V nové trase Toulek se vydáme do Bystřice a okolí. Po prohlídce městečka dojdeme do Líšna, kde dnes probíhá rozsáhlá rekonstrukce zámku, ale i celého rozsáhlého hospodářského dvora. Cesta pak pokračuje přírodním parkem Džbány – Žebrák, odkud se otevírají krásné výhledy do krajiny. Sejdeme do údolí k Podhrázskému rybníku, který plochou 48 ha patří mezi největší rybníky středních Čech. Trasa měří necelých 13 km a je plná historických zajímavostí i přírodních zajímavostí.
Bytřice byla založena jako tržní osada u brodu Bystrého potoka, tedy bystřiny. A odvozením tohoto slova dostala své jméno. Zároveň ležela na jedné z nejstarších dálkových cest v Čechách, takzvané rakouské či Gmündské stezce. Místní kostel sv. Šimona a Judy se poprvé připomíná v roce 1352, tedy ještě před zmínkou o nedalekém hradu Léštno (Líšno) dostavěném nejspíše v roce 1375. Pravděpodobně ještě na konci 14. století, byla ves povýšena na městečko. Podle tradice získalo v roce 1471 od krále Jiřího z Poděbrad městský znak. Rozmach nastal v 2. polovině 16. století. Již v roce 1571 zde byla zřízena poštovní stanice. Bystřici a okolí vydrancovalo po bitvě u Jankova v březnu 1645 švédské vojsko. Novodobá podoba pak vznikala až ve 2. polovině 18. století. Zemská silnice byla otevřena v roce 1720, železnice roku 1871. Půdorysná podoba městečka se dochovala beze změn, domy však byly většinou přestaveny. Za druhé světové války se část města západně od železniční trati stala součástí vojenského cvičiště zbraní SS a obyvatelé se museli 31.12.1943 vystěhovat. U nádraží, za mostem státní silnice, se nacházel koncentrační tábor. V roce 1997 získala Bystřice statut města.
Pokud zvolíme cestu vlakem, nabídne se nám smutný pohled na historickou nádražní budovu. Výpravní budova v Bystřici u Benešova představuje dochovanou typovou nádražní stavbu z let 1912-1914, členěnou geometrickým secesním dekorem. Stavba je příkladem nádražní stavby s hodnotnými prvky výzdoby. Výjimečnost výpravní budovy ve stylu předválečné geometrické moderny vedla v roce 2011 k jejímu zápsání mezi kulturní památky ČR. Smutný osud místa dokresluje na pustém nástupišti trčící omšelý pamětní kámen k modernizaci místního úseku trati. Se zajímavou a cennou stavbou nádraží se zjevně již nepočítalo. A informační cedulku údajně vypáčili sběrači kovů. A . Nádražní budovy snad nejsou v havarijním stavu, ale působí neudržovaně, opuštěně. Přitom svou upraveností a bohatou květinovou výzdobou v nedávné minulosti patřilo toto nádraží k nejkrásnějším na Benešovsku. A kontejnery na tříděný odpad seřazené přímo před čelem hlavní budovy rozhodně tuto památku nezkrášlují. Vyjdeme ze zastávky, odbočíme vpravo a podejdeme most. Hned za ním se vlevo nachází pomník. Pamětní deska připomíná místní koncentrační tábor, zřízený v létě roku 1944 jako pracovní tábor pro židovské míšence a „árijce“ spřízněnými se Židy. Více si o tomto táboře můžete přečíst v zajímavostech. Vrátíme se a půjdeme hlavní bystřickou ulicí k centru. Hned na křižovatce vidíme částečně opravenou budovu restaurace U nádraží, bohužel již neslouží svému účelu. Vpravo pak mjíme rozlehlý areál bývalého podniku Interiér, dnes firmy New Holand. Vlevo za parčíkem se nachází základní škola. O stavbě budovy této kdysi měšťanské školy bylo rozhodnuto v roce 1929. Slavnostní otevření se konalo 3.září 1934 a v pěti třídách se začalo učit 218 žáků. Na tehdejší dobu velmi odvážný projekt ve funkcionalistickém slohu vypracoval architekt Oldřich Liska. Od září 1938 začaly školu navštěvovat i děti ze sousedních vesnic. Dnes budova barevnou fasádou a po některých stavebních úpravách ztratila původní ráz. Po chvíli procházíme kolem velkého areálu dalšího místního významného podniku Narex. Již v roce 1919 zde založil továrník Václav Richter založil podnik vyrábějící nástroje na obrábění dřeva. Ten se postupně rozrostl v podnik evropského a světového značky. Dnes vyrábí ruční řemeslnické nářadí. Zaujme původní opravená vila zakladatele.
Přicházíme k památníku obětem válek umístěnému na zajímavé stavbě veřejné knihovny s čítárnou a hasičskou zbrojnici, kterou projektoval architekt Václav Turek. Slavnostní předání tohoto památníku padlých 1. světové války obci Bystřice se uskutečnilo 25.9.1932. „Po stranách hlavního vstupu jsou umístěny dvě mramorové desky se jmény 51 bystřických padlých. V památníku jsou uloženy schránky s hlínou tří legionářských bojišť. Dnes v budově sídlí Sbor dobrovolných hasičů Bystřice, založený v roce 1876. Na náměstí vedle městského úřadu je na rodném domě lékaře a spisovatele Ladislava Syllaby umístěna pamětní deska. Více se o této významné postavě dozvíte v zajímavostech. Velká budova na náměstí je tzv. „stará škola“. Začala se stavět v roce 1842, dokončena pak 30.5.1844. V té době zdobná budova s mnoha novorenesančními prvky a výrazným vstupním rizalitem, který se jako jediný původní zdobný stavební prvek zachoval dodnes. V roce 1900 došlo k přistavbě budovy. První stupeň základní školy zde sídlil do začátku 80tých let, poté ještě učňovská škola a internát. Západní stranou velkého obdélného náměstí procházela zemská cesta a poté zemská silnice. Z jeho původní zástavby se dochoval v jádru barokní bývalý hostinec čp.76 v podobě dvou jednopatrových, branou spojených domů se štíty (v jednom je prodejna zeleniny). Dalším je sousední dům U jelena, v kterém bylo po dlouhé rekonstrukci otevřeno v roce 2022 informační centrum, městská knihovna a Muzeum loutek na dlouhých nitích. V patře se nachází unikátní divadlo přestavitelné na loutková a činoherní představení.
Projdeme parčíkem na Ješutově náměstí. Pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého pochází zřejmě z 19. století. Původně stávala u kostela sv. Šimona a Judy. Od roku 2005 stojí na novém betonovém hranolovém podstavci s kamennou římsou. Světec je ztvárněn v tradičním pojetí. Park a další místa města zdobí zajímavé sochy se sochařského sympózia , které proběhlo v létě 2022 v nedalekém Drahkově. Z náměstí dojdeme ke kostelu sv. Šimona a Judy, založenému pravděpodobně v polovině 14.století. V roce 1645 vyhořel, v roce byla 1666 přistavena loď, v roce 1813 byl znovu vážně poškozen požárem. Před zdí kolem kostela zaujme pěkně upravený Všimneme si nového parku u kostela vytvořený studenty v rámci soutěže Lipová ratolest v roce 2020. Nachází se v místech, kde stála původní nejstarší bystřická škola, stržená v roce 1980. Zajímavá socha psacího pírka připomíná odkaz školy, číslo 138 znamená největší počet žáků této školy. Číslo bylo vyryto i na vstupním trámu školy. Nedaleká barokní fara zůstala v podobě nejspíše z konce 17. století.
Vydáme se ulicí K Líšnu a za mostem přes Konopišťský potok zahneme vlevo do ulice Na Čeperce. Ta po chvíli přechází v polní cestu, po které dojdeme na kraj Líšna. Dál lze jít po silnici po červené turistické značce. Ale kvůli bezpečnosti doporučujeme silnici přejít a projít souběžnou ulicí. V centru Líšna nás zaujmou opravené výstavné budovy bývalé restaurace a správy polesí. Na kraji pěkně upravenému parčíku u rybníka ve středu obce stojí rodný dům generála československých legii Stanislava Čečka (1886-1930). Jednoho z nejvýznamnějších představitelů Československých legií v Rusku připomíná pamětní deska. Osobně se účastnil mnoha bitev I. sv. války. V březnu 1915 byl raněn v bitvě u Gromniku, bitva u Zborova proběhla podle jeho strategie. Za statečnost a vynikající smysl pro vedení bojových operací si vysloužil celou řadu vyznamenání. Ve dvacátých letech pak působil ve významných vojenských funkcích. V roce 1929 se stal vojenským velitelem Českých Budějovic a zde umístěné 5. pěší divize. Proto zde po něm pojmenovali ulici. V říjnu 2018 mu prezident republiky Miloš Zeman udělil in memoriam Řád bílého lva. Divizní generál je pohřben je v Bystřici. Zajímavostí je, že tento dům vznikl přestavbou sladovny zámeckého pivovaru. Ten stával ve 2.polovině 18. stolení jižně od zámku. Za zatáčkou se nachází zámecká brána s věží. Na malém návrší s kamenným tarasem stojí u mohutné lípy pěkně opravená výklenková kaple Panny Marie. Rozsáhlý památkově chráněný areál zámku Líšno se nachází na severovýchodním okraji obce. Sestává z vlastního zámeckého areálu, k němuž se na východě pojí hospodářský dvůr, památkově chráněné jsou rovněž budovy západně od vlastního zámeckého areálu, dnešní správy polesí, bývalé restaurace a další menší budovy.
Počátky Líšna jsou spojeny s významným rodem pánů z Dubé, jedé z větví rodu Benešoviců. Hrad Líšno (původně Léštno) dostavěl Beneš Dubé nejpozději v roce 1375, kdy je zaznamenána hradní kaple. V roce 1420 hrad neúspěšně obléhalo husitstké vojsko. Za Zdeňka Konopišťského ze Šternberka v roce 1467 ho oblehlo, dobylo a pobořilo královské vojsko Jiřího z Poděbrad. Za Petra ml. Holického ze Šternberka a jeho syna Jana byl v letech 1478 až 1536 pozdně goticky přestavěn. Rozsáhlá renesanční přestavba sídla pak skončila v závěru 16.století. Ale již od počátku 17. století nebyl zámek obýván a využívaly se jen hospodářské objekty. Hrad a panství byly za třicetileté války zpustošeny. Na stavu se podepsaly i následné dlouhé spory o jeho vlastnictví. Sídlo nebylo majiteli využíváno, zprávy z 2.poloviny 17.století popisují Líšno jako zanedbané a zčásti zpustlé. Panství koupili servité, členové Řádu služebníků Mariiných, kteří jej zčásti obnovili. Jejich jmění pak převzal náboženský fond, z něhož jej v roce 1900 vykoupil Jakub Wimmer a připojil k panství Tloskov. Pozůstatky budov zámku byly v letech 1872-1884 využity při velké romantické pseudoslohové přestavbě, uskutečněné pražským průmyslníkem Vincentem st. Daňkem (poluzakladatelem slavné ČKD). Bylo znovu postaveno zřícené západní křídlo, odstraněny valy a zasypán příkop, vystavěna nová hlavní budova a kolem sídla zřízen zámecký park. Ve stavbě jsou zachovány některé gotické a renesanční části. Vnuk Vincenta Oskar Danek von Esse za 2. světové války přijal německé občanství a kolaboroval s nacisty. Po válce přišel o veškerý majetek a zámek přešel do vlastnictví státu. Již v roce 1945 zde byla zřízena ústřední škola Československého červeného kříže. Ten a později Český červený kříž užíval zámek asi do roku 2000. Pro špatný stav došlo k jeho uzavření a od roku 2011 nabízen k prodeji. zámecký park zůstal volně přístupný. Od roku 2015 je zámek i park v soukromém vlastnictví: probíhá rekonstrukce a společnost prostory nabízí k pronájmu na firemní večírky, oslavy, svatby nebo filmové natáčení. Původní hrad měl dvoupalácovou dispozici. Velmi se podobal nedalekému hradu Kožlí. Skládal se z paláce na východní straně a druhého objektu s kaplí na protilehlé straně nádvoří. Hrad chránil z jihu rybník, na ostatních stranách hluboké příkopy. Hradní branou chráněnou věží zvanou Branice, která se nedochovala, se vstupovalo do hradu přes příkop po zvedacím mostě. Z parkánu do nádvoří vedla další brána. Při postupné rozsáhlé renesanční přestavbě došlo k úpravě západního paláce, rozšíření východní budovy, úprav předhradí i renesanční výzdobě. Vzniklo honosné panské sídlo, jehož významným prvkem však i dále bylo vnější opevnění, které tvořila ohradní zeď se dvěma nárožními baštami, val a hluboký příkop. Po zásadní přestavbě v letech 1872-1884 vznikl tříkřídlý dvoupatrový zámek kolem obdélného dvora zavřeného zdí s branou. Střední křídlo má v přízemí arkádovou chodbu. Z nároží pravého křídla vystupuje hranolová věž. Hradní příkop byl zasypán, západní křídlo znovu vystavěno a k hradební zdi přistavěna zvenčí spojovací budova s oblými věžičkami v bocích. Zachován zůstal hradní palác, přilehlá věž byla zvýšena a pokryta sedlovou střechou. Zámek lze navštívit jen při kulturních akcích případně po telefonické dohodě.
Pokračujeme po silnici po červené turistické značce. Je nutná velká opatrnost, zvláště ve vesnici je silnice úzká a je nutné věnovat pozornost projíždějícím automobilům. Projdeme kolem mohutné budovy renesanční sýpky, která vznikla přestavbou protestantské kaple. Zdobí ji zbytky renesančních grafit. Dvě kamenné dělové koule, druhotně zazděné do západního štítu stavby, pocházejí z dobývání hradu v roce 1420 nebo 1467. Zajímavostí je, že každá údajně váží asi 150 kg. Na opačném štítu sýpky pak mezi okénky vidíme jako součást sgrafitové výzdoby zašlé znaky Sternbergů a pánů z Říčan Tato výzdoba představuje tzv. alianční neboli sdružený znak, tedy dvojici znaků šlechtických manželů. Erb šlechtického rodu Sternbergů tvoří osmicípá hvězda, erb panského rodu z Říčan pak tři spojené leknínové listy tzv. trojlist. Protější rozsáhlý hospodářský dvůr prošel dlouhé obdobím chátrání. Doslova povstal z trosek, prochází náročnou rekonstrukcí. Ta dokládá, že i velmi zchátralé objekty lze zachránit. Dochovaný lihovar a zemědělský dvůr, který tvoří sýpka, stáje, kolna, obytná část a stodola, jsou historicky nedílnou součástí Líšeňského zámku. Zatím neopravený lihovar byl vybudován v roce 1885, dochovala se velká část historického strojního zařízení. Ze silnice odbočíme po červené turistické značce vpravo na cestu kolem areálu dvora a zámeckého parku. Po chvíli míjíme zachovalou původní zadní branku zámeckého parku a kamenný mostek přes bezejmenný potok. Vše je ukryto v křovinách kousek od turistické trasy. Podél potoka pak projdeme údolím kolem Kuchařského rybníka po hrázi rybníka Oborského. Pak již míříme po značce k vrcholu Žebrák. Při stoupání určitě přijde vhod voda z opečovávané studánky u cesty pod Žebrákem. Také na tomto hřebenu bohužel zasáhla lesy kůrovcová kalamita. Došlo proto k vytěžení velkých ploch. Na delší období se proto otevírají široké výhledy do krajiny západním směrem.
Žebrák je dominantou severní části Přírodního parku Džbány-Žebrák, vyhlášenému v roce 1996. Rozprostírá se mezi Voticemi, Jankovem, Líšnem a Tomicemi na ploše 53 km². Krajina má téměř podhorský charakter. Nacházejí se zde rozsáhlé lesní plochy, louky s remízky, pramenné oblasti a rybníky. Význam spočívá i v rozmanitosti a zachovalosti. Vyskytuje se zde celá řada zvláště chráněných druhů rostlin, např. prstnatec májový, bublinatka jižní, suchopýr bahenní, rosnatka okrouhlolistá. Žije mnoho chráněných živočichů, např. čolek horský, rosnička zelená, chřástal polní, bekasina otavní, včelojed lesní, výr velký, ledňáček říční, vydra říční, netopýr severní). U hájovny Vrbětín odbočíme vpravo a půjdeme po žluté turistické značce. V osadě Jinošice míjíme půvabnou kapličku. Upravená vesnička je zajímavá i tím, že se zde kolem poloviny 18. století nacházela sklárna panství Líšno. K huti ale nejsou zatím doloženy přímé písemné prameny, pro o ní není nic známo. Další kapličku míjíme za osadou. Od výklenkové kaple sv. Jana Nepomuckého se nám otevírají další krásné výhledy na votickou kotlinu.pokračujeme po žluté a scházíme do údolí. Podhrázský rybník byl založen na nejnižším místě Votické kotliny jako největší z řady vodních nádrží na Konopišťském (dříve Bystrém) potoce. Plochou 48 ha patří mezi největší rybníky středních Čech. Přírodní rezervace vyhlášená již v roce 1950 má v současnosti rozlohu 59,34 ha. Stala se součástí přírodního parku Džbány-Žebrák. Důvodem je ochrana hnízdiště vodního ptactva. Současně tahové zastávky při jarním a podzimním tahu ptáků. V současnosti se zde chovají ryby, ale způsob hospodaření nenarušuje ochranářské podmínky.
Hnízdí zde pravidelně potápka roháč, potápka malá, potápka černokrká, polák velký, čírka modrá, kopřivka obecná, moták pochop. Zajímavostí je hnízdění kriticky ohroženého bukače velkého a orla mořského Pravidelně využívá tuto tahovou zastávku okolo mnoho druhů ptáků. Např. kriticky ohrožený slavík modráček, silně ohrožený hohol severní, dále polák malý, lžičák pestrý, čáp černý, bekasina otavní, rákosník velký, moudivláček lužní, orlovec říční a další. Na březích se vyskytují významní strnad rákosní a cvrčilka zelená. Zahlédnout lze mnoho i nechráněných druhů.
Pod hrází leží Zimmermannův mlýn. Není přesně známo, kdy vznikl. Údajně již od 17. století patřil rodu Zimmermannů. V roce 1840 jsou v něm zmíněna dvě vodní kola. V hlavní budově se snad zachovala technologie historického mlýna a také funkční turbína na výrobu elektrické energie. Z hráze ale vidíme jen necitlivé novodobé úpravy, usedlost pak působí značně zanedbaně. Ze zdejšího mlynářského rodu pocházel Jan Václav Zimmermann (1836-1788), autor několika dějepisných knih, od roku 1821 působící i jako censor českých knih. V roce 1857 nalezl Milostnou píseň krále Václava. Ta byla později odhalena jako padělek podstrčený Václavem Hankou. Narodil se zde i Josef Václav Zimmermann (1804-1877), autor několika povídek pro mládež, farář a děkan v Českém Brodě. K tomuto místu se ale vztahuje ještě další literární zajímavost. Do nedaleké Kholovi vily v Podhrází (dnešní osadě Skuhrov) jezdili na návštěvu bratři Čapkové. Jejich přítel František Khol byl knihovníkem, dramaturgem, prozaikem, libretistou, překládal z francouzštiny a němčiny. Působil jako knihovník Národního muzea v Praze. Do literatury a literární historie zasáhl několika novelami a historickými studiemi o městě Benátkách a G. Casanovovi. Povídka Karla Čapka, v uveřejněná nejprve v Lidových novinách a poté Povídkách z jedné kapsy, Zločin na poště, je inspirována místní událostí. Mladá úřednice na poště v nedalekých Ouběnicích spáchala sebevraždu utopením v Podhrázském rybníku, pro zjištěný schodek v pokladně. Velmi podrobně se tomuto případu věnoval historik Josef Petráň ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka z roku 1987.Od rybníka vystoupáme po vedlejší silnici až k železniční stanici Tomice.
Pokud nám zbyde čas a síly, doporučujeme ještě krátkou prohlídku nedaleké vsi. Tožice. Některé usedlosti a zejména prostor návsi s půvabným románským kostelíkem si dosud zachovali původní ráz. Zdejší návrší však bylo osídleno ještě dříve. Na svazích návrší patrné terasovité úpravy a nálezy keramiky z raného středověku, potvrzují existenci raně středověkého hradiště pravděpodobně z 10.-11. století. Později byla Tožice snad již na začátku 13. století vladyckým sídlem. Později zmiňovaný rod Trmalů z Tožic ale není v té době doložen. Významnou památkou je původně románský opevněný kostel sv. Martina. Pochází z doby kolem roku 1200. Farním kostelem byl do roku 1419, kdy přešel pro bystřickou farnost. V 16. a 18. století došlo k jeho úpravám. K malé obdélné lodi je ze západu připojena hranolová věž, z druhé strany užší půlkruhová apsida. Původně mívala loď rovný trámový strop, asi v 16. století získala nynější valenou klenbu s výseky nad okny. Uvnitř kostela jsou náhrobníky Trmalů z Tožic. Oltář dal v roce 1684 zřídit rytíř Jan Jiří Radecký z Radče, pán na Tvoršovicích pro kostel Ouběnický a byl do Tožice přenesen později. Trasa měří necelých 13 kilometrů, se zacházkou do Tožice a zpět na nádraží 15 kilometrů.
Mapka výletu:
Použité zdroje:
Encyklopedie hradišť v Čechách, Libri 2003, Čtverák Vladimír a kol., Sborník vlastivědných prací z Podblanicka č.44-47 2007, Jiří Úlovec Hrad a zámek Líšno, Kuča, Karel a kol.: Města a městečka, Libri Praha, vodní mlýny.cz, www.mestobystrice.cz, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Durdík Tomáš, Libri 1999, posazavi.com, www.mesto-votice.cz, mapy.cz, www.zapomnicky.pamatnik-terezin.cz, cs.wikipedie, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka č.28, 1987, Josef Petráň Čapkovský motiv z Podhrází
Zajímavosti:
www.zapomnicky.pamatnik-terezin.cz:
Bystřický koncentrační tábor ležel v prostoru vpravo od silnice na Semovice. Dnes je prostor pole postupně zastavován rodinnými domy. Byl určen pro muže z tzv. smíšených manželství a manžele, kteří se odmítli rozvést se svými židovskými manželkami. Prošlo jím i mnoho významných českých osobností, např. Oldřich Nový, Ondřej Sekora, Miloš Kopecký, Jára Pospíšil, Ladislav Rychman, Ronald Kraus., sociolog Jiří Musil a další. Byl zřízen na podzim roku 1944 jako pracovní tábor pro židovské míšence a „árijce“ spřízněnými se Židy. V naprosté většině se jednalo o vězně z českých zemí. Sestával ze sedmi dřevěných baráků k ubytování internovaných a několika správních objektů. Jako správní budovy sloužily zabrané domky za tratí, kde byla umístěna strážnice SS, obydlí velitele tábora atd. Na rozdíl od jiných typů táborů zřízených za nacistického režimu zde k přímé likvidaci vězňů nedocházelo. Také životní podmínky byly poměrně snesitelnější. Ovšem zejména na konci války vězni žili v neustálém strachu o život. Údaje o počtu internovaných se velmi rozcházejí, pohybují se v rozmezí 1000 až 2000 osob. Po válce se pak objekt přeměnil na internační tábor pro sudetské Němce.
cs.wikipedia:
Ladislav Syllaba se narodil v rodině hostinského, později i bystřického starosty, Františka Syllaby a jeho manželky Anny v roce 1868. V roce 1886 začal studovat lékařskou fakultu Univerzity Karlo-Ferdinandovi, zvolil si obor vnitřní lékařství. V roce 1893 začal pracovat na poliklinice pro vnitřní choroby u významného profesora Josefa Thomayera, stal se Thomayerovým asistentem. Souběžně s prací na poliklinice se věnoval vědeckému výzkumu. Od roku 1894 se zabýval vyšetřováním krevního séra v březnu roku 1900 vydal dílo O pathogenese zhoubné chudokrevnosti. Práce se stala pozoruhodným lékařským objevem. Prokázání přítomnosti bilirubinu v krevním séru nemocných je dodnes používáno při vyšetřování krevních a jaterních chorob. V letech 1901-1903 byl docentem kliniky patologie a terapie nemocí vnitřních. Poté začal vykonávat soukromou lékařskou praxi. Díky Thomayerovi byl v roce 1904 jmenován a 1909 ustanoven mimořádným univerzitním profesorem. Věnoval se především způsobu vyšetřování pacientů. Po vypuknutí 1. sv. války působil jako přednosta interního oddělení záložní nemocnice Červeného kříže ve Strakově akademii, později v záložní nemocnici ve Vršovicích a ve vojenské nemocnici v Terezíně. Na základě několikaleté praxe vzniklo souborné, světově uznávané dílo „Nauka o lékařském poklepu a poslechu“. Díky vlasteneckým postojům se stal v roce 1918 členem Revolučního národního shromáždění. Od roku 1920 se opět plně věnoval lékařství. Na klinice zřídil speciální neurologickou ordinaci a stále více uplatňoval moderní poznatky v oboru. Zřídil kabinet pro rentgenologii a fyzikální terapii, ordinaci pro tuberkulózu i celou řadu dalších speciálních ordinací. Syllabova klinika se stala významným pracovištěm, kam se přicházeli praktikovat nejen tuzemští, ale i zahraniční studenti. Pro jeho odbornost si prof. Ladislava Syllabu za svého osobního lékaře zvolil i tehdejší prezident republiky omáš Garrigue Masaryk. Prezident byl i osobním přítelem. Požadoval, aby se stejná starostlivost jako jemu věnovala každému nemocnému. Karel Čapek nazval prof. Syllabu „národním lékařem“.
Z informační tabule u Podhrázského rybníku:
Přírodní rezervace Podhrázský rybník byla vyhlášena již v roce 1950. Podnět vyhlášení dal významný český ornitolog Jan Hanzák. Rezervace měla chránit rybník s okolím jako hnízdiště vodního ptactva a jako odpočívadlo v době jarního a podzimního tahu. V následujících letech se ale potýkala s nevhodnými zásahy do ekosystému. V 60.letech zde byla zřízena kachní farma a zintenzívněn chov ryb. Vodu rybníka znečišťovaly i odpadní vody z Votic. Udržování stavu vody na nejvyšší hladině došlo ke zmenšení plochy orobince úzkolistého na březích. Z toho důvodu vymizely některé druhy hnízdících druhů ptáů. Stav rezervace se zlepšil celoročním snížením hladiny rybníka v roce 1979 i zřízením čistírny odpadních vod ve Voticích v devadesátých letech. Podkladem rybníka jsou středně zrnité porfyrické biotitické granodiority středočeského plutonu (sedlčanský typ). Rybník leží v úvalovitě rozevřeném potočním údolí s plochým zahliněným levým svahem. Hnědé půdy střední nebo nižší úživnosti s mírnou tendencí k podzolování, v nivě najdete gleje.
Okolo rybníka jsou zkulturněné louky nebo oraná pole. Z botanického hlediska není lokalita pozoruhodná. Břehy rybníka jsou zarostlé rákosinami jen ve dvou zátokách na jižním konci. Významné porosty tvoří orobinec úzkolistý. Potřebám vodních ptáků vyhovuje nejen velká rozloha rybníka ale i rozsáhlými porosty pobřežní vegetace. Z bezobratlých živočichů je zajímavý výskyt plže Anisus vortex a šidélka znamenaného.
Památkový katalog:
Rozsáhlý památkově chráněný areál zámku Líšno se nachází na severovýchodním okraji obce. Sestává z vlastního zámeckého areálu, k němuž se na východě pojí hospodářský dvůr. Památkově chráněné jsou rovněž budovy západně od vlastního zámeckého areálu. Předmětem ochrany jsou: zámek, služební dům s branou, kaple sv. Anny, vrátnice s branou, altán nad vrátnicí, socha sv. Floriána, socha sv. Ondřeje, socha sv. Jana Nepomuckého, 6 terakotových váz před zámkem, zahradní parter, socha ženy s pávem, dřevěný altán se 2 vázami, park, můstek v parku, obytný dům s vepřínem, kravín s branou do dvora, stodola I, stodola II, zahradnický domek, zahrada, špýchar, dům čp. 14, dům čp. 34, bývalá hájovna, hostinec, studniční altánek, vyzděný příkop, ohradní zdi a pozemky vymezeného areálu. Terakotové vázy se znakem pánů z Dubé za zámkem u bazénu jsou hodnotnou součástí výzdoby parku. Vázy se nachází u bazénu za zadním severním průčelím zámku. Jsou jednoduchého cibulového tvaru s širším okrajem s římsičkou. Uprostřed vázy je reliéf znaku pánů z Dubé. Jsou hodnotnou součástí romantické výzdoby parku. Dvůr i lihovar jsou historicky nedílnou součástí přilehlého Líšeňského zámku, který je významnou kulturní památkou. Zemědělský dvůr tvoří sýpka, stáje, kolna, obytná část a stodola.
Lihovar při líšeňském dvoře byl vybudován v roce 1885, kdy panství koupil pražský podnikatel Vincent (nebo též Čeněk) Daněk. Majitel strojírenského závodu Daněk & Co. nechal přestavět již neprosperující, zastaralý pivovar na zemědělský lihovar. Ve 30. letech 20. století došlo k modernizaci lihovaru (technologie). Po znárodnění lihovar fungoval pod státním statkem Líšno. Výroba v lihovaru byla ukončena v 90. letech 20. století, kdy již fungoval jako pálenice a sklad. V současné době je bez využití, v interiéru je dochována velká část historického strojního zařízení. Líh se do konce 18. století vyráběl především z obilí, zejména ze žita. S rozšířeným pěstováním brambor začala ve větším měřítku i výstavba zemědělských lihovarů při zemědělských dvorech a výroba lihu se začala přesouvat z měst k surovinovému zdroji, tedy na venkov. Vhodné přírodní podmínky a zemědělský charakter okresu Benešov zapříčinily, že bylo do poloviny 19. století na tomto území vystavěno 16 zemědělských lihovarů. Do současné doby se několik lihovarů dochovalo, např. Postupice, Hoděnice, Matinice. Všechny jsou však do značné části přestavěny nebo zcela zbaveny technologie. Lihovar v Líšni je díky dochovanému strojnímu zařízení, parcelaci i architektonické podobě na území okresu cenným zástupcem tohoto potravinářského odvětví. Celý zemědělský areál (lihovar a přilehlý dvůr) je přes vnější, poněkud nenápadný vzhled hodnotnou architekturou s převažující klasicistní dispozicí. Výhodná lokace areálu, by mohla vytvořit vyhledávaný turistický cíl. Jedná se o zemědělský lihovar, tedy ne moderní průmyslový. Z toho vyplývá i uspořádaní technologie „pod jednu střechu“ (s výjimkou objektu paření brambor). Výrobní objekt je téměř homogenní, pouze výškově rozlišenou srostlicí výrobní části, kotelny se strojovnou a skladů a lahvovny, na půdorysu ve tvaru písmene L. Srostlice je zastřešena sedlovými střechami, kotelna střechou pultovou. Jednotlivá průčelí jsou členěna pouze malými, průmyslovými okny, vstup do objektu je možný z jižní strany a severní. Celé architektonické řešení lihovaru je velice utilitární, interiér je podřízen návaznosti strojního zařízení na kotel. Technologie zpracování brambor byla poměrně primitivní. Přípravna brambor (paření), drobný, jednopodlažní objekt obdélného půdorysu krytý sedlovou střechou je s výrobní částí spojen v úrovni 2.NP kolejnicemi (řešeno v obou objektech vyvýšenou konstrukcí), po kterých byly posouvány kádě s připravenou surovinou – od napaření a rozmačkání k zapaření brambor (mísení sladu s rozmačkanými bramborami). V zapařovacím prostoru s dymníkem je dosud umístěn parní stroj, parní čerpadlo (30. léta 20. století) a transmise, přes které parní stroj poháněl mimo jiné i míchadla v zapařovací kádi (taktéž dochováno). Prostor navazuje na poměrně malou kotelnu s téměř kompletně dochovaným plamencovým kotlem. Prostor destilace a chladících štoků se dochoval bez strojního zařízení a kádí.