V dnešních Toulkách se vydáme k Sedlčanům. Projdeme se jedním z nejpůvabnějších míst středního Povltaví, Národní přírodní rezervací Drbákov - Albertovy skály. V nedalekých Křepenicích pak uvidíme tvrz známého rybníkáře Jakuba Krčína.
Do Křepenic je možné se dopravit i autobusem. Projdeme se k renesanční tvrzi a vesnicí a po modré turistické značce se vydáme k přírodní rezervaci Drbákov – Albertovy skály. U turistického přístřešku odbočíme na trasu naučné stezky k Tisové vyhlídce a Bílé skále. Užíváme si zajímavou přírodu a nádherné výhledy na údolí Vltavy. Poté se vrátíme k přístřešku a pokračujeme po modré značce. Na konci stoupání můžeme odbočit na Bartůňkovu vyhlídku. Na křížení se žlutou značkou se můžeme vydat doleva na blízkou vyhlídku na Sedlčansko a případně k až Albertově vyhlídce, která je považována za jednu z nejkrásnější vyhlídek této trasy. Pak se ale po žluté vrátíme, dojdeme k Nalžovickému Podhájí a odtud polními cestami zpět do Křepenic.
Jednodušší je však tentokrát využít automobil a nechat ho na parkovišti u Křížku, kde začíná Naučná stezka Drbákov-Albertovy skály. A po procházce pak zajet do Křepenic i nedalekých Nalžovic, kde je nejvýznamnější památkou místní zámek, který dnešní podobu získal přestavbou v letech 1750 - 1760. Není přístupný, sídlí zde ústav sociální péče, ale navštívit můžeme zámecký park se zajímavou zámeckou kaplí Bolestné Panny Marie z konce 17. století. Za povšimnutí stojí i cenné barokní sochy u původně gotického kostela sv. Václava.
Národní přírodní rezervace Drbákov – Albertovy skály, vyhlášená v roce 2008, má rozlohu asi 60 ha. Část oblasti je chráněným územím již od roku 1933 pod názvem Drbákovské tisy. V roce 1977 pak došlo k rozšíření ochrany na sousední oblast Albertových (původně Bílých) skal. Důvodem jsou společenstva suťových lesů s bohatým výskytem vzácného a ohroženého tisu červeného na svazích vrchu Drbákov. Na skalách a na skalních stepích Albertových skal rostou vzácné a ohrožené rostliny, například bělozářka liliovitá, chrpa chlumní nebo koniklec luční český. Vyskytuje se zde ještěrka zelená, užovka hladká, mlok skvrnitý, hnízdí zde např. výr velký, krahujec obecný a další dravci. V roce 2008 byl zjištěn výskyt kriticky ohroženého motýla okáče bělopásného, velkého hnědého motýla s rozpětím křídel 5-5,5 cm. Území je jedním z nejzachovalejších přirozených ekosystémů kaňonů středního toku Vltavy. Hranice území je vyznačena dvěma vodorovnými červenými pruhy na stromech či sloupcích. Z důvodu ochrany přírody a zároveň bezpečnosti návštěvníků na prudkých svazích je pohyb v rezervaci povolen pouze po vyznačené stezce. Okružní naučná stezka o délce 7,3 km s 11 zastaveními zde byla otevřena v roce 2009. Zastavení se podrobněji věnují jednotlivým přírodním společenstvím chráněného území i historii založení stezky. Časová náročnost je asi 3-5 hodin. Z mnoha míst se otevírají hezké výhledy na Slapskou přehradu. Stezka je fyzicky i technicky náročná, místy vede strmým skalnatým terénem s velkým převýšením. Část vede po úzké cestě, po schodech a skalními římsami opatřenými řetězy. Je zcela nevhodná pro cyklisty i malé děti. Naučná stezka je v podzimním období zajímavá i pro barevnost lesů i otvírání průhledů do kaňonu Vltavy.
Křepenice je malá vesnice nedaleko Sedlčan. První písemná zpráva o ní pochází již z roku 1045. V roce 1322 daroval ves Jan Lucemburský Heřmanovi z Milíčína a v roce 1352 byla ves připojena Sedlčanům v majetku Rožmberků. V roce 1580 postoupil statek v Křepenicích se vsí Vilém z Rožmberka Jakubu Krčínu z Jelčan. Krátce na to začal Krčín stavět vodní renesanční tvrz s dvorcem, která nesla honosné jméno Nový Hrádek Krčínov. Po Krčínově smrti v roce 1604 připadlo panství Zdeňku Vojtěchu Popelu z Lobkovic a poté bylo připojeno k Vysokému Chlumci. Tvrz tím ztratila svůj význam jako rezidenční objekt. Lobkowiczové dali na začátku 17. století přeměnit vrchní patro Krčínova sídla na sýpku (špýchar) a přízemí sloužilo k bydlení zaměstnanců statku. Tvrz postupně chátrala. V roce 1891 získal panství rod Pisingererů. V roce 1923 byl dvůr na základě pozemkové reformy rozparcelován. V roce 1932 prodal Karel Pissinger toto sídlo se statkem obvodnímu lékaři MUDr. Rudolfu Chodounskému a MVDr. Stanislavu Pišvejcovi. Jako ostatní obce Sedlčanska byly Křepenice 31. října 1943 zabrány Němci, obyvatelstvo vystěhováno a v tvrzi zřízeno velitelství SS.
Po druhé světové válce byl majetek vrácen, rodina Chodounských se na poničený statek vrátila. Hospodaření se ujal Pavel Chodounský, avšak v roce 1948 došlo ke znárodnění, majitelé byli vystěhováni. V roce 1949 byly historické sídlo i hospodářské budovy přilehlého statku přiděleny ministerstvem zemědělství do správy Jednotného zemědělského družstva a do užívání Místního národního výboru Křepenice. V roce 1992 získali v restituci zpět tvrz s hospodářským dvorem původní majitelé. Byly zahájeny opravy, postupně došlo k opravě střech a historických fasád. Vnuk Chodounských Pavel Chudárek odkoupil podíl dědiců Stanislava Pišvejce, jeho rodina zde bydlí a hospodaří.
Jádro areálu tvrzi je čtvercové, obehnané kamennou ohradní zdí, v rozích se stavbami bašt, tzv. bastionů s renesančními štíty a s grafitovou výzdobou. Do dnešní doby se severozápadní bašta nezachovala. Patrovou tvrz na čtvercovém půdorysu kryje stanová střecha. Její fasády zdobí renesanční psaníčková sgrafita. Na východě navazuje na jádro hospodářský dvůr. Jádro tvrze je přístupné po obezděném náspu (tzv. mostě) hlavní branou v severozápadním bastionu. Hospodářský dvůr je přístupný z jádra tvrze klenutou branou pozdně gotického charakteru. Vlastní budova tvrzi se nachází na nízké terénní terase uprostřed čtvercového dvora a obrací se vstupním průčelím k východu do zahrady. Letopočet dokončení stavby 1584 je vytesaný v kamenném portálu nad vchodem do paláce. Uvádí i stavebníkovo jméno a heslo. Vstupní místnost, zvanou mázhauz, zdobí nástěnné malby a dřevěný záklopový strop s malovanými dekory. Nástěnné malby v místnosti se dochovaly jen částečně, hlavně nade dveřmi. Také na schodišti se na stěnách dochovala dekorativní výzdoba. V 1. patře se ve třech místnostech nacházejí částečně dochované nástěnné, figurální a dekorativní malby. Velký sál prosvětluje pět oken, zdobí ho nástěnné malby. Tvrz je v současnosti veřejnosti nepřístupná.V obci jsou dva rybníky, Návesník a dále na východ rybník Nepřízeň, z něj vytéká Křepenický potok.
Severně od obce se nachází pamětní kámen, připomínající koncentrační tábor SS.
Použité zdroje:
Informační tabule Agentury ochrany přírody a krajiny ČR
www.prostor-ad.cz/pruvodce/pjih/krepenice/krepenice
Mapka výletu:
Zajímavosti:
Tis červený je dlouhověký, jeho dřevo přirůstá velmi pomalu, je proto husté a pevné. Bylo vyhledáváno pro výrobu luků, kopí, šperků, hudebních nástrojů a vzácného nábytku. Proto byl na mnoha místech tis zcela vykácen. Zde vidíme mnohé dospělé jedince i semnenáčky. Mladé tisy zde ale nemají kvůli okusu srnčí zvěří šanci odrůst. Proto jsou chráněny oplocenkami i chráničkami. Nejstarší jedinci dosahují stáří i přes tisíc lTis je prudce jedovatý, což způsobuje alkaloid taxin. Ten je obsažen v celé rostlině kromě červenému dužnatému obalu (míšku) plodu. Obzvláště hovězí dobytek a koně jsou na jed velmi citlivý. Ovce, kozy a spárkatá zvěř ho mohou v menším množství přijímat. Tis byl považován různými kulturami za kouzelný strom, symbol smutku, ale i obnovy, věčného života i smrti. Jeho jed byl užíván proti vzteklině, střevním parazitům, hadímu uštknutí, k vyvolání potratu i k travičství.
Univerzita Pardubice Fakulta restaurování Ateliér restaurování nástěnné malby a sgrafita Restaurování nástěnné malby na jižní straně západní stěny tzv. Dětského pokoje tvrze v Křepenicíc Hedvika Herbsová Bakalářská práce 2013
V roce 1322 daroval obec Křepenice král Jan Lucemburský Heřmanovi z Miličína. V roce 1337 si Petr z Rožmberka od krále Jana Lucemburského pronajal na kratší dobu těžbu zlata a po roce 1352 byly Křepenice připojeny k rožmberským Sedlčanům. Klidná léta válek 1472–1474 zatížily Rožmberky velkými dluhy a nutily je k zastavování mnohých statků. Velký význam měl pro kraj příchod rodu Lobkowiczů na nedaleký hrad Vysoký Chlumec, který v roce 1474 koupila Anna, rozená Švihovská z Rýzmberka, vdova po Janu Popelovi z Lobkowicz a poručnice synů Děpolta, Václava a Ladislava. V roce 1475 došlo k uzavření míru mezi znepřátelenými rody pánů z Rožmberka a z Lobkowicz. Děpoldovi z Lobkowicz, jeho matce a bratřím, postoupili Rožmberkové v rámci urovnání majetkových sporů do zástavní držby. V roce 1503 dostali Rožmberkové do zástavy městečko Sedlčany i přilehlé vesnice a smlouva o majetkovém převodu na vyšehradskou kapitulu byla v roce 1553 opět vložená do obnovených desek zemských. Roku 1579 využil mocný Vilém z Rožmberka dluh 5500 grošů českých, které měl u něho císař Rudolf II., a vymohl na císaři, aby Sedlčany odebral kapitule a jako splátku svého dluhu je postoupil Vilémovi z Rožmberka do dědičného vlastnictví. Tento zápis byl vložen 26. října 1579 do desek zemských. Vilém z Rožmberka ani jeho potomci však neměli právo k prodeji panství. Šestnácté století bylo pro sedlčanské panství klidným a vzkvétajícím obdobím. Sedlčany prosperovaly v řemeslné výrobě a staly se střediskem Vltavského kraje. Jakub Krčín z Jelčan se na Sedlčansku poprvé zmiňuje na konci 80. let 16. století, kdy žádá na Vilému z Rožmberka výměnu a odkoupení sedlčanského statku Křepenice. Sedlčany i s Křepenicemi smlouvou z 20. ledna roku 1580 směnil za Nový Leptáč (později přejmenovaný na Kratochvíle).
Rozdíl v ceně obou statků se zavázal splatit přímo Ladislavu Vojtěchu z Lobkowicz. V letech 1475–1579 zůstávali dědičnými pány Sedlčan Rožmberkové, ale zástavními držiteli, tedy skutečnou vrchností, která vykonávala bezprostřední správu, se stali Popelové z Lobkowicz. Období působení Jakuba Krčína na Sedlčansku bylo v letech 1580–1604. Listinou z 29. května 1580 poskytuje jisté finanční úlevy poddaným, ale byla to jen malá náhrada za velké okleštění městské samosprávy. Jakub Krčín se následně psal z Jelčan a Sedlčan. Stal se majitelem Sedlčan, Křepenic a dalších vesnic. Tento významný rybníkář a bývalý rožmberský regent byl pro poddané velice přísným pánem, ale svým obratným podnikáním přispěl nejen k ekonomickému, ale i ke kulturnímu rozvoji sedlčanského panství. V Křepenicích vybudoval v letech 1580-1584 honosnou renesanční vodní tvrz, kterou pojmenoval Nový Hrádek Krčínov nad Křepenicí. Dispozice budovy byla pravděpodobně ovlivněna architektem Baldassarem Maggim z Arogna. Jakub Krčín měl zkušenosti s výstavbou sídla Nový Leptáč, na kterém několik let působil a byl jím inspirován. Stavbu pravděpodobně řídil podle Krčínových pokynů regentův bratr Jindřich Krčín z Jelčan. Hlavní budova tvrze byla vystavěna na okraji obce v obdélníkovém prostoru, který byl vymezen zdí se čtyřmi nárožními baštami. Letopočet dokončení stavby 1584 je vytesán v kamenném portálu spolu se stavebníkovým heslem a jménem: „FESTINA. Jakub Krzin z Gelczan A Na Selcianech A Krzepenicych.“ Krčínovo životní heslo bylo: „Festina lente“, což znamená latinsky „spěchej pomalu“. Toto heslo ale používali již páni rodu z Rožmberka, a tak si jej Jakub Krčín upravil. Důvodem mohl být nejen jeho vyšší věk, ale i fakt, že na pomalé jednání již nebyl čas. Rok dokončení stavby byl kryptogramem skryt v latinské veršované skladbě humanistického básníka Štěpána Lounského. Smlouva o koupi Křepenic mezi Jakubem Krčínem a Vilémem z Rožmberka byla dne 31. srpna 1580 doplněna výhradou, že toto panství získává Krčín dědičně jenom v případě, bude-li mít mužské potomky. Pokud by po sobě zanechal jenom dcery, mělo jim být vyplaceno 6 000 kop grošů českých a Sedlčany se měly vrátit Rožmberkům. V roce 1587 zemřela Krčínova první manželka Dorota Slepičková z Radkovic. V roce 1588 se oženil s Kateřinou Zelendarovou, dcerou Jana Zelendara z Prošovic. Ten byl rovněž skvělým rybníkářem, hejtmanem a později regentem na dominiu nejdříve Adama z Hradce a poté Jáchyma z Hradce. Nechal si postavil tvrz v Lodhéřově a nad vrata vytesat znak svůj a své první manželky Anny rodem z Koněhvězd. V manželském svazku Jakuba Krčína s Kateřinou se narodilo 6 dcer, Kateřina však v roce 1601 zemřela. Po Krčínově smrti v roce 1604 tak byly Sedlčany i s Křepenicemi a příslušenstvím prodány Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkowicz. Ten je koupil od Petra Voka z Rožmberka, dědice Viléma z Rožmberka. Sedlčanské panství bylo připojeno k Vysokému Chlumci. Po čtyřech letech prodal Křepenické panství své choti Polyxeně rozené z Pernštejna. Lobkowiczká vrchnost dala na začátku 17. století přeměnit vrchní patro Krčínova sídla na špýchar. V souvislosti s touto okolností došlo v 1. patře ke zmenšení oken na menší obdélníkové otvory. Podle urbáře chlumeckého panství z roku 1637 měla tvrz 24 místností. Z toho 7 sklepů suchých a 3 podzemní. Dále pak 8 pokojů, 5 malovaných komor, 1 malovaný mázhauz, 1 klenutou kuchyni se spižírnou a 1 klenutou pekárnu. V areálu byla maštal pro 30 koní. Místnosti v patře byly vyzdobeny nástěnnými malbami. V roce 1667 bylo zaznamenáno o dochování nástěnných maleb v tvrzi to, že se nacházely ještě v dobrém stavu. V následujícím dlouhém období nebyly zaznamenány žádné zprávy, Lobkowiczký archiv zachoval pouze zprávy o hospodáření dvora, lze soudit, že budova byla užívána zaměstnanci statku k bydlení a jako sýpka. Nejstarší historické vyobrazení Nového Hrádku Krčínov nad Křepenicí pochází z roku 1846, které je zachyceno na kopii (ocelorytině) od J. Rychtera, vytvořené podle původní předlohy od J. Malocha. V roce 1862 se objevuje zmínka o opravě střechy hlavní budovy, o šest let později bylo přikročeno ke stavbě nového krovu, současně byla opravena a začištěna římsa na celé budově. V této době byl statek Křepenice již pronajímán. Od roku 1891 na něm hospodařil jistý pan Pisinger a v roce 1911 se stal pokračovatelem jeho syn Karel. V roce 1923 byl dvůr na základě pozemkové reformy rozparcelován. Třicet sedm zemědělců z Křepenic, osm z Nalžovického Podhájí, jeden ze Zvírotic získali celkem 94 hektarů polí, luk a pastvin. Zbylých 88 hektarů, které zůstaly při statku, koupil spolu se všemi budovami křepenického sídla Karel Pisinger. Ten vše v roce 1932 prodal obvodnímu lékaři MUDr. Rudolfu Chodounskému a jeho příteli MVDr. Stanislavu Pišvejcovi. Jejich majetek spravoval šafář Antonín Sůva. Během druhé světové války byla část Sedlčanska vystěhovaná, což postihlo také Křepenice. Statek zabrali příslušníci německé armády a vytvořili zde tak zvaný SS-Hof. V květnu 1944 byl v obci ubytován SS útvar označovaný jako „Wiking“ a na podzim jej vystřídalo další německé vojsko. Větší pohromu tomuto sídlu přinesla na konci války Rudá armáda v květnu 1945. Její vojáci vyvezli velké množství střeliva z německého skladiště v kapli nalžovického zámku a nahromadili je asi půl kilometru od Křepenic. Po odpálení výbušného materiálu vznikla obrovská detonace, která byla slyšet v okruhu několika kilometrů. Výbuch velice poničil všechna obytná i hospodářská stavení v okolí. Tlaková vlna sebrala a poškodila střechy, krytiny a vysypala i zbylá okna, která přečkala působení německých vojáků. V několika domech v obci a na Krčínově tvrzi se objevily statické trhliny ve stěnách. Po válce se rodina Chodounských vrátila do Křepenic na poničený statek. Hospodaření se ujal syn pana Rudolfa, Pavel Chodounský, spolu se svojí ženou Helenou. Majetek jim byl po komunistickém převratu zabaven a museli se vystěhovat. Odešli na nedaleký Cholín na statek pana Záruby, potom se odstěhovali do Štěchovic. V roce 1949 byly historické sídlo i hospodářské budovy přilehlého statku přiděleny ministerstvem zemědělství do správy Jednotného zemědělského družstva a do užívání Místního národního výboru Křepenice. Prostory 1. patra hlavní budovy stále sloužily jako sýpka. V přízemí objektu byly zřízeny kanceláře MNV, a to ve dvou místnostech, a v dalších se nacházela místní lidová knihovna. V roce 1992 získala v restituci celé křepenické sídlo zpět původní rodina Chodounských. Pavel Chodounský převzal dědictví spolu s manželkou a vnukem Pavlem Chudárkem. Společně se jim postupně daří historického sídla opravovat. Hlavní budovu obývá v rekonstruovaném přízemí rodina Chudárkova.
Průčelí hlavní budovy, které je na východní stěně se sgrafitovou výzdobou, bylo restaurováno v letech 1998–1999. Ostatní strany fasády budovy byly rekonstruovány v roce 2001. Fasáda jihozápadního bastionu se sgrafitovou výzdobou byla restaurována v roce 2004. Další části přilehlých historických budov byly rekonstruovány v následujících letech. Hrádek Krčínov byl vodním hrádkem postaveným na nízkém pahorku u Křepenic uprostřed úvalu, který Jakub Krčín přehradil dlouhou a vysokou hrází. Vznikl tak rybník Návesník a na něm poloostrov s Krčínovým sídlem. Z rozsáhlé plocha rybníka se zachovala pouze menší část. Přístupová cesta do tvrze vedla po dlouhém kamenném mostě s dvěma oblouky, měřícím 56 m, pod kterým se v té době rozlévala voda z přilehlého rybníka, až k bráně u levé bašty. V dnešní době je prostor pod mostem vysušen a zatravněn. Vstupní bránu s dřevěnými vraty korunuje renesanční štít s oválným oknem. V průjezdu brány se nalézá valená klenba se styčnými trojbokými lunetovými výsečemi, na hranách s hřebínky. Uvnitř klenebních polí se vyskytují nečitelné fragmenty nástěnných maleb a hřebínky dekorují ozdobné pásy vavřínu v zelenošedém odstínu. Sídlo s hospodářským dvorem je vymezen ohradní zdí, která měla původně čtyři bašty. Do dnešní doby se čtvrtá, severozápadní, nezachovala. Bašty měly renesanční štíty a fasády se sgrafitovou výzdobou. Tvrz je situována na hraně terasy, podél které vede cesta spojující obě brány na severní straně. Hlavní jednopatrovou stavbu zakrývá stanová střecha s nepatrnými námětky. Jedna strana čtvercové základny měří 18,72 m. Šířka zdí stavby je 1,11 m a výška je 10,60 m. Vstup do Krčínova sídla je obdélníkového tvaru, s kamenným portálem s drážkou na hraně. Po stranách žulového ostění zdobí fasádu malovaná bosáž, kterou tvoří tmavé linky na cihlovém červeném vápenném nátěru. Vstupní místnost, zvanou mázhauz, zdobí nástěnné malby a dřevěný záklopový strop s malovanými dekory. Nástěnné malby v místnosti se dochovaly pouze částečně a hlavně prostorech nade dveřmi. Malířská výzdoba na stěnách byla restaurována v roce 2009. Výška stěn v mázhauzu činí 4,25 m, nachází se zde dřevěný strop. Malířská výzdoba původního záklopového stropu zahrnuje renesanční pásové dekory, jako například pletence a vavřínové věnce. Malba v portálech zahrnuje zavíjené ornamenty, které doplňují rostlinné motivy. Vstupní dveřní a okenní špalety lemuje při hranách vavřínový dekor na okrovém lemu. Za síní v přízemí se nacházejí čtyři místnosti, v nichž bydlí majitel. Je pravděpodobné, že se i v těchto místnostech pod vrstvami vápenných a hlinkových nátěrů nacházejí nástěnné malby.
Na západní stěně, napravo od hlavních dveří, se nachází vstup na schodiště, jež směřuje do horního patra. V podhledu nástupní mezipatrové podesty si můžeme všimnout křížové klenby s hřebínky, na kterou potom navazuje stoupající valená klenba. Nástěnné malby na schodišti zahrnují dekorativní výzdobu s pásovým šedým dekorem, který horizontálně zdobí stěny. Opakují se tu okrové pruhy s vavřínovým věncem lemující po obvodu okenní špalety. Klenební hřebínky zdobí stejný okrový pruh, ale s šedým perlovcem. V 1. patře se ve třech místnostech nacházejí částečně dochované nástěnné, figurální a dekorativní malby. V celém patře převažují stropní trámy z 19. století pocházející z mladší fáze oprav budovy. V menší míře se zde nacházejí i originální trámy, například v místnosti zvané Dětský pokoj. Výška stěn ke spodnímu okraji trámu činí 4,94 m. Patro je možno rozdělit na dvoutrakt. Pravý trakt zaujímá jednotný prostor síně se schodištěm z přízemí na půdu. Levý trakt zahrnuje zbývající menší jihovýchodní místnost a Velký sál. Vstupní síň měla původně stejné rozměry jako mázhauz v přízemí, ale v minulosti zde byly zbourány dvě příčky. Stopy po nich se zachovaly na severní a jižní zdi. Na severní stěně se vyskytují dva dveřní otvory. Levý vstup vede na schodiště z přízemí a pravý vstup na půdu. Nad levým dveřním otvorem vystupuje rameno schodiště na půdu na předložené dřevěné konstrukci. Stěna je také prolomena původním renesančním menším okénkem. Tyto historické úpravy narušily stěnu a zničily část nástěnné malby. V celém patře se vyskytují zazděné původní vestavěné skříňky. Na jižní stěně se nacházejí tři dveřní otvory a také dva komínové otvory, přičemž levý je zazděný. Otvory sloužily jako topeniště. Tvořily součást důmyslného vytápěcího systému pro celé patro. Východní dveřní otvor s původními zárubněmi vede do místnosti zvané Dětský pokoj, kterou v minulosti dělila příčka. Na jižní části západní stěny je zazděný dveřní otvor, který spojoval pokoj s vedlejším sálem. Silnější severní část západní stěny je součástí komínového průduchu. Nalézají se zde zazděné prostory, jež měly původně sloužit jako vestavěné skříňky. Na severní stěně se zachovaly otisky dřevěného obložení na vnitřních stěnách původní jádrové omítky. Na západní stěně se vstupuje do Velkého sálu, který se zachoval v původní rozloze. Prosvětluje ho pět oken. Celý sál zdobí nástěnné malby. Zdejší renesanční nástěnné malby spadají do období po roce 1588. Hlavní téma výmalby bylo zaměřené na antickou mytologii. Dataci maleb lze určit podle erbu rodu Koněhvězdských z Koněhvězd a aliančního erbu. Váže se k roku 1588, tedy ke sňatku Jakuba Krčína s Kateřinou Zelendarovou z Prošovic.
Rožmberský regent Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan se nechal inspirovat malbami tohoto zámku při výzdobě interiéru tvrze v Křepenicích. Výtvarné náměty čerpal z antické mytologie, stejně jako Vilém z Rožmberka. Určitou podobnost nástěnných maleb na zámku Kratochvíle a tvrze v Křepenicích lze vysledovat například na samostatných figurách v komnatě Viléma z Rožmberka nebo v nadživotních postavách na ohradní zdi v areálu zámku. Taktéž se zde opakují pletencové a vavřínové dekory na okrovém lemu. Náměty byly inspirovány antickou mytologií. Ikonografie nástěnných maleb není zcela jasná. Vzájemnou souvislost malířských témat narušují chybějící zděné příčky. Malířské téma v místnosti zvané Dětský pokoj nasvědčuje tomu, že tyto komnaty zřejmě obývala Krčínova žena Kateřina s dětmi.79 Postavy mohly představovat antické bohyně, jako například Héru, ochránkyni manželství, nebo Démétér s dcerou Persefonou. Tato bohyně byla matkou země, a tudíž jí lidé vděčili za rostliny a plody. Objevuje se zde jeřáb – symbol bdělosti.
Stěny Velkého sálu zdobí jedenáct malovaných sloupů, které jsou vytvořené přes celou výšku zdi a zakončené volutovou hlavicí. V dolním úseku malby se nalézá sokl, který zdobí ve středové části lví masky (maskaroni). Sokl korunuje horizontální pásový dekor. Zavěšené vavřínové festony s ovocem se vyskytují ve středové části sloupů. Působivé ovocné girlandy představují hojnost i dobovou přehlídku cizokrajného ovoce a zeleniny. Celou místnost v horní části stěny pod stropem horizontálně lemuje čabrakový dekor se střapečky. Jižní část severní stěny zdobí dvojice postav v nadživotní velikosti. Pravá figura představuje římského vojáka oděného do kratších kalhot s mečem zavěšeným u pasu. V natažené pravé ruce s prstenem drží neurčitou tkaninu nebo kůži. Muž je natočený v důležitém gestu směrem k sousední figuře. Figura pravděpodobně znázorňuje historickou postavu Gyga, jenž vlastnil prsten neviditelnosti. Pán nalevo s turbanovitou čapkou na hlavě drží v levé natažené ruce jelení hlavu, na které sedí orel. Postavu zahaluje delší plášť, který mu obepíná pravou ruku. Pravděpodobně by to mohla být postava boha Dia. Orel patří mezi krále ptáků, a proto byl spojován s Diem. Mezi chráněnce orla patřili králové a velcí dobyvatelé. Malířský výjev není zcela čitelný, neboť se nachází ve špatném stavu. Hlava Turka, která se objevuje v soklové části pod nohama Gyga, představuje zajímavý detail celé stěny, který svědčí o dobovém smyslu pro humor. Hlava s turbanem se dívá v profilu směrem na západ. Je umístěná v nejspodnější části stěny, jakoby na potupném místě ve společnosti. Na severní stěně je v portálové části pravého vstupu namalován alianční erb manželů Jakuba Krčína a Kateřiny Zelendarové. Erb není dobře čitelný, ale lze v klenotu rozeznat hlavní znaky obou rodů. V tomto sále i v předchozí místnosti v jižní části patra pokrývají jednou podokenní, podruhé dolní část stěn v soklové části malované verdurové tapety v zelených odstínech doplněné černou a hnědou okrovou malbou. Na jižní stěně jsou v soklových partiích okenních špalet zachovalé malované inkrustace v zelenošedých odstínech. V soklovém pásu se po celé místnosti objevují různé hlavy mužů a žen s historickými pokrývkami hlav, které se střídají v určitém rytmu. V soklové části se nacházejí zvířecí motivy, které jsou doplněné rostlinnými dekory a často používanými dýněmi. Obliba tématiky zvířecích a rostlinných motivů nasvědčuje tomu, že se autor inspiroval příběhy z Ezopových bajek. Například bajkou O lišce a čápu nebo O vlku. V 16. století byly tyto knihy velmi oblíbené a v Čechách často vydávané. Na nástěnné výzdobě se zřejmě podílelo více autorů. Pravděpodobně tu spolupracoval hlavní malíř s pomocníkem, který měl za úkol vytvořit soklové nástavce, jejichž podobná tématika se často objevovala v posledním dvacetiletí 16. století v celé oblasti jižních Čech. V této době bylo populární vyobrazovat cizokrajné ovoce nebo zeleninu, například citrusy nebo dýně.Figurální malby v Novém Hrádku Krčínov patří k výrazným projevům nástěnného malířství v Čechách. Mimo jiné si zaslouží pozornost i jako historický doklad toho, jak dokázala výzdoba zámecké architektury předních šlechtických rodů ovlivnit umělecký vkus majitelů a výběr malířských témat v sídlech nižší šlechty Zámek Kratochvíle se nalézá u obce Netolice v okrese Prachatice. Architektem se stal Baldassare Maggi z Arogna, který zde v letech 1583–1590 vybudoval vodní letohrádek pro Viléma z Rožmberka. Jeho stavba se spolu se štukovou a malířskou výzdobou řadí do období pozdní renesance s prvky manýrismu. Nástěnná malířská výzdoba je připisována dílně Georga Widmana 1589–1590. Po smrti Viléma z Rožmberka v roce 1592 převzal tento lovecký letohrádek jeho bratr Petr Vok z Rožmberka. V roce 1602 postoupil Petr Vok zámek Kratochvíle spolu s Českým Krumlovem císaři Rudolfu II. Během 17. a 18. století se vystřídali další vlastníci, jako například šlechtický rod Eggenbergů a následně rod Schwarzenbergů.
Výlet ve fotkách:
