Knihovna Benešov

Městská knihovna Benešov knihovna pověřená regionální funkcí

Benešov Konopiště - Bystřice

Dnes se vrátíme k zámku Konopiště a projdeme se další částí jeho výjimečného parku. Přes Chvojen a Semovice pak dojdeme do Bystřice. Informace o zámku a parku doplňují popis z předchozích Toulek z Týnce do Benešova. Více o Chvojnu si můžete vyhledat v Toulkách z Benešova na Chvojen a Kožlí. Texty se snažíme průběžně doplňovat o nové informaci.


Z Benešova půjdeme po žluté turistické značce. Z chodníku po ní sejdeme doleva do parku. Konopišťský park patří k největším a botanicky a dendrologicky nejhodnotnějším parkům v Čechách, ale i ve střední Evropě. Park o rozloze 340 ha má 7 přírodně krajinářských oddělení. Nachází se v něm 158 druhů listnatých a 68 druhů jehličnatých dřevin v mnohých zajímavých kultivarech. O přestavbu hradu na zámek a zároveň úpravy a zkrášlení jeho okolí se významně zasloužili Vrtbové. Období nebývalého rozvoje parku pak začalo v roce 1887, kdy od Lobkoviců koupil panství František Ferdinand Habsburský (1863-1914), pozdější následník trůnu František Ferdinand d´Este. Nechal zde vytvořit honosné rodinné sídlo. Došlo k odstranění všech výrobních provozů, obytných domů, správních budov, hostince a školy. Zanikla vesnice, v níž žilo 400 obyvatel. Budování parku probíhalo od roku 1888 podle projektů zahradnických odborníků Josefa Mösmera z Vídně a Karla Rozínka z Prahy. Velký podíl měl i slavný dendrolog a zahradní architekt Camillo Schneider. Do současné doby se nám zachovalo původní uspořádání parku. Převládající domácí dřeviny a porosty se střídají s loukami. Další domácí i cizokrajné dřeviny vysázené jednotlivě i ve skupinách zkrášlují volné plochy a kraje porostů. Nachází se zde mnoho kultivarů, které se liší od základních druhů velikostí, tvarem a barvou. Pohled na jednotlivé části a výhledy na přírodní scenérie umožňuje systém udržovaných cest. Zeleň doplňuje především v okolí zámku velké množství soch, váz i různých staveb. Zajímavostí je, že park byl veřejnosti zpřístupněn v roce 1914, ovšem jen při výjimečných příležitostech a se vstupenkami.

 

Na křižovatce u rybníčka se vydáme doleva po trase Lesní stezky Ferdinanda d´Este. Cestou nás provázejí pěkně zpracované naučné tabule. Po chvíli míjíme původní vstupní bránu do parku od Benešova. Dvojici členěných hranolových pilířů zdobí na vrcholu koule. Mezi pilíři bývala osazena mřížová vrata. Od brány vede k rozcestí u Neptuna promenádní cesta. Kdysi to bývala pro návštěvníky parku a zámku nejčastější přístup k zámku. Zajímavostí je, že brána stávala na úrovni dnešní ulice Ke stadionu. Před 2. světovou válkou byla vybudována přeložka silnice Praha-Tábor a park se tak zmenšil o více než hektar plochy. Ovšem nevyřešený přechod státní silnice v současné době v podstatě znemožňuje její bezpečné překonání. Snad se v budoucnu uskuteční plán zahloubení silnice.
My půjdeme dál po trase stezky k Šiberně, hájovně a stejnojmennému vrchu. Na nejvýše položeném místě parku (410 m n.m.) údajně stávala šibenice, která dala místu jméno. Hájovna vznikla z oblíbené výletní restaurace. František Ferdinand ji nechal přestavět na myslivnu v hornorakouském stylu. Jako náhradu dal postavit v roce 1896 nový hostinec v Seewaldově lesíku ležící za betonárkou Zapa v Křižíkově ulici. Vzorem byla „česká chalupa“, vystavená v roce 1895 na národopisné výstavě v Praze. Hostinec vyhořel a zanikl v roce 1959. Hájovna Šiberna má čtyřbokou vížku, bohatě vyřezávané rámy kolem oken a ve výklenku sochu Panny Marie. U hájovny roste zerav obrovský s obvodem asi 300 cm. Jižně nedaleko odsud za silnicí na Jarkovice stojí další, ovšem zdobnější hájovna Frýdek. Vznikla z letohrádku Friedeg umístěného v části parku nazvaném V Syrých. Aby to nebylo tak jednoduché, letohrádek vznikl na místě hájovny V Syrých. Od Šiberny půjdeme po úzké silnici pod hájovnou směrem k zámku. Vlevo v porostu lze zahlédnout kruhovité terasy o průměru asi 35 metrů s kamennými zdmi. Původně se ke středu spirálovitě zvyšovaly, dnes je připomínají mohutné mohyly. V těchto místech se rozkládala francouzská barokně klasicistní zahrada založená za Vrtbů na konci 18. století. Tyto zajímavé útvary doplňoval směrem na jih zahradní altán zvaný rondel, což je stavba kruhového půdorysu. Od zámku vedla a dosud vede k tomuto dnes již zaniklému altánu Vrtbovská alej. Kromě probíhající aleje vedlo od altánu deset paprskovitě rozmístěných průseků v udržovaném stříhaném smrčí. Podle literatury se v osmi průsecích nacházely barokní sochy můz. Sochy byly údajně poškozeny za druhé světové války střelbou a po opravě pak umístěny u zámku. Místo, kde rondel stál lze i dnes najít. Leží jižněji, na místě křížení cest. Po obvodu kružnice o průměru asi 20 metrů se dosud zachovaly zbytky deseti zděných podstavců. Podle pravidelných rozestupů nejspíše z původních čtrnácti. Zřejmě tedy deset v jednotlivých průsecích a další čtyři po stranách vstupu a výstupu do aleje u rondelu. Ale možná nebyly na všech umístěny sochy, ale i jiná sochařská výzdoba.


Vrtbovskou alejí pak můžeme dojít přímo k rozcestí u Neptuna. Kdo nechce pátrat v terénu po pozůstatcích barokní zahrady, pokračuje po silnici od Šiberny, na nejbližším odbočí vlevo a hned doprava do Vrtbovské aleje. Na konci aleje si můžeme všimnout nepatrného a zarostlého podstavce. Stávala zde kaplička sv. Josefa. V okolí se pak nachází mnoho terénní nerovností, nejspíše pozůstatků po obléhacích pozicích švédského vojska z roku 1648. Podobné se nacházejí i na vrchu Tuškov ležícím v ohybu Konopišťského rybníka. Z rozcestí u Neptuna půjdeme k východní bráně zámku. Na terase vlevo vidíme barokní sochu starořímského boha Iana z roku 1657. Socha s obličeji mladíka a starce stála původně uprostřed nedaleké kašny. Poblíž altánu roste zajímavý strom jinan dvoulaločný. Architektonicky hodnotnou bránu s bohatou sochařskou výzdobou nechal postavit Jan Josef z Vrtby v roce 1725. Zároveň došlo k překlenutí příkopu kamenným mostem a vytvoření vstupu ve východním průčelí zámku. Brána vznikla podle projektu Františka Maxmiliána Kaňky. Zdobí ji sochy římských bohů války Marse (obdobou řecký Ares) a Bellony (Athena) z dílny slavného Matyáše Bernarda Brauna. Mezi sochami je umístěn vrtbovský erb se třemi parožími, na straně obrácené k zámku pak barevná malba sv. Jiří bojujícího s drakem. Určitě zaujme konopišťské medvědárium. V hradním příkopu chovají medvědy od roku 1933. Ale medvědinec u staré pošty je zmíněn již v roce 1908. Po parku se pak volně pohybují pávi korunkatí. Původním domovem tohoto ptáka je Přední Indie a Srí Lanky. Správa zámku si zajišťuje jejich odchov.

 


Terasu nad medvědincem ohraničuje kamenná zeď, střed zdobí osm barokních soch můz, přemístěných sem po 2 sv.válce ze Šiberny. Při pohledu od zámku od leva ve směru hod.ruč.: Ialem (truchlivý) syn boha Apollona a múzy Kaliopé, Mnemé - múza paměti, Euterpé - múza lyrické poezie), Uránie - múza nebe a astronomie), Meleté - múza pečlivosti, Aiodé - múza lyrického zpěvu, Terpsichore - múza tance, Apollo Musateges - vůdce múz. V některých literárních pramenech jsou tyto sochy uváděny jako starořecké bohyně Dryády, zosobňující přírodní síly ve stromech. Všechny jsou z mušlového vápence.
Průchod na spodní terasu s Neptunovou kašnou střeží pěkné pískovcové sochy lvů. Pokud mezi nimi projdeme na spodní terasu, uvidíme další zajímavost. Vlevo od cesty roste jeden z nejcennějších stromů parku, buk lesní „Rohanii“, vyšlechtěný v roce 1894. Jeho červenozelené listy mají hluboce vykrajované okraje.

 


Vrátíme se k medvědinci a doprava podél příkopu obcházíme zámek zprava. Na blízké plošině ležící níže, stojí u zdobné nízké a široké vázy pět barokních soch přivezených v letech 1906-1907 z Italské Modeny. Pochází z konce 17. století. Představují starořecké bohy. Bohyni lásky a krásy Afroditu (její starořímské jméno je Venuše), bohyni ochránkyně státu Pallas Athénu (Minerva), boha pocestných a pastýřů Hermése (Merkur), nejvyššího boha Dia (Jupiter) a boha války Árese (Mars). Naproti nim stojí přes cestu socha amorka (putti). Na severním obvodu zámku jsou zachovány příkop a parkán. Stěny mají vyzděné kameny, zeď parkánu zpevňují mohutné opěráky. Míjíme zajímavou nově opravenou lavičku z umělého kamene. Bočnice jsou tvořeny čtyřbokými sloupky a římsovitými hlavicemi. Opěradla mají podobu soch gryfů. Vpravo vidíme pod svahem v parku romantickou dekoraci parku, zbytek brány. Dva štíhlé sloupy nesou zděný oblouk z cihel. Západní vstup do zámku tvoří kamenný most, podklenutý dvěma nestejnými valenými oblouky. Můžeme nahlédnout do nádvoří a pak vyjdeme z brány doleva a vystoupáme po schodišti na horní terasu před jižním průčelí zámku. V letech 1745-1746 došlo k zasypání jižní části příkopu, terén upraven na terasovitou zahradu. Obě terasy mají parkovou úpravu. Nepřehlédneme 4 metry dlouhou kotvu. Kdysi stávala na břehu Konopišťského rybníka. Pochází z francouzské válečné lodě potopené Angličany (někde psáno Italy) v roce 1911. V roce 1913 ji přivezli z přístavu Pula na Istrijském poloostrově. V centru terasy stojí na žulovém podstavci bronzová socha lovce se dvěma psy. Pravděpodobně jí kolem roku 1900 zhotovil vídeňský sochař Emil Fuchs. O něco dál se nachází žulová fontána s drakem. Terasu ohraničuje balustráda. Na opačném konci stojí na schodišti k východní bráně dvojice šroubovitých sloupů ze sliveneckého mramoru.

 

 

Vrátíme se na cestu před bránou. Míjíme velkou zvonovitou vázu z umělého kamene s bohatou figurální a rostlinou výzdobou. Pak odbočíme doleva na spodní terasu. Dlouhá zdobná kamenná stavba byla původně oranžérií. První zmínka o oranžérii a skleníkách pochází z roku 1752. Pěstovány byly pomeranče, citrony a fíky. Dnes se v upravených prostorách nachází Muzeum sv. Jiří. Sbírku zaměřenou výhradně na předměty s motivem sv. Jiří, založil František Ferdinand d´Este. Ve středu terasy stojí na hranolovém podstavci socha Artemidy versailleské, ve starém Římě uctívané jako vládkyně přírody Diany. Byla vytvořena z umělého kamene (armovaná cementová hmota) podle originálu ze 4.století př.n.l. Původně socha stávala pod hrází Konopišťského rybníka v parčíku nazvaném Dianin park. Také spodní terasu ohraničuje pískovcová balustráda s pilířky. Zdobí ji čtyři nové sošky putti, znázorňující roční období. Tři původní z roku 1910 byly zcizeny. Dnes sošky chrání před vlivy počasí dřevěné přístřešky. Vrátíme se na cestu k rybníku. Pod sochou vzbouřených sedláků, připomínající vzpouru poddaných v roce 1775, míjíme odbočku na terasu vpravo. Stávala na ní budova lesní úřadu. Po jeho přestěhování na myslivnu Želetinku zde vznikl tenisový kurt. Dnes jsou tu v sezóně předváděni draví ptáci. Na západní terasové zdi stojí kamenný altánek. Dojdeme na křižovatku u břehu Konopišťského rybníka. Na břehu pod křižovatkou stávala kotva, dnes umístěná na jižní terase zámku. Naproti ní přes cestu pak kaplička Srdce Ježíšova přivezená z Paříže. Nechala ji sem umístit Žofie Hohenbergová, manželka arcivévody Františka Ferdinanda. K odstranění došlo zřejmě v 60.letech.

 


Směrem k vrchu Tuškov stojí na vysokém toskánském sloupu stojícím na ozdobném podstavci socha probodávajícího se římského vojevůdce Antonia. Provedením a motivem sebevraždy je obdobou sochy Lukrecie (Kleopatry) v Růžové zahradě. Naproti přes cestu stojí dřevěná socha medvěda, která vznikla u příležitosti křtu nového zámeckého medvěda Jiřího. Na kraji lesa v místě bývalého občerstvení „v sudu“ byla pro děti zřízena hmatová stezka pro chůzi naboso a několik zajímavých naučných tabulí. Místem kulturního vyžití se v sezóně stává místní Přírodní divadlo, zde postavené v roce 1961. Původní vzniklo v roce 1955 na louce severovýchodně od zámku. Na novém místě byla roce 1961 uspořádána první mírová slavnost. Od roku 1963 se zde konala divadelní představení, od roku 1972 filmové festivaly, později především hudební představení. Vydáme se po cestě podél břehu rybníka, pod areálem divadla stojí u cesty křížek. Připomíná arcivévodu Ferdinanda a jeho manželku Žofia a den jejich tragického úmrtí 28.6.1914. Biologickou zajímavostí najdeme na skalce před Žofininým mostem. Roste zde malá kapradina sleziník severní. Přejdeme přes zcela novou lávku. Původní starou úzkou lávku nahradila v roce 1992 nová široká. Pokračujeme po břehu rybníka. Otvírají se nám pěkné výhledy na plochu rybníka a zámek. Po žluté turistické značce pak odbočíme doleva, opustíme břeh rybníka a za chvíli stoupáme po asfaltové silnici lipovou alejí k bývalému panskému dvoru Chvojen. Před dvorem stojí pěkná kamenná Boží muka. Slovo chvojen znamenalo místo s jehličnatým porostem. První písemná zmínka o existenci Chvojna, vsi nebo šlechtického sídla, pochází z roku 1318. V roce 1560 je zmiňován jako panský dvůr Chvojno, současně vesnice Chvojen s rychtou. V roce 1752 pak letohrádek s okrasnou zahradou. Po roce 1887 nechal František Ferdinand d´Este dvůr přestavět v „hrázděném stylu“. Po převratu v roce 1948 zde hospodařil Státní statek Benešov. Po roce 1989 byl dvůr restituován, po roce 2000 se nájemce sdružení Hřebčín věnoval chovu koní. V roce 2018 nechal majitel nepochopitelně zbourat velkou část budov. Od roku 2019 má dvůr nového majitele, který dnes v podstatě dokončil jeho obnovu. Kombinace původních staveb s novodobými působí velmi zajímavě a vkusně. Objekt je však veřejnosti nepřístupný.

 


Půjdeme ke kostelu sv. Jakuba a Filipa. Velká tabule před loukou bohužel uvádí více omylů. Především tu zásadní, že zde bylo archeologickým průzkumem potvrzeno keltské hradiště. I některé další jsou však upravené, snad pro větší atraktivitu místa. Např. zmíněné sídlo biskupa, vyšehradská“ keramika apod. Závěry archeologického průzkumu to nepotvrzují. Minulost tohoto místa je ale opravdu velmi bohatá a zajímavá. Na vrcholu této nevelké ostrožny nad Janovickým potokem bylo archeologickým výzkumem Antonína Hejny doloženo ranně středověké slovanské hradiště datované do doby od 2. poloviny 12. století. V centrální části hradiště byl na počátku 13. století, tedy počátku vrcholného středověku postaven opevněný dvorec, pak i tribunový kostel. Opevnění bylo tvořeno příkopem a sypaným valem, dodnes patrné na západní severní straně. Opevněné sídlo stálo západně od kostela. Sídliště bylo uvnitř opevnění na terasách jižního svahu. Po dostavbě hradu Kožlí ztratil chvojenský dvorec funkci. Postupně zpustl a v roce 1465 byla ves Chvojen připojena ke konopišťskému panství. Kostel byl v sousedství dvorce postaven na počátku 13. století. Je označovaný za pozdně románský či raně gotický, tvořený pravoúhlým kněžištěm zaklenutým jedním polem křížové klenby s hřebínky. Dále krátkou lodí sklenutou valenou klenbou, hranolovou věží a příčným westwerkem. Uvnitř se zachovaly vzácné středověké nástěnné malby. Úpravy proběhly v letech 1870-1872. V letech 1902-1907 se František Ferdinand d´Este rozhodl vybudovat v kostele rodovou hrobku. Nechal provést rozsáhlou rekonstrukce areálu i kostela. Ten tak dostal dnešní romantickou podobu s vysokou jehlancovou věží a novorománskými sdruženými okénky.

 

V sadu východně od kostela stojí zajímavá sloupková Boží muka z mušlového vápence (podle zbytků ulit), dovezená z Itálie. Jsou datována do 2. poloviny 15. století. Otvírá se od nich pěkný výhled na zámek park i Benešov. U vchodu na hřbitov je umístěna pamětní deska nevolníků zastřelených u zámku při vzpouře 17. 7. 1775, pohřbených na tomto hřbitově. V okolí kostela byla nedávno dokončena křížová cesta a opravena hřbitovní zeď. Sejdeme zpět ke dvoru, obejdeme ho a nepokračujeme po žluté, ale sejdeme jabloňovou alejí k hrázi Jarkovického rybníka. Pod hrází vidíme rozlehlý areál sádek bývalého rybářství Líšno, dnes Líšno a.s. Pod hrází rybníka založil v roce 1793 podnikatel František Geiszler papírnu. V roce 1850 pak jeho potomek Václav Geiszler zřídil jedno složení na mletí obilí a provoz pronajal. Krátce na to byl mlýn odprodán konopišťské vrchnosti knížeti Lobkovicovi. Ještě v 19. století se zde drtily kosti pro potřeby blízkého cukrovaru. Mlýn značně poničila povodeň v roce 1906, a proto ho Ferdinand d'Este nechal zbořit. Zajímavostí je, že na potoce pod Jarkovickým rybníkem bylo umístěno zařízení zvané trkač. Dokázalo zásobovat vodou moderní skleník a zahradnictví z let 1912-1913 stojící u sv. Anny. To je vše dávnou minulostí. Zahradnictví se dnes nachází v havarijním stavu.

 

Po silnici půjdeme přes Jarkovice a pak přejdeme silnici Jírovice-Tisem. Po červené turistické značce pokračujeme přes Semovice. Na konci vsi vidíme další velké sádky zřízené u Semovského či Brejlova mlýna. Tento vrchnostenský mlýn měl dvě složení a patřil k panství Tloskov. Poprvé je zmíněn v roce 1773 Vojtěch Brejla, i v roce 1930 rod Brejlů. A po silnici pokračujeme až do Bystřice. O městě si můžete více přečíst v jedné z předchozích Toulek. Dnešní trasa měřila asi 13 kilometrů a není příliš náročná. Dovolíme si přidat i sebekritickou poznámku. Příprava trasy nám tentokrát obzvláště silně připomněla, jak málo známe naše okolí a památky. Mnohdy netušíme, co znamenají, jak jsou staré, odkud pocházejí. Přesvědčili jsme se o tom sami právě v konopišťském parku. Přestože jsme se domnívali, že ho „přece dávno známe“. Naopak. Mnoha zajímavých staveb, soch a další drobných památek jsme ani nevnímali. Snad proto, že je jich tolik, nebo už je bereme jako běžnou kulisu svého okolí ...
Není samozřejmě nutné vědět, kde co stálo, jak se která socha jmenuje, co vyjadřuje. Nechceme nikoho přesvědčovat, aby si vše četl. Jen je docela příjemné občas si to připomenout. Věnovat trochu delší pohled, zamyslet se, potěšit se. A netýká se to jen památek. V park roste mnoho krásných a neobvyklých dřevin a bylin. Je pochopitelné, že péče o zámek a rozsáhlý park je velmi náročná. Přesto si dovolíme i poznámku ke správě této památky. Na rozdíl od mnoha zajímavých dřevin chybí u bohaté sochařské výzdoby parku popisky. Jsme přesvědčeni, že návštěvníkům by přišly vhod třeba i zcela jednoduché, rozhodně by si to zasloužily. Pro návštěvníky je ovšem naopak nepochopitelné, že se některé památky se nacházejí ve velmi špatném stavu. K těm nejvíce zanedbaným patří zcela zchátralé zahradnictví u sv. Anny. A třeba i žulové schodiště u kašny se sochami lvů, ale i kaplička pod zříceninou hradu Kožlí a další by více péče zasloužily.

 

Mapka trasy:

mapa Benešov Bystřice

Použité zdroje:


www.vodnimlyny.cz
Horáček, Michal: Benešov Technický Industriální. Benešov 2017
Kovařík, Václav: Konopišťský park, 2009
Ve službách Konopišťského pána. Pavlík Lukáš, Muzeum umění a designu v Benešov, 2013
Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, č. 10, 1969
Tywoniak, Jiří: Počátky Benešova.
Tywoniak, Jiří: Benešov a Konopiště v minulosti. MěÚ Benešov, 1993
www.urocnice.eu/clanky/historie-obce-urocnice/, bratři Velíškovi
Durdík, Tomáš. Encyklopedie českých hradů. Libris. Praha, 2005
Konopiště v 19. a 20. století. Tichá, Barbora, Bakalářská práce 2015
www.chlistov
www.pamatkovykatalog.cz