Dnes se projdeme okolím Maršovic a Neveklova zvlněnou krajinou s širokými výhledy, prohlédneme si více významných památek.
Vystoupíme na zastávce Bystřice - Mlýny rozcestí. Směrem na jih vidíme na vyvýšenině areál dvora Bezejovice. Dějiny tohoto místa jsou velmi zajímavé. První zmínka pochází již z r. 1395, tehdy se sídlo s tvrzí nazývalo Božejovice. V r. 1398 se připomíná Ondřej řečený Šafrán z Bezejovic. V r. 1448 pak bratři Mrakeš a Přech z Bezejovic, kteří pomáhali Jiřímu z Poděbrad při dobývání Prahy. Podle nového sídla se psali i Popovští z Bezejovic, ve znaku měli zlaté mlýnské kolo. Před r. 1543 prodali Bezejovice bratři Mikuláš a Jan Chobotští z Ostředka Janu Holickému ze Šternberka a na Líšně. Spojení s Líšeňským panstvím pak trvalo až do 20. století.
Přestavbou tvrze vznikla zámecká budova, která ale sloužila především jako sídlo správy této části panství. V době 2 světové války došlo ke zřízení SS-Hofu. Po znárodnění po komunistickém převratu zde „hospodařil“ státní statek, po r. 1960 Střední zemědělská škola v Benešově zřídila školní statek, později pokračoval jen jezdecký oddíl. U silnice v sadu vidíme pozůstatky vinopalny. Pochází asi z počátku 20. století. Dvůr i okolí s parkem, sadem, rybníky utrpělo nejvíce na konci 90. let minulého století, kdy nájemce s velkolepými úpravami a zkrachoval. Špatně dopadl i samotný dvůr. Dnešní majitel se snaží areál alespoň částečně udržovat. Barokní základ dvoukřídlého dvora uzavřelo po polovině 19. století nové křídlo s chlévy, oddělené prý původně bránou se zdobným portálem. Dvůr se dochoval v podobě z konce 19. a počátku 20. století. Severovýchodní nároží tvoří obytná budova, severní stranu sýpka, západní stodoly. Na jihu na ně navazují mladší kravíny a budovy zázemí. Cennou budovou je kravín z 30. let 20. století postavený podle návrhu architekta Karla Cavaise. Budova patří k nejkvalitnějším zemědělským stavbám 20. století v Čechách. Cihelna se nachází v údolí jihovýchodně od dvora. Tvoří ji cihlová pec s komínem a dvojice přístřešků na sušení cihel. Vznikla zřejmě koncem 19. století.
Nedaleko dvora se nachází mlýn nazývaný jako Bezejovický, Šimerův, Šemberův, Bezmedův nebo Kulíkův.Původně panský, později snad poddanský mlýn u Bezejovického dvora byl v nedávné době přestavěný na „hrad“, psáno ve stylu postmoderní novogotiky. Před r. 1840 psán o jednom kole, v r. 1930 měl 1 kolo na svrchní vodu a plynosací motor. Nad mlýnem se rozkládal rozlehlý rybník Šembera, dnes ale zcela zatravněný. V r. 1765 psán mlynář Šimera, r. 1800 Bezmeda, r. 1840 František Kulík. V roce 1950 mlýn zabralo Hospodářské družstvo. V roce 1951 došlo k jeho znárodnění a získaly ho Středočeské mlýny. V roce následujícím mlýn přestal mlít a stal se do r. 1972 skladem obilí. Objekt a pozemky pak převzal Státní statek spravující i dvůr Bezejovice. Polními cestami přijdeme do vsi Zahrádka, poprvé připomínané v r. 1382 v souvislosti s Vilémem ze Zahrádky. Tvrz se zde uvádí ještě v r. 1597, kdy patřila k Tloskovu. Brzy potom zpustla a zmizela beze stop. Podle místní tradice stávala tvrz uprostřed vsi nad potokem. Projdeme vsí Libeč, v r. 1388 je zmíněn Dypold z Libče, v roce 1433 pak Jan z Libče. Nalevo pod cestou vidíme Libečský mlýn, doložený až na vojenském mapování v letech 1764-1768, ale další záznamy chybí. V r. 1840 se zmiňuje mlýn o dvou kolech, v r. 1930 jedno kolo na svrchní vodu a vybavení dieselovým motorem.
Údolím dojdeme ke dvoru Hůrka s menším zámkem. Areál je bohužel nepřístupný a cenná socha Jana Nepomuckého z 2. poloviny 18. století není od brány vidět. Na soše z červeného pískovce jsou údajně patrné zbytky původních barev. Prvně se snad zmiňuje na počátku 15. století, ale v okolí se nachází Hůrek několik. Bezpečně doloženým vladykou byl v letech 1524-1533 Zdeněk Lukavecký z Lukavce. Tvrz se vsí často měnila majitele, v 17.st. se dostala k panství Líšno, později Tvoršovice. V r. 1911 koupila dvůr s malým panským sídlem rodina Znamenáčků. V r. 1912 došlo k přestavbě sídla na menší zámeček a postupně k významnému rozšíření a modernizaci hospodářského dvora. Mnohé stavby a technologie byly na tu dobu úplnými novinkami. Pokračujeme k Podmaršovickému dvoru. Nedaleko v lese jsou na Janovickém potoce zachovány pozůstatky Hůreckého nebo též Rokosova mlýna. Dnes již zaniklý větší mlýn s pilou a olejnou stál pod Hůreckým rybníkem. Z budov zůstaly jen hromady kamení, u mlýniště se zachoval pouze sklípek ve skále. První zmínka pochází ze zemských desek z r. 1608. Jan Trmal z Toušic na Podolí tehdy prodal Kateřině Říčanské z Říčan tvrz Drachkov a dvůr Hůrka s mlýnem. V r. 1925 se mlýn uvádí zrušený. Po úzké silnici projdeme Podmaršovicemi a kolem velkého dvora vystoupáme z údolí. Tento svobodnický dvůr je zmíněný v r. 1542 jako Zaluhov. Až do r.1788 držen vladyckým rodem Fremutů, proto měl později jméno Fremutov. Otevírá se nám hezký pohled na celé Maršovice a okolí. Kolem fotbalového hřiště vcházíme do městečka.
Maršovice vznikly vysoko nad dnešním centrem na výrazném výběžku nad Maršovickým potokem a jeho přítokem. První zmínka pochází z r. 1205 o Jiříkovi z Maršovic. Tvrz doložená r. 1528 vznikla již na počátku 13. století. V r. 1568 dosáhl Vilém Malovec z Malovic povýšení na městečko císařem Maxmiliánem II. V r. 1589 bylo panství připojeno k Tloskovu. Třicetiletou válkou nebylo zřejmě zasaženo a rozrůstalo se. Tvrz stála u kostela vedle bývalého poplužního dvora, který v r. 1768 vyhořel. Ještě r. 1870 stály pobořené zdi tvrze a část příkopu. Také kostel a okolní stavby byly vážně poškozeny, a tak vnikly mimořádně cenné barokní stavby kostela Zvěstování Panny Marie, márnice a fary. Za druhé světové války se městečko s okolím stalo součástí cvičiště zbraní SS. Po válce došlo bohužel k mnohým přestavbám budov a narušení jeho historického rázu. Necitlivé úpravy postihly i budovu radnice v čele náměstí, dnes místní hostinec se společenským sálem.
Kostel je v Maršovicích poprvé zmiňován ve 14. století. Pozdně barokní jednolodní kostel postavil v letech 1774-75 stavitel Leopold Vávra z Neveklova na místě původního, poničeného velkým požárem v roce 1768. Má obdélnou loď, užší kněžiště a zaoblená nároží. Pokud se dá říct o márnici, že je půvabná, tak maršovická určitě. Má zaoblená nároží, barokní báň a trojúhelníkové štíty do všech stran. Byla postavena současně s kostelem, údajně na románských základech kostela původního. Velmi nás potěšila citlivě opravená barokní fara, kterou získala po létech chátrání Charita Starý Knín. Její projekt „Fara Maršovice“ byl podpořen z finančních prostředků EU. Smyslem projektu, samozřejmě po náročné obnově památkově chráněné budovy a dovybavení, je vytvořit zázemí a zlepšit podmínky pro poskytování služeb organizace. Jde především o služby osobní asistence, pečovatelskou službu a programy a služby pro rodiny s dětmi. Před farou vidíme barokní sochu sv. Vojtěcha ze žlutého pískovce. Směrem ke hřbitovu roste lípa malolistá o výšce asi 20 metrů a obvodu 320 cm. Patří mezi chráněné památné stromy České republiky. Příjemný dojem místa dotváří citlivě obnovená budova a okolí bývalé školy, dnes školky.
Kolem novodobé kapličky sv. Huberta z r. 2018, vestavěné do ohradní zdi farské zahrady sejdeme na náměstí a pokračujeme směrem na Bystřici. Za posledním domem odbočíme doleva a jdeme obnoveným starým úvozem. Polní cesta se připojuje na zelenou turistickou značku. Vlevo na kopci Stejc stával hrad Stajice, postavený rytíři ze Stajic před polovinou 14. století. Listina Karla IV. z r. 1348 uvádí prvního doloženého majitele hradu, Jindřicha ze Stajic. Od konce 14. století se stal hrad sídlem lapků. Dobyt byl v r. 1406 a během nepokojů za vlády Jiřího z Poděbrad v r. 1467 pak rožmberskými vojáky. Od té doby zůstal opuštěn a dále se zmiňuje jen jako pustý. Měl jednoduché dvoudílné uspořádání, chránily ho val a příkop. Dnes má ale v podstatě podobu hromady kamení a jen odborník rozpozná více. Cestou se nám otvírá mnoho pěkných výhledů do okolní krajiny. Přes nedaleké Zaječí naše trasa nevede, ale za zmínku stojí. Ves totiž zmiňuje listina knížete Boleslava II. již v roce 999! Projdeme Zderadicemi, stoupáme lesem, na křižovatce cest značka prudce uhýbá, ale my pokračujeme rovně. Na konci lesa odbočíme doleva, jdeme po jeho okraji a po chvíli sejdeme úvozem do Neveklova.
Město Neveklov leží na nízké ploché terase na východním břehu Tloskovského potoka. První písemná zmínka pochází z r. 1285 a již se zmiňuje jako město. Původní ves zřejmě založili Rožmberkové. Neveklov se stal menším panstvím s tvrzí. Středověká tvrz zanikla ve 2. pol. 15. století po přenesení sídla panství na Tloskov. Zřejmě před r. 1285 došlo k vyměření nynějšího náměstí nového města. V bezprostřední blízkosti Neveklova stála další tvrz Tloskov. Držitelé obou tvrzí se dělili o podací právo kostela. V polovině 15. st. došlo ke spojení statků a přenesení sídla panství na Tloskov. Velké požáry postihly město v letech 1752 a 1814. V r. 1850 se stalo sídlem soudního okresu. Proto došlo v r. 1853 k vybudování dvoupatrové budovy pro okresní úřady, záložnu a dalších budov na západní straně náměstí. Ale protože nedošlo k propojení města na síť hlavní silnic ani vybudování železnice, nerozvíjel se průmysl. Necitlivým zásahem bylo zbourání celé jižní strany náměstí, kde došlo po dlouhé době k dostavbě nákupního střediska. Za 2. sv. války území připadlo do rozsáhlého cvičiště zbraní SS. Na křižovatce za Farářským rybníkem vidíme kamenný milník s válcovým dříkem a krychlovou hlavicí. Pochází nejspíše z počátku 19. století. Je vzácným dokladem historického značení cest.
Nedaleko si můžeme při silnici na Záhoří prohlédnout židovský hřbitov. Odbočíme doleva po chodníku ke hřbitovu, pak pokračujeme kousek po silnici na Záhoří ke hřbitovu židovskému. Cedulky v sousedním sadu informují o zákazu vstupu na soukromý pozemek, ale podle informací z katastru nemovitostí patří úzký pruh podél silnice i pozemek u vstupu na hřbitov obci Neveklov. Takže jde spíše o upozornění pro případné zájemce o úrodu ovoce. A snad se návštěvníci této významné památky dočkají třeba i jednoduché udržované pěšiny. Vstup na hřbitov přes márnici (a zároveň vozovnu) je sice uzavřen, ale pobořenou zdí lze na hřbitov projít. Překvapí nás velké množství náhrobků, velmi dobře udržovaný prostor hřbitova i částečně opravená budova márnice. Má trojúhelný štít a sedlovou střechu. Vnějším průčelím navazuje na ohradní zeď. Nejstarší čitelný náhrobek pochází údajně z r. 1754. Hřbitov patří k nemnoha podobně udržovaným důstojným místům odpočinku židovských sousedů našich předků.
Židovská náboženská obec zde vznikla již v 1. polovině 17. století. První údajně dřevěná synagoga shořela před r. 1658. Zřejmě na jejím místě byla vystavěna nová, přestavěná pak v letech 1670-80. A v r. 1730 po dalším velkém požáru získala barokní podobu. Po 2. světové válce se využívala jako skladiště. Najdeme ji v Táborské ulici, má čp. 24, bohužel jsme ji mohli vidět jen přes plechová vrata. Ale informační tabule jsou dobře a velmi podrobně zpracované. Jde o jednoduchou stavbu s prostou nečleněnou fasádou. V současné době prochází náročnou rekonstrukcí. Má přibližně obdélný půdorys s vystupujícím krátkým křídlem v jihovýchodním nároží. Obřadní sál má zdobný plochý strop s fabionem po obvodu a půlkruhovitě zaklenutá okna.
Naproti přes ulici si můžeme prohlédnout obrázky dětí v průchodu Galerie plot. Stojí za návštěvu, mnohé jsou velmi pěkné. Podél obchodního centra projdeme ke kostelu. Původně gotický kostel sv. Havla je doložen v r. 1350. Ve 2. polovině 17. století došlo k barokním úpravám. Další úpravy proběhly v r. 1934 a v 90. letech 20. století. Stavba má pravoúhlé kněžiště, ke kterému přiléhá věž se sakristií v přízemí, na severní straně rozlehlou kapli. Kolem zrušeného hřbitova obíhá zeď s typickými barokními branami. Do zdi je včleněna márnice. V západní vnitřní části zdi vidíme zazděné stavební prvky původního gotického chrámu. Pamětní deska vedle vstupu kostela připomíná neveklovského rodáka, opata Strahovského kláštera Metoda Zavorala (1862-1942). Z budovy fary postavené letech 1750-52 a poničené požárem v r. 1814, vzniklo děkanství. Jeho areál tvoří vlastní budova děkanství, hospodářská budova, ohradní zeď a vjezdová brána s brankami. Výrazný patrový dům člení mělké výstupky, nároží zdobí červené kvádrování.
Nedaleko stojí uprostřed rušné křižovatky půvabná, ale doslova dopravou ztrápená barokní kaple Panny Marie. Pochází z r. 1700. Má čtvercový půdorys, rohové pilíře spojují půlkruhové oblouky. Po stranách ji zdobí pilastry, jejichž hlavice spojuje profilovaná podstřešní římsa. Kryje ji nízká jehlancová střecha. Cihlový jehlan s trnem sloužil jako podstavec sochy Panny Marie. Mezi historické památky patří i venkovský dům čp. 12 v ulici Komenského, pozdně barokní usedlost z konce 18. století. Vrátíme se na náměstí Jana Heřmana. Ve středním pásu vidíme pomník padlým v letech 1914-1918, morový sloup z r. 1773 a pilířová boží muka z r. 1772. Dále zajímavý Památník vystěhování Neveklovska, který připomíná období 2. světové války. Nacisté zde zřídili cvičiště zbraní SS. Došlo k vystěhování 71 obcí, své domovy opustilo téměř 18 tisíc osob.
V západním nároží náměstí stojí budova původní radnice, postavené v r. 1598 na místě měšťanského domu. Na domě čp. 59 vidíme desku s bustou Jana Heřmana (1886–1946), klavírního virtuosa a profesora pražské konzervatoře, který se v tomto domě narodil. V Rákosníkově ulici najdeme zajímavostí několik. Budova Husova sboru pochází z r. 1925. Sokolovna, slavnostně otevřená 1. července 1928, byla na tehdejší poměry velmi prostorná a moderní budova. V letech 1967-1969 proběhla rozsáhlá rekonstrukce i přístavba, zřízeno přísálí, ubytovna a sauna. U sokolovny najdeme i pomník Jana Kubelíka, vynikajícího českého houslového virtuosa, který žil v letech 1880-1940. Ačkoliv se narodil v Praze, z Neveklova pocházeli jeho předci. Žili zde od dob třicetileté války až do r. 1819, kdy prodali svoji usedlost a přesídlili do Prahy. Janův syn Rafael (1914 – 1996) se stal světově uznávaným dirigentem.
Tloskov se poprvé objevuje v pramenech v r. 1376. Místo bylo úzce spjato s Neveklovem. Nejspíše proto vzniklo panské sídlo v Tloskově poměrně pozdě, snad až ve 2. pol. 15. století. Koncem 16. století za Bernarda Hodějovského z Hodějova došlo k rozšíření původní tvrze na renesanční zámek. Další úpravy proběhly zřejmě v 17. století. Raně barokní přestavba se uskutečnila po r. 1670, kdy Tloskov patřil Čabelickým ze Soutic. Monumentální barokní podobu dostal za Pachtů z Rájova po polovině 18. století. Ve 3. čtvrtině 18. století došlo ve 2. patře ke zřízení zámecké kaple. Další přestavby proběhly v r. 1804. V letech 1830-1840 došlo ke zvýšení o druhé poschodí, po stranách budovy vznikly přístavby křídel, čímž vzniklo nádvoří. Zámek získal pozdně klasicistní podobu, průčelí trojúhelníkový štít. V r. 1914 a letech 1921 až 1923 došlo k novobarokní přestavbě. K průčelí do parku přibyla terasa na sloupech, korunní římsu ozdobila balustráda, změnila se fasáda. Monumentální portikus vznikl v r. 1935. K průčelí do parku přistavěna terasa na sloupech, rizality (ústupky) zvýraznily obloukové štíty, korunní římsu ozdobila balustráda, změnila se fasáda.
Od roku 1872 vlastnil zámek a statek rod Daňků z Esse. Kvůli zřízení cvičiště se musel vystěhovat a mohl si vybrat náhradu. Zvolil zámek v Jemništi. V roce 1945 se stal zámek v Tloskově majetkem státu. Dnes zde sídlí ÚSP. Více jak dvě třetiny areálu tvoří zámecký park, k jehož severnímu okraji přiléhá budova zámku, která odděluje park od přilehlého hospodářského dvora. K němu patří maštal, chlév, pivovar, dům čp. 12, stodola, sýpky a východní křídlo dvora. Areál představuje hodnotnou ukázku venkovského šlechtického sídla.
Dnešní trasa měří 14 kilometrů a znovu nás přesvědčila, kolik zajímavých míst i příběhů, někdy poněkud pozapomenutých, stále nacházíme.
Zajímavosti:
Literární zajímavostí této trasy je příběh spisovatele Ludvíka Vaculíka a přátelství s Josefem Zemanem, který žil a pracoval na bezejovickém statku až do své smrti v roce 1999. Josef Zeman byl nepřehlédnutelnou postavou nejenom tohoto místa, ale i ve Vaculíkově psaní, v němž vystupuje jako Josef.
Ohlédnutí za jedním z životních příběhů Ludvíka Vaculíka (1926—2015) vypsáno z textu jeho syna Ondřeje.
Josef Zeman byl několik let ředitelem zemědělské školy v Loutí, rodina tady žila ve služebním bytě. Dům nebo snad vilka, původně patřila statkáři, kulakovi, který hospodaříval na statku, v němž pak vzniklo učiliště. Na něj Ludvík VaV náhodou narazil asi v roce 1956 jako redaktor časopisu Venkovská beseda, v němž měl na starosti reportáže. Téma bylo pokrokové: Moderní kolektivní zemědělství a výchova k němu. Režim tam poprvé dával příležitost k získání jakés takés kvalifikace „zemědělský dělník“ také dětem kulaků, „studium“ bylo dvouleté. Učení dětem povětšinou šlo samo, měly vztah k půdě, krajině, ke zvířatům a možná toho o kravách věděly více než jejich ředitel Zeman, profesí aranžér. Byla to internátní škola v málo osídlené krajině a součástí výuky byla samozřejmě práce na onom konfiskovaném statku. Josef Zeman byl všestranného talentu, manuálně zručný, pohybově nadaný, širokých zájmů, velice aktivní. Pro děti vytvořil mnoho zájmových kroužků, od střeleckého, přes fotografický až po jezdecký, čímž se podařilo zachránit i několik koní, kteří rychle mizeli z praxe i z výuky. Později se učiliště přestěhovalo do Bezejovic, do statku podstatně většího, kde ale učiliště bylo odděleno od zemědělské výroby. Zeman tam rovněž založil jezdecký kroužek, který ho pak skromně živil, když školu, nejspíše pro spojení s Vaculíkem koncem roku 1971 zavřeli. Zeman se tam stal zaměstnancem jezdeckého kroužku, který sám bezplatně vedl. Zemanova osobnost je popsána v knize Cesta na Praděd. Ludvík Vaculík ji začal psát koncem šedesátých let, ale dokončil až v roce 2001.
„Jak už asi tušíte, má v tom všem prsty Zeman. Dá se říci, že jsem mu propadl, má taková krtčí černá očička usměvavá, a tak za ním chodím jako oddaný žáček a hraju si na školu. Taky si hraju na internát a na školu v přírodě, a když je večer hodnocení, nechávám se unášet sladkým strachem, že mě sprdnou. Je to jako ve snu, říkám si, není přece proč mít strach, jsi velký, starý, nemůžou už na tebe… ale strach se přemluvit nedá. Vaculík se zřejmě se Zemanem shodne, jsou oba takoví strašně tvrdí, aby si dodali mužnosti. A někde se potají mazlí, třeba s koňmi nebo s fotografiemi.“
Ondřej Vaculík (nar. 1954) novinář, dokumentarista, fejetonista, komentátor.
V roce 2006 uspořádalo Městské muzeum v Benešově výstavu fotografií Josefa Zeman.
K fámám, informacím a sdělením, že právě v Bezejovicích by se měl nalézat štěchovický poklad se vším všudy: zlato a šperky, ukořistěné obrazy z celé Evropě, dokumenty s čísly kont ve švýcarských bankách, tajné zbraně, vyvinuté Němci za 2 světové války a dokonce, že je to místo úkrytu Jantarové komnaty. Bezejovice patřily do území, které bylo v roce 1942 vyňato z protektorátního soudnictví a přešlo pod III. Říši. V blízkosti bylo zřízeno vojenské cvičiště a hlídáno německými hlídkami, které nosily na krku zavěšený půlměsíc. Do nejbližšího okolí patřilo letiště v Nesvačilech. V polovině dubna 1945 zde přistálo několik letadel. Důležitá jsou však letadla dvě. Náklad dvou letadel nebyl určen pro Nesvačily. Jednalo se o 18 beden, jak se svědci vyjádřili za II. světové války, naloupeného umění po celé Evropě. Náklad byl určen pro Argentinu pro palác Juana Perona. Letadla měla letět do Španělska. Pak po moři k cíli se měl náklad dostat na místo určení. Byla to třímotorová letadla typu JU 52. Letadla přistála krátce po poledni nebo odpoledne. Po přistání za setmění byla letadla vyložena. Druhý den nebylo po letadlech ani nákladu památky. Důvod mohl být jen jeden. Případní svědkové si měli myslet, že letadla odletěla. Ale ona neodletěla. Jsou někde uschována i s bednami nákladu. Musí to být někde blízko, muselo to být i na bezpečném místě. Nabízí se otázka, zda nemohly být takovým místem právě Bezejovice. Našly se deníky z obou letadel. Jako důvod přistání byla uvedena oprava podvozku. Jak to bylo vlastně s Bezejovicemi. Jejich majitelem za první republiky byl pan Vilém Hromádko, jinak předseda správní rady plzeňské zbrojovky. Po vzniku SSSR v roce 1922 údajně pracoval na našem velvyslanectví v Sovětském svazu.
Mapka výletu:
Použité droje:
mapy.cz, wikipedie, pamatkovykatalog.cz, mestysmarsovice.cz, neveklov.cz, vodnimlyny.cz
Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezku. Praha: Libri, 2000.
Sedláček, August: Hrady, zámky a tvrze Království českého. Praha: Argo, 1998