V dnešních Toulkách se vypravíme k Praze, uvidíme výjimečný kostel v Kostelci u Křížků a projdeme se do nedalekého města Jílové.
Při vjezdu do Nové Hospody zaujme na pravé straně silnice (před služebnou České policie) památkově chráněná barokní socha sv. Vojtěcha z první poloviny 18.století. Kvalitní kamenická práce z jemnozrnného pískovce stojí na žulovém hranolovém podstavci. Od autobusové zastávky se vydáme po zelené turistické značce ulicí Na Květnici a pokračujeme polní cestou až na okraj vsi Kostelec u Křížků. Ta leží v údolí na úpatí Požárského lesního hřebenu v Přírodním parku Hornopožárecký les a Přírodní rezervace Grybla. Patří do mikroregionu Ladův kraj a leží na naučné stezce Krajinou barona Ringhoffera. Ves byla založena na důležité solné stezce spojující Středomoří s Baltem. Z roku 970 pochází písemná zmínka o nedaleké osadě Kalifáč. Nejvýznamnější místní památkou je kostel sv. Martina. Základní kámen křesťanské svatyně v jeho místech však položil podle pověsti již v roce 992 biskup Vojtěch. Údajně z vděku, že zde jeho družina bez úhony přežila, když ji zde zanechal při návratu z Říma. Ves se postupně stala centrem náboženského života regionu. Významná poloha však přinesla několikrát i zkázu. V roce 1422 v době husitských válek a v době třicetileté války při tažení švédských vojsk. V 19. století se obec stala součástí Ringhofferova panství. Členové tohoto rodu tento kraj zvelebili. Mimo jiné nechali přestavět zámky v Kamenici, Štiříně, Olešovicích, Lojovicích, obnovit pivovar ve Velkých Popovicích, vybudovat mnoho rybníků, obor.
Kostel sv. Martina stojí na vyvýšenině ve vsi. Původně románská rotunda byla postavena v místech výše zmíněné dřevěné svatyně (kaple). Dosud se soudilo, že stavba rotundy byla dokončena nejspíše v roce 1151. Rozbor zdiva však prokázal, že zdi rotundy pocházejí až z přelomu 12. a 13. století. V roce 1264 byla k rotundě přistavěna kamenná věž a malá čtvercová loď, došlo k probourání vítězného oblouku. Další zásahy lze předpokládat ve 14. století, z té doby pocházejí i cenné nástěnné malby v kněžišti. V roce 1380 je kostel uváděn jako farní. V roce 1851 došlo k rozšíření a novorománské přestavbě gotické lodi. Přestavba je významná svou ranou datací. Současně nahradila kamenná nástavba horní části věže původní dřevěnou. Některé novorománské úpravy kostela byly odstraněny v roce 1953.
Jednolodní obdélná stavba má postranní hranolovou věž, v jejím přízemí je sakristie. Kněžiště tvoří téměř neporušená rotunda s lucernou na vrcholu. Zachoval se původní románský jižní portál s plochým tympanonem, dnes zazděný. Uvnitř se v severní stěně dochoval gotický sanktuář zakončený mírným oslím hřbetem. Dále gotický sedlový portálek vedoucí do sakristie. Vnitřek kostela je vyzdoben nástěnnými malbami; v presbytáři se nachází zbytky gotické výmalby ze druhé poloviny 14. století, na stěnách presbytáře a v konše malované architektonické články. Freska na plochém stropě lodi pochází z roku 1941. V roce 2005 byly malby restaurovány. Hlavní oltář je barokní. U kostela zaujme kamenný kříž na vysokém podstavci. Před hlavní branou hřbitova stojí pozdně barokní pískovcová socha sv. Jana Nepomuckého, která vychází z kompozice sochy z Karlova mostu od J. Brokoffa z roku 1683. Památkově chráněn je kostel sv. Martina, márnice, kamenný kříž, socha sv. Jana Nepomuckého a ohradní zeď s branami.
Pokračujeme po zelené značce, která poté přechází na žlutou. Na kruhovém objezdu se dáme doprava a po chvíli přicházíme k další zajímavé památce, židovskému hřbitovu. Ten sloužil židovským obcím v širokém okolí Prahy Michle a Kunratic, přes Uhříněves, Stránčice a Pyšely. Nachází se zde ucelený soubor 256 náhrobků barokního a klasicistního typu od poloviny 18. století až do poloviny 20. století. Údajně byl založen v roce 1702, nejstarší čitelný náhrobek pochází z roku 1724. K obřadům byl využíván do konce třicátých let 20. století. Na konci 19. století byla jeho plocha rozšířena, ale nová již zůstala nevyužita. Areál obklopuje místy narušená kamenná ohradní zeď, při její jižní straně stojí zchátralá obřadní síň. Hlavní brána hřbitova je uzamčena, ale do areálu je možné vstoupit jižní brankou.
Na konci první čtvrtiny 18. století je v Kostelci doložen pobyt čtyř židovských rodin, v polovině století devatenáctého s okolními asi 30, jež tak společně tvořily židovskou komunitu s kosteleckým rabínem v čele. Od počátku 20.století život židovské obce upadá a v roce 1930 se k židovskému vyznání nehlásí nikdo. První modlitebna je v obci doložena v roce 1714, poslední známá z roku 1846 se nacházela na sever od kostela svatého Martina, kde stávaly i domy židovských obyvatel.
Vrátíme se zpět ke žluté značce a podél obory Březka dojdeme až na křížení se značkou modrou. Obora vznikla pravděpodobně již za Salmů, a to buď koncem 18., nebo počátkem 19. století, avšak na menší rozloze. Přesné datum založení není známo. Historický pramen pouze uvádí, že v r. 1826 byla u obce Březka ve zvlášť příznivé poloze obora s „kmenovým stádem“ daňků. Hrabě Nostic dal v roce 1840 ohradit kamennou zdí celý revír Březku, a v něm položená pole částečně zalesnit, zčásti pak proměnit na plochy určené ke krmení zvěře. Tímto opatřením byl celý tento revír vyhražen pro daňčí oboru, ve které se z kmenového stavu 150 kusů střílelo ročně 40 kusů.“ V r. 1870 prodal hrabě Nostic statek i s oborou pražskému továrníkovi Františku Ringhofferovi, který jej vlastnil až do r. 1945. Po r. 1948 převzala oboru Československá akademie zemědělská, po jejím zániku v r. 1952 Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti ve Strnadech, který ji využívá jako pokusný a demonstrační objekt dodnes. První písemná zmínka o chovu daňků v oboře pochází z roku 1822, kdy si majitel Štiřínského statku kníže Rohan nechal dovézt daňky z Hluboké. Na ploše 207 ha je dnes hlavní chovanou zvěří daněk skvrnitý, přibližně v počtu 206 kusů. Zajímavostí je, že zdejší zvěř je charakterizována typickým tvarem parohu, tzv. Březeckým hákem.
Po modré pak odbočíme podél obory doprava a pak asi po půl kilometru sejdeme ze značky doleva do vesnice Skalsko. Záznamů o vsi je málo, na počátku 15.století je zmíněna ve vlastnictví Václava Litoměřického, roce 1544 již byla součástí velkého panství. Nedaleko se nachází další zajímavost, Přírodní památka Skalsko. Byla vyhlášena 22.2.2008, má rozlohu 3,6 ha. Chrání mokřadní společenstva s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které představují původní krajinu Říčanské plošiny. Tvoří ji vlhké louky, na kterých rostou ohrožené druhy orchideí - prstnatec májový a vstavač pleťový, a kosatec sibiřský. Dále zde roste např.ostřice Harmanova a rusá, upolín nejvyšší, žluťucha lesklá, kozlík dvoudomý, hadí mord nízký, zimolez kozí list. Ze zvláště chráněných nebo vzácných druhů živočichů zde byl prokázán výskyt např. silně ohrožené rosničky zelené, modráska bahenního, modráska očkovaného a dalších ohrožených a chráněných druhů obratlovců i bezobratlých. Za zmínku stojí řada dalších motýlů, např. žluťásek řešetlákový, bělásek řeřichový, babočky, perleťovci.
Ve vsi se připojíme na zelenou značku a odbočíme po ní doprava. Za posledním stavením si můžeme po levé straně všimnout hráze rybníka. Na ostrůvku se zachovaly nepatrné zbytky tvrze. Bohužel informace o ní a případné archeologické nálezy nejsou dosud doloženy. Rybník je obehnán ohradníkem a přístup není možný. Pokračujeme tedy dále po značce a scházíme lesem. Všímáme si roztroušených granodioritových balvanů a skalek, které vznikly mrazovým zvětráváním. Připomíná lesy v okolí Grybly, které jsme navštívili v předchozích Toulkách. Cestou míjíme studánku Holubí oko, je zde popsána pověst o jejím vzniku. Při chůzi si také můžeme všimnout další geologické zajímavosti. Vidíme tu na zemi rozdílné horniny. Údolím Chotouňského potoka totiž probíhá hranice mezi geologickými celky. Mezi starohorními usazeninami (jílovité břidlice, droby, prachovce) a prvohorními vyvřelinami (granodiority, gabra). S tímto jevem jsme se setkali v Žampachu. Při budování náhonu byl odkryt na skále při ústí potoka do Sázavy geologický profil-prstovité pronikání granodioritu sázavského typu do přeměněných břidlic v nadloží vyvřelin jílovského pásma.
Po chvíli přijdeme k Nové halířské štole. Dosahuje délky 368 metrů. Na rozdíl od historických štol byla ražena v letech 1948-1951 jako průzkumná štola. V těchto místech se ovšem v minulosti těžilo, o čemž svědčí řady pinek a odvalů v lesnatém svahu nad štolou až po vrchol Halíře (398 m n.m). V roce 1363 je zmiňován důl Pět haléřů. Nová štola narazila i na rozsáhlé dobývky – štoly a šachty sahající až do hloubky 60 metrů pocházejí pravděpodobně z 2.poloviny 16.století. Nejvýznamnějšími historickými díly byla Patnáctihalířská štola a šachta. V západní straně vrchu Halíře pak byla od Chotouňského potoka ražena tzv. Stará halířská štola dlouhá 173 m. Na zlatonosné žíly však nenarazila. Nová halířská štola narazila na již dříve objevené křemenné žíly bez zlata, ale i na zlatonosnou křemennou žílu, ovšem malé mocnosti. Celá tato oblast proto byla vyhodnocena jako neperspektivní a průzkumné práce zde byly v roce 1951 ukončeny.
Rozsah historických dobývek i výsledky průzkumu z 60.let minulého století ukazují na okrajový význam této části jílovského revíru. Díky zachování a přístupnosti je dnes tato štola a celá oblast Halířů dokladem pozůstatků historické těžby. Navíc je štola v zimním období zimovištěm několika druhů netopýrů. Proto jsou během zimního období štoly pro veřejnost uzavřeny. Celkem zde bylo zjištěno 13 druhů letounů. Nejpočetnější jsou netopýr velký, řasnatý vodní a ušatý. Od štoly pak pokračujeme po červené a poté pozelené značce až do městské části Jílového - Borku. Na železniční zastávce Jílové u Prahy dnešní výlet zakončíme. Jeho délka je asi 9,5 km. Kratší rozbahněný úsek pod Skalskem je hůře schůdný. Tato procházka nabízí i další možnost trasy. Podél obory Březka pokračovat po modré turistické značce do města Jílové u Prahy. Cestou míjíme Přírodní památku Skalsko i chráněný památný strom Buk na pískách. Tento buk lesní má obvod kmene 330 cm, výšku 24 metrů. V Jílovém je pak možno navštívit kromě památek, např.i regionální muzeum, jeho stálé sbírky i aktuální výstavy. O památkách a zajímavostech Jílového jsme se zmiňovali v předchozích Toulkách. A z Jílového můžeme k železniční zastávce sejít některou ze cest, např.po zelené turistické značce. Tato trasa pak měří asi 12 km.
Mapka výletu:
Použité zdroje:
www.kostelecukrizku.cz
cs.wikipedia.org
www.památovýkatalog.cz
Poche, Emanuel a další. Umělecké památky Čech, Academia, 1978
www.hrady.cz
Informační tabule u štoly Halíře
Zajímavosti:
www.kostelecukrizku.cz
Na místě rotundy stála pravděpodobně dřevěná kaple. Podle pověsti založil první svatyni svatý Vojtěch, když se vracel z Říma s několika mnichy benediktýnského řádu. Nasvědčuje o tom i název jedné části obce – Kalefáč či Kalifáč – z lat. Kalefacere – tak se právě nazývá období, kdy se sv. Vojtěch vracel z Říma přes Linec a Budějovice do Prahy s 12 benediktýny. (pozn.: jiný výklad slova kalifáč-z latinského calefacere, tedy ohřívati se. Soudí, že zde byla v raném středověku ohřívárna pro poutníky). Podle zvyklosti zůstali benediktýni zůstali v malé osadě nedaleko Prahy. Sv. Vojtěch se vydal do Prahy vyjednávat s tehdejším knížetem Boleslavem II. o založení prvního mužského kláštera (zal. 993 Břevnovský klášter). Po roce se vrátil a našel zde své druhy živé a zdravé, a tak na kopci položil kámen jako poděkování za šťastné shledání. Přítomnost sv. Vojtěcha v tomto kraji připomínají i názvy některých okolních obcí – Radimovice (Radim – bratr sv. Vojtěcha), Radlík (Radla – přítel a učitel sv. Vojtěcha). Rotunda sv. Martina je uváděna jako čtvrtá stavba té doby. První v Lukové, druhá v Biteši, třetí u svatého Longína v Praze a konečně čtvrtá je naše.
Časopis "Mathod" z roku 1850 píše, že asi onu rotundu Kosteleckou nechal přebudovat a dostavět děkan kapituly Vyšehradské, kněz Martin, jenž od roku 1157 až do roku 1171 úřad svůj zastával. Do této doby byla zde snad jen stavba kamenná a práce na ni prováděli Benediktýni z Břevnova. První přestavba se datuje do roku 1264, kdy pro neutěšený stav zdiva po úderu blesku se počala dělit na dvě půlky. Proto byla přistavěna pevná kamenná věž z jedné strany a z druhé čtvercová loď malých rozměrů, Čímž podpírala starou stavbu, v níž probourán toho roku vítězný oblouk. Z počátku 12. století se datují i staré malby, částečně dochovalé a až roku 1942 při opravě profesorem Jelínkem restaurované. Nejstarší malířskou památkou z dávných dob je fresková malba "Matky Boží s Ježíškem", pocházející z doby ranné gotiky z počátku 13. století, která byla namalována do surového zdiva.
Z téže doby je dochován i kamenný svatostánek ve zdi, po způsobu nejstarších kostelů, a ostění u dveří do sakristie po levé straně hlavního oltáře. Roku 1350 se připomíná zdejší kostel již jako farní čili "Plebánie", což znamená obsazení zdejší farnosti knězem zde bydlícím. Přestavbu do dnešní podoby zachovalé, na svůj náklad nechal provésti spolu se stavbou nové školy, fary a nové silnice ze Štiřína majitel panství a tvrze Štiřínského, patron zdejšího kostela hrabě Ervín Nostitz z Reinecku. Současně je zapsáno, že silnice ze Stiřína, vedoucí přes Sychrov (Nový Želivec), zhotovena v roce 1883. Stará cesta, jež sem vedla, šla ze Šiřína na starý Želivec, kolem ovčína, dolů s kopce, kde s u "flusárny" křižovala s cestou Sulickou, kolem staré Židovské školy, synagogy a hospody (založena roku 1702), kolem starého dvora č.1 nahoru kolem kostela, pak prudce po poli církevním pod hřbitovem na Kalifáč, odtud úvozem ke svěcenému dubu (u židovského hřbitova), kde se rozpojovala, část šla do Nechanic a část na Staré Brezka, což dosvědčuji ještě dnes stojící vrata ve zdi a dům, bývalá to hájovna.
Stavba je v průměru 4,82 m, zdivo o síle 1,10 m silné, což svědčí, že sloužila i jako pevost a úkryt lidu v případě přepadení nepřítelem. Vezmeme-li v úvahu dobu minulou, dovídáme se, že i v našem okolí bylo několik pevností, hlavně církevních. Například tvrz na Skalsku (na Brdlači) či v Sulevicích (Sulicích, na Parkáni), jež sloužily jako "královské tvrze", zatímco u Kostelce (obora Brezka), kde se říká "Na kazatelně", nad bývalým pivovarem, stála malá dřevěná hláska. Další zajímavost z historie kostela sv. Martina – roku 1779 zrušeno vystavování provinilců na pranýř před kostelem. Před vchodem do kostela stával asi jeden a půl metru vysoký kámen rozměrů 1 × 1 metr. Na něm museli stát půl dne (před mší svatou) lidé, kteří se nezúčastnili panské roboty nebo například vdaná žena, která se milovala s cizím mužem či obráceně – muž s cizí ženou. Nejhůře na tom byla mladá svobodná dívka, která poté otěhotněla a její milý ji nepojal za manželku. Na takovou osobu si mohl každý, kdo šel do kostela na mši svatou, plivnout nebo jí zde přivázanou metlou až pětkrát udeřit. Někde tento pranýř přežil až do roku 1786, jako zde v Kostelci.
Wikipedia.cs
Svatý Vojtěch (biřmovacím jménem Adalbert) z rodu Slavníkovců (956 - 23. 4. 997) byl druhý pražský biskup.
Vojtěch byl kritikem povrchního postoje ke křesťanství převládajícího v Čechách, vystupoval proti postojům v tehdejší společnosti, které se neslučovaly s církevním učením, zejména proti pohanství, obchodování s křesťanskými otroky, kněžskému manželství a velmi rozšířenému alkoholismu. Zasloužil se o rozvoj domácího latinského písemnictví, zároveň však respektoval staroslověnskou kulturní tradici. Je pokládán za autora nejstarších českých a polských duchovních písní, např. známé písně Hospodine, pomiluj ny. Jeho působení komplikovala krize v českém knížectví, která se projevovala i rostoucími spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci. V roce 988 se dostal do ostrého konfliktu s částí šlechty, proto zklamaný opustil Čechy se záměrem vést asketický život mnicha. Na papežský rozkaz se do Čech vrátil v roce 992, ale poměry v zemi se nijak nezměnily, a tak se rozhodl Čechy opustit podruhé. Druhý odchod, ke kterému došlo krátce před vyvražděním Slavníkovců, mu zachránil život, a tak se do Čech již nevrátil. Byl zabit, když jako misionář působil na území pohanských Prusů, a je proto římskokatolickou církví považován za mučedníka.
Svatý Vojtěch, národní patron Čechů a Poláků, se polsky jmenuje Wojciech. V zahraničí je znám zpravidla pod svým biřmovacím jménem Adalbert, někdy se ovšem označuje i jako Albrecht(us) (varianta jména Albert, jenž je zkráceninou jména Adalbert (jako Albrecht je označen na dřevěných vratech z 19. století v chrámu sv. Víta na Pražském hradě). Vojtěch byl synem Slavníka, jehož rod sídlil v Libici nad Cidlinou. Datum jeho narození není známo, ale pravděpodobně se narodil v polovině 10. století. Měl 5 sourozenců. V roce 962 ho jako malého chlapce biřmoval při své návštěvě Libice magdeburský arcibiskup Adalbert. Základní vzdělání Vojtěchovi zprostředkovali kněží z Libice. Ve studiu teologie pokračoval v Magdeburku, kde působil devět let (972–981). Po svém návratu ze studií získal první stupeň vyššího kněžského svěcení –podjáhenství a stal se pomocníkem prvního českého biskupa Dětmara. Po jeho smrti se stal druhým pražským biskupem. K volbě došlo 19. února 982 za účasti Boleslava II. na Levém Hradci. Vojtěchova investitura proběhla ve Veroně císařem (Otou II.) .Biskupské svěcení mu poté udělil metropolita Willigis. Nový biskup byl odhodlaným šiřitelem křesťanské víry. V převážně pohanských Čechách, Moravě a Uhrách se snažil vymýtit největší nešvary tehdejší společnosti, zejména obchod s otroky, mnohoženství a alkoholismu. Jeho radikální pokusy o očistu věřících v diecézi však narazily na zažité stereotypy. Po pěti letech v úřadu, v roce 988 opustil Prahu a odcestoval společně s bratrem Radimem k papežJanu XV. Z Říma odešli do kláštera Monte Cassino, později do řeckého kláštera ve Valle Luca a nakonec do reformního benediktinského kláštera na římském Aventinu. Zde s podporou papeže složil 17. dubna 990 řeholní slib. Odchod biskupa z jeho působiště nebyl pro české knížectví dobrou vizitkou. Proto český knížeBoleslav II. vyslal poselstvo, které mělo Vojtěcha přesvědčit k návratu. Ten i na příkaz papeže žádosti v roce 992 vyhověl a do Prahy se vrátil. S sebou přivedl skupinu italských mnichů, pro něž založil Břevnovský klášter, který byl jako první mužský klášter v Čechách vysvěcen 14. ledna 993. Poměry v českém knížectví se však od Vojtěchova odchodu nijak nezměnily, proto se roku 994 rozhodl opustit svůj úřad podruhé. Vyvraždění slavníkovského rodu, ke kterému došlo o rok později, bylo hlavním důvodem, proč byl tento druhý odchod definitivní. V roce 996 se ještě pokoušel dohodnout na podmínkách opětného návratu, tyto snahy však vyzněly naprázdno.
Po vyvraždění Slavníkovců pobýval v klášteře sv. Alexia na Aventinu, později se odebral do Polska ke knížeti Boleslavu Chrabrému s cílem podniknout misijní cestu k pohanským Luticům nebo Prusům. Za cíl byly nakonec vybrány pobaltské Prusy. Misie vedla podél břehů Visly a Gdaňského zálivu. Roku 997 dorazil spolu se svými druhy a polským vojenským doprovodem do Sambie, nejbohatšího kraje Pruska. Při své misijní cestě byl varován, že si pohansky věřící Prusové nepřejí jeho činnost, že by mohl být potrestán smrtí. Bylo mu řečeno, aby Prusko jako misionář opustil, přesto svou misii neukončil a v obtížné evangelizaci pokračoval tím, že nechal mýtit pohanské posvátné duby. Dne 23. dubna 997 při bohoslužbě (podle jiných zdrojů při náhodné návštěvě) na jednom pro pohany posvátném místě (v posvátném háji Kunterna), do něhož byl lidem vstup zakázán, byl zadržen, následně zajat a rituálně zavražděn pohany a ochránci posvátného místa. Část jeho doprovodu byla ušetřena, aby pro výstrahu jiným mohla o jeho smrti podat svědectví. Vojtěch je pro svou smrt při evangelizační činnosti římskokatolickou církví považován za mučeníka.
Boleslav Chrabrý se chopil příležitosti získat pro mladé polské knížectví vlastního mučedníka a světce. Vojtěchovy ostatky od Prusů vykoupil (prý je vyvážil zlatem) a uložil je v katedrále v sídelním Hnězdně (Gniezno). Zpět do Čech je odvezl český kníže Břetislav I. v roce 1039. Podle polské verze se ovšem tělo sv. Vojtěcha nachází i nadále v Hnězdně, neboť výprava Břetislava I. omylem vyzvedla a odvezla do Čech pouze ostatky prvního arcibiskupa hnězdenského a nevlastního Vojtěchova bratra Radima (sv. Gaudentius). Pokud jde o lebku sv. Vojtěcha, byla podle polské tradice také uložena v Hnězdně, a to od roku 1127 až do roku 1923, kdy byla odcizena a její další osud je neznámý. Pozdější zkoumání vedené antropologem Emaniuelem Vlčkem potvrdilo, že autentické Vojtěchovy ostatky jsou uloženy v pražské katedrále, ostatky z Hnězdna a Cách jsou tudíž falzem. V roce 999 byl papežem Silvestrem II. na žádost císaře Oty III. prohlášen za svatého. Vzápětí císař vykonal pouť k jeho hrobu a udělil polskému knížeti Boleslavovi Chrabrému významná privilegia. Část Vojtěchových ostatků pravděpodobně odvezl do Říma a nechal nad nimi vystavět chrám sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově. Kolem jeho portálu býval v minulých staletích nápis, který oznamoval, že v tomto kostele spočívají dvě ruce sv. Vojtěcha, z nichž jedna držela arcibiskupskou berlu v Praze a druhá křtila v Uhrách sv. Štěpána.
Od 11. století se svatý Vojtěch pokládá po svatém Václavovi za druhého patrona české země, stal se také hlavním patronem polské církve a Uher (roku 994 Vojtěch podle tradice pokřtil budoucího prvního uherského krále Štěpána I.). PapežPavel VI. jej apoštolským listem Praga urbis z 26. listopadu 1965 prohlásil hlavním patronem pražské arcidiecéze (stolec sv. Vojtěcha). Vojtěchův nevlastní bratr Radim (Gaudencius) se roku 1000 stal prvním hnězdenským arcibiskupem. Vojtěchův rádce Radla (Anastázius) založil uherské opatství benediktinů Pannonhalma. Vojtěch se do své vlasti vrátil roku 1039, kdy kníže Břetislav I. podnikl válečnou výpravu do Polska a v Hnězdně slavnostně vyzvedl ostatky sv. Vojtěcha, sv. Radima a Pěti svatých bratří. Světcovy ostatky byly uloženy na Pražském hradě ve zvláštní apsidě, přistavěné k rotundě sv. Víta. Kníže Spytihněv II. zde později založil novou baziliku zasvěcenou společně sv. Vítu, sv. Václavu i sv. Vojtěchu. Roku 1143 byla z ostatků oddělena lebka a byla uložena v relikviáři. Podle této lebky byla upravena jiná lebka, která se dostala do Cách, jako svatovojtěšská relikvie.
Naučná tabule u štoly Halíře:
Ve starých štolách v okolí Jílového každoročně zimuje několik druhů netopýrů. Jsou hmyzožraví, a proto chladné období s nedostatkem potravy přečkávají v hlubokém spánku (hibernaci). Teplota jejich těla poklesne o 30 C, zpomalí se dýchání a činnost srdce. Tímto způsobem šetří netopýři energii. Tukových zásob mají nevelké množství a musí s nimi vystačit na dobu několika měsíců. Na jaře se pak probudí a postupně přeletí do jiných úkrytů., které se nacházejí v budovách nebo dutinách stromů. Samice se shromažďují v letních koloniích a rodí mláďata. Na podzim se pak všichni vracejí do podzemí a celý cyklus se opakuje.
Netopýři jsou dlouhověcí, dožívají se až 40 let. Do osvědčeného úkrytu se vracejí, stejné stanoviště využívají po celá desetiletí. Mají však nízkou rozmnožovací schopnost, a proto jsou zranitelní. Pokud zanikne nějaký jejich úkryt, znamená to pro místní populaci katastrofu. Netopýři jsou silně až kriticky ohroženi, proto jsou chráněni zákonem.
Hibernující netopýři potřebují klid. Při každém probuzení totiž musí své tělo zahřát a při tom spotřebují část tukových zásob. Při častém vyrušení může netopýr i uhynout. Jedinými návštěvníky štol v zimě jsou tak zoologové, kteří přicházejí netopýry sčítat. Snaží se je zbytečně nerušit. Ve štolách jílovské oblasti probíhá sčítání od roku 1955. Celkem jich tu bylo zjištěno 13 druhů, např. Netopýr velký, řasnatý, vodní, ušatý, velkouchý, dlouhouchý, vousatý, černý, večerní. V posledních letech počty přezimujících jedinců narůstají. Zejména ve štolách sv. Antonína Paduánského a Halíře.
