Do Kamenného Přívozu se lze jednoduše dopravit autobusem i vlakem. Sejdeme k nábřeží za velkou budovu restaurace U Horů. V této původně formanské hospodě se narodil spisovatel Jan Morávek (1888-1958). Ve svých knihách popsal své dětství a život u řeky Sázavy. Vylíčil také zdejší život a práci formanů, vorařů, kameníků a pytláků na přelomu století. Na budově je umístěna pamětní deska. Nedaleko na břehu si můžete prohlédnout několik velmi pečlivě zpracovaných informačních tabulí. První písemná zmínka o této původně vorařské osadě pochází z roku 1310. Jistě nás zaujme na skalce ranně barokní kostelík sv. Ludmily s volutovým štítem, pochází z roku 1681 a je obklopený hřbitovem s barokní bránou.  Před mostem spojujícím obě části městečka míjíme Podskalský mlýn doložený v 2. polovině 17. století. Kamenný Přívoz jsme už navštívili v jedné z předchozích tras, tam se můžete dočíst více.

Zřízení Posázavské stezky navrhl Josef Kliment (1858 - 1938) pražský učitel, dlouholetý člen Klubu českých turistů v Praze. Vznikla v letech 1914 - 1924 nákladem 23 000 korun tohoto spolku a měří 6,8 kilometru. První úsek byl zpřístupněn v červnu roku 1920. Po obou březích začaly v té době vyrůstat první chatky a sruby, začalo zlaté období trampingu a vodáctví. Stezka je značená červenou turistickou značkou, začíná za mostem u Obecního úřadu a vede po silnici vpravo. Doporučujeme ale první krátký úsek stezky obejít cestou podél řeky. Vyhneme se poměrně frekventované silnici a potěší nás pohledy na řeku. Projdeme kolem mohutné budovy restaurace, bývalého Druhostranského nebo Babánkova mlýna.

Koryto je zde široké a balvanité, všimneme v kamenech vodou vymletých záhybů a misek. Po chvíli se ocitneme u ústí potoka Hostěradických vodopádů. Spatříte zde několik menších kaskád a vodopádů. Vystoupáme pěšinou podél nich, připojíme se červenou značku a vydáme se doprava. Nedaleko pak znovu scházíme k řece a na protějším břehu vidíme osadu Žampach, která leží při ústí Chotouňského potoka. Geologickou zajímavostí je zde probíhající hranice mezi geologickými celky. Je unikátním příkladem styku plutonického tělesa se sedimentárním pláštěm. Amfibolicko - biotitický granodiorit sázavského typu tu jazykovitě proniká mezi proterozoické břidlice štěchovické skupiny, kontaktně přeměněné v biotitické rohovce. Jednotlivé jazyky granodioritu v tlouštce méně než l m až po desítky metrů pronikly do proterozoika podle ploch břidličnatosti, které tu jsou totožné s vrstevnatostí. Granodiorit má přednostní orientaci minerálů, zejm. biotitu, rovněž paralelní s břidličnatostí proterozoika (konkordantní, harmonická intruze). Tento způsob intruze plutonu je při jv. okraji jílovského pásma spíše výjimkou, obvyklý je diskordantní a disharmonický styk. Ve skalním defilé je odkryta také slabší žíla minety, která patří k žilnému doprovodu plutonu. Břidlice a droby svrchního proterozoika tvoří na lokalitě a v okolí - spolu s metavulkanity jílovského pásma - plášť plutonu. Horniny proterozoika, původně jen velmi slabě regionálně metamorfované, jsou přeměněny v tmavé biotitické rohovce. Dále k západu jsou odkryvy metavulkanitů jílovského pásma s řadou starých i novějších báňských děl na zlato.

Po značce pak vystoupáme k Žampašské vyhlídce. Mezi korunami stromů se nám otevře výhled na kamenné oblouky železničního mostu na protějším břehu. Byl postaven v letech 1898-1900, překlenuje hluboké Kocourské údolí. Žampašský viadukt patří k nejvyšším kamenným železničním mostům ve střední Evropě. Most tvoří sedm oblouků o rozpětí 12 m. Vysoký je 41,73 m, dlouhý je 109,33 m. Most je postaven z granodioritu z lomů v okolí. Památkou ČR je od roku 1958 a slouží běžnému provozu. Posázavský pacifik jezdí po jedné z nejkrásnějších českých železnic. Vede z Prahy do Čerčan a její část zde prochází nad kaňonem řeky Sázavy.  Na trase má kromě zmíněného viaduktu i několik tunelů, nabízí krásné výhledy hlubokého údolí a na řeku. Procházíme méně zajímavým úsekem, pod námi po obou březích jsou rozesety trampské osady, které však nevidíme.

Přijdeme k Třebsínskému potoku, který také vytváří řadu kaskád a menších vodopádů. Vtéká do hlubokého kaňonu řeky, na který se nám otevírá pěkný z nedaleké Raisovy vyhlídky. Ta je pojmenovaná po spisovateli Karlu Václavu Raisovi, který jí prý rád navštěvovatl. Nejvyšší z nich je vysoký přibližně 2,7 metru a nachází se 100 metrů před ústím potoka do Sázavy. Žíznivého turistu jistě potěší lesní bar - samoobslužné občerstvení. Po chvíli dojdeme ke Klimentově vyhlídce, nazvané po jednom ze zakladatelů stezky Josefu Klimentovi. Scházíme do údolí řeky. Potěší nás i zachovalé tradiční trampské sruby a chatky rozeseté podél obou břehů.  Na pravém břehu leží trampské osady s romantickými jmény - Údolí ticha, Arizona, Dakota, Toronto a dalšíDalší část trasy vede souběžně s naučnou stezkou Medník, kterou jsme poznali v jedné z předchozích Toulek. Ta patří k nejstarším naučným stezkám, vznikla již v roce 1965. Obnovená byla otevřena v roce 2009 díky Centru ekologické výchovy Zvoneček z Vraného nad Vltavou. Zaměřuje se na místní rostliny, živočichy a další zajímavosti této oblasti. Trasa dlouhá asi 5 km doplněná 14 zastaveními je určena výhradně pro pěší návštěvníky. Důležitým počinem v ochraně místní výjimečné přírody bylo vyhlášení oblasti mezi ústím Blanice do Sázavy a ústím Sázavy do Vltavy evropsky významnou lokalitou v rámci soustavy NATURA 2000.

Předmětem ochrany jsou významné druhy živočichů ryba hořavka duhová a mlž velevrub tupý. Na skalce vlevo si všimneme desky, připomínající padlé trampy. Za nacistické okupace se v blízké chatě scházela ilegální odbojová organizace mládeže zvaná Předvoj. Nedaleko nad námi se ve svahu nalézá jediné místo v České republice, kde se vyskytuje vzácná rostlina kandík psí zub. Na úbočí kopce je zachován čtvrtohorní štěrkopískový zbytek terasy řeky Sázavy. Místní název „V jámách“, je podle četných jam po středověké těžbě zlata v podrostu listnatého lesa. Kandík byl zde objeven v roce 1828, místo je od roku 1933 chráněnou přírodní památkou. Zajímavá je otázka původu kandíku v tomto místě. Pravděpodobně ho zde vysadili mniši nedalekého ostrovského kláštera. Ovšem může jít i o zbytek původního stanoviště druhu ve starších etapách čtvrtohor. Po chvíli přijdeme ke skále s kamennou deskou připomínající vybudování Posázavské stezky. Pod ní je umístěna deska na památku utonulým vorařům na řece Sázavě z roku 2013. Druhý památník zde vznikl již v roce 1896, byl však německými okupanty zničen a obnoven místními osadníky v roce 1971. Plavení dřeva zajišťovalo nejen vorařům, ale i místnímu obyvatelstvu živobytí v tomto odlehlém, chudém kraji. Trasa vorů vedla ze Světlé nad Sázavou, později ze Zruče nad Sázavou, do Davle. Úpadek zdejšího vorařství byl způsoben především rozvojem železnice.

Jdeme po břehu řeky, protější skalnatý břeh obrácený k jihu je tvořen plochami kamenné suti s teplomilnými rostlinami, zaujmou zejména výrazně žluté trsy tařice skalní. Tato pole se střídají s mohutnými skalními bloky i jednotlivými skalními ostrohy. Nepřehlédneme zajímavou skalní věž – Pikovickou jehlu. Je vysoká 20 metrů vysoká a stojí těsně u železniční trati. Skalní věž je přístupná pouze horolezcům a na jejím vrcholku se nachází kříž. Podél Sázavy dojdeme do osady Pikovice. Zde končí i jeden z nejoblíbenějších a nejpůvabnějších vodáckých peřejnatých úseků řeky Sázavy s balvanitým korytem a mnoha jezy. Je dlouhý asi 16 km, od Týnce nad Sázavou protéká řeka skalnatým kaňonem. Cestou nás provází několik informačních tabulí s přírodními a turistickými zajímavostmi. Přes most pak přejdeme k železniční zastávce Petrov, kde dnešní procházka končí. Trasa od autobusu z Kamenného přívozu je dlouhá necelých 10 kilometrů, od vlaku asi o 1 km delší. Posázavská stezka vede lesními cestami, kamennými stupni a chodníky, několikrát stoupá a klesá zpět do údolí řeky, je tedy vhodná pro pěší turisty. Není určena pro cyklisty, její technický stav představuje riziko.

Použití zdroje:

naučné tabule Naučná stezka Medník

Pleva, František: Sázava milovaná. Pelhřimov. Nová tiskárna Pelhřimov, 2005

wikipedia

Mapy.cz

Mapka výletu:

Zajímavosti - wikipedie:

Tramping

Pojem tramp se používal jako označení pro tuláka nebo sezónního dělníka, často člověka nerespektujícího všeobecně vžité konvence okolní společnosti, či osobu pohybující se na okraji společnosti. Slovo tramp znamenalo původně loď bez pravidelného jízdního řádu, vozící zboží (případně i náhodné cestující) z přístavu do přístavu. Tím se inspirovaly party kanoistů na českých řekách, které si také připadaly jako posádky takového trampu. Námořníci a plavci, především rakousko-uherští matrosové, se stali vzorem pro část mládeže. První čeští trampové se také nechovali jako zálesáci či indiání, ale spíše jako námořníci, většinou jezdili na pramičkách či kánoích. Zvykem z této doby je dodnes vlajkový stožár na každé osadě a slavnostní vztyčování vlajky, a také původně námořnický pozdrav „a hoy“ – do češtiny převzatý jako „ahoj“. Původně znamenal volání po poslání šalupy – tedy výzvu k setkání námořníků dvou lodí na dálné plavbě. Do češtiny pojem „tramp“ vstoupil pravděpodobně převzetím tohoto termínu z dobových překladů románů Jacka Londona začátkem 20. století.

Adekvátně bývá pojem tramping též označován slovem vandr nebo „vandrování“, což je významový posun od původního dnes již zastaralého významu tohoto slova. Nejstarší známá česká osada byla založena kolem roku 1918 na Vltavě v místě zvané Svatojánské proudy, dnes zatopeném vodami štěchovické přehradní nádrže. První trampové bývali obvykle lidé pocházející z chudších sociálních vrstev a nezaměstnaní, kterým tento způsob života společensky vyhovoval. Později, když se hnutí zpopularizovalo v širších vrstvách české společnosti, se k trampům řadili i mladí ze středních vrstev, módně i z vyšších společenských vrstev, tzv. „astracháni“. Městským výletníkům s auty a s přepychovým pohodlím se říkalo posměšně „paďouři“ nebo mastňáci – zbyl po nich nepořádek a mastné papíry. Naproti tomu praví trampové měli úctu k přírodě, po jejich táboření nebylo ani stopy. Trampové postupně objevovali tehdy ještě neosídlenou přírodu zejména v jižním okolí Prahy, především v povodí řek Vltavy a Sázavy, později i v povodí řeky Berounky či v hlubokých lesích na Brdech.

V Regionální muzeu v Jílovém u Prahy je stálá výstava o historii regionu, trampingu a přírodě v jižním okolí Prahy.

Sázava (německy Sasau) je řeka v kraji Vysočina a ve Středočeském kraji. Odvodňuje část Českomoravské vrchoviny a oblast Středočeské pahorkatiny. Trampové ji často nazývají Zlatá řeka. Neoficiální jméno nesouvisí s dolováním zlata v Jílovém, ale s nazlátlou barvou vody, způsobenou odnosem jílovité půdy, kterou je zvlášť dobře vidět na soutoku s Vltavou. Celková délka řeky činí 225,9 km, z toho je 208,3 km (za dostatečného vodního stavu) sjízdných na sportovních logích. Plocha povodí měří 4350,3 km². Jméno je zmíněno k roku 1045 (flumen Zazoa); je odvozeno příponou –va od slovesného základu sáz(a)-. Znamená řeku „sázavou“, tedy usazující kaly, přinášející hojné nánosy. Pramení na Moravě jako Stružný potok zhruba 1 km severozápadně v nadmořské výšce 757 m na severozápadě katastru obce Cikháj. Tento potok spolu s dalšími menšími toky napájí rybník Velké Dářko. Od výtoku z Velkého Dářka je již říčka nazývána Sázavou. Mezi  Žďárem nad Sázavou a Přibyslaví řeka protéká údolím s velkým spádem a peřejemi. Za Přibyslaví se údolí otvírá a řeka meandruje k Havlíčkovu Brodu. Tento charakter má až pod město Světlá nad Sázavou. Zde se údolí řeky svírá a tvoří nejkrásnější část – peřeje Stvořidla.  Po několika kilometrech řeka přechází do středního toku, který je mírný, s četnými jezy a téměř bez proudu, vhodný pro nenáročné rekreační vodáctví. Tento úsek je dlouhý přes 100 kilometrů. Charakter řeky se opět mění až pod Týncem nad Sázavou u Krhanic. Tok se zařezává do hlubokého údolí se strmými stráněmi, kde v kamenném řečišti vytváří četné peřeje. Po průtoku Pikovicemi se řeka opět uklidní, až se proud zcela zastaví ve vzdutí Vranské přehrady. V ní se Sázava u Davle vlévá zprava do Vltavy jako jeden z jejích největších přítoků.