a politika Charlese Crana, publikoval anglicky výsledky svých cest a studií v rozsáhlé šestidílné sérii Oriental Explorations and Studies (Orientální výzkumy a studie).
V letech 1929 - 1932 vydal Alois Musil zjednodušené verze svých cestopisů v osmi svazcích česky a z podnětu prezidenta Masaryka začal vydávat řadu Dnešní Orient o současném politickém a hospodářském vývoji na Arabském poloostrově, v Etiopii, Iráku, Egyptě, Indii, Iránu a Afghánistánu, Palestině, Sýrii, Libyi, Turecka a Súdánu. Dílo vyšlo v jedenácti svazcích, poslední svazek, věnovaný Francouzské severní Africe, Musil již nedokončil. Musilova vědecká práce na poli arabistiky dosáhla velkého mezinárodního uznání. Musil byl členem většiny evropských vědeckých společností a roku 1928 mu Americká geografická společnost udělila Zlatou medaili Charlese P. Dalyho a zapsala jej do síně slávy vedle Marca Pola a Livingstona. Velmi záslužná byla jeho snaha o širokou popularizaci svých poznatků zejména pro mládež. Za tímto účelem napsal Musil dvacet dobrodružných knih odehrávajících se v arabském světě, s vysvětlením arabských a islámských tradic. V roce 1933 byl jmenován konzistorním radou, později získal doktorát bonnské univerzity. V roce 1936 odešel do důchodu na svůj statek v Otrybech. Alois Musil zemřel roku 1944 v obciOtryby u Českého Šternberka. Po únoru 1948 byly informace o tomto knězi, vědci a cestovateli zcela potlačeny. Knihy, které Alois Musil napsal, byly vyřazeny z knihoven a prakticky bylo o něm zakázáno se jakkoli zmiňovat či psát.
Alois Musil a Kosova Hora
Na jaře 1934 se dohodl se statkářem Počepickým v Kosově Hoře u Sedlčan a na jeho pozemku začal budovat nové sídlo na kopci nad vsí, podle projektu architekta Antonína Mendla. Místní truhlář dům s vyhlídkou do krajiny vybavil a v létě 1935 se do něj Musil nastěhoval. Nedořešené majetkoprávní vztahy ho však záhy vyhnaly do Posázaví, kde v té době zakoupil dva statky pro své synovce. Na podzim 1936 se z Kosovy Hory navždy odstěhoval a do konce roku 1939 žil v přízemním bytě vilového domu v Novém Dvoře u Českého Šternberku. Závěr života ale strávil na statku v nedalekých Otrybech, kde si upravil malý byt v prvním patře.
http://www.kosovahora.cz/"}">www.kosovahora.cz, Mgr. Jiří Němec, kronikář:
Kostel sv. Bartoloměje je zcela prvořadou kosohorskou památkou. Historikové a architekti jej však považují za druhořadou stavbu, jejíž historická hodnota výrazně poklesla poslední barokní přestavbou v letech 1761-62. Naštěstí nám tehdejší stavebníci zachovali některé stavební prvky, které jsou nositelé vskutku dávné historie. Výchozí průčelí kostela je pro nás rozhodující, neboť má 3 slohově typická okna nad sebou. Nejspodnější okno je románské. Bohužel není klenuté obloukem, má však oboustranně široce rozevřené špalety s úzkým otvorem, ve kterém ještě nebývalo sklo, ale měchuřina. Můžeme tvrdit, že nemohlo vzniknout po roce 1230, takže původní románská stavba kostelíku či kaple tu mohla být před rokem 1200. S jistotou můžeme tvrdit, že tento románský kostelík byl na místě dnešního presbytáře, obestavěného a upraveného pozdějšími přestavbami. Tam kde se žije, tam se i umírá. Proto musel být kolem této stavby hřbitov či pohřebiště. Zde musíme připustit možnost, že tehdejší osídlení mohlo být dočasné, přechodné či krátkodobé, trvalé osídlení musíme datovat až písemně doloženým rokem 1272. Doba osídlení je spojena s dolováním drahých kovů. A to přímo pod přímým dozorem královské moci, umocněný přechodem na platbu mincemi místo naturálních dávek. Tehdy se ještě panovníci nedělili o politickou moc se stavem panským, můžeme tedy uvést hypotézu, že když kosohorské doly na stříbro již tolik nevynášely, prodal Přemysl Otakar II. tuto hornickou osadu společně s ostatními územími Vltavského kraje Rožmberkům, potažmo pánům z Landštejna, v našem případě Jindřichu a Přibyslavovi (pravděpodobně v pořadí otec a syn). Ve zmíněné době se otevírala ložiska kutnohorská, novoknínská a další, přesto páni z Landštejna měli dostatek peněz na to, aby zde vznikl velký gotický kostel. O tom svědčí několik skutečností. Především je to nádherné zazděné gotické okno na východním průčelí, které je nad oknem románským a další prvky, které zmíním později. Bohatství místního panství rozmnožil syn Přibyslavův a vnuk Jindřichův Vilém. Gotický kostel byl již farní, fara byla za hřbitovní zdí v místech dnešního farského dubu, později zde byla i škola v místech západní části dnešní fary. Vznikl ústřední církevně společenský komplex - kostel, hřbitov, fara a směrem k západu rozvíjející se osada. Domky byla převážně podél hlavní cesty, zámek a zámecká zahrada vznikly až o 300 let později. Zmíněný komplex byl pro člověka raného středověku pilířem ba dokonce smyslem jeho života. Základem byl církevní rituál: křest, přijímání svátosti, zvon, svátky, mše, kázání, oslavy a zpěv, pohřeb. Kostel byl pro obyčejného člověka monumentální výzdoba, textilie, svícny, oltáře, obrazy, fresky a další vybavení jej povznášelo a posilovalo ve víře. Kostel, jakožto jediná zděná mohutná budova, mu též poskytoval ochranu i skrýš pro cennosti v případě ohrožení. Farní kostel je písemně doložen až r. 1352, v době Karla IV. Ne, že by tehdy vznikl, ale právě se dělal soupis všech kostelů z důvodu placení papežských desátků (dvacetina až pětatřicetina příjmu fary), takže v soupisu je poprvé většina tehdejších gotických kostelů. Odhaduji, že velký gotický kostel vznikl těsně po roce 1300. Máme k dispozici tři nádherné gotické portály: gotický vstup do presbytáře, gotický boční severní vstup a již zazděný jižní zadní vstup ze středověkého hřbitova. Nádherné kružbové gotické okno na východní stěně je sice zaslepené, avšak dokazuje, že kostel byl o patro zvýšen nad presbytářem a prodloužen k západu. Gotický kostel musel mít gotickou klenbu, z níž se bohužel nedochovalo vůbec nic. Ze severní strany přiléhala ke kostelu zvonice, přibližně v místech dnešní věže. Stavby kostelů prováděly pověřené hutě, pravděpodobně milevská, či písecko-zvíkovská.
Hlavním zdrojem informací je text historika Prof. PhDr. Petra Sommera Kostely na Sedlčansku, dále to byl nově objevený plán centra Kosovy Hory z roku 1727 a různé články z nových historických pramenů. Konec 14. století a husitské války, pravděpodobně i konec těžby a hospodářská i rodinná krize rodu Vítkovců, to vše znamenalo úpadek osady i kostela. Poměrně klidné doby vlády Karla IV., zaručující prosperitu církve, se postupně proměnily v kritické období husitských válek a následovného, dvě stě let trvajícího, horlivého protestanství. Kosova Hora byla na čas připojena k Červenému Hrádku. Ten vlastnil Heřman z Říčan, který dne 3. října 1400 založil u kosohorského kostela druhé oltářnictví. Nově jmenovaný kaplan Petr byl povinen sloužit každý týden 4 mše za spásu Heřmanových rodičů Otíka a Anny, dvě v kosohorském kostele a dvě v hrádecké kapli. Páni z Říčan pak získali i Kosovu horu na dalších 200 let. Brzy se odklonili od katolické církve a stali se horlivými stoupenci učení Jana Husa. Osadníci pak byli nuceni přiklonit se ke stejné víře, kterou měl jejich pán. Po roce 1416 osiřela kosohorská tvrz a panstvo sídlilo na Hrádku. Kostel, fara a okolní hřbitov však s jistotou sloužily svému účelu. Hřbitov měl odhadem pouhých 600 m² a pohřbívalo se na něm téměř 500 let. Již tehdy nestačil a byly na něm dvě kostnice –„stará“ a „nová“. Tam byly ukládány kosti až do počátku 18. století. Gotický kostel nebyl pravděpodobně nijak zvětšován ani přestavován. Koncem 15. století se hrádecké panstvo vrátilo do Kosovy Hory. Původní tvrz zchátrala, takže musela být buďto opravena, osobně se však domnívám, že již v té době byl vyklizen prostor od kostela k náměstí a „nová tvrz“ se začala budovat před potokem. Od hřbitovní zdi pak vedla zeď zámecká. Zároveň se zde objevují Židé, vzniká postupně synagoga a židovský hřbitov. Říčanští páni bohatnou, budují renesanční zámek, jsou patroni kostela, Jan z Říčan nechává v kostelní zvonici (na místě dnešní věže) instalovat v r. 1576 krásný zvon o hmotnosti 244 kg. Jak se tam vešel vedle památného zvonu Bartoloměje z r.1532 o neuvěřitelné hmotnosti 857 kg a jak znělo jeho vyzvánění, tak o tom si můžeme nechat jenom zdát, neboť oba padly za oběť válečné litici I. světové války. Zbývá dodat, že památný zvon Bartoloměj byl také odlit za Jana z Říčan, nejvýznamnějšího kosohorského pána, stavitele zámku a hejtmana Vltavského kraje, zemského sudího království českého, který zveleboval naší osadu a okolí v létech 1529-1577, tedy téměř půlstoletí. S určitostí víme, že na hřbitově byly další dvě malé stavby, možná již z doby románské. Tzv. stará kostnice byla přímo u jižní zdi presbytáře a v jihovýchodním rohu hřbitova nad potokem byla kaple sv. Jáchyma a sv. Panny Barbory - patronky místních horníků. V roce 1727 je tato kaple zapsána jako „nová kostnice“. Zde je nutno připomenout, že ke kosohorské farnosti náležel Hrádek, později zvaný Červený. Tím se zvýšily příjmy farnosti a hrádecké panstvo mohlo rozhodovat o volbě plebána kosohorského kostela. Prvním doloženým místním plebánem (farářem) byl roku 1352 Znata. O velikosti kostela svědčí skutečnost, že kaplan byl oltářník u oltáře sv. Markéty a byl opatřen bohatým důchodem. V této době koupil hrádecké panství Šimon Bohuslav z Roztok, který po smrti faráře Znaty v r. 1367 chtěl rozhodovat o jmenování nového plebána. Kosohorští páni Mutina z Kosovy Hory a Jan řečený Němček však dosadil do této funkce duchovního šlechtického původu Litolda ze Šprymberka. To určitě svědčí o výstavnosti kosohorského kostela. Jeho syn dal zhotovit do kostela nejcennější sakrální předmět - křtitelnici. Cínová nádoba je z roku 1590, má znak pánů z Vrtby (troje parohy) a pánů z Říčan (srdcovitý trojlist). Po roce 1621 dochází ke konfiskaci majetku a následná rekatolizace, vyhnání posledního protestantského kněze Jana Marxia Horažďovického (proslulého básníka a spisovatele) a staleté kupčení s konfiskovaným majetkem, znamenalo pro městečko téměř zánik. Vše dovršila třicetiletá válka, požáry, hladomory a morové rány. Malý hřbitov kolem gotického kostela již nestačil ani pro těch pár zbylých osadníků. Berní rula kraje Vltavského z roku 1654 vykazuje v Kosově Hoře 13 hospodářů, 8 chalupníků a 4 domkáře.(Uváděli se jen dospělí muži, ženy a děti se nezapočítávaly). Koncem 17. století vznikalo pohřebiště pro morem zemřelé na stráni u dnešního Dolejšího rybníka. Patrně zámožnější pobožná vdova nechala zde zbudovat dřevěnou kapličku jako zárodek budoucího hřbitova. Starý hřbitov kolem kostela postupně zanikl, rozbourána byla i kaple, zanikla kostnice a do Kosovy Hory „vtrhlo“ baroko.
